Česká národní rada 1990 – 1992

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji, je to ovšem procedurální návrh, měla bych o něm dát hlasovat hned. Trvá pan poslanec Payne na tom, aby vystoupil ještě před hlasováním, když je přihlášen? (Poslanec Payne: ano.) Prosím.

Poslanec Jiří Payne: Já bych jen rád navázal na stanovisko pana poslance Šumana, že bychom měli dospět k výsledku, který si všichni přejeme.

Domnívám se, že není třeba, aby se ústavně právní výbor scházel, protože lustrační zákon nevypovídá nic o tomto případu, který řešíme. Jestliže zákon nic neříká, pak to znamená, že tu věc můžeme řešit my vlastním usnesením.

Znamená to, že federální zákon - omlouvám se kolegovi Chromému - byť má větší právní sílu, nás nikterak neomezuje, máme právo přijmout usnesení a uložit své komisi, aby pracovala.

Děkuji. (Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji. Nyní pan poslanec Vondráček.

Poslanec Josef Vondráček: Když byl přijímán federální zákon, tyto orgány neexistovaly. Znamená to tedy, že federální zákon nemohl vzít v úvahu tyto funkce v těchto orgánech.

Osobně se domnívám, že nedochází k porušení zákona, pokud požádáme vyšetřovací komisi, která je schopna možná do pátku - nám toto zjistit, abychom v pátek mohli provést volbu.

Bylo by paradoxem, jak už tu bylo řečeno, kdybychom lustrovali ředitele Českého rozhlasu a České televize a kdyby orgán, který zodpovídá za tyto věci, tyto podmínky nesplňoval.

Myslím si, že bychom to měli znovu zvážit a že bychom měli schválit usnesení a pověřit vyšetřovací komisi k provedení těch úkonů, které od ní žádáme.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji. Hlásí se pan poslanec Čech, ovšem je tu pořád ještě procedurální návrh, který by možná věc vyřešil. Ale prosím, pojďte pane poslanče k řečništi.

Poslanec Vladimír Čech: Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, budu velice stručný.

V podstatě se stavím za to, co říkal pan kolega Pospíšil, jenom mám pochybnost, protože dnes je středa, někteří tito kandidáti jsou z Ostravy a z jiných vzdálených míst, zda je možné to technicky stihnout. Nevím, zda se to dá udělat faxem - prostě mám pochybnost, zda do pátku stihneme mít tady souhlas s lustrací.

Jinak samozřejmě podporuji návrh pana poslance Pospíšila a myslím, že bychom o tom měli hlasovat.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Když dovolíte, nejdříve bych dala hlasovat o procedurálním návrhu.

Podle mého názoru v diskusi skutečně jednotně zazněl názor, že v této Radě by měli být lidé bezúhonní a čistí. Jde nám ovšem o to, abychom dospěli k tomuto výsledku zákonnými prostředky.

Protože tady je ústavně právní výbor, který nepochybně bude mít k věci fundované řádně zdůvodněné stanovisko, doporučovala bych sama - také vzhledem k tomu, že teď stejně tu věc nemůže řešit jinak než odkladem - abychom ústavně právní výbor pověřili, aby se urychleně sešel a předstoupil před sněmovnu s návrhem, jak v této věci postupovat.

Hlásí se pan poslanec Karas. Prosím.

Poslanec Jiří Karas: Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, navrhuji jakési náhradní, kompromisní řešení. To jest, aby prozatím všichni kandidáti do Rady podepsali čestné prohlášení, že nikdy nebyli agenty či spolupracovníky StB a zároveň svůj souhlas s lustrací, která by mohla být mezitím provedena snad do pátku, do dvou či tří dnů.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji, teď už skutečně dám hlasovat o procedurálním návrhu, který tu poprvé zazněl od pana poslance Adámka, abychom požádali ústavně právní výbor, aby zaujal k této věci stanovisko a navrhl sněmovně přesný postup.

Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku! 102

Návrh byl přijat.

Pověřujeme tedy ústavně právní výbor a prosíme jej, aby se sešel a zaujal stanovisko.

Tím tedy dochází k přerušení tohoto bodu a kdybyste dovolili, výbor pro sociální politiku a zdravotnictví mě požádal, aby se mohl ještě před projednáním volby ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny sejít. Prosím tedy, abyste ještě neodcházeli, protože zatím ještě nepřerušujeme jednání. Prosím pana poslance Pospíšila.

Poslanec Petr Pospíšil: Vážená paní předsedkyně, dovolil bych si požádat ústavně právní výbor, aby při svém krátkém jednání zvážil tutéž otázku u volby zástupců Pozemkového fondu a ředitele Pojišťovny. Děkuji.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji. Ústavně právní výbor je přítomen a bere tuto žádost pana poslance Pospíšila na vědomí.

Myslím, že by sněmovna mohla pověřit ústavně právní výbor šetřením i ohledně těchto kandidátů.

Kdo je pro to, ať zvedne ruku! 102

Děkuji. Tento návrh byl přijat.

Vzhledem k tomu, že nemůžeme teď ani volit ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny, ani volit členy orgánu Pozemkového fondu - pokud byste s tím souhlasili, přednesla bych nyní krátkou zprávu o jednání koaličních partnerů České národní rady a Slovenské národní rady. Vzhledem k tomu, že zde není teď přítomen pan ministr Dejmal, kterého bychom potřebovali na projednání zákona ČNR o poplatcích za uložení odpadů, abychom čas vyplnili, podala bych vám krátkou zprávu o jednání koaličních partnerů. Potom budeme potřebovat a prosím Kancelář, aby zařídila, aby přijel pan ministr Dejmal. Prosím torzo sněmovny, které zde zůstalo, aby se vyjádřilo k mému návrhu, abychom vyplnili časovou proluku, která nám v důsledku těchto nepředvídaných problémů nastala, tím, že bych podala zprávu podle výzvy pana poslance Payna o jednání koaličních partnerů z české a slovenské strany.

Kdo je pro, abychom tento bod zařadili teď, ať zvedne ruku. 80

Kdo je proti? Nikdo.

Návrh byl přijat.

Prosila bych sněmovnu, pokud má zájem dozvědět se něco o jednání koaličních partnerů České národní rady a Slovenské národní rady, prosila bych poslance, kteří jsou venku, aby se dostavili do sněmovny. Vzhledem k tomu, že návrh byl přijat, podala bych zprávu nyní a předala bych řízení panu místopředsedovi Kalvodovi.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vzhledem k tomu, že jednání je stále ještě v běhu, vzhledem k tomu, že nás čeká zítra opětné setkání se slovenskými kolegy, omezila bych se na čistou faktografii.

Jak víte, proběhla jednání mezi zástupci poslaneckých klubů ODA, ODS, OH a KDU se zástupci poslaneckých klubů ODÚ-VPN a KDH ve dnech 10. a 17. ledna 1992 v Praze. Předmětem těchto jednání byly zatím nevyřešené otázky smlouvy mezi oběma národními radami, potažmo ze slovenské strany republikami, o státoprávním uspořádání společného státu. Obě strany přistoupily na návrh expertů ČNR a SNR, podle něhož se z vlastní smlouvy vypouští hlava třetí, která pojednává o rozdělení působnosti republik a federace. Tato problematika by tvořila samostatný dokument a byla by předmětem společné zákonodárné iniciativy České národní rady a Slovenské národní rady vůči Federálnímu shromáždění ve věci nové ústavy společného státu.

Poslanci Slovenské národní rady zatím trvali na tom, aby ve smlouvě zůstaly zakotveny nejvyšší orgány společného státu. V tomto směru tedy k naprosté shodě nedošlo. Zůstaly sporné i některé další body. V prvé řadě je to vymezení pojmu účastníků smlouvy. Česká strana trvá na tom, že účastníky smlouvy jsou obě národní rady jako představitelky republik, zatímco slovenská strana trvá na tom, aby účastníky smlouvy byly Česká republika a Slovenská republika.

Stanovisko české strany je motivováno obavou, aby slovenská formulace ve svých důsledcích nezakládala samostatnou mezinárodně právní subjektivitu obou republik. Česká strana chápe smlouvu především jako politickou deklaraci, která vyjadřuje vůli obou stran uspořádat společný stát novým způsobem tak, aby uspořádání bylo funkční a aby byla - a to je pro nás podmínka sine qua non - zachována kontinuita společného státu.

Další nevyřešenou otázkou je ratifikace federální ústavy národními radami. Česká strana souhlasí s tím, že nová ústava nabude platnosti až po její ratifikaci Českou národní radou a Slovenskou národní radou. Slovenská strana vyžaduje opakovanou ratifikaci, tedy ratifikaci při všech podstatnějších ústavních změnách. Tento požadavek souvisí s tím, že v připravované federální ústavě bude zřejmě - jak už to podle předchozích jednání ve výborech vypadá zakotvena instituce senátu a nikoliv federální rady složené ze zástupců obou národních rad.

Neshoda dosud existuje i v otázce souladu mezi federálními a republikovými předpisy. Podle slovenské koncepce mají být Ústava České republiky, Ústava Slovenské republiky a ústava federace, ústavní i ostatní zákony republik a společného státu ve vzájemném souladu, tedy rovnohodnotné. Česká strana vychází z priority federální ústavy a federálních ústavních zákonů. To proto, že by podle našeho názoru jinak mohl těžko fungovat Ústavní soud ČSFR, který je vázán ústavou a federálními zákony federace.

Různé názory panují ještě i v otázce formy a způsobu schvalování smlouvy národními radami. Slovenská strana navrhuje, aby smlouvu schválily Česká národní rada a Slovenská národní rada třípětinovou kvalifikovanou většinou. Česká strana navrhuje přijetí usnesení. Forma schválení smlouvy by ostatně podle mého názoru - tedy bez komentáře - mohla být různá. Nemusela by být táž pro obě národní rady a mohlo by být ponecháno k úvaze té které republiky, jaký způsob zvolí.

Konečně se otevřel další rozpor, který se týká kompetencí v oblasti zahraničních vztahů. Česká strana si před jednáním s poslanci SNR opatřila další expertizu odborníka na mezinárodní právo profesora Potočného a s přihlédnutím k jeho posudku navrhla nové znění článku 10. smlouvy. Nová formulace tohoto článku směřuje zejména k tomu, aby bylo zjevné, že mezinárodní právní subjektivitu má společný stát.

Nedořešeny zůstaly ještě některé další kompetence zejména v oblasti společného bankovního systému, dopravy, spojů, rozhlasu a televize.

Dámy a pánové, o těchto jednáních jsem již podrobně informovala ústavní komisi deseti a grémium poslaneckých klubů a současně jsem vyzvala a vyzývám, a používám této příležitosti, jednotlivé poslanecké kluby, aby podle své úvahy jednaly o těchto sporných otázkách se svými politickými partnery, politickými kluby SNR. Zástupce OH, ODS, ODA a KDU budou pokračovat v jednáních s partnerskými politickými kluby SNR 23. ledna 1992, to je tedy zítra v Bratislavě. O výsledcích tohoto jednání budeme grémium našich politických klubů opět informovat a budete-li si to přát budeme vás nově informovat i tímto způsobem na plénu.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji, pokud jsem pověřen řízením již jen několik sekund, tak si uděluji slovo a předávám slovo paní předsedkyni.

Vážená paní předsedkyně, vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, já jsem zprvu, když zazněl návrh pana poslance Payneho, byl dezorientován, co že je to za interpelaci směřující vůči poslancům ČNR, aby podali zprávu o svých koaličních jednáních, byl jsem trochu zmaten tou parlamentní podobou této věci, ale koneckonců něco již bylo řečeno vůči komisi deseti, takto ji zkráceně nazvu, něco bylo řečeno v tisku, takže mi dovolte jen velmi stručné doplnění toho, jak z mého hlediska ona jednání, která jsou koaliční a ohledně nichž si nejsem jist, zda se nepouštíme na nedomluvenou indiskreci, abych je tedy doplnil.

Kdo se domnívá, že dohodu, politickou shodu mezi oběma politickými vůlemi, českou a slovenskou, je možno nalézt cizelováním formulace připravované smlouvy, ten se podle mého názoru hluboce mílí. Jde tedy o to, že je to právě nesouhlas a nesoulad dvou politických vůlí, a to v otázce zda, a to především, a případně, že ano, jak pokračovat a zachovat kontinuitu společného státu. Já se nedomnívám, že situaci dramatizuji, ale o tom jsou veškerá jednání, ať koaliční nebo jednání ústavních orgánů.

Problém č. 1 zde byl paní předsedkyní zmíněn, je to problém subjektů neboli účastníků připravované smlouvy. Ten, kdo sledoval různá jednání, koaliční, opoziční, mimoústavní, ústavní, si možná vzpomene, že fenomén státní smlouvy se objevil jako politický požadavek slovenské politické reprezentace, aby byl vzápětí v pozměněné podobě, jako nikoli státní smlouva akceptován částí vládní koalice v České republice za zcela vyhraněných podmínek, že tedy se bude jednat na bázi stávající ústavy, ta že se bude respektovat, a že to tedy především nebude státní smlouva mezi státy, mezi republikami. Shrnuji tu argumentaci, kterou česká strana postavila jako aksiom a která spočívala v tom, že národní rady mají podle ústavy právo rozhodnout a usnášet se o politických věcech zásadního významu, to parafrázuji, necituji ústavu přesně, ale výsledek je shodný, a za druhé, že mají národní rady právo zákonodárné iniciativy vůči FS.

Na bázi těchto dvou nesporných ústavních principů je možno uzavřít smlouvu o tom, jakou vyvine ta nebo ona národní rada iniciativu vůči FS, pokud jde o ústavu. Všechna jednání mimo tyto principy nebo mimo takovouto smlouvu jsou neústavní. Já teď nehodnotím jestli je to hřích, jestli je to rouhání, nebo jestli je to dobře, když jednáme o té neústavní smlouvě, nebo kdybychom o ní jednali, já to jen důrazně konstatuji. A protože toto konstatování většinou přechází v námitku, jejíž filosofický fundament mi není zcela jasný, je to námitka a obvinění z právního fundamentalismu, z takové právnické suchosti a křečovitosti, pak bych chtěl podotknout, že právní argumenty, které jsem uvedl, vzhledem na neústavnost mě trápí ze všeho nejméně. Zásadní argumenty spočívají v tom, že okamžikem, kdy by parlamenty republik uzavřely státní smlouvu, jejíž stranami by byly republiky, ignorují nejen současnou ústavu, ale ignorují i fakt, že společný stát trvá a že jsme se rozhodli ho pouze změnit. To je základní politický moment, který mně vadí nejen řekněme z hlediska čistoty toho co děláme a co říkáme občanům, protože v tom je zcela zásadní rozpor, ale i z hlediska našeho mandátu, protože já se necítím na základě svého mandátu jednat pod záminkou o společném státě, který bude jiný, vlastně jednat o jeho rozdělení, byť i jen na onu pověstnou sekundu. Já se prostě vůči občanům České republiky a i Slovenské republiky necítím být oprávněn jednat o takové zásadní záležitosti, která ovlivní život každého jednoho z nich, Čechů, Moravanů i Slováků. Tedy proto, a ne z důvodu nějakého právního puritánství, říkám ne - státní smlouva a bylo to řečeno i kolegům ze Slovenské národní rady, ze slovenské vládní koalice.

Pak se ještě namítne, že to může být vnitrostátní smlouva. Ptám se co to je vnitrostátní smlouva a táži se, které oprávnění ústavní nám umožňuje uzavřít smlouvu, kterou si nazveme, aby to nebolelo, vnitrostátní. Zjišťuji, že obsah tohoto pojmu je mně zcela utajen, taková smlouva neexistuje a ve sféře práva veřejného si vzpomínám s trochou právního purismu, že platí obvykle zásada, co není výslovně orgánům, které jednají v rámci kompetencí, dovoleno, je jim zakázáno.

A tady bych se vrátil k té své první poznámce o koncepci smlouvy, ani tato smlouva není předvídána ústavou, ale principy na nichž je založena respektuji, je to nejmenší znásilnění ústavy, když už je politická vůle se tohoto znásilnění ústavy dopustit.

A všechny ostatní dílčí problémy, ať už je to problém čl. 10 onoho pracovního materiálu, který mají kluby dávno k dispozici, jež se týká kompetencí v zahraničních věcech, ať už je to problém kterékoli jiné kompetence, všechny ostatní problémy vyplývají z tohoto zásadně odlišného jiného přístupu k tomuto politickému jednání prvořadé důležitosti a významu. Nic jiného v tom není.

Tím končím, to je moje poznámka, kterou komentuji současný stav společných jednání.

Druhá poznámka se týká opakované ratifikace, nebo právně řečeno ratihabice změn ústavy v určených případech. Nebudu tedy vzpomínat, že při nejen koaličním, ale při všeobsažném jednání politických stran ČR a SR v Kroměříži bylo uzavřeno, že cena za to, že ze Slovenska nebude prosazována státní smlouva, bude jednorázová ratifikace, která pojistí republikám to, že bude přijata ústava, která je uspokojí.

Nebudu ani komentovat to, že česká politická reprezentace v tom nejširším pojetí přestala tuto dohodu vnímat, že se smířila s požadavkem ratifikace opakované. A abych nebyl v podezření, že mně to překáží jen z důvodů prestižních, že by česká strana opět, asi po sed mé, couvla, což někteří kolegové v této sněmovně velmi těžce nesou, tak konstatuji, že moje prestiž osobní nebo politická je mně zcela lhostejná ve srovnání s tím, co se stane s tímto státem. A uvádím argument, proč opakovaná ratifikace je velice neblahá. Je neblahá proto, že pokud uvažujeme o současné politické divergenci obou republik, o tom, že je zcela zřejmé, že v příštím volebním období, které nás čeká velice záhy, se bude tato divergence ještě prohlubovat, rozptyl ještě rozšiřovat, tak mně připadá jako nepřijatelné, abychom, hýčkáme-li fikci o společném státu a jednáme vlastně o dvou státech, ještě umožnili jedné nebo druhé republice naprosto spravedlivě na obě strany, aby ta nebo ona republika zamezila společnému státu potažmo té druhé republice evropskou integraci. A o to běží, dámy a pánové, nikoli o prestiž. Běží tedy o to, že evropská integrace, která neprobíhá nijak ideálně, bez peripetií, z čehož jsme, předpokládám, za dva roky vývoje už vyléčeni, že se jedná o nějaký proces zcela jednosměrný, naplánovaný a plán že je dodržován, přece jen existuje. Integrace je prostě faktem se všemi peripetiemi, které ji ještě čekají. Pokud chceme být stranou tohoto integračního procesu, pak patrně musíme vystupovat vůči mezinárodnímu společenství jako jeden stát s jednou subjektivitou. Jestliže máme vystupovat vůči mezinárodnímu společenství jako jeden stát s jednou mezinárodní subjektivitou, pak patrně musí být naše federální orgány vybaveny takovými kompetencemi, aby mohly za společný stát jednat. A jestliže za něj mají jednat a jestliže podmínkou některých integračních kroků, jak je dnes zcela zřejmé, musí být také změny ústavy uvnitř tohoto jediného subjektu mezinárodního práva, pak odmítám takový model, který je konfederací, model, kdy jedna z republik může zmařit takovou ústavní změnu, která je podmínkou mezinárodní integrace. Chtěl jsem tento argument uvést proto, že jsem se v mezidobí od posledních jednání setkal s mnoha výhradami a výtkami, že naše prestiž je ničím ve srovnání se zachováním alespoň nějaké kontinuity, alespoň nějakého společného státu.

Těmito dvěma argumentacemi, dvěma poznámkami, které byly obšírnější, než jsem si předsevzal, jsem považoval za nutné doplnit informaci o koaličních jednáních, která proběhla. Děkuji. /Potlesk./