Česká národní rada 1990 – 1992

I. Obecná část

Budování demokratické a humánní společnosti svobodných a rovnoprávných občanů je neoddělitelně spojeno s uplatňováním zákonnosti, upevňováním morálky a odstraňováním všech negativních jevů provázejících společenský vývoj. Uskutečněné společenskopolitické změny v České a Slovenské Federativní Republice pro to vytvářejí kvalitativně nové podmínky.

Při zabezpečování výsledků revolučních změn, především při ochraně bezpečnosti, života a zdraví občanů, majetku a veřejného pořádku patří významné místo bezpečnostnímu aparátu. Jeho činnost musí vycházet z potřeb a zájmu lidu, odpovídat vůli lidu a směřovat k vytváření a prohlubování vzájemné důvěry a spolupráce.

Koncepce platného zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, byla odrazem politického stavu na počátku sedmdesátých let v Československu. Jejím základem bylo zakotvení zejména principů vedoucí úlohy Komunistické strany Československa, jednoty Sboru národní bezpečnosti a prioritní ochrany majetku v socialistickém vlastnictví.

Organizace, systém a řízení Sboru národní bezpečnosti vycházely z principu jednoty Sboru národní bezpečnosti a jeho podřízenosti ministru vnitra Československé socialistické republiky, která se dovozovala ze zákona č. 128/1970 Sb., o vymezení působnosti Československé socialistické republiky ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti, a z dalších obecně závazných právních předpisů vymezujících působnost ústředních orgánů státní správy v této oblasti.

V zájmu paralyzování pokusů o demokratizaci společnosti byl vyvíjen tlak na další centralizaci bezpečnostního aparátu a jeho faktickou podřízenost jednomu subjektu - federálnímu ministerstvu vnitra. Tyto tendence vyvrcholily zřízením okresních správ Sboru národní bezpečnosti v roce 1977, které nahradily bývalá okresní oddělení Veřejné bezpečnosti. Zdůrazňování jednoty Sboru národní bezpečnosti se využívalo k vydávání různých pokynů krajským a okresním správám Sboru národní bezpečnosti bez vědomí ministerstev vnitra republik, i když šlo často o jejich výlučnou působnost, čímž docházelo k dvojkolejnosti řízení. Soustavně byl vyvíjen též tlak na to, aby útvary Veřejné bezpečnosti plnily i úkoly složky Státní bezpečnosti, což bylo v rozporu se společenským postavením a posláním složky Veřejné bezpečnosti.

Tuto nesprávnou praxi umožňovala i subjektivní interpretace obecně závazných právních předpisů upravujících vztahy mezi federálním ministerstvem vnitra a ministerstvy vnitra republik. Některá ustanovení obecně závazných právních předpisů, které byly považovány za "kompetenční", neměla přesně vymezený obsah. Tak v souvislosti s extenzívním výkladem pojmu "mimořádné ohrožení klidu a veřejného pořádku" (§ 2 bod 2. zákona č. 128/1970 Sb.) si federální ministerstvo vnitra fakticky podřizovalo všechny útvary Sboru národní bezpečnosti. Docházelo k tomu i v případech, kdy si to situace nevyžadovala, např. při pokojných shromážděních občanů.

Z výše uvedených důvodů lze konstatovat, že koncepce zákona o Sboru národní bezpečnosti je překonaná současným společenským vývojem a je třeba ji nahradit novou právní úpravou. Kromě zákona č. 40/1974 Sb. bylo nutné nově koncipovat i další právní předpisy upravující působnost při řízení ozbrojených bezpečnostních sborů. Jedná se zejména o novelizaci zákona č. 128/1970 Sb., o vymezení působnosti Československé socialistické republiky ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti, a zákona č. 194/1988 Sb., o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy.

Nová právní úprava rozdělení působnosti mezi federaci a republiky na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti (zákon č. 384/1990 Sb., o vymezení působnosti ČSFR ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti) vychází z principu svrchovanosti národních republik při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku na jejich teritoriu. Do působnosti orgánů federace se svěřil jen výkon specifických činností přesahujících rámec republik, zejména ve věcech s mezinárodním prvkem. Tím zároveň dochází k důslednému oddělení řízení orgánů policie v působnosti republik a v působnosti federace a k vyloučení koncentrace moci v jednom orgánu.

Společenský vývoj v České a Slovenské Federativní Republice vyústil v zásadní změny některých článků ústavy a ústavních zákonů. Byla zejména zrušena vedoucí úloha Komunistické strany Československa a zrovnoprávněny jednotlivé druhy a formy vlastnictví. Došlo i k dalším úpravám, které si objektivně vyžádaly změny v činnosti, organizaci a řízení bezpečnostního aparátu. To ve své podstatě znamená nahradit zákon o Sboru národní bezpečnosti zcela novou právní úpravou.

V návaznosti na novelizaci čl. 27 úst. zák. 143/1968 Sb., o čs. federaci, který výslovně zakotvil právo České republiky zřizovat vlastní ozbrojené bezpečnostní sbory a upravovat jejich postavení, oprávnění a ostatní poměry, připravilo ministerstvo vnitra České republiky návrh zákona ČNR o Policejním sboru České republiky.

Předkládaný zákon ČNR vychází z původního návrhu zákona o policejních bezpečnostních sborech, zpracovaného v průběhu minulého roku federálním ministerstvem vnitra, ministerstvem vnitra České republiky a ministerstvem vnitra Slovenské republiky, který měl být na základě tehdejšího právního stavu přijat Federálním shromážděním ČSFR; bylo započato již i s jeho projednáváním v petičním výboru ČNR, obdobném výboru SNR a v ústavně právních a branně bezpečnostních výborech FS ČSFR.

Předkládaná nová právní úprava vychází z následujících základních principů:

1. konstituování Policejního sboru České republiky, který bude ve své činnosti vycházet z bezpečnostní politiky vlády České republiky a bude podléhat kontrole České národní rady;

2. svrchovanosti České republiky při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku na teritoriu republiky s tím, že do působnosti federace patří pouze činnosti vymezené zákonem č. 384/1990 Sb.;

3. komplexnosti právní úpravy, a to zakotvením povinností, oprávnění a prostředků používaných policisty přímo v zákoně, na rozdíl od dosavadního stavu, kdy značná část této problematiky byla upravena podzákonnými předpisy;

4. zřízení hlavního velitelství Policejního sboru České republiky v čele s hlavním velitelem, který bude řídit činnost policejního sboru;

5. členění Policejního sboru ČR (z hlediska organizační výstavby) na útvary, ve kterých budou působit jednotlivé služby; zakotvení zvláštního postavení útvarů vyšetřování, a to s ohledem na specifickou činnost vyšetřovatelů, jako orgánů přípravného řízení trestního;

6. upuštění od právní úpravy otázek týkajících se ostrahy majetku orgánů a organizací vzhledem k tomu, že jde o problematiku, kterou nepřísluší upravovat v tomto zákoně;

7. rozšíření náhrady škody na všechny případy, které mohou vzniknout v souvislosti s pomocí poskytnutou Policejnímu sboru ČR.

Výchozím základem pro přípravu zákona byla analýza dosavadního právního stavu. Instituty, které se v bezpečnostní praxi osvědčily, byly po příslušných úpravách převzaty. Zároveň se reagovalo na nové zákony přijaté Federálním shromážděním a národními radami republik v roce 1990 a 1991. Bylo přihlédnuto i k předpisům na úseku ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti v Československé republice do roku 1948 a k současným právním úpravám v jiných státech, zejména v Rakouské spolkové republice a Spolkové republice Německo.

V souvislosti s navrhovanou právní úpravou bude potřebné provést delimitaci sil a prostředků Sboru národní bezpečnosti mezi federálním ministerstvem vnitra a ministerstvem vnitra České republiky.

Předpokládaný finanční dopad na rozpočet v návaznosti na přijetí navrhované úpravy:

Zvýšené náklady uvedené pod písm. a/ a b/ nejsou však pouze důsledkem přijetí navrhované úpravy, neboť z převážné většiny vyplývají již z nutnosti změny státního znaku.

Náklady spojené se zřizováním cel policejního zajištění nelze blíže specifikovat vzhledem k tomu, že částka je závislá na charakteru objektu, v němž mají být cely zřízeny (nová výstavba nebo přestavba v rámci stávajících objektů); je uvažováno se zřízením cca 100 cel policejního zajištění do konce roku 1994.

II. Zvláštní část

K § 1:

V tomto ustanovení se konstituuje Policejní sbor České republiky a upravuje se jeho základní společenské poslání.

Vzhledem k tomu, že policejní sbor je orgánem státního donucení, je nutné již v úvodních ustanoveních zdůraznit zásadu zákonnosti v jeho činnosti.

Plnění úkolů policejního sboru při ochraně bezpečnosti osob a majetku vyžaduje spolupráci s ozbrojenými bezpečnostními sbory České a Slovenské Federativní Republiky a Slovenské republiky.

Policejní sbor bude plnit vymezené úkoly v zásadě na teritoriu České republiky.

K § 2:

Ustanovení stanoví úkoly policejního sboru s možností plnit další úkoly v oblasti státní správy, pokud k tomu bude zmocněn zvláštním zákonem (např. na úseku zbraní a střeliva, občanských průkazů, hlášení a evidence občanů). Ustanovení rovněž vymezuje plnění úkolů policejního sboru ve vztahu k obcím při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku, který vyplývá zejména z § 46 zákona ČNR o obecním zřízení.

Při plnění výše uvedených úkolů musí policejní sbor samozřejmě respektovat práva a svobody stanovené v jiných obecně závazných právních předpisech (např. nedotknutelnost akademické půdy podle § 2 odst. 3 zák. č. 172/1990 Sb., o vysokých školách).

K § 3:

Zákon řeší novým způsobem organizaci a řízení policejního sboru. Policejní sbor je podřízen ministerstvu vnitra ČR, které je ústředním orgánem státní správy České republiky pro oblast vnitřního pořádku a bezpečnosti. Se zřetelem na potřebu respektovat specifika jednotlivých služeb: kriminální služby, pořádkové služby, dopravní služby a služby ochrany ústavních činitelů, se navrhuje vytvoření služeb policejního sboru. Zřídit další služby (podle potřeby policejní praxe) může ministerstvo vnitra v zájmu právních jistot občanů pouze obecně závazným právním předpisem. Tyto služby budou působit v útvarech s územní působností; územní působnost se bude zpravidla shodovat s územním členěním republiky.

Vedle kriminální, pořádkové a dopravní služby a služby ochrany ústavních činitelů, které provádějí vlastní výkon bezpečnostní služby ve vztahu k občanům, budou v útvarech policejního sboru působit i další organizační součásti zabezpečující zejména úsek správních činností (vydávání občanských průkazů, evidence pobytu občanů, dopravně správní agendy) a činnosti týlového charakteru.

V zákoně se přímo zřizuje hlavní velitelství policejního sboru a funkce hlavního velitele policejního sboru, který bude operativně řídit jemu podřízené útvary a služby při výkonu bezpečnostní služby. Ze své funkce je odpovědný ministru vnitra. Tato koncepce plně respektuje odpovědnost ministra vnitra a vlády ČR za stav bezpečnosti a ochrany veřejného pořádku na území republiky.

K § 4 a § 5:

Samostatné postavení útvarů vyšetřování policejního sboru je odůvodněno zájmem vyloučit možnost ovlivňování procesního stadia vyšetřování službami policejního sboru; z tohoto hlediska není možné podřídit útvary vyšetřování témuž veliteli, který bude řídit služby policejního sboru. Toto oddělení vyplývá i z odlišného charakteru jimi používaných metod a prostředků a z postavení vyšetřovatelů jako orgánů přípravného řízení trestního.

Vzhledem k samostatnému postavení vyšetřovatelů je potřebné výslovně upravit jejich jmenování, procesní nezávislost a služební podřízenost.

Potřeby praxe si vyžádaly nově zakotvit oprávnění vyšetřovatelů požadovat od služeb policejního sboru provedení nezbytných služebních úkonů neprocesní povahy, které s ohledem na jejich charakter nemohou zabezpečit sami; tomu koresponduje i odpovídající povinnost těchto služeb, a to i ve vztahu k vyšetřovatelům ozbrojených bezpečnostních sborů ČSFR a SR; recipročně bude tato povinnost zakotvena v zákoně o policejních sborech ČSFR a v zákoně SNR o Policejním sboru SR. Toto oprávnění vyšetřovatelů nelze zaměňovat s ustanovením § 164 odst. 5 tr. ř., kdy vyšetřovatel je oprávněn dávat vyhledávacím orgánům pokyny k provedení úkonů nutných pro vyšetřování.

K § 6:

Navrhované ustanovení zakotvuje pro policisty povinnost dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob. Ve vztahu k osobám je garantována povinnost policistů poučit je o jejich právech.

Služebním zákrokem se rozumí taková činnost policisty nebo policistů, při které používají oprávnění, případně donucovací prostředky uvedené v tomto zákoně nebo zbraně, k odvrácení nebezpečí nebo překonání protiprávního jednání, kterým je ohrožován veřejný pořádek nebo bezpečnost osob a majetku.

Služebním úkonem se rozumí takový druh činnosti policisty nebo policistů, který jim umožňuje zabezpečovat plnění úkolů policie a při kterém dochází k zásahu do práv a svobod občanů; jde např. o zjišťování totožnosti osob, daktyloskopování osob, zajišťování stop, důkazů, úkony při kontrole bezpečnosti a plynulosti silničního provozu apod.

Ostatní služební činností se rozumí běžná služební činnost policisty nebo policistů, při které nedochází k zásahu do práv a svobod osob a při které jsou plněny úkoly policejního sboru.

K § 7:

Tímto ustanovením se zakotvuje obecná povinnost policistů zakročit nebo učinit příslušná opatření ve vymezených případech při výkonu služby. Zároveň je tím zabezpečena kontinuita mezi povinnostmi policisty a účelem tohoto zákona.

Tuto povinnost mají policisté i v době mimo službu, avšak jen v těch případech, pokud je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek.

K § 8:

Za účelem posílení právní ochrany osob, ale i samotných policistů se přímo v zákoně stanoví případy, kdy policista nesmí provést služební zákrok. Stanovené výjimky se váží jednak na osobu policisty a jednak na jiné důležité zájmy, které jsou v daném případě nadřazeny provedení služebního zákroku. Policista není povinen zakročit ani v případě, kdy služební zákrok vyžaduje odborné znalosti a neodborně provedený služební zákrok by mohl zmařit účel, ke kterému zákrok směřoval, anebo vyvolat jiný nepříznivý následek.

Důležitým zájmem služby se rozumí plnění významnějších služebních úkolů, u kterých by jejich přerušení nebo nesplnění mělo závažnější následek, než nevykonávání v úvahu přicházejícího služebního zákroku. Podrobnosti budou upraveny prováděcí vyhláškou.

K § 9:

Nově se zavádí pojem použití "odpovídající výzvy". Odpovídající výzvu je policista povinen použít, pokud to povaha a okolnosti, za kterých zakročuje, dovolují. Výzva směřuje vůči osobě a musí z ní být zřejmé, co má osoba vykonat, event. čeho se má zdržet. Výzva je zpravidla uvedená slovy "Jménem zákona", která podtrhují závažnost služebního zákroku. Za neuposlechnuti výzvy může být osoba postižena sankcí podle § 47 přestupkového zákona.

K § 10 a 11:

Z důvodu zabezpečení právních jistot osob a trestněprávní ochrany policistů jako veřejných činitelů (§ 89 tr. zák.) se přímo v zákoně stanoví způsoby prokazování příslušnosti k policejnímu sboru. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy není prokazování příslušnosti k policejnímu sboru vázáno pouze na požádání jiných osob.

Způsoby prokazování příslušnosti k policejnímu sboru svým rozsahem neumožňují podrobnou úpravu stanovit přímo v zákoně, a proto se předpokládá vydání prováděcí vyhlášky.

K § 12:

Předpokladem úspěšné práce při odhalování trestných činů a přestupků a pátrání po osobách a věcech je oprávnění požadovat vysvětlení. Zákon umožňuje, aby policista v případě potřeby vyzval osobu, aby se ihned nebo ve stanovené době dostavila na určené místo (většinou půjde o útvar policejního sboru) k sepsání protokolu o podání vysvětlení; většinou půjde o případy, kdy nepostačí podání vysvětlení na místě a vysvětlení je třeba písemně zadokumentovat.

O možnosti odepřít požadované vysvětlení ve stanovených případech musí být osoba policisty poučena; okruh osob oprávněných odepřít výpověď je stanoven analogicky jako v trestním řádu.

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy se zvyšují právní jistoty předvedených osob. Tyto osoby musí být ihned po předvedení vyslechnuty, musí být s nimi sepsán protokol, po jeho sepsání musí být okamžitě propuštěny, pokud není důvod např. pro zajištění podle § 14 a § 15 návrhu zákona nebo pro zadržení a zatčení podle trestního řádu. O každém předvedení se musí sepsat úřední záznam. Koncepce tohoto ustanovení je formulována tak, aby nemohlo ze strany policistů docházet k účelovému předvádění osob.

Pokud se týká nároků na náhradu ušlé mzdy a na náhradu nutných výdajů, přejímá se tato část z dosavadního ustanovení 19 zákona č. 40/1970 Sb.

K § 13:

Zjištění totožnosti osob je zpravidla rozhodujícím předpokladem úspěšného provedení služebního zákroku, služebního úkonu nebo ostatní služební činnosti. Policisté jsou oprávněni při plnění úkolů podle tohoto zákona vyzvat každého, aby věrohodně prokázal svoji totožnost. Policista je rovněž oprávněn vyzvat osobu, aby prokázala svoji totožnost na žádost jiné osoby, jestliže tato osoba má na zjištění totožnosti důležitý právní zájem; může se jednat o důležitý právní zájem vyplývající například i z věci občansko právní povahy.

Za prokázání totožnosti osoby se nepovažuje jen předložení občanského průkazu, ale i dalších úředních průkazů, např. cestovního pasu, osobního průkazu vojáka z povolání, průkazu poslance zákonodárného sboru, prohlášení hodnověrné osoby. V případě, že totožnost osoby nelze zjistit z důvodu, že osoba nechce nebo nemůže prokázat totožnost, je možno ji předvést. Poskytnutím potřebné součinnosti se rozumí např. poskytnutí osobních údajů a adresy místa pobytu nebo sídla zaměstnavatele, popř. telefonního čísla, na kterém lze totožnost osoby ověřit. Policista je rovněž oprávněn předvést osobu, přistiženou při spáchání přestupku (tj. osobu přistiženou bezprostředně při spáchání přestupku nebo osobu, která byla po činu pronásledována a dostižena anebo osobu přistiženou za okolností ukazujících na její účast při činu, např. přistiženou s věcmi, kterými byl čin spáchán nebo které z něho pocházejí), jestliže je důvodná obava, že osoba bude v páchání přestupku pokračovat anebo bude mařit objasňováni věci; toto oprávnění je nezbytně nutné zejména pro účinný postih devizových přestupků.

Zákonné podmínky předvedení jsou výslovně časově omezené na vykonání nezbytných služebních úkonů a stanovením maximální lhůty, po kterou je možno osobu omezovat na svobodě. Lhůta se počítá od počátku předvedení a nelze ji zaměňovat a slučovat se lhůtou stanovenou pro zadržení a zatčení podle trestního řádu, a to i v těch případech, kdy je osoba předvedená v průběhu lhůty stanovené pro předvedení zadržena nebo zatčena podle trestního řádu. Tento postup bude přicházet v úvahu zejména tehdy, pokud se při zjišťování totožnosti prokáže, že se jedná o osobu hledanou (osoba hledaná je vždy důvodně podezřelá ze spáchání trestného činu a z tohoto důvodu je po ní vyhlašováno pátrání).

Dále je potřebné vymezit i faktické kriminalistické prostředky, kterými lze totožnost osoby zjistit. Využití kriminalistických prostředků ke zjištění totožnosti neznámé osoby je třeba vždy chápat v konkrétní časové a místní souvislosti se sledovaným účelem tak, aby nedošlo k porušení zásad uvedených v návrhu tohoto zákona.

K § 14:

Osobu může policista zajistit jen v taxativně stanovených případech. Tento institut nelze zaměňovat s institutem zadržení a zatčení podle trestního řádu a z tohoto důvodu nelze slučovat lhůty, pokud dojde k zadržení nebo zatčení osoby v průběhu lhůty pro zajištění. Tento výklad koresponduje s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde se uvádí, že nedotknutelnost osoby může být omezena jen v případech stanovených zákonem (tj. i tímto zákonem). Čl. 8 odst. 2 shora citované listiny stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon; v tomto případě se však jedná o zbavení svobody v procesním stadiu, tj. podle trestního řádu a o zadržení obviněného nebo podezřelého, ke kterým se výslovně váže lhůta 24 hodin pro předání soudu.

Policisté jsou povinni na žádost osoby zajištěné vyrozumět, např. telefonicky, její blízké příbuzné. V případě vojáka je policista povinen vyrozumět i bez této žádosti nejbližší posádkovou správu nebo vojenský útvar; tato povinnost se ukládá i v případě zajištění osoby mladší 18 let, a to vyrozuměním jejího zákonného zástupce.

Maximální lhůta pro zajištění je stanovena na 24 hodin od omezení osobní svobody podle tohoto zákona; pokud tedy byla osoba předvedená (podle § 12 odst. 8 nebo § 13 odst. 4) zajištěna z důvodů uvedených v § 14 nebo 15, je nutno lhůtu pro zajištění počítat od doby omezení osobní svobody, tj. od počátku předvedení. Lhůta pro omezení osobní svobody podle tohoto zákona je tedy stanovena v maximální délce 24 hodin; tuto lhůtu nelze překročit. Konstrukce tohoto ustanovení znemožňuje jeho zneužití pro nedůvodné zajišťování občanů.

K § 15:

S ohledem na vzrůstající protiprávní jednání určitých skupin cizinců, zejména v oblasti devizových deliktů, je nezbytné zakotvení institutu zajištění z důvodu ukončení pobytu nebo vyhoštění, neboť jedině tímto způsobem lze efektivně zabránit těmto osobám pokračovat v páchání trestné činnosti. Důvody zajištění jsou stanoveny v zákoně. Lhůta je stanovena v maximální délce na 24 hodin. V této lhůtě je policista povinen předat osobu příslušnému orgánu (orgánu federace), který bude o ukončení pobytu nebo vyhoštění rozhodovat. O počítání lhůt platí stejné zásady jako k § 13 a § 14.

K § 16:

Potřeby bezpečnostní praxe vyžadují, aby policisté měli odpovídající oprávnění při zákroku proti agresivním osobám, zejména když agresivita pachatelů trestné činnosti vůči policistům i občanům v poslední době neúměrně vzrostla. Pokud se takového jednání dopustí osoba na útvaru policejního sboru, může být připoutána pouze k předmětu k tomuto účelu určenému, přičemž se počítá s tím, že bude umožněno takto omezené osobě sedět např. na pevně zabudované lavici. Potřeba tohoto oprávnění i mimo prostor útvaru policejního sboru vyplývá zejména z nutnosti efektivně zakročovat proti skupinám výtržníků.

K § 17:

Zkušenosti z provádění služebních zákroků a nutnost chránit život a zdraví policistů, jakož i předváděných nebo zajištěných osob vyžadují, aby policisté měli oprávnění přesvědčit se, zda tyto osoby nemají u sebe zbraň, kterou by mohly ohrozit zdraví nebo život svůj nebo jiné osoby.

Uvedené oprávnění se pro tento účel odlišuje od osobní prohlídky podle trestního řádu. V praxi se provádí zpravidla vizuálně nebo pohmatem, případně použitím technických nebo jiných prostředků. Policista je povinen při propuštění osoby zbraň nebo věc vrátit, jestliže tomu nebrání zákonné důvody. V ustanovení se stanoví, že zbraní se rozumí kterákoliv věc, kterou je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

K § 18:

Nutnost účinného boje s trestnou činností vyžaduje zakotvit oprávnění k prohlídce dopravních prostředků. Oproti dosavadní právní úpravě se zužují podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, aby nemohlo docházet k jeho účelovému zneužití. Toto oprávnění nelze zaměňovat s osobní nebo domovní prohlídkou podle trestního řádu. Bez tohoto oprávnění by zpravidla nebylo možné úspěšné pátrání po osobách a věcech, které se dopustily zvlášť závažných úmyslných trestných činů (§ 41 odst. 2 tr. zák., tj. trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně 8 let, a trestné činy k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva). Za dopravní prostředky ve smyslu tohoto ustanovení se považují veškeré prostředky, kterými je možno osoby nebo věci přepravovat.

K § 19:

Ochrana ústavních činitelů a osob, kterým je podle zvláštních předpisů a mezinárodních dohod takováto ochrana poskytována, vyžaduje, aby policisté při zajišťování tohoto úkolu měli potřebná oprávnění. Oprávnění k prohlídce se pro tento účel odlišují od osobní nebo domovní prohlídky podle trestního řádu. Velikost prostoru, ze kterého je možno ohrozit bezpečnost chráněné osoby, je nutno posuzovat podle konkrétních místních podmínek. Vykonání prohlídek, či už u osob anebo objektů, je omezené sledovaným cílem, to jest zajištění bezpečnosti chráněných osob. Jestliže je možné sledovaného účelu dosáhnout jiným způsobem (např. vyklizením nebo uzavřením prostoru), uvedená oprávnění se nepoužijí.

K § 20:

Plnění úkolů stanovených v zákoně vyžaduje právní zakotvení oprávnění umožňujícího policistům omezit pohyb osobám v určitém prostoru a čase. Vyžaduje to zabezpečení nezbytných podmínek pro účinnou a nerušenou práci policejního sboru zejména na místě činu nebo události, při provádění služebních zákroků, služebních úkonů nebo další služební činnosti anebo jestliže si to vyžaduje ochrana života, zdraví a majetku.

V konkrétních případech se bude jednat o uzávěry míst, kde došlo ke spáchání trestného činu, dopravních nehod, živelních pohrom, katastrof apod.

K § 21:

Oprávnění otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor má výrazně preventivní charakter. Jeho účelem je zamezit možným škodlivým následkům na životě, zdraví nebo majetku v případech blížících se podmínkám krajní nouze, např. hrozí-li výbuch plynu, únik vody, požár. Škoda vzniklá otevřením bytu by neměla být stejná nebo závažnější, než možná hrozící škoda.

Potřeby bezpečnostní praxe si vyžádaly uzákonit toto oprávnění i v případě, jestliže je důvodné podezření, že se v bytě nachází mrtvola. Zpravidla půjde o případy osaměle žijících osob, jestliže okolnosti nasvědčují jejich úmrtí (upozornění občanů, zápach z bytu apod.).

Činnost policistů po otevření bytu není možno zužovat jen na provedení služebních úkonů, jako tomu bylo v dosavadní právní úpravě. V těchto případech je možno důvodně očekávat i potřebu provést služební zákrok, případně opatření k odstranění bezprostředně hrozícího nebezpečí. V tomto smyslu je ustanovení doplněno.

Oprávnění otevřít byt je závažným zásahem do ústavou zaručené nedotknutelnosti obydlí, proto se navrhuje přibrat nezúčastněnou osobu. Výjimkou jsou případy, kdy hrozí nebezpečí z prodlení. Nad rámec dosavadní úpravy se policistům ukládá v zájmu ochrany majetku zabezpečit uzavření bytu, jestliže to nemůže učinit uživatel nebo jiná oprávněná osoba. Konstrukce tohoto ustanovení vylučuje možnost zneužití oprávnění a nelze je zaměňovat s oprávněním provést domovní prohlídku ve smyslu ustanovení § 82 trestního řádu.