Česká národní rada 1990 – 1992

Zakončím svůj příspěvek - vidím jak si mnozí po těchto mých slovech poslanci s úlevou oddechli - připomenutím myšlenek nejvýznamnějšího Moravana 17. století, jehož kulaté jubileum si v letošním roce připomínáme - Jana Ámose Komenského. Komenský byl vždy hlasatelem politické kultury. Ta se nikdy nevyznačovala intelektuálským kolísáním, licoměrností nebo hrubostí. Při této příležitosti si neodpustím poznámku - vzpomeňte si, vy poslanci, kteří jste nás zástupce Moravanů a Slezanů, kteří nám dali mandát k boji na znovuzřízení Moravskoslezské země, mnohdy uráželi při hlasování rozpočtu České republiky, v plénu, ve výborech, ale i jinde a jindy, nebudu nikoho jmenovat. Politická kultura podle Komenského se vyznačuje jasností a lidskými ohledy, pravdou a láskou. Obě tyto zcela nezbytné vlastnosti potřebné pro harmonické fungování naší společnosti však tato sněmovna ve svém nynějším složení bohužel většinou postrádá. Chci doufat a pevně věřím, že příští parlament, vzešlý z blížících se voleb, tyto tak potřebné vlastnosti opět znovu nalezne a že heslo, které se v podtextu téměř všeho, co zde projednáváme velice často objevuje, totiž heslo "Kdo nejde s námi, jde proti nám", v politické praxi nově zvoleného parlamentu zcela ztratí své místo. Děkuji.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Balcárkovi. Prosím pana poslance Krause, připraví se pan poslanec Květ.

Poslanec Michal Kraus: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, vážená sněmovno. Jsem zástupcem opoziční strany a možná by se očekávalo, že m oje vystoupení bude za každou cenu opoziční, možná by se očekávalo, že tedy budu kritický snad za každou cenu. Nemyslím si, že je to nutné. Jsou oblasti, kterých se vláda zhostila určitě s úspěchem. V názvu naší strany je práce, a proto jsme zejména sledovali oblast zaměstnanosti, velmi urputný boj a nutno dodat, že relativně velmi úspěšný postup resortu pana ministra Horálka s touto problematikou. Myslím si, že jsou i resorty, kde dochází ke konsolidaci, ať už je to ministerstvo vnitra, spravedlnosti, obchodu a cestovního ruchu.

Také některé další resorty přispěly k tomu, že svou činností nedobré dědictví minula ještě více nezkomplikovaly a naopak přispěly k postupnému vytváření tendencí i ke zlepšování současné situace. Jsou však i resorty, kde i při největší shovívavosti nelze nekritizovat. Nejsem odborníkem na zemědělství a ani na kulturu a nebudu proto hodnotit výsledky těchto resortů, které dle odborné obce nevyužily svých možností k transformaci řízené oblasti do obecně prospěšných podmínek. Nejsem odborníkem na školství, abych hodnotil protesty učitelů k řízení ministerstva. Jsem však odborníkem na problematiku mládeže a tělovýchovy a je škoda, že pan ministr Vopěnka teď zrovna nesedí tam, kde by sedět měl, možná by mi za chvíli zase odpověděl.

Ve světě, ve vyspělém světě je obvyklé, že tato oblast je oblastí, které vlády věnují velkou pozornost. Ovšem, pane ministře Vopěnko, pokud mě na chodbě slyšíte, v této oblasti vaše ministerstvo kromě obecných proklamací nedokázalo prakticky nic. Nepodařilo se dokonce vytvořit ani legislativní základy pro oblast státní péče o děti a mládež, státní správy v této oblasti, v oblasti tělovýchovy atd., tak jak je to ve světě zcela obvyklé. A to dokonce i přesto, že v původním legislativním plánu vlády tyto návrhy zákonů byly zakotveny. Možná je to i tím, že tato oblast je natolik specifická, že by asi neměla být spojována s ministerstvem školství a zřejmě by zasloužila i své vlastní ministerstvo.

Závěrem mi dovolte říci, dnes na tomto místě již nezastupuji KSČM a na stanovisku jejího klubu jsem se nepodílel. Ale zejména po prvním vystoupení pana ministra Vopěnky musím konstatovat, že v jeho případě určitě platí pořekadlo, že potrefená husa nejvíce křičí.

Děkuji za pozornost.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci. Pan ministr Vopěnka chce odpovědět.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Petr Vopěnka: Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, myslím, že to vystoupení nestojí za odpověď.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu ministrovi. Prosím pana poslance Květa, připraví se pan poslanec Holomek.

Poslanec Jan Květ: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo. Ve svém vystoupení se chci krátce zmínit o jednom oboru, který nenašel zvláštní místo v obsáhlé zprávě o plnění programového prohlášení vlády České republiky, ale přesto je to obor nesmírně důležitý a bohužel je zmíněn tak nějak útržkovitě. Hledal jsem ho zejména v kapitolách "Transformace ekonomiky a ochrana životního prostředí". Jde o energetiku. Ve vyřešení energetické koncepce našeho státu, a zejména České republiky, která produkuje velkou část energie pro celou čs. federaci, vidím totiž jeden z hlavních klíčů, ne-li hlavní klíč k vyřešení velké části problémů, které máme se svým životním prostředí. Vysoká energetická náročnost našeho národního hospodářství a dosud trvající plýtvání energií na mnoha místech je samozřejmě příčinou velkého znečištění životního prostředí, je příčinou plýtvání surovinami, materiálem a i lidskými silami.

Vím, že energetika je primárně v kompetenci federace. A federální vláda také předkládala návrhy různých energetických koncepcí, které však jsou do značné míry poplatný minulému pojetí z totalitního období, jsou založeny na předpokladu stále rostoucí spotřeby energie a tomu potřebných "zdrojů" vytváření energetických zdrojů, které je stále třeba budovat, a lze jenom s velkou nadsázkou předpokládat, že tyto zdroje budou šetrné vůči našemu životnímu prostředí. Pokud se ve federální energetické koncepci hovoří o ozdravění naší ekonomiky, dělá se to pomocí rozvoje jaderné energetiky, kde zejména otázka jaderného odpadu a zacházení s ním je pochopitelně ještě zcela nevyřešena.

České ministerstvo životního prostředí na přelomu roku 1990 a 1991 vypracovalo návrh energetické koncepce České republiky, ke které se také vláda České republiky přihlásila, ale podle mého názoru se k této koncepci vláda chovala stydlivě a chová se k ní stydlivě dosud a měla by se za ni co nejdůrazněji postavit. Je také podle mého názoru chyba, že si pro tuto koncepci vláda nevyžádala podporu České národní rady, protože potom by tato koncepce byla velmi kvalifikovanou oponenturou koncepce vlády federální - pozitivní oponenturou.

Snad jenom pro úplnost zopakuji hlavní zásady, na kterých tato koncepce spočívá. Především spočívá na zásadě, že úspor energie je možno docílit ve výši asi 30 % současné spotřeby energie, především modernizací našeho národního hospodářství, zavedením energeticky šetrných výrobních postupů dopravy atd., a že na toto by mohly stačit finanční prostředky, které federální koncepce chce věnovat právě extenzívnímu rozvoji energetických zdrojů.

Za druhé - je koncepce ministerstva životního prostředí a snad tedy i české vlády založena na zvýšení podílu malých vodních elektráren, nekonvenčních a alternativních energetických zdrojů až asi na 10 %. Dále na důsledném zavedení kombinované výroby tepla a elektřiny, kde energetická účinnost tepláren nebo tepelných elektráren se dá zvýšit až na 70 % ze současných zhruba 30 %, čili více než zdvojnásobit.

A konečně je založena na modernizaci těch tepelných elektráren, zejména na severu Čech, které za to stojí, kde je možno zavést moderní technologie, fluidní spalování uhlí například, a další. Vím, že je v tomto směru snaha dost dělat, ale podle mého názoru česká vláda tyto svoje snahy málo prodává, málo uplatňuje. Jako odkaz další české vládě bych doporučoval větší nezávislost při uplatňování právě této energetické koncepce. Odpovídá také koncepci trvale udržitelného žití nebo setrvalého rozvoje, kterou jsme si připomínali při nedávném Dnu Země a kterou i zde připomínal ministr Dejmal při loňském Dnu Země. Za tuto koncepci se v podstatě stavěla velká část naší veřejnosti v listopadu a krátce v polistopadových dnech a myslím, že povinností této i další vlády České republiky je, dělat všechno proto, ne aby tato koncepce byla zapomenuta, ale aby byla uvedena ve skutek.

Děkuji.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Květovi. Prosím pana poslance Holomka, připraví se pan poslanec Štindl, který tady teď není momentálně.

Poslanec Karel Holomek: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové. Chci se zmínit o tom, co je nazváno ve zprávě vlády o plnění programu jako svobodný rozvoj kulturní a umělecké tvorby a specifikováno jako uspokojování kulturních potřeb národnostních menšin. Zdá se mi však, že zužovat problémy menšin pouze na kulturní potřeby je nepřijatelným zjednodušením. Úroveň demokracie a úroveň společnosti se měří vždy a všude ve světě postojem vůči menšinám a bezbranným. V naší společnosti se skutečně demokracie teprve rodí, alespoň doufám. Rodí se a vytváří i skutečný vztah k menšinám. Rozhodně není v popředí našeho zájmu, což je přirozené. Teprve vytváření podmínek pro skutečné naplňování práv menšin bude tím dalším skutečným krokem do Evropy, uprostřed níž naše země leží. Vstup do ní však nesměřuje pouze na západ, ale i na východ a také na sever a na jih. A to nikoliv pouze ve smyslu geografickém.

Jednak bychom se měli pokoušet vytvářet záruky vůči okolním státům, v nichž mají některé naše menšiny zdroj své identity. Současně se však obracejme s výhradami tam, kde principy humánní společnosti se zatím neprosadily. A jsou a mohou být zdrojem vnitřního a mezinárodního napětí, které narušuje mír a klid v Evropě. Právě nyní ho i my bolestně postrádáme na Balkáně a v zemích bývalého Sovětského svazu. To jsou ty vnitřní i vnější souvislosti menšin, které mohou sehrávat svoji důležitou roli. Jen chvílemi se nám může zdát, že tomu tak není.

Smlouva s Německem a poslední restituční zákon vůči občanům německé a maďarské národnosti ukazují, jak citlivé a nevyrovnané jsou to otázky. I jimi se poměřuje vztah k menšinám. Zdaleka nejsou vyjasněny naše vztahy vůči východním sousedům a vraždícím se Slovanům i jiným národům na Balkáně. Zdá se mi také, že v nás není dosti vůle naslouchat jinému, kdo je jiný než jsme my. Státoprávní jednání mezi Čechy a Slováky dopadly, jak dopadly právě pro tuto nechuť. Ta se může projevovat a také se projevuje i vůči menšinám, nedáme-li si na to pozor.

Mluvíme-li tedy o menšinách a přístupu majority k nim, pak hovořme i o prostoru pro všestranný rozvoj těchto menšin. Pak nutně musíme ještě hovořit o výchovně vzdělávací soustavě jako naprosto přirozeného doplňku uspokojování i kulturních potřeb. Není už také nejmenší pochyby o tom, že i Rómové jsou národní menšinou. Ale jak složitou a komplikovanou. Takže souvislosti s ní zabíhají do všech oblastí transformované společnosti. Nechci vinit vládu z toho, že neučinila nic nebo jen málo. Bylo by nespravedlivé, neboť cesta, jak postupovat, je nejasná a neprobádaná a má dlouhodobý charakter.

A Rómové sami nemají jasno, i když si myslí, že jasno mají. Obecné obrysy jsou ovšem zřejmé a jsou dány zásadami vlády České republiky a ostatně i zásadami vlády federální a vlády Slovenské republiky. K jejich naplnění vede dlouhá a trnitá cesta s mnoha úskalími. Najde se právě nyní mnoho Rómů, kteří budou říkat, že jejich situace je nepoměrně horší než dříve. Budou mít bezpochyby pravdu. Ale ukazuje to jen část mince. Druhá část říká, že se i tady začalo způsobem, který dává šanci rozetnout ten začarovaný kruh. Bez vzájemného smíru to ovšem nepůjde, ale k tomu musí přiložit ruce obě strany. Je dobré si to uvědomit právě teď, i ve světle formující se politické scény, kterou tu máme a zítra budeme mít. Skončí veliká show a pozitiva se budou rodit jenom z tvrdé a úporné práce.

Děkuji.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Holomkovi, prosím pana poslance Štindla, připraví se pan poslanec Hofhanzl.

Poslanec Karel Štindl: Vážená paní předsedkyně, vážený pane předsedo vlády, vážená česká vládo, dámy a pánové. Dovolte mi spíše obecnou poznámku, která z části reaguje i na to co již bylo řečeno. Řeknu tu obecnou poznámku z hlediska programu Liberálně demokratické strany, kterou tady v České národní radě uplatňoval klub LDS, který na začátku tohoto měsíce zanikl. Současně to říkám s vědomím, že mluvím o věcech, které nejsou pouze záležitostí české vlády, ale jsou, resp. i byly a budou záležitostí tohoto parlamentu, politických stran a konec konců i politicky angažovaného obyvatelstva. Všechny tyto věci v normálním systému demokracie parlamentní jsou záležitostí součinnosti těchto činitelů.

Domnívám se, že naše činnost společná po sobě nechává zhruba čtyři dluhy, potažmo tedy úlohy pro další českou vládu, pro další parlament, prostě pro příští období. Je to především ještě nedokonalá vazba uvnitř parlamentní demokracie. Vazba mezi parlamentem plnění její kontrolní funkce vůči vládě, vazba mezi parlamentem a vládou. Pan premiér na to upozornil, má v tom pravdu.

Zdá se, že zpomalení tohoto vývoje má svůj počátek již v samém začátku listopadové revoluce, ale do detailu zde nechci zacházet. Druhý rozsáhlý dluh je otázka státoprávního uspořádání. Domnívám se, že ani tento parlament ani vláda od samého počátku si neuvědomovala dostatečně zcela rovnocennou závažnost práv individuálních a práv kolektivních. Na základě tohoto, řekl bych nedorozumění jsme nebyli úspěšní v jednání se slovenskou politickou reprezentací a byli jsme také neúspěšní v řešení samosprávy moravské i samosprávy jako takové. Třetí dluh se domnívám je všeobecně vzato samospráva.

Celé dva roky jsme nedokázali samosprávné principy regulace společnosti dotáhnout důsledněji a do efektivnějších poloh. To se týká také menšin, které zde již byly zmíněny. Čtvrtý dluh, který zůstává, se dá shrnout pod pojmem zúčtování s minulostí.

Celé dva roky jsme zápasili s nedostatky a s důsledky nerozhodnosti listopadové revoluce v této věci a velký díl této úlohy rovněž ponecháváme příštím. Co chci říct hlavně, a to je právě to obecné. Domnívám se, že tato vláda a potažmo i parlament a některé politické strany, byly v podstatě úspěšné v ekonomické oblasti. Při všech výhradách, které tady byly kdy vzneseny. Tato ekonomická ovšem oblast, otázka zásadovosti a rychlosti ekonomické transformace, se v těchto volbách poněkud dostává ke svému kritickému bodu, protože její pokračování bude potřebovat velmi důslednou podporu politickou, politických stran a tohoto parlamentu.

Co zůstává obecně vzato dluhem, je budování politického systému jako takového. Všechny čtyři body, které jsem zmínil a pravděpodobně byste dokázali doplnit i další, spadají v podstatě do oblasti budování politického systému. To je věc velmi závažná, protože jako liberál si nedovedu představit, že by se od sebe mohly odtrhnout nějak významněji otázky ekonomické a politické. Řekl bych tedy stručně, že mám pocit, když odcházím z tohoto parlamentu, že tato vláda i tento parlament poměrně hodně vykonaly v oboru ekonomické transformace, ale zůstává nám mnoho dluhů politických.

Děkuji vám za pozornost.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Štindlovi, prosím pana poslance Hofhanzla, který se vzdává svého příspěvku a prosím tedy pana poslance Zemana.

Poslanec Vladimír Zeman: Vážená sněmovno, vážená vládo. Hned z počátku jednání této schůze jsme již svědky pokračujícího se a zvětšujícího se jiskření mezi zastánci různých politických směrů. Pro zklidnění mi dovolte citovat z velikonočního pastýřského listu biskupů Slovenska, s kterým se plně ztotožňuji. Téměř všichni věřící i nevěřící konstatujeme, že v naší společnosti není všechno v pořádku, anebo je jen velmi málo pořádku. Velmi jsme ztratili smysl pro lidské i křesťanské hodnoty, odtud tedy mezilidské vztahy, člověk k člověku se nechová jako člověk.

Posláním politických stran a hnutí je budovat společné dobro. Měly by se proto svými programy a činnostmi doplňovat a nikoli rozdělovat a soupeřit. Ta strana nebo hnutí, která toto nechce uznat už stojí proti společnosti a nemá zájem o společné dobro. V demokratické společnosti nestojí strany proti sobě, ale navzájem se doplňují. Kdo nás sjednotí, rozhodně ne nějaký zázračný politik. Bude to láska, porozumění, odpouštění, uznání hodnot druhého člověka.

Děkuji za pozornost a snad slova z pastýřského listu slovenských biskupů dopadnou na úrodnou půdu.

Děkuji.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Zemanovi, prosím paní poslankyni Janů.

Poslankyně Ivana Janů: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové. Chtěla bych ve svém vystoupení reagovat na zprávu vlády v části, která se dotýká postavení rodiny. Domnívám se, že to, co je uvedeno ve zprávě vlády k této oblasti je velice nedostatečné. Chtěla bych připomenout, že jsem právě tuto oblast a její institucionální zajištění na této půdě interpelovala už v listopadu roku 1990. Dostala jsem odpověď od pana premiéra v lednu 1991, sněmovna tuto odpověď nepřijala. Další odpověď byla z dubna 1991, opět jste tuto odpověď nepřijali. Považovali jste ji za nedostatečnou. Současně s mojí interpelací interpeloval i pan poslanec Macháček a zatímco já jsem navrhovala nutnost vytvoření orgánu státní správy "Vládního výboru pro ženu a rodinu", on doplňoval můj návrh ještě o to, aby i na půdě České národní rady vznikla komise pro otázky rodiny a ženy nebo ženy a rodiny.

Další postup byl v této oblasti takový, že se nedělo vůbec nic, byly tam ty dvě odpovědi, a to vaše nepřijetí těchto odpovědí a můj nesouhlas, pak došlo k tomu, že 30. 1. 1992 jsme byli požádáni, abychom předložili druhou periodickou zprávu o plnění mezinárodní úmluvy o odstranění diskriminace žen ve výboru pro odstranění diskriminace žen v New Yorku, bylo to 30. ledna 1992. Tuto zprávu za naší republiku tam podávala paní poslankyně Ryšlinková. Komise, která je složena ze 23 expertů z celého světa byla nad touto zprávou velice zklamána a považovala ji za nedostatečnou. Na základě toho požádala federální ministerstvo zahraničních věcí, aby někdo z půdy České národní rady se zúčastňoval prací v oblasti otázek žen. Byla jsem proto v únoru 1992 předsednictvem České národní rady zvolena, abych se těchto prací na federálním ministerstvu zahraničních věcí zúčastnila.

Jednání se zúčastnilo více pověřených zástupkyň a na tomto jednání bylo opět opakováno a zdůrazňováno, že v této oblasti naprosto chybí výkonný orgán pro otázky žen a rodin. Nakonec došlo k tomu, že na půdě České národní rady byla vytvořena aspoň komise pro otázky žen, rodiny tam vůbec neprošly, to bylo v březnu t. r. Komise se zatím sešla dvakrát.

Chtěla bych říci, že tato oblast je velice podceněna a zajišťována velice špatně, a proto je nutno říci, že zpráva, která se objevuje k této problematice ve vládní zprávě, mne naprosto neuspokojuje. Domnívám se, že důvody, které mne už v tom listopadu 1990 vedly k tomu, aby na půdě České národní rady, tento orgán jako výkonný orgán jako malé rodinné ministerstvo vznikly, se nezměnily.

Je stále nutno postavit problematiku rodiny a její ochranu a vytváření podmínek pro její zdraví vývoj na přední místo v této společnosti, vzhledem k jejímu poslání a významu. Je naprosto známo, že devastace v mezilidských vztazích je méně zřetelná než poškození životního prostředí, ale její důsledky jsou pro společnost závažnější a dlouhodobější. Je víc víc než známo, že rodina nese těžké stopy kolektivistického pojímání na jedné straně a konzumního pojetí života na straně druhé.