Česká národní rada 1990 – 1992

Předložený materiál představuje výčet legislativních norem a usnesení vlády, které k těmto otázkám byly přijaty, avšak nehodnotí praktický přínos, neobsahuje ani větu o tom, jaké důsledky dvouleté působení vlády v této oblasti přineslo. Je pravda, že při svém nástupu do funkce v červenci 1990 vláda České republiky deklarovala, že přestavba obecního zřízení a reorganizace místní správy bude složitým procesem. Tento proces bude muset probíhat postupně a v přímé souvislosti s průběhem ekonomické reformy.

Ze současné praxe však vyplývá, že se nepodařilo přistoupit k řešení problému zcela koncepčně a snažit se od samého počátku eliminovat negativní vlivy, které zcela zákonitě tento proces provázal. Po schválení zákonů o obcích, okresních úřadech, o hlavním městě Praze a o volbách do zastupitelstev v obcích na podzim roku 1990 se velmi brzy ukázalo, že zákony trpí řadou nedostatků a že je nezbytná jejich novelizace. Je ovšem třeba přiznat, že určitý podíl na těchto nedostatcích měla i Česká národní rada, která v počátcích své práce nedokázala některé souvislosti mezi zákonnými ustanoveními a praxí domyslet a v tomto smyslu zákonně upravit. Bylo však na vládě, aby analyzovala vzniklou situaci a urychleně připravila podklady pro novelizaci těch ustanovení, která v praxi působila problémy. Čekání na komplexní novelizaci, kterou vláda předložila České národní radě až koncem března t. r., nebylo šťastné, neboť z důvodů nedostatku času nebude možné projednat novelu v celém komplexu ještě v tomto volebním období České národní radě.

Postupem času se ukázalo, že existence samospráv pouze na úrovni obcí je nedostatečná. V důsledku toho docházelo k nekoordinovanému vzniku různých regionálních svazků v zásadě v rozporu s platným právním řádem bez vědomí vlády a bez jejího vlivu na tento proces. Je určitou chybou, že včasnou analýzou se nepředešlo této situaci, která ve svém důsledku ukázala na potřebu vyššího samosprávného orgánu. V průběhu tohoto volebního období nedošlo mezi ČNR a vládou k jednoznačné dohodě v tom smyslu, že tímto optimálním vyšším samosprávným orgánem by mohla být zemská samospráva, i když ČNR uzná oprávněnost požadavků územích celků Moravy a Slezska na samosprávné postavení.

Především proto a také v důsledku neúspěšného završení prací na federální i republikové ústavě ČNR v tomto volebním období otázku vyššího samosprávného stupně už neprojednala. Jako neúspěšný lze považovat postup v reformě státní správy. Po zrušení krajských národních výborů a přechodu na dvoustupňový systém se nepodařilo přes četné připomínky ČNR zabránit vzniku dekoncentrovaných pracovišť resortů v řadě odvětví. V důsledku těchto a dalších skutečností došlo k vysokému nárůstu pracovníků státní správy, takže nelze hovořit o racionální státní správě s tím, že množství nových legislativních úprav společně se značnou výměnou pracovníků přineslo snížení kvality výkonu státní správy, jak je zřejmé z obrovské záplavy stížností na nesprávná rozhodnutí jak obecních, tak i okresních úřadů.

Také úroveň odměňování ve správních orgánech způsobuje spíše odliv zbývajících kvalifikovaných pracovních sil, to znamená právníků, ekonomů apod. než naopak.

Vážení kolegové, vážené kolegyně, nechtěl jsem ve svém vystoupení kritizovat vládu. To nebylo cílem mého vystoupení, ale chtěl jsem upozornit na některé zásadní problémy, o nichž se domnívám, že je mohla vláda razantnějším způsobem vyřešit ještě v tomto volebním období, nebo alespoň takové řešení jednoznačně koncepčně založit.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Hrazdírovi, pan poslanec Lom s faktickou poznámkou.

Poslanec Petr Lom: Paní předsedkyně, děkuji za udělení slova, nebudu vás dlouho zdržovat. V žádném případě nehodlám rozhojňovat polemiku, chci věcně reagovat ve třech bodech. Nikdy jsem nebyl účastníkem dohodovacího řízení k zdravotnímu řádu. To zde zaznělo. Je pravda, že tam byli několikrát poslanci jako pozorovatelé. Považoval bych za velmi nešťastné, aby se poslanci ČNR účastnili tvorby zdravotního řádu.

Druhá věc je, která se týká oněch slov o půjčce. Považoval bych za velmi nesystematické, abych reklamoval pro zdravotnictví jakoukoliv nesystémovou pomoc, tedy půjčku. Dovolil jsem si s plným respektem citovat výrok premiéra Pitharta z února 1991, kde řekl a znovu opakuji, že nenechá zdravotnictví padnout, kdyby si měla vláda vypůjčit. Tedy zkratka myšlenková, že já žádám o půjčku, je naprosto nemístná a odporuje tomu, co já bych pro zdravotnictví chtěl.

Za třetí - poukaz na volby není poukazem mým. Já se domnívám, že hovořím v zájmu pacientů a nepřestal jsem se cítit ještě lékařem, a v zájmu svých kolegů a v žádném případě to neuvádím do souvislosti s jakýmikoliv volebními programy. Kdybych tak činil, hovořil bych jinak a ne tak, jak jsem hovořil ke zdravotnickému systému, ke zdravotnické přeměně, nikoliv ad persona.

Děkuji.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Lomovi, prosím pana poslance Voláka, pak se ještě připraví paní poslankyně Janů.

Poslanec Stanislav Volák: Vážená paní předsedkyně, vážený pane premiére, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte, abych vás krátce seznámil se stanoviskem Občanské demokratické strany k plnění vládního prohlášení. Jak zde sdělil pan premiér, současnost je doba bytostně přechodná. Dá se to dokumentovat tím, že rozsah změn, které probíhají v posledních několika letech ve východní a střední Evropě i na Balkáně, se dá porovnat jen se změnami geopolitické situace po první a druhé světové válce. Globální proměny v této části světa se urychlily zejména v posledních dvou letech. Rozpadlo se sovětské impérium, došlo ke sjednocení Německa. Balkán, zejména bývalá Jugoslávie se opět jako 19. a na počátku 20. století stává střediskem značné nestability. Naši sousedé, Polsko a Maďarsko se snaží, dá se říci, že se střídavými úspěchy o přechod ke společnosti západního typu.

Aby bylo možno v této době tak značných proměn alespoň částečně zhodnotit cestu, kterou jsme prošli, tak je nezbytné nalézt státní rámec, kterým budou změny za uplynulé období poměřovány. Tímto rámcem je vývoj v ostatních, postsocialistických zemích. Jsme jediným postkomunistickým státem, který nejen dosáhl, ale také stabilizoval makroekonomickou rovnováhu. Zde dovolte malé historické srovnání.

I první republika se odlišovala od svého okolí tím, že měla bez inflační měny vyrovnaný rozpočet a stabilní kurs koruny vůči cizím měnám. Tento stav nebyl samozřejmostí od počátku republiky a byl uskutečněn především přičiněním prvního ministra financí. Rašínova neústupnost, tvrdohlavost a energičnost v zápase za neinflační vývoj, vyrovnaný rozpočet proti plýtvání všeho druhu a žití nad poměry vtiskly nesmazatelnou stopu do hospodářského vývoje první republiky.

Zdá se, že se Československo a tím i Česká republika po létech vydávají stejným směrem, že jdou obdobnou cestou pozitivního odlišení se od ostatních posttotalitních států. V posledních dvou letech jsme dokázali, i když s problémy, navázat také na tradici stabilního demokratického systému. Nepřipustili jsme vylučovací princip založený na zákazu nepohodlných politických stran, který sehrál tak osudovou úlohu před únorovým pučem 1948. A co je snad ještě významnější, byli jsme schopni přes zákonitou diferenciaci české politické scény a bez explicitních koaličních dohod udržet stabilní českou a federální vládu.

Problematika československých vztahů nebyla v právě končícím volebním období uspokojivě vyřešena. Nepodařilo se přijmout federální ústavu a v důsledku toho ani ústavy republikové. Pokud však současný stav porovnáváme se stavem v jiných více národních postkomunistických státech, rozdíl je více než významný. V těchto zemích došlo již nejen k rozpadu společného státu, ale navíc byl nebo je tento rozpad provázen otevřeným nepřátelstvím a násilím.

Nevydali jsme se jugoslávskou nebo sovětskou cestou a jsou vytvořeny předpoklady k tomu, aby tomu tak nebylo ani v budoucnosti. Stále je otevřen prostor vedoucí ke společnému státu s dostatečnými ústředními kompetencemi.

Nyní dovolte pět drobných poznámek k činnosti vlády. Změny v právním řádu neprobíhaly systematicky. Vládní předlohy byly České národní radě předkládány často ve velmi nedokonalém stavu, což znamenalo značnou dodatečnou práci poslanců, zejména členů ústavně právního výboru. Je zřejmé, že špatný stav předloh negativně ovlivnil i celkovou úroveň přijatých zákonů. Tato úroveň byla dále v záporném smyslu poznamenána pozdním předkládáním vládních předloh parlamentu a z toho vyplývajícím neustálým zkracováním lhůt na projednání zákonů. Tato poněkud chaotická legislativní praxe by neměla být tradicí, která je hodná následování.

S bezpečnostní situací - ač bylo nesporně vykonáno mnoho - nemůžeme být stále spokojeni a není spokojena ani naše veřejnost, která očekávala, že do Policie přijdou ve větší míře než dosud noví lidé nezatížení minulostí, kteří projdou odpovídajícím vzděláním a výcvikem.

Reforma státní správy založená na nesporně dobrém principu samosprávy, na niž je přenesen výkon státní správy, byla zahájena bez promyšlené koncepce, čímž byla státní správa rozkolísána a v důsledcích se stala nehospodárnou a neefektivní.

Ve zdravotnictví se otevřel nový prostor přijetím zákonných norem, které umožňují svobodnou volbu lékaře, odborný dohled nad výkonem lékařského povolání prostřednictvím Lékařské komory, vytvořením zdravotní pojišťovny. Avšak vše mohlo proběhnout bez zbytečných napětí, pokud by byl včas předložen scénář, který by popisoval model zdravotnictví, k němuž chceme dospět, a zároveň postup, jak k němu dospět s co nejmenšími otřesy. Je třeba konstatovat, že přeměna systému zdravotnictví měla být provedena mnohem dál.

Po listopadu 1989 došlo ve školském systému k několika významným změnám. Byl změněn obsah předmětů, kterému sloužily ideologickému ovlivňování žáků či studentů. Školské zákona umožnily vznik škol zakládanými jinými subjekty než státem. Přes tyto dílčí reformy, které byly provedeny, se nepodařilo zahájit účinné léčení základních nedostatků totalitní školy, byly pouze otevřeny přístupové cesty vedoucí k tomuto léčení. Přetěžování žáků, a tím i negativní dopady na jejich psychiku na většině škol pokračuje. Zásahy, které byly udělány do obsahu učiva, mají většinou charakter pouhé mechanické redukce, chybí jim ujasněný závěr.

Do kritické situace se dostalo učňovské školství, které navíc odčerpává značné finanční prostředky. Základním úkolem je postupně vytvořit takové podmínky, které umožňují svobodnou volbu vzdělávací cesty podle individuálních schopností a nadání každého jednotlivce při rovné příležitosti pro všechny.

Na závěr bych chtěl říci, že v současné době - porovnáme-li se s ostatními postkomunistickými státy - se nemáme za co stydět. Naopak máme velkou šanci být první, komu se podaří přejít od totalitní společnosti ke společnosti západního typu a dokázat, že tento přechod je možný. Jsem přesvědčen, že směr, kterým jsme se v posledních dvou letech ubírali, je v zásadě správný, většina nedostatků je napravitelná.

Aby naše cesta ke společnosti západního typu byla úspěšná, je nezbytné splnit jednu podmínku. Zachovat si smysl pro to, co možné je a co možné není, zachovat si smysl pro to, že život i dějiny jsou cesta, neakceptovat nereálné sliby, zachovat si kritický rozum.

Děkuji za pozornost.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Volákovi, nyní přerušuji schůzi do půl třetí.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Přesto že je sněmovna poloprázdná, budeme pokračovat v rozpravě. Prosím paní poslankyni Janů.

Poslankyně Ivana Janů: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové, chtěla bych stručně reagovat na reakci pana ministra práce a sociálních věcí Horálka na mé vystoupení.

Jsem přesvědčena, že tak úplně neměl pravdu. Může být jeho názorem - a já to tak respektuji, že není pro vytváření dalších orgánů státní správy a dalších pavouků, že si raději přímo popovídá s Klubem osamělých matek. S tímto názorem se neztotožňuji. Myslím si, že je potřeba vycházet z mezinárodních doporučení v této oblasti a podívat se na to, jak to mají jinde.

Problematikou žen a rodin se zabývá hospodářská rada OSN, která ve svých doporučeních všem státům doporučuje vytvoření orgánu, který by se zabýval problematikou žen a rodin a doporučoval nejdůležitější doporučení do vládních programů.

Chtěla bych ještě zdůraznit, že z úkolů, které v této oblasti byly mezi jednotlivá ministerstva rozdány, ve zprávě pana ministra zdravotnictví Bojara se vyskytuje požadavek, aby byl tento orgán ustaven a ministerstvo zdravotnictví cítí jeho nutnost a důležitost. I tímto bych chtěla dokumentovat, že názor není úplně jednotný.

V tom, co říkal pan ministr Horálek, je jistě hodně pravdy. Přijal se zákon o rodičovském příspěvku, přijal se zákon o sociální potřebnosti, který se této problematiky velice citlivě dotýká.

Chtěla bych k tomu podotknout, že např. zákon o rodičovském příspěvku nepočítal s tím, že by sociálně potřebnou byla osoba, která pečuje o tři a více dětí do 15 let. Hranici tam dával do 10 let. Navrhovali jsme, aby v rodičovském příspěvku to bylo u zdravého dítěte péče rodiče do 6 let, ne jenom do 3 let. Bylo argumentováno tím, že to ve světě neexistuje, že je tam hranice 3 let. V ústavně právním výboru jsme na to odpovídali tím, že u nás neexistuje jednopříjmový model rodiny, že u nás je nutno, aby žena byla zaměstnána.

I když se rodina rozhodne, aby si žena vybrala, neumožňuje jí to model, na kterém u nás rodina stojí. Předpokládá, aby se rodina uživila zaměstnáním obou rodičů. Návrh ústavně právního výboru prošel, nebyl zde ve sněmovně odhlasován, protože to bylo takto zdůrazněno.

Neprovázanost a absenci ministerstva, o kterém hovořím, vidím i v tom, že když jsme při projednávání zákona o rodičovském příspěvku argumentovali tím, aby nám zdokumentovali, zda se zabýval předkladatel tím, kolik stojí náklady na dětská zařízení u nás včetně nemocnosti dětí a paragrafů matek, těmito výpočty a kalkulací se ministerstvo nezabývalo. Kdyby nám někdo zdůvodnil, o kolik je to dražší ve srovnání s těmito náklady, celá situace by byla možná srozumitelnější. Je to neprovázané. Nikdo do toho nikdy tímto způsobem nešel.

Dalším zklamáním pro mne a pro ústavně právní výbor bylo přijímání daňového systému, od kterého jsme si slibovali, že tam budou otázky rodin zohledněny. Bylo to v návrhu uděláno velice okrajově. Ústavně právní výbor tam dělal určité korekce, ale v tom spěchu se to nedalo udělat pořádně.

Neříkám, že se za dva roky neudělalo nic, udělalo se, pane ministře, dost věcí a dost práce. Hlavní důvod, pro který jsem se ministerstva domáhala, nebyl, abychom udělali další obrovský orgán, ale abychom například ze tří ministerstev stáhli lidi, kteří by začali tuto problematiku dělat koncepčně, zejména z hlediska duchovního, aby se začali zabývat postavením rodin, nejen jejich hmotným zabezpečením. Domnívám se, že důležitost rodiny pro společnost lze propagovat různým způsobem, nejen finančními podporami. Např. ve sdělovacích prostředcích hovořit o rodině, snažit se vytvářet kult rodiny. To se neděje, víme to všichni. Do prázdných duší, které nám po 42 letech zůstaly, jsou dávány programy, které určitě nepřispívají k vyššímu duchovnímu nazírání věci.

Děkuji.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji paní poslankyni Janů, prosím paní poslankyni Röschovou. Připraví se pan poslanec Řezáč, což je poslední písemně přihlášený do diskuse.

Poslankyně Anna Röschová: Vážená paní předsedkyně, vážená sněmovno, nemohu jinak, než několika málo slovy reagovat na vystoupení pana poslance Müllera. Bohužel, není přítomen, myslela jsem, že se obrátím přímo k němu. Řeknu to tedy vám.

Domnívala jsem se, že se zde v tomto okamžiku koná rozprava o zprávě vlády, o plnění jejího programového prohlášení, a ne že se jedná o předvolební agitaci. Zákony týkající se samosprávy, o kterých se pan poslanec zmiňoval, nebyly na plénu projednávány, protože tato sněmovna nezkrátila zákonné lhůty k jejich projednávání.

Z těchto důvodů chci upozornit na jednu drobnou skutečnost. Poslanců ODS a ODA je dohromady v této sněmovně asi 52, z toho jasně vyplývá, že nezkrácení zákonné lhůty ani nemohli vzhledem k jejich počtu významně ovlivnit.

Děkuji vám.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji paní poslankyni Röschové, prosím pana poslance Řezáče, dále se přihlásil pan poslanec Chromý a Bursík.

Poslanec Vladimír Řezáč: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, když pan premiér Petr Pithart 2. července 1990 přednesl programové prohlášení české vlády, ocenili jsme ho všichni bouřlivým potleskem. Dnes průběh diskuse je poněkud rozpačitější a výrazně kritičtější. Těžko říci, zda výsledek mohl být jiný nebo lepší.

Chtěl bych přesto připomenout, že nemůžeme zatajit, že se nacházíme v současné době ve vážné hospodářské situaci bez ohledu na to, jak hodnotíme podíl úspěchů a neúspěchů české vlády za toto krátké dvouleté přechodné období.

Před 22 měsíci v programovém prohlášení uvedl pan premiér, že především česká vláda bude usilovat o to, aby přechod k tržnímu hospodářství byl relativně rychlý a bezkrizový. Uvedl, že se zde česká vláda může opírat o výchozí stav ekonomiky, který přes všechny současné obtíže, není ještě kritický.

Před měsícem evropská hospodářská komise Organizace spojených národů jasně konstatovala, že hodnotí stav československé ekonomiky kvalitativně srovnatelně se stavem v době velké hospodářské krize na počátku třicátých let.

Proč se nacházíme v hospodářské situaci, která je srovnatelná se situací před šedesáti lety? Je to podle mého názoru i z důvodů, které nezavinila pouze česká vláda za krátké období dvou let. Mám za to, že se nepodařilo splnit všechno, co si česká vláda předsevzala jako základní metodu plnění svého programového prohlášení. V programovém prohlášení bylo panem premiérem uvedeno:

Hned od počátku musíme splnit dvě podmínky, máme-li dosáhnout úspěchu. Především celá společnost musí vědět, co nás čeká, jaké budou jednotlivé kroky reformy, jak na sebe budou navazovat, co nám přinesou dobrého a jaké obtíže z nich vyplynou. Za druhé. K úspěchu nestačí jen souhlas společnosti. Podmínkou je aktivní vytrvalá spolupráce nás všech od prvního do posledního kroku reformy.

Chtěl bych úvodem říci, že když plníme povinnost hodnotit programové prohlášení vlády, včetně vyhodnocení roku 1991 v rozhodujících ekonomických ukazatelích, měli bychom si zamést nejdříve před vlastním prahem a otevřeně říci, že prvořadým posláním ČNR, ke kterému měla přispět i česká vláda, bylo přijetí nové české ústavy. Tento základní úkol jsme nesplnili a je to základní neúspěch tohoto parlamentu, neúspěch, který se nepřihodil za historii československého státu ani po roce 1918, ani po roce 1945. Jsme prvními parlamenty, které tento základní úkol jako ústavodárné parlamenty nesplnily. Nebyly tak vytvořeny podmínky ani pro vládu, ani pro jednotlivé resorty k tomu, aby se mohlo začínat od základu, od ústavy, ale řešily se krátkodobé a konkrétní problémy v jednotlivých resortech, aniž se uvažovalo o založení dlouhodobých důležitých koncepcí.