Kontakty s klientem ve vazbě mohou pomoci řešit
osobní, rodinnou a sociální situaci, napomáhají
i zmírnit krizové, konfliktní situace dané
specifikou vazby. Během výkonu trestu odnětí
svobody může kurátor zprostředkovávat
a pomoci udržovat rodinné vztahy, při návštěvách
řešit s předstihem klientovy sociální
problémy. Osobními rozhovory a kontakty může
být také poskytována právní
a psychologická pomoc. Kurátor by se měl
účastnit také vypracování posudků,
bude-li se jednat např. o přerušení
výkonu trestu nebo o podmíněném propuštění.
Vězení mají tendenci vytvářet
umělý, nepřirozený, v podstatě
sociálně patologický svět, řídící
se vlastními neprůhlednými pravidly, která
v důsledku vedou k devastaci vězně, v některých
případech i k porušování lidských
práv. Sociální služby vnesou do tohoto
prostředí prvky normálního občanského
života, proto mohou kurátoři připravit
půdu pro vstup pozitivních vlivů přirozeného
vnějšího světa.
Sociální služby se také musí
více orientovat na kontakty se soudy jako nezávislými
institucemi. Soudy objektivně a veřejně na
základě posudku kurátora posoudí sociální
situaci klienta. Tím se vyloučí možnosti
manipulace posudkem ze strany vyšetřujících
orgánů.
V praxi se ukazuje potřeba oddělit mladistvé
a prvotrestané pachatele trestných činů
od recidivistů, psychopatů a násilníků.
Sociální služby mohou připravit materiální
a faktické zázemí pro vytvoření
předpokladů k zavedení moderních alternativních
metod v oblasti trestního práva. Jedná se
o tresty nespojené s odnětím svobody, centra
pro denní pobyt se specializovaným režimem,
metodiku dohody mezi pachatelem a obětí o náhradě
škody a morální satisfakci apod. Takovéto
instituty by se měly perspektivně stát součástí
našeho právního řádu.
Trest odnětí svobody by měl být použit
až jako poslední možnost s veškerým
uvážením jeho nedostatků. Těmito
nedostatky jsou kromě devastujícího vlivu
na osobnost vězně především obrovské
finanční náklady, které dosahují
výše až 300 Kčs na vězeňskou
osobu denně. Přestože se v posledních
desetiletích ukládaly tresty odnětí
svobody v masovém měřítku, stoupla
jak kriminalita, tak především kriminální
recidiva, která dosahuje téměř 50
%. Prevence a terénní sociální práce
se tak jeví v těchto souvislostech jako jedině
schůdná cesta k omezení nárůstu
trestné činnosti.
Již dnes je naprosto zřejmé, že okresní
úřady nebudou schopny zabezpečit rozvoj sociálních
služeb v míře a významu, který
se jeví pro nejbližší budoucnost jako
nezbytný. V Severočeském kraji je například
evidováno na 70 000 osob se záznamem v trestním
rejstříku, přičemž úroveň
sociálních služeb v oblasti prevence a postpenitenciární
péče je hluboko pod potřebami tohoto regionu.
V jiných industrializovaných krajích na tom
nejsou o mnoho lépe. Ministerstvo práce a sociálních
věcí by proto mělo přistoupit k přehodnocení
dosavadní praxe, která dnes již zcela neodpovídá
společenským a politickým potřebám.
Nezávislost služby na okresních a obvodních
úřadech, s nimiž kurátoři povedou
dialog v zájmu klienta, považuji za nezbytné,
nemá-li o obou rozhodovat tentýž nadřízený,
jak je tomu dnes.
Jednání s rizikovou klientelou vyžaduje prostor
pro kvalifikovanou a tvůrčí práci,
která nesmí být omezována byrokratickými
bariérami. Zájmy a potřeby společnosti
po vytvoření právního státu
musí být odvozeny od mezinárodně uznávaných
a osvědčených legislativních norem,
založených na úctě k člověku.
Povinností státu je vytvořit podmínky
k tomu, aby se každý člověk mohl těšit
z této úcty, jež je reflexí jeho svobody
a odpovědnosti. (Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Vackovi a prosím, aby se ujal slova pan poslanec
Vaňák, připraví se pan poslanec Smělík.
Poslanec Vladislav Vaňák: Vážený
pane místopředsedo, vážená vládo,
vážená sněmovno, chtěl bych upozornit
na několik problémů v našem vězeňství,
při jejich řešení je potřebná
spolupráce nejen ministerstev, ale i vás poslanců.
V prvé řadě doufám, že jmenování
ministra spravedlnosti se nestane předmětem politických
půtek a co nejdříve bude jmenován
ministr, kterého čeká resort plný
problémů, včetně vězeňství.
Jak zde bylo několikrát řečeno, jednou
z priorit ve vězeňství je výstavba
či rekonstrukce věznic. Přes půl roku
spolu s pracovníky SNV a Státního archivu
jsme marně hledali místo pro archiválie Moravského
archivu, které jsou uloženy v bývalé
okresní věznici ve Znojmě. Po menších
úpravách by věznice mohla sloužit za
několik měsíců. Ministerstvo vnitra
ČR se bohužel zachovalo tak, jako by mu archiv nepatřil,
a hlavně jako by se problémy vězeňství
netýkaly stability celé společnosti, ale
jen a jen ministerstva spravedlnosti. Při jednání
o zprovoznění bývalé věznice
v Uherském Hradišti stačila změna ředitele
místní průmyslovky, která má
v těchto prostorách několik tříd,
a pracná jednání jsou opět na začátku.
I v tomto případě se domnívám,
že je nutná větší spolupráce
mezi ministerstvem spravedlnosti ČR a ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy ČR.
Jednou z dalších překážek při
budování věznic je negativní postoj
obecních zastupitelstev. Zde bych chtěl poprosit
své kolegy, aby ve svých volebních obvodech,
pokud zde dojde k výstavbě či rekonstrukci
věznic, ovlivnili event. negativní postoje obecního
zastupitelstva a veřejnosti.
I když je stav legislativy ve vězeňství
často jen výmluvou pro pohodlnické postoje
některých příslušníků,
přece se domnívám, že ministerstvo spravedlnosti
ČR by mělo vyvinout daleko větší
iniciativu při její tvorbě. Jde hlavně
o zákon o výkonu trestu, který je již
toužebně očekáván.
V souvislosti s legislativou bych rád upozornil na zásady
zákona o vězeňském sboru, které
některé výbory již projednávaly.
Někteří poslanci se pozastavují nad
tím, že vězeňský sbor je ozbrojenou
složkou s jistým stupněm zcivilnění
výchovné části. Ano, je nutno daleko
více oddělit civilní výchovnou složku
od ozbrojené ochrany, ale představy, že vězeňský
sbor by měl být organizací především
civilní s ozbrojenou částí ochrany,
jsou při nejmenším předčasné.
Vězeňský sbor, který sice prošel
důkladnými prověrkami, přes veškerou
snahu ředitelství SNV i komise pro vězeňství
ČNR není na takové intelektuální,
kulturní a morální úrovni, aby proces
humanizace nemusel být prosazován nejčastěji
formou předpisů a rozkazů ředitelství
SNV či ministerstva spravedlnosti.
Jedním z kroků ke zvýšení úrovně
vězeňského sboru je iniciativa vězeňské
komise, která se snaží prosadit otevření
kateder či fakult pro sociální pracovníky
v Ústí nad Labem a v Krnově. Z těchto
kateder by měli vycházet vysokoškolsky vzdělaní
sociální pracovníci, kteří
by se uplatnili nejen ve vězeňství, ale i
ve výchovných ústavech mládeže,
v sociální prevenci i postpenitenciární
péči.
Na základě usnesení výboru petičního,
pro právní ochranu a bezpečnost ČNR
ze dne 6. 1. 1992 se v Brně dne 29. 1. 1992 bude konat
pracovní setkání zúčastněných
resortů zastoupených ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy ČR, ministerstvem
práce a sociálních věcí ČR,
ministerstvem zdravotnictví ČR, ministerstvem spravedlnosti
ČR, kateder sociologie a poslanci ČNR za účelem
vypracování projektu vysokoškolského
vzdělávání pracovníků
sociálních služeb a speciálních
výchovných pracovišť.
Apeluji tímto na ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy ČR, ale i na uvedená
ministerstva, aby v úzké spolupráci dotáhli
iniciativu komise pro vězeňství do konce.
Jedině kvalifikovaný a kultivovaný vězeňský
sbor nám může zaručit, že věznice
přestanou být permanentním nebezpečím
pro těžce se vyvíjející demokracii
v našem státě. (Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Vackovi, prosím aby se slova ujal pan poslanec
Smělík.
Poslanec Zdeněk Smělík: Vážený
pane předsedající, vážená
vládo, vážené paní kolegyně,
vážení páni poslanci, předložená
zpráva, která se snažila analyzovat současný
stav vězeňství a hledat východiska
z něj, konstatuje velmi zanedbaný stav tohoto odvětví.
Jedním z východisek má být i snaha
o zlepšování komfortu ve věznicích.
Přesto, že je to logický požadavek, nutno
mít na paměti, že u delších trestů,
trvajících více než dva roky to může
vést k tomu, že si vězeň zvykne ve věznici
na prostředí, které si sám na svobodě
nemůže zajistit a ve svém důsledku jej
to vede k rychlé recidivě trestné činnosti,
obzvláště v místech, kde není
práce a zaměstnání. Jsem přesvědčen,
že přestože nezaměstnanost ve společnosti
musíme přijmout jako nutné zlo, ve vězení
by neměl být ani jeden vězeň, který
je toho schopen bez práce nebo aspoň bez zaměstnání.
Největší problém zatím zůstává
s recidivisty, jichž je cca 40 %. Asi na tom má velký
podíl i nedostatečná komplexnost péče
o vězně. Ti jsou dosud díky názoru
a jednání dozorců a referentů vedeni
k stenickým nikoliv uvolněným reakcím
a dosud se málo respektuje diferencovaný přístup
k jednotlivým vězňům.
Ve zprávě se uvádí jako častý
jev, vzpoury a sebepoškozování. Domnívám
se, že to může být výsledek nudy
a agrese. Vedle pracovního režimu by se měl
uplatňovat i relaxační režim a potřebné
odborné vedení meditace. Snad by se zlepšila
i kázeň, disciplina a pořádek.
V nastíněném pojetí humanizace vazby
nelze spatřovat cílený a promyšlený
program. Mezi zájmové činnosti vedle televize
a videa jsou uváděny církevní akce,
na prvním místě je uváděno
jídlo a až na posledním práce a hygiena.
Pokud se chce v novém komplexním pojetí péče
ve věznicích dosáhnout větší
úspěšnosti, nedovedu si představit,
že by v ní mělo chybět "duchovní
pole". Duchovní služba by měla být
součástí týmové práce
s dalšími odborníky. Samozřejmě,
že nemám na mysli běžnou kněžskou
činnost, ale duchovního odborníka - jde o
speciální pastoraci.
Myslím si, že je nutno změnit i dosavadní
negatiční diagnostiku patologickou. K nápravě
se nedojde, pokud se nezmění pohled na klienta jako
"sociální díru", zastíněnou
patologií. Třeba zjistit o pacientovi alespoň
o jednu zdravou věc navíc, než na kolik je
nemocen tělesně nebo duševně. Jinými
slovy, když se porozumí pacientovi a najde se cesta
k němu, je to daleko více než všechny
sliby. V závislosti věznic na pracovních
příležitostech mimo věznic se často
vidí i zárodek přivolávání
"mimořádek" a recidiv. Proto by řešení
mělo být v budování vlastních
dílen nebo i podniků věznic. Jistě
by bylo dobré, kdyby vězeň mohl dělat
práci, ke které má vztah, aby nebyl po propuštění
flustrován.
Velmi rámcově je ve zprávě uvedena
představa o zajištění příchodu
vězně po propuštění z výkonu
trestu. Mám na mysli nejen sociální hledisko,
ale i pomoc poradenské a stacionární péče,
péče na chráněné dílně
nebo farmě, zapojení charitativních a náboženských
nebo laických iniciativ.
Měl by to být celý systém pomoci ke
kladné motivaci pro propuštěné i pro
spolupráci s rodinou. Dosavadní systém kurátorů
se přežil asi jako systém organizace celého
zdravotnictví respektive manželské a poradenské
péče a podobně.
Domovská obec, na níž se ve zprávě
upozorňuje, má být jakýmsi východiskem
pro propuštěné vězně. Nemusí
v ní být pracovní příležitost,
a proto tam může být i zdroj nové trestné
činnosti nebo alespoň její iniciace. Otázka
tedy je, zda je to řešení pro delikventní
klienty. Pojem domovská obec má v sobě citový
náboj a ten nelze oprávněně užít
vůči obci, ani vůči klientovi. Věc
je třeba dořešit ve všech důsledcích
možná až po experimentu v některé
vybrané lokalitě.
Často se nashromážděné problémy
omlouvají nedostatkem financí, přičemž
na straně příjmů je podíl nepodstatný,
avšak podle účtů nás vězeňství
stojí cca 1 miliardu ročně. Morální
dopad kriminality je nevyčíslitelný, a proto
je tato otázka o to více aktuálnější
k řešení.
Na závěr bych chtěl říci, že
pokud se ve zprávě hovoří o zdraví,
hygienické péči a léčbě,
leckdy je to orientováno na prosté tělesno.
Stavbou pavilónů a nemocnic se situace podstatně
nezlepší, pokud se nezmění nazírání
a chápání všech, kteří
pracují s vězni před, během i po výkonu
trestu, tedy lékařů, psychologů, sociologů,
teologů, i lidí z praxe. Jasně fundovaný
psychosomatický přístup jsem v řešené
problematice zlepšení vězeňství
ve zprávě nejvíce postrádal. Proto
doporučuji, aby se kompetentní orgány touto
situací hlouběji zabývaly a vypracovaly promyšlený
dlouhodobě zaměřený program péče
o delikventní část populace. Děkuji
za pozornost.
Místopředseda ČNR Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Smělíkovi. Protože se nikdo do
rozpravy již nehlásí, rozpravu končím.
Jednání tohoto bodu je přerušeno a vrátíme
se k němu na únorové schůzi.
Dalším bodem je
I nyní pokračujeme v přerušeném
jednání tohoto bodu. Jak si jistě vzpomínáte,
informaci předsedy vlády ČR o koncepcí
místní správy jsme vyslechli ve 23. schůzi
10. října 1991, vedli jsme k ní rozpravu,
kterou jsme ukončili. Dále jsme přijali usnesení,
jímž byly všechny naše výbory zavázány
k projednání koncepce výstavby místní
správy.
Byl vám rozdán sněmovní tisk 560,
v němž je obsažena společná zpráva
výborů spolu s návrhem usnesení.
Prosím nyní společného zpravodaje
výborů ČNR poslance Antonína Hrazdíru,
aby se ujal slova.
Poslanec Antonín Hrazdíra: Vážený
pane místopředsedo, vážená vládo,
vážené paní poslankyně, páni
poslanci, vážení hosté, když předseda
vlády České republiky doktor Petr Pithart
přednesl 10. října loňského
roku informaci o koncepci místní správy v
ČR, rozhodli jsme, aby se jí zabývaly všechny
výbory ČNR. Výsledky jednání,
které máte všichni před sebou ve společné
zprávě - tisk 560, prokazatelně dokládají
nejednotnost poslaneckého sporu při posouzení
této koncepce.
Z posledního jednání, ale i z celé
řady předchozích je zřejmé,
že se nepodaří dosáhnout naprosté
jednoty poslanců ČNR v názorech na uspořádání
jak územní správy, tak systému státní
správy. Navíc je vládě ČR vyčítáno,
že vlastní koncepční rozhodnutí
i realizační legislativní práce měly
být České národní radě
předloženy daleko dříve, aby se rozšířil
prostor pro důkladné a podrobné projednávání
této závažné problematiky. Dovolte mi
však, abych se vrátil do naší krátké
historie a stručně připomněl některé
skutečnosti.
Schválili jsme vládě ČR její
programové prohlášení. Zde se poprvé
v tomto volebním období hovoří o tom,
že budoucí uspořádání
Čech, Moravy a Slezska je nutno založit na zásadách
zemského zřízení. Již tehdy vláda
ČR prohlásila, že nechce jeho formy předjímat,
a to proto, aby především z podnětů
poslanců ČNR nejvýhodnější
forma vyplynula a přiznejme si, že naše diskuse
o této základní otázce byly často
poznamenány přemírou subjektivních
pohledů, že jsme s velkými obtížemi
objektivizovali své představy o územním
uspořádání. V návaznosti na
to se potom těžko objektivizovaly i představy
o stupních samosprávy a systému státní
správy a obávám se, že tato nejednotnost
trvá i v současné době.
Potom, když jsme v únoru minulého roku svým
usnesením č. 105 konstatovali, že spolkové
uspořádání ČSFR je možné
pouze v rámci celé federace, jsme v květnu
roku 1991 v usnesení č. 150 vyjádřili
jako nesporné zásady, že
1. státoprávní uspořádání
se zakládá na územním a občanském
principu,
2. je třeba respektovat odlišnost českých
zemí, tzn. Čech, Moravy a Slezska, a Slovenska,
3. by měla být zachována soustava okresů
nejméně na jedno funkční období
samospráv a
4. by měla být umožněna samospráva
přirozených územních celků
jako partnera státních úřadů
ve věcech týkajících se politiky rozvoje
územních celků včetně rozpočtu.
S přihlédnutím k těmto základním
principům schváleným Českou národní
radou, vláda ČR dne 21. srpna 1991 si v usnesení
č. 292 schválila harmonogram postupu legislativních
prací nutných pro realizaci koncepce výstavby
orgánů místní správy v České
republice a uložila ministru vnitra připravit ve spolupráci
s ostatními ústředními orgány
státní správy legislativní návrhy
na novelizaci příslušných zákonů
upravujících tuto oblast. Prvních pět
zákonů, a to novely zákonů o obcích,
okresních úřadech a hlavním městě
Praze, a zákony o zemské samosprávě
a statutárních městech jsou v současné
době ve stádiu připomínkového
řízení a mají být ministerstvem
vnitra předloženy vládě do 29. února
letošního roku.
Výbor pro územní správu a národnosti
se již zabýval základními obsahovými
záměry těchto zákonů. Po diskusi
dospěl k přesvědčení, že
pokud České národní rada na dnešním
plénu vznese vážné připomínky
ke koncepci a bude vyžadovat její zásadní
změny, nebude možno projednat tuto problematiku do
konce tohoto volebního období. Samozřejmě,
že poslanci výboru pro územní správu
a národnosti, stejně tak jako řada dalších
poslanců ČNR, kteří měli možnost
se s návrhy zákonů seznámit, mají
již nyní mnoho často závažných
připomínek. Je však třeba si uvědomit,
že po vyhodnocení připomínkového
řízení mohou zákony doznat ještě
základních změn před jejich vlastním
předložením vládě ČR.
Nebylo by proto na místě se dnes vyjadřovat
k pracovnímu znění těchto legislativních
návrhů.
Je faktem, že tak závažná věc,
jako je koncepce územní správy a systém
státní správy vyžaduje potřebný
čas na projednání a dokonalé promyšlení
všech vzájemných vazeb a důsledků
zákonné úpravy.
Druhým faktem, ke kterému by se ale mělo
rovněž přihlédnout, je skutečnost,
že tento poslanecký sbor prošel řadou
dlouho trvajících diskusí o problematice
územní samosprávy a státní
správy. Ve svém počátečním
rozhodování o těchto otázkách
se dopustil řady nepřesností, které
potom musel řešit nebo si je alespoň uvědomit.
Proto dává záruku určité kvalifikovanosti
při posuzování a rozhodování
o připravované legislativní úpravě.
Třetím faktem je naprostá nutnost novelizovat
některá chybná ustanovení, především
v zákoně o obcích, který je nutno
opravit a zejména doplnit některá chybějící
zásadní ustanovení.
To všechno jsou hlavní důvody, které
vedly výbor pro územní správu a národnosti
k doporučení, aby Česká národní
rada ještě v tomto volebním období připravované
návrhy zákonů projednala.
Domníváme se, že mnohé i ze zásadních
připomínek poslanců lze zohlednit při
projednávání ve výborech, případně
v plénu České národní rady.
Času k jejich projednávání není
mnoho, je proto zapotřebí, aby si v tuto chvíli
především vláda České
republiky uvědomila určité časové
napětí a maximálně urychlila předložení
paragrafovaného znění zákonů
České národní radě.
Výbor pro územní správu a národnosti
považuje za nezbytné upozornit na skutečnost,
že projednání zákona o zemské
samosprávě je podmiňující pro
jednání o dalších legislativních
návrzích. Česká národní
rada by proto měla požadovat od vlády České
republiky předložení tohoto klíčového
zákona dříve než zákonů
ostatních. Mělo by se tak stát nejpozději
do 20. února 1992. A tento zákon by měl být
projednán v březnové schůzi České
národní rady. Ostatní návrhy zákonů
by pak měly být předloženy v polovině
března, nejpozději do 20. března tak, aby
Česká národní rada na přípravu
tohoto zásadního pléna měla nejméně
měsíc za předpokladu, že plénum
se uskuteční nejdříve ve dnech 22.
až 24. dubna 1992, jak je uvedeno v navrženém
usnesení.
Místopředseda ČNR Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Hrazdírovi za jeho vystoupení. Do
rozpravy se přihlásil pan poslanec Litomiský.
Uděluji mu slovo a ostatní poslance, kteří
se chtějí přihlásit, žádám,
aby tak učinili písemně.