Pokud se však někdo domnívá, že
komise mohla podstatně vycházet při svých
rozhodnutích z výpovědí těchto
osob, je na hlubokém omylu. Asi polovina z těchto
vyšetřovaných, vyslýchaných,
vědomě lhala a pouze pod tíhou nezvratných
důkazů váhavě připouštěla
svou účast.
Někteří hovořili pouze všeobecně
a na konkrétní případy si nevzpomínali,
což odůvodňovali tím, že je přece
nemožné v tak velikém množství
konfidentů někoho poznat podle fotografie, natož
si pamatovat jména krycí i občanská.
Kromě amatérsky hrané zapomnětlivosti
a naivity, sklerózy i jednoho případu senility
jsme se setkávali také s arogancí a sebevědomím
těch, kteří jsou si jisti svou beztrestností,
i když mnohé své spoluobčany dovedli
k osobním tragédiím při horlivém
výkonu svého řemesla. Proto jsme jejich výpovědi
přijímali většinou pouze jako fragmenty
k doplnění obrazu struktury a fungování
celé StB v praxi.
Mohu pouze konstatovat, že represívní síly
bývalého komunistického režimu nejsou
nijak diskriminovány a mohou pracovat bez omezení
dle svých schopností a dle dnešních
možností. Jsou tedy nadále občany se
všemi právy. Zůstává otázkou,
jak se s touto skutečností vyrovnají ti,
kteří se ocitli v zájmové sféře
StB a pro něž platil skutečný zákaz
povolání. Prohlášení, které
nastávající poslanci stvrzovali, že
nebyli spolupracovníky StB zřejmě nevadilo
těm, co se v této věci zachovali nečestně
a zasedli do lavic nejvyšších zastupitelských
sborů obou republik i federace, aby byli po čase
odhaleni.
Někteří z ČNR odstoupili, za což
jim předseda komise dokonce vyslovil poděkování,
ovšem další tvrdošíjně setrvávají
na svých místech a neexistuje způsob, kterým
by je odvolali jejich kolegové, nebo podvedení voliči.
Zvláště absurdním je případ
pozitivně lustrovaného poslance - agenta. Tento
muž je nadále mezi námi, ale můžeme
jej spatřit pouze na plenárních schůzích
ČNR.
V žádném z výborů, které
je těžištěm poslanecké práce
však nepůsobí, jelikož byl naším
společným rozhodnutím zproštěn
členství ve výboru, který má
ve své náplni právní ochranu a bezpečnost,
což bylo vzhledem k jeho dobrovolné spolupráci
s StB naprosto správné. Nevím, byla-li mu
dána možnost pracovat v některém jiném
výboru, ani zdali o to projevil zájem on sám.
Zatímco je onemocnělým poslancům zcela
samozřejmě srážena příslušná
částka, tento poslanec dostává plný
plat včetně náhrad za pouhou účast
na plénech ČNR, což představuje, jak
známo tři až čtyři dny v měsíci.
Nevím také, jak tráví ostatní
dny své půlroční, dobře placené
dovolené, jelikož je právník, a ti dnes
mají plné stoly patřičně honorované
práce.
Pan poslanec patrně namítne, že usnesení,
jímž byl zbaven členství ve výboru,
nezpůsobil on sám a jeho mandát má
za současného stavu zákona nadále
svou platnost. To je bohužel smutná skutečnost,
která může rozveselit snad jen onoho poslance.
Vím však, že mým spoluobčanům
do smíchu není a netýká se to pouze
uvedené odměny za nevykonanou práci. Je možné,
že se pan poslanec cítí nespravedlivě
nařčen, v tom případě ovšem
nechápu, proč se dosud nedomáhal očištění
své cti soudní cestou, jak se původně
vyjádřil před vyšetřovací
komisí.
Jelikož však je v řadách strany, která
ústy svého předsedy odmítla lustrace
svých kandidátů v nastávajících
volbách, strany, která neváhala poslat začátkem
tohoto roku za odstoupivšího poslance opět
spolupracovníka StB, nedá se vyloučit, že
bude znovu kandidovat.
Dnes již víme, že pouhý morální
apel na pozitivně lustrované poslance, aby se vzdali
mandátu a vyhnuli se tak zveřejnění,
je pouze málo účinným džentlmenským
gestem. Volební zákon má jeden závažný
nedostatek v tom, že nevylučuje kandidaturu těm,
kteří odmítnou lustraci a tak máme
opět reálnou naději, že část
poslaneckých křesel obsadí konfidenti StB.
Neříkám úmyslně bývalí
konfidenti, protože jen málokdo je tak naivní,
aby se domníval, že podobná organizace odejde
ze scény pouhým zákonem. Patálie se
seznamem agentů z řad žurnalistů signalizuje
možnosti jejich využití při destabilizaci
života země. Bez těchto tak zvaných
malých ryb by neexistovaly ani velké, které
kupodivu dosud jsou mimo sítě.
Pokud však nový parlament nepřijme taková
zákonná opatření, která by
naprosto vyloučila nebezpečí další
přítomnosti konfidentů StB v těchto
lavicích, určených nezkompromitovaným
zástupcům lidu, nedivil bych se, kdyby někdy
v budoucnosti došlo k další pražské
defenestraci. Věřím, že na pouhou hru
na demokracii občané nepřistoupí a
budou žádat záruky, aby se tato ostudná
situace už nikdy nemohla opakovat.
Děkuji.
(Potlesk).
Místopředseda ČNR Jiří Vlach:
Děkuji panu poslanci Válkovi, předávám
slovo paní poslankyni Němcové, připraví
se pan poslanec Havlovič.
Poslankyně Helena Němcová: Vážený
pane místopředsedo a vážená sněmovno,
osud je trpaslík, protože já jsem byla v polovině
dubna objednána v rámci série lékařských
vyšetření na dnešní dopoledne do
Klimentské. Tady mám na to lístek, teď
jsem z Klimentské dorazila a netušila jsem tehdy ani
teď, že bude právě tedy opět za
mé nepřítomnosti zpráva, ve které
se jedná o mně.
Takže nevím, na co budu a na co nebo nebudu reagovat,
ale chtěla bych vám říct něco
o tom, jak já jsem se o své lustraci dověděla.
Nezlobte se, že vás pár minut zdržím,
ale po těch dvou letech snad to nebude tak hrozná
časová ztráta.
Mně bylo na lednovém plenárním zasedání,
kdy jsem čekala dvě návštěvy,
jednu zahraniční a jednu novinářskou,
tady oznámeno skrutátorkou, že mám dole
návštěvu, šla jsem za touto návštěvou,
leč pod schody jsem byla odchycena jedním panem
poslancem, nevěděla jsem ani, jak se jmenuje a kam
patří, s tím, že mám jít
do nějaké místnosti s ním.
Říkám ne, já tu mám návštěvu,
on říká, to ne, to já. Nevěděla
jsem, o co jde, dost nervózní jsem s ním
šla do té místnosti, tam byl další
pan poslanec Bereza, toho jsem znala podle jména, protože
sedí kousek přede mnou. A tam mi oznámili,
podepište, že jsme vám dnešního dne
oznámili, že jste byla pozitivně lustrována
a že vám běží 14denní lhůta.
Podepisovala jsem dost vyjeveně papír, než
jsem našla brýle na čtení, podepsala
jsem ho a dočetla jsem se:
Na základě bodu 4 usnesení ČNR jsem
byl - byla dnešního dne seznámen - seznámena
se zjištěním podle bodu III. A, 1, 2, 3, dvojka
v kroužku. Mně to nic neříkalo, samozřejmě.
Ptala jsem se, o co jde. Bylo mi řečeno to, že
je to tajné.
Tak jsem se dost domáhala toho, dozvědět
se, o co jde, potom jsem se dozvěděla, že bych
musela v tom případě požádat
o výpověď před komisí. Požádala
jsem o tu výpověď s tím, aby byla okamžitě,
protože já jsem hned nato odjížděla
na týden mimo republiku. Mezitím mi přišla
návštěva, požádala jsem je, aby
opět odešli, že nějak na to nejsem připravena,
hlavně ne na tu novinářku a ještě
také koho jsem potkala z kolegů, vedle paní
Hochové, vedle své sousedky, té jsem sama
to lejstro, které jsem vám přečetla,
dala přečíst, říkala jsem každému,
koho jsem potkala, já jsem agent a šla jsem na tu
komisi, když mi řekli, že je to tady naproti.
Tam mi bylo řečeno, že vypovídám
jako svědek proti sobě, což je také
takové trošku nezvyklé. Já jsem byla
mockrát jako svědek na StB, ale vždycky bylo
řečeno, pokud jde o mne, že mohu odepřít
výpověď. Já jsem se chtěla dozvědět,
o co jde a tak jsem byla různě dotazována,
kdy a kde jsem pracovala, od kdy do kdy jsem tam přecházela
apod.
Lovila jsem v paměti, protože čtyřicet
let zpátky člověk těžko ví,
jestli v listopadu nebo v červenci šel z nějakého
zaměstnání do jiného. Když jsem
řekla, že jsem byla začátkem 50. let
zaměstnána jako překladatelka na velitelství
letectva, dostala jsem otázku, kde jsem se mohla o takhle
důležitém zaměstnání dozvědět.
Odpověděla jsem, že doma u večeře.
Manžel byl důstojníkem letectva a od kolegů
zjistil, že hledají překladatele a zeptal se
mne, mám-li o to zájem. Zájem jsem měla,
druhý den mě zavolali z velitelství, jestli
mohu nastoupit ihned. Mohla jsem nastoupit ihned, řekli
mi, nemají na mne tabulky, povedou mě na nějakém
výzkumáku v Letňanech, ale o to se nemám
starat. Pak jsem byla dotázána, jaký plat
jsem tehdy brala, řekla jsem 5000 ve starých, což
znamenalo 1000 Kčs v nových.
Řekla jsem, že jsem pracovala s tajnými materiály,
protože každý šroubek, který jsem
překládala, jak nějakého letadla nebo
vozu, byl tajný, podpisovala jsem, s kým konzultuji
atd. Pak mi byla položena další otázka,
jakže pan poslanec, kterému tehdy bylo, jak zdůraznil,
už 13 let, si velmi dobře pamatuje, jaká to
byla doba a že ví, že nebylo tak snadné
se na takhle důležité místo dostat.
Řekla jsem, nevím, jak bylo důležité,
ale mým náčelníkem byl podplukovník
bělogvardějec, který tři roky bojoval
proti rudým na občanské války ve svazu
a pak jako emigrant sloužil celou dobu v naší
armádě na první republiky a po okupaci se
do ní ještě na krátký čas
vrátil.
Jako další přitěžující
moment pro mne bylo, když mi pan poslanec Bereza řekl,
že jsem v roce 1948 žádala o rehabilitaci na
Svazu novinářů. Já jsem v roce 1948
ještě vůbec nebyla zaměstnána,
byla jsem doma s malými dětmi, pan Bereza četl
špatně lístek, byla jsem členkou rehabilitační
komise syndikátu, kde stojí psáno, protože
někteří třeba v 48. roce vyhození
v 70. roce byli velice aktivní naopak, bylo psáno,
že za dobu od roku 1948 do roku 1969 příslušník
xy byl politicky perzekuován a teprve s tímto lístkem
jsem šla do zaměstnání, ze kterého
jsem dostala po roce 1968 výpověď.
Paní poslankyně Čechová, která
byla v televizi členkou rehabilitační komise,
tam tehdy se mnou byla a ví, že jsem žádala
o rehabilitaci od toho dne, kdy jsem byla z televize odejita a
nikoliv od roku 1948, kdy jsme, jak říkám,
vůbec zaměstnána nebyla.
Nato mi byl ukázán papír, ryskovaný,
kde v jedné rysce, v jedné řádce je
moje jméno a nějaké bflmpsvz, kde jsem ani
nečetla, nevyznám se v tom, asi takováto
písmenka, jako tady, spíš jsem koukala na ty
řádky nade mnou a pode mnou, jestli v kontextu mi
to hodí, že bylo - já nevím - v redakci,
že to bylo - prostě jestli mi to něco řekne.
Neřeklo mi to nic. To je asi tak vše, já jsem
opravdu potom odjížděla na týden, už
před tím jsem měla lékařkou
nedoporučenou tuto cestu, protože od listopadu jsem
byla pod zpřísněnou lékařskou
kontrolou pooperační, odjela jsem, tam už jsem
ulehla, vrátila jsem se.
Druhý den jsem šla na objednanou návštěvu,
dávno objednanou kontrolu, do nemocnice, kde mě
uložili, údajně na čtyři dny,
po pěti týdnech jsem se dostala domů s tím,
že tam ještě další vyšetření
budu absolvovat dojížděním, jedno z
nich bylo dnešní dopoledne.
Takže já jsem nemohla v těch 14 dnech dělat
absolutně nic. Já jsem pouze oznámila týž
den, kdy jsem se vrátila z komise, na klubu nezávislých
poslanců, že - kteří mi předávali
krásně obsypanou orchidej, k mým velice ne
proklatým, tedy kulatým narozeninám, že
já mám pro ně naopak něco jiného,
a to ukázala jsem jim tento lístek, že - jak
jsem vám četla jsem byla shledána 3 A
1, 2, 3.
Pak jsem zůstala v nemocnici, nebyla jsem schopna ničeho,
přišli za mnou tři kolegové do nemocnice.
Dala jsem jim na posteli napsaných pár řádek,
moje vyjádření k tomu, protože jsem
předpokládala, že během mé nepřítomnosti
se to tu bude projednávat, pokud vím, tak se to
tu vůbec nečetlo, protože jak jsem se dozvěděla,
tato zpráva byla oznámena sněmovně
v momentě, když už byli lidé čelem
vzad a odcházeli z místnosti. Takže tehdy na
to čas nebyl.
Teď, když jsem dostala tu zprávu - minule - závěrečná
zpráva, tak jsem se tam dočetla, že jeden poslanec
jako agent vojenské kontrarozvědky, jeden jako tajný
spolupracovník vojenské kontrarozvědky. Já
nevím, co jsem. Já do dneška vím jenom,
že jsem 3 A, 1 - dvojka v kroužku.
Nevím, kdy se, resp. vím, to mi bylo řečeno,
že v červnu 1954, myslím, byla evidována
a 6., to bylo na Tři krále, 6. ledna 1957, jestli
to říkám špatně, opravte mě,
jsem byla opět vyevidována. Upozorňuji, že
mně to nikdo neoznámil, tehdy v té době,
ani na ty Tři krále, ani potom.
Nevím, např. myslím, že znáte
případ Vojenské hudby, která vzhledem
k tomu, že byla vedena pod jistou správou č.
XY, spadá dneska pod paragraf, na základě
kterého nesmí vykonávat určité
funkce, neboť celé toto hudební těleso
bylo zařazeno pod příslušnou správou,
jako zřejmě já nebo další. Takže
ten, kdo si odfoukal na trombon svoji prezenční
službu, je dneska stejně jako já - nevím
co - spolupracovník, a nevím, jestli pracoviště,
na kterém jsem byla, bylo nebo nebylo v této kategorii.
Prostě nevím, kde byli předkladatelé
vedeni. Později jsem dělala redaktorku ve vojenském
časopise, tam snad jsme takhle vedeni nebyli, nevím.
Chtěla bych jenom říci, že mě
tady z té zprávy poněkud překvapilo,
že já jako zaměstnanec vojenské správy,
jsem shledána nějakým tím agentem,
a že tady další - "Hurvínek",
"Oldřich" atd., protože sloužili prezenční
službu, jimi shledání nebyli. Chápu
to, když vojáka odvedou, musí nastoupit tam,
kam ho odvedou. Možná, že tam u nich dělali
řidiče, nebo co já vím, a bylo by
určitě nesprávné, aby byli dneska
vykazováni jako tajní - nevím co.
Každopádně jsem se zde ale dočetla,
že má být dotyčný, o něhož
jde, seznámen se všemi dostupnými materiály.
Já jsem kromě té jedné řádky
na tom papíru nic jiného nedostala, já nemám
absolutně nic komisí předloženo, žádný
papír ode mne, přijímací, propouštěcí,
oznamovací, prostě nemám nic.
Říkám, jediné, co jsem viděla,
byla ta jediná řádka. Na základě
toho jsem se stala tím, čím - jak říkám
- já teď přesně nevím, co jsem.
Tajný spolupracovník nebo agent? Jedná se
o vojenskou kontrarozvědku, protože jak víte,
bylo zde řečeno, že v 70. letech jsem byla
vedena jako nepřátelská osoba, byla tady
kolem toho také jakási aféra, ale myslím,
že jsem měla plné právo požádat
své známé, aby v době, kdy jsem ležela
ve špitále - já jsem o tom věděla
- že jsem tam takhle vedena - aby aspoň to sem přinesl,
když už nebylo možné nic jiného.
Překvapuje mě - četla jsem totiž Frolíka
a četla jsem Bitmana, říkali, že jsme
měli nejlepší, nejkvalifikovanější
dezinformační oddělení vůbec
na světě, co všechno jsme dokázali,
že to od nás brali Američané i Sověti
- a mě velice překvapuje, že v tomto vynikajícím
dezinformačním oddělení, nedokázali
v době, kdy mě x-let vedli jako nepřátelskou
osobu, vyhrabat starý papír, kde by řekli:
"Koukejte, se paní, vždyť jste vlastně
agent a teď budete makat pro nás!" To jsem snad
vydíratelná byla, pokud jsem tím agentem
byla a hrozně mě překvapuje, že na tohle
nikdo z estébáků nikdo za celá ta
léta nepřišel. Já bych to udělala,
být na jejich místě.
Takže já jsem pokládala za nutné vás
seznámit s tím, jak lustrační komise
mi oznámila, že jsem tímto nějakým
spolupracovníkem. Neměla jsem možnost se kdekoliv
nějak hájit u soudu, shánět advokáty,
protože jsem ležela opravdu dost ve špatném
stavu, pouze jediné, co jsem udělal, že novinářce,
která za mnou ten den, kdy ta zpráva vyšla,
přišla, jsem k tomu dala prohlášení,
které bylo zveřejněné a první,
kdo mi o tom řekl, byl zpravodaj jedné zahraniční
agentury, který mě volal a chtěl ode mne
vyjádření k mému případu.
Řekla jsem mu: "Bohužel, nevím, jak to
oznámení znělo.", tak mi zprávu
Četky přečetl do telefonu. Tohle je asi tak
všechno, co kolem toho mohu říci.
Udělala jsem si z toho jediný závěr.
Chyba je někde na začátku. Prezident Havel,
když podepisoval tento zákon, řekl, že
zákon není dobrý, že by měl být
novelizován, mám pocit, že chybu udělal
prezident Havel v tom, že ho podepsal, nikoliv, že pouze
doporučil jeho novelizaci. Je-li možné totiž
na základě tohoto zákona postupovat takhle,
pak každý z nás se může stát
čímkoliv, aniž o tom bude vědět.
Jak víte, vyšel také seznam spolupracovníků
StB z řad Syndikátu novinářů.
Já jsem zakládající člen Syndikátu,
na tomto seznamu nejsem, trochu matu lidi, už na mě
volají "Mata Hari" apod., takže já
opravdu nevím, jestli toto pokládáte za odpovědnou
práci, za práci, která je v souhlasu s parlamentní
praxí a která by se mohla stát někde
jinde. Já totiž vím, že špatný
zákon přijmout není tragédie, to se
dá vždycky napravit a stává se to v
těch nejlepších parlamentech se starou demokratickou
tradicí. Ale poznám-li, že je zákon
špatný a nic s tím neudělám,
pak to tragédie je. To je všechno, co mohu říci.
Místopředseda ČNR Jiří Vlach:
Děkuji paní poslankyni Němcové. Předávám
slovo panu poslanci Havlovičovi, připraví
se pan poslanec Bárta.
Poslanec Pavel Havlovič: Vážený
pane předsedající, vážené
dámy a pánové, dovolte, abych se aspoň
stručně vyjádřil k faktu, že
vyšetřovací komise posoudila negativně
tři případy tajných spolupracovníků
VKR, zmíněné na straně 5 závěrečné
zprávy.
1. Ve všech třech případech se jednalo
o vojáky základní vojenské služby.
Závazek ke spolupráci mohl být získán,
jak slibem určitých výhod, tak hrubým
nátlakem na vojáka. V úvahu připadá
také možnost, že pracovník kontrarozvědky
sdělil vojákovi, že jde jen o opatření
na zvýšení ochrany utajovaných skutečností,
a pro toho, kdo nebyl na vojně, uvádím, že
i například každý voják ve službě
dozorčího vchodu byl povinen zapsat do zvláštního
sešitu kolem projíždějící
auta cizích státních příslušníků
a tyto údaje mimo jiné VKR v případě
potřeby vyhodnocovala. Pracovník VKR případně
mohl překročit svoji pravomoc a pokusit se získat
od vojáka slib o spolupráci rozkazem.
2. Ve dvou z těchto tří případů
byly svazky skartovány s ukončením základní
vojenské služby. Lze usuzovat, že neobsahovaly
žádné závažné skutečnosti,
tedy ani takové, které by dotyčného
mohly v budoucnu zkompromitovat. Ve třetím případě
byl svazek předán příslušné
krajské správě ministerstva vnitra a skartován
po 3 letech. To byla běžná praxe, když
se VKR domnívala, že by dotyčný mohl
některou ze správ StB zajímat jako perspektivní
spolupracovník. V tomto případě žádná
další spolupráce s StB však prokázána
nebyla a krátká skartační lhůta
svazku signalizuje, že neobsahoval jakkoli použitelné
údaje.
3. Ve všech třech případech měli
nejmenovaní krycí jména a v registru razítko
o skartaci agenturního svazku. Oproti tomu ti, u nichž
v registru není krycí jméno uvedeno, mají
ve svém řádku razítko "Evidenční
svazek skartován" a datum. Při studiu svazků
jsme nenalezli jedinou výjimku. I když je to málo
pravděpodobné, přesto vzniká pochybnost,
zda ten, kdo do registru dal razítko o skartaci, se předtím
s charakterem svazku seznámil, nebo zda se spokojil jen
s uvedením či neuvedením krycího jména
dotyčné osoby a podle toho vtiskl skartační
razítko o zničení tisku. Tuto dosti závažnou
konkrétní skutečnost se nám objasnit
nepodařilo.
4. Podle informací, které byly komisi sděleny,
obdobně, to jest s negativním zjištěním,
posoudila posléze tyto tři případy
i nezávislá federální komise podle
zákona č. 451/1991 Sb.
K řeči paní poslankyně Němcové.
Byl jsem jedním ze dvou poslanců, kteří
paní Němcové sdělovali zjištění
vyšetřovací komise České národní
rady. V průběhu rozhovoru, tedy před tím,
že jsem paní poslankyni požádal o potvrzení
písemného sdělení, o němž
hovořila, vysvětlil jsem jí usnesení
156 České národní rady a rovněž
jsem ji informoval o jejím právu vypovědět
před komisí jako svědek ve své věci.
Paní poslankyně nato požádala o výpověď
své osoby na odpoledne téhož dne. Se spisem
paní poslankyně, který obsahuje rovněž
její výpověď před komisí,
se měli možnost seznámit všichni poslanci
a svůj názor si každý jistě učinil
sám.
Ke zveřejnění seznamu 262 novinářů:
paní poslankyně Němcová, jedná
se tam o agenty.