Pátek 31. ledna 1992

Jsem si vědoma objektivních obtíží, které existují právě v souvislosti se získáváním výpisů. Na toto téma si dovoluji vystoupit především proto, že národohospodářský výbor má v tomto směru přijmout usnesení.

Pan poslanec Kozánek pravděpodobně bude chtít říci ještě něco samostatně. Zatím bych jenom dokončila to, co mám v úmyslu ještě říci.

Dovolila bych si doporučit národohospodářskému výboru, aby se ve svém usnesení touto problematikou zabýval a zabezpečil, aby při schvalování privatizačních projektů byly vyňaty veškeré ostatní nezastavěné pozemky, kód 14, a byly převedeny do Fondu národního majetku České republiky. Dále aby při schvalování předložených projektů byly důsledně vyžadovány výpisy z evidence nemovitostí a výpisy z pozemkových knih, z nichž bude zřejmé, že se nejedná o majetek obcí podle § 2 zákona 172/91 Sb., a dále aby ministerstvo zajistilo při schvalování projektů, že majetek nemůže být předmětem restituce.

Jsem si vědoma toho, že je to téma, které je známé. Pan ministr Ježek je samozřejmě informován o této problematice. Jenom jsem pokládala za svou povinnost na to upozornit, protože se na poslance České národní rady mimo jiné obrátila také rada Svazu měst a obcí České republiky, která se na nás obrací dokonce se žádostí o iniciování nového zákona 171/92 a 172/91 Sb.

Děkuji vám za pozornost a předem děkuji národohospodářskému výboru. Pokud by totiž tato problematika byla opomenuta nebo nedostatečně důsledně řešena, budoucí chod obcí by skutečně mohla vážně zkomplikovat.

Děkuji vám za pozornost a zvláště děkuji za pozornost a vyslechnutí mého příspěvku poslanci Kozánkovi.

Místopředseda ČNR Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Krejčové. Do rozpravy se dále přihlásil pan poslanec Klimeš. Uděluji mu slovo.

Prosím o klid. Paní poslankyně děkovala několikrát za pozornost, ale já na jejím místě bych tak nečinil. Nabádám vás proto tímto, abyste dodržovali klid a slušnost k těm, kteří právě vystupují.

Poslanec Stanislav Klimeš: Vážený pane předsedající, dámy a pánové!

Dosavadní průběh dnešní diskuse k tématu privatizace na mě působí dojmem, že tento velice originální způsob, kdy rozdělujeme velký majetek, kromě několika dílčích problémů jde tím způsobem, jakou jsme měli představu a že nejsou žádné vážnější problémy.

Zcela totožný názor nemám a chtěl bych ve svém vystoupení upozornit přece jenom na některé problémy, které nejsou dořešeny, které je třeba vydiskutovat právě proto, aby tento proces probíhal asi tak, jak jsme si představovali.

Chtěl bych připomenout to, co zde už řekl pan premiér, co je cílem privatizace. Cílem privatizace a toho, kam jdeme, je vytvořit tržní hospodářství, což předpokládá mít tady jiné vlastníky, než je nešťastný stát. Cílem privatizace je tudíž především odstátnit, a to pokud možno v krátkém čase.

Víme dobře, že v poslední době se kromě standardních metod privatizace, jako je prodej, veřejná dražba a eventuálně prodej akcií za hotové, dost často mluví o metodách, jako je přímý prodej a veřejná dražba. V té souvislosti se také porovnávají tyto metody s kupónovou privatizací.

Chci upozornit na to, že pokud budeme více prosazovat, dnes jsou víceméně všeobecně známy názory v privatizačních projektech na to, aby byl uplatněn přímý prodej předem určenému zájemci nebo veřejná soutěž, tyto uvedené formy, nevystačíme s kritérii, která musí obsahovat privatizační projekt. Jsou to kritéria vymezující především majetek a jak tento majetek má být odstátněn. Tam se už ale do značné míry klade důraz na to, jaký je podnikatelský záměr. Toto hledisko podnikatelského záměru je pro mě osobně velice problematická záležitost, a to proto, že se domnívám, že nedává při této metodě rovnou šanci všem, že jsou tady jakási kritéria pro hodnocení příslušného projektu a nějaká komise o tomto projektu rozhoduje.

Nechci zpochybňovat a vyvolávat nedůvěru k těm, kteří tyto projekty hodnotí. Někdo je hodnotit musí, pokud se rozhodneme pro veřejnou soutěž a přímý prodej. Byť by ale tato skupina měla sebelepší úmysly a byla sebečestnější, myslím, že bude mít velice těžkou pozici, protože hodnotit podnikatelský záměr je velice ošidné a v oněch tisících projektů se asi nenajde takový odborník a takový univerzální mozek, který by byl schopen posoudit podnikatelský záměr například deseti zcela odlišných podniků.

Hovořím o tom proto, že u rozhodující části privatizačních podniků, a to ne těch malých, orientačně do hodnoty 50 miliónů korun a do 500 pracovníků, je často předkládáno, aby určitá část majetku, buď celá firma, a většinou lukrativní firma, nebo pokud se uvažuje s akciovou společností, aby kontrolní balík, tzn. buď 51 % nebo i méně, ale významný balík akcií, byl formou veřejné soutěže nebo přímého prodeje předem určenému zákazníkovi.

K oběma těmto metodám mám velké výhrady a byl bych velice pro to, pokud se jedná o privatizační projekty, kam vstupují tuzemské fyzické a právnické osoby, aby byla dána přednost především kupónové privatizaci a veřejné dražbě. Tam se totiž zbavíme jakýchkoliv námitek, že k nim neměli všichni stejný přístup.

Pokud jde o kupónovou privatizaci, pravdou je, že když se vedly úvahy o tom, kolik by do první vlny mělo jít majetku, byly na obou stranách rovnice neznámé. Nevědělo se, jaký bude zájem tzv. DIKů, jaká bude strana poptávky, nebyla známa ani strana nabídky. Víceméně se vycházelo z nějakých předpokladů.

Opět je všeobecně známo, že se uvažovalo s majetkem ve výši zhruba 250 miliard korun v rámci celého státu ČSFR a s počtem účastníků asi 2 - 4 milióny DIKů. Dnes už jsme bez ohledu na to, kdo to zavinil atd. podstatně dál a už poměrně spolehlivě můžeme říci, že počet DIKů bude v rozsahu 7 a možná i 8 miliónů, což je zhruba dvojnásobek toho, co se předpokládalo.

Domnívám se, že by bylo nanejvýše seriózní vůči občanům tohoto státu, aby se strana nabídky podstatně zvýšila, neřku-li, aby se zvýšila o dvojnásobek. Mám za to, že by se měla zvýšit nejméně o 100 miliard korun. Jestliže na straně nabídky se tudíž předpokládalo 250 miliard korun, měl by se stát postarat o to, aby nabídka stoupla nejméně na 350 400 miliard korun v rámci ČSFR.

Právě proto o tom všem tady hovořím, že by to mělo být na úkor toho, kdy se uvažovalo o tom, že část akcií, 20 51 % u akciových společností, se bude privatizovat formou veřejné soutěže nebo přímého prodeje.

Tyto dvě metody, tzn. veřejnou soutěž a přímý prodej, neodmítám, ty odmítnout nelze, ale měly by být pro tuzemsko uvažovány zcela výjimečně a zcela odůvodněně, a především by měly být používány pro vstup zahraničního kapitálu.

Nevím, jestli jde o definitivní rozhodnutí federální vlády, ale na DIKy by mělo připadat v průměru minimálně 30 tisíc korun majetku, což v podstatě odpovídá původním záměrům strany nabídky. Přitom stana poptávky je podstatně vyšší a myslím, že tuto strategii by v tuto chvíli ještě šlo změnit.

Podle mého názoru je dále třeba, abychom si vydiskutovali, byl jsem účastníkem ve Lnářích a jsem v prezídiu, problém zaměstnaneckých akcií. Je vám známo, že z počátku byly dosti silné tlaky na to, aby zaměstnanecké akcie byly managerskými akciemi, dosti jednoznačně se odmítly managerské akcie. Myslím, že ještě není pevné stanovisko k problematice zaměstnaneckých akcií. Opět osobně nejsem toho názoru, že by se zaměstnanecké akcie měly příliš povolovat, a to z toho důvodu, že to zase způsobuje diskriminaci určité části obyvatelstva, jestliže fond nebo ministerstvo pro správu národního majetku budou podléhat různým tlakům na to, že v privatizačních projektech bude 5 - 10 % zaměstnaneckých akcií.

Pokud je tam budou dávat, měla by být stanovena určitá pravidla, a to nejen ta, která jsou v obchodním zákoníku. Minimálním pravidlem by mělo být, že zaměstnanecké akcie budou prodávány nejméně za nominální hodnotu, nikoliv, jak byly představy, že budou prodávány za hodnotu nižší.

Pokud jde o přístup k privatizaci podle jednotlivých resortů, mám za to, že názor se už vytříbil, ale například včera diskutovaný problém privatizace státních lesů, respektive majetku, se kterým se provádějí práce ve státních lesích, ještě zcela vydiskutován není. Vím, že na ministerstvu pro správu národního majetku převládá názor, aby se vytvořilo konkurenční prostředí pro stát jako vlastníka, aby si mohl vybírat dodavatele různých prací, které se v lesích provádějí. Je tomu tak proto, že. je dosti značná nedůvěra k množství akciových společností s tím, že to není ta nejšťastnější forma.

Stejně tak, podle mého názoru, není dodnes vydiskutován další problém, a to propojení zpracovatelského průmyslu v agrokomplexu se zemědělskými prvovýrobci. Opět jsou tady různé nátlakové skupiny. Také nesdílím názor jako převážná část zemědělské veřejnosti, aby v privatizačních projektech masokombinátu, Lakrumu, Frut atd. fond podržel 20 - 30 % akcií 2 - 3 roky a potom je dal na trh, aby noví podnikatelé v oblasti zemědělské výroby mohli získat tento majetek a došlo tam k propojení.

To je velice diskutabilní problém, protože již dnes mají přece zemědělci možnost jednak pomocí fondů, jednak jako DIKOvé, když si uvědomí, o co jde, se do těchto zpracovatelských podniků dostat. Kdybychom tomu podlehli, domnívám se, že bychom vytvářeli dosti nebezpečný precedens, který by mohl uplatňovat nejen tento resort, který by požadoval od fondu, aby mu podržel akcie pro někoho.

Pokud jde o investiční privatizační fondy, je skutečně velice nepříjemné, že tento problém není upraven legislativně. Jediný dnes platný zákon je obchodní zákoník, který hovoří o akciových společnostech. Mám dojem, že si dosti dobře pamatují, že pokud vyšla pravidla pro zakládání investičních privatizačních fondů, bylo v nich jednoznačně uvedeno, že investiční privatizační fond smí vlastnit maximálně 10 % akcií jednoho podniku, jedné akciové společnosti. Dnes zde vládní činitelé uvedli, že česká vláda navrhovala 25 %, ale nevím, co schválila federální vláda (40 %). 40 % v žádném případě, to se týká něčeho jiného, o tom budu ještě hovořit.

Jde o to, aby se pořádně vydiskutovalo, co tím sledujeme. Investiční privatizační fondy měly především diverzifikovat podnikatelské riziko vůči DIKům, kteří nemají informace. To znamená rozšířit podnikatelské riziko pro ty, kteří nemají informace a nechtějí se příliš starat, bylo rozptýleno do co největšího počtu organizací.

Tím, že zvyšujeme podíl, který fond může vlastnit v jednom podniku, dáváme mu podstatně větší možnost rozhodovat o tomto podniku, protože v našich podmínkách, kdy majiteli akciových společností budou drobní DIKové, už 10 % znamená rozhodující hlas. Když toto procento zvýšíme na 20, nejde o hlas rozhodující, ale jedná se téměř o hlas vlastníka.

Rovněž nejsem přesvědčen o tom, že by to bylo správné rozhodnutí v tom, co chceme dosáhnout.

Pokud jde o zmíněných 40 %, jedná se o jiný problém. Mám za to, že tím se rozumí to, že jsou tzv. akciové společnosti mateřské, které mají založeno více investičních privatizačních fondů. Uvedu konkrétně Investiční banku, která má asi 12 fondů, Agrobanka také přes deset atd.

Stávající legislativa umožňuje, aby tyto dceřinné akciové společnosti, fondy, mohly nakupovat akcie své mateřské firmy, tzn. že Investiční banka by mohla vlastně koupit svou mateřskou firmu, ale je tam omezení oněch 40 %.

To je také velice závažná záležitost, protože naprostá většina těchto bank, kromě Agrobanky, byla založena ze státních prostředků, a už by tam nebyl víceméně vlastníkem stát. Stát si například v Investiční bance ponechá určitý kapitál, a to ne malý, takže tuto banku vlastně budou vlastnit fondy dceřinné společnosti.

Jestli je toto rozhodnutí správným směrem, jestli jsme toto chtěli, je podle mého názoru rovněž velice diskutabilní.

Z úst vládních činitelů jsem dnes neslyšel, jaká vláda učinila konkrétní opatření, aby privatizace, pokud možno, zejména první kolo, ne předkolo, mohly začít co nejdříve. Vím, že dnes je velice ošidné hovořit o tom, že první kolo začne k nějakému konkrétnímu datu, ale přece jen by vláda měla vyvinout a učinit taková opatření, aby mohla již dnes nebo v brzké době říci, že první kolo začne do určitého data.

Slyšeli jsme zde údaje, že na ministerstvu pro správu národního majetku je cca přes 8 tisíc projektů, které zpracovává 40 - 50 lidí. Jestliže víme, že tato skupina lidí denně zpracuje zhruba 20 - 30 projektů, dokážeme si spočítat, jak dlouho to asi může trvat, než bude schválen poslední privatizační fond. Rád bych proto slyšel od vládních činitelů, jaká konkrétní, věcná opatření udělají pro to, aby například první kolo mohlo začít do dvou měsíců, například k 1. 5.

To, co tady dnes odeznělo, byla víceméně pouze chlácholivá slova o tom, že přes dílčí problémy proces postupuje žádoucím směrem. Řekl bych, že problémů je docela dost a že je třeba je řešit naprosto věcně a diskutovat o nich.

Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Klimešovi. Jako další se do rozpravy přihlásil pan poslanec Soural.

Poslanec Jaroslav Soural: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, budu maximálně stručný.

Pokud se rozhodneme přijmout usnesení k tomuto projednávanému bodu, dovoluji si navrhnout, aby součástí tohoto usnesení byla formulace, ve které doporučíme vládě, aby dále hledala účinnější mechanismy obrany národních zájmů při vstupu zahraničního kapitálu do české ekonomiky.

Ve stručnosti se to pokusím zdůvodnit. Již v dopoledních hodinách jsme slyšeli například pana místopředsedu Stráského, který velice pregnantně ukázal, že se vstupem zahraničního kapitálu je spojena ještě řada nedořešených otázek. Zejména poukázal na skutečnost, že vláda se v některých případech dostala do situace, kdy z hlediska kompetenčního i věcného nemohla sehrát patřičnou roli při rozhodování.

Poukázal na příklad dceřinných akciových společností, kdy o vstupu zahraničního kapitálu se fakticky rozhoduje na nižších patrech výkonné moci. A vláda v tomto smyslu učinila určitá opatření. Za klasický příklad bych uvedl vstup Siemens AG do Škody Plzeň, kdy prakticky již v prosinci odvětvové ministerstvo rozhodlo o všech klíčových otázkách, a vláda až 2. ledna musela víceméně vzít na vědomí informaci o tom, že bylo o kapitálovém účastníku rozhodnuto.

Tuto praxi, pokud se nemýlím, nakonec i místopředseda Stráský v jednom ze svých článků označil za téměř nedůstojnou.

Takových otázek je otevřeno více, a proto si smyslím, že to, co navrhuji, lze skutečně považovat za aktuální a vládu to žádným způsobem nemusí překvapovat, bude to pro ni přijatelné. Děkuji za pozornost.

Místopředseda ČNR Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Souralovi. Prosím dále pana poslance Hájka, aby se ujal slova.

Ještě se ptám pana poslance Ledvinky, zdali zaregistroval návrh na změnu usnesení. (Ano.) Děkuji.

Slovo má pan poslanec Hájek.

Poslanec Josef Hájek: Vážený pane místopředsedo, vážení kolegové, přerušení zřejmě této problematice pomohlo a dostali jsme se z ideologické roviny do roviny věcné. Myslím, že zde bylo odpovězeno na celou řadu otázek nebo alespoň naznačeno řešení a já v tomto smyslu velmi oceňuji vystoupení pana místopředsedy Stráského, který na mnohé mé otázky z minulého pléna velmi věcně odpověděl nebo naznačil cestu řešení.

Přesto bych doporučoval zakomponovat do usnesení, pokud skupina bude nějaký návrh připravovat, dvě slabá místa, o kterých hovořil pan místopředseda Stráský. Jde o nebezpečí z inflačních peněz, které tady posledně pan ministr Ježek popíral.

Tato sněmovna při schvalování rozpočtů velice citlivě počítá s desítkami miliónů korun, přitom v kupónové privatizaci jsme se dostali skutečně už do působnosti zákona velkých čísel. Pan místopředseda Stráský hovořil o tendenci, kdy lidé si budou chtít své akcie ponechat a neprodávat je za slíbenou částku, podle průzkumů je možné uvažovat o tom, že 40 % DIKů půjde prostřednictvím fondů, může to představovat několik desítek miliard korun, a to i při velmi malém podílu výplat, což by skutečně byly inflační peníze.

Doporučoval bych proto pouze obecně tam zahrnout jakousi protiinflační záklopku - doporučit vládě, aby tomuto bodu věnovala velmi významnou pozornost, i když souhlasím s tím, že jde o problém, který bude o rok odročen. Netýká se to tudíž už této sněmovny a zřejmě ani rozpočtu tohoto roku.

Další myšlenka, kterou bych doporučoval akcentovat, je právě ono postavení vládních úředníků, možná, že je to příliš široký pojem, ale je to nebezpečí informačních monopolů, které samozřejmě nemohl pan Bělehrádek do činnosti svého úřadu zahrnout.

Souhlasím i s tím, že v této fázi to může mít určitý mobilizační vliv na důvěru fondů, ale rozhodně by to...

... vychází řada jmen různých úředníků z různých ministerstev ve vztahu k různým fondům a myslím, že to není dobré.

Souhlasím s panem Klimešem ve vztahu k celkové nabídce a poptávce. Myslím, že se jedná o dost zásadní faktor, jestliže se mnoho miliónů lidí bude cítit obelháno, pokud se nepodaří na stranu nabídky dát určitou částku, která konverguje k údajům, které vyšly v centrální propagační brožuře. To by potom skutečně nebyla čistá hra a tady by byla na konci vláda, exekutiva a tudíž i my.

Končím "pod čarou" malou otázkou, ale nevím, jestli bude někdo schopen mi na ni odpovědět. Z různých televizních vystoupení některých ministrů víme, že česká vláda se rozhodla uplatnit své právo DIK prostřednictvím jakési poslanecké skupiny ČNR.

Chci se proto zeptat, jestli je mezi námi někdo, kdo tuto čestnou funkci bude plnit, anebo aby se to řeklo aspoň nahlas, nebo aby vláda blíže vysvětlila, jakou technologií tuto svou bezúhonnost chce demonstrovat a prostřednictvím koho. Děkuji.

Místopředseda ČNR Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Hájkovi. Do rozpravy se dále přihlásil pan poslanec Balcárek a ještě jednou pan poslanec Jiří Dušek.

Poslanec Pavel Balcárek: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy a pánové, mám několik poznámek k tomuto bodu.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP