Česká národní rada 1990 – 1992

Jak správně uvedl pan poslanec Payne, nepromlčitelné jsou pouze tři druhy trestních činů: válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločiny podle zákona na ochranu míru z roku 1950. Byl bych velice rád, kdyby se podařilo orgánům činným v trestním řízení získat tzv. zvací dopis, pokud skutečně existuje, a kdyby viníci okupace ze srpna roku 1968 mohli být podle zákona na ochranu míru postiženi, jak si zaslouží, neboť rozhodli o osudu dvou generací.

Ale dokud tento zvací dopis nebude k dispozici, a dokud nám ho ruská strana nedá, pochybuji, že může takové trestní stíhání úspěšně proběhnout. Zajímavé je, že se stále tvrdí, že generální prokurátor ČR byl nečinný. Ale nikdo nenavrhl postup, který zákon o prokuratuře umožňuje, neboť generální prokurátor federace v případě nečinnosti generálního prokurátora ČR může ve vyjmenovaných případech zasáhnout. Kromě toho pokud se někdo domnívá, že generální prokurátor někomu nadržuje, tak ho více méně obviňuje z toho, že se dopouští trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 trestního zákona, eventuálně trestného činu nadržování podle § 166 tr. z. Mě udivuje, že by byla normální situace v právním státě, aby v současné době v tisku probíhaly kampaně současně proti generálnímu prokurátorovi federace doc. Gašparovičovi i proti generálnímu prokurátorovi dr. Brunnerovi. Udivuje mě, jak je možné v právním státě, aby mluvčí federálního ministerstva vnitra pan Fendrych uvedl, že řada osob se dopustila trestného činu vlastizrady včetně profesora Mlynáře, jednoho ze zakladatelů Charty 77, ačkoli o tom žádný soud nevydal rozsudek. Stále platí § 2 odst. 2 tr. ř. o presumpci neviny, podle kterého nelze o nikom tvrdit, že se dopustil nějakého trestného činu, dokud nebyl o tom vydán pravomocný soudní rozsudek.

A v žádném usnesení o odložení věci nebo zastavení trestního stíhání nemůže mít uváděno ve svých důvodech, že se někdo dopustil nějakého trestného činu, když za to nebyl soudem odsouzen. Chtěl bych odkázat, pokud jde o tuto zásadu presumpce neviny, na dvě vynikající soudní rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. 122 z roku 1968 a 37 z roku 1971. Byl bych rád, kdyby se s ním seznámil každý, kdo chce hovořit o tom, kdo spáchal jaký trestný čin.

Chci upozornit ještě na jeden judikát, a to č. 35 z roku 1977, který se týká odpovědnosti státního zaměstnance pracujícího u státního orgánu při odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb. V tomto rozhodnutí byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí procesní povahy, jako je např. rozhodnutí o vazbě, neexistuje ani občanskoprávní odpovědnost příslušného státního zaměstnance, neboť nejde o rozhodnutí v meritu věci.

My jsme zde zaujali právní názor, že existuje dokonce i trestní odpovědnost. Generální prokurátor nemůže podléhat žádným politickým vlivům a zahajovat trestní stíhání na přání
určitých politických sil také proto, že může konkrétního občana obvinit a uvést ho do procesního postavení obviněného tehdy, když jsou splněny všechny kvalifikované znaky podle trestního řádu, který existuje, přesně kvalifikované důvodné podezření ze spáchání určitého konkrétního trestného činu.

Nejde tedy o libovůli s tím, že by generální prokurátor mohl podávat obžaloby k soudu proti komukoli, kdy se to bude politicky hodit s tím, že nezávislý soud rozhodne. Protože prokurátor odpovídá za to, že nikoho, kdo nesplňuje znaky obviněného nepostaví do procesní pozice obžalovaného a nedůvodně ho nepostaví před soud. Takže právní ochranu občanovi nezajišťuje jenom soud, ale i orgány prokuratury.

Myslím, že bychom si měli odpovědět i na otázku, jestliže chceme právní a demokratický stát, zda musíme uznávat i úctu k právu nebo chceme, aby právo bylo opět služkou politiky. Pak je, to ovšem jedině cesta pro návrat k další, třeba jiné totalitě.

Zdůrazňuji, že usnesení ústavně právního výboru ze 14. února 1992 je podle mne jedině správné a měli bychom odmítnout návrh usnesení, který přednesla paní poslankyně dr. Röschová, neboť v případě odvolání generálního prokurátora dr. Brunnera by bylo naprosto jasným pokynem pro jeho eventuálního nástupce, jak se má chovat, aby byl tvárný podle politických vlivů, neboť by jinak mohl dopadnout stejně. To by byl také konec právního státu.

/Spontánní potlesk./

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Řezáčovi, s faktickou poznámkou se přihlásil Dohnal, potom pan poslanec Výborný.

Poslanec Vojtěch Dohnal: Vážení přítomní, protože pan poslanec Giňa a paní poslankyně Roschová navrhli velice závažné usnesení, žádám, aby aparát pro všechny přítomné poslance tento návrh na usnesení namnožil.

/Potlesk./

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji.

Prosil bych aparát, aby vyhověl této žádosti. Je to logické, já jsem si to celé doslova poznačit nestačil.

Pan poslanec Výborný s faktickou poznámkou.

Poslanec Miloslav Výborný: Moje žádost byla úplně stejná, takže to už je - jak předpokládám - vyřešeno. Kromě toho bych požádal, aby nikoli až po skončení rozpravy a dokonce ani nikoli okamžitě, ale přece jen v průběhu příští půl hodiny nebo hodiny došlo k přerušení schůze nejen na odpočinutí, protože jednotliví poslanci odcházejí, což jim nelze vyčítat vzhledem k délce našeho jednání, ale také proto, aby se mohly sejít kluby a o návrhu tohoto usnesení rokovat.

/Potlesk./

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji. Je to procedurální návrh. Nyní bych dal slovo panu poslanci Müllerovi s tím vysvětlením, že jsem si vědom toho, že je členem předsednictva, ale běžná praxe zde je, že pouze pokud trvá na svém právu přednostního udělení slova, tak to předsedající dělá. To nebyla tendence ho "upozadit".

Poslanec Jiří Müller: Pane předsedající, dámy a pánové, neviděl jsem důvodu, proč bych měl vystupovat, když mě k tomu vyzvala paní dr. Röschová, jejíž kroky, jejíž úsilí, abych tak řekl, o hlavu pana generálního prokurátora skrze causu pana Marečka, sleduji od začátku přinejmenším s rozpaky.

Pan poslanec Payne se zmínil o chorobné nečinnosti předsedy petičního výboru. Bylo to v souvislosti se stížností, kterou zde přečetl. Na náš výbor tato stížnost nedošla, jak mi znovu sdělil před chvílí předseda naší petiční komise, který si to na výboru znovu ověřoval. Nečekám, že by se mi pan poslanec Payne omluvil.

(Veselost.)

Nabídnutou rukavici ovšem přijímám.

Na posledním plénu pan poslanec Payne navrhl usnesení ke splnění požadavků pana Marečka. Pak ho stáhl proto, že musel jít hlídat děti.

V tom návrhu ale nabyl žádný požadavek pana Marečka uveden. Za to však to byl doslovný text tzv. debolševizačního usnesení, které před několika měsíci bylo navrženo ve sněmovně při jiné příležitosti, a to k pokusu o puč v Sovětském svazu. (Potlesk v části sálu.)

Chtěl bych poznamenat, že toto je zase neuvěřitelná činorodost.

(Veselost. Potlesk v části sálu.)

Rád bych se vrátil k meritu věci a pokusil se doplnit výklad pana dr. Výborného, pokud tam co k doplnění je, a pokusil se, dát objektivní zprávu o tom, co on ještě neřekl. Snad jen jediné usnesení našeho výboru, které zde nebylo citováno, je usnesení z 5. 2. 1992, které bylo přijato na základě rozpravy, jež ve výboru byla z podnětu - pokud si dobře pamatuji - jednoho z poslanců výboru v přítomnosti pana dr. Křečka, člena nezávislé komise prezidenta republiky a generálního prokurátora ČR dr. Brunnera.

Toto usnesení konstatuje, že výboru petičnímu, pro právní ochranu a bezpečnost ČNR jako orgánu zákonodárného sboru nepřísluší vyslovovat se k rozhodnutí orgánu prokuratury ČR.

Dále vyjadřuje podporu snaze generálního prokurátora vytvořit z prokuratury nezávislý orgán dozoru nad dodržováním právního řádu. Konstatuje, že administrativní nedostatky spočívající v odeslání jednoho z rozhodnutí GP ČR panu Marečkovi sedm měsíců po jeho vydání a nesprávná stylizace textu zdůvodnění jednoho z rozhodnutí krajské prokuratury pravděpodobně přispěly k nešťastnému rozhodnutí pana Marečka nepřerušit hladovku.

Vzhledem k informaci generálního prokurátora ČR, že probíhá trestní stíhání bývalých generálních prokurátorů, pana Pjaščaka, pana Krupauera a dalších bývalých pracovníků prokuratury, kromě jiného ve věci zodpovědnosti za vydání protiprávních závazných pokynů k aplikaci trestní represe vůči občanům domáhajícím se dodržování základních ústavních práv v letech 1988 a 1989, čímž je podle názoru výboru plněn jeden z požadavků pana Marečka, vyzývá ho výbor petiční, pro právní ochranu a bezpečnost ČNR k ukončení hladovky.

Tolik jediné usnesení, které zde bylo zmíněno, ale nebyl řečen jeho obsah. Snad proto, abych sledoval slova pana předsedy ústavně právního výboru dr. Výborného, který uváděl průběh zasedání svého výboru a hlasování o jednotlivých návrzích, rád bych uvedl, že usnesení našeho výboru z 10. 2. bylo v zásadě s drobnými změnami, které se netýkaly merita věci, přijato podle původního návrhu s jedinou výjimkou, že nebyl schválen odstavec, který zní "výbor petiční, pro právní ochranu a bezpečnost ČNR vyslovuje nesouhlas s tím, že generální prokurátor ČR dosud nerozšířil trestní stíháni ve věci odpovědnosti za vydání uvedeného stanoviska proti bývalým generálním prokurátorům dr. Pieščakovi a dr. Krupauerovi a nezahájil trestní stíhání proti dalším osobám v této věci." Tento odstavec poměrem hlasů 7:4 nebyl do usnesení z původního návrhu přijat.

Měl bych v této souvislosti ještě informovat, že náš výbor přijal dne 10. 2. usnesení, ve kterém m.j. doporučil generálnímu prokurátorovi ČR, aby určité hodnocení výboru, které v usnesení je, pokud s ním souhlasí, sdělil bezodkladně panu Marečkovi dopisem a poté podal podnět generálnímu prokurátorovi ČR k zahájení trestního stíhání osob, které se podílely na vypracování a vydání stanoviska k dalšímu postupu proti aktivizaci protisocialistických sil, vypracovaného Nejvyšším soudem ČSSR, FMV a Generální prokuraturou ČSSR. Dopisem z druhého dne mi pan generální prokurátor sdělil, že tato doporučení našeho výboru splnil.

To je snad vše k tomu, co jsem považoval za potřebné doplnit k výkladu pana dr. Výborného.

Nyní bych rád řekl několik svých poznámek k práci generálního prokurátora.

Generální prokurátor má vůči ČNR politickou odpovědnost za provádění trestní politiky státu. Svou kontrolní funkci ČNR uplatňuje tak, že jmenuje a odvolává generálního prokurátora. Otázka je, zda byly zjištěny tak hrubé chyby generálního prokurátora ČR, aby měl být odvolán. Dva výbory ČNR, které se v nějakých souvislostech prací generálního prokurátora v poslední době zabývaly, nic takového nekonstatovaly.

Na druhé straně je pravda, že ve společnosti existuje napětí díky pomalému postihu lidí, kteří jsou nositeli nezákonnosti z minulosti. Je tedy pochopitelná otázka, zda je přístup Generální prokuratury v této věci dostatečně aktivní. To je seriozní otázka a musí být prozkoumána.

Navrhuji v této souvislosti, aby Generální prokuratura předložila ČNR zprávu o tom, jak vyřídila podněty, které jí byly doručeny a které se týkají období před listopadem 1989.

Máme-li zkoumat aktivitu prokuratury, musíme zároveň zkoumat i její stav. Vzhledem k úbytku počtu, pracovnímu zatížení a nejistotě se prokuratura koncentruje spíš na to, aby nepřestala fungovat, než na aktivní politiku vůči minulému období. Máme možnost vyzvat Generální prokuraturu k jinému směru jejího úsilí, pokud na sebe vezmeme i odpovědnost za možné důsledky.

V požadavcích na prokuraturu je třeba striktně odlišit právní rámec, právní řád a politickou vůli. Prokuratura nemůže sledovat politickou vůli nikoho a my to po ní nemůžeme chtít.

Děkuji za pozornost.

Potlesk.

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Müllerovi. Protože jednáme už dvě a půl hodiny bez přestávky, dovolte mi, abych ve smyslu toho, co zde navrhoval pan poslanec Výborný, navrhl takový postup: mám zde ještě sedm přihlášek do rozpravy. Pokud některý z poslanců, který je přihlášen do rozpravy, chce něco závažného dodat jako doplňující informaci k tomu, co zde přednesli předsedové obou výborů, které se problematikou zabývaly, zřejmě by bylo rozumné, aby tyto doplňující informace zazněly ještě před přestávkou. Přestávka bude muset být zřejmě delší, aby tam byl i prostor pro jednání klubů.

Chtěl bych požádat poslance ještě přihlášené do rozpravy o sdělení, zda chtějí vystoupit před přestávkou. Pokud tomu tak není, mám v úmyslu přerušit naše jednání zhruba do 19.00 hod.

Poslanec Ivo Palkoska: Pouze nerozumím, jestli přestávka je na večeři, nebo na to, aby se sešly kluby. Pokud je to proto, aby se sešly kluby, jak je navrhováno, pak doporučuji, aby kluby se sešly až po skončení rozpravy.

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Je pravda též, že zde zazněl logický požadavek kolegy Dohnala, aby nám byly rozdány návrhy na usnesení.

Je tady další procedurální návrh, abychom pokračovali v rozpravě. Zazněly tady návrhy, s kterými se musím vyrovnat, a to návrh na to, aby byla přestávka.

Takže o tom rozhoduji já sám (smích v sále), jak jsem byl poučen.

Nezlobte se, dělám přestávku do 18,30 hod.

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Vážené kolegyně, vážení kolegové, zahajuji přerušenou rozpravu. Předávám slovo panu poslanci Chromému, dále se připraví pan poslanec Payne.

Poslanec Heřman Chromý: Vážená, paní předsedkyně, vážený pane předsedající, vážený pane generální prokurátore, vážený pane ministře, vážená sněmovno. V té poměrně velmi, rozmanité diskusi již zaznělo mnoho hlasů. I na základě toho, co jsem zde slyšel, bych se je pokusil rozšířit o to, co zde slyším i z lavic, proč zrovna to musí být právě komunistický poslanec nebo poslanec KSČM, který obhajuje generálního prokurátora. Chtěl jsem se tohoto vyvarovat, a protože se touto otázkou zabývám, rád bych vám předložil některé závěry k podobnému problému, jak říkám, jen některé závěry k hodnocení aktuálních právních otázek našich sousedů v Maďarské republice, souvisejících zejména s nápravou křivd spáchaných totalitním poválečným režimem a trestním postihem jejích viníků.

Tak jak tu bylo panem poslancem Výborným velmi přesně popsáno jak probíhalo zasedání nebo schůze ústavně právního výboru, tak jsme se tu přece jenom, i když v některých vystoupeních předřečníků to zde zaznělo, nedotkli té podstaty toho, o co tu běží, toho, co by mělo být skutečnou otázkou této diskuse nebo rozpravy, totiž naší politické odpovědnosti a toho, co má představovat orgán generální prokuratury, ale nejen tento orgán, orgán soudu, protože mám za to, že se můžeme od prokuratury dostat i k jiným orgánům státní správy, aniž bychom se dotkli problému. Ve vystoupení nevím kterého poslance zde zaznělo i jméno filozofa Jasperse, bohužel nezaznělo to, co on vždycky zdůrazňoval - přesné rozlišování kriminální, politické, morální a metafyzické viny. Já bych se tedy soustředil a vyňal bych z expertízy šesti renomovaných odborníků - profesora trestního práva, profesora politických věd, profesora trestního procesu, profesora politických dějin, profesora filozofie práva, profesora občanského práva Maďarské republiky - tři otázky, které i v této diskusi mohou obohatit náš obzor.

K legitimitě, k legalitě a ke kontinuitě práva. Cituji: Držitelé moci totalitního systému neměli žádný prostředek legitimity, protože zřídili instituce pro vykonávání moci z vlastní vůle, aniž by požádali o souhlas lidu. To determinovalo vlastnictví i politický, ekonomický a sociální status národa mocenským způsobem. Volby v uvozovkách, které se občas konaly, nedávaly voličům příležitost působit na vývoj systému, neboť ti, co byli u moci, jednali v prostředí garantovaném cizími okupačními silami a jejich vlastními mocenskými institucemi.

Nyní k legalitě. Absence legitimity však neznamená nedostatek legality a legislativy. Dřívější zákony mohou být hodnoceny z hlediska kvality, ale jejich existence nemůže být závislá na schválení nějakou formou kritické filozofie přirozeného práva, zásad vlastnického práva, spravedlnosti, morálky. V tomto světle i nepřijatelný zákon je zákonem, protože právo je systém pravidel, stanovený a sankcionovaný mocí, která tu existuje. Platnost tohoto právního systému nemůže být zpochybňována z celé řady důvodů. Především převážná většina těchto zákonů přijatých dřívějším systémem dosud působí jako platné normy. Za druhé tyto právní poměry ustanovené podle zákonů schválených během dřívějších dekád a které jsou z větší části dosud platné, dále působí. Skutečnost současné a budoucí kontinuity vlastnických vztahů, rodinných, pracovních, sociálních a jiných vztahů vyúsťuje v závěr, že zde byl, byť v uvozovkách, zákonný systém práva.

Tento právní systém může být změněn ale jen přijetím nových zákonů a nařízení. Z toho důvodu, cituji: "Maďarská republika nezačíná s čistým štítem, ale nese s sebou právní odkaz minulosti jak ve formě zákonů, tak právních vztahů." Nyní ke kontinuitě práva: "V Maďarské republice přežívají zákony minulého systému. Je skutečností, že určitý počet zákonů před rokem 1949, a dokonce zákonů přijatých v minulém století, může být považován za platný. "Z toho lze dovodit závěr, že maďarské právo, jdeme-li nazpět, situace - to je moje poznámka - je analogická, je kontinuálně vzájemně spojená tapisérie zákonů.

"Otázka kontinuity práva musí být řešena jednoznačným rozhodnutím státu. V zásadě můžeme volit mezi deklarací nebo odmítnutím právní kontinuity. Z toho pak je nutno nést přímé důsledky, jakož i působení těchto důsledků do celého právního systému. Volba mezi kontinuitou nebo diskontinuitou nemůže být podle situace selektivní. Není proto možné v rámci právního systému ze zcela mimoprávního, právně nedefinovaného důvodu uznávat platnost zákona jen v určitých záležitostech a odmítat uznání jeho platnosti v jiných případech.

Z hlediska ústavního práva proto náš politický přechod nebyl revolucí. Z toho důvodu, a protože si přejeme být uživateli výhod přijaté právní kontinuity, vycházíme z toho a předpokládáme, že budeme pokračovat v právní kontinuitě se starým režimem z čistě technického hlediska. Změna systému, která je změnou státní a vládní formy, byla provedena v mezích vládní kontinuity, protože zde nedošlo k revoluci, která by anulovala celou právní a institucionální strukturu minulého systému. Při revolučním incidentním přerušení právní kontinuity je řetěz právní platnosti přetržen a stát může jen očekávat nové mezinárodní uznání založené na jeho znovuzřízení."