Česká národní rada 1990 – 1992

Poslední episodou, která charakterizuje úsilí České národní rady vyhnout se klíčovým rozhodnutím o samosprávě, je osud čtyř zákonů. Tří o zemské samosprávě a jednoho o referendu. Byly předloženy v průběhu ledna a února tohoto roku. Nejprve byl hlas poslanců ODS a ODA vyřazen z programu vládní návrh, poté i návrhy Křesťansko-demokratické unie a Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko. Nejdéle zůstal ve hře návrh zákona o referendu, který předložili poslanci Občanského hnutí.

Osud tohoto zákona je ovšem zvlášť symptomatický. Občanské hnutí vycházelo z toho, že Česká národní rada nebyla schopna dva roky rozhodnout klíčovou otázku postavení Moravy a Slezska. Tím ovšem zároveň sněmovna znemožnila rozhodnout o územní samosprávě v celé České republice a prodloužila stav neúměrné centralizace moci. Nejsou-li poslanci zákonodárného sboru schopni rozhodnout, je třeba se obrátit k občanům. Takový byl aktuální smysl návrhu zákona o referendu, předložený Občanským hnutím. Velmi pozoruhodná byla odpověď. Referendum je podminováním a omezením demokracie, je to klacek na poslance, doutnák pod demokracií, obyvatelé České republiky by si při referendu udělali ostudu, parlament rozhoduje odpovědněji a racionálněji než občané atd. Doufám, že ti poslanci, kteří ze zmíněných důvodů zákon o referendu zablokovali, seznámí se svými názory i svoje voliče.

Dámy a pánové, pokusil jsem se v zájmu spravedlnosti kritizovat ne vládu, nýbrž neblahý podíl České národní rady na osudu samosprávy. Za dva roky jsme bohužel i naším přičiněním, v bodě nula.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Ještě počkejte chviličku, pane poslanče, pan ministr Bojar požádal o slovo.

Ministr zdravotnictví Martin Bojar: Paní předsedkyně, dámy a pánové, dovolte jenom pár vět k tomu, co zde řekl kolega Lom, předseda výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Je mou povinností konstatovat, že byť se připozdívá a větší část z nás trpí mypoglykemií, musím se zmínit o tom, co považuji za důležité. Padlo zde několik závažných sdělení a nezbývá mi nic jiného, než uvést fakta. V červnu 1990, těsně před volbami, byl zveřejněn první reformní program, směřující k transformaci českého zdravotnictví. Byl součástí širšího programu Občanského fóra, byl vypracován reformní skupinou, která byla tehdy touto činností pověřena ministrem Klenerem. Po celonárodní diskusi po řadě jednání s členy České národní rady, s poslanci České národní rady, členy výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, vláda v prosinci tento reformní program schválila. V tomto reformním programu byla zakotvena i strategie, postup utváření jednotlivých zákonů. Byl vypracován plán legislativních prací, s kterým byli seznámeni i poslanci České národní rady. V únoru roku 1991, za vydatného přispění pana předsedy Loma, došlo na schůzi hospodářské rady k prvnímu velmi významnému posuvu v tomto transformačním programu.

O rok byla urychlena všeobecná zdravotní pojišťovna a české ministerstvo zdravotnictví, na rozdíl od slovenského ministerstva zdravotnictví, začalo připravovat uvedení Všeobecné zdravotní pojišťovny k 1. lednu 1992. Veškerý transformační program v našem zdravotnictví byl minimálně o rok, tedy v únoru 1991, urychlen.

Hovořil-li poslanec Lom o prosincové horečce, měli bychom hovořit o horečce nikoli prosincové, ale horečce únorové, protože vše, o čem zde byla řeč, se datuje prosím k únoru 1991. Namísto 18 měsíců, jsme měli 6 měsíců na přípravu zásad, stejná situace se objevila i při řadě dalších zákonů. Pravdou je, že zákonů bylo připraveno a schváleno tolik, kolik jsme stačili.

Je nutné se zmínit o jedné velmi významné věci, tou je podzákonná norma zvaná zdravotní řád. Pan poslanec Lom měl osobně příležitost se zúčastnit, a zastupovali ho kolegové, mnoho týdnů trvajícího dohadovacího řízení. Poprvé v moderní historii České republiky se sešli na půdě ministerstva zdravotnictví zástupci vlády, nejrůznějších kategorií pracovníků ve zdravotnictví, Všeobecné zdravotní pojišťovny.

Jako rovnoprávní partneři, bez dominující role vlády se domlouvali o tom, jak připravit velice významnou podzákonnou normu, bez které není možné zavádět jednotlivé kroky Všeobecné zdravotní pojišťovny. Je mi velmi líto, v posledním období se jednání nepravidelně účastňovali dohadovacího řízení páni poslanci, a tak jim chyběla korektivní zkušenost. Neměli možnost vidět, jak byla tato jednání spletitá. Poté, co z dohadovacího řízení vzešel návrh na Zdravotní řád, dochází k jednomu velmi nepříjemnému zkreslení. Musím upozornit, že zdravotní řád podle rozhodnutí poslanců České národní rady vychází jako nařízení vlády. A zde mi dovolte, ač to obvykle nečiním, abych ocitoval psaný dokument:

"Podle článku 137 ústavního zákona o čs. federaci, o vládních nařízeních rozhoduje vláda ve sboru, tedy v souladu s jednacím řádem, ve schůzi vlády. Předtím musí být dána členům vlády možnost vyjádřit svá stanoviska a připomínky k zpracovanému návrhu". To je v daném případě po provedeném dohadovacím řízení. Řádném, zdůrazňuji řádném, meziresortním připomínkovém řízení.

Mají-li ministři o tak závažné věci, jakou podle mého soudu je nepochybně zdravotní řád rozhodnout a mají-li vůbec nést aspoň částečnou spoluodpovědnost, musí mít také možnost před tím, než se vyjádří ke zdravotnímu řádu, než o něm budou jednat, se jím zabývat.

Podle mého soudu může vláda České republiky být sto zodpovědně naplnit to, co jí v tomto směru ukládá ústavní zákon o čs. federaci v čl. 135, tj. že české vládě přísluší veškerá vládní a výkonná moc, vyplývající ze zákonodárné působnosti národní rady. Představa, která zde byla přijata v lednu t. r., která byla formulována doporučením České národní rady, aby zdravotní řád byl vydán k 15. březnu, byla představou optimistickou a nebyli jsme ji schopni naplnit. Ne pouze ministerstvo zdravotnictví, ale zástupci jednotlivých profesních skupin pracovníků i zástupci Všeobecné zdravotní pojišťovny. Na závěr projevu poslance Loma jsme slyšeli velmi důležitý, dle mého názoru, takřka zásadní názor, v kterém se obrací na předsedu české vlády se žádostí, aby byl naplněn jeho slib z února roku 1991.

Mám za to, pane poslanče, že posud nenastala v České republice chvíle, aby byla česká vláda práva obrátit se na zahraniční peněžní ústav nebo český peněžní ústav a vypsat půjčku. Mám za to, pane poslanče, že máme-li udržet restriktivní a transformační politiku v oblasti zdravotnictví, musíme - a sdělil jsem to kolegům na sněmu předsedů lékařských komor a v tomto smyslu jsem informoval i sjezd svazu českých novinářů - musíme se snažit v tomto období využít všeho, co transformační proces ve zdravotnictví přináší.

Dle mého soudu může se ukázat na podzim nebo v předjaří příštího roku, že to bude skutečně nezbytné. V tuto chvíli nelze prosím přistoupit na požadavky, se kterými se setkáváme stále častěji a poslední replika ve vašem projevu mi je připomněla. Nemám zato, že v tuto chvíli jsou problémy českého zdravotnictví řešitelné vypsáním půjčky nebo další velkou finanční injekcí tak, jak o to žádá v tuto chvíli představenstvo lékařských komor.

Zdůrazňoval jsem a znovu zdůrazňuji, že zdravotnictví se musí, i když je to nepříjemné, týkat restriktivní politiky. Hovoříme o transformaci celé společnosti, nemůžeme z ní vyčleňovat ani sektor veřejných služeb, tím méně zdravotnictví. Znovu opakuji, co zde bylo uvedeno, dle mého soudu se nezakládá na pravdě, nejde o prosincovou horečku, jde o maximálně horečku únorovou, datující se k loňskému roku a zcela nepochybně na to napětí, se kterým se setkáváme působí i virus jiné nemoci, o které bychom si mohli povídat jinde a jindy. Nemoci, která se zove netrpělivost.

Předesílám, že pracovníci ze zdravotnictví mají právo na pocit netrpělivosti a frustrace, protože, prosím, a řekl jsem to zde mnohokrát, jsou zatím jedinými pracovníky ve veřejném sektoru, kterým se z důvodů chybění zákonných, podzákonných norem, které byly přijaty na sklonku loňského roku, vyhýbala možnost nebo jim byla upírána možnost zvýšit platy, které jak všichni víme, ve školství, ve zdravotnictví jsou skutečně nedostatečné. Jde ovšem o důsledky a doufám, že větší část z vás to připustí, zástupci jak levé, tak pravé poloviny politického spektra, jde o důsledky 40 let trvající nivelizační politiky. Představa, že během dvou let tato vláda nebo příští vláda budou s to vyrovnat neuspokojivé platové nebo mzdové poměry ve veřejném sektoru, je představou naivní.

Opakuji tedy znovu - nikoli prosincová horečka, ale horečka související s netrpělivostí. Prosím, abyste při posuzování situace ve zdravotnictví brali v potaz, že poslední průzkum veřejného mínění jednoznačně svědčí pro to, že naši občané, tedy vaši voliči soudí, že kvalita vůbec zdravotnických služeb poskytovaných v České republice se zlepšila v posledním období.

Ubylo méně stížností a v České republice - ač je to paradoxní - naši spoluobčanů z důvodů, které v tuto chvíli je obtížné analyzovat, využívají méně než občané ve Slovenské republice práva svobodné volby lékaře či zdravotnického zařízení. Výklad, který jsme dostali, nevylučuje možnost, že je to dáno tím, že se pracovníci ve zdravotnictví, sestry i lékaři začínají chovat v rámci změněných podmínek k pacientům tak, jak jsme si přáli. To je jako k partnerům, svobodným občanům, kteří nepřicházejí o zdravotní péči žebrat, ale kteří přicházejí k lékařům jako jejich zcela rovnoprávní partneři.

Omlouvám se, že jsem mluvil déle, ale uvědomil jsem si jednu podstatnou věc. Blíží se volby. Zdravotnictví v Británii, v Itálii i ve Spojených státech, je velice oblíbeným tématem předvolební kampaně. Můžeme - budete-li samozřejmě chtít problematiku transformace zdravotnictví zpolitizovat, mám však za to a nadále soudím, že v tomto případě na to doplatí ti, o které nám především musí jít, to je naši pacienti.

Děkuji vám za pozornost.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu ministru Bojarovi. K této otázce se chce vyjádřit také pan ministr Horálek.

Ministr práce a sociálních věcí ČR Milan Horálek: Vážená paní předsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci, a za všechny ženy přítomné v této sněmovně. Zde zazněla kritika, co jsme neudělili v rodinné politice, k ochraně situace ženy. Před dvěma lety, když mi byly jasné kontury a rýsovalo se mi v dahrendorfovském smyslu údolí slz, před kterými - abychom transformaci společnosti provedli - stojíme, měl jsem o tyto otázky veliké obavy.

Dnes po dvou letech se mohu pouze k vznesené kritice vyslovit tak: My jsme nezapojili resorty do péče o tyto otázky pro to, abychom snad zodpovědnost rozdrobili. My jsme zapojili více institucí do těchto otázek pro to, abychom při jejich konkrétních úkolech tyto problémy rodiny a ženy udrželi v popředí pozornosti.

Jak to dopadlo? Tato sněmovna podpořila vše, čím došlo k tomu, že ženy mají ne výrazně vyšší nezaměstnanost v celkové nezaměstnanosti dnes nejmenší v Evropě.

Za druhé, že ženy mají o 7 dnů v roce více placeného volna a že se plní můj dávný sen o tom, že alespoň do tří let dítěte, může být toto dítě v náručí matky. To před dvěma lety nebylo.

Tyto podmínky pro zkvalitnění života rodiny byly spolu s vámi vytvořeny a úspěšně se realizují. Konstatuji, že v obnoveném růstu mezd i v tom, ke kterému nyní dojde po přijetí příslušných zákonů a nařízení vlády, se podařilo rovněž udržet to, aby rostly mzdy žen, aby jejich společenské postavení vyplývající z této otázky. nebylo dále znevýhodňováno a neznevýhodnilo se. Obrat i v této otázce nastal.

Před dvěma lety jsme však neslíbili jednu věc - že vytvoříme byť malé ministerstvo pro ženy, nějaké instituce s příslušnými posty. Udělali jsme jinou věc - že pro rodiny, které pomoc potřebují, jsme zvýšili možnost, počty sociálních pracovnic v České republice o 3 tis. lidí a že tvrdě trváme a svými dokvalifikacemi a rekvalifikacemi se zasluhujeme o to, aby tyto sociální pracovnice byly kvalifikovanější a nabádáme všechny v pověřených obcích, magistrátech a okresních úřadech, aby nám pro tuto činnost přijímaly ženy s vnitřním zápalem, seberealizačním vědomím, aby tato činnost byla dělána se skutečně humánním nábojem. K tomu také vítáme a podporujeme rozvoj iniciativ, které vznikly a začínají se těmto věcem věnovat. Skutečně jsem raději jednal s Klubem osamělých maminek, než bych vymýšlel "pavouky" pro vznik nového ministerstva.

Chci říci jen na závěr, že tato problematika bude dlouho, dlouho věcí, která nás bude pálit, že však v tomto "údolí slz", kterým procházíme, se nezhoršila tato situace nějakým výraznějším způsobem, že základní pozitivní úroveň v této věci jsme udrželi.

Pokud jde o vypracování celkové koncepce, z toho všeho, co jsem četl, více zavánělo starými idejemi než něčím novým. Proto jsem otevřel granty, spoléhám se na spontánní výzkum. Spoléhám na kolektivnější rozum v jaksi modifikovanějších ženských organizacích. Ať už budu na jakémkoliv místě, vše nové, co z těchto výzkumů a iniciativ vzejde - myslím, že novou ucelenější koncepci dokážeme v budoucnosti prosadit, to, co zavánělo starobou, užšími zájmy, politikařením, jsem skutečně nepodpořil.

Děkuji.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji, prosím pana poslance Stibice. Připraví se pan poslanec Hrazdíra.

Poslanec Jaromír Stibic: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, vážená sněmovno, podle znění kapitoly o zemědělském a lesním hospodářství se zdá, jakoby bylo vše v pořádku. Většina z nás ovšem ví, že v této oblasti vše v pořádku nebylo a ví, co se nedařilo. Domnívám se, že znění je značně nesebekritické.

Zemědělství je resortem, v němž se projevovala největší koncepční neujasněnost. Došlo k vysokým důchodovým ztrátám hospodařících subjektů, kterým se částečně dalo zabránit a v důsledku toho k masové nespokojenosti zemědělců s agrární politikou vlády. To se netýká jen družstevníků, to už se dneska masově týká i soukromě hospodařících rolníků.

A dále je to oblast, ve které se nejsilněji a asi ke škodě věci projevil vliv politických tlaků, licitací a kalkulací na tvorbu legislativních předloh, v nichž ministerstvo zemědělství pohříchu šlo nezřídka proti linii vlády.

To období bylo poznamenáno téměř neustálými spory o koncepci. Já se domnívám, že je možno říci, že koncepce je v podstatě ujasnění a konkretizace postupu a jako taková může být navržená v podobě skici na dvou stránkách a funguje. Já se obávám, že v této podobě opravdu ta koncepce na mnohých místech chyběla. Totiž agrární program vlády České republiky byl zpracován nesmírně pozdě, ale stejně v podstatě obsahoval velmi dobrou analýzu stavu, ale zdaleka ne dobrou koncepci dalšího postupu, tzn. návod jisté optimalizace těch realizačních výstupů. Jedním z nejvýraznějších problémů byla katastrofická důchodová situace zemědělských podniků a částečně i už i soukromých zemědělců. Došlo k masivnímu přetlaku přebytků zemědělských produktů, které se ministerstvu zemědělství včas nedařilo snižovat vývozem, přičemž z fondu tržní regulace profitovaly hlavně obchodní firmy, zatímco zemědělci prodávali hluboko pod cenou. Přitom kolem tohoto fondu docházelo ke chronickým sporům ministerstva zemědělství s ministerstvem financí a federálním ministerstvem hospodářství. My jsme tady upozorňovali nesčíslněkrát, že částí dobré agrární politiky, i při probíhající a co možná nejvíce urychlené ekonomické reformě transformaci družstev, musí být zásada, že schopný podnikatel má mít perspektivu rentability. Jinak není motivace ani pro soukromé rolníky, prosím. To se tedy masově projevuje. A je i otázka cen, které určuje potravinářský monopol.

Dalším problémem, který souvisel s těmi politickými tlaky a v kteréžto oblasti se tedy odehrávaly ty spory v rámci Federálního shromáždění, byl rozsah restituce v zemědělství, který musíme dnes považovat za neúnosně velký a přesahující obecně přijatý rámec restituce. Lze se tedy domnívat, že to bylo záležitostí Federálního shromáždění, ale musíme vzpomenout toho, že pan ministr Kubát výrazně podporoval, a to v tom případě proti linii vlády stanoviska, známá jako tři T - poslance Tyla, ing. Tomáška a Tlustého - která představovala opravdu krajní řešení. Ovšem ministerstvo zemědělství ve své resortní působnosti v této krajní poloze výrazně pokračovalo. Takže např. na základě zmocnění předložilo návrh nařízení vlády o náhradách za živý a mrtvý inventář, který představoval opravdu neúnosné řešení.

Zdejší zemědělskopotravinářská a lesnická komise k mému úžasu to naprostou většinou odsoudila a vláda tento první návrh zamítla, za což ji upřímně děkuji, ale i to druhé opravené znění představuje ekonomický extrém, např. tam je kalkulována spotřeba krmiva ve výši celoroční spotřeby, což žádný zemědělec neměl celoroční spotřebu v rámci svého stavení. Totiž tady jde o to, že ty náhrady v současných cenách znamenají, že kdyby se opravdu všichni přihlásili, tak nejenom, že ten zbytek toho družstva nebude mít s čím hospodařit, ale ani na všechny žadatele se vůbec nedostane. Já nevím, jestli vůbec někomu je tohle známo. Za další slabinu považuji to, že jak Federální shromáždění, ale i ministerstvo zemědělství při řešení finančních náhrad na restituce neprosazovalo preferenci náhrad cennými papíry, čímž se vytváří opravdu nepřiměřený tlak na rozpočet. Tady bylo potřeba diferencovat a výrazně podpořit ty, kteří opravdu budou soukromě hospodařit a kteří bezpodmínečně hotové prostředky potřebují. Nepříliš slavnou kapitolou zejména v 1. roce, bylo vynakládání dotačních prostředků, které nebylo dostatečně zaměřeno k restrukturalizaci a k vytváření velkých ekonomicky perspektivních soukromých farem. Pak tedy došlo k úpravám, ale výsledky zatím jsou problematické.

Dalším úsekem, kterého se tato sněmovna stala důvěrným svědkem, byla záležitost ekonomické reformy v lesním hospodářství. Tady se jasně projevilo, že ministerstvo zemědělství se v první fázi dopustilo prezentace naprosto nepřijatelného pojetí ekonomické reformy, tzn. koncepce pronájmu lesa akciovým společnostem, což nadělalo ve veřejnosti mnoho bouře a v podstatě pouze díky postoji ministerstva životního prostředí a zdejšího výboru pro životní prostředí a urbanismus, byla tato koncepce postupně přetlačována až do dnešní přijatelné a ještě se vylaďující podoby.

Musím vzpomenout i návrhu novely o myslivosti, která sice je poslaneckým návrhem, ale je nám známo, že za ním tedy stojí určité kruhy, byla formulována do trochu krajní polohy. Já tady jsem povinen konstatovat, že my jsme mnohokrát během tohoto období na problémy zemědělství a na některé vady strategie a realizace reformy upozorňovali, avšak náprava se dělá velice obtížně. To jednání o ekonomické reformě v lesním hospodářství, na rozdíl od zemědělství, považuji za úspěch této sněmovny, která jistým způsobem, suplovala vlastně koncepční činnost ministerstva, a to opravdu úspěšně. Jinak důsledky nedostatků tohoto období bohužel přijdou - nechci být špatným prorokem.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Stibicovi, prosím pana poslance Hrazdíru. Dávám k úvaze, že po tomto diskusním příspěvku bych přerušila schůzi na jednu hodinu nebo na hodinu a půl na oběd. Pan poslanec Lom je přihlášený. Mám ho tady zapsaného.

Poslanec Petr Lom: (z místa). Přál bych si asi prostor dvou minut, abych mohl říci několik důležitých korektur.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Pane poslanče, jste normálně přihlášený. Míníte to jako faktickou poznámku? Takže vyčkáte po panu poslanci Hrazdírovi? Dobře.

Poslanec Antonín Hrazdíra: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi několik slov k programovému prohlášení vlády České republiky v oblasti místní správy a samosprávy a částečně navázat na vystoupení pana poslance Müllera. Současná praxe ukazuje, že se sice podařilo položit základy samosprávy obcí, avšak nepodařilo se odstranit administrativně centralistický systém řízení vlastní práce samosprávných orgánů ani konstituovat výkonný a racionální systém státní správy.