(Jednání opět zahájeno v 16.35 hodin.)
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Vážené poslankyne, vážení
poslanci, budeme pokračovať v rozprave. Po porade
s navrhovateľom ministrom Klasom a so spravodajcami vám
doporučujeme, aby ste argumentáciu, ktorú
predkladáte k vašim pozmeňovacím návrhom,
skrátili na minimum, pretože je všeobecne známa
a bola niekoľkokrát prerokúvaná a dokonca
publikovaná v tlači. Svoje diskusné vystúpenia,
pokiaľ smerujú k pozmeňovacím návrhom,
aby ste ich priniesli písomne spravodajcom, aby ich mohli
spracovať, prípadne aby sa s nimi mohlo ďalej
pracovať.
V rozprave ďalej vystúpi poslanec Nemec. Pripraví
sa poslanec Tomis.
Poslanec SN Němec: Pane předsedající,
dámy a pánové, není to tak dávno,
co parlament odsouhlasil zákon č. 116/1990 Sb.,
o nájmu a pronájmu nebytových prostor. Je
to zákon zcela nevyhovující současným
potřebám. Snad proto ho veřejnost nazvala
velmi výstižně o povinném úplatku.
Vážení, něco takového už
parlament nikdy nesmí schválit. Upozorňuji,
že tento zákon by mohl být ještě
horší z důvodů, o kterých se
zmíním. Důrazně vás upozorňuji,
že zákon o převodech některých
věcí ve vlastnictví státu do vlastnictví
fyzických nebo právnických osob, podle mého
názoru, není privatizačním zákonem.
Kdo si myslí, že budou prodávány nemovitosti
jako např. prodejny nebo dílny a kanceláře
do soukromých rukou, velmi se mýlí. Nic takového
totiž název ani obsah zákona nevyjadřuje.
Návrh zákona totiž rozlišuje dva pojmy
- provozní jednotky a nebytové prostory. Zcela jasně
to vyplývá z §15 návrhu. Prosím
všechny poslance, aby si teď přečetli
§ 15. Jasně je vidět, že dál zůstává
vlastník vlastníkem a vydražitel je vlastně
novým nájemcem. Ovšem nyní žadateli
o nájem už nestačí jen vsunout úplatek
do kapsy pracovníka národního výboru
nebo bytového podniku, jak se tomu doposud dělo,
nyní musí jako trest snad za to, že chce podnikat,
koupit zařízení zchátralé provozovny
a k tomu si musí koupit neprodejné zboží,
které na provozovnách úspěšně
leží a stárne často i několik
let. Vůbec bych se nedivil, kdyby veřejnost tento
zákon nazvala zákonem o státní pomstě
začínajícím podnikatelům.
Toto rčení v souvislosti s § 15 podtrhuje návrh
poslance Zemana, který v praxi navrhuje trojnásobné
zvýšení ceny, a proto návrh poslance
Zemana považuji ve svých důsledcích
za nehumánní.
Nyní k věci § 3:,,tento zákon podle
mého názoru nezabraňuje současným
družstvům, ať zemědělským,
spotřebním nebo výrobním, aby se na
členské schůzi přeměnily na
akciovou nebo jinou obchodní či kapitálovou
společnost a změnily členský poměr
na poměr účastnický či společnický.
Jelikož tato družstva byla v minulosti dlouhodobě
dotována ze státních zdrojů, nemají
v případě připuštění
do dražeb ostatní subjekty žádné
šance s nimi držet krok.
V rámci privatizace dojde k utužení státního
vlastnictví. Proto současná družstva
byla pouze jinak nazývanou formou společenského
vlastnictví.
Navrhuji toto řešení. Uvalit moratorium na
družstevní majetek až do dne konání
posledního kola aukcí.
K paragrafu 6: § 6 musí jednoznačně
obsahovat sankce z oblasti trestního práva za porušení
ustanovení tohoto zákona licitátorem.
Např. licitátor je pro účely tohoto
zákona považován za veřejného
činitele a stanovit majetkové a trestní sankce
za porušení tohoto zákona. Navrhuji návrh,
který předložily výbory pro plán
a rozpočet.
K paragrafu 8: vyvolávací cena se musí kromě
věcí stanovených tímto paragrafem
stanovit i z cen zásob. Jelikož stát úvěruje
současné zásoby více než 120
miliardami Kčs a většina těchto zásob
je nepohyblivá, je třeba jednoznačně
se poučit na Západě, kde obchodník,
který má pomalé obrátkové zásoby
učiní vše pro jejich uvedení do pohybu.
Tyto zásoby mu nejen vážou likviditu, sklady,
pracovní síly, stojí ho úroky, ale
brzdí i v rozvoji. Proto se je pokusí prodat za
nižší tržní cenu. Tržní
cena v tomto případě je ta cena, kterou je
za ně někdo ochoten zaplatit ve spojení s
koupí provozovny.
Stát má nyní jedinečnou šanci
utržit alespoň nějaké peníze
za část těchto zásob. V opačném
případě je bude muset nadále úvěrovat
bankou, a tím se brzdí likvidita pro jiné
projekty, a to bude stát peníze nás všechny.
Paragraf 10: v souvislosti s výše uvedenými
fakty je třeba změnit 50 % na 80 % vyvolávací
ceny, protože akcionář bude nucen 80 % ceny
současných zásob odepsat nebo v případě
textilu a knih je prodat do sběru. Proto je nutné
umožnit na kalkulaci, za kolik se mu prodejna i se zásobami
vyplatí. Neumožníme-li mu tuto možnost,
nepodaří se státu zbavit se břemene
zásob.
Dále v § 10 navrhuji místo slova "může"
dát slovo "musí".
K již zmíněnému § 15. Navrhuji
změnit dva roky na deset let a zrušit, pokud se dohodnou
jinak.
Vážení poslanci, dále bych chtěl
upozornit, že důvodová zpráva je v mnohém
zavádějící. Je v ní třeba
uvedeno, že majetek je nutno prodat za ceny, jaké
jsou občané ochotni zaplatit, a odčerpat
tak jejich kupní sílu (strana 12). Naopak se na
téže straně říká, že
cílem zákona je utvořit předpoklady
pro podnikání. Zcela jistě se mnou budete
souhlasit, že podnikatelům dluh za neprodejné
zboží ve zchátralé provozovně,
kterou si pronajali jen na dva roky, splatit moc nepomůžeme.
V západních zemích tuzemští podnikatelé
dostávají od státu zdarma počítače
a mají jiné výhody jen proto, aby mohli úspěšně
konkurovat zahraničním podnikatelům. My naše
podnikatele zatím jen vydíráme.
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Nemcovi. Prosím, keby
svoje pozmeňovacie návrhy formuloval písomne
a odovzdal ich potom spravodajcovi.
Ministr financí ČSFR V. Klaus: Než vypustíme
nějaká slova o 120 miliardách neodepsaných
zásob, drtivou většinu zásob, že
bude třeba odepsat, buďme zodpovědní.
Zeptejte se někoho, kdo tomu trochu rozumí. (Potlesk.)
Poslanec SL J. Pospíšil: Pan poslanec Němec
tady přednesl návrhy k § 3, 6 a 8, ale nepřednesl
text k těmto návrhům. Řekl pouze filozofii.
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Práve preto som ho vyzval, formuloval tento
text a predložil ho.
Ďalej v rozprave vystúpi pán poslanec Tomis,
pripraví sa poslanec Borguľa.
Poslanec SN V. Tomis: Pane předsedající,
vážené kolegyně a kolegové, dnes
projednáváme velmi důležitý vládní
návrh zákona o tzv. malé privatizaci, který
považuji za velmi potřebný. Je pravdou, že
tento návrh byl projednáván i v našem
hospodářském výboru, kde jsem měl
možnost uplatnit podle mého důležité
připomínky. Některé však nebyly
pojaty do našeho usnesení, protože já
a někteří další jsme byli přehlasováni.
Protože se dále na mě obrátila celá
řada mých voličů i odbory, považuji
za nutné vás seznámit s mými protinávrhy
a jejich důvody.
Především bych chtěl připomenout,
že z malé privatizace obchodu a služeb je mezi
vedoucími a řadovými pracovníky všeobecný
strach a mnozí se právem obávají sociálních
problémů i toho, že přijdou o zaměstnání.
Na druhé straně jsou to možná neuvážená
slova některých vládních činitelů
a politických špiček o tom, že stejně
jsou stížnosti na tyto pracující, ať
se dá příležitost jiným; nebo
že Austrálie prý také vyrostla na bohatý
stát právě ze špinavých peněz.
Je třeba si uvědomit, že převážná
většina pracovníků obchodu a služeb
byla poctivá a chtěla řádně
sloužit občanům a zákazníkům.
(Šum v sále.) Musíme přiznat, že
to byly objektivní podmínky, které jim v
tom bránily. Museli prodávat jen to, co jim bylo
dodáno, a nebo říkat "nemáme"
na to, co jim nebylo dodáno. Žádný vlastní
výběr podle požadavků zákazníků.
Jejich odměňování bylo nejhorší
v dělnických kategoriích - plat 1 800 čistého
a za sobotní směnu 35 Kčs, když např.
uklízečka bez výučního listu
měla v průmyslových podnicích přes
2 000 čistého. Osobní hmotná zainteresovanost
nebyla žádná. Jen celá prodejna měla
podíl na zisku a vedoucí jej rozděloval většinou
podle odpracovaných hodin.
Vzpomínám si ještě na systém odměňování za Bati . Pracovník měl i
1 000 též měsíční plat
a zbytek si musel vydělat tím, že měl
za prodaný jeden pár bot 1,- Kčs, za doporučenou
pedikúru 0,50 hal., za doporučenou opravu bot 0,80
hal. a za ostatní drobný prodej (vložky, alpa,
krém na boty) 4 %. Tedy denně si mohl spočítat
svou výplatu a vůbec se nemohl divit, jestliže
někdo jiný měl o 1 000 Kčs více,
když se více snažil. Toto nepoznali prodavači
za posledních 40 let.
Jsem přesvědčen, že pokud bude vytvořena
takováto forma odměňování,
ovšem přizpůsobená různým
druhům prodeje, okamžitě motivace přinutí
každého pracovníka věnovat se každému
zákazníkovi.
U vládního návrhu zákona mě
především zarazilo, že nebyla připravena
žádná druhá varianta a že se počítá
pouze s aukčním prodejem, ale již vůbec
se nedává možnost předávat jednotlivé
obchody nebo provozovny do správy kolektivu pracovníků
těchto provozoven, tzn. do ekonomického nájmu.
Přitom je známo, že v zemích Západní
Evropy a v USA pracuje na principu samospráv hodně
podniků. Pokud jde o plné dělnické
samosprávy jedná se o milióny členů.
Chtěl bych zdůraznit, že ekonomické
systémy na Západě i v Japonsku, které
jsou pro nás přitažlivé, jsou dobré
především proto, že tyto kapitalistické
systémy přebírají právě
od demokratických systémů dílčí
demokratické prvky. Je třeba si také uvědomit,
co lidé většinou nevědí, že
demokratické ekonomické systémy jsou daleko
výkonnější než systémy kapitalistické,
ať už soukromé nebo jiné. Svět
se pohybuje ve směru demokracie jak politické, což
se u nás děje dnes, tak i demokracie ekonomické,
což znamená, že pracující nemůže
trvale zůstat v područí vlastníka
kapitálu, ať už státu, což bylo dosud,
nebo soukromníka, což má být.
Koncepce privatizace předkládaná federální
vládou představuje nejen podle mého názoru
privatizaci centralistickou, jejímž rozhodujícím
subjektem se stává úřednictvo, které
samo sebe navrhuje k vykonání privatizace. Například
ministerstva, vzdálená od míst, budou jmenovat
komise, budou rozhodovat o námitkách co se má
nebo nemá v aukcích prodat. Proč to například
nemůže dělat okresní zastupitelstvo?
Z problémů, které mají být
řešeny privatizací, řeší
vládní návrh zákona pouze problém
obnovení trhu, avšak v jeho nedemokratické
podobě, rozdělující obyvatelstvo vždy
na vlastníky a vyvlastněné, znemožňující
posledně jmenovaným realizovat většinu
jejich základních práv, například
v samosprávném podniku. V samosprávném
podniku by obec získávala pravidelně finančně
ročně příjem za jeho pronájem
a mohla by včas provést výměnu, pakliže
by občané nebyli spokojeni s touto prodejnou, s
personálem apod. Tato privatizace se má dít
prodejem státního majetku zbohatlíkům,
kteří získali majetek nezákonným
způsobem v minulém totalitním systému
a jak víme z posledních zpráv, máme
50 tisíc takových multimilionářů.
Navrhuji proto doplnit ustanovení § 2 odst. 3 textem:
"které byly dány do samosprávy kolektivu
stávajících pracovníků."
Ponechat v plném znění v ustanovení
§ 13, aby stávající zaměstnanci
měli možnost uhradit formou splátek 50 % kupní
ceny do pěti let, protože hospodářský
výbor Sněmovny národů toto doporučil.
V § 17 dávám protinávrh na změnu
odst. 2 takto: "Osoba, která se na základě
tohoto zákona stala vlastníkem provozní jednotky,
která byla zcela nebo zčásti využívána
k prodeji základních potravin nebo je jedinou prodejnou
určitého druhu průmyslového zboží
ve městě či v obci, je povinna, počínaje
sedmým dnem po uzavření smlouvy, nejméně
po dobu jednoho roku v tomto prodeji pokračovat."
Je celá řada měst, kde je po jedné
průmyslové prodejně a jestliže by se
to vázalo pouze na prodejnu základních potravin,
pak se zruší prodejna železářství
a občané budou jezdit 30 km pro hřebík
do jiného města.
Závěrem bych chtěl říci, že
kritický racionalismus, k jehož směru patří
Gustav Fleischman říká: "Protože
nikdo nemůže disponovat absolutním věděním
po spravedlivém řádu a o cestě k němu,
musí jít o to, aby byla zachována rozmanitost
názorů jako možnost vzájemné
kontroly". Děkuji za pozornost.
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Tomisovi. Slovo má
pán poslanec Novosád.
Poslanec SL K. Novosád: Vážený pane
předsedající, domnívám se,
že pokud bychom tento zákon chtěli schvalovat
v takovém znění, jak jej uvedl poslanec Tomis,
měl by se změnit název, a měl by to
být návrh zákona o kolektivizaci. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Ďakujem. Slovo má pán poslanec
Borguľa.
Poslanec SL M. Borguľa: Vážený pán
predsedajúci, dámy a páni, v prvom rade by
som vás chcel informovať, ako predseda výboru
pre plán a rozpočet Snemovne ľudu, že
som zatiaľ nepodpísal spoločnú správu
výborov, ktorá vám bola do lavíc predložená,
vzhľadom na to, že zásadným spôsobom
je pozmenený návrh, ktorý sme vo výbore
prerokovali a navyše to, čo bolo do lavíc predložené,
nerešpektuje značnú časť našich
vecných pripomienok. Uvedomujem si, že konať
treba rýchlo, verejnosť od nás očakáva,
aby sme konali i kvalifikovane. Rozhodujeme dnes o sude 200 miliárd
korún majetku týchto národov, preto som začudovaný
nad prácou vo vnútri tohto parlamentu. Uvediem len
niektoré veci, napr. z vecného hľadiska, ktoré
boli u nás vo výbore schválené a dnes
nie sú uvedené alebo zapracované.
Po prvé. Za najzávažnejšiu skutočnosť
považujem fakt, že vypadol z tlače 159 §
13, to, o čom sa tu už hovorilo, tj. právo
vydražiteľa, časť kúpnej ceny, a
to podľa toho, ako to náš výbor odporučil,
uhradiť formou istých splátok s tým,
že jednorázovo by uhradil 25 %. Mali sme k tomu kvalifikované
stanovisko Štátnej banky, cca z 1. 10., dnes sme dostali
druhé kvalifikované stanovisko, v ktorom štátna
banka v podstate nenamieta nič voči tomuto riešeniu.
Samozrejme môže tu byť otázka výšky,
ale v zásade ide o to, že nebola spochybnená
možnosť splácania ceny, za ktorú bol objekt
vydražený. Považujem to za veľmi dôležité,
pretože vlastne tým sa stratil veľmi dôležitý
sociálny aspekt. Vypustením tohto paragrafu sme
zablokovali prístup k privatizácii státisícom
menej majetných občanom tejto republiky, vrátane
tisícov statočne pracujúcich pracovníkov
obchodu, pretože nepochybne tie tisíce v tejto republike
sú. Navyše vbec sa v zákone neráta s
takou dôležitou vecou, o ktorej sme síce vo
výbore nehovorili, a to je ekonomický prenájom.
Samozrejme, nie od dnešných podnikov, štátnych
podnikov, čím by sme predĺžili ich životnosť,
ale priamo od štátu alebo od obce.
Preto navrhujem, a to v zmysle záverov výboru pre
plán a rozpočet, doplniť návrh zákona
o § 13 pôvodného návrhu, tlač
159, pozmenenú tak, aby bola prvá splátka
25 % a povinnosť splatiť štátu celú
cenu do troch rokov, samozrejme s valorizáciou. Ďalej
pre uvedenie argumentov napr. výbor odporúčal
dobu povinného prenájmu 5 rokov tak, ako to bolo
v pôvodnom vládnom návrhu uvedené.
Myslím, že to malo zmysel. Len takáto doba
napr. zaručí, aby nadobúdateľ rozvinul
podnikateľskú aktivitu, aby investoval a nielen žil
z podstaty objektu, ku ktorému prišiel.
Z právneho hľadiska sa domnievam, že je relevantné
určenie povinnosti uzavrieť zmluvu na dva roky alebo
päť rokov, a preto som nepochopil, prečo do tejto
vecnej stránky vstupovali ústavnoprávne výbory.
Naše výbory, a myslím i výbory hospodárske
odporúčali 5 rokov. Preto odporúčam
v § 15 ponechať dobu 5 rokov. Samozrejme, mohol by som
uvádzať viac takýchto podstatných pripomienok,
ktoré sme mali a odporúčaní výborov,
ale myslím si, že týmto systémom práce
predľžujeme naše zasadania. Pretože keď
sme sa už raz vo výboroch k tejto veci vyjadrili,
tak sa domnievam, že tieto veci by mali byť zakotvené
v spravodajskej správe a nie, aby sme ich znovu prednášali,
keď sme sa s týmito vecami jeden, dva alebo i tri
dni mordovali.
Ešte moja osobná poznámka, ktorá je,
mimochodom, v súlade s rokovaním výboru Slovenskej
národnej rady, ktorého som sa zúčastnil.
Ide o možnosť vstupovať do procesu privatizácie
i devízovým cudzozemcom, a to bez ohľadu na
to, či boli alebo nie sú občanmi Československa
pred rokom 1948 alebo nie. Okrem toho, že i podľa názoru
Slovenskej národnej rady, príslušného
výboru, ale i legislatívneho odboru i názoru
mjho je možnosť predávať cudzincom v rozpore
s platným ústavným zákonom č.
100/1990 Zb. V tomto zákone sa predpokladá, že
je možné prevádzať majetok štátu
jedine do vlastníctva občanov Českej a Slovenskej
Federatívnej Republiky a nie na akúkoľvek inú
fyzickú osobu.
Preto odporúčam, aby z § 3 boli vypustené
osoby, ktoré boli československými štátnymi
občanmi po 25. februári 1948, a z § 13 bod
2, v ktorom sa hovorí, že v druhom kole by do dražby
vlastne mohli vstupovať všetci cudzinci.
Alebo druhá alternatíva - dať túto vec
na rozhodnutie republikám. A keď jedna z republík
bude chcieť svoj majetok rozpredať rýchlo a lacno,
bude to na jej škodu. Názor výborov Slovenskej
národnej rady je jednoznačný a ja mám
rovnaký. Ako argumenty uvádzam: Vzťah dnešných
československých občanov proti tým,
ktorí našimi občanmi boli, je prakticky formálnou
záležitosťou, a preto nevidím dvod, prečo
by sme tam mali uvádzať občanov, ktorí
boli po 25. 2. 1948 našimi občanmi.
Za ďalšie - predpokladá sa, že 200 miliárd
privatizácie schopného majetku sa vydraží
majetok cca za 30 miliárd korún. Rozumiem tomu tak,
že približne v tejto sume to odkúpia naši
občania. Je veľké nebezpečenstvo, že
ostatný majetok, to znamená 170 miliárd -
možno menej - padne do rúk zahraničných
podnikateľov, a to za - v porovnaní so svetom - dnes
smiešne nízke ceny. Veď zostatkové hodnoty
- rátané podľa našich predpisov - nie
sú ani zlomkom cien, ktoré sú platné
na západ od našej hranice. Za dva-tri roky, keď
sa náš občan i finančne "pozbiera",
už len s hladnými očami budeme chodiť
okolo objektov ktoré sme svojimi rukami síce vytvorili,
ale ktoré už budú v rukách tých,
ktorí - a to vás ubezpečujem - už dnes
čakajú na hraničných prechodoch, kedy
tento zákon schválime, s vreckami nabitými
československými korunami, ktoré sa načierno
dostali do ich rúk.