DosáhIi jsme všeobecného souhlasu v tom, že tato zvyklost byla typickým výrazem totalitního centralismu, protože předsedu národní vlády zavazovala členstvím ve vládě federální, k aplikaci federální vůle, vůle v práci národní vlády. Je svým způsobem urážlivé pro předsedu svéprávné republikové vlády, aby byl zároveň členem federální s jedním hlasem mezi mnoha. Žádného státního činitele nelze zavazovat k tomu, aby svou loajalitu ke kolektivně dosaženému názoru jednoho vrcholného výkonného orgánu de facto rušil povinnou loajalitu ke kolektivnímu názoru orgánu jiného.
Jako daleko demokratičtější, produktivnější a zásadám autentické federace přiměřenější nám připadá řešení, na němž jsme se shodli - totiž, že obě národní vlády budou mít jednoho ministra bez protefemille - tedy bez pověření řídit konkrétní resort, jehož jediným úkolem bude zajišťovat trvalé spojení národní vlády s vládou federální. Všem jejím jednáním bude přítomen, aniž bude, nejsa jejím členem, jejími rozhodnutími vázán.
Operativní informování národní vlády o práci vlády federální, trvalé tlumočení vůle vlády národní na půdě federální vlády a trvalá koordinace práce obou těchto vlád bude tedy jedinou náplní práce tohoto ministra, který se tím stane, jak patrno, nejdůležitější spojkou mezi výkonnou mocí republiky a federace. Smyslem této změny je znemožnit, aby vůle republikových vlád byla prostě přehlasována vládou federální. Dojde-li mezi vládami republik a vládou federace k rozporu, bude třeba jednat tak dlouho, až se najde přijatelné řešení. Protože jsme se všichni shodli na tomto řešení, snížil se ve vládě, kterou jsem jmenoval, počet místopředsedů o 2. Federální vláda má tedy pouze 4 sobě na roveň postavené místopředsedy, což zdůrazňuji proto, aby pořadí, v němž budu o nich hovořit, nebylo chápáno hierarchicky.
Odpovídá osvědčeným zvyklostem mnoha demokratických států, že význam ministra zahraničí je zdůrazněn tím, že je rovněž místopředsedou vlády. Tak je tomu i v tomto případě.
Z toho, co jsem už řekl, vyplývá, jak nesmírně důležité v nadcházejícím systému zásadní transformace celé naší ekonomiky je, aby existoval na úrovni federální vlády silný ekonomický tým, který by určoval strategii tohoto procesu a koordinoval jeho průběh v obou našich republikách. Dalším místopředsedou vlády je tedy hlava tohoto ekonomického týmu. Počítáme s tím, že vláda ustaví při úřadu tohoto místopředsedy hospodářskou radu, jejímiž členy budou hlavní ekonomičtí ministři všech tří vlád a několik našich dalších nejlepších ekonomů. Tato hospodářská rada bude jakýmsi mozkem federální ekonomické strategie a koordinátorem ekonomické strategie národních republik. Z hlediska struktury logiky výkonné moci nemůže mít ovšem tento orgán povahu další nové složky výkonné moci, ale musí mít formální statut orgánu poradního a konzultativního. Bude to prostě jen prostor, v němž se budou rodit a svářet koncepce. O platnosti, závaznosti a způsobu uskutečňování těchto koncepcí budou potom rozhodovat normální ústavní orgány výkonné moci, tedy především vlády.
Existuje rozsáhlý soubor sfér, které už jsou v suverénní pravomoci národních vlád a nebo které do ní budou postupně přecházet. Je však mnoho dobrých důvodů, proč musejí mít tyto sféry své záchytné body či koordinační střediska i na federální úrovni. Jsou k tomu četné důvody praktické, ale mluví pro to i jeden důvod zásadní. Má-li být náš demokratický federativní stát prodchnut jako celek ideou lidských práv, má-li se naše federace jako celek takto představovat i na mezinárodním poli, máme-li být zkrátka jako celek duchovním, kulturním, vskutku humánním státem, státem vzdělaných lidí a vzdělanými lidmi řízeným, pak musí být na úrovni federální vlády výrazně a nově přítomna celá oblast ducha, lidských práv, kultury a vzdělanosti. Nejpříhodnějším prostředím tvorby takového orgánu je dnes již existující úřad dalšího místopředsedy vlády. Pracovně, tedy neoficiálně, by bylo možno nazývat tohoto místopředsedu, místopředsedou vlády pro lidská práva, což je kategorie, do které lze nejspíše zahrnout všechny rozmanité funkce a úkoly, které by měl jeho úřad plnit. Jde o práci konzultativní, koordinační a v některých bodech i bezprostředně výkonnou zhruba v těchto hlavních oblastech:
1. Všeobecná problematika individuálních lidských práv v nejširším slova smyslu
2. Problematika práv kolektivních, to znamená
práv různých menšin, ať už
národnostních, etnicko-kulturních, duchovních
a religiózních, sociálních, politických
či dalších. Různým způsobem
v různé míře by se tedy měl
tento úřad zabývat na federální
úrovni jak oblastmi, kterými se už v dosavadní
podobě zabýval jako je zdravotnictví, sociální
peče, církve a náboženská společenství,
či společenské organizace, tak mnohými
novými věcmi, jako je např. problém
národnostních menšin, uprchlíků
či přistěhovalců ze zahraničí,
naším vlastním exilem apod.
1.Výraznou pozornost by měl tento úřad věnovat zanedbávané oblasti práv a postavení žen ve společnosti.
2. Je zcela přirozené, že do bezprostředního okruhu témat, jimž by měl věnovat pozornost, patří i školství, rodina, mládež a výchova a v neposlední řadě i sport.
3. Nevyhnutelná koordinační práce v oblasti kultury by měla patřit zcela přirozeně také k poslání tohoto úřadu.
Bude úkolem příslušného místopředsedy vlády, aby navrhl vládě novou koncepci a strukturu tohoto, podle mého mínění, velmi důležitého úřadu včetně zřízení event. vládních výborů či komisí, které by při něm působily. Domnívám se, že čím zřetelněji, reálněji a rychleji se budou výkonné pravomoci v těchto všech sférách přenášet na orgány republikové, tím důležitější bude koordinační a takříkajíc harmonizační práce tohoto úřadu. Národní ministerstva nebudou jeho existencí oslabena, ale naopak posílena. Měl by totiž fungovat mimo jiné jako nástroj trvalého tlumočení jejich zájmů na federální úrovni.
Zmínil jsem se již o tom, že pravděpodobně nejvýznamnějším dodavatelem zákonných předloh pro FS bude v nejbližších měsících federální vláda. Zmínil jsem se rovněž o velkém množství nových zákonů, které je třeba dobře připravit a přijmout. To všechno posiluje význam čtvrtého místopředsedy federální vlády, jehož úkolem je péče o právo a tvorbu právního řádu, prostě o legislativu. Jeho základním a jediným úkolem bude všemu, co získalo obecný konsensus, okamžitě dávat legislativní tvar a zajišťovat tak plynulý tok zákonné iniciativy z federální vlády do FS.
A nyní stručně k jednotlivým ministerstvům. Jsme-li a chceme-li být federativním státem, pak je samozřejmé, že musíme mít, tak jako dosud jediné federální ministerstvo zahraničí. Případné zákonné změny v této sféře, jako např. obnovení funkce státního tajemníka v ministerstvu zahraničí, by měly být podle mého mínění úkolem k zamyšlení pro ty, kteří budou připravovat nové ústavy. Ukáže-li se ovšem nutnost provést nějaké změny tohoto typu již dříve, není samozřejmě důvod, proč nevypracovat a nepřijmout příslušný zákon. Já osobně bych však dostatečnou participaci toho národa, jehož příslušník není právě ministrem zahraničí, na naší zahraniční politice spatřoval prozatím hlavně v personálním obsazení různých významných funkcí v tomto resortu, kterých bude nepochybně za naší rychle sílící účasti na procesu celoevropské integrace přibývat. Je naděje, že se brzy staneme plnoprávnými členy Rady Evropy, že se budeme stále zřetelněji přibližovat k evropským společenstvím a že se budeme významně podílet na práci nově se rodících celoevropských institucí, včetně těch, jejichž sídla budou možná na našem území. Idea autentické federace se bude moci promítat do vyváženého systému tvorby a personálního obsazení těchto funkcí. Na evropském jevišti musí být zkrátka patrno, že Československo je federativním svazkem dvou národních republik. Jak radikálně nová bude náplň práce našeho ministerstva zahraničí a kolik strukturálních i personálních změn si vyžádá, nemusím snad ani zdůrazňovat.
Rozpad totalitních systémů v naší části Evropy a reálná naděje na politicky integrovanou, mírovou a demokratickou Evropu, která je jeho přímým důsledkem, umožňuje v souladu s různými odzbrojovacími jednáními výrazně snižovat stavy naší armády, zkracovat povinnou vojenskou službu a posléze ji zrušit vůbec a přejít na princip malé, ale vskutku kvalitní profesionální armády. (Potlesk.)
Projekt těchto změn včetně jejich časového harmonogramu je vypracován a začíná se uskutečňovat. Organizačně a technicky je to nepoměrně těžší, než si asi většina z vás umí představit, ale já jsem si přesto jist, že se tento projekt podaří přeměnit ve skutečnost v době, která vyvolá údiv všech, kdo těmto věcem rozumějí.
Paralelně se proměňuje československá vojenská doktrína, která musí být založena výlučně na principu přiměřené obranyschopnosti proti jakémukoli možnému agresorovi. Všem je zřejmé, že takto radikální, rychlou a vlastně ve dvou odlišných oblastech probíhající proměnu naší armády nelze provést jinak než z jednoho centra, tj. vrchním velitelem branných sil a federálním ministerstvem obrany. Proto předložený návrh ústavního zákona mění pouze název ministerstva. Má se nadále jmenovat pouze ministerstvo obrany, protože současný název je s ohledem na to, že v naší zemi žijí dva národy a značné množství příslušníků jiných národů, zavádějící.
Sluší se ještě dodat, že v zájmu
tvořící se demokracie by měl být
posílen a zviditelněn význam inspektorátu
Československé armády, jakož i jeho
vazby k branně bezpečnostním výborům
Federálního shromáždění.
O úkolech a perspektivách federálního ministerstva vnitra jsem už mluvil na jiném místě, nebudu se proto opakovat.
K dalším federálním ministerstvům, o jejichž nezbytnosti v tuto chvíli i v nadcházejícím dvouletém období není zatím pochyb, patří ministerstvo financí, ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo dopravy, ministerstvo spojů a ministerstvo zahraničního obchodu.
Zahájení obsahové transformace naší ekonomiky a přechod četných funkcí ve sféře ekonomického řízení z pravomoci federace do pravomoci národních republik vyžaduje další změny ve struktuře federální vlády. Předložený návrh ústavního zákona zřizuje jediné federální ministerstvo hospodářství, v němž mají být soustředěny všechny zbývající řídící ekonomické funkce federace a které má být rovněž prostředím praktické koordinace řídících ekonomických ministerstev. Toto ministerstvo má tedy nahradit dvě dnešní resortní ministerstva, totiž federální ministerstvo paliv a energetiky a federální ministerstvo hutnictví, strojírenství a elektrotechniky. Koordinační centrum zemědělské politiky našich republik by mělo být rovněž v tomto jediném ministerstvu hospodářství.
Jakousi protiváhou federálního ministerstva hospodářství jakožto útvaru přece jen, byť jen rámcově, řídícího, by mělo být navržené federální ministerstvo pro národohospodářskou strategii, pod něž by měla přejít agenda dnešní Státní plánovací komise, což je ostatně agenda, jejíž význam bude s přechodem na tržní ekonomiku rychle klesat, a zároveň ta část agendy dnešní Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, která si zachová i v nadcházející době smysl a která nepřejde pod ministerstvo hospodářství.
Poslání tohoto nového ministerstva by se přitom mělo stále zřetelněji přesouvat z oblasti direktivního a detailního plánování, direktivního řízení a centralistického rozhodování do oblastí vskutku jen strategických, ale zato pro nejrůznější řídící orgány všech typů relevantních analýz, perspektivních úvah a výhledových projektů. Jeho smyslem by tedy nebylo sledovat okamžité ekonomické efekty a v jejich zájmu plánovat výrobu a investice, ale reprezentovat ve vládě ohled na dlouhodobé perspektivy a dlouhodobé důsledky jejích ekonomických rozhodnutí a upozorňovat na ně v celé jejich komplexnosti. Soukromě a pro jednoduchost nazýváme toto ministerstvo ministerstvem pro budoucnost. Nastala doba, kdy je důležitější myslet na to, zda bude z naší země za sto let neobyvatelná step, než na to, zda budeme mít za deset let o dvě procenta více energie.
Podobnou úlohu protiváhy krátkodobým ekonomickým zájmům by měl mít navrhovaný Federální výbor pro životní prostředí. Každý, kdo si přečetl jeden jediný ekologický článek anebo kdo se pozorně rozhlédl kolem sebe, chápe, že záchrana životního prostředí je společným úkolem celého Iidstva, protože jedovaté emise ve vzduchu, znehodnocená voda řek a ozónové díry v atmosféře nerespektují žádné státní hranice. Proto i v našem státě musí být ohled na ekologickou dimenzi institucionálně přítomen a do výkonné pravomoci promítnut na všech úrovních státní správy a tudíž i na úrovni federální vlády.
Národní ministerstva životního prostředí nebudou oslabena, ale naopak posílena, budou-li mít svého koordinujícího, harmonizujícího a integrujícího partnera na federální úrovni. Tento návrh přihlíží i k realitám mezinárodním. Většina civilizovaných zemí má svého ministra životního prostředí a pokud existujeme jako jeden stát, byť federativní, musíme být schopni vysílat na nejrůznější mezinárodní jednání někoho, kdo bude zastupovat celé Československo. Manévrovací prostor národních ministrů se tím neomezí, aIe naopak, rozšíří. Budou například členy kolegia tohoto výboru jako kolektivního orgánu posuzujícího všechna významná rozhodnutí ovlivňující životní prostředí. Federální výbor pro životní prostředí, řízený ministrem, a republiková ministerstva musí být vybavena jednoznačnou výkonnou mocí, to znamená, že musí mít právo nejen posuzovat, ale říci poslední slovo k jakémukoli projektu či investici, jež by mohly mít neblahé ekologické následky. Legislativně i strukturou výkonných pravomocí musí být zajištěno, aby ohled na životní prostředí byl jedním ze základních parametrů veškeré ekonomické činnosti i podnikání. Lapidárně řečeno: úkolem těchto institucí nebude pouze prosit o peníze na čističky, které učiní vodu a kouř měně špinavými, ale dohlížet na to, aby náš energetický systém a náš průmysl prostě vzduch a vodu vůbec nešpinily.
K životnímu prostředí neodmyslitelně patří i krajina, která nás obklopuje a domy, v nichž žijeme nebo na které se díváme. Silnou kontrolní a výkonnou pravomocí by tudíž měly být vybaveny i útvary Federálního výboru pro životní prostředí a příslušných národních ministerstev, které se zabývají tvorbou krajiny, sítí komunikací, urbanismem, architekturou a ochranou stavebních památek.
V předloze ústavního zákona o nové struktuře federálních orgánů je posléze navrženo vytvoření Federálního úřadu pro hospodářskou soutěž na úrovni ministerstva, o jehož nezbytnosti v naší dnešní situaci není mezi našimi ekonomy pochybností. Jeho hlavním úkolem bude sledovat hospodářskou činnost našich podnikatelů, bránit monopolnímu chování a postihovat případy porušování pravidel hospodářské soutěže.
Jak vysvítá z toho, co jsem už řekl o navrhovaných změnách, předpokládám, že brzy budou jmenováni do svých funkcí ředitelé Federálního úřadu pro ochranu ústavy a demokracie a Federálního fondu národního jmění. Nejvyššími federálními činiteli ve sféře výkonně moci, nezávislými na vládě, by tedy byli tito dva ředitelé, předseda Čs. Státní banky a generální prokurátor ČSFR. Ti všichni by byli odpovědni pouze Federálnímu shromáždění. Nejvyšší moc soudní by pak na úrodni federace představovali zvolení předsedově ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČSFR, kteří budou odpovědni pouze ústavě, zákonům a svému svědomí.
Zdá se, že bych se měl na závěr této pasáže zmínit ještě o třech důležitých institucích, které jsou federální vládou řízeny. Jde o Československou televizi, Československý rozhlas a Československou tiskovou kancelář. Pakliže se někteří novináři mylně domnívají, že svoboda projevu znamená právo šířit nejrůznější pomluvy a neověřené zprávy, shánět bulvární senzace, chápu to jako přirozenou nemoc doby, která nestihla ještě novináře naučit jejich profesionální odpovědnosti. Nicméně tyto tři vládou řízené sdělovací prostředky alespoň po dobu, kdy jsou ještě státní, by měly být před touto chorobou ochráněny. Mám dojem, že zatím se jim to jakžtakž daří.
Možná tím některé z vás zklamu, ale nebudu tu nyní barvitě líčit životopisy a kvalifikaci všech členů vlády a obsáhle vysvětlovat, proč který z nich je na tom kterém místě a nikoliv na místě jiném. Vysvětlit všechny aspekty našeho úsilí o správnou rovnováhu různých osobností, která bude stimulovat týmovou práci, by byl úkol na samostatný projev, stejně dlouhý, jako je tento. Takový projev by navíc musel zacházet do tolika psychologických nuancí, že by se věru na půdu tohoto vrcholného zastupitelského sboru našeho státu nehodil. Nezbývá mi tedy, než doufat, že uvěříte v dobrou vůli ministerského předsedy a mou sestavit na terénu daných politických realit vládu relativně nejlepší.
Alespoň stručně bych se však měl zmínit o sedmi osobách, které tvoří cosi jako páteř této vlády a jakési centrum výkonné moci v naší federaci.
Především je to osobnost ministerského předsedy. Marián Čalfa zastával vysokou vládní funkci jako jediný z celé dnešní vlády už za starého režimu. Jeho mravní štít je však přesto čistý a byl to dokonce on, který se pokoušel v rámci svých omezených možností posunout i v minulé době cosi kupředu. Rozhodující však je, že v pravou chvíli pochopil dějinnou situaci, v níž se naše země ocitla, jednoznačně se přidal na stranu Iidového vzepjetí proti totalitě, dal se bezvýhradně do jeho služeb a v uzlových okamžicích se rozhodujícím způsobem zasloužil o pokojnou destrukci totalitní moci a o pokojné převzetí moci demokratickými silami. Nedokáži si představit, jak by se situace byla vyvíjela bez jeho rozhodného zásahu a jak by byla bez jeho přičinění vůbec zajištěna minimální kontinuita státní moci a správy.
Jako předseda vlády národního porozumění se osvědčil jako dynamický, rozvážný a zároveň operativně pracující demokratický politik, bez jehož vedení by předchozí vláda stěží dokázala to, co dokázala. Důvěru, které se těší u našich občanů, jasně prokázalo jeho jednoznačné vítězství ve volbách ve Východoslovenském kraji, kde kandidoval za Veřejnost proti násilí. Nevím v tuto chvíli o vhodnějším muži do funkce předsedy federální vlády. Na tom, že má tuto funkci zastávat se shodli i představitelé Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, ale nejen oni - jeho způsobilost i kvality uznávají i mnozí představitelé dalších, v parlamentu zastoupených, politických sil. (Potlesk.)
Jiří Dienstbier se od mládí zabývá systematicky zahraniční politikou. Po Brežněvově přepadení Československa byl za své občanské postoje trvale pronásledován, aktivně se účastnil opozičního hnutí a iniciativní zahraniční politiky Československa v posledních měsících by byla bez jeho účasti stěží uskutečnitelná. Zdá se mi tudíž, že i on je pro svou funkci dostatečně morálně i odborně kvalifikován.
Václav Valeš není šéfem ekonomického týmu ve vládě proto, že to je můj mnohaletý přítel a že jsem se o jeho mravních kvalitách přesvědčil i v situacích nejtěžších, ale proto, že jeho autorita je respektována ekonomy nejrůznějšího názorového zaměření i různých generací. Jako jeden z mála našich předních ekonomů má bohaté zkušenosti z vedoucích míst v podnikové sféře a jako vysoký vládní činitel zažil již tolik neúspěšných ekonomických reforem, že nám všem může být dobrou zárukou proti nebezpečí excesů, zbrklých rozhodnutí, tragicky neuvážených experimentů a snahy slepě promítat do hospodářské praxe školské poučky a různé, leckdy i dobou překonané ekonomické teorie.
Jozef MikIoško, vědecký pracovník z Bratislavy, je do funkce místopředsedy vlády pro lidská práva delegován KDH. Pracuje ve výboru pro Iidská práva, je hluboce věřícím člověkem, publikuje statě na aktuální politická a náboženská témata. Na naší politické scéně je novou tváří, ale vše, co o něm vím, mne utvrzuje v tom, že bude mužem na svém místě.
Ústavní právo a vůbec tvorba zákonů je předmětem dlouholetého zájmu zkušeného právníka Pavla Rychetského, donedávna generálního prokurátora České republiky. Jeho fantazii, kreativitu a výkonnost ve sféře legislativní obdivuje mnoho jeho kolegů. I on byl posledních 22 let za své občanské postoje pronásledován, přičemž se tvořivě podílel jako právník na bezpočtu právnických analýz a návrhů Charty 77. Rychetský se odvážně pustil do očisty české generální prokuratury a pokud měl někdo v poslední době výhrady k jeho prokurátorské energii anebo ho dokonce podezíral neprávem ze zaujatosti, může být jeho přesunem do jeho současné funkce jen a jen uspokojen. (Potlesk.)
Složitost a náročnost radikální
transformace naší armády, o níž
jsem hovořil před chvílí, bezpodmínečně
vyžaduje, aby ministrem obrany byl ještě v následujících
dvou letech v přechodném období profesionální
a zkušený voják. Podle mého mínění
to nemůže být nikdo jiný, než armádní
generál Miroslav Vacek. Slouží v armádě
od svých 15 let, dokonale zná její problematiku
a těší se u celého velitelského
sboru velkému respektu. Projekt transformace naší
armády je především jeho dílem.
A ještě něco: neskrývám se se
svým přesvědčením, že
právě on má rozhodující zásluhu
o to, že se v nedramatičtějších
dnech smrtelných křečí totalitního
režimu nikdo ani nepokusil zneužít naší
armády proti lidu, a že Československá
armáda, tento nejmocnější mocenský
nástroj našeho státu, prošla napínavou
dobou našich moderních dějin, kterou byly nedávné
měsíce, relativně spořádaně
a bez vážnějších otřesů.
(Potlesk.)