Předsedkyně ČNR D. Burešová,
místopředsedové ČNR J. Kalvoda, J.
Kasal, Z. Malík a 171 poslanců.
Za vládu České republiky: místopředsedové
vlády M. Lukeš a A. Baudyš, ministr životního
prostředí I. Dejmal, ministr vnitra T. Sokol, ministr
financí K. Špaček, ministr školství,
mládeže a tělovýchovy P. Vopěnka,
ministr zdravotnictví M. Bojar, ministr průmyslu
J. Vrba, ministryně obchodu a cestovního ruchu V.
Štěpová, ministr státní kontroly
I. Němec, ministr pro hospodářskou politiku
a rozvoj K. Dyba, ministr vlády J. Šabata.
Místopředseda ČNR Jan Kasal: Vážené
poslankyně, vážení poslanci, milí
hosté, zahajuji třetí jednací den
30. schůze ČNR. Vítám mezi námi
vládu ČR. K sedmi bodům pořadu, které
jsme projednávali ve středu, nepřibyl za
včerejšek žádný ukončený
bod. Připomenu jenom, že jsme včera projednali
čtyři body, ale všechny jsem přerušili,
takže bilance dosud projednaných bodů je stále
sedm.
Zbývají nám tedy ještě následující
body, a to v pořadí, jak byly ve středu na
začátku schůze schváleny:
Zpráva vlády České republiky o stavu
vězeňství a postpenitenciární
péče v České republice.
Informace vlády České republiky o koncepci
místní správy v České republice.
Informace vlády České republiky o předběžných
výsledcích národního hospodářství
za rok 1991 a jejích případném dopadu
na státní rozpočet roku 1992.
Interpelace, otázky a podněty poslanců na
členy vlády České republiky.
Odpovědi členů vlády České
republiky na interpelace, otázky a podněty poslanců.
Zpráva o činnosti předsednictva České
národní rady za dobu od 20. prosince 1991 do 21.
ledna 1992 - sněmovní tisk 552.
Dále následují body pořadu, které
jsme rozhodli projednat až ve čtvrtek 30. ledna 1992:
Volba členů Rady České televize, volba
členů Rady Českého rozhlasu a volba
členů Federální rady pro rozhlasové
a televizní vysílání.
Volba ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Volba členů orgánů Pozemkového
fondu.
Informace vlády České republiky o stavu přípravy
a průběhu velké privatizace, vstupu zahraničního
kapitálu do české ekonomiky a o dalším
navrhovaném postupu v kupónové privatizaci.
Kontrola plnění usnesení České
národní rady č. 259 z 11. října
1991 k ekonomické reformě v lesním hospodářství.
U posledních dvou bodů budeme pokračovat
v přerušeném jednání. To je tedy
celý zbývající pořad 30. schůze
České národní rady.
Můžeme přistoupit k jeho projednávání.
Na pořadu je bod:
Úvodní slovo místopředsedy vlády
pana Baudyše k předložené zprávě
jsme vyslechli již včera večer. Připomeňme,
že v úvodu včerejšího jednání
o bezpečnostní situaci v ČR jsme uložili
výboru petičnímu, pro právní
ochranu a bezpečnost připravit k jednání
o stavu vězeňství návrh usnesení
a současně jsme rozhodli, že po rozpravě
bude projednávání tohoto bodu přerušeno
a návrh usnesení pak bude projednán na příští,
únorové schůzi.
Otevírám rozpravu k tomuto bodu. Jako první
se přihlásil pan poslanec Vacek, kterému
uděluji slovo. Poslanec Eduard Vacek: Pane předsedající,
vážená vládo, dámy a pánové.
Socialistický vězeňský systém
měl v trestní politice státu své nezastupitelné
postavení. Spolu se Sborem národní bezpečnosti,
prokuraturou a justicí, řízenou komunistickou
stranou, byl využíván pro likvidaci a genocidu
politických odpůrců, přestupníků
zákona, ale také i osob trvajících
na nezávislém duchovním životě.
Po celé období vlády komunistické
strany byly záměrně uměle kriminalizovány
aktivity jednotlivců i skupin a jejich nositelé
odsuzováni na dlouhá léta do vězení.
Odsouzené osoby vykonávaly své tresty ve
třech výchovně nápravných skupinách,
podle míry shledané společenské nebezpečnosti.
Plánované národní hospodářství
vy užívalo levné vězeňské
pracovní síly pro zabezpečení chodu
hospodářství bez ohledu na bezpečnostní
a pracovní předpisy a normy. Vězeňský
duch nápravně výchovných ústavů
byl prostoupen militantními výchovnými přístupy,
které se vedle nucené práce a ideologických
koncepcí vnucovaných na tzv. politických
školeních měly stát metodami nápravy
odsouzených. Vnitřní vězeňský
systém byl založen na systému samosprávy,
kde byly vedením útvarů záměrně
vyzdvihovány a jmenovány do mocenských pozic
osoby s progresivními násilnými a manipulačními
charakterovými vlastnostmi. Uměle byly rovněž
vytvářeny přehrady mezi vězeňským
personálem a odsouzenými, které režim
charakterizoval jako ideové a společenské
odpůrce, jež bylo nutné trestat špatným
zacházením. Vězeňský personál
byl směrovaný výhradně na represivní
trestní politiku, která si kladla za cíl
zastrašit a potrestat odsouzené. Výchovný
a lidský kontakt mezi příslušníky
NVÚ a odsouzenými byl nežádoucím
jevem, proto se příslušníci Sboru obávali
svých nadřízených, kteří
služebním hlášením takových
zjištění na oddělení vnitřní
ochrany mohli svým kolegům způsobit vážné
služební nepříjemnosti. Polistopadový,
nově zřízený vězeňský
systém zdědil mnoho špatného, co se
v uplynulých desetiletích podařilo přivést
k negativní dokonalosti. Profesionálně poznamenaný,
v podstatě pro nové přístupy málo
použitelný personál, zastaralé právní
a legislativní normy a předpisy, velké množství
odsouzených osob na základě demoralizované
politiky. Revoluční vlna přinesla s sebou
i své ozvěny ve vězeňských
zařízeních, které jsou ve služebních
hlášeních charakterizované jako mimořádné
události. Hlavním momentem byla demoralizace a obavy
vězeňského personálu s důsledky
letitého a soustavného porušování
lidských práv obviněných a odsouzených
a strach ze spravedlivé odplaty, dále pak vzdutá
revoluční euforie vězňů, kteří
se s použitím násilí domáhali
svého propuštění a uvolnění
režimu věznic. Vzpoury, doprovázené
požáry, násilnosti všeho druhu, uvolnění
vnitřní kázně až k prahu anarchie
vyvolaly politickou nutnost situaci řešit. Situace
se ujala především nově vzniklá
Komise ČNR pro právní ochranu, vedená
MUDr. Moserovou, která se svými osobními
intervencemi podílela na zklidnění situace.
Dalším krokem byla rozsáhlá amnestie
prezidenta republiky, která dala příležitost
velké většině obviněných
a potrestaných nově přehodnotit svůj
způsob života. Po několik měsíců
na počátku roku 1990 se zdálo, že se
pro příští období nová
demokratická společnost obejde bez většího
množství trestaných osob. Počátkem
druhého čtvrtletí roku však začalo
být zřejmé, že se většina
recidivujících osob opět dopustila trestné
činnosti a postupně zaplnila svá uprázdněná
místa ve věznicích. Nově se však
objevila zvýšená trestná činnost
u prvotrestaných a zvláště u mladistvých.
Nárůst trestné činnosti, převážně
násilné a majetkové povahy, se už nezastavil
a pokračuje dodnes. Odborníci odhadují, že
se zvýší počet obviněných
a odsouzených ze současných asi 14 tisíc
na 25 tisíc během několika příštích
let. Na takový nárůst však současný
vězeňský systém není připraven.
Počátkem šestého volebního období
v červnu roku 1990 vznikl na půdě ČNR
výbor pro právní ochranu a bezpečnost.
Tento výbor svým rozhodnutím zřídil
komisi pro vězeňství, jenž je jeho poradním
a kontrolním orgánem pro svěřenou
péči v oblasti vězeňství. Komise
pro vězeňství se zabývá aktuálním
stavem a perspektivami vězeňství v ČR,
navrhuje a zpracovává stanoviska k stávající
právní úpravě i k připravovaným
zákonům a právním předpisům
souvisejícím s problematikou vězeňství,
prověřuje, jak jsou zákony a další
právní normy v této oblasti dodržovány
a vykonávány. Dále tato komise zkoumá
podněty a stížnosti orgánů, organizací
a občanů, které byly podány ČNR,
jejím orgánům a poslancům.
Jednou z hlavních náplní komise je kontrolní
činnost v jednotlivých vězeňských
zařízeních, jichž je na půdě
ČR celkem 28.
Jedním z nejzávažnějších
problémů jsou poměry ve vazebních
věznicích. Původní humanizační
záměry, kdy bylo uvažováno o zajištění
cca 3,5 m2 na osobu, jsou postupně překračovány
v neprospěch obviněných. Vězeňský
systém přijímá do své péče
měsíčně 400 - 500 obviněných
a odsouzených, z toho je směrován značný
nápor právě na vazební věznice.
Délka vazebního řízení se neúměrně
prodlužuje vlivem zvýšeného dopadu trestné
činnosti, kdy jsou orgány činné v
trestním řízení přetíženy
rozpracovanými a novými trestnými činy.
Prodlužuje se i soudní vazba, pro nedostatek soudců.
Vážným problémem je nedostatečný
zájem obhájců obviněných, jmenovaných
EX OFFO, kteří se vlivem lukrativnějších
zájmů věnují svým klientům
nedostatečně, až nahodile. Nejsou výjimkou
případy, kdy mladiství obvinění
tráví dlouhé měsíce ve vazbě,
aniž by ve věci bylo učiněno opatření.
Vazební věznice pociťují nedostatečně
propracovanou trestní politiku státu, kdy jsou vazebně
stíhány osoby, u nichž to není nezbytně
nutné, zatímco na druhé straně jsou
propouštěny osoby, které se dopustily závažné
trestné činnosti z důvodů délky
přípravného řízení,
které přesáhlo zákonný limit.
Legislativně nejsou zpracovány návrhy na
tzv. institut náhradních trestů, institut
narovnání, nápravná společenství
s výchovnými programy pro mladistvé a prvotrestané.
Pro nedostatek ubytovacích kapacit a nedostatek kvalifikovaného,
ale i strážního personálu dochází
k nedostatečnému diferencování obviněných.
Prvotrestaní, mladiství a méně narušení
obvinění jsou ve styku s recidivisty a osobami násilné,
či psychopatické povahy. Celodenní dlouhoměsíční
pobyt v takovém prostředí nepůsobí
výchovně, ale dochází paradoxně
k demoralizaci a rozkladu osobnosti pozitivně motivovaných
osob, které se např. dopustily nedbalostních
přečinů nebo trestných činů.
V současné době dochází pod
vlivem jednotného přístupu ředitelství
SNV k hlubší diferenciaci při rozmisťování
odsouzených. Děje se tak na základě
nově vydaného Řádu výkonu trestu.
Tento proces umožňuje rozčlenění
odsouzených do různých kategorií,
podle individuálního přístupu k výkonu
trestu. Odsouzení mají možnost sami svým
chováním a přístupem k výkonu
trestu rozhodnout, jak s nimi bude při výkonu trestu
zacházeno. Osoby s násilnými rysy, které
se podílely na šikanování spoluodsouzených,
nebo které byly přistiženy při ničení
zařízení, se mohou dostat do uzavřeného
oddělení, kde jsou všechny předměty
pevně přichyceny a není s nimi možné
manipulovat, osoby s kladným přístupem k
výkonu trestu mohou být naproti tomu zařazeny
na otevřená oddělení s možností
kulturního a společenského vyžití.
Pravidelná vyhodnocení diagramů dávají
možnost každému odsouzenému změnit
svým chováním vnitřní režim
svého výkonu trestu. Pro trvalé přestupníky
kázeňských opatření jsou vybudovány
na území ČR dva ústavy se zvláštním
režimem, v Plzni - Borech a na Mírově.
Tato opatření považujeme za nezbytná
pro neuspokojivé vnitřní poměry v
jednotlivých NVÚ, kde v řadě případech
docházelo k flagrantnímu porušování
lidských práv u odsouzených, kteří
vlivem slabé a nedostatečné práce
penitenciárních a výchovných pracovníků
sboru byli za použití psychického a fyzického
násilí svých spoluvězňů
vystaveni ponižujícímu a násilnému
zacházení.
V některých případech byli např.
odsouzení na vlastní žádost uzavřeni
v tzv. izolaci, neboť se obávali o svůj život
a bezpečí. V této izolaci setrvávali
i několik měsíců. Rovněž
se ukázalo, že některé způsoby
řešení mimořádných událostí
nemají racionální jádro. Jedná
se o vzpoury, jež byly v několika případech
doprovázeny vypalováním cel, pokusy o útěk
atd. Řešení spočívalo v přemísťování
iniciátorů těchto akcí do jiných
útvarů. Průběžně jsme
si ověřili, že tito odsouzení ve svém
anarchistickém přístupu k výkonu trestu
pokračují, když svoji činnost přenesli
do jiných útvarů. Jednalo se o tzv. vývoz
revoluce. Problematikou zůstává nadále
pomalé a málo důrazné šetření
orgánů prokuratury, příp. vojenské
prokuratury všech mimořádných událostí,
které je často zastaveno pro nedostatek důkazů.
Přechodné období od totalitního systému
k parlamentní demokracii je poznamenáno jistou pasívní
rezistencí příslušníků
Sboru nápravné výchovy. Protože vlivem
společenských a politických tlaků
již nemohou používat metodiky založené
výhradně na trestu a represi, ukazují svými
postoji, které mnohdy nemají daleko k projevům
skrytého odporu, že se nechtějí podřídit
nové realitě. Tyto postoje se projevují tím,
že nezasahují proti násilníkům,
nereagují včas proti nepokojům, jsou nevšímaví
vůči jevům, které se tak rozrůstají
do těžko zvladatelných rozměrů.
Nově jmenovaní ředitelé útvarů
SNV musí využít své rozšířené
pravomoci také ve vztahu ke služebním povinnostem
jednotlivých příslušníků.
Považujeme za nezbytné zavést diferenciační
pravidla pro výkon služby, která rozliší
kvalitní profesionální výkony, která
jej budou umět ohodnotit. Příslušníci
SNV musí získat vysoký morální
kredit, když bude jejich služba odvozena od listiny
lidských práv, evropských vězeňských
pravidel a služebních předpisů odvozených
z legislativních zákonných norem. V tomto
smyslu proběhne v útvarech rozsáhlá
rekvalifikace.
V současné době probíhá výměna
zastaralých právních norem a předpisů
v oblasti vězeňství. Tyto legislativní
úpravy probíhají postupně v etapách,
aby byl zajištěn plynulý přechod od
totalitního systému k parlamentní demokracii
bez legislativních nejasností a právního
zmatku. Někteří příslušníci
však tento stav charakterizují jako bezkoncepční
a poukazují na právní nedostatky, od nichž
odvozují svoji služební nejistotu.
Značná část problémů
ve vězeňství ČR se odvíjí
od ledabylého výkonu dozorčí a strážní
služby. Tyto skutečnosti souvisí s častými
pokusy o útěk, pronášením a uchováváním
nedovolených předmětů, požíváním
alkoholu a zneužíváním léků.
Předpisy pro strážní a eskortní
službu však byly vydány již v roce 1977
a platí s malými úpravami dodnes. V této
oblasti nemůže vládnout žádná
nejistota a přesto se odtud odvíjí mnoho
problémů. Na konci roku 1991 byl ke schválení
na MS předložen nový Řád výkonu
vazby a Řád výkonu trestu. V jeho textu jsou
již zakomponovány požadavky na uplatňování
lidských práv, u obviněných a odsouzených
omezených ze zákona. ČNR byl dále
předložen návrh zásad zákona
o služebním poměru příslušníků
SNV, zákon o výkonu vazby a je rozpracován
rovněž zákon o výkonu trestu. Je však
třeba říci, že současný
stav legislativních poměrů v ČR v
resortu vězeňství poskytuje předpoklady
pro bezproblémový výkon státní
správy v oblasti vězeňství.
Existují však bezpochyby oblasti, kde je pociťován
všeobecně nedostatečný právní
stav. Jedná se o zákon o služebním poměru
a zákon o výkonu trestu. Od posledně jmenované
právní normy se odvíjí potřeba
diferenciace věznic a NVÚ, která v současné
třístupňové podobě již
nevyhovuje potřebám vězeňství.
Podle dohod je však tvorba tohoto zákona svěřena
do působnosti SR.
Spory mezi novým pojetím vězeňského
systému a přežilými praktikami minulosti
vyústily v nedávné minulosti do střetu
o tzv. humanizaci výkonu trestu. Porevoluční
euforie se vyznačovala liberálním přístupem
k obviněným a odsouzeným a dala vzniknout
stoupencům pseudofilantropických názorů,
kteří by rádi zavedli zcela rozvolněný
vnitřní režimní systém věznic.
Tyto představy nacházely své stoupence především
v řadách obviněných a odsouzených,
kteří přijali "vymoženosti revoluce"
za své a rozšířili své požadavky
až za hranice připouštěné legislativními
předpisy. Vězeňská zařízení
tak byla přeplněna osobami, jež byly souzeny
totalitním i soudy za přispění totalitních
vyšetřovatelů a neméně totalitních
prokurátorů. Tito horliví stoupenci demokracie
se dovolávali své vlastní představy
o spravedlnosti, jež měla své kořeny
v anarchistickém pojetí práva, které
poskytuje neomezený prostor pro silné osobnosti
bez omezení. Pasivní rezistence některých
příslušníků SNV, jejich nejistota
a také malá profesionální připravenost
spolu s těmito tlaky přivodily ve vězeňských
zařízeních stav blízký anarchii
s následnými důsledky, které vyvolaly
ve společnosti, ale především uvnitř
sboru, tlaky na opětné zavedení starého
pořádku za použití výhradně
represívních metod.
Oběma těmto krajním tlakům muselo
čelit ředitelství SNV za podpory komise pro
vězeňství ČNR, kde postupně
vznikal projekt humanizovaného vězeňského
systému, založeného na spravedlivém
pojetí trestu jako výchovného prostředku
k dosažení nápravy. Smysl humanizace výkonu
trestu znamenal tedy především kvalifikované
zacházení s pachatelem, při zachování
jeho lidských práv, s použitím moderních
penitenciárních metod. Cílem takového
zacházení s pachateli bylo umožnit jejich resocializaci.
Tento vytčený cíl vyžadoval především
důkladnou analýzu současného stavu,
její vyhodnocení, změnu koncepce vytvoření
legislativních předpokladů, praktické
vytvoření podmínek pro nové pojetí
výkonu trestu. Tyto strukturální proměny
byly uskutečňovány uprostřed politických
a sociálních rekonstrukcí celé společnosti.
Jedním z nejvážnějších problémů
byla nutnost očištění sboru od osob,
které se v minulosti podílely na jednání,
jež bylo v rozporu s mezinárodními dohodami
o lidských právech, nebo osob, které nebyly
vhodné pro nově přijatou koncepci vězeňství.
Všichni příslušníci SNV byli proto
podrobeni prověrkovému řízení.
Součástí humanizace výkonu trestu
je profesionální penitenciární působení
na pachatele trestné činnosti, které vede
k pokání a účinné lítosti.
Současný vězeňský systém
nemá dostatek odborníků, kteří
by se zabývali vytvářením a realizací
výchovných programů. V současné
době je zaměstnáno asi 50 % všech odsouzených,
pro ostatní dosud nebyly nalezeny vhodné pracovní
příležitosti. Tato skupina vězeňské
populace by však měla být podrobena povinné
účasti na některém z výchovných
programů nebo vzdělávací činnosti,
což by bylo předpokladem pro jejich resocializaci.
Protože současný vězeňský
systém není schopen zabezpečit tyto sociální
služby, je nezbytné jej otevřít organizacím,
společnostem a církvím, které si kladou
za cíl dosáhnout vyšší vzdělanosti
vězeňské populace a především
iniciovat změnu vnitřního hodnotového
systému u obviněných a odsouzených.
Humanizace výkonu trestu je podmíněna zajištěním
kázně u odsouzených tím, že budou
stanovena jasná, všeobecně platná pravidla
výkonu trestu a že budou tato pravidla realizována
profesionálními přístupy příslušníků
SNV, kteří budou mít vedle pravomocí
i nezbytnou zodpovědnost za svěřený
úsek. Zjištěné nedostatky musí
být neprodleně odstraňovány a podle
míry jejich závažnosti vyvozeny důsledky.
Vedle služebních orgánů a dozoru prokuratury,
které se zabývají zjišťováním
nedostatků a předcházení mimořádným
událostem, se na kontrolní činnosti podílí
členové komise pro vězeňství
ČNR. Tato obast však přesahuje jejich fyzické
možnosti. Proto byl předložen návrh zákona
ČNR o generálním inspektoru vězeňského
sboru. Evoluce zločinu má své kořeny
v sociální patologii. Proto by se mělo řešení
tohoto problému odvíjet od dobře fungujících
sociálních služeb, které však v
současné době neplní své společenské
poslání. Příčinami jsou organizační,
ekonomické a personální problémy jako
důsledek trvalého podceňování
významu těchto služeb.
Potřebná sociální péče
v terénu je prováděna sociálními
kurátory. Je poskytována ze strany klienta na principu
dobrovolnosti a vyžaduje aktivní účast
klienta na řešení jeho problémů.
Kurátoři pracují s pachateli trestných
činů, ale také s osobami v ohrožení,
tj. osobami, jejichž způsob života může
vést v budoucnosti k asociálnímu chování.
Nové pojetí sociální péče
již upouští od tradiční, dnes již
nevyhovující péče postpenitenciární,
tj. nedostatečné péče poskytované
propuštěným vězňům, ale
perspektivnímu pojetí, které bychom mohli
nazvat jako kontinuální. Péče v tomto
případě je poskytována sociálním
kurátorem již v počínajícím
trestním řízení, za pobytu ve vazbě,
během soudního řízení, pobytu
ve vězení či výkonu trestu nespojeného
s odnětím svobody a poté po propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody. Ingerence
kurátora v době před odsouzením má
dvě přednosti: Za prvé trestná činnost
je ve většině případů
projevem odlišnosti klientova životního stylu,
jeho osobních či sociálních potíží.
Kurátor může pomoci klientovi nalézt
řešení, aby mohl vést osobně
a společensky přijatelný způsob života.
Za druhé je klient motivován ke spolupráci,
neboť se jedná o řešení jeho potíží,
zvláště v období přípravného
řízení, kdy sociální kurátor
vypracovává posudek pro soud.