Nejednou jsem se naopak přesvědčil o tom, že si pod důmyslným Vackovým vedením rychle získává dávnou ztracenou úctu široké veřejnosti.
Myslím, že shoda všech českých i slovenských politických sil, které se účastnily jednání o složení federální vlády o vhodnosti Jána Langoše do tak důležité funkce, jakým je federální ministr vnitra, mluví sama za sebe. Já osobně, který znám neúplatnou moudrost Jána Langoše dlouhá léta, se z této shody upřímně raduji. (Potlesk.) Ač příslušník Veřejnosti proti násilí, je Ján Langoš věřící člověk, což ho nepochybně činí blízkým i křesťansky orientované části tohoto Federálního shromáždění.
Nyní mi zbývá vysvětlit, kteří ministři bez portefeuille v nové vládě by měli zastávat po předpokládaném schválení navrženého zákona jednotlivé funkce v nově strukturované vládě.
Ministrem pro národohospodářskou strategii má být Pavel Hoffmann, ministrem hospodářství má být Vladimír Dlouhý, ministr pověřený řízením federálního Úřadu pro hospodářskou soutěž bude - jak jsem už řekl - navržen Křesťansko-demokratickým hnutím až později; ministrem pověřeným řízením Federálního výboru pro životní prostředí má být Josef Vavroušek, federální ministryní kontroly má být Květoslava Kořínková. Zbývá dodat, že bude-li zřízen federální Úřad pro ochranu ústavy a demokracie, bude-li ústavním úkolem prezidenta, jak je navrženo, jmenovat jeho ředitele a budu-li v okamžiku jmenování prezidentem já, chci do této funkce navrhnout Jiřího Müllera.
Domnívám se, že jsem tu řekl vše podstatné, co jsem tu byl povinen říci o vládě, kterou jsem jmenoval, respektive o dalších nejvyšších federálních činitelích ve sféře výkonné moci. Konkrétnějšího výkladu se vám dostane v programovém prohlášení nové vlády a všechny vaše doplňující dotazy nepochybně rád zodpoví ministerský předseda.
Milé poslankyně, kterých tu je bohužel málo, a milí poslanci, kterých je tu bohužel ohromná většina, dovolte mi, abych své dnešní úvahy a výklady uzavřel alespoň stručným zamyšlením o funkci československého prezidenta. Podle současné ústavy má prezident neobyčejně rozsáhlé pravomoci, téměř tak rozsáhlé, jako v tzv. prezidentských systémech, tj. tam, kde je prezident volen přímou volbou. Proč tomu tak je, je myslím zřejmé. Jelikož v naší zemi vládla strana, bylo celkem jedno, jaké pravomoci má prezident, a bylo pro stranu praktičtější, když ten její činitel, který byl ozdoben prezidentskou funkcí, měl velké pravomoci, neboť i to výkon její totalitní moci šikovně zjednodušovalo.
Ve zvláštní, tak říkajíc tzv. polorevoluční době, kterou jsme uzavřeli svobodnými volbami, mohla být takto silná pravomoc prezidenta snad určitou výhodou, protože mohla administrativně zjednodušovat destrukci totalitní moci. Jinými slovy: co si oni vymysleli proti nám, použili jsme my proti nim. Jak se však bude situace v naší zemi stabilizovat, měla by být, podIe mého názoru, moc prezidenta přece jen oslabována. Prezidentský systém nemá u nás tradici a já osobně bych ho nepovažoval v našem případě za vhodný.
Předpokládám, že nová federální ústava bude nově definovat i postavení prezidenta, a že poněkud omezí jeho pravomoci. To byl ostatně také důvod, proč jsem tak vehementně podporoval ideu dvouletého funkčního období prezidenta po jeho zvolení novým Federálním shromážděním.Připadalo mi totiž absurdní, že by do nově ústavou definované funkce mohl bez dalšího vplynout někdo, kdo byl zvolen v duchu ústavy staré a že by ten stát, jehož základy v nadcházejících dvou letech položíte, měl zdědit, jako jakýsi reIikt minulosti, prezidenta éry předchozí.
Omezení ústavních práv prezidenta by ovšem nemělo podle mého mínění znamenat, že se prezident naší federace změní v pouhou symbolickou loutku, která občas klade věnce k pomníkům a občas podává ruce novým velvyslancům. K tomuto domnění mám věcný důvod. S tvorbou autentické federace bude nevyhnutelně předcházet značná část dosud celostátních funkcí a pravomoci do rukou orgánů republikových. Jak bude tento proces pokračovat, tak se bude postupně stávat stále zřetelněji hlavní integrující postavou naší federace její prezident. On bude dnes hlavním reprezentantem našeho federativního státu před světem. Proto by zřejmě tato funkce neměla být v budoucnosti jen formální a bezvýznamná.
Prosím vás proto, abyste při tvorbě nových ústav mysleli i na tyto aspekty. Zkušenosti, které jsem získal během svého 6ti měsíčního pobytu v prezidentském úřadě, mne nutí na ně upozornit.
Předmětem zamyšlení by možná měla být i otázka, zda by nebylo vhodné ideu federativnosti našeho státu promítnout nějak do nové definice prezidenta. Mezi různými možnostmi, které mne napadají, je např. zřízení funkce viceprezidenta, který by byl ze zákona vždy příslušníkem tohoto národa, jehož příslušník není prezidentem, anebo možnost pověřit viditelněji, tak říkajíc po sovětském způsobu, dva národní parlamenty některými úkoly, které má na úrovni federace prezident. Takovými a podobnými náměty se budou nepochybně zabývat navrhovatelé našich nových ústav, takže v této chvíli je přece jenom poněkud předčasné je tu rozebírat.
Ještě několik slov o Kanceláři prezidenta republiky. Vše nasvědčuje tomu, že posledních 42 let nebyla tato Kancelář žádným politickým úřadem, ale jen lépe či hůře pracujícím souborem zahradníků, číšníků, čalouníků a ryze administrativních pracovníků, zajišťujících nevyhnutelný byrokratický a ceremoniální servis a ovšem i náležitou byrokratickou správu celého tohoto podniku. Všemocným dohlížitelem nad všemi bylo samozřejmě ministerstvo vnitra. Ale jdeme-li hlouběji do minulosti, s překvapením zjišťujeme, že vpravdě politickým úřadem nebyla Kancelář prezidenta republiky vlastně nikdy. Především asi proto, že náš první prezident všechen svůj veliký, zasloužený sice, ale rámec prezidentských pravomocí dalekosáhle překračující vliv uplatňoval neformalizovaným a neoficielním působením své velké osobní autority.
Konfrontováni s nesmírným množstvím úkolů, s nimiž jsme byli nuceni se náhle potýkat, a s nimiž se musela náhle potýkat i zcela nepřipravená Kancelář jako celek, hodně jsme o těchto věcech s mými spolupracovníky přemýšleli.
Výsledkem našich úvah bylo rozhodnutí vybudovat formou rozsáhlé reorganizace z Kanceláře prezidenta republiky vskutku moderní politický úřad. Jeho úkolem má být zajišťovat prezidentovi nezbytný styk a výměnu informací se státními orgány, společenskými organizacemi a občany vůbec, jakož i se zahraničím, a sloužit mu k výkonu jeho ústavní funkce. Tuto reorganizaci začínáme v těchto dnech uskutečňovat bez ohledu na to, kdo bude zvolen prezidentem, a tak, aby byl budovaný úřad alespoň co do své struktury použitelný v podstatě už pro jakéhokoliv budoucího prezidenta. Pokoušíme se přitom pochopitelně předvídat i pravděpodobné budoucí prezidentovo ústavní postavení, protože by bylo nepříliš moudré budovat něco, co bude za dva roky opět radikálně změněno.
Stálé pracoviště Kanceláře chceme vybudovat i v Bratislavě, aby prezident i jeho různí spolupracovníci mohli kdykoli působit i na Slovensku, a aby k tomu měli v Bratislavě fungující zázemí a příslušný servis.
A ještě o jedné a poslední věci bych se tu měl zmínit. V dramatické a polorevoluční době, kterou máme - doufám - za sebou, se nejednou v krizových okamžicích osvědčilo ad hoc svolané pracovní setkání nejvyšších představitelů národních i federálních zastupitelských sborů a vlád. V nelehké a veskrze přechodné transformační době, která je před námi a v níž bude nesmírně důležité pohotově koordinovat či synchronizovat práci našich parlamentů a vlád, bude jistě účelné takováto pracovní setkání pravidelně svolávat a veřejnost o nich informovat. Nejvyšší představitelé moci zákonodárné a výkonné nemohou být pochopitelně z titulu svých funkcí členy jakékoli další státní instituce a tím měně jí být podřízeni. Něco takového by bylo popřením všech základních principů, na nichž demokracie stojí. Nicméně v přechodné době nového budování státu by jejich pravidelně neoficiální schůzky mohly mít smysl, zvlášť kdyby byly jasně definovány jako pouhé prostředí vzájemné komunikace, konzultací a event. technické koordinace a kdyby o nich byla informována veřejnost. Jejich iniciátorem by měl být ten, kdo se ze samé podstaty k tomu nabízí, totiž prezident republiky. Prezident by se také měl pravidelně scházet s představiteli nejdůležitějších politických sil, a to bez ohledu na to, zda jsou zastoupeni ve vládě či nikoliv.
Vážení přítomní, nezbývá mi, než se vám na závěr svého vystoupení omluvit za jeho délku připomínající málem nekonečnou délku sjezdových referátů bývalých generálních tajemníků komunistických stran. Zdálo se mi však, že se hodí, abych tu na sklonku svého funkčního období a zároveň na úsvitu práce tohoto našeho prvního svobodného parlamentu po dlouhé době přece jen pohovořil podrobněji o úkolech, které - podle mého názoru - před námi všemi dnes stojí, a o úvahách, k nimž mne vedou zcela neopakovatelně zkušenosti posledních měsíců. Na půdě Federálního shromáždění jsem už vystoupil dvakrát. V obou případech jsem hovořil o hodinách, které by nám měly v našich úřadech nepřetržitě připomínat rychle letící historický čas. Své tradici zůstanu věrný a i tento svůj projev skončím odkazem na hodiny. Tentokrát bude mít můj odkaz podobu naděje. Totiž naděje, že si ze mne nevezmete příklad a že vaše rozpravy nebudou spočívat výhradně z takto dlouhých vystoupení. Věřím, naopak, že se budete trvale dívat na hodinky na své ruce, když už žádné nevisí v tomto sále.
Mimo jiné v jiných parlamentech mají nejen hodiny, ale veřejně měří dobu, kterou dávají ze svého společného času každému řečníkovi. U nás ztratil čas hodnotu, podobně jako voda, vzduch, půda i energie. Budeme ji muset znovu nalézt a naučit se ji chránit.
Přeji vám a tím i všem československým
občanům mnoho úspěchů v nelehké
práci, která vás čeká. Děkuji
za pozornost. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem prezidentovi
Václavovi HavIovi za jeho vystúpenie.
V rokovaní druhej spoločnej schôdze obidvoch
snemovní budeme pokračovať v utorok, tj. 3.
júla o 9. hodine k programovému vyhláseniu
vlády.
Upozorňujem všetkých poslancov, že teraz,
po polhodinovej prestávke, bude sa konať ustanovujúca
schôdzka Československej skupiny Medziparlamentnej
únie, na ktorú vás všetkých pozývam.
Prerušujem rokovanie druhej spoločnej schôdze
Snemovne ľudu a Snemovne národov. Ďakujem ešte
jedenkrát pánovi prezidentovi za jeho vystúpenie.
(Potlesk.)