Česká národní rada 1990 – 1992

Z tohoto zákona vyplynul další způsob řešení, jak v této oblasti postupovat dále, a to tím, že z tohoto zákona se zřizuje Federální rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Pochopitelně jde zase o Federální radu, která má kompetence a pravomoci na území federace. Z tohoto zákona vyplývá, že je na republikách, jakým způsobem zřídí orgán, který by realizoval a uplatňoval ty pravomoci, které republikám z těchto zákonů vyplývají.

Jak jistě víte, Federální rada je složena z 9 členů, kdy podle dikce tohoto federálního zákona 3 členy volí Česká národní rada, 3 členy Slovenská národní rada a 3 členy dovolí Federální shromáždění. V těchto dnech právě probíhá výběr kandidátů ve Federálním shromáždění s tím, že my jsme volili na posledním plenárním zasedání naše 3 zástupce ve Federální radě. Tolik jenom pro objasnění situace.

Další časová fáze začíná po nabytí účinnosti tohoto zákona o provozování vysílání, protože do té doby se tato komise víceméně v dobré vůli, ale přesto můžu říci "partyzánsky" snažila, aby se zrealizovalo to, co se zrealizovat má a musí v demokratickém státě, pokud jde o vztah k sdělovacím prostředkům a přístup k informacím.

Podstatné je to, že od účinnosti tohoto federálního zákona tato česká komise při ministerstvu kultury, pokud se sešla, tak řešila pouze zmíněné úkoly, jak je uložilo společné zasedání
výboru pro vědu, vzdělávání a kulturu a rozpočtového a kontrolního výboru, pokud šlo o přidělení rozpočtových záležitostí ještě z rozpočtu r. 1992, kdy bylo určeno pro rozvoj nestátního vysílání 50 miliónů korun jak pro rozhlasové nestátní vysílání, tak 50 miliónů korun pro televizní nestátní vysílání.

Pokud jde o vlastní činnost, kde to v základní činností je přidělování licencí pro televizní vysílání, tak kvůli této základní činnosti se tato komise nesešla. Je to pochopitelné, protože po účinnosti tohoto federálního zákona de facto tato komise ztrácí opodstatnění a záleží na tom, který orgán bude pojmenován v působnosti České republiky tím orgánem, který bude tuto roli zastávat.

Dnes, tedy vlastně 3 měsíce po účinnosti tohoto federálního zákona, je situace taková, že v působnosti České republiky, tak jak federální zákon také potvrdil licence přidělené touto českou komisí, tak je více než 30 držitelů licencí rozhlasového lokálního vysílání na VKV. Neexistuje stoprocentní dokonalá agenda, která musí být průběžně vykonávána, musí být zaznamenávány, projednávány a evidovány veškeré změny, které nastávají. Je zde problém v tom, že už se objevily stížnosti na regulérnost podmínek všech těch držitelů licencí, kteří dostali licence a mají možnost vysílat. Je zde problém ten, že pochopitelně ne všechny kmitočty byly přiděleny. Otázka určité inventury celého kmitočtového spektra by nabídla další technické možnosti, které by mohly být dalším přínosem pro rozšíření konkurence v této oblasti, aby mohli v dalších regionech naší České republiky získat licence a vysílat.

Je zde problém v tom, že jsou zde například možné určité frekvence v síti, o které není zájem, např. na krátkých vlnách se objevují zahraniční zájemci, kteří by na rok, na dva termínově měli zájem o frekvenci, přidělení kmitočtu na krátkých vlnách, kde tuzemský žadatel z technických praktických důvodů neprojeví zájem o tyto kmitočty. Nelze toto, pochopitelně, udělat a přitom je to zase otázka určitého úniku možných finančních prostředků zpětně do této oblasti. Mluvím v podstatě o rozhlasovém vysílání, protože to bylo to jediné, co se podařilo.

Ještě složitější situace je situace v oblasti televizního vysílání. Tam, pochopitelně, zatím jediný možný, kdo může vysílat ze zákona, je jediný provozovatel ze zákona a to je česká televize. Je zapotřebí, a to co nejdříve, tuto problematiku řešit, a to tak, jak ukládá v podstatě federální zákon č. 468 o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Kanál OK3 je určen k privatizaci. Je třeba rozhodnout, jakým způsobem bude privatizován. Žádosti jsou podány, není orgán, který by se tímto zabýval, pochopitelně, natož, aby jakkoliv rozhodoval. Nehledě k tomu, že, pochopitelně, pokud jde o žádosti další o rozhlasové vysílání, lokální, vysílání v regionech, žádosti také přibývají. Zdaleka nebyli uspokojeni všichni ti, kteří by rádi v této oblasti podnikali. Konec konců nemusím chodit daleko, pokud jste včera četli deník Špígl, i tam byla zveřejněna námitka jednoho z žadatelů, neuspokojeného žadatele, který zcela oprávněně nelze mu nic vytýkat - si stěžoval, že se nemá kam obrátit. Na sice existující, ale už nefungující, ze zákona, komisi ho víceméně odkazují na Českou národní radu. My, pochopitelně, také zde nemáme jakoukoliv možnost do tohoto zasahovat, takže, pochopitelně, závěr takového žadatele v deníku Špígl je, že si bude stěžovat paní předsedkyni České národní rady. To jenom pro oživení, ten nejčerstvější konkrétní doklad toho, že ten stav je takový, jaký je a je neutěšený.

Teď se dostávám k vlastnímu zákonu. My jako garanční výbor jsme se problematikou rozhlasového a televizního vysílání zabývali mnohokrát. Pochopitelně už při projednávání, zejména těch zákonů, které se týkaly České televize a Českého rozhlasu, coby institucí veřejno právního charakteru a něčeho nového, co vstupuje do této oblasti v podmínkách České republiky. Pochopitelně jsme v těchto souvislostech projednávali i to řešení, jakým způsobem tuto určitou neexistenci zákonů, řekl bych, legislativní absenci od listopadu loňského roku, kdy vešel v účinnost federální zákon o vysílání, o provozování vysílání, řešili jsme všechny možné cesty a způsoby jak zabezpečit, aby bylo naplňováno to, co naplňováno má být. Je důležité si uvědomit dva faktory, které sehrávají roli.

Za prvé je to praxe v těch státech, kde duální systém nefunguje sice dlouho, protože třeba v západní Evropě se začínal rozjíždět na začátku 80. let, ale přece jenom jsou podstatně dále. Za druhé jsou to mezinárodní dokumenty, kterých je celá řada. My jsme je podepsali, my jsme se k nim přihlásili a já si myslím, že je zcela pochopitelné a logické, že součástí těchto všech dokumentů je vždy, mimo jiné, otázka hromadných sdělovacích prostředků, jejich prostor, který mají a hlavně jejich vztahu ke státu, vládám apod. Já bych za všechny dokumenty zdůraznil a uvedl jen jeden. Je to doporučení č. 1147 parlamentního shromáždění Rady Evropy, kde se jednoznačně požaduje oddělení státu a hromadných sdělovacích prostředků a tedy o této oblasti musí rozhodovat orgán na vládě nezávislý.

To jsou ta dvě základní východiska, z kterých jsme vycházeli včetně zkušeností a praxe tak, jak je zejména ve státech západní Evropy realizována, a dospěli jsme k jedinému možnému řešení, podle našeho názoru, kterým je zřízení ze zákona České rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Pochopitelně, otázka další potom je konstrukce a výstavba tohoto zákona zřizovacího tak, aby tento zákon tuto radu vystavěl takovým způsobem, aby to byl orgán v tom nejširším slova smyslu, ale v jakémkoliv dalším ohledu naprosto nezávislý.

Do jaké míry se nám to podařilo, to jste posoudili nejspíš sami podle předloženého sněmovního tisku, ale nejen podle sněmovního tisku, ale také společné zprávy, ke které bych rád učinil jednu poznámku, která je dosti zásadní. Vzhledem k tomu, že předkladatelem je výbor České národní rady, tak jsme se snažili maximum všech reálných racionálních námětů, podnětů zapracovat do toho, co jako definitivum bude předloženo sněmovně, vám všem. Takže jsme se po prvním zasedání české vlády, která projednávala tento návrh zákona našeho výboru, spojili s předsedou legislativní rady české vlády. Díky němu jsme také mohli na posledním zasedání našeho výboru, který definitivně projednával poslední podobu tady této předlohy zákona, projednat a zapracovat do společné zprávy ty připomínky z legislativní rady, které náš výbor přijal a byla to drtivá většina. Snad také právě proto, ač předkladatelem je výbor České národní rady, a mohlo by se zdát, že stanovisko vlády může být v tomto případě citlivém a přitom ale zásadním jakkoli, i když třeba v menším rozporu, tak snad právě proto na původně přerušeném jednání předevčírem, ve středu, na jednání vlády, kdy jsme tento návrh jako předkladatelé obhajovali, kdy jsme si vyjasnili některá stanoviska k určitým ožehavým bodům, které diskusi na první pohled vyvolávají, vyjasnili. Podstatné je, že stanovisko české vlády je doporučující schválit tento zákon Českou národní radou s tím, že pochopitelně uplatňují ty pozměňovací návrhy, které jsou uvedeny ve zprávě legislativní rady, ve stanovisku legislativní rady vlády České republiky. A tyto návrhy jsou také předmětem společné zprávy.

Pokud jde o samotnou konstrukci a výstavbu tohoto návrhu zákona, je zde vymezeno postavení rady, vymezuje se zde působnost rady. Ne tedy z hlediska taxativního, protože jsme si naprosto vědomi, že názorů v této chvíli, co vlastně by tato rada měla vykonávat, je celá řada. A jsou to také momenty, na které jsme nejčastěji naráželi, pokud jsme kdekoliv a s kýmkoliv tuto problematiku konzultovali.

Ovšem je třeba si uvědomit, že nejenom je třeba v prvé řadě ten současný stávající stav uvést na určitou úroveň a dále pokračovat v tomto základním, což jest zejména přidělování a rozhodování o licencích, ale také je to, pochopitelně, kontrola plnění licenčních podmínek, dodržování právních norem a zákonů, které pro tuto oblast jsou platné a přijaté. Na základě toho také rozhodovat o výši pokut a trestat. A nejen tyto, na první pohled, takové jednorázové a na první pohled, zdůrazňuji, jednoduché úkony, ale jsou to i další činnosti, jako zejména koncepční činnost v oblasti provozování rozhlasového a televizního vysílání na území České republiky. Tady bychom dospěli k cílovému řešení, kdybychom vzali jako vzor praxi a systém těch nejvyspělejších, v této oblasti, států západní Evropy a také třeba i Spojených států amerických, kde tuto oblast zajišťuje plus mínus jedna až deset komisí, z nichž jedna přiděluje licence, druhá pořádá rozborová řízení a rozhoduje o pokutách a postizích za nedodržování zákonů a nedodržení licenčních podmínek.

Další má na starosti stížnosti, takže tento orgán musí reagovat v zájmu veřejnosti a v zájmu koncesionářů. Až po komisi, která má na starosti technické záležitosti, což je, monitorování stanic, pořadů atd. Pro upřesnění tento nezávislý úřad v USA má 1700 zaměstnanců. Pochopitelně toto není srovnatelné v absolutním počtu, ale chci jen dokumentovat to, že bude na této Radě, na tomto orgánu, jak si bude nabírat to všechno, co do této oblasti spadá. Ono toho není málo. My jsme, z hlediska toho, že jsme stát ne zrovna bohatý a že těžko můžeme přijímat zákon, který bude absolutně cílový, který postaví tuto oblast na úroveň západoevropských srovnatelných zemí, tak jsme si nemysleli. Osobně předpokládám, že tento zákon je třeba posuzovat jako zřizovací zákon, který zakládá to, co jsme povinováni vůči mezinárodním dokumentům, které jsme pod psali a ke kterým jsme se přihlásili - toto jsme povinováni realizovat a považujeme toto za určité povinné penzum, aby to mohlo být zahájeno co nejdříve.

Tím se dostávám k dalšímu momentu, který nastal, když jsme konzultovali s kolegy poslanci tento návrh zákona a toto řešení, což je otázka, která souvisí s rozpočtem. Je zde obava, nebezpečí a není zrovna tato obava neoprávněná, protože na první pohled je to zřejmé, když si prostudujeme tuto předlohu toho zákona, ale uvědomme si jedno, že tento orgán by měl mít samostatnou rozpočtovou kapitolu, která by pochopitelně podléhala schválení České národní radě. Je to zodpovědnost českému parlamentu a to je jediné řešení a jediná zodpovědnost, která u těchto orgánů je, když jde o nezávislost. Myslím, že ta pojistka je zde dostatečná a že budeme důvěřovat dalším poslancům, kteří při předkládání nejen výroční zprávy o činnosti a hospodaření Rady v závěru roku, ale jak ze zákona se uvádí, vždy kdykoliv o to ČNR požádá, že předloží takové materiály a podklady, které poslanci budou moci zvážit a podle nich rozhodnout.

S tím také souvisí otázka úřadu. Jde o velice diskutovaný problém s tím, že byla zde určitá představa, že by z hlediska určité úspornosti a nebezpečí, aby v dalších letech nám zde perspektivně nebujel aparát dalšího orgánu státní správy, že by tento výkonný aparát, zajišťující chod Rady byl zřízen při ministerstvu kultury a nezávislá by byla tato devítičlenná Rada. Toto jsme jednoznačně odmítli - použil bych lidového rčení, že by to byl "kočkopes". Ať nazveme tento úřad kanceláří, sekretariátem nebo úřadem - i když " úřad" zní z toho nejhůř, ale nehledejme v tom to nebezpečí, že by se servis této Rady byrokraticky rozvíjel a zvyšoval nároky na rozpočet. Toto je součástí systému, aby zde byla parlamentní kontrola a možnost do toho zasahovat, protože statut Rady, který stanoví náplň, obsazení úřadu, je zase schvalován Českou národní radou, takže zde je také pojistka.

I když zde není konkrétní situace srovnatelná a neexistují absolutní argumenty ani protiargumenty, jako výchozí jsme stanovili patnáctičlenný úřad - vyšli jsme s rozpočtem plus minus kolem 2 mil. Kčs. Předpokládám, že toto jako výchozí vychází ze strany našeho výboru jako předkladatele, abychom pochopili finanční situaci objektivně a obecně. Nechceme zde zakládat cílový program a jeho řešení hned, ale jde o to, aby to minimální, co je třeba neodkladně řešit, mohlo být řešeno. A zde jsme došli k závěru, že toto by nějakým způsobem mohlo činnost této Rady podpořit a zajistit, aby se to mohlo realizovat co nejdříve.

Samotná Rada je devítičlenná a zde bych řekl to zásadní, že navrhujeme, aby tři členové, kteří jsou voleni Českou národní radou do Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání, aby byli automaticky také členy české Rady, neboli Česká národní rada volí nepřímo tři členy tím, že je volí za členy Federální rady a dále volí šest členů přímo do české Rady pro provozování vysílání. Zde je třeba říci, že výstavba tohoto zřizovacího zákona pochopitelně vychází z federální normy a do jisté míry a nelze to ani jinak - tam, kde jsou shodné objektivně analogické záležitosti, tak je řeší po vzoru Federální rady pro televizní vysílání.

V tomto návrhu zákona je zakotveno a upraveno členství počínaje neslučitelností, která pět vychází z obecných požadavků, členství v Radě a jeho zánik a důvody odvolání. Předpokládám, že pokud jde o vlastní výstavbu a konstrukci tohoto návrhu zákona, že jsou to ty nejzávažnější momenty, které nejvíce asi budily a budí pozornost v této chvíli a proto bych spíš přenechal slovo panu společnému zpravodaji, který nejspíš uplatní to, co bylo ve společné zprávě zohledněno z Legislativní rady vlády a co ještě v lepším smyslu upravuje to, o čem jsem mluvil a potvrzuje to poslání, které by Rada měla splnit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Děkuji panu poslanci Průšovi a prosím společného zpravodaje výborů České národní rady poslance Petra Koháčka, aby se ujal slova.

Poslanec Petr Koháček: Vážená paní předsedkyně, vážený pane předsedající, páni ministři, dámy a pánové, kolega Průša za navrhovatele tohoto zákona, za výbor pro vědu, vzdělání a kulturu poměrně vyčerpávajícím způsobem vás seznámil s návrhem, který tento výbor připravil. Nicméně bych rád i přesto zdůraznil některé momenty, které tento návrh zákona přináší a které já osobně považuji za klíčové a za velice potřebné.

V prvé řadě je to koncepce, o které jsme již mluvili při projednávání jiných zákonných předloh v této oblasti. Tato koncepce spočívá v principu v tom, aby masmédia, jakými jsou televize a rozhlas v maximální možné míře stály od moci výkonné i zákonodárné. Samozřejmě nejde to nikdy udělat do naprostých důsledků, jistá kontrolní vazba zde být musí, ale jde o to, zajistit maximální nezávislost těchto orgánů na těchto složkách.

Z této koncepce vychází i tento návrh. Umožňuje bez státního vlivu a bez politických vlivů zajistit rozhodování o tom, kdo obdrží licence místní, ve větším rozsahu atd.

Tyto licence samozřejmě nemohou být udělovány všem žadatelům, protože jsou omezeny technickým rozsahem této sítě, a proto z tohoto důvodu je velice dobré, když za toto rozhodování neponese odpovědnost stát, ale Rada, která bude zajišťovat jednak do jisté míry i státní správu, ale hlavně bude garantem veřejnosti za to, že to dostanou ti, kteří nejlépe splní podmínky, které zákony ukládají.

To bych chtěl říci úvodem k tomu hlavnímu principu.

Dovolte mi nyní zmínit se o některých věcech, které by teoreticky mohly budit pochybnosti, proč je to takto a proč to není jinak.

Konkrétně jde o § 2, kde se uvádí, co tato Rada má dělat zejména. Není to taxativní výčet záměrně, protože tato Rada může mít ještě další úkoly, které vyplynou z praxe. Proto jsme se vyhnuli tomu, aby tam byla stanovena konkrétní a nezměnitelná působnost Rady. To je jedna věc.

Druhá věc, kterou bych považoval za důležitou ještě zde nyní říci, je Úřad Rady, který si zřizuje Rada jako svůj orgán k provádění své činnosti. Je potřeba si uvědomit, že té práce opravdu bude hodně. Ze zákona jsme např. pro Český rozhlas a Českou televizi uložili určité procento, které smějí maximálně využít pro reklamu. Takovéto omezení ve federálním zákoně je i pro soukromé společnosti a soukromé držitele licencí. A tyto věci bude kontrolovat tato Rada, pokud budou tyto licence uděleny Radou.

Zde je potřeba si také uvědomit, že Federální Rada bude vydávat licence jenom tehdy a jen pro ty případy, které budou mít rozsah na území celé federace, a nebo výrazně překročí rozsahem rámec jedné z našich obou republik. Všechny ostatní licence budou udělovat orgány národních republik. Samozřejmě může vzniknout otázka, který orgán to může být - byla tady ta verze, o které mluvil kolega Pruša, zdali ministerstvo, a to už jsem řekl, proč ministerstvo ne, nebo jiný orgán -, takže toto všechno bude tedy tato Rada dělat, což samozřejmě těch devět lidí fyzicky nemůže zvládnout.

Na druhé straně tady kolega Pruša uvedl, jakým způsobem je tato Rada organizována ve Spojených státech amerických. Jen je potřeba si uvědomit jednak rozlohu Spojených států, jednak to, že tam mají 950 televizních společností - přesný počet rozhlasových společností mi není znám a samozřejmě tento úřad má tak velký počet členů proto, že to odpovídá rozsahu Spojených států. U nás se samozřejmě zdaleka neočekává takto košatý orgán.

Tím se dostávám k poslednímu bodu, o kterém se chci zmínit a který by mohl eventuálně dělat problémy, a to je právě košatost tohoto Úřadu, která by mohla nastat.

V prvé řadě bych řekl, že rozpočet této Rady budeme schvalovat my, resp. tato poslanecká sněmovna, čímž bude moci naprosto přesně a jednoznačně tuto otázku korigovat. To je jedna věc.

A druhá věc je, že Rada, která bude plnit úkoly, která má a k tomu se pak dostaneme při projednávání společné zprávy původně navrženu koncepci takovou, že jen rozhodování o udělování a odnímání licencí bude náležet Radě a ostatní eventuálně bude svěřeno tomuto Úřadu. Tady bych chtěl připomenout, že výbor pro vědu, vzdělání a kulturu zrušil, resp. vyřadil tuto věc s tím, že rozhodovací pravomoci nemůže Rada převést na Úřad.

Nyní bych se rád zmínil ještě o stanovisku vlády České republiky z 19. února, které doporučuje přijetí tohoto poslaneckého návrhu. Opakuji to, co zde řekl již pan předkladatel, a to, že první sada připomínek vlády České republiky byla z převážné většiny zapracována do návrhu zákona a zůstaly vlastně nezahrnuty pouze dvě. Jedna se týká názvu zákona, která mně osobně se zdá nadbytečná, a to že by se dnešní název zákona měl doplnit "... a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících". A v § 1 vláda navrhuje ještě doplnit, že dohled na dodržování právních předpisů se vztahuje na provozovatele vysílání, kterým Rada udělila licenci, nebo kteří získali oprávnění na základě zákona ČNR. Osobně se opět domnívám, že to je nadbytečné, protože to upravuje federální zákon č. 478 z roku 1991 Sb.

A nyní bych si dovolil odůvodnit některé body ze společné zprávy, kterou máte pod číslem 584.

Pokud jde o doplňující návrh k § 2 odst. 1, pak jak v bodě a), tak v bodě b) se vlastně jenom slaďuje text se zněním federálního zákona, který naopak zase to má v opačném pořadí uvedeno o spolupráci s národními radami. Tady se tedy doplnilo jen to, aby tato dikce byla zpřesněna.

Taktéž z těchto důvodů se tam doplňuje nové písm. d) s tím, že navrhujeme ta ostatní přepísmenkovat, jež zní "vyjadřovat se k udělování a odnímání licencí, které je v působnosti Federální Rady" vychází to z § 17 písm. c) zákona 468 z roku 1991 Sb. Takže to jsou návrhy, které vlastně sladují tuto dikci s federální normou.

Vzhledem k tomu, že jste si to patrně přečetli, zmíním se jenom o některých pozměňovacích návrzích, které považuji za důležité.

Důležitá změna je ta, že v § 2 stávající písm. i) se mění na nový bod 2 s tím, že se samozřejmě další přečísluje, kde bylo, že "... předkládat České národní radě zprávu ..." atd. Tady se ztvrzuje tím, že Rada je povinna předkládat České národní radě zprávu o stavu vysílání a o své činnosti, a to nejméně jednou ročně, anebo vždy, pokud o to Česká národní rada požádá.

Také - a to je potom dále - neplnění této povinnosti je jeden z mála důvodů, kdy my můžeme Radu odvolat jako celek.

To další, to už jsou jenom úpravy, které byly provedeny pro nadbytečnost.