Česká národní rada 1990 – 1992

Já bych požádal pana poslance Maška, aby se v tomto okamžiku ujal slova.

Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové! Téměř před rokem ustavená vyšetřovací komise ČNR pro otázky lustrací dnes předkládá svoji závěrečnou zprávu. Vzhledem k tomu, že v průběhu činnosti komise jste byli informováni několika průběžnými zprávami a protože závěrečná zpráva vám byla minulý týden předložena, přednesu jenom krátce souhrn základních údajů.

Vyšetřovací komise ve skupinách osob, které byly určeny k prošetření, zjistila více než 60 případů evidence v materiálech StB. Komise řešila celkem 58 případů. Ten rozdíl je dán několika případy lidí, kteří ze svých funkcí a míst odstoupili dříve, než komise zahájila šetření.

Z těch 58 případů vcelku v 19 případech komise prokázala spolupráci se státní bezpečností, v 18 případech uzavřela šetření se zjištěním, že spolupráce s StB nebyla prokázána a 21 rozpracovaných případů pak dle usnesení č. 333 komise dále nešetřila, protože tyto případy podléhají posouzení podle zákona FS č. 451/1991 Sb.

Pokud jde o šetření poslanců ČNR, komise zjistila, že celkem 2 poslanci ČNR byli evidováni v kategorii agent, 1 poslanec jako agent vojenské kontrarozvědky, jeden poslanec jako tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky, jeden poslanec jako informátor, 2 poslanci pak byli evidováni jako kandidáti tajné spolupráce a jejich spolupráce s StB byla komisí prokázána a jeden poslanec byl evidován státní bezpečností jako důvěrník a jeho spolupráce s StB byla komisí rovněž prokázána.

Jde tedy celkem o 8 poslanců, z nichž 4 odstoupili, 4 nikoli a byli zveřejněni. Kromě těchto případů komise dále zjistila, že ještě další 3 poslanci České národní rady byli evidováni v protokolu registru svazků spolupracovníků bývalé vojenské kontrarozvědky.

Jedná se o tajného spolupracovníka s krycím jménem Raketa, s registračním číslem 49 193, evidovaného od 22. 1. 1963 do 30. 11. 1964, kdy byl jeho agenturní svazek komisionelně skartován. Dále se jedná tajného spolupracovníka s krycím jménem Hurvínek, s registračním číslem 32 058, evidovaného od 27. 11. 1962 do 21. 10. 1963, kdy byl jeho svazek skartován.

Dále jde o tajného spolupracovníka s krycím jménem Oldřich, s registračním číslem 19 772, evidovaného od 10. 4. 1959 do 18. 11. 1960, kdy byl jeho svazek předán do archivu krajské správy ministerstva vnitra, kde byl 18. 1. 1964 rovněž skartován.

Jde o případy spolupráce během základní vojenské služby a protože z šetření komise vyplývají pochybnosti o charakteru spolupráce s VKR v průběhu základní vojenské služby, dospěla komise většinou hlasů k rozhodnutí jména těchto poslanců nezveřejnit.

Tady k tomu bych měl asi podat nějaké vysvětlení. Já se přiznám, že jsem pro toto rozhodnutí komise nehlasoval, ale přesto se pokusím věcně vyložit, případně podrobnější informace vám podá kolega Havlovič.

V tomto období ve svazcích VKR v protokolech registru svazků jsou dva typy zápisů. Jednak jsou to zápisy, kde je uvedeno krycí jméno a v okamžiku, kdy ta spolupráce končí, je tam razítko, agenturní svazek, číslo atd. skartován. Druhý typ zápisu jsou zápisy, kde není uvedeno krycí jméno a kde je při ukončení je razítko svazek KA/KI, což znamená kandidát agenta nebo kandidát informátora, byl skartován.

Protože jsme z těchto dvou zápisů usoudili, že se v prvním případě jedná o tajné spolupracovníky, v druhém případě o kandidáty tajné spolupráce, spadala by záležitost vlastně pod bod 2 našeho usnesení, kde stačí prokázat evidenci. Přesto, protože jsme si nebyli jisti, jak to probíhalo při základní vojenské službě, dotazovali jsme se pracovníků vojenského obranného zpravodajství, a ti nám nejprve sdělili, že podle těch razítek a krycích jmen nelze s jistotou usuzovat, protože údajně ta razítka byla používána prostě někdy tak, někdy tak, jak se to hodilo.

Pracovníci komise proto prošli veškeré protokoly registru svazků za ta léta od 1959 až do roku 1969 a zjistili, že tato informace nebyla pravdivá, že tedy ve všech případech, kdy není uvedeno krycí jméno, je tam razítko, pokud je ta spolupráce ukončena, agenturní svazek skartován. Z toho tedy lze usoudit, že jsme skutečně ve všech třech případech jednalo alespoň z hlediska evidence o tajné spolupracovníky. Otázkou samozřejmě je, nakolik v průběhu základní vojenské služby byla tato spolupráce dobrovolná a nakolik skutečně probíhala. To v těchto případech nebylo možno zjistit, protože všechny věci byly skartovány, tam ještě v okamžiku, kdy docházelo ke skartaci, existovaly tzv. závěrečné zprávy, které byly číslovány, ty bohužel byly také skartovány asi po pěti letech.

Nelze tedy dnes o té spolupráci nic dalšího zjistit a výpověďmi svědků komise nic bližšího neprokázala, proto tedy komise, nebo zřejmě proto tedy komise, členové komise, kteří hlasovali pro toto rozhodnutí, hlasovali tak, jak hlasovali a většinou 8 hlasů, což je nadpoloviční většina všech členů komise, bylo rozhodnuto tak, jak jsem vám sdělil. Dále pak v řadách členů vlády České republiky a jejích náměstků bylo zjištěno 6 případů, z toho jeden příslušník státní bezpečnosti, tři agenti státní bezpečnosti, jeden držitel propůjčeného bytu a jeden tajný spolupracovník státní bezpečnosti.

Všichni tito lidé odstoupili ve stanovené lhůtě ze svých funkcí. Mezi členy Presidia federálního majetku nebyl zjištěn žádný případ spolupráce s StB, u členů výkonného výboru federálního majetku byl zjištěn jeden případ kandidáta tajné spolupráce a jeden důvěrník StB.

Mezi soudci Nejvyššího soudu České republiky pak jeden případ tajného spolupracovníka vojenské kontrarozvědky, jeden případ kandidáta tajné spolupráce. Všechny tyto případy jsou řešeny v souladu se zákonem 451/91 Sb.

Případy osob, u nichž byla zjištěna spolupráce s StB z řad zaměstnanců Úřadu české vlády a Kanceláře České národní rady byly oznámeny vedoucím těchto organizací, a to v souladu s usnesením České národní rady č 236 ze dne 13. září.

Pokud byste měli na tom zájem, mohu vám uvést bližší čísla, pokud se jedná o Kancelář České národní rady, v Kanceláři České národní rady šlo o 16 osob, z toho jeden bývalý příslušník StB, 4 agenti, 2 informátoři, 2 tajní spolupracovníci 1. správy, 1 tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky, 9 důvěrníků a 2 kandidáti tajné spolupráce. To je samozřejmě v součtu víc než těch 16, oni někteří byli evidováni vícekrát a v různých kategoriích.

Jak jsem již řekl, o těchto lidech jsme informovali spolupracovníka komise pana kancléře a pokud je mi známo, řada těchto lidí již v Kanceláři ČNR nepracuje.

Pak bych tady chtěl přednést usnesení, ale předtím snad ještě malá zmínka. V průběhu práce vyšetřovací komise vznikaly často fámy o tom, že v práci komise jsou značné rozpory, že komise svá usnesení a rozhodnutí přijímá těsnou většinou hlasů a podobně. K rozporům samozřejmě docházelo. Bylo to dáno už tím, že komise byla složena podle politického klíče a všichni víte, že názory politických stran na lustrace a na celou práci komise se značně různí.

Přesto vás chci ujistit, že velká většina rozhodnutí vyšetřovací komise byla učiněna absolutní většinou hlasů, plným počtem nebo téměř plným počtem a pouze v několika případech to bylo méně než tuším 10 hlasů. Ono usnesení, nebo jednací řád nám ukládal rozhodovat nadpoloviční většinou hlasů všech členů komise.

Co to vlastně znamenalo, se dá ukázat na tom, že v posledním období bylo členů komise pouze 14 po odvolání pana poslance Čecha, nadpoloviční většina byla tedy stále 8, přitom pro dlouhodobou nemoc se nezúčastňoval pan poslanec Nedbálek, takže členů bylo vlastně 13 a při průměrně jedné absenci zasedalo obvykle 12 členů komise. Většina 8 znamenala tedy ne nadpoloviční, ale dvoutřetinovou většinu.

Chtěl bych teď přednést návrh tohoto usnesení České národní rady:

Česká národní rada:

1. Bere na vědomí závěrečnou zprávu vyšetřovací komise České národní rady pro otázky lustrací.

2. Ukládá vyšetřovací komisi České národní rady předat shromážděný materiál k uložení v Kanceláři České národní rady.

3. Ukončuje činnost vyšetřovací komise České národní rady pro otázky lustrací.

Na závěr, abych předešel diskusím, které proběhly ve Federálním shromáždění, chci upozornit na to, že nikdo z členů komise, ani z jejích funkcionářů, nebyl za svou práci finančně nijak odměněn a naší odměnou bude to, že schválíte naši závěrečnou zprávu.

Děkuji vám za pozornost.

(Potlesk).

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Maškovi a otevírám rozpravu k tomuto bodu jednání. Do rozpravy se písemně přihlásil pan poslanec Chromý, kterého ovšem nevidím ve sněmovně. A pardon. Předávám mu tedy slovo.

Poslanec Heřman Chromý: Vážený pane předsedající, vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, velmi nerad vystupuji, ale nemohu jinak. Ani poslední zpráva vyšetřovací komise České národní rady mě totiž nezbavila určitých rozpaků nad její činností. Právě jako bývalý člen této vyšetřovací komise pociťuji nutnost před touto sněmovnou kriticky zhodnotit díl vlastní odpovědnosti a zkušenost, kterou jsem získal v případu posuzování případu bývalého ministra životního prostředí, našeho kolegy pana poslance Moldana.

Kriticky nehodnotím naše tehdejší rozhodnutí, na kterém bych i dnes nic neměnil. Vycházelo z čestných úmyslů. Komise z hlediska posuzovaného vysokého státního postu nemohla nepřehlédnout jistou mravní diskvalifikaci. A to ji myslím nejvíce ovlivnilo při posuzování jejího tehdy jednomyslného závěru.

Neodčinitelnou chybu však spatřuji v tom, že jsme celou záležitost posuzovali ad hoc, aniž bychom ji obecně nejprve upravili zákonnou normou a aniž bychom tehdy respektovali platnou právní úpravu v otázce presumpce neviny, danou § 2, odst. 2 trestního řádu. Naopak jsme zákon v případě pana poslance Moldana nectili.

O diskutabilnosti zasahování, respektive nevyjasněnosti či nerespektování dělby jednotlivých složek moci, nemluvě. To byly důvody, které mě tehdy logicky vedly k rezignaci na další působení v komisi. Potvrdila je i posléze polovičatost tzv. lustračního zákona v otázce presumpce neviny.

Jsem si zároveň vědom, že mé odstoupení z komise, ale i tato forma veřejné omluvy panu poslanci Moldanovi může těžko napravit, to, co musel podstoupit díky skutečnosti, že nebyl respektován platný právní řád. Byla to jeho causa, která se stala zdrojem mých pochybností nad činností komise, nebo chcete-li nad obsahem práce na základě usnesení ČNR a dále tzv. lustračním zákonem.

Jedná se zejména o rozpor mezi jednotlivými kategoriemi spolupracovníků StB. U kategorie kandidáta tajné spolupráce, důvěrníka, předpokládá evidence tohoto faktu ještě další podmínky, lustrační zákon respektuje a dává možnost u této kategorie soudní přezkum, zatímco u dalších kategorií stačí k pozitivnímu označení poslance, bez možnosti soudního přezkumu, samotný fakt evidence státní bezpečnosti.

Tak bohužel jsem se stal i v činnosti komise ČNR bezmocným svědkem v případě dvou pozitivně označených poslanců, Heleny Němcové a Vladimíra Laštůvky. Jsou evidováni v registrech svazků státní bezpečnosti, ale přitom podle směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky scházejí podle mého názoru ty podstatné písemnosti, jejich vázací akty, jimi vystavené písemné zprávy. V případě paní poslankyně Němcové, která byla v registru svazků vojenské kontrarozvědky, není ani jasné, o jakou kategorii tajného spolupracovníka se má v jejím případě jednat. Podle mého názoru nedostatečnost zákona a usnesení České národní rady v časovém postižení a podrobnějším věcném vymezení se tu stala pramenem nové křivdy, křivdy o to drsnější, že je opět výsledkem popření platného ustanovení právního řádu, ale také nerespektování jedné z nejdůležitějších zásad právního státu, dělby moci.

Dokladem je i závěr vyšetřovací komise České národní rady z její poslední zprávy. Činnost údajných, tajných, opět blíže nespecifikovaných spolupracovníků VKR při výkonu jejich prezenční vojenské služby se zde hodnotí jako negativní nález. Přesto, že se jedná o činnost vyšetřovací komise, orgánu nejvyššího zákonodárného sboru v České republice, i zde se myslím projevuje větší objektivní funkčnost ustanovení lustračního zákona, který pro ověření, byť jen určitých skutečností, zřídil nezávislou komisi, která není složena z poslanců.

Skutečnost, že usnesení České národní rady není v souladu s ustanoveními zákona č. 451, a to zejména s § 2, odst. 2, znamená ve svých důsledcích, že nález nezávislé komise Federálního ministerstva vnitra u občanů a tedy i u poslanců České národní rady, kteří byli evidováni v materiálech StB jako důvěrníci, či kandidáti tajné spolupráce nebo tajní spolupracovníci důvěrného styku, tedy že tento nález komise Federálního ministerstva vnitra může být i vzhledem k možnosti soudního přezkumu zcela opačný, než závěry vyšetřovací komise České národní rady.

To na práci komise, ale i na politickou odpovědnost nás, poslanců, vrhá nepříznivé světlo, proto bych navrhnul rozšířit předložené usnesení o žádost České národní rady Federálnímu ministerstvu vnitra o vydání osvědčení podle zákona č. 451 stávajícím poslancům České národní rady.

Závěry ústavně právního výboru České národní rady, které zde byly zejména v průběhu minulého roku k této otázce prezentovány a které jsem si prošel, svou jistou nerozhodností členů ústavně právního výboru při hlasování o změně usnesení České národní rady k obsahu práce vyšetřovací komise ve smyslu federálního zákona, 7 členů se tehdy zdrželo hlasování, 3 hlasovali pro a 4 proti, tyto závěry mě daleko více přesvědčují o rozporuplnosti usnesení České národní rady k obsahu práce vyšetřovací komise, které jsme přijali.

A to i přesto, že tehdejší předseda ústavně právního výboru a nynější ministr spravedlnosti pan dr. Novák hodnotil na této půdě a z tohoto řečniště usnesení k obsahu práce vyšetřovací komise jako přísnější nežli federální zákon. Jak pro koho. Přiznám se i k jisté bezradnosti nalézt z této situace politicky a mravně únosné východisko, a to i proto, že jakékoli usnesení České národní rady, navrhující nyní změnu usnesení k obsahu práce, nebo iniciující novelizace zákona č. 451, považuji v tuto chvíli za prázdné politické gesto.

Novelizace lustračního zákona je však podle mého soudu nevyhnutelná již proto, aby se vrátila občanská čest těm občanům a obětem minulého režimu, které nynější právní norma naházela do jednoho pytle se skutečnými viníky s trestní, politickou a morální odpovědností. Lze tedy jen doufat, že naše nepříliš dobrá zkušenost s tímto zákonem poslouží poslancům nového parlamentu k tomu, aby se nejen nedopustili stejných chyb jako my, ale pokusili se napravit chyby naše.

Děkuji.

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Chromému, dále se přihlásil do rozpravy pan poslanec Kolmistr, kterému předávám slovo, připraví se pan poslanec Válek.

Poslanec Vladimír Kolmistr: Vážená sněmovno, při posledním projednávání zprávy vyšetřovací komise jsem zde vystupoval a poukazoval jsem na nesrovnalosti v práci komise v případě naší kolegyně poslankyně Heleny Němcové, přes moje upozornění na to, že komise nemá žádné důkazy o charakteru její spolupráce, při poukazování na to, že komise v tomto případě jednala v rozporu s tím, jak postupovala v případě poslanec Moldana, přesto sněmovna zprávu komise vzala na vědomí. Když jsem si přečetl zprávu, kterou nám na dnešní zasedání komise předložila, přesvědčil jsem se o tom, že jsem měl pravdu.

Protože v případě, které komise uvádí, třech spolupracovníků vojenské kontrarozvědky ze 60 let, komise došla na základě šetření k pochybnostem o charakteru jejich spolupráce, a proto jejich jména nezveřejnila. S tím bych souhlasil, ale v případě paní kolegyně Němcové nemohly být ani tyto pochybnosti, protože komise neměla jediný důkaz o charakteru této spolupráce, a navíc jak už zde bylo konstatováno, jak mnou a potom kolegyní Kantůrkovou, vůbec nezohlednila další registraci paní kolegyně Němcové, která byla vedena v registru jako osoba nepřátelská.

Jaké z toho vyvozovat závěry, co teď s tím, omluvit se paní kolegyni Němcové, bylo by to k něčemu, pomohlo by to nebo vyřeší se to tím, že se zveřejní jména těch tří, ve kterých se komise, nebo že to bude sněmovna požadovat, ve kterých se komise rozhodla jejich jména nezveřejňovat?

Stojíme teda před tím morálním problémem, který tady naznačil kolega Chromý a který ukazuje, že bez řádných a přesných pravidel pro takovou činnost, ať se chceme nebo nechceme, tato záležitost stává účelovou i přesto, že složení komise bylo z představitelů různých politických směrů nevyhneme se tomu, aby se mnohdy nepostupovalo účelově tak, jako se to v případě kolegyně Němcové stalo. Protože jestli komise měla pochybnosti u třech lidí, a dospěla k závěru nezveřejňovat to, nevím proč s takovým spěchem, u nemocného člověka, se snažila za každou cenu rychle její jméno zveřejnit.

Děkuji.

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Kolmistrovi, předávám slovo panu poslanci Válkovi, připraví se paní poslankyně Němcová.

Poslanec Alois Válek: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jako člen vyšetřovací komise pro otázky lustrací jsem se často setkával s typy lidí, které minulý režim používal k udržení svých pozic prostřednictvím obludné státní bezpečnosti. Metody práce této instituce jsou dostatečně známy, proto se zaměřím pouze na několik skutečností, které často unikají různým kritikům dnešního vývoje a lustračního zákona.

Zajímalo mne totiž, co dnes dělají bývalí příslušníci StB, po ztrátě svého zaměstnání a sice ti, co se nazývali řídícími orgány agentů a dalších spolupracovníků. Na rozdíl od mnohých, jimž bylo vyšší vzdělání upíráno, většina mladších estébáků absolvovala vysoké školy a jsou teď inženýry nebo právníky. Před komisí vypovídali jako svědkové a bylo pozoruhodné, jak čtyřicátníci, muži v rozkvětu fyzických i duševních sil, trpí ztrátou paměti i v těch případech, které se odehrály docela nedávno. Ani tato předčasné skleróza jim však kupodivu nebrání v tom, aby vykonávali náročná povolání na základě svého diplomu.

Setkal jsem se pouze s jedním nezaměstnaným a několika důchodci, ostatní pracují jako podnikoví nebo samostatní právníci, někteří soukromě podnikají, čímž popírají jednu ze základních pouček ideologie, které sloužili a pouze jeden se živí prací svých rukou, jako dělník. To byl prakticky jediný muž, vzbuzující sympatie v líčení svého života, a právě ten narazil na počáteční odpor svých nových spolupracovníků, který se mu však údajně podařilo po několika měsících překonat svou prací a jednáním. Několik bývalých StB dokonce nadále slouží v řadách policie.