Česká národní rada 1990 – 1992

Kdo je proti? 25 Děkuji, dvacet pět.

Tento návrh nebyl přijat.

Dále zde v rozpravě přednesl pověřený člen vyšetřovací komise pan poslanec Mašek návrh usnesení, které - sledujte mě, pane kolego, zda je cituji přesně, říká "ČNR bere na vědomí zprávu vyšetřovací komise, přednesenou dne 21. února 1992".

Pane kolego, samozřejmě, že jste podával návrh první, ale probíráme zprávu vyšetřovací komise. Bývá zvykem, že navrhovatel přednese návrh usnesení a já jsem v podstatě vyzval pověřeného člena vyšetřovací komise, aby k tomu vystoupil, já jsem se potom ptal vás po rozpravě, zda ten váš návrh je možno považovat za doplňující, alternativní, nebo za návrh usnesení také k tomu bodu. Domnívám se, že jsou to v podstatě dvě věci vedle sebe stojící, o kterých budeme hlasovat zvlášť. Vy jste je neoznačil jako doplňující návrh usnesení.

Chci nyní dát hlasovat o tom návrhu, který přednesl pověřený člen vyšetřovací komise, "ČNR bere na vědomí zprávu, kterou přednesla vyšetřovací komise .....", tak jak jsem to před chvílí formuloval.

Je nějaká námitka proti tomuto postupu? Jestliže ne, dávám tedy hlasovat, kdo je pro přijetí tohoto návrhu usnesení, ať zvedne ruku.

98 Devadesát osm. Děkuji.

Kdo je proti? 1 Děkuji jeden.

Tento návrh byl přijat.

Nyní vám přečtu návrh usnesení, které přednesl pan poslanec Kolmistr. "Vyšetřovací komise ČNR pro otázky lustrací sdělila ČNR, že paní poslankyně Němcová byla registrována v letech 1954 - 1958 jako spolupracovník VKR. O povaze této spolupráce nejsou dostupné žádné doklady. V registru svazků StB je paní Němcová evidována pod č. 27290 jako nepřátelská osoba od roku 1977 do roku 1989."

Chci se zeptat, jak si představuje navrhovatel uvození, nemůže to být "ČNR, vyšetřovací komise ČNR pro otázky lustrací .....", má to být uvozeno slovesem "konstatuje", jak si představuje navrhovatel uvození svého návrhu usnesení, to je můj dotaz.

(Poslanec Kolmistr: po hlasování je to bezpředmětné.)

Pan kolega Kolmistr říká, že se domnívá, že po hlasování je tento návrh bezpředmětný. Mám tomu rozumět tak, že navrhujete jeho stažení?

(Poslanec Kolmistr: ne.)

Ne, takže nenavrhujete stažení, ale nejste ochoten precizovat to návětí, jestliže je to návrh usnesení z ČNR, tak to podle mého názoru nemůže vypadat "ČNR ....." a pokračovat textem, který jste mně předložil, tak by to bylo Česká národní rada, vyšetřovací komise ČNR pro otázky lustrací sdělila ČNR ......"

Ptám se, zda si představujete, že by to mělo být uvozeno slovem "konstatuje, schvaluje, bere na vědomí". (Poslanec Kolmistr: konstatuje.) Konstatuje, děkuji.

Pak je zde tedy návrh pana poslance Kolmistra, který zní: "ČNR konstatuje, že vyšetřovací komise ČNR pro otázky lustrací sdělila ČNR, že paní poslankyně Němcova byla registrována v letech 1954-1958 jako spolupracovník VKR. O povaze této spolupráce nejsou dostupné žádné doklady. V registru svazků StB je paní Němcová evidována pod číslem 27290 jako nepřátelská osoba od roku 1977 do roku 1989."

Kdo je pro přijetí tohoto usnesení, ať zvedne ruku. 23 Děkuji, dvacet tři.

Kdo je proti? 24 Děkuji, dvacet čtyři.

Tento návrh nebyl přijat.

Tím jsme projednali VI. bod programu 32. schůze ČNR. Ověřovatelé zřejmě nebudou připraveni sdělit nám výsledky druhého kola voleb. Začneme tedy projednávat další bod.

Dalším bodem je

Prosím pana generálního prokurátora Ludvíka Brunnera, aby se ujal slova.

Generální prokurátor Ludvík Brunner: Pane místopředsedo, paní a páni poslanci, jak už víte, usnesením předsednictva České národní rady a usnesením pléna ze včerejšího večera mi bylo uloženo podat zprávu o vyřizování podnětů podaných k postihu proti odpůrcům režimu před 17. listopadem. Vzhledem k tomu, že nebyl určen termín, resp. nebyla mi poskytnuta dostatečná časová prostora pro to, abych mohl podat vyčerpávající zprávu, prosil bych vás, abyste to, s čím vás dnes seznámím na tomto jednání, považovali za zprávu průběžnou, s tím, abychom mohli podat vyčerpávající zprávu, znamenalo by to prověřit stovky, možná i tisíce spisů v orgánech české prokuratury v jednotlivých věcech, abychom mohli říci, jaký podnět napadl, co bylo jeho obsahem a jakým způsobem s ním příslušný orgán prokuratury - počínaje okresními prokuraturami v republice, přes krajské až po úroveň české prokuratury - naložil.

Dovolte mi proto, abych začal v obecné rovině. v období první poloviny roku 1990, později s menší intenzitou, docházely na orgány prokuratury, nejen na Generální prokuraturu České republiky, federální, ale i na nižší orgány prokuratury, desítky podání jednotlivých občanů i skupin občanů požadujících masový postih funkcionářů, popřípadě jiných pracovníků, nebo členů KSČ, trestní stíhání členů předchozích vlád a v řadě případů i postih bývalého prezidenta Československé republiky, nebo poslanců zákonodárných sborů pro jejich odpovědnost za katastrofální morální i hospodářský stav naší společnosti.

Řada těchto podání byla psaná formou otevřeného dopisu nebo byl o podaní oznámení informován tisk. Významnějším oznámením bylo oznámení pana Dolejšího, který požadoval trestní stíhání prakticky každého člena Komunistické strany Československa.

Jen malá část těchto podání obsahovala konkrétní údaje o porušování zákonů konkrétními osobami, většinou poukazovala v obecné poloze na komunistické represe, potlačování lidských práv a svobod a další skutečnosti obecné povahy, které podle názorů pisatelů měly být dostatečným podkladem pro trestní stíhání.

Prokuratura jako celek tendenci vyvozování kolektivní odpovědnosti v trestní oblasti - tomuto požadavku důsledně čelila. Vycházela z toho, že jedním z předpokladů pro vybudování právního státu je důsledné dodržování základních právních zásad, v nichž pro oblast trestního řízení vyplývá zásada presumpce neviny, která je upravena v § 2 platného trestního řádu. Vycházela z kontinuity československého právního řádu a z principů, které byly později zakotveny také v Listině základních lidských práv a svobod občanů, především z principů individuální trestní odpovědnosti za porušování právních povinností a z principu zákazu retroaktivního působení norem trestního práva. Tento princip byl zakotven v článku 40, odstavec 6 Listiny, která byla přijata po projednání v této sněmovně a podle níž nemůže být nikdo stíhán za jednání, které v době, kdy k němu došlo, zákon za trestné nepovažoval. Odpovídá to také doslovně článku 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966, který se stal pro Československo závazný v roce 1976.

Mimochodem, není to nový princip, poprvé se objevil na polanském kódu civil, v jeho ustanovení článku 2. V tomto smyslu byli také všichni oznamovatelé po přijetí svých oznámení informováni a poučeni o nemožnosti vyvozovat kolektivní odpovědnost.

Oproti tomu byla - a jsou v současné době - důsledně prověřována všechna podání, která poukazovala na konkrétní porušení konkrétních osob platných zákonů, nejen funkcionáři, prominenty bývalého režimu, ale zejména příslušníky bývalé Státní bezpečnosti, případně příslušníky tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, event. příslušníky Sboru nápravné výchovy. To znamená z příslušníků ozbrojených složek, které se podílely na nezákonnostech v rámci fungování represivního mechanismu minulého režimu.

Ne ve všech případech však bylo možné trestní stíhání zahájit. Nejčastěji tomu brání tyto zákonné skutečnosti:

Za prvé - je to otázka promlčení, kdy podle § 67 trestního řádu činí maximální promlčecí doba trestného činu, za který je podle nynějších předpisů možné uložit výjimečný trest, kterým je trest odnětí svobody doživotí, 20 let. Výjimku z promlčecí doby stanoví zákon pouze na přesně vymezené trestné činy uvedené v trestním zákoně, které byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin, nebo zločin proti lidskosti podle předpisů zákona mezinárodního práva, nebo na trestný čin podle § 1, zákona 156 z roku 1950 na ochranu míru. Tím v podstatě byla do vnitrostátního práva transponovaná mezinárodní úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. V řadě případů je však promlčecí doba mnohem kratší, což se týká zejména násilných a majetkových deliktů. Proto prakticky nepřichází v úvahu trestní postih pro trestné činy spáchané v době největšího, nejzávažnějšího porušování zákonnosti 50. let, v řadě případů i pro některá trestná jednání v době pozdější.

Druhým hmotně právním důvodem, který brání, nebo může bránit v některých konkrétních případech trestnímu postihu, jsou otázky amnestií. Od roku 1945 bylo takových amnestií v České a Slovenské Federativní Republice vyhlášeno celkem 19. Poslední, nejrozsáhlejší, ze dne 1. ledna 1990. V řadě případů tyto amnestie brání zahájení trestního stíhání i pro méně závažné trestné činy.

Třetím takovým důvodem je novela trestního zákona č. 175/1990 Sb. Tato poměrně rozsáhlá novela trestního zákona směřovala k dekriminalizaci, tj. k omezení rozsahu trestní represe používané státem.

Z trestního zákona byly vypuštěny především trestné činy s majetkovou škodou spáchané z nedbalosti porušováním příslušných hospodářských předpisů, jejichž aplikace by přicházela v úvahu u tzv. hospodářských deliktů za platnosti hospodářského zákona před jeho novelou. Podotýkám, že tato novela byla přijata již Federálním shromážděním po 17. listopadu roku 1990.

Kromě těchto faktorů, které komplikují vyšetřování trestných činů bývalých prominentů režimu, objektivně přistupují i další faktory subjektivní povahy. Na tomto místě jsem vás na podzim loňského roku seznamoval se stavem české prokuratury po předchozím projednání ve všech výborech vaší sněmovny. Součástí této zprávy tady byl i stav zákonnosti, jak se nám jevil v průběhu roku 1990. Z této zprávy vyplynuly znepokojivé údaje o enormním nárůstu trestné činnosti. I v současné době dochází k odchodu řady zkušených pracovníků, nejenom z prokuratury, ale i policie a soudů do soukromé sféry, a to nejen v rámci nezbytné očisty těchto orgánů od pracovníků, kteří se zpronevěřili svým povinnostem, ale i z toho důvodu, že řada z nich v ní hledá a stále ještě nalézá atraktivnější, příznivější zejména materiální podmínky. Z toho pak vyplývá mimořádné přetížení zbývajících pracovníků, přičemž tlak veřejnosti i praktický smysl pro odpovědnost je nutí stanovit pořadí naléhavosti pracovních problémů tak, aby upřednostňovali pátrání po pachatelích trestné činnosti u těch pachatelů, jejichž pobyt na svobodě je aktuálně nebezpečný a u nichž hrozí reálné nebezpečí, že budou v této době pokračovat v páchání trestné činnosti.

Neznamená to ovšem, že je podceňován požadavek nastolení spravedlnosti potrestáním všech viníků, avšak viníci trestných činů bývalého režimu byli po 17. listopadu politickou cestou a proběhlými demokratickými parlamentními volbami v převážné míře zbaveni faktické možnosti dopouštět se trestných činů, zejména těch, k nimž jim dávalo příležitost jejich postavení, ať už to bylo v jakýchkoli složkách mocenského aparátu.

Jinými slovy vyšetřování trestných činů bývalých prominentů, či jiných osob může být při nedostatečném personálním obsazení policie, prokuratury a soudů, při nutnosti rehabilitací a při rostoucí kriminalitě vyčleněno jen tolik prostředků a sil, aby nebyly ohroženy ostatní úkoly, které před orgány činnými v trestním řízení stojí. To je jeden z problémů, který komplikuje zejména rychlost řízení v takových věcech.

Další problém spočívá v tom, že vyšetřování takových věcí je mimořádně náročné vzhledem k obtížnosti získávání důkazních prostředků. Celá řada písemných dokladů byla v období těsně po revoluci zničena, popř. zašantročena. Obvinění zcela v souladu se zákonem využívají svých zákonných práv hájit se způsobem, který sami uznají za vhodný, a rozhodně nelze říci, že by nám při objasňování trestné činnosti sami napomáhali. Nelze to u nich ani předpokládat. Totéž lze říci i u postoje řady svědků, u nichž zkreslování faktů nemusí být dáno jen dočasnou ztrátou paměti, ale je ze zcela zjevných důvodů i psychicky motivováno.

Je známou skutečností, že práce kteréhokoliv orgánu není poslanci ani veřejností hodnocena podle vynaložené námahy, ale podle výsledků. Toho jsme si samozřejmě vědomi. V souladu s ústavním postavením a povinnostmi, které vyplývají z platné ústavy i z dalších zákonů tohoto státu, se domnívám, že pod mým vedením česká prokuratura orientovala v období revolučních změn po 17. listopadu svoji pozornost na řešení těch otázek, které souvisely s budováním právního státu, založeného na demokratických principech a dodržování práv a svobod občanů.

Za jeden z významných úkolů považovala důsledné vyvození zákonných důsledků z porušení těchto norem, pokud k nim docházelo v minulosti, a to bez ohledu na osoby, které se jich dopouštěly speciálně s ohledem na předchozí několikaletou faktickou nedotknutelnost těchto osob za minulého režimu. Pozornost prokuratury byla celostátně orientována nejen na zjišťování a postihování případů trestné činnosti, ale ve velmi široké míře i na zjišťování případů neoprávněného obohacování, odčerpání neoprávněných majetkových prospěchů, pokud k nim docházelo, stejně tak jako na nápravu nezákonných rozhodnutí správních a dalších orgánů, jimiž byly vytvořeny podmínky pro neoprávněný prospěch či jiné výhody, nemající oporu v právním řádu.

Teď mi dovolte, abych v dalším sdělení, o kterém v rozsahu zprávy chci hovořit, na úvod zaměřil pozornost na jednu věc. Ne všichni poslanci jsou právníci, ne všichni z vás znáte platný zákon o prokuratuře, ne všichni znáte základní normy, podle nichž prokuratura v tomto státě působí. Je to především procesní předpis, kterým je trestní řád.

Chci tedy říci, že pokud jde o odhalování a vyšetřování trestných činů, tak to nespadá do kompetence prokuratury. Prokuratura není na tuto činnost ani hmotně ani personálně vybavena. Dovolím si vám ocitovat zákon o federálním policejním sboru, který v § 2, odst. 1 c) říká, že federální policejní sbor odhaluje trestnou činnost ve spojení s cizinou, organizovanou trestnou činnost související s nedovolenou výrobou, rozšiřováním a držením drog, s pašováním, s falšováním a pozměňováním peněz, známek a cenných papírů. Podle § 2, odst. 1 f) koná vyšetřování o trestných činech proti bezpečnosti státu. Pouze v tomto momentě nekoná tzv. vyhledávací činnost, protože ta je podle zákona svěřena FBIS, to znamená, že operativní poznatky tohoto orgánu, pokud svědčí o trestné činnosti zasahující bezpečnost našeho státu, jsou předávány k vyšetřování této součásti Policie.

Ve federálním policejním sboru působí vyšetřovatelé jako procesně samostatné orgány činné v trestním řízení. Říká se, že vyšetřovatelé jsou ve věcech, které vyšetřují, vázáni pouze Ústavou, ústavními zákony, ostatními obecně závaznými předpisy a v rozsahu stanoveným trestním řádem pokyny prokurátora.

Pokud jde o vymezení obdobné činnosti orgánů Policie republik, to znamená ČR a SR, tak je v příslušných zákonech řečeno, že odhalují trestné činy a jejich pachatele, konají vyšetřování a vyhledávání o trestných činech a taktéž v jejích součástech působí procesně zcela nezávislé vyšetřovací orgány, které ve věcech, které vyšetřují, jsou povinny respektovat pouze pokyny prokurátora a soudu.

Tolik obecně. A teď k zadání, které jsem dostal, tedy k tomu, abych vás informoval, jak jsou vyřizovány podněty, které docházejí na orgány prokuratury v těchto věcech. Mohu vám globálně říci, aniž bych se zabýval detaily, že všechny tyto podněty jsou předávány příslušným orgánům Policie k prověření a popř. k zahájení anebo vedení případného vyšetřování.

Mám podklady. Protože převážná většina těchto podnětů se týká nezákonné činnosti StB, existuje interní směrnice, která byla podepsána mezi generálními prokurátory federace a republik a všemi třemi ministry vnitra, kde jsme si vymezili kompetence při projednávání a vyřizování těchto věcí s odvoláním na platné zákony. Při FMV byl zřízen speciální vyšetřovací odbor, který se má zabývat činností bývalé StB. Tomuto orgánu byla ze všech složek prokuratury postupně předána všechna oznámení, jaká je situace vyšetřování nebo prověřování všech těchto oznámení.

Máme zde podrobné zprávy Hlavní vojenské prokuratury. Já se domnívám, že to je asi mimo rámec této průběžné informace abych vás s tím seznamoval. Chtěl bych zdůraznit pouze jedno. Hlavní vojenský prokurátor v listopadu loňského roku se obrátil na federálního ministra, kde ho upozornil na to, že řada podnětů v této oblasti a poznatků o persekuci jednotlivců popřípadě neformálních skupin byla předána této součásti a dodneška - a znovu to tu opakuji - dodnes nebyla jediná věc předána orgánům prokuratury k podání obžaloby. Abych byl přesný, to už se objevilo také i ve sdělovacích prostředcích, tj. známá causa kapitána Minaříka, kdy jsem já osobně přebíral materiály od ministra Langoše, tuším v dubnu loňského roku, kdy jsem tuto záležitost osobně konzultoval jak s federálním generálním prokurátorem tak i s hlavním vojenským prokurátorem a rozhodl jsem, že tuto věc bude vyšetřovat vyšetřovatel české Generální prokuratury, protože podle kádrových materiálů, které jsme dostali, je zcela evidentní, že kapitán Minařík v období skutku, za který je stíhán, nebyl vojenskou osobou. On byl aktivován do služeb Státní bezpečnosti teprve po svém stažení a návratu do Československa, což bylo tuším v roce 1975. Takže, abych uvedl na pravou míru sdělení tiskového mluvčího federálního ministerstva vnitra, jinak i zde opakuji, že pokud bude mít zájem tento útvar, jsme ochotni jim tuto věc předat k dalšímu vyšetřování, i když vyšetřování je ukončeno, v podstatě z hlediska procesního. Čekáme pouze na dvě věci, a to, aby nám bylo vyhověno dožádání příslušných justičních orgánů Spolkové republiky a příslušných justičních orgánů v bývalém Sovětském svazu, nynější Ukrajině, abychom měli zadokumentován pobyt tohoto známého zpravodajce mimo území naší republiky.

Na základě upozornění nebo informace hlavního vojenského prokurátora na nedostatečnou činnost příslušné součásti při vyšetřování těchto věcí následovala prověrka, která byla nařízena u všech vyšších vojenských prokuratur. Výsledky prověrek se v současné době samozřejmě vyhodnocují, kompletní zpráva by měla být do 20. března, ale přesto mi dovolte, abych tady z tohoto místa ocitoval některá zjištění, která snad vám budou vodítkem k tomu, jak asi tato práce probíhá. Je tady uveden jeden konkrétní případ bývalého majora státní bezpečnosti, nechci jmenovat, pro nasazování odposlechů v bytech osob z bývalého disentu, kdy 8. 8. 1990 vyšetřovatel Správy federálního policejního sboru, tehdejší inspekce, zahájil trestní stíhání a současně vznesl obvinění příslušnému bývalému majorovi Státní bezpečnosti z trestného činu zneužívání pravomoci. Dne 12. 9. 1990 dozorový prokurátor projednal s vyšetřovatelem další postup v této věci a téhož dne zamítl stížnost obviněného do usnesení vyšetřovatele o vznesení obvinění. Vyšetřování bylo v dalším období do konce roku 1990 vedeno vcelku průběžně bez výrazných průtahů. Dne 18. 9. 1990 vydal dozorový prokurátor písemný pokyn, ve kterém zevrubně rozebral jednotlivé okolnosti případu, které je nutno v průběhu vyšetřování objasnit. Osobním kontaktem s vyšetřovatelem zjišťoval dozorový prokurátor stav věcí. V pokynu prokurátora ze dne 20. 11. 1990 sdělil vyšetřovatel přípisem ze 13. 12. 1990, že obviněný byl 12. 12. 1990 hospitalizován po operaci a že z těchto důvodů nelze provést seznámení s výsledky vyšetřování. 18. 1. 1991 prokurátor písemně uložil vyšetřovateli obstarat lékařskou zprávu o zdravotním stavu a pokud nebude možné z objektivních důvodů vyšetřování ukončit ve lhůtě do 10. 2. 1991, předložit opět spis k prověrce.