Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Na druhé straně tato politika bude přinášet i zvýšené požadavky na řešení sociálních důsledků vyplývajících zejména z dočasné strukturální nezaměstnanosti. K řešení těchto důsledků bude potřebné ve smyslu předloženého zákona v působnosti příslušných státních orgánů federace a republik připravovat státní, respektive oblastní programy pro umístění uvolňovaných pracovníků, programy vytváření účelných pracovních míst a programy rekvalifikace. Důležitou činností na tomto úseku bude také politika zaměstnanosti, která by podporovala podnikatelskou aktivitu. Za tím účelem bude nutné také připravit celou řadu státních, respektive oblastních programů.

Nakonec bude nutné vytvořit fond na zabezpečení zaměstnanosti, ze kterého se bude financovat, zejména vytváření ekonomicky účelných pracovních míst, organizování veřejně prospěšných prací, rekvalifikace a hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, z něhož se bude poskytovat i podpora začínajícím malým soukromým podnikatelům.

V zájmu realizace této politiky bude třeba také zásadním způsobem změnit jak přípravu mládeže na povolání, tak i systém celoživotního vzdělávání dospělých. Tržní ekonomika bude vyžadovat pracovníky adaptabilní, schopné se přizpůsobit měnícím se strukturální, technickým, technologickým a organizačním podmínkám. V této souvislosti se výrazně zvýší význam rekvalifikace pracovníků, která musí přispět právě k jejich větší adaptabilitě a profesní mobilitě. Půjde i o rekvalifikaci těch, kteří ztratili zaměstnání a kteří na trhu práce nenacházejí uplatnění ve svém dosavadním povolání.

K realizaci této politiky musí bezpodmínečně napomáhat i naše právní úprava. Hlavní právní normou, od které se očekává, že tomu napomůže, je předložený návrh zákona o zaměstnanosti, který spolu se zákoníkem práce, zákonem o kolektivním vyjednávání a zákonem o fondu zaměstnanosti vytvoří právní předpoklady pro zabezpečení práva na zaměstnání, na spravedlivou odměnu, uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu v nezaměstnanosti.

Zákon o zaměstnanosti je zejména hmotně právní norma, na kterou navazují zákony národních rad o působnosti orgánů státní správy republik při usměrňování zaměstnanosti. Upravuje zásadní otázky, které podle kompetenčního zákona má v působnosti federace a které je třeba zachovávat jednotně na celém území státu. Jedná se o návrh zásadního významu, který upravuje práva a povinnosti státu, občanů a zaměstnavatelů v usměrňování zaměstnanosti a trhu práce. Stanoví na jedné straně povinnosti státu a zaměstnavatelů při realizaci práva občanů na zaměstnání, na zprostředkování vhodného zaměstnání, na rekvalifikaci a na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání. Na druhé straně formuluje úkoly státu při realizaci politiky zaměstnanosti a v té souvislosti i úkoly státního orgánu práce na úrovni federace.

Některá ustanovení jsou vymezena v návrhu zákona rámcově a jejich konkrétní postup při provádění budou obsahovat zákony národních rad.

Navrhovaný zákon plně respektuje možnost jednotlivých občanů vystupovat jako podnikatelé s oprávněním zaměstnávat neomezený počet osob. Pohyb pracovních sil nebude již řízen administrativně, ale jeho ovlivňování bude v plné pravomoci organizací i podnikatelů a může být centrálně usměrňován jen ekonomickými nástroji.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte mi, abych se zastavil u některých problémů, které byly ve výborech nejvíce diskutovány. Jedná se především o preambuli zákona, kde bylo upozorňováno hlavně na dva aspekty: především zda má být v této preambuli deklarována plná zaměstnanost a jestli se může stát zavázat k tomu, ze bude garantovat právo na zaměstnání i bez ohledu na věk. Diskuse k uvedeným otázkám souvisí s pojetím celého zákona, a proto mi dovolte, abych se u těchto otázek zastavil podrobněji.

Deklarovanou plnou zaměstnanost je třeba chápat v širších souvislostech. Nejen že je odrazem úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 168, kde je v článku 7 uloženo, aby každý stát vyhlásil za přednostní cíl politiku na podporu plné zaměstnanosti, ale i odkazem Charty Evropského společenství, která vyhlásila, že každý má právo na svobodnou volbu a výkon povolání.

Jestliže tedy uvádíme plnou zaměstnanost, nemáme na mysli pracovní povinnost, ale stav, ve kterém stát svou hospodářskou a sociální politikou vytváří předpoklady pro dosažení tohoto cíle.

Využívání všeho pracovního potenciálu je základním předpokladem úspěšného ekonomického rozvoje každé civilizované společnosti, proto je stejný cíl vytyčován v podstatně vyspělejších ekonomikách, kde právě převaha nabídky pracovních sil nad poptávkou je považována za jeden ze stimulů jak ekonomických, tak společenských změn.

Otázka garance práva na zaměstnání bez ohledu na věk je často dávána do souvislosti s momentální situací u nás. Je uváděno, že na jedné straně garantujeme právo na zaměstnání občanů v důchodovém věku a přitom absolventi škol zůstanou nezaměstnaní. Právo na zaměstnání bez ohledu na věk chápe i Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 168 v článku 6 tak, že stát zajistí rovnost zacházení pro všechny osoby, bez rozlišení celé řady aspektů, mj. i věku.

V tržní ekonomice bude zaměstnavateli kladen důraz především na výkonnost a kvalitu odborné práce a proto nevidím důvodu, proč by měl být rozvazován pracovní poměr s úspěšnými lékaři, vědci, umělci, konstruktéry apod., dají-li přednost tvůrčí činnosti před odchodem do důchodu.

Rovněž nevidím důvod, proč by při zprostředkování zaměstnání měli být omezováni občané se změněnou pracovní schopností, včetně občanů s pracovní schopností s těžším zdravotním postižením, když existuje řada možností, jak se i tito naši spoluobčané mohou v pracovním procesu úspěšně realizovat. Mám-li být upřímný, tak právě těmto občanům jsme ve srovnání se světem v této oblasti, ale i při zařazování do normální společnosti, mnoho dlužni. K tomuto problému se ještě vrátím.

Vyloučení diskriminačních opatření z hlediska zajištění rovnosti bez rozlišování podle rady, barvy pleti, pohlaví, náboženství, politického názoru, národnosti, státní příslušnosti, etnického nebo sociálního původu, invalidity nebo věku, považujeme ve státě s takovou kulturní tradicí, jako je náš stát, za prvořadé. Zákon by své cíle neměl jen proklamovat, měl by zároveň garantovat taková opatření, která by k těmto cílům co nejvíce směřovala. Z tohoto principu proto vychází i definice práva na zaměstnání jako práva občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně ucházejí.

Na určité záruky ze strany státu, že jejich právo na práci bude moci být uplatněno právě prostřednictvím zaměstnaneckého poměru zprostředkovávaného státem. Zákon zcela úmyslně ponechává stranou ty občany, kteří své právo na práci realizují jiným způsobem, jako soukromí podnikatelé, svobodní umělci apod., nebo občané, kteří pracovat buď vůbec nechtějí, nebo se o zaměstnání neucházejí způsobem stanoveným v tomto zákoně.

Jako záruky ze strany státu při realizaci práva občanů na zaměstnání se proto rozumí bezplatné zprostředkování pracovního uplatnění, rád bych uvedl a podrobněji rozvedl, proč jsme otázku zprostředkování zaměstnání řešili tak, jak je v návrhu zákona uvedeno.

Česká a Slovenská Federativní republika je od roku 1950 vázána úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 34, která ukládá, že výdělečné zprostředkovatelny zaměstnání činné za úplatu, (tj. pracující pro zisky, mají být zrušeny do tří let od nabytí účinnosti úmluvy pro ratifikující stát a nadále nemá být povolováno jejich zřizování. Pro ČSFR vznikla tato povinnost od roku 1954. V souladu s úmluvou Mezinárodní organizace práce se stanoví bezplatné zprostředkování zaměstnání příslušnými státními orgány. Jiné fyzické nebo právnické osoby než státní orgány mohou tuto činnost konat, jen pokud jim bude povolena státním orgánem za podmínek, stanovených zákonem národních rad. Povolení takovéto činnosti bude svěřeno ministerstvu práce a sociálních věcí republiky. V povolení může být určen i přiměřený poplatek vybíraný za zprostředkování, ovšem vyjadřující pouze skutečné náklady s tím související. Jakékoliv jiné řešení než je v návrhu zákona uvedeno, by znamenalo vypovězení úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 34.

Pracovní uplatnění, které stát svým občanům zprostředkovává, by rovněž mělo respektovat některé podmínky, které jsou z hlediska výkonu zprostředkovatelské služby nezbytné, a to jak ve vztahu k občanovi, tak i ve vztahu k zaměstnavateli. Mám na mysli, nyní právě tak ožehavou definici vhodného zaměstnání, toho jazýčku vah, který na trhu pracovních sil je schopen zesoulaďovat nabídku práce s kvalitativním potenciálem na straně poptávky.

Chtěl bych k této tak často diskutované definici uvést, že je plně v souladu s úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 168, která v čl. 22 uvádí, že "při stanovení vhodného zaměstnání je třeba přihlížet za stanovených podmínek a v přiměřeném rozsahu zejména k věku nezaměstnané osoby, délce předchozího zaměstnání, nabytým zkušenostem, délce její nezaměstnanosti, situaci na trhu práce" a k některým dalším aspektům. Zároveň tato definice odpovídá i možnostem našeho hospodářství. Garantujeme tak právo na vhodné zaměstnání podle zdravotního stavu, ale nemůžeme již garantovat právo na vhodné zaměstnání podle dosažené kvalifikace, a to nejen proto, že bychom tím vlastně vyloučili jeden z aktivních nástrojů politiky zaměstnanosti, kterým je rekvalifikace, ale zpochybnili i ten fakt, že to, co dnes považujeme za kvalifikaci, bude v mnohých případech v tržní ekonomice těžko použitelné.

Rekvalifikace vyspělý stát chápe na jako přiznání neúspěchu, ale jako důkaz rozhodnutí být úspěšný. Chápeme stanovisko našich odborů, které požadují, aby stát zabezpečil svým občanům zaměstnání přiměřené jejich věku, kvalifikaci a schopnostem a dalším podmínkám. Vycházíme z toho, že tento zákon není zákonem paternalistickým, nebrání proto nikomu, aby si takové zaměstnání našel sám, ale respektuje možnosti a potřeby státu, který v případě, že vlastní iniciativa občana nevedla k úspěchu, nabízí to, co je v jeho možnostech. Při zprostředkování vhodného zaměstnání proto může k věku, kvalifikaci a schopnostem atd., pouze přihlížet. Tento přístup je konec konců i v zájmu občana samého. Jakýkoliv jiný postup by ponechával uchazeče o zaměstnání bez možnosti zprostředkovat jim pracovní uplatnění.

S otázkou paternalismu státu velmi úzce souvisí i problematika hmotného zabezpečení. Zde jsme vycházeli z několika hledisek.

1. Při stanovení procentní sazby byla snaha zabezpečit každému občanovi v souladu s mezinárodními úmluvami zákonné minimum a tomu odpovídá i výše hmotného zabezpečení, stanovená pevnou měsíční částkou, nelze-li při výpočtu vycházet z předešlého výdělku. Vzhledem k tomu, že prostředky vyplácené na tyto účely jsou hrazeny ze státních rozpočtů republik, je dáno zmocnění, aby podle možností a potřeb bylo hmotné zabezpečení upraveno ve prospěch občanů vyhláškami ministerstva práce a sociálních věcí České republiky a Slovenské republiky.

2. Při stanovení zásad pro poskytovaní hmotného zabezpečení bylo rovněž přihlíženo k principu vzájemné vyživovací povinnosti v rodině. Jednak tím, že celková doba poskytování byla stanovena na období maximálně jednoho roku a poté se odkazuje na zabezpečení občanů podle předpisů o sociálním zabezpečení, kde se při prokazování sociální potřebnosti přihlíží k celkovým příjmům a situaci rodiny a jednak při posuzování nároků na hmotné zabezpečení u mladistvých při ukončení povinné školní docházky. Zde se vychází z toho, že trvá vyživovací povinnost v případě, že mladistvý nepokračuje v přípravě na povolání a je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a po splnění jednoroční doby vedení v evidenci, která se považuje za náhradní dobu, má sám nárok na hmotné zabezpečení.

3. Při rozhodování o vztahu poskytovaných dávek hmotného zabezpečení z nezaměstnaných občanů k růstu cen a mezd se vychází z toho, že bude docházet k pružné valorizaci dávky v návaznosti na růst průměrné mzdy. Minimální příspěvek ve výši důchodu jako jediného příjmu podle předpisů o sociálním zabezpečení bude zvyšován automaticky v souvislosti s valorizací tohoto důchodu.

Návrh zákona rovněž vymezuje nové vztahy mezi zaměstnavateli a územními orgány práce. Oprošťuje je od byrokratického přístupu a vytváří podmínky pro převedení vztahu na vyšší úroveň, na úroveň služby. Nové pojeti je založeno na vzájemné prospěšnosti a užitečnosti spolupráce těchto subjektů.

V souladu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 158 je v návrhu zákona nově řešena potřebná součinnost zaměstnavatelů s příslušnými odborovými orgány a státními orgány v případech, kdy z důvodu strukturálních, organizačních nebo racionalizačních opatření dojde k uvolňovaní zaměstnanců. Cílem navrhované úpravy je dát odborovým a uzemním orgánům práce možnost ještě před rozvázáním pracovního poměru hledat řešení, připravit se v předstihu na problémy, které v daném regionu mohou v souvislosti s uvolňováním pracovníků vzniknout.

Vzhledem k tomu, že v tržním hospodářství bude realizace strukturální, organizační nebo racionální změny jednou z běžných reakcí zaměstnavatelů na změny na trhu a nebude vždy možné tuto reakci předvídat v předem stanoveném časovém termínu, není v návrhu striktně stanoven termín, do kterého zaměstnavatel bude tyto změny odborům a uzemním orgánům práce hlásit. Uvedené poskytovaní informací o strukturálních změnách, organizačních nebo racionalizačních opatřeních je pouze jednou z forem součinností, se kterou počítáme. Základ této spolupráce by měly tvořit poradní sbory, které podle republikových zákonů budou moci zřizovat územní orgány práce za účelem koordinace zaměstnavatelů, odborových orgánů, družstevních orgánů a úřadů práce při realizaci státní politiky zaměstnanosti v příslušném regionu.

A nyní k okruhu problémů, o kterém bych se chtěl zmínit podrobněji. Jedná se o občany se změněnou pracovní schopností. Problematika jejich zaměstnání je do tohoto zákona převzata ze zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a rovněž z prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu, neboť věcně patří do zákona o zaměstnanosti. Pro bližší pochopení situace poznamenávám, že se problematika týká občanů se změněnou pracovní schopností jako takových, to znamená včetně občanů se změněnou pracovní schopností s těžším pracovním postižením. Zakotvení problematiky občanů se změněnou pracovní schopností v tomto zákoně nechápeme pouze jako přesunutí příslušných paragrafů z jednoho zákona do druhého. Vidíme za tím zcela změněný postoj společnosti k této skupině našich spoluobčanů při jejich zapojovaní do běžného života a vytváření podmínek k jejich pracovní seberealizaci, nikoli pouze k jejich sociálnímu zabezpečení. V roce 1989 bylo zapojeno do pracovního poměru v rámci České a Slovenské Federativní Republiky více než 289 tisíc občanů se změněnou pracovní schopností, což představuje 3,5 % z celkového počtu osob, které byly sociálně zabezpečeny. Přitom počet občanů se změněnou pracovní schopností, kterým byl v roce 1989 vyplácen příspěvek před umístěním, představoval 243 osob. Současně je třeba uvést, že právě v roce 1989 byla přijata v zákoně o odvodech do státního rozpočtu, v zákoně o důchodové dani, v zákoně o zemědělské dani a v zákoně o dani z příjmu obyvatelstva ekonomická zvýhodnění na podporu zaměstnávání těchto občanů. V uvedených zákonech je stanoveno, že odvody z dosažených mez se snižuje o 12 tisíc Kčs na každého pracovníka se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením. O částku 3 000 Kčs na každého pracovníka se změněnou pracovní schopností, a to do 3,5 % za pracovníka se změněnou pracovní schopností z celkového přepočteného počtu pracovníků a o částku 8 tisíc Kčs za každého pracovníka se změněnou pracovní schopností nad 3,5 %. Obdobně je řešena i sleva na dani z objemu mezd. Vedle tohoto zvýhodnění se poskytuje výrobním družstvům invalidů, podnikům a hospodářským zařízením svazů invalidů, jakož i fyzickým osobám, provozujícím soukromé podnikání, snížená důchodová daň o částku 4 tisíce Kčs za každého pracovníka se změněnou pracovní schopností a o částku 8 tisíc Kčs za každého pracovníka se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením. l nadále se počítá s tím, že budou uplatňována zvýhodnění pro chráněné dílny, a to zpravidla do výše 50 % nákladů spojených se zřízením nových pracovních míst v těchto dílnách, nejvýše však v částce 40 tisíc Kčs na jedno pracovní místo.

I přes uváděná ekonomická zvýhodnění víme, že realizace tohoto přístupu nebude pravě v období přechodu k tržní ekonomice lehká. Proto se navrhuje zmocnění pro vládu České a Slovenské Federativní Republiky, aby v případě potřeby mohla přistoupit i k direktivnímu nástroji - je to jediný případ, kdy zákon direktivní zásah umožňuje - a to až po selhaní ekonomických nástrojů. Jedná se o řešení, které se uskutečňuje v řadě vyspělých evropských států, např., ve Francii, Německu, Velké Britanii apod.

K některým obavám směřujícím k možnosti zneužití tohoto zmocnění je možno uvést, že sám cíl, kterému je toto zmocnění přijímáno, vylučuje zneužití, protože stanovený podíl bude vycházet vždy ze skutečné potřeby řešení problémů souvisejících s umísťováním občanů se změněnou pracovní schopností.

V závěru svého vystoupení bych rád připomněl vztah tohoto zákona k navazujícím právním úpravám v obou našich republikách. Přesto, že republikové normy jsou spíše normami kompetenčními než hmotně právními, došlo při dělení působností mezi federaci a republiky k situaci, že řada aktivních nástrojů politiky zaměstnanosti je upravována právě republikovými normami. Tato skutečnost je dána tím, že všechny nástroje budou ve své většině uplatňovány právě územními orgány práce, tj. úřady práce. Tímto pojetím je zabezpečována věcní i kompetenční provázanost mezi federálními a republikovými zákony.

Vážené předsednictvo, vážené poslankyně, vážení poslanci, při přípravě tohoto zákona jsme se poučili ze zkušeností vyspělých států světa a rovněž jsme respektovali ratifikované mezinárodní úmluvy a konvence, především úmluvy Mezinárodní organizace práce v Ženevě, kde byl tento návrh též konzultován. Právě při mé listopadové návštěvě u generálního ředitele Mezinárodního úřadu práce pana Hansenna v Ženevě bylo s uspokojením konstatováno, že úroveň vzájemné spolupráce s Mezinárodním ústavem práce dosáhla nebývale vysoké úrovně a že Česká a Slovenská Federativní republika je v otázkách práce a sociálních věcí považována za nejsolidnějšího partnera ze zemí střední a východní Evropy. Bylo rovněž konstatováno, že díky právě této úzké spolupráci v oblasti pracovní legislativy se nové Československé pracovní zákonodárství značně přiblížilo normám Evropského společenství a Rady Evropy. Osobně se domnívám, že toto ocenění významné mezinárodní organizace je spolu s nabídkou spolupráce v dalších oblastech mimořádným uznáním naší snahy o tvorbu moderního zákonodárství v evropském kontextu. Naše úloha - tj. tvorba a provázení tohoto návrhu zákona na jeho legislativní pouti - končí. Nyní je na vás, vážené poslankyně a vážní poslanci, jak k tomuto návrhu přistoupíte vy. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji panu ministru Millerovi za přednesená výklad k návrhu zákona o zaměstnanosti a nyní bych prosil společného zpravodaje výborů Sněmovny národů poslance Miroslava Macka, aby přednesl svoji zpravodajskou zprávu.