Česká národní rada 1990 – 1992

Paní předsedkyně, paní poslankyně, páni poslanci, vláda, která vám vydává počet ze svých skutků, je vládou koaliční. V průběhu jejího funkčního období a zejména v jeho druhé polovině nedocházelo mezi koaličními politickými stranami k rozporům. Přitom nebyla a dosud nejsou k dispozici pravidla řešení koaličních sporů. Mezi některými stranami dokonce nastalo určité ochlazení, ne-li odcizení. Do činnosti vlády se to však nepromítlo. Vláda si zachovala svůj vlastní komunikační prostor a nepřestávala fungovat jako kooperující tým. Nepodlehla předvolební horečce, ačkoliv pokušení něčeho takového existuje jistě několik měsíců. Dovolte, abych to mohl pokládat za přednost této vlády. Rozhodování jejích členů se opravdu jen výjimečně řídilo jejich stranickou příslušností. V naprosté většině případů se ministři rozhodovali na základě věcných důvodů.

Ve vládě se zatím podařilo udržet takovou atmosféru, v níž vláda dokázala překonat vlastními silami případné konflikty mezi svými jednotlivými členy. K těm počítám i takový konflikt, jaký by se v zemích s vypracovanější politickou kulturou řešil zpravidla demisí a nebo - kdyby byl předseda vybaven příslušnými pravomocemi - odvoláním člena vlády.

Poslední zatěžkávací zkouška vládu teprve čeká. Bude jí vlastní předvolební období. Nemusím snad přesvědčovat o tom, že bych si přál, aby vláda obstála i za těchto okolností, aby pracovala až do poslední minuty.

Vážená paní předsedkyně, vážená Česká národní rado, jsem přesvědčen, že za stávajících okolností - a ty byly dány rozložením politických sil, mírou společenského konsensu, stavem, v němž jsme tuto zemi převzali po pádu komunistického režimu a v neposlední řadě mírou zkušeností a dovedností nás všech - tedy, že za těchto okolností vláda svůj úkol v oblasti politické i ekonomické splnila. Věřím, totiž, že kroky, které učinila v procesu obnovy demokracie a v ekonomické transformaci, jsou nezvratné.

Děkuji.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu předsedovi vlády a otevírám rozpravu. Jako první se přihlásil do diskuse pan poslanec Budinský, což jsem rozluštila po velké námaze. Prosím, abyste laskavě písemné přihlášky do diskuse podávali tak, aby byl podpis k přečtení. Prosím pana poslance Budinského.

Poslanec Vladimír Budinský: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, vážená česká národní rado. Vláda nám ve svém programovém prohlášení slíbila věnovat zvláštní pozornost devastovaným územím, zejména severním Čechám. Musím prohlásit, že stupeň pozornosti, který tato vláda poškozeným regionům a regionu severních Čech věnovala, byl značně a značně vyšší než vlády dřívější a v tomto oceňuji, že část slibu z programového prohlášení byla splněna. Přesto se domnívám, že v přístupu k severním Čechám se nepodařilo překročit stín dřívějších řešení a dřívějších přístupů, takových socialistických a plošných přístupů.

Řekl bych, že se to projevilo i v přijetí vládního usnesení č. 287/1990, které řadu těchto plošných přístupů obsahovalo, neadresných kompenzací, neadresného přidělování prostředků a tento plošný přístup se velice záhy ukázal být nad možnosti rozpočtu České republiky a nad faktické možnosti české vlády.

Vláda se k tomuto svému usnesení postupně vracela a některá opatření musela opouštět. Přesto si myslím, že v příštím období bude nutno regionální politiku směrem k poškozeným oblastem a tedy i k severním Čechám rozšířit naprosto cíleně. Takový ten plošný, rozsévačský způsob kompenzací, dotací a příspěvků opustit a bude nutno zaměřit se na ty skupiny obyvatelstva, na ty jednotlivé projekty, které přesně dotace budou potřebovat.

Chtěl bych se tady znovu zmínit o tom, že veškeré tyto projevy, veškeré tyto záležitosti se projevují při schvalování rozpočtu. Zde bylo necitlivé vůči těm postiženým regiónům to řešení, které bylo přijato a navrženo vládou v roce 1990 k rozpočtu 1991.

Myslím tím tu jednoprocentní rezervu a už vůbec nelze hovořit o jakékoliv spokojenosti s dělením prostředků na tzv. ekologickou miliardu a na 420 miliónů, které jsou určeny k dostavění akcí, zahájených z ekologické miliardy v letošním roce. Tam se projevuje nesprávný a nedobrý přístup k dělení prostředků, kdy vlastně přednostové okresních úřadů zastupují jakousi politickou moc a licitují o tom, kolik peněz přijde do jednotlivých okresů místo toho, aby správnou regionální politikou byly už vytipovány konkrétní projekty, na které peníze z rozpočtu přijdou.

Čili abych to v závěru shrnul. Domnívám se, že vláda pozornost Severočeskému kraji věnovala, nedomnívám se ovšem, že ta pozornost by se měla označit za pozornost zvláštní a věřím tomu, že regionální politika, kterou musí vláda České republiky postiženým oblastem věnovat a vypracovat, je věcí celé vlády, nikoliv jednoho jejího ministerstva a je potřeba přistupovat k tomuto problému koordinovaně. Děkuji vám za pozornost a omlouvám se, že moji přihlášku nebylo možné přečíst.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Budinskému, prosím pana poslance Ortmana, dále se přihlásil do diskuse pan poslanec Lom, paní poslankyně Mazalová a pan poslanec Chromý.

Poslanec Jaroslav Ortman: Vážená paní předsedkyně, vážený pane předsedo vlády, dámy a pánové kolegové, dovolte, abych vás ve svém vystoupení seznámil se stanoviskem klubu poslanců KSČM v České národní radě ke zprávě o plnění programového prohlášení vlády České republiky.

V červenci 1990 předstoupil premiér české vlády Petr Pithart před tuto sněmovnu s programovým prohlášením vlády, které však nepřesáhlo rozsah obecných programových záměrů. V náznacích systémových změn chyběla explicitní vyjádření a tedy i kontrolovatelná míra jejich vlivu a důsledku v reálném čase. Z tohoto důvodu poslanci KSČM programové prohlášení nepodpořili.

Dnes se ukazuje, že červencový dokument byl zřejmě prvním a také posledním významnějším konsensem, který byl v české vládě dosažen, aniž by byl v zápětí jednotlivými resorty či politickými stranami vládní koalice odlišně interpretován. Politickým štěpením se vláda dobrovolně vzdala své aspirace na systémová řešení. Výstup její činnosti v oblasti výkonné moci i v oblasti zákonodárných iniciativ spíše časově doháněly a věcně pouze balancovaly úroveň politické celospolečenské reality. Za dva roky se této vládě nepodařilo výrazně profilovat v oblastech bytové, obecní a samosprávní, agrární, zdravotněsociální i školské politiky. Zpráva o plnění programového prohlášení je pouhým výčtem resortních kroků, chybí hlubší analýza i ucelená charakteristika dosažené úrovně práce.

Dámy a pánové, jaký je stav společnosti ekonomiky v polovině roku 1992, téměř 35 % domácností je v pásmu životního minima s výrazným zúženým manévrovacím prostorem, to znamená, že se v této situaci nachází více než 3 mil. našich spoluobčanů. Přes tvrdou restriktivní rozpočtovou politiku, na samé hranici udržení základních funkcí rozpočtové sféry skončil rozpočet České republiky v roce 1991 schodkem 10,8 miliardy korun, tento deficitní trend pokračuje a v letošním roce a podle prognóz státní banky dosáhne schodek rozpočtové soustavy ke konci roku hodnotu 30 miliard korun. V průmyslu České republiky došlo ke snížení výroby za období leden 1991 až leden 1992 ve srovnatelných cenách o 49 %, ke snížení odbytu o 47 %, ke snížení zisku o 77 %. Celková platební neschopnost podniků dosáhla tedy k 31. lednu 1992 úrovně 87,2 miliardy korun. Zemědělská výroba v roce 1991 vykázala ztrátu ve výši 5 miliard korun, když ještě v předcházejícím roce byla zisková s 6,6 miliardami korun.

Tento propad dokumentuje absenci agrární politiky pro všechny hospodářské subjekty tohoto odvětví, bez ohledu na vlastnické formy i nekoncepčnost práce ministerstva. Výrazně se zhoršila bezpečnostní situace, a to i přes významné personální posílení příslušného resortu. Strmý nárůst kriminality například 60 % zvýšení počtu krádeží vloupáním, téměř 50 % nárůst počtu u majetkových trestných činů a více než 40 % zvýšení obecné kriminality, vše proti roku 1990 však svědčí o tom, že příčiny a řešení tohoto stavu je třeba hledat i v jiných oblastech. Přestavba obecního a samosprávního řízení, a reorganizace státní správy nebyly řešeny koncepčně. Po zrušení krajských národních výborů a při absenci zemské samosprávné úrovně se nepodařilo vládě zabránit vzniku dekoncentrovaných pracovišť ústředních orgánů státní správy.

Přes nárůst pracovníků v této oblasti v roce 1991 zde pracovalo 10 451 lidí a v tomto roce je rozpočtováno 22 141 i přes růstový index 241 % v neinvestičních výdajích, nedošlo ke zvýšení kvality práce. Kritický stav ve školství je důsledkem neexistence školské politiky a nekvalifikovaného řízení tohoto resortu. Postup vlády, kdy problémy byly řešeny na úkor pedagogické obce, rodičů a budoucnosti, ohrožuje schopnost české společnosti podchytit moderní civilizační trendy. V oblasti kultury vyvolává oprávněné znepokojení neschopnost vlády přijmout odpovídající opatření v zájmu ochrany kulturního dědictví a kultury samotné.

Dámy a pánové, poukázali jsme na ty oblasti, které považujeme za klíčové. Na mnohé z těchto problémů jsme upozorňovali i ve vystoupeních, a to nejen při průběžném hodnocení plnění programového prohlášení vlády na 14. schůzi České národní rady. Jen na okraj uvádíme, že námi citované číselné údaje byly převzaty z oficiálních publikací české vlády i jejích jednotlivých resortů. Fakta potvrzují, že se české vládě nepodařilo realizovat svá předsevzetí programových záměrů. Mnohé z nich zůstaly jen u pouhých slibů nebo na papíře. Klub poslanců KSČM konstatuje, že česká vláda své programové prohlášení nesplnila.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji, nyní si přeje vystoupit pan ministr Vopěnka.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Vopěnka: Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, páni poslanci komunistické strany, tato vláda po dva roky hasila to, co nám zůstalo jako dědictví. Když jsme nastoupili do těchto funkcí, zjistili jsme s hrůzou, v jakém stavu je naše společnost, zjistili jsme, jak jste kádrovali učitele, kteří mají chodit na školy, jak jste všude tyhle ty věci drželi ve svých rukou. Teď všechno co jsme dělali, celé tyto dva roky jsme se snažili a o nic jiného nám nešlo, nežli zachránit to, abychom se nedostali do situace, do jaké se dostaly jiné státy, které byly podle vás naším vzorem. (Potlesk).

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu ministrovi. Prosím pana poslance Loma.

Poslanec Petr Lom: Vážená paní předsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážená vládo České republiky, domnívám se, že příležitost poslední schůze, nebo jedné z posledních schůzí, je vhodnou příležitostí k tomu, abychom se zamysleli nad tím, co bylo uděláno a co uděláno nebylo, abychom mohli inventarizovat naše dluhy a předat je jako určité poselství příští České národní radě a příští vládě České republiky. Nebudu se vracet k časové rovině programového prohlášení, které jsem jako jeden z prvních výrazně v dobré víře podpořil.

Ale jsem povinen se vyjádřit k práci pověřeného resortu vlády ve zdravotnictví. Dlouho jsem přemýšlel o tom, kde se stala chyba, že za tak dlouhou dobu jsme v přeměně našeho zdravotnictví učinili tak málo. Domnívám se, že vyčnívající špičkou ledovce této problematiky je nedostatečná legislativa. První zdravotnický zákon předložený vládou jsme přijali po 18 měsících. Domnívám se, že tato rekordní doba těhotenství je zcela nepřiměřená důležitosti strukturálních změn, které ve zdravotnictví musíme provést.

Po krátké sérii jedné novely, nepočítám-li novelu o regresních řízeních, a tří zákonů přijatých v prosinci 1991, následoval po 3 měsících návrh zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotních zařízeních, a to bylo vše. Na resort, který má být strukturálně přestaven a který má být funkční, je to málo. Zanecháváme příštímu parlamentu velký dluh. Zanecháváme dluh zákona o léku, zanecháváme dluh zákona o lázeňské péči, protože současné otevřené dveře privatizace v lázeňství nejsou sledovány zákonnými normami. A zanecháváme velký dluh strukturální přestavbě hygienické služby, kde musí být rovněž umožněna privatizace.

Jsme nyní svědky tzv. prosincové horečky předkládání návrhů zásad zákonů z nejrůznějších zdravotnických úhlů. Tyto návrhy zásad zákona však mohou být jen registrovány v Kanceláři ČNR, protože výbory je již nemohou projednat tak, aby mohlo být v tomto mandátovém období přijato paragrafované znění zákona. Představa o tzv. nepřetržité legislativní práci, kdy jeden parlament projedná a přijme zásady zákona a druhý parlament projedná a přijme zákon, je mylná. Domnívám se, že tyto zásady u zákonů, které jsou nyní předkládány, nejsou přehlídkou splněné, ale nesplněné práce. Toto ovšem není vše.

Katastrofální je absence podzákonných norem, kterou považuji v současné zdravotní situaci za rozhodující, za limitující a za zcela zásadní. Zdravotní řád, který Česká národní rada svým usnesení doporučila vydat do 15. března a tento termín byl 31. ledna, kdy jsme usnesení přijímali, uznán za reálný, byl projednán vládou 8. dubna a teprve včera po urgencích jsem dostal kurýrní poštou z ministerstva první výtisk na stůl. Tento zdravotní řád obsahuje mnohá ustanovení, která, jak předpokládám, vyvolají okamžitě další dohodovací řízení, protože v sobě obsahují taková ustanovení, která nemůže Všeobecná zdravotní pojišťovna splnit a které tam nebyly, když dohodovací řízení bylo skončeno.

Dále chybí důležitý seznam léčebných výkonů s bodovými hodnotami, onen legendární ceník. Chybí vyhláška o kategorizaci prostředků zdravotnické techniky, tj. kategorizaci zejména léků ačkoli zákon o nestátním zdravotnickém zařízení. Je již měsíc v platnosti. Tyto podzákonné normy stále chybí.

Domnívám se, že to zcela blokuje jakoukoli privatizaci. Bez oněch podzákonných norem nelze ani pomyslet na privatizovanou praxi, ačkoli jsme jí zákonem otevřeli, a samozřejmě to zcela blokuje poskytování léčebně preventivní péče v podmínkách všeobecného zdravotního pojištění.

Česká národní rada musí odmítnout odpovědnost za tento stav, který nastal a který trvá navzdory usnesením České národní rady, navzdory výzvám, ba i žádostem. Příští Česká národní rada musí zaujmout po dvouletém hledání svoji pevnou pozici. Zakončím vzpomínkou a dovoluji se obrátit se osobně na předsedu vlády ČR pana dr. Pitharta.

V únoru 1991 výbor pro zdravotnictví a sociální politiku svolal veřejný seminář o finanční krizi ve zdravotnictví. Tento seminář byl zastoupen všemi - zástupci zdravotnických organizací, zdravotnické veřejnosti a na něm byly diskutovány nové cesty k nápravě tohoto stavu. Přítomný premiér Pithart v závěru tohoto semináře slíbil, že nenechá zdravotnictví padnout, i kdyby si vláda měla vypůjčit. Připomínám tento slib ve chvíli pro zdravotnictví skutečně nejkritičtější a žádám, aby tato vláda ještě dříve, než skončí svoji činnost, mohla tento slib naplnit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji, další přihlášenou poslankyní je paní Mazalová.

Poslankyně Gerta Mazalová: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážená sněmovno. Především bych chtěla říci, že nehovořím za žádný klub, pouze jako nezávislá poslankyně volená na Moravě. Vláda dnes podává výčet ze své dvouleté práce. My, jako poslankyně a poslanci zákonodárného sboru, bychom měli učinit totéž. Měli bychom se zamyslet nad tím, jak jsme plnili své volební programy, jak jsme dostáli svým slibům daným našim voličům.

Již více než dva roky usiluje velká část obyvatel Moravy a Slezska o obnovení moravskoslezské zemské samosprávy v rámci federálního nebo spolkového státu, která byla zrušena totalitní mocí k 1. 1. 1949. Obnovu moravskoslezské zemské samosprávy převzaly do svých programů téměř všechny politické strany, hnutí i občanská sdružení, působící na Moravě a ve Slezsku. Toto přání společně deklarovaly při společném zasedání u moravskoslezských kulatých stolů.

2. a 3. července 1990 při projednávání Programového prohlášení vlády ČR, v němž bylo hovořeno o Moravě a Slezsku velmi krátce, mlhavě a prakticky bez časového horizontu, jsem zde tehdy vystoupila s vyslovením nedůvěry vládě v případě, že se nebude zabývat oprávněnými požadavky Moravy a Slezska. Tehdy došlo k přerušení plenárního zasedání a v klubu HSD SMS za přítomnosti pana premiéra Petra Pitharta vzniklo společnou prací usnesení samostatné přílohy k prohlášení vlády. Toto usnesení obsahovalo požadavek na vytvoření zemské hranice mezi územím Čech a Moravy, na vnitřní úpravu územního členění a na stanovení časového přechodu od zrušení KNV k vlastnímu zemskému zřízení. Usnesení zůstalo dodnes na papíře, stejně jako usnesení Federálního shromáždění, stejně tak jako všechny sliby a naděje. Následovalo neustálé podávání zásad návrhů zákonů a jejich shazování ze stolů.

22. 11. roku 1990 přijetí u pana premiéra Pitharta, jeho slib zemského úřadu k 1. 1. 1991 a zřízení hraniční komise údajně do čtvrt roku. Není dodnes splněno.

27. 11. 1990 při výjimečné návštěvě pana prezidenta Václava Havla ve výboru pro sociální politiku a zdravotnictví v České národní radě na mé tři dotazy se pan prezident vyjadřuje neurčitě a mlhavě.

Vždycky fandil Moravě, věří v její práva, nicméně teď je již snad pozdě, promeškaná příležitost, snad po komunálních volbách. Zapomněla jsem se tehdy bohužel zeptat, po kterých. Následují rozpočty, jejichž výsledek dopadl tak negativně pro Moravu a Slezsko, hlasování v poměru 145: 25. Nový rok 1991 nám začal projevem pana prezidenta Václava Havla, který opět oslovuje pouze Čechy a Slováky bez Moravanů a Slezanů. Všichni musíme lépe pracovat, aby národy Čechů a Slováků mohly lépe žít. Národu milionu a půl Moravanů se to zřejmě netýká. Prvního února 1991, první pracovní schůzka poslanců, volených na Moravě a ve Slezsku, na ní zvítězila ze dvou variant jednoznačně varianta zemská. 24. a 26. dubna 1991 v České národní radě řešeno státoprávní uspořádání. Pan premiér Petr Pithart hlasuje proti svému vlastnímu návrhu, stejně tak i paní předsedkyně Burešová. Mohla bych takto pokračovat, ale vyplynulo by ze všeho tohoto jedno jediné, tam kde chybí dobrá vůle, není možná dohoda, tam kde hovoří pouze jeden, není možný dialog. Ve svém projevu ze dne 24. 4. 1991 pan premiér hovořil o stavbě domu od základu, o tom, že někde jsou nejdůležitější stavební kameny dokonce skryty pod zemí. Hovoří zde o mostu, můstku do střední Evropy, nemám pocit, že bych žila na Kamčatce, nemám touhu chodit do Evropy, myslím si, že jsem z ní nikdy neodešla, že v ní žiju stále. V dalším projevu, který tak pobouřil část republiky, hovořil o dvojdomku, samozřejmě, že pouze pro Čechy a Slováky, ale možná, že jsem se jenom přeslechla. Někde pod zemí, tam kde jsou skryty ty nejdůležitější kameny, snad tam bude i kousek míst pro Moravany a Slezany. Vláda i parlament hledají cestu, hledají dlouho a důkladně. Hledá se cesta, jak udržet Moravu a Slezsko v tomto tak nedůstojném postavení co nejdéle.

Restituce platí v tak širokém měřítku, že se navrací práva, majetek od posledního kozího chlívku, až po obrovská panství, hrady a zámky. Ale restituce neplatí pro zemi, která byla 1. 1. 1949 okradena o svá základní a přirozená historická práva, o svůj majetek. Vše se vyvíjí, vyvíjí se i státoprávní uspořádání. Do roku 1949 byly zemí i Slovensko i Čechy, dnes jsou to republiky. Stejné právo být republikou, by mělo náležet i Moravě a Slezsku. Je to nespravedlnost, která se prolíná celou dobu vlády tohoto parlamentu a nemůže ji nic odčinit. Konstatuji rozhořčeně, že programové prohlášení vlády v tomto směru se ani nepokusilo tuto situaci řešit.

Musím svým kolegyním v parlamentu připomenout, že zástupci Moravy a Slezska na jednáních a státoprávních uspořádáních, zejména v Papierničkách, se alespoň pokusili připomenout tomuto zákonodárnému sboru jeho nejdůležitější povinnost. Byli odmítnuti, jako bylo odmítnuto všechno, co souviselo s požadavkem rovnoprávnosti pro oblast Moravy a Slezska. Dále konstatuji, že tato vláda a parlament se bojí referenda na Moravě a ve Slezsku, protože i tak spravedlivý průzkum veřejného mínění, který by musel být respektován, byl odmítnut.