Česká národní rada 1990 – 1992

Takže vrátíme jen to, co se vládnoucí síle hodí nebo nehodí, hodí se především zneužívat ekonomiku Moravy a Slezska, například proto, aby se mohl navrátit majetek někomu, kdo na něj nemá právo v rámci širokých restitucí, přičemž vůbec neuvažujeme o tom, jak tento majetek byl kompenzován reparacemi. Závěrem bych chtěla jednoznačně požádat tento parlament, aby revokoval své usnesení o návrhu zákona o zemské samosprávě a návrhu zákona o referendu. Mám zato, že povinností tohoto parlamentu i vlády je splnit to, co bylo slíbeno v programovém prohlášení vlády a potvrzeno usnesením České národní rady z července roku 1990. jenomže tento parlament ani tato vláda zřejmě již svůj úkol nesplní. Řekla bych, že je to něco jako špatné maturitní vysvědčení. Hodnotím je na dostatečnou. Pouze kvalitní práce může být hodnocena na výbornou. Ale tuto známku bych s dobrým svědomím nám všem dát nemohla. Náprava musí být věcí již příštího parlamentu, je to náš velký a obrovský dluh vůči Moravě a Slezsku.

Děkuji vám.

(Potlesk).

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji paní poslankyni Mazalové a dalším přihlášeným poslancem do rozpravy je již přiševší pan poslanec Heřman Chromý.

Poslanec Heřman Chromý: Vážený pane místopředsedo, vážený pane premiére, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi také několik poznámek k předložené zprávě o plnění programového prohlášení vlády České republiky a zprávy vlády České republiky o vývoji národního hospodaření v roce 1991. Za prvé jsem názoru, že bez vnímání, bez reflexe politického vývoje po červnových volbách je hodnocení programového prohlášení dílčí, neúplné, snadno sklouzávající k povrchnímu pohledu, účelové politizace a podobně. Bez něho nelze vyvodit politickou odpovědnost za plnění programového prohlášení, v něm také spočívá část politické odpovědnosti nás poslanců. Jsem si ovšem vědom, že pokus o takové zhodnocení nutně překračuje rámec této rozpravy. Přesto považuji za nutné alespoň konstatovat, zásadní a určující bod politického vývoje po volbách v roce 1990, který je třeba zaznamenat při pohledu na programový dokument vlády.

Podle mého soudu jím byl rozpad Občanského fóra, ale samozřejmě ne samotný tento fakt, ale skutečnost, že tato politická diferenciace nebyla potvrzena, jak se později potvrdilo a potvrzuje i teď důslednými a logickými kroky nově vzniklých stran a hnutí z Občanského fóra. To jest předložením nových programů, vyhlášením nových voleb a na základě jejích výsledků sestavení nové vlády a nového programového prohlášení.

Již tehdy na začátku loňského roku se octlo programové prohlášení v politickém vakuu. Nebylo totiž síly, která by je dokázala dostatečně hodnověrně prosazovat a obhajovat v praxi. Politická odpovědnost za tento politický faul proti voličům nepadá však jen na dvě hlavní síly bývalého Občanského fóra. I další parlamentní, ale i mimoparlamentní politické strany a hnutí pracovaly chutě a čile na této katarzi. Měla přispět ke zčitelnění, větší operativnosti a pružnosti práce parlamentu, ale podle mého názoru skutečnost přinášela pravý opak.

Parlamentní síly se snažily v nově vzniklém prostoru získat a uplatnit větší politický vliv či zisk, mimoparlamentní síly prokazovaly svou nezralost, protože nedokázaly adekvátně politicky reagovat a být na tuto situaci připravené.

Málo platné bylo i to, že se nové subjekty více či méně hlasitěji odvolávaly na původní program Občanského fóra. Nejen tato sněmovna, ale i veřejnost byla často svědkem rozporuplné skutečnosti, z níž nebylo jasné, kdo patří k vládnoucí koalici, kdo k opozici a jakou politiku a program vlastně obhajuje. Vystoupení některých členů vlády k tomuto faktu, podle mého názoru, také občas přispělo. Z tohoto zorného úhlu se ukazuje, že programové prohlášení vlády České republiky nemohlo naplnit ono zásadní očekávání, ke kterému se stále upíraly a upírají zraky celé naší společnosti, a kterým stále zůstává tempo, dynamika transformace celého státu, jinak řečeno rychlost hlubokých polistopadových změn, které jsou apriori dány přechodem od direktivně řízené a totalitou poznamenané společnosti, ke společnosti s tržním systémem. Došlo ke zpomalení, které má celou řadu příčin. O jedné z nich, podle mého názoru zásadní, nerespektování politického spektra, jsem se zmínil.

Nejde však jen o časový posun a odklad některých transformačních kroků. V této podstatě nedemokraticky, bez oné voličské důvěry proběhnuvší krystalizace se značně promrhala důvěra občanů. Není snad třeba dále rozvádět neúspěšné pokusy o nalezení státoprávního a územněsprávního uspořádání a ztroskotání při tvorbě nových ústav. Za varující považuji skutečnost obecně se rozmáhající i v tomto čase před volbami, že se vytrácí potřeba takového dialogu, potřeba analýzy, respektující pluralismus idejí a myšlenkových konceptů. Konstatuji a konstatoval jsem během uplynulých dvou let spíše opačné vyznění slov programového prohlášení z roku 1990, kde se hovoří, cituji: "Dopustíme-li se chyby, přiznáme to včas, všechna prestižní hlediska musí jít stranou."

Tento stav pochopitelně přispívá také k onomu rozdělování občanů a jejich nálepkování a nikoli k onomu soupeření názorů o přirozenou autoritu demokratickými způsoby a v daném ústavním rámci. Ideologizace a politizace postoupila dnes tak daleko, že jsou slyšet hlasy, které se ohánějí strašákem zvratu změn, které jsme po listopadu 1989 nastoupili.

Tato skutečnost je v příkrém rozporu se slovy, která jsme také s důvěrou přijímali v programovém prohlášení a která hovoří o aktivní vytrvalé spolupráci nás všech od prvního do posledního kroku reformy, včetně oněch slov, slibujících si dokázat bez kličkování a zastírání označit chybu a hledat vzápětí cestu k nápravě. Občané se cítí právem nespokojeni. Další konflikt vidím v tom, že i jejich nespokojenost slouží k politické manipulaci, k zosobněné a nikoliv věcně a široce veřejně uplatňované diskusi, v níž zaznívají pokud možno všechny názory.

Ukazuje se, že se zájem všech občanů po všech státoprávních a lustračních peripetiích nutně soustředí na otázky, které se bezprostředně dotýkají většiny občanů, na otázky kolem ekonomické reformy, potažmo hospodářské politiky státu. I zde jsem se v průběhu těchto dvou let daleko více střetával než se zaujatou, spíše jednostranně vedenou diskusí, oč méně se v takové diskusi pojmenovával stav věcí a hledala se východiska o to více se kádrovalo a vynášely závěry, které společnost rozlaďovaly.

Přitom ani u radikální ekonomické reformy nešlo a nejde opět o nic jiného, než slovy programového prohlášení důkladně zvažovat, pečlivě připravovat její jednotlivé kroky, jejich pořadí a logickou provázanost, včetně návaznosti na vládní prohlášení České a Slovenské Federativní Republiky, kde se mimo jiné hovoří o skutečnosti, která se podle mého soudu právě na republikové úrovni silně podcenila, t. j. cituji: "že stát má nezastupitelnou úlohu v podpoře strukturálních změn a v konkrétní průmyslové, dopravní, spojové, energetické, zemědělské a surovinové politice".

Jsme však svědky zcela něčeho jiného, skutečnosti, kdy nyní cituji z knihy Ekonomická věda a ekonomická reforma vydaná v roce 1991 Václavem Klausem, kdy z pěti zde uváděných základních škol nemarxistické ekonomické teorie se v dnešní praxi uplatňuje, podle mého názoru často velmi nekriticky, varianta friedmanovského monetarismu, vycházející z víry, že ekonomika je stabilní bez státní intervence, že je stabilní i v tom smyslu, že se po jakémkoli vychýlení vrací k rovnováze. Pokračující stagnace výroby, jak se o ní již zmiňuje programové prohlášení z roku 1990.

Platební neschopnost, která je vnějším projevem hlubokých strukturálních, nákladových i odbytových problémů nemalé části našich podniků, která si vyžaduje jasnou, srozumitelnou a efektivní reakci, jak zaznívá z hodnocení programového prohlášení vládou z února loňského roku, ale i konečně poslední hodnocení vývoje národního hospodaření z roku 1991, kde se konstatuje po několikáté v průběhu dvou let, tentokráte ovšem jemněji, že pokles hospodářské aktivity vyústil v poněkud větší propad vyrobeného produktu, než s jakým se počítalo. To jsou skutečnosti, svědčící opět o něčem jiném, nebo resp. dávající za pravdu, abych se opět držel knihy, kterou jsem zde jmenoval, jiným teoriím, kupř. teorii neoklasické syntézy, která v sobě spojuje neoklasickou mikroekonomickou analýzu s keynesiánskou makroekonomií.

Ta ovšem předpokládá opět státní intervenci ve smyslu stabilizační politiky, která vychází z rozsáhlých modelů, zatímco monetaristům stačí modely malé, řečeno opět slovy autora této knihy.

Omlouvám se za rozsáhlejší citace, ale chtěl jsem pouze ilustrovat, jak lze velice snadno bez určité nebo dejme tomu základní znalosti těchto poměrně teoreticky náročných ekonomických disciplín rozdávat nálepky, hovořit o třetích cestách, strašit občany a hlavně je mást a nekonstatovat to zásadní, že i oněch základních ekonomických, a zdůrazňuji, nemarxistických cest k tržní společnosti, je několik. Navíc se také ukazuje, i proto jsem se držel citace, že sebelepší teoretický návod nedokáže postihnout onu paradoxní jedinečnost našeho přechodu společnosti a ekonomiky od direktivně řízeného způsobu ke společnosti tržní. A že schází onen přístup, o kterém zde již byla řeč, který staví na analýze jednotlivých kroků reformy, včetně důsledného přiznání chyb a nacházení východisek.

Poslední zpráva o vývoji národního hospodaření vedle nesporných pozitiv sice konstatuje negativa a hovoří již o přistoupení k omezené, obezřetně orientované a v převážné míře návratně financované podpoře růstových prvků v ekonomice, příp. k účelnému zmírnění restrikce, ale z celého dosavadního postupu vlády se lze domnívat, že se stále jedná pouze o dílčí korekce, které však nedokázaly zastavit další pokles ekonomiky, neorientují hospodářský růst směrem k mikroekonomické politice, neanalyzují odvětvovou strukturu, nevedou k reálnému ocenění privatizovaného majetku, činí z vnitřní směnitelnosti pouze jednosměrnou záležitost, která netlačí na to podstatné - na výrobu vnitřně směnitelné produkce. A i další teze z programového prohlášení roku 1990, kde se říká, že vycházíme ze základní teze moderní Evropy, že hospodářská politika musí být zároveň politikou sociální, podle mého názoru začíná pokulhávat za skutečností.

Proto také nevidím váhu svého vystoupení ve vypočítávání negativ a kladů programového prohlášení, ale především v politické odpovědnosti otevřít, zhodnotit klidně a střízlivě před občany naší společnosti stav společnosti, ale zejména východiska, neupadnout do předvolební křeče, v níž se neusiluje, ale bohužel často bojuje všemi un fair prostředky o vítězství, na které ovšem ve svých důsledcích mohou doplatit jen občané.

Děkuji za pozornost.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Chromému. Přeje si odpovědět pan ministr Vopěnka.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Petr Vopěnka: Vážená paní předsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci. Já bych odpověděl jenom velmi krátce. Myslím, že zásadní omyl je v tom - vy jste, pane poslanče, mluvil o různých cestách k tržní ekonomice - to nejsou cesty, to jsou různé ekonomické politiky v tržních společnostech. Cesta k tržní ekonomice je to, co tady proděláváme naprosto originálně a co dosud z toho způsobu hospodaření, jaký zde byl předtím, přechod k té tržní ekonomice, nikde jinde uděláno nebylo.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová Děkuji panu ministrovi. Prosím pana poslance Janečka, připraví se pan poslanec Balcárek.

Poslanec Josef Janeček: Vážená paní předsedající, dámy a pánové. Já nebudu komentovat, ani opakovat slova, která řekl dr. Lom, jenom bych chtěl říci, že zůstává faktem, že dosud nebyl jasně definován cílový stav ve zdravotnictví a nebylo definováno ekonomické prostředí. To jsou tedy věci, které jsou nutné k tomu, aby ta transformace skutečně mohla v klidu projít. Tato nejistota vyvolává jaksi neklid jak ve zdravotnické veřejnosti, tak mezi občany. Myslím si, že k tomu aby k uklidnění došlo, má vláda ještě možnosti, myslím si, že kdyby se opravdu aktivně začala touto problematikou zabývat, takže to vše stihne ještě napravit a já bych ji chtěl tímto k tomuto kroku vyzvat.

Protože se to dá stihnout a protože víme, že tato nejistota je využívána skutečně, nechci říci komunistickými silami, ale různými nepřátelskými silami jako destabilizující faktor a ve volbách by mohla být velice nebezpečně zneužita. Děkuji.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Prosím pana poslance Balcárka, připraví se pan poslanec Michal Kraus.

Poslanec Pavel Balcárek: Vážená paní předsedkyně, vážený pane premiére, vážená vládo, vážené dámy a pánové. Uplynulé dva roky prokázaly, že naše celá federace je zmítána krizí. Tato krize, nejen podle mého mínění, ale zejména podle mínění mých voličů, pramení z toho, že se nová vládnoucí garnitura zpronevěřila původním ideálům. To souvisí i s neplněním programového prohlášení vlády České republiky v některých bodech, jak již tady bylo na tomto plénu poukázáno. Tato situace je vyvolána zájmy úzké elitní skupiny politiků soustředěné ve vládnoucí koalici, která ve státě hospodaří doslova jako na dobytém území. Tato slova mých voličů jsou možná až příliš tvrdá, ale dá se říci, že výstižná, i když se vztahují taktéž na federální vládu a na Federální shromáždění.

Katastrofická ekonomická situace charakterizovaná rekordním poklesem výroby a životní úrovně většiny lidí, prudká inflace, nezaměstnanost, růst zahraniční zadluženosti, proces sociální nespravedlnosti ve prospěch spekulantů, podvodníků a korupčníků všeho druhu, včetně počínající zahraniční kolonizace našeho národa německým kapitálem, aniž by byly parlamentem přijaty proti této hrozbě, jak jsem to navrhoval, výbor národohospodářský to tehdy přijal do usnesení, patřičné legislativní záklopky.

To je skutečnost dnešních dnů - smutná a varující. I když to někteří poslanci mohou zesměšňovat, jak se tady teď děje. K těmto jevům se druží nebývalá stále narůstající kriminalita, hrozící ztráta národní kultury, na jejíž financování nedokáže vládnoucí garnitura najít smysluplné finanční prostředky. Zde bych rád poukázal na zvláště "vstřícný vztah", např. ministra kultury Uhdeho. Jeho politika likvidující fakticky systém veřejného knihovnictví doufám, že zde bude ještě zmíněna.

V této směsici nejrůznějších debaklů se těžko odlišuje, co je důsledkem packalství a diletantství a co již představuje záměrné záškodnictví nové vládnoucí elity, která se snaží svádět na kde koho dědictví a působení starých struktur, až po nezbytné průvodní jevy rodící se demokracie.

Ti, kteří v současnosti ničí základy toho, co budovali Masaryk a Beneš, jichž se mnohdy farizejsky dovolávají, lidé pravé vůle, kteří svými postoji jednoznačně prokazují, že jsou představitelé zájmů šlechty, katolické církve, cizích monopolů a zbohatlíků, bez zohlednění poctivosti způsobu nabytí majetku (potlesk), ti nyní křičí, že budoucí osud naší demokracie závisí výhradně od toho, zůstanou-li nadále u moci. To je protismyslné a k obnově demokracie u nás to absolutně přispět nemůže.

A nyní konkrétně k tomu, co mě především trápí a co padá na vrub této sněmovny. Pohrobci bývalého OF pohřbili díky většině svých hlasů v této sněmovně návrhy zákonů týkajících se zemské samosprávy, jež je zakotvena jak v programovém prohlášení vlády, tak v usnesení České národní rady z 3. července 1990, v němž si Česká národní rada jednoznačně vyhradila právo rozhodovat o těchto otázkách formou vstřícných návrhů. Podařilo se jim v předsednictvu nejprve shodit se stolu vládní návrh zákona o zemské samosprávě, podaný záměrně s tak velkým zpožděním, že je již téměř nebylo možno projednávat, kterážto skutečnost posloužila stejným poslancům rekrutujícím se z vládnoucí koalice, aby ve výborech prosadili neprojednávání obou poslaneckých návrhů na toto téma, a to alibistickou argumentací, že poslanecké návrhy zákonů není možno projednávat, není-li k dispozici pro srovnání vládní návrh zákona.

Fascinující argumenty nejenom premiéra Petra Pitharta, poté co oba poslanecké návrhy smetla česká vláda se stolu, o protiústavnosti poslaneckého návrhu HSD - SMS a dalších poslanců, kteří tento návrh podpořili, zákona řešícího dnes již zcela neúnosnou problematiku zbytnělé státní správy narůstající takřka geometrickou řadou díky nekoncepčně zcela živelně zakládaným detašovaným pracovištím, tzv. D koncentrátům pražských ústředních úřadů po celém území republiky, přinesl užaslé veřejnosti i ústavně právní výbor České národní rady. Poslanecký návrh HSD - SMS a jeho spojenců, který vznikal ve spolupráci s brněnskou právnickou fakultou Masarykovy univerzity, označil za návrh protiústavní, tj. jinými slovy za návrh odporující socialistické ústavě z doby komunistického totalitního režimu.

Jsem proto na pochybách, stejně tak jako moji voliči, byla tady vůbec nějaká byť sametová revoluce? Či jsem v parlamentu z počátku 60. let tohoto stolení, v kterémžto období by tato argumentace odpovídala lépe Často se též ptám, zda-li v této sněmovně nesedí převážně převlečení komunisté, převlékači kabátů, prostě exponenti bývalého totalitního režimu, kteří doposud nedokázali, mimo toho, že odložili svoji stranickou legitimaci, změnit též svůj totalitní způsob myšlení.

Vrátím se však ještě několika myšlenkami k problematice decentralizace ústřední moci k základnímu problému tohoto parlamentu, který tato sněmovna nedokázala za celé volební období vyřešit. Jenom na Moravě mají expozitury pražských ústředních orgánů více než 2 tisíce pracovníků. Ještě problematičtější však je ta skutečnost, že tato pracoviště fungují bez jakékoliv kontroly volených zastupitelských sborů, což je jev ve veškerém civilizovaném světě zcela ojedinělý. Pštrosí politikou odsouvat řešení této veledůležité otázky, vč. problematiky státoprávního uspořádání, v němž i vláda ve své převážné většině lpí na stanoviscích konzervujících nefunkční systém dvoufederace až na nový parlament, jak vláda ČSR, tak tento náš parlament zcela zklamal.

Jsem pro společný stát, ale stát funkční, nikoliv takový, jaký si představuje současná reprezentace. Pro stát, kde budou racionálně rozděleny pravomoci, od schopné - podtrhuji schopné ústřední vlády odborníků, přes orgány zemské a na Slovensku národní, přes města a obce až k občanovi. To, že vláda nechce řešit demokraticky tyto otázky dosvědčuje i fakt, že na svém posledním zasedání 15. 4. odmítla návrh zákona o zavedení institutu referenda, tj. institutu přímé demokracie běžného ve vyspělých opravdu demokratických zemích. Odmítla jej mimo jiné, pochybnou argumentací, která měla najít spíše svoje místo viz projev ministra financí Špačka v diskusi o návrhu zákona předminulou středu v České národní radě o navrácení majetku poškozeným dekrety Eduarda Beneše, že průzkum mínění je pro vládu České republiky příliš drahý.

Nyní se vracím k programovému prohlášení vlády z července 1990 k pasáži, která mi leží jako obyvateli města Brna zvláště na srdci. Mám na mysli citace z tohoto prohlášení, str. 4 česká vláda zde slibuje, "po dohodě s federálními orgány chceme umístit do Brna instituce celostátního významu. Velmi vážně pomýšlíme učinit z Brna obchodní centrum republiky umístěním ústředních institucí, zabývajících se obchodní činností." Sliby chyby, opak je pravdou.

Brno ve skutečnosti dále chátrá, nejenom díky tomu, že česká vláda neuskutečnila nic z těchto slibů z programového prohlášení vlády, má totiž nadále celkem 5krát méně prostředků pro svůj rozvoj než Praha. Některé tradiční veletržní aktivity jsou z Brna dokonce odstraňovány, např. autosalón, přehlídka výpočetní techniky apod. Takže v Brně, díky nesplněným slibům i díky úporné snaze vládnoucí garnitury postavit za jakoukoliv cenu na nohy pražské výstaviště s jeho aktivitami zcela zruinované nesmyslnou monstrakcí Všeobecné jubilejní výstavy z minulého roku, na niž naši občané budou doplácet ještě celou řadu let, převládají obavy, že Praha hodlá obchodní aktivity bývalé moravské metropole podstatně omezit.

V Brně byla kdysi přece ještě v době první republiky řada honorárních konzulárních zastupitelských úřadů. Podle mne by neměl být žádný problém, aby byly tyto úřady v intencích slibů o povznesení úlohy Brna v našem státě obnoveny. Stejně tak se měla česká vláda ve spolupráci s vládou federální daleko razantněji zasadit o modernizaci brněnského letiště, které je fakticky vstupní branou pro jeho návštěvníky z obchodního světa. Aby se Brno opravdu stalo důstojným centrem obchodu, tak jak to proklamovalo programové prohlášení vlády, měla by mu býti přiznána možnost vybudování bezcelní zóny v Brně, o níž usiluje bezúspěšně brněnská radnice již delší dobu. Nikoliv tedy planá slova a patetická gesta. Rozhodují činy, vstřícný postoj a plnění učiněných slibů daných vládou - licoměrné postoje nemám rád.