Česká národní rada 1990 – 1992

Domnívám se, že úkolem naší generace je obnovení citu pro zodpovědnost, míru a realitu. Zatím většina z nás jedná jinak. Mám silné podezření, že mnozí z těch, kteří mají plná ústa lidských práv, je sami nectí a jsou jim jen záminkou.

Naše revoluce, smím-li ji tak nazvat, byla od samého počátku nedůsledná.

Nenazvala zlo zlem a neoznačila důsledně jeho původce. Neobtěžovala se ani symbolickým potrestáním nejhorších kreatur a excesů. V této zemi lze zpochybnit vše, a proto byl zpochybněn i společný stát. Čtyřicet let byl jen pro někoho.

Bylo by divné, aby se stejné nebo podobné síly pod jiným přebarvením nesnažily si udržet alespoň část opět pro sebe. Sklízíme ovoce své nedůslednosti.

Nejen v této zemi se desítky let šlapalo po ideálech. Pro dva roky po listopadu je charakteristická inflace krásných slov, která již budí posměch.

Československo může být udrženo jako společný stát pouze pod tlakem nutnosti a společného zájmu. Česká strana si musí být vědoma především polohy země ve středoevropském prostoru, vzájemné hospodářské provázanosti a i toho, že nestabilní nacionalistický soused může být nepříjemnější a nákladnější než sice náladový obyvatel stejného domu, se kterým ale přece jen mám některé společné zájmy.

Česká politika měla být od samého počátku důsledně založena na principu - já dám, ty dáš. Projevíš-li dobrou vůli, pak ti pomohu. Nepravda a vydírání měly být korektně, ale důsledně označeny svým pravým jménem. Daleko dříve by si demokraticky a profederálně orientované politické síly ve slovenské části naší federace uvědomily nutnost bojovat za sebe i demokracii na Slovensku.

Slyšel jsem v této sněmovně od českého premiéra již mnoho krásných řečí, pak viděl zcela jiné činy. Nedůslednost, uhýbání a silná slova tam, kde se mělo spíše mlčet.

Úkolem české politiky by měla být jistě obrana a prosazování zájmů a práv obyvatel ČR. Měla by si být ale vědoma, že prvořadým zájmem obyvatel prostoru střední Evropy je vzájemná spolupráce všech zemí a národností této tak národnostně pestré části Evropy. Se slovenským národem nás spojuje 70 let společného státu, společné zájmy a společné rodiny. Děkuji.

/Potlesk části sněmovny./

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Hofhanzlovi. Dávám slovo panu poslanci Řezáčovi, připraví se pan poslanec Šimeček.

Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Myslím, že už na dnešní vážné téma zde bylo řečeno mnohé a nemluvíme o tom poprvé. Já se stále nemohu zbavit dojmu, že stále zjednodušujeme velice složité problémy, které mají pozadí nejenom historické, ale zejména ekonomické a sociální, ale i kulturní. Co tím mám na mysli? Mám tím na mysli, že pokud se chceme dohodnout se Slovenskou republikou a její politickou reprezentací, musíme se snažit vnímat její argumenty a její obavy. Každý člověk, každý národ se v politice přesvědčuje na své vlastní zkušenosti. Slovensko prožilo s Uherskem tisícileté manželství, které se zhroutilo a manželství s námi trvá 73 roků. Za období druhé světové války došlo i k opuštění společné domácnosti, byť pod určitým významným nátlakem jedné mocnosti. Každý národ vnímá tyto manželské rozmíšky jiným způsobem. A jestli se tu zpochybňuje význam nedodržení Pittsburgské dohody, pak takových obav slovenského národa může být citováno více a hovořil o nich pan prezident Václav Havel asi před rokem. Já jsem je zde opakoval už dvakrát, když jsem hovořil o rozdílu mezi Clevelandskou a Pittsburgskou dohodou, o třech pražských dohodách, o tom co se stalo se Slovenskou národní radou, jak se změnil článek 4 ústavního zákona 143 z r. 1968 ústavním zákonem 125 z r. 1970 a dnes se blížíme nejvíce k problému, který se vlastně řešil už v období let 1968 - 1970.

Chci také zdůraznit, že pokud se chceme dohodnout, musíme uznat, že politika jsou kompromisy a že vůli dosáhnout dohod za účelem i za prostředkem kompromisů musí mít obě smluvní strany. Nedosáhneme dohody, jestliže se domníváme, že slovenská strana by přijala naše ultimatum a stejně tak nedosáhneme dohody, jestli by se slovenská strana domnívala, že ultimatum přijmeme my. Já mám ale větší obavu z toho, že nevnímáme rozdíl, spočívající poněkud v jiném jazyku, kterým jedna a druhá strana hovoří. Slovenský národ žil po staletí v odlišné kultuře, což může mít zárodky v rozpadu Římské říše na Západořímskou a Východořímskou, vliv byzantské kultury a zejména na to, že Slovensko bylo v Zalitavsku a žilo v období velice dlouhého působení uherského práva, ve kterém určité symboly mají daleko větší význam, než racionální přístup, který byl více blízký naší filosofii, naší historii a našemu uvažování. Nevidím nic předem dané, ani jasné a nemohu souhlasit s kolegou poslancem Žákem, jehož projev se mi velmi líbil v tom, že by úvahy profesora Josefa Pekaře v práci O smyslu českých dějin, byly nesporné. Vždyť právě tyto názory prof. Pekaře byly zcela odlišné od názorů profesora Masaryka. Nechci dělat z mého vystoupení historizující seminář, ale chci pouze zdůraznit, že mám největší obavu z toho, zda skutečně i velice významní představitelé české a slovenské reprezentace chtějí zachování společného státu, a nebo zda někteří z nich nejsou už srozuměni s tím, že se tento stát rozpadne. Řada občanů na shromáždění, kde jsem se s nimi setkal, se mě ptala, zda skutečně zájem na zachování společného státu je ze strany našich politických sil v tomto státě upřímný a zda všem vyhovuje. Musím říci, že i ve velice upřímných debatách s některými z vás, kolegů, v této sněmovně, a to i s těmi, kteří zastáváte významnější postavení než já, jsem se dověděl v podstatě velice pesimistické názory, vyjadřující názor, že vlastně dny společného státu jsou sečteny a počítají se na týdny s tím, že ekonomické a sociální rozdíly nedávají velkou šanci na zachování společného státu. Já s tím bytostně nesouhlasím, byť souhlasím s tím, že jsou velice vážné ekonomické a sociální rozdíly a myslím, že bychom měli zhodnotit, že k těmto ekonomickým a sociálním rozdílům došlo naprosto přirozenou historickou cestou, kdy se spojily dva národy, z nichž jeden měl k disposici 75 % průmyslu bývalého Rakousko-Uherska a druhý byl velice zaostalou agrární zemí Horními Uhrami. Jestliže se tyto dva národy dohodly na společném soužití, pak logicky musel ten vyspělejší předpokládat, že tomu slabšímu bude pomáhat a také se tak stalo, jak tady případně vzpomněl na předešlé schůzi kolega poslanec dr. Volák.

Je v současné době ekonomická a sociální úroveň vyrovnaná do té míry, že při struktuře průmyslu a způsobu provádění reformy je Slovensko samo schopno bez pomoci České republiky provádět stejným způsobem ekonomickou reformu? Jestliže zhodnotíme údaje staré 3 roky, tak ze 176 podniků, které byly schopny vyrábět výrobky kvality Q, tedy špičkové, světové kvality, konkurenceschopné na světovém trhu, jen 22 těchto podniků bylo na Slovensku a 154 v České republice. Mezi těmi 22 byly i ty, které tehdy vyráběly zbraně, zejména tanky, jako Turčianske strojarne ve Svaté Martine, které jdou do složitého problému konverze. Že se stavěly na Slovensku zbrojovky už za 1. republiky, to všichni víme, že se tam stavěly železárny a těžký průmysl i po roce 1948 víme všichni. A tudíž, že Slovensko těžko samo unese tento způsob, to víme také a víme to i z analýzy federální vlády, která naznačuje, že nezaměstnanost na Slovensku může dosáhnout nebo překročit 12 %, v podstatě během 1 měsíce. Kdežto v České republice nemusí dosáhnout ani 7 %. A podle mého názoru právě tato rozdílnost závažných ekonomických a sociálních rozdílů při provádění reformy je velice důležitou příčinou nastalých problémů a nejde pouze o problémy nacionální demagogie a nějakého slovenského nacionalismu. Před třemi měsíci jsem četl v novinách závěry z některých vystoupení zástupců tzv. slušných, tj. pravicových stran, kde někteří z nich vyjadřovali názor, že slovenská pravice má v příštích volbách malou naději na úspěch a zda tedy má smysl zachovávat společný stát, když slovenská levice a střed mohou blokovat ve Sněmovně národů Federálního shromáždění významné změny ústavních zákonů nebo jiné zákonné normy. Obávám se, zda nezaměňují někteří politici v Čechách to co je strategické a co je kvalitativní s tím, co je pouze skupinové, příp. dočasné. A domnívám se, že není šťastný návrh, který předložil klub poslanců ODA, kde dává dohromady především otázky rozpočtů s otázkou zachování společného státu, protože půjde o rozpočet na r. 1992, tj. poslední rok přechodného období a od 1. 1. 1993 bude již fungovat daň z přidané hodnoty, kdy bude jasné, jak se kdo podílí na vytvoření národního důchodu.

Tento návrh mi připadá asi stejně nešťastný, jako kdybych v rodině řekl své manželce, že jí koupím k letošním Vánocům kožich, jedině v případě, když se písemně zaváže, že se se mnou nikdy nerozvede a nebo, že se se mnou nerozvede do 10 let. Mám zato, že rozpad tohoto státu by stál českou a slovenskou stranu daleko větší škody nejen ekonomické, ale naprosto kvalitativní zhoršení bezpečnostní situace, globální změnu strategického prostoru ve střední Evropě a ohrožení české i slovenské národní identity. Obávám se proto, že vyhrocení stanoviska české strany s udáním velice krátkého termínu slovenské straně, aby se jednoznačně vyjádřila, může vyvolat veliké riziko, které může způsobit daleko větší ztrátu.

A do příštích voleb je nezbytné se pouze dohodnout o tom, jaká bude struktura federálních orgánů, do kterých budou prováděny v červnu 1992 příští volby.

Domnívám se, že dílo, které stálo velké oběti a úsilí generací českého a slovenského národa nemůže být zpochybněno kvůli tomu, že se nedohodneme v prosinci 1991 o několika miliardách. Děkuji vám za pozornost.

(Potlesk).

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Řezáčovi a prosím pana poslance Šimečka.

Poslanec Josef Šimeček: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, vážení kolegové, ctihodné kolegyně, dovolte mi, abych řekl na úvod, jaký je střet zájmů. Vytýkáme-li kolegům ze SNR, že nemají mandát k rozbití státu, - kromě Slovenské národní strany -, tak také nás nepověřili voliči a nemáme mandát k témuž. Obávám se, že rozpočet by se mohl lehce stát kladivem na rozbití společného státu.

Svorníkem obou republik donedávna - zdá se - byla vedoucí úloha KSČ, která rozpad státu prakticky vylučovala. Nezbývá, než vsadit svorník nový.

Tragédií našeho federativního státu je jeho nerovný vývoj ekonomicko-sociální od západu k východu. V době, kdy po válce Češi horovali pro socialismus a komunismus, Morava byla výrazně křesťanská a Slovensko rozpolcené. V Čechách se prostě socialismus přežil. Na Moravě socializující prvky přežívají, zatím co na Slovensku jsou, zdá se, na vrcholu. Máme-li rozumně volit mezi federací, nezbývá než bránit demokracii. Občanský princip vyrůstá ze stabilizované národní společnosti. Nezbývá, než být trpěliví a pokusit se nepodtrhnout početně slabší vrstvu demokratů. S nimi můžeme jedině počítat. Těch dvanáct statečných nebylo dosud odstřeleno. Předsednictvo i plénum se staví do role mrtvého brouka, nevědí, jak se zachovat.

Existuje-li řešení, pak je to řešení regionální třeba napřed formou státní správy nastolit možnost žup, kantonů, nazvěme to jakýmkoliv způsobem, ale pomocí státní správy nastolit, předestřít možnost rozčlenění celého území státu od západu k východu a nabouráme tím i vlastní bratislavocentrismus - promiňte mi to -, který z toho všeho trčí neustále jako sloup.

Pochopitelně podporuji návrh kolegy Payna na jednání pověřenců z našich řad, třeba za kluby. Děkuji za pozornost.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Šimečkovi. Nyní se přihlásil pan premiér Pithart o slovo. Po něm se připraví pan místopředseda Vlach.

Předseda vlády Petr Pithart: Vážená paní předsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci, ve svém vystoupení z 3. prosince jsem vám doporučil, aby předsednictvo ČNR trvalo na pokračování státoprávního vyjednávání s předsednictvem SNR, tak jak bylo dohodnuto v Časté -Papierničce. Smyslem tohoto doporučení bylo získat spolehlivější obraz o postoji slovenské politické reprezentace ke státoprávním otázkám po usnesení vlády slovenské republiky z 19. listopadu. Hovořil jsem o zárukách společné státnosti, které bychom měli my, jako česká politická reprezentace, požadovat před uzavřením rozpočtových jednání.

Ve vašem usnesení, které jste 3. prosince přijali je požadavek záruk společné státnosti obsažen jen nepřímo. Požadujete cituji: "... přehlednost rozpočtů a dostatečné záruky jednotného provádění ekonomické transformace a sociální politiky na celém území federace".

Pochopil jsem to jako výraz skutečnosti, že v politice lze záruky pouze očekávat, ale nikoliv v pravém slova smyslu vyžadovat. Kladení ultimát není politickým jednáním. Aktem záruk může tedy být jen určité chování slovenské politické reprezentace a celé slovenské politické scény.

Navíc pouze o právo opřené záruky v politice zpravidla neexistují. S výhradou, že volby mohou zpochybnit vše, by takovou zárukou mohla být uvažovaná smlouva uzavřená mezi národními radami.

Z vašeho postoje obsaženého v usnesení z 3. prosince jsem vycházel při brněnských jednáních o rozpočtech a při sestavování komuniké z těchto jednání. I když jsme se nedočkali, např. usnesení SNR, které by potvrdilo nový, profederální postoj slovenské vlády, neznamená to, že se v posledních týdnech nic nezměnilo. Podle všeho se zatím podařilo odvrátit nebezpečí, že budou odvoláni ministři slovenské vlády, kteří pro tento postoj hlasovali. I toto je určité chování, ve kterém můžeme spatřovat náznak záruky. SNR se nepostavila proti usnesení slovenské vlády a tím je alespoň nepřímo vzala na vědomí.

Už jsem se zmínil o tom, že v usnesení ČNR, které jste přijali 3. prosince, se hovoří o požadavku dostatečných záruk jednotného provádění ekonomické transformace a sociální politiky na území celé federace. Myslím, že společné komuniké z rozpočtových jednání v Brně může tento požadavek v tuto chvíli do jisté míry uspokojit. V druhém bodě tohoto komuniké je věta, převzatá prakticky beze změny z vašeho usnesení. Předseda Slovenské vlády se připojil k požadavku - cituji teď z brněnského komuniké - "... uplatnit jednotné zásady ekonomické transformace a sociální politiky na území celé federace".

Za vůbec nejdůležitější posun ve slovenském postoji považuji posun pohledu na ekonomické důsledky případného rozdělení státu. Na Slovensku se patrně v tomto směru konečně prosazuje racionálnější pohled. Slovenská vláda si zadala vypracovat scénář, který důsledky rozdělení otevřeně popisuje. Nesoustřeďuje se přitom na to, co bych nazval technikou rozdělení, jako to učinila vláda Česká, ale právě na ekonomické důsledky rozdělení. Nemám to slovo rád, ale v tomto případě sedí: soustřeďuje se na dopady rozdělení pro Slovensko.

Projednávání tohoto scénáře ve Slovenské národní radě můžeme považovat přinejmenším za první krok ke střízlivému pohledu na situaci. Už jen ta skutečnost, že se ve slovenském parlamentu o katastrofálních důsledcích případného rozdělení pro Slovensko otevřeně hovoří, naznačuje posun v myšlení ve prospěch společné státnosti.

Česká vláda udělala co bylo v jejích možnostech a v její kompetenci, připravila variantu rozpočtu založenou na občanské sounáležitosti a upozornila, že tato varianta měla být založena na nezpochybněném přístupu k federaci v obou jejích částech. Otázkou záruk a jejich posouzením byste se měli zabývat vy, poslanci ČNR. Máte k tomu v jednání předsednictev národních rad vybudován potřebný, jakkoliv nutně nedokonalý mechanismus.

Vláda České republiky připravuje také rozpočtovou variantu "každý za své". Tím splní úkol, který jí uložila ČNR. Vláda splní tento úkol včas. Tato varianta by se uplatnila v případě náhlé politické krize, která by vedla k zásadnímu zpochybnění společné státnosti.

Dovolte mi vážené poslankyně, vážení poslanci, abych na závěr připojil ještě jednu poznámku. Jsou věci, které je třeba u dělat v pravou chvíli.

Mám zato, že pevný postoj vlády zaujatý v případě rozpočtů, byl na místě. Ukazuje se, že právě v této věci a teď právě v tomto čase bylo možné něčeho dosáhnout. Svědčí o tom nejen profederální usnesení slovenské vlády, ale i další skutečnosti, o nichž jsem zde hovořil. Jsou to skutečnosti, které bychom ještě před krátkým časem sotva považovali za možné. Je to dost nebo je to málo? Jsme povinni zkoumat to nejen do 18. respektive 19. prosince tohoto roku. Projednání rozpočtu nebude posledním osudovým mezníkem, který vše definitivně prověří a prokáže. V demokratické politice je máloco takovým mezníkem. Problémy zůstávají s námi zpravidla déle než bychom si přáli. Projednání rozpočtu je důležitým předpokladem hospodaření ve státě v dalším roce. Nic víc, nic méně.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu premiérovi. Do diskuse se hlásí pan ministr Špaček. Po něm vystoupí pan místopředseda Vlach.

Ministr financí Karel Špaček: Vážená paní předsedkyně, páni poslanci, paní poslankyně, považuji za velmi moudrý názor, který dnes několikrát zazněl, že jednání o státním rozpočtu nemá být spojováno s jednáním o státoprávním uspořádání. Zdůrazňují, že schválením rozpočtů v žádném případě nespadla klec. Na jakékoliv posuny v politické oblasti umí vláda v rozpočtu velmi rychle reagovat.

Rozpočet, který vám byl včera předložen, vychází z platných zákonů federace i ze zákonů České republiky. Vedle předloženého rozpočtu zpracováváme ještě alternativní návrh, který nepředpokládá společné příjmy, tak zvaný společný kotel, počítá však se zachováním rozpočtu federace v jeho dosavadní podobě. Na krytí potřeb federace by Česká republika přispěla tak jak se předpokládá v rozpočtových pravidlech federace 35-procentním podílem na odvodu ze zisku a 35-procentním podílem odvodu daně z obratu. 65 procent těchto daní by šlo přímo do českého rozpočtu. V tom je podstatný rozdíl.

V obrysech máme zpracovanou variantu konfederačního rozpočtu, v němž by si každá republika ponechala své příjmy a přispívala na potřeby federace v poměru podle počtu obyvatelstva. V takovém to rozpočtu samozřejmě mizí výdaje občanské sounáležitosti. Zdůrazňuji, že umíme reagovat velmi rychle, během tří až čtyř dnů na jakékoliv, třeba i dramatické obraty v jednání o státoprávním uspořádání. V tomto smyslu si můžete být jisti, že v každém případě umíme promítnout všechna politická rozhodnutí do rozpočtu velmi rychle tak, aby potřeby České republiky byly beze zbytku a bez problémů zabezpečeny.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu ministru Špačkovi. Prosím pana místopředsedu Vlacha.

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi několik stručných poznámek. Než začnu mluvit k obsahu projednávaného bodu, chtěl bych říci za sebe upřímně, že tuto rozpravu považuji za velice přínosnou a za podstatný krok ke kultivování způsobu našeho jednání.

Jednáme o zprávě o činnosti předsednictva, která se týká jednání v Papierničkách. Dovolte, abych vyjádřil své hodnotící stanovisko.

Jsem si vědom toho, že jsme se o mnoha věcech v Papierničkách dohodli, bohužel nepovažuji toto jednání za příliš úspěšné, protože nejpodstatnější věci zůstaly v kategorii nedohodnutých. Snažím se být čím dále tím opatrnější v tom, když cituji některé představitele. Přesto mi ale dovolte, abych ještě jednou zopakoval, že mou motivací pro to, abych inicioval toto jednání bylo to, že slyšíme rozporuplná stanoviska. Naposledy tuto neděli jsem slyšel z úst pana premiéra Čarnogurského, a několikrát jsem si to pustil, abych se ujistil, konstatování, že není třeba znovu potvrzovat postoj slovenské reprezentace ke společnému státu, přihlášení se ke společnému státu vzhledem k tomu, že se takto slovenská reprezentace vyjádřila už na jednání v Časté Papierničce.

Po tomto prohlášení jsem si znovu našel záznamy z Častej Papierničky. Tam při závěrečné tiskové konferenci z úst oficiálního představitele pana místopředsedy SNR Ivana Čarnogurského doslova zaznělo, že není pro samostatný Slovenský stát, ale je pro a připravuje suverénní národní stát s jeho ústavou, s jeho všemi ústavními náležitostmi a že výhodu federace spatřuje v tom, že se cestou tohoto společného státu dopracováváme k tomu, aby ho tvořily dva samostatné státy. Tolik poznámka pro osvěžení paměti.