Česká národní rada 1990 – 1992

Poslanec Jiří Payne: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, paní poslankyně Marvanová upozornila na některé prodlevy v činnosti prokuratury, které po mém soudu jsou velmi závažné. Zároveň vyzval předsedy výborů petičního, pro právní ochranu a bezpečnost a ústavně právního, aby se vyjádřili k jistým skutečnostem, které se týkají prokuratury.

Předseda bezpečnostního výboru se nehlásí o slovo, zdá se, že také trpí chorobnou nečinností.

/Projevy nesouhlasu, sykot v části sálu./

Já bych se chtěl dotázat, s jakým výsledkem výbor projednal stížnost, která se zakládá na petici ze dne 10. 12. Od té doby již uplynulo dost času na to, aby se něco mohlo začít dělat.

Tato petice je adresováno mj. také našemu bezpečnostnímu výboru a je ze dne 10. ledna t.r. Tento dopis /pardon, nejedná se o petici, jedná se o dopis/ je nadepsán Stížnost na generálního prokurátora ČSFR JUDr. Gasparoviče, generálního prokurátora ČR JUDr. Brunnera a hlavního vojenského prokurátora JUDr. Kříženeckého. Text přečtu celý, ačkoli z něj se naší problematiky bude týkat jenom určitá část, ale protože chci vyzvat předsedu výboru, aby se vyjádřil k tomu, s jakým výsledkem byla věc projednána, nezbývá, než text přečíst celý, jestliže pan předseda se dosud k tomu neměl.

Vážení členové bezpečnostních výborů, dne 10. 12. 1991 u příležitosti Dne lidských práv se z naší iniciativy konala demonstrace na Václavském náměstí, kde byla přijata petice Právo na spravedlnost, která byla podepsána řadou spoluobčanů.

Signatáři této petice žádají, aby ze svých funkcí byli neodkladně odvoláni generální prokurátor ČSFR JUDr. Gasparovič, generální prokurátor ČR JUDr. Brunner a hlavní vojenský prokurátor JUDr. Kříženecký.

Tento požadavek vyplývá z našeho přesvědčení, že nečinnost a nevšímavost těchto představitelů prokuratur ke spáchaným trestným činům a jejich pachatelům v době totalitního režimu je hlavní příčinou současné neutěšené politické situace v ČSFR.

Jednou z hlavních příčin politického napětí ve společnosti je zklamání těch občanů, kteří nezkaženi totalitní mocí očekávali, že po revoluci ústavní činitelé dají průchod spravedlnosti, v důsledku které budou potrestáni hlavní viníci politických, hospodářských a morálních zločinů, kterých se v posledních desetiletích od roku 1948 dopustili pachatelé, převážně představitelé a členové KSČ nebo pachatelé, kteří byli těmito inspirováni. Mnohé z těchto zločinů byly způsobeny jednáním, jehož znaky naplnily skutkové podstaty trestných činů uvedených v trestním zákoníku č. 86/1950 Sb., tak i zákoníku dosud platného č. 141/1961 Sb. Roztrpčení občanů je vyvoláváno nejen tím, že nedošlo k postihu pachatelů trestných činů, ale i skutečností, že mnozí reprezentanti a ochotní vykonavatele totalitní represe v orgánech SNB, prokuratury a justice zůstali na svých místech, což vyvolává podezření, že jsou to oni, kteří se snaží o to, aby nedošlo k postihu těch, s nimiž je spojovaly nebo ještě spojují soudružské vztahy.

Má-li dojít k očistě těchto orgánů, k očištění veřejného života a ke skutečnému rozchodu s reálným socialismem a tím k obnově pozitivních národních a morálních hodnot, je nutno se vyrovnat s minulostí a poskytnout všem obětem totalitního režimu právo na spravedlnost. Dosavadní námitky orgánů trestního řízení, zejména jejich představitelů spočívají v argumentaci, že trestné činy spáchané za totality jsou promlčeny, amnestovány nebo, že vůbec nepodléhají trestně právním kvalifikacím. Že jde o tvrzení účelové je zřejmé z toho, že nejsou s výjimkou některých odpovědných příslušníků z demonstrace dne 17. listopadu 1989 vůbec stíhání příslušníci SNB a Lidových milicí, kteří brutálně zasahovali proti účastníkům demonstrací v letech 1988 - 1989. Dosud je v živé paměti teror, který na ulicích Prahy a jiných měst rozpoutali tito příslušníci, a to i proti ženám, starým lidem, nezletilým a dětem. Ve své petici Právo na spravedlnost požadujeme, aby byli před soud postaveni velitelé jednotek, kteří zasahovali nezákonným způsobem proti pokojným manifestacím a účastníkům demonstrací, náčelníci a příslušníci 2. správy SNB v Bartolomějské ulici, kteří bili zadržené při demonstracích, jakož i další náčelníci a příslušníci z jiných oddělení SNB, např. z pověstného "dvorečku" ve Školské ulici. Za třetí vedoucí státní a straničtí funkcionáři, odpovědní za hromadný psychický a fyzický teror, kterému bylo vystaveno obyvatelstvo v době pokojných manifestací pro demokratické veřejnosti v letech 1988 až 1989.

Příslušníci StB, kteří v letech 1988 až 1989 psychickým a fyzickým terorem zastrašovali pořadatele a účastníky pro demokratických shromáždění v Praze, unášeli je, bili, vyhrožovali jim likvidací, čímž je chtěli odradit od jejich nezadatelného práva na svobodu shromažďování a svobodu slova a projevu, všichni tito pachatelé se opakovaně dopouštěli některých trestných činů, které pro krátkost doby od spáchání nejsou promlčeny. A některé nebyly amnestovány - § 158 zneužití pravomoci veřejného činitele, § 221 odst. 3 ublížení na zdraví. Pouze v těchto ojedinělých případech došlo k postihu některých příslušníků, zejména v souvislosti s demonstrací dne 17. listopadu 1989.

Zásada oficiality přikazuje všem orgánům trestního řízení, především orgánům prokuratury, aby zahájily trestní stíhání jak v případě dosud neznámého pachatele, tak proti konkrétnímu pachateli v případě každého trestného činu, o kterém se dozví. Této zásadě neučinily orgány prokuratury zadost. Spáchání shora uvedených trestných činů je notoricky známo více než dva roky. Tyto trestné činy jsou také zadokumentovány na videozáznamech a byly opakovaně uváděny v televizi a filmových týdenících. Některé z těchto trestných činů byly dokonce vyšetřeny inspekcí bývalého Úřadu na ochranu ústavy a demokracie a uzavřené spisy byly předány vojenské prokuratuře k vypracování obžaloby, která však dosud vypracována nebyla. Orgány prokuratury zcela ponechaly bez povšimnutí jednání osob odpovědných za vydávání rozkazů k potlačování demonstrací v letech 1988 až 1989, při kterých docházelo k vyvolávání paniky, hromadnému útěku lidí, často ve stísněném prostoru, a k jejich stlačování, zvláště pokud zakročující jednotky a příslušníci útočili proti pokojným demonstrantům zepředu i zezadu. Jednání těchto osob zcela jednoznačně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení podle § 179 trestního zákona. Hypotéza tohoto ustanovení uvádí, že tohoto trestného činu se dopustí - citát - kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil, nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání /obecné ohrožení/ - konec citátu, přičemž komentář k trestnímu zákonu výslovně uvádí, že takovým jednáním může být vyvolání paniky v přeplněné místnosti nebo prostoru.

Např. typický m příkladem tohoto trestného jednání bylo pronásledování účastníků demonstrace dne 28. října 1988, kteří byli z obou stran sevřeni v prostoru parku vedle Národního muzea a k útěku jim zbyl pouze prostor přes magistrálu, dálnici, která vede za budovou muzea. Při útěku museli překonat nejen vyvýšenou zítku, keře, ale i samotnou magistrálu, na které nebyl zastaven provoz. Stovky nebo tisíce lidí za plného provozu v panickém útěku kličkovaly mezi projíždějícími auty. Obdobná situace, kdy byla vyvolána panika v uzavřeném prostoru se opakovala vícekrát a jako další markantní případ je možno uvést způsob zásahu proti demonstrantům dne 19. ledna 1989 na Václavském náměstí v onen pověstný čtvrtek, který v historii demonstrací 1988 - 1989 byl nejbrutálnějším zásahem vedle zásahu 17. listopadu 1989.

Těchto opakovaných trestných činů ve stádiu dokonaném, nikoliv tedy jen v pokusu, se dopouštěli jak velitelé těchto zásahů, jednotliví příslušníci, tak i jejich političtí inspirátoři z řad představitelů strany a státu. Těmito trestnými činy se prokuratura vůbec nezabývala.

Jestliže není možno některé trestné činy stíhat vzhledem k amnestii prezidenta republiky, jako např. některé formy trestné součinnosti, jíž se trestnými činy podněcování podle § 164 trestního zákona a schvalování trestného činu podle § 165 dopustili někteří straničtí a státní představitelé svými opětovnými výzvami k tvrdým zákrokům, výhrůžkami a poděkováními příslušníkům SNB a LM, kterými veřejně schvalovali jejich zákroky, pak to znamená, že je možno přistupovat stejně k dalším neamnestovaným a nepromlčeným trestným činům.

Pasivita orgánů vojenské prokuratury spolu s Generální prokuraturou, spolu s neskrývanými sympatiemi, které se např. u vojenské prokuratury projevují v jejím přístupu k prověrkám v SNV, kdy jednotliví prokurátoři podávají protesty proti rozhodnutím prověrkových komisí včetně žádostí o zproštění mlčenlivosti členů prověrkových komisí za účelem jejich výslechu, prokazují, že tento orgán, který pracuje až na změnu ve svém nejvyšším vedení, ve stejném personálním složení jako před revolucí, bez jakéhokoliv prověření, má zájem prověrkové řízení v SNV zpochybnit nebo anulovat.

Mimo tento hlavní předmět stížnosti zůstává problematika postihu pachatelů trestných činů, které byly spáchány v letech 70. a 80., kdy se řada příslušníků StB dopouštěla trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele svým nezákonným brutálním postupem proti politickým odpůrcům, disidentům.

Zde je možno např. uvést aktivitu StB, která směřovala např. k vytlačení nepohodlných politických odpůrců z republiky na základě jejich všemožného šikanování, pronásledování a postihů, nebo další zákroky při zadržování politických odpůrců, omezování jejich svobodného pohybu, zabavování jejich věcí, vyvíjení nezákonného nátlaku na ně a na jejich rodinné příslušníky, protiprávní způsoby výslechů, používání fyzického násilí a všechna ostatní porušování trestního zákona a trestního řádu a jiných právních předpisů v té době platných.

Tato jednání, podle našeho názoru, naplňovala skutkové podstaty trestných činů omezování osobní svobody podle § 231 odst. 2 trestního zákona, zbaveni osobní svobody podle § 232 odst. 1 a 2 trestního zákona, vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 trestního zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 2 trestního zákona, krádeže podle § 247 odst. 3 trestního zákona a loupeže podle § 234 odst. 2 trestního zákona.

Uvádíme jen ty trestné činy, kde výše trestní sazby vyloučila zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie.

S tím souvisí i trestní odpovědnost tehdejších představitelů totalitního režimu.

Zcela samostatnou kapitolu tvoří event. trestní postih představitelů strany a státu, kteří schválili tzv. vstup sovětských vojsk a kteří se sovětskými okupanty až do revoluce spolupracovali, okupaci schvalovali a dokonce dávali příkazy k pronásledování lidí, kteří pouze verbální formou okupaci odmítali. Námitka promlčení, kterou zde Generální prokuratura vznesla, je problematická, nebyla podrobena právnické diskusi a lze o ní důvodně pochybovat, vzhledem k tomu, že většina tehdejších představitelů jako poslanci disponovala poslaneckou
imunitou, která stavěla promlčecí dobu.

Neřešena zůstává i problematika pachatelů trestných činů proti lidskosti, které byly spáchány v 50. letech. Zde je možno vyjít z § 67 trestního zákona, podle kterého nezaniká trestnost trestného činu teroru podle § 93 a 93a), obecného ohrožení podle § 179 odst. 2 a 3, vraždy podle § 219, ublížení na zdraví podle § 221 odst. 2 písm. b), odst. 3 a 4, § 222, omezování osobní svobody podle § 231 odst. 3, zbavení osobní svobody podle § 232 a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 2, pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají zločiny proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva. Tímto předpisem je úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti sjednaná VS OSN dne 26. listopadu 1968, která pro Československo vstoupila v platnost 11. listopadu 1970 a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 53/74 Sb.

Protože některé tyto trestné činy nebyly amnestovány a navíc se jedná o typické trestné činy páchané v 50. a 60. letech, je jejich stíhání nejen možné, ale i nutné. Podle článku 2 citované úmluvy "jestliže dojde ke spáchání kteréhokoliv zločinu uvedeného v čl. 1, vztahují se ustanovení této úmluvy na představitele státní moci a soukromé osoby, kteří se jako přímí představitelé nebo účastníci podílejí na spáchání kteréhokoliv z těchto zločinů, nebo přímo podněcují jiné k jejich spáchání, nebo se k jejich spáchání spolčují, a to bez ohledu na stupeň dovršení a na představitele státní moci, kteří jejich spáchání tolerují".

Protože je tedy možné stíhat pachatele uvedených trestných činů zločinu proti lidskosti, tak podle zásady oficiality zde orgány prokuratury opět neplní svoji povinnost. Tím jsou orgány prokuratury odpovědné za nepotrestání viníků pachatelů trestných činů, a to samo o sobě brání vytvoření právního státu. Povzbuzuje pachatele trestných činů, iniciuje jejich další trestné činy a ve svém souhrnu s dalšími příčinami to vytváří ve společnosti morálně nepřijatelný stav, se kterým se nechceme smířit.

Proto podáváme tuto stížnost a očekáváme, že členové branně bezpečnostních výborů ji posoudí s odpovědností, kterou vyžadují současné společenské a politické poměry v ČSFR a po jejím přezkoumání dají podnět k odvolání generálního prokurátora ČSFR, ČR a hlavního vojenského prokurátora. V Praze dne 10. ledna 1992. Podepsáni: Petr Placák, Jana Miklušáková, Stanislav Penc, Kamil Černý, Lucie Váchová a Vojtěch Pokorný.

V závěru této stížnosti, která byla adresována bezpečnostnímu výboru, se hovoří o právním státu. Domníval jsem se, že nám všem jde o vytvoření právního státu, ve kterém budou zákony platit pro každého občana stejně a budou stejně platit i pro představitele politické moci. Třeba i bývalé představitele. Domnívám se, že tento dopis je skutečně závažným dopisem. Udivuje mě, že pan předseda bezpečnostního výboru se nepřihlásil do rozpravy, aby nás informoval o tom, jak tato věc byla ve výboru projednávána.

Prosím, aby tak učinil a prosím také pana generálního prokurátora, aby se vyjádřil k tomu, co bylo učiněno na Generální prokuratuře od 10. prosince, kdy vznikla iniciativa Právo na spravedlnost.

Děkuji.

Potlesk.

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Paynovi. Přihlásil se pan generální prokurátor, kterému dávám v souladu s jednacím řádem slovo ihned.

Generální prokurátor Ludvík Brunner: Pane místopředsedo, paní a páni poslanci! Chtěl bych nyní reagovat na to, co zde přečetl pan poslanec Payne.

Mám tuto stížnost také, dostal jsem ji asi před 14 dny, kdy mi ji předal hlavní vojenský prokurátor. Tato stížnost je adresována branně bezpečnostním výborům FS. Hlavní vojenský prokurátor se tohoto projednávání osobně zúčastnil minulý týden. Oba tyto výbory odmítly tuto stížnost projednávat. Nechci se vyjadřovat k obsahu. Jsem zde označen jako jeden z těch, kteří brání vypořádání se s minulostí. Domnívám se, že je to záležitost federální a hlavní vojenské prokuratury. Za tyto složky já podle zákona o prokuratuře ani podle platné Ústavy neodpovídám.

Jestli bych se mohl ještě vyjádřit k některým záležitostem, které byly zde některými poslanci vzneseny. Jestli mohu reagovat na pana poslance Giňu, který v podstatě ve svém usnesení chce projednat 2 body: já se nechci dovolávat toho, co zde řekl pan poslanec Řezáč, ale skutečně trestné činy, nebo podezření z trestných činů osob podléhajících vojenské pravomoci, vyšetřuje vojenská prokuratura, která je součástí federální generální prokuratury, takže já s touto záležitostí, osobně nemám nic společného, stejně jako prokurátoři působící v prokuratuře ČR.

Pokud jde o druhý bod doporučení, aby Generální prokuratura ČR byla důslednější při postihu rasové diskriminace, k tomu bych chtěl říci asi tolik: já jsem pochopitelně nebyl připraven, že se tady otevře tato otázka, budu mluvit jenom o tom, co vím sám ze své činnosti. Já jsem zhruba před 4-5 měsíci, - pokud byste měli zájem, mohu vám podat informaci z konkrétního spisu - dával osobně pokyn ještě před tím, než mně přišlo trestní oznámení, aby bylo zahájeno šetření, popř. trestní stíhání ve věci týdeníku Politika, ve kterém se objevují velice nebezpečné, rasově zabarvené články. Může mi pan ministr Sokol potvrdit, že na prvním zasedání koordinační rady české vlády pro bezpečnost jsme se touto problematikou zabývali a přijali jsme k tomu příslušná opatření.

Nejsem schopen okamžitě reagovat na to, jakým způsobem se Policie nebo orgány prokuratury vyrovnaly s událostí 24. 11. 1991 na Letné, protože to je v kompetenci Městské prokuratury, ale pokud chcete, mohu vám k tomu dát na příští schůzi informaci, protože vím, že v této věci nějaké šetření nebo trestní stíhání probíhalo. Já se domnívám, že ano, ale nejsem o tom podrobně informován.

K otázkám, které mi položila pani poslankyně Marvanová: Ptala se mě, proč jsem zahájil šetření tak pozdě a zda ve stanovisku nejsou jiné materiály. Už jsem to zdůvodnil na ústavně-právním výboru, kde jsem řekl, že - abych byl přesný tuším ve čtvrtek 30. ledna byli u mne odpoledne členové nezávislé prezidentské komise, kteří se zhruba mezi 16,15 - 18,20 seznamovali se spisovými materiály ve věci pana Marečka a byli jsme dohodnuti, že ještě v pátek následující den, - to bylo tuším 31. ledna přijdou a budeme pokračovat, ovšem když jsem přišel odtud ze Sněmovny na pracoviště, tak jsem v televizi už slyšel krátkou výseč, že tato komise již své stanovisko vydala.

V pátek jsem se tedy seznámil s obsahem tohoto stanoviska, protože jsem nevěděl, jestli to, co bylo v televizi, bylo kompletní, a v tomto stanovisku byly uvedeny některé věci, se kterými jsem pochopitelně nesouhlasil, ale byla tam uvedena jedna pro mě závažná věc, kde Dr. Křeček, - předpokládám, že to bylo jeho stanovisko vzhledem k osobám těch dvou dalších členek této komise, - ... a bylo tam řečeno, že neexistovala v té době postihu rozšiřování "Několika vět" žádná ustálená judikatura, která by dovozovala, že ten přečin podle § 6c toho tzv. Prügelpatentu nebo přečinu ve věci ochrany veřejného pořádku, kde se říká: "Kdo vydá nebo rozšiřuje tiskoviny ..."atd, atd ..., nebylo nikde řečeno, že zrovna tiskovina "Několik vět" popř. jiné tiskoviny občanských iniciativ z r. 1988 a 1989 jsou zrovna těmi tiskovinami, které by naplňovaly tuto skutkovou podstatu.

31. 1. jsem byl tady ve Sněmovně a když jsem se vrátil na pracoviště, tak jsem tam měl už kompletní text nebo závěry nezávislé komise prezidenta republiky a v sobotu jsem - jak už jsem řekl i ústavně-právnímu výboru - vydal pokyn náměstkyni, kde zhruba bylo 6 bodů. První tři body reagovaly na usnesení, poněvadž se tady projednával případ pana Marečka a bylo mi uloženo, abych nejpozději do třetího dal informaci, tiskovou zprávu, ten pokyn tady mám s sebou. A další tři body, 4,5,6, se týkaly otázky postihu za rozšiřování "Několika vět".

Pod bodem 6. jsem řekl, aby mně bylo prověřeno v materiálech Generální prokuratury ČR, zda vůbec byly vydány nějaké pokyny atd. k aplikaci tohoto Prügelpatentu. U prvních třech úkolů jsem stanovil termín na 3. 2., ty úkoly byly splněny, a u dalších třech jsem stanovil termín na 5. 2.

5. 2. jsem byl tady na jednání ve výborech, jednání se protáhlo, tak jsem se navrátil na pracoviště, jel jsem domů a ráno 6. 2. jsem měl na stole kompletní materiál, který obsahoval některé podklady, které jsem si vyžádal pod body 3,4. Chtěl jsem si připravovat některé podklady na vystoupení v ČNR k problematice postihu osob za rozšiřování, popř. vydávání "Několika vět" a m.j. tam byl přiložen tajný spis spisové značky 022/89 ve kterém m.j. bylo toto kompletní 16-ti stránkové stanovisko. Když jsem se s tím potom seznámil, tak jsem m.j. informoval federálního generálního prokurátora.