Česká národní rada 1990 – 1992

Vzniká jako by nová oblast ekologie, humánní nebo sociální ekologie, ve které rozhodující roli sehrává rodina, která dává základ citové, mravní občanské výchově a k výchově k solidaritě a připravuje mladého člověka pro plnoprávný život. Rodinnou politiku je potřeba zaměřit na prevenci, na podporu fungující rodiny a nečekat na situace, kdy se rodina dostává do rozkladu. Při řešení situace rodiny je nutné vycházet z principu subsidiarity, zaměřit se na dobrovolné aktivity, které jsou mnohem účinnější a citlivěji reagují na skutečné problémy rodin. Je nutné opustit model rodiny, kde zaměstnaná matka je jedinou alternativou pro finanční zajištění rodiny a vytvořit pro ženu možnost volby při péči o děti.

Statistické a sociologické studie ukazují, že současná rodina prochází krizí, která se projevuje vysokou rozvodovostí, potratovostí, kriminalitou mládeže, s přetrháním vazeb mezi generacemi, a tím i k narušení mezilidských vztahů. Chtěla bych závěrem říci, že odpověď pana premiéra a odkázání na to, které opakoval, že se předpokládá, že zásadní koncepční záměry, týkající se postavení žen ve společnosti, budou konzultovány a koordinovány na společných poradách ministrů práce a sociálních věcí, kromě toho, že se těmito problémy bude zabývat i rada sociální dohody a že tento tripartitní orgán, ve kterém jsou zastoupeny představitelé vlád, odborů a podnikatelů, má všechny předpoklady pro to, aby daná problematika byla posouzena v nejširších souvislostech, takže tato představa pana premiéra a řešení v této velice důležité oblasti se ukázalo za dobu dvou let i z těch předložených zpráv jednotlivých resortů jako naprosto nevyhovující a nedostatečné.

Komise, která na této půdě vznikla, i když je to jenom komise, která vznikla při výboru, tato problematika ani na této půdě nebyla považována za tak důležitou, aby to byla komise předsednictva České národní rady, ukázala, že v podstatě si volala zástupkyni ministerstva práce a sociálních věcí ředitelku odboru dr. Voňkovou, aby se dozvěděla, co bylo za uplynulé dva roky v této oblasti uděláno, aby dr. Voňková blíže vysvětlila zprávu, kterou ministerstvo práce a sociálních věcí k této oblasti předložilo. I na půdě této komise České národní rady bylo

konstatováno, že v podstatě z koncepčního hlediska pro rodinu a ženu bylo uděláno velice málo, prakticky vůbec nic. Domnívám, že je nutné, abychom si my všichni, hlavně pro to příští období a ti z nás, kteří se sem dostanou, uvědomili, že rodina je tou nejmenší demokracií v srdcích společnosti, ale že je tím nejdůležitějším a nejlevnějším demokratickým prostředím, ve kterém lze vytvářet předpoklady pro náš další úspěšný společenský vývoj.

Děkuji vám.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji paní poslankyni Janů, prosím paní poslankyni Krejčovou, připraví se pan poslanec Ježek.

Do rozpravy je přihlášen ještě pan poslanec Kačenka a pan poslanec Vondráček.

Poslankyně Zdenka Krejčová: Vážená paní předsedkyně, vážená sněmovno, vážená vládo, já bych ještě stručně doplnila kolegyni Janů o informace, které souvisejí s daným tématem. To jest se zprávou, kterou nám vláda podala.

Pokud jde o koncepci rodiny a s tím souvisejícím postavení ženy ve společnosti. Komise, která vznikla tak, jak právě popsala kolegyně Janů, až vlastně před koncem volebního období se sešla - to si dovoluji opravit celkem čtyřikrát, a dospěla k jednoznačnému závěru, že je třeba, aby česká vláda na vládní úrovni ustavila instituci, která by byla obdařena příslušnými pravomocemi.

Kromě toho komise také konstatovala, že česká vláda se nezabývala věcí, která úzce souvisí s touto problematikou a s kterou se komise obrátí na českou vládu v následující 36. schůzi, to jest majetkovými poměry v ženských hnutích. Potvrzuji to, že koncepce české vlády, která rozdělila problematiku rodiny a ženy na jednotlivá resortní ministerstva, se ukázala jako naprosto neúčinná.

Děkuji vám za pozornost.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji paní poslankyni Krejčové, prosím pana poslance Ježka, připraví se pan poslanec Kačenka.

Poslanec Josef Ježek: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, kolegyně a kolegové, z předcházející diskuse je zřejmé, že jedna z největších slabin činnosti této vlády, ale také tohoto parlamentu, je v oblasti regionální komunální politiky a územní správy. Domnívám se, že bychom to měli charakterizovat tak, že je zde nedostatečné pochopení pro decentralizaci a pro lokální demokracii.

Domnívám se, že to vyplývá také z faktu, že tyto dosti komplikované záležitosti se neřešily v kontextu přípravy Ústavy České republiky. Víme všichni, že se tady vytvořily v podstatě dva nesmiřitelné tábory, jedni argumentují tím způsobem, bude-li Morava, nastane ráj, to, co se tam děje - genocida, devastace atd., druzí argumentovali zase jinak - důležitá je ekonomická reforma - tyto záležitosti nejsou důležité.

Já se domnívám, že jsme ve fázi vývoje, kdy pro zdárný průběh celé transformace je nutný i pokrok v této oblasti, protože ony neřešené otázky mohou tuto transformaci dosti zkomplikovat.

Dovolil bych si navázat na vystoupení kolegy Budinského, já jsem kdysi interpeloval předsedu vlády ve věci zmatků ohledně rozdělování finančních prostředků na ekologii v Severočeské hnědouhelné pánvi, uváděl jsem tady příklady vzniku již téměř nekonečného množství různých orgánů, které usilují o pravomoci v této záležitosti, já bych vám jenom pro dokreslení znovu připomenul, co se tam děje - předseda vlády zřídil úřad svého zmocněnce. Sídlí v Teplicích. Dále vznikla hospodářská sociální rada, kde jsou vedle obcí zastoupeny okresní úřady, odbory a zaměstnavatelé v jakési samozvané severočeské hospodářské unii. Vznikl regionální ekofond, který usiluje o peníze ze státního rozpočtu, ale nemůže je dostat. Výsledkem jsou neustálé spory.

Dospělo to ještě dále, asi před čtrnácti dny jsem se dočetl v Severočeském deníku, že v okrese Teplice uvažují o zřízení regionální rozvojové rady, ve které bude přednosta okresního úřadu, šéf úřadu práce, šéf úřadu školského, šéf úřadu finančního. Tito pánové si velice libují, jak vlastně jedině tento orgán může bez účasti nějakých pomatenců v zastupitelských orgánech rozhodovat, navíc si budou vyměňovat informace a libují si, že k těmto informacím mají přístup jenom oni a nikoliv občané. Čili vidíte, jak ono vakuum, které zde je, mezi těmi šesti tisíci obcemi a mezi jednou republikou, je činností těchto úředníků zdárně vykonáváno. Vyzývám tedy vládu, aby přesto, že jí zbývá několik měsíců činnosti, aby v této věci něco podnikla.

A nyní ke zprávě, kterou jsme dostali. Zde je charakterizována iniciativa vlády v oblasti územní správy. Víme ovšem, že většina zákonů, které vláda připravila, byla touto sněmovnou odmítnuta. Je to vývoj velice neblahý. Výbor pro územní správu - zde mohu s klidným svědomím za něho říct, že již v lednu jsme signalizovali panu náměstku Zářeckému, že zřejmě tato koncepce neprojde. Přesto tato koncepce byla dopracována a nyní v posledních třech týdnech zde probíhalo předělávání vládních návrhů zákona o obcích a okresních úřadech způsobem zcela nekulturním a necivilizovaným a uvidíme, až se k tomuto zákonu dostaneme, co se zde bude dít.

Je zde důležitá absence informace o tom, že vláda se snažila vypracovat zákon o regionální politice. Zde podle mého názoru ono nepochopení významu těchto věcí bylo jasně zřetelné, protože zákon o regionální politice, i když pak v té podobě vládou schválen nebyl, byl koncipován jako vznik dekoncentrátu ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj formou samosprávných orgánů podřízených tomuto ministerstvu. V podstatě šlo o to každý kdo něco ví o oblastním a územním plánování, jako to vím já, neb jsem v této oblasti pracoval asi dvacet let - tak vím, že nešlo o nic jiného než o zákon, kterým se měla zachovat moc plánovačům z bývalé České plánovací komise. O nic jiného tam nešlo.

Existoval kdysi zákon o národohospodářském plánování, ten byl zrušen. Oblastní plánování bylo upraveno jakýmsi nařízením, které stále platí. A tito úředníci, aby jim moc zůstala, se snažili, aby zde byl zákon o regionální politice. Jejich skutečné úmysly jednoduše dokazuje to, že tam, kde by v normální zemi bylo prostorové plánování nebo regionální plánování, tady se mluvilo o tvorbě regionální politiky.

Čili, domnívám se, - abych mluvil pozitivně směrem do budoucnosti - že by bylo rozumné, abychom se pokusili případně v nějakém usnesení, doporučit příští vládě, příští České národní radě, aby tyto věci byly urychleně řešeny v rámci přípravy Ústavy České republiky, aby tato záležitost byla chápána nadresortně a ne resortně. Pro Českou národní radu z toho vyplývá případně i zřízení samostatného výboru. Opět mohu doložit - zde se citují různá usnesení vlády o Ostravsko-karvinské aglomeraci, o pohraničí, ale pokud jsem se ptal, tak žádný výbor České národní rady takového dokumenty neprojednával.

Po jistých zkušenostech s kontakty s parlamenty v Sasku a Bavorsku mohu říct, že takového záležitosti jsou jedním z nejdůležitějších politických problémů, které tyto parlamenty řeší. Čili my jsme tady měli schválit jakýsi velice nepovedený zákon, ale o konkrétních opatřeních regionální politiky jsme vlastně nebyli nikdy pořádně informováni, až nyní.

A ještě bych měl jeden návrh. Domnívám se, že bychom ve svém případném usnesení měli eventuelně doporučit nebo vyzvat příští Federální shromáždění k tomu, aby iniciovalo podpis a ratifikaci Evropské charty místní samosprávy. A konečně poslední poznámku mám k oblasti mezinárodních vztahů České republiky. Víme všichni, jak se tato oblast vyvíjela, zahraniční výbor se snažil, po dohodě s premiérem iniciovat minulý rok vznik ministerstva mezinárodních vztahů. Jeho iniciativa byla v podstatě zesměšněna, i když oprávněně, protože tam byly určité nedostatky, ale domnívám se, že v této věci měla vláda překonat své kompetenční rozpory, resp. překonat kompetenční rozpory uvnitř vlády a tento zákon předložit výrazně dříve.

Domnívám se, že ona zdůrazňovaná kontinuita, která je na konci kapitoly "vnější kontakty vlády" je přesně to, co by nemělo být. V této oblasti se přimlouvám za maximální diskontinuitu.

Děkuji vám za pozornost.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Ježkovi, prosím pana poslance Kačenku, připraví se pan poslance Vondráček.

Poslanec František Kačenka: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, kolegové, kolegyně, Federální shromáždění a Česká národní rada ve svých usneseních označují zrušení země Moravskoslezské za akt nedemokratický, za akt, kterým se projevila totalitní zvůle tehdejšího komunistického režimu. Právo na rovnoprávné a samosprávné postavení Moravy a Slezska vyplývá pro ně i z mezinárodních smluv, kterými je garantována suverenita Československa. Přesto řada poslanců, kteří pro usnesení sami hlasovali a politiků, se snaží zabránit rehabilitaci země Moravskoslezské. Je jim k tomu dáván široký prostor ve sdělovacích prostředcích, což bohužel neplatí v případě prezentace názorů opačných. Proto je nutné obrátit se k historii a poučit se z ní. Považuji v této souvislosti za nutné poukázat na některé podobnosti.

V roce 1946 nevyhráli komunisté v tehdejším hlavním městě země Moravskoslezské volby, což se nestalo v žádném jiném velkém městě. Dostalo se tak do nemilosti komunistických funkcionářů a například Gottwald za celou dobu své vlády Brno nenavštívil. V roce 1990 se situace opakovala. Vládnoucí síla = Občanské fórum v komunálních volbách utrpělo první výraznou porážku. A opět politická reprezentace se v Brně sejde někdy na společných jednáních, ale izolace Brna a Moravy trvá dále. Pro nastupující komunistickou moc po Únoru 1948 byla značnou překážkou silná pozice církve na Moravě. Aby neměla možnost ovlivňovat myšlení lidí a působit na možné partnery, nastala záměrná a řízená izolace moravského církevního centra Olomouce. Nejdříve vedla ke zrušení jeho postavení jako centra kraje a byla zakončená úplnou devastací historického jádra tohoto nejstaršího města u nás. Dříve vadilo, že arcibiskupský stolec nebyl obsazen. Dnes již více jak půl roku není obsazen a opět, snad z obavy, aby moravský arcibiskup nepodpořil snahy po rovnoprávném postavení, toto místo zůstává neobsazeno.

Po celou dobu vlády jedné strany patřil k hlavním oporám tzv. internacionalismus. Soustavně byl při tom potlačován jakýkoli projev vlastenectví. Dnes se opět za stejným účelem zpochybňuje a znevažuje vztah obyvatel Moravy a Slezska ke své zemi, opět jako v roce 1968 se manipuluje s tzv. slezskou kartou. Dnešní politická propagace naopak formuje univerzálního občana, jehož domovem má být celá Evropa, ale který má být k osudu své vlasti lhostejný. Moravský zemský patriotismus je již tradičně spojen s pocitem nedůvěry k počínání svých českých kolegů. To platilo v době Karla staršího ze Žerotína, výrazně se to projevilo v době osvícenecké a není tomu jinak ani dnes.

Zdá se, že moravsko-slezská politická reprezentace, která vznikla bez souhlasu pražského centra, musí být proto rozvrácena a vytlačena na okraj politického dění. A k tomu jsou všechny prostředky dobré.

Z toho, co zde bylo uvedeno vyplývá, že čeští politici se z historie nepoučili. Rakousko-Uhersko se rozpadlo také proto, že nedostatečně řešilo postavení některých národů. Stejné metody, jako používali Čechové vůči Rakousku, použili se stejným výsledkem sudetští Němci v roce 1938 a dnes je používají Slováci. Zda opět dojde k rozpadu společného státu, ukáží nejbližší dny. Bylo by naivní se domnívat, že Moravané a Slezané se svých spravedlivých nároků vzdají. Silné zemské cítění tvoří trvale součást jejich myšlení. Má původ v jejich tisícileté historii. Moravské vědomí se vytvářelo paralelně s vědomím českým, a to v době, kterou jsme zvyklí nazývat dobou osvíceneckou. České vědomí přerostlo v době národního obrození v nacionální, kdežto u většiny obyvatel Moravy přetrvává vyhraněný zemský akcent, který se zejména projevuje v jejich zvláštním vztahu k zemi, ve které žijí, v přetrvávající hrdosti nad odkazem svých předků a v touze po co největší autonomii. Proto se vždy najde dost těch, kteří převezmou štafetu po těch, kteří nevydrželi a předají ji svým následovníkům.

Občané Moravy a Slezska nepřipustí, aby se jejich země staly součástí Čech a nakonec se v nich rozplynuly. Mají právo žít na slunci, mají právo na vlastní samosprávu, mají právo být rovní mezi rovnými.

Děkuji.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Kačenkovi, prosím pana poslance Vondráčka, připraví se pan poslanec Stibic.

Poslanec Josef Vondráček: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové. Děláme-li inventuru vykonané práce české vlády chtěl bych aspoň říct několik poznámek k činnosti na úseku vědy, vzdělání a kultury. Na úseku vzdělání ve školství byly, myslím, po dobu dvouletého funkčního období, vytvořeny legislativní předpoklady pro účinnější práci ministerstva školství. Byl přijat zákon o státní správě a samosprávě ve školství, tedy vznik odvětvového řízení, a tím vlastně získalo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy možnost plného prosazování školské politiky, Střední školy získaly a některé základní školy získávají právní subjektivitu, která myslím, je k prospěchu rozvoje škol. Nově ustavené školské úřady mohou bezprostředně poskytovat servisní službu školám. Nový systém rozdělování financí pro školství pomocí normativů dle jednotlivých typů škol zprůhledňuje tok peněz do školství.

Přijetí zákona o školských a předškolských zařízení dává i legislativní předpoklady k existenci a rozvoji těchto zařízení. A i zákon o regionálních univerzitách dává předpoklad rozvoje vzdělání a kultury v regionech. Myslím si, že za tyto dva roky se pro školství udělalo hodně a zejména v otázce legislativy byly vytvořeny dobré předpoklady pro práci ministerstva. Zdá se nám však, že práce ministerstva školství je málo účinná a málo koncepční a zejména, že jsou nedostatečné a někdy i nepřesné a opožděné informace, podávané do škol a do veřejnosti, což vyvolává na školách neklid, který se projevil v diskusi o nové koncepci školství a zejména nyní, v naplňování a realizaci zákona o platových poměrech pracovníků a příspěvkových a rozpočtových organizací. Nevyřešeným problémem a vážným problémem zůstává učňovské školství, zejména jeho financování, protože dochází k odčerpávání neúměrného množství finančních prostředků z rozpočtu kapitoly ministerstva školství.

Nedostatečná je podle mého názoru i práce školských rad, jejichž činnost je formální, a to jsme při schvalování zákona o státní správě a samosprávě asi nechtěli. Ministerstvo kultury zůstalo hodně dlužno v oblasti legislativy, a teprve koncem tohoto volebního období jsme vlastně přijímali zákon o fondu kultury, zákon o fondu na podporu rozvoje České kinematografie, odvedli jsme alespoň částečnou novelu zákona o památkách, byl přijat zákon o Českém rozhlasu a České televizi. K vystoupení pana poslance Balcárka bych chtěl jenom říci, že myslím, že ministerstvo kultury sice mělo možnost předložit návrh zákona o knihovnách, ale, i když se tomu tak nestalo, že nic nebrání v další existenci knihoven, záleží to jenom na rozpočtu obcí, které jsou. A že jistě ministerstvo kultury v tom příštím období i tyto otázky před Českou národní radu předloží. Toto konstatování, které zde říkám, a v oblasti vědy vlastně půjde teď o přijetí zákona o vědě a technologii o České akademii věd, toto konstatování k jednotlivým ministerstvům patří, ale i k nám, k poslancům České národní rady a k jednotlivým výborům.

Myslím si, že napříště bude na místě větší náročnost při vyžadování koncepční práce jednotlivých ministerstev a jejich kontrolách. Myslím, že musí být úzký styk mezi výbory a ministerstvy a zejména v samém začátku přípravy legislativních norem. Za zvážení pro budoucí Českou národní radu dávám, a myslím, že to bude názor i celého našeho výboru, zda by neměly vzniknout samostatné výbory, výbor pro kulturu a samostatný výbor pro školství a vědu. V minulém volebním období to bylo. Spojení těchto dvou výborů v podstatě nedávalo našemu výboru tolik prostoru a tolik času, aby mohl problémům školství, vzdělání, vědy a kultury věnovat tolik času, kolik si zasloužila.

Děkuji.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Vondráčkovi, nyní pan poslanec Müller požádal, abych mu dala přednost jako členovi předsednictva, prosím ho proto, aby se ujal slova. Pane poslanče, hned na vás dojde řada.

Poslanec Jiří Müller: Paní předsedkyně, pane předsedo vlády, dámy a pánové, při konstituování nové státní správy a samosprávy si česká vláda dala za cíl odstranit administrativně centralistický systém řízení územně správních orgánů. Po zrušení zákona o národních výborech, který znal samospráv u na úrovni obce, okresu a kraje, došlo na podzim 1990 k přijetí zákona o obcích. Za zbývající rok a půl však nebyl vytvořen žádný další článek samosprávy a došlo tak k větší centralizaci, než tomu bylo v minulosti.

Tato situace poznamenala i státní správu, neboť ani ta nemůže být účinně budována nemá-li partnera v samosprávě. Výsledek reformy místní správy je z tohoto hlediska žalostný. Odpovědnost za to, že nebylo splněno programové prohlášení vlády, leží však podle mého soudu více na České národní radě než na vládě. Dovolil bych si toto tvrzení ilustrovat na několika příkladech. Víme, že politickým východiskem pro ustavení vyšších úrovní samosprávy je rozhodnutí o postavení Moravy a Slezska. Dne 26. dubna 1991 přijala Česká národní rada usnesení k státoprávnímu a územně správnímu uspořádání.

Všichni, kdo si pamatují jeho přípravu a projednávání ví, že zákonodárný sbor se cílevědomě vyhnul jakémukoli rozhodnutí v otázce samosprávy. 18. srpna 1991 vláda České republiky rozhodla o přijetí zemské samosprávy a o harmonogramu legislativních prací, který zahrnul dvanáct souvisejících zákonů. Nechci hodnotit obsahovou kvalitu návrhu vlády. Chci pouze konstatovat, že vláda se, na rozdíl od České národní rady, pokusila jednat. Na 23. zasedání ovšem někteří poslanci ODS a ODA kritizovali nejen zaměření připravované reformy, což by bylo zcela v pořádku, nýbrž i samotnou skutečnost, že vláda pracuje, že se vůbec snaží udělat krok dál. Navrhly, aby jí to bylo zakázáno. Tato kuriózní představa o tom, že vláda je výkonným orgánem zákonodárného sboru, byla naštěstí odmítnuta.