Česká národní rada 1990 – 1992

Podívejme se nejprve na minulost. Je otázkou, jak vůbec vznikly uvedené názory u části slovenské veřejnosti. Domnívám se, že jen proto, že nikdo dosud dostatečně jednoznačně neřekl například to, že po dlouhá desetiletí byl vždy užitý národní důchod na Slovensku vyšší o mnoho procent než národní důchod na Slovensku vyprodukovaný, že vytvořený národní důchod z jedné koruny investovaných prostředků byl na Slovensku po celá desetiletí o více než 25 % nižší než v Čechách a že podíl osobní spotřeby na vytvořeném národním důchodu byl opět po celá desetiletí na Slovensku výrazně vyšší než v českých zemích.

V situaci, kdy jsou v letošním roce přerozdělovány z českých zemích na Slovensko prostředky ve výši desetimiliardových částek, v situaci, kdy dokonce slovenští politikové uvádějí katastrofální důsledky osamostatnění slovenské ekonomiky, jsou návrhy zaznívající ze Slovenska pro občana České republiky naprosto nepochopitelné. Je to zřejmě reakce na projevy a jednání slovenských politiků, z nichž část nelze nazvat jinak než jako nezodpovědné. A to především vůči zájmům občanů Slovenské republiky.

A Češi? Nejdříve s nepochopením a nyní už s rozčílením sledují, co se děje na Slovensku, přičemž opět reagují na slova a činy slovenských politiků. Někteří z těchto politiků nám přitom vyčítají, že nevidíme slovenskou reprezentaci dostatečně diferencovaně. Ale co máme vidět, či slyšet, když ze Slovenska - kromě nedávného statečného postoje dvanácti ministrů slovenské vlády a kromě televizních vyjádření několika slovenských politiků z ODU - VPN - nic jednoznačně profederálního nebylo a není slyšet.

Naopak vrcholní slovenští představitelé, ať ze slovenské vlády, nebo ze Slovenské národní rady, svými prohlášeními o diskontinuitě Československa v době II. světové války, či svojí účastí na pohřbu hlavního představitele komunistické totality v české veřejnosti zpochybňují i tak velice nejisté naděje o věrnosti demokratickým ideálům a vůbec o hodnověrnosti slovenské politické reprezentace a o její vůli po společném státě ve formě fungující federace. A korunu tomu všemu nasadí premiér Čarnogurský, který řekne v televizi, co vlastně nám je do toho, že šel na Husákův pohřeb.

A navíc se podivuje, že česká strana chce ještě nějaké záruky předtím, než schválí rozpočet. Vždyť už přece slovenská politická reprezentace řekla, že chce společný stát v jehož působnosti bude obrana, zahraniční věci, měna a ještě cosi dalšího, přičemž před tím v témže týdnu tentýž prohlásí - jak už tady bylo řečeno - že nechápe, proč s KDH lépe nespolupracuje SNS, když obě tyto síly chtějí totéž, totiž samostatné Slovensko.

Přes to všechno, jsem pro schválení federálního rozpočtu, tedy na principu občanské odpovědnosti, ale za několika jasně definovaných předpokladů.

Nespojovat rozpočty se státoprávním uspořádáním prostě nelze, protože je nutné při koncipování rozpočtu České republiky přistupovat jinak, jde - li o projev občanské odpovědnosti v rámci federace, a jinak pokud by mělo jít o pomoc samostatnému státu. Především je nutné, aby ministr financí české vlády či spíše vláda předložili České národní radě naprosto průhledný rozpočet, ze kterého bude zřejmý podíl té části přerozdělování mezi českým a slovenským rozpočtem, která je zřejmá a jednoznačná. Kolik a proč. Máme to právo vědět nejen my, ale i každý občan České - a zdůrazňuji že - i každý občan Slovenské republiky.

Pokud nelze jednoznačně spravedlivě určit, kde jsou vyprodukovány odvody do federálního rozpočtu, tak požadujme hraniční hodnoty - minimum, maximum.

Pokud by se to někomu zdálo být zbytečné, nechť se seznámí s katastrofickým scénářem předneseným ve Slovenské národní radě. Musíme zaplatit to, že k podobnému vývoji nedojde. Souhlasím s tím, je to i pro nás důležité, a to velmi důležité. Ale přijatelné je to, podle mého názoru, jen za splnění tří dalších předpokladů.

Prvním z nich je to, že Slovenská národní rada potvrdí svým usnesením vůli po společném státě, nejlépe potvrzením profederálního stanoviska slovenské vlády. Jinou důvěryhodnou záruku si po minulých zkušenostech za současného stavu na Slovensku nedovedu představit.

Další předpoklad se týká všech tří vlád. Podle mého názoru je nutné důsledně zprůhlednit nejen příjmy, ale i vydání rozpočtu. Co se týče národních vlád, nejen pro poslance, ale i pro občany své republiky.

Navíc by obě národní vlády měly mít právo užívat finanční prostředky určené v rámci přerozdělovacích procesů pro jednotlivé účely skutečně pouze důsledně účelově, a to pod sankcí, které se tyto vlády dobrovolně podřídí. To je zmíněný třetí předpoklad.

V současné situaci musíme všichni důkladně zvážit svoji odpovědnost jak za federaci, tak za obhajobu zájmů občanů České republiky. Samozřejmě, že zachování kontinuity existence státu, kterému jsme si zvykli říkat Československo, je v zájmu občanů České republiky. Dokonce jeden z nejvyšších zájmů, ale ať se to někomu líbí, či nikoliv, musíme si zároveň uvědomit, že to není zájem jediný. Nejhorší důsledek, ke kterému svým ustupováním a vciťováním bohužel přispěla i část české politické prezentace, je sílící názor v české veřejnosti, že by bylo lépe, kdyby ... ani se mi to nechce doříci.

To je i naše vina. Nedokázali jsme se včas a dostatečně rezolutně ozvat.

Pokusme se alespoň nyní zachránit, co se dá. Postojem jednoznačně profederálním a postojem dostatečně pevným. Váhání a lavírování bylo už dost a jak vidíme, k ničemu dobrému to nebylo. Na Slovensku nejde o národní zájmy, ani jen o koncepci ekonomické reformy, ale o svobodu a demokracii. A jak dobře víme, z naší historie, opřít se je nutné včas. Někteří z příznivců třetí či jiné cesty se domnívají, že jim rozjezd po té jejich cestě zaplatíme my. Já jsem proti. Proto musíme požadovat záruky, jak co se týká vůle ke společnému federálnímu státu, tak co se týká ochoty jednat v rámci rozpočtů na zásadě dohod.

Je tu navíc stejně jedna obrovská nejistota - volby. Ty příští u nás i na Slovensku ukáží, zda jsme se rozhodli správně. Tato nejistota je značná, ale i krásná - znamená to již, že máme demokracii.

Děkuji za pozornost.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Šumanovi. Prosím pana poslance Žáka, připraví se paní poslankyně Kolářová.

Poslanec Václav Žák: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, vážená sněmovno. Dovolte mi jenom několik stručných poznámek. Jsem velmi rád, že rozprava se vede v takovém klidném a věcném tónu. A rád bych v něm zůstal i já. Je mi líto, že pan místopředseda Kalvoda musel odejít, pravděpodobně mu není dobře.

O nacionalismu už mluvil Karel Štindl. Nemusím se o tom zmiňovat, řekl bych pravděpodobně totéž. Co se týká rovnoprávnosti, to je poměrně typický způsob. Samozřejmě nahlédnutím do ústavy nenajdeme nesymetrie v postavení republik. Ale při praktickém fungování federace pochopitelně nalezneme značnou nesymetrii. V rámci demokratického vládnutí v podílu republik na rozhodování federace by mělo právě dojít k tomu, že budou participovat na rozhodování všechny subjekty. Opakuji, že ve Spojených státech je to naprosto normální. Federální vláda nevládne přímo pomocí nástrojů, kterými by direktivně zasahovala do států, ale pomocí norem, pomocí regulací nepřímým způsobem. A na vypracovávání norem se podílejí pochopitelně dotčené státy. Myslím si, že o podobný model usilovat i u nás, je jediný způsob jak předejít neustálému napětí a jak stabilizovat tento stát.

Co se týče vybojování Pittsburgské dohody, obávám se, že tady jde trochu o historické nedorozumění. Jak jistě víte, Andrej Hlinka, který chtěl prosadit koncept Pittsburgské dohody, byl uvězněn potom, co odjel do Paříže v roce 1919, byl zadržován několik měsíců ve vězení, pak byl puštěn bez soudu s velkými rozpaky, za co vlastně má být trestán. Když se v roce 1928 oživila touha po Pittsburgské dohodě, kterou představovala významná část slovenské politické veřejnosti, nicméně pouze necelá deseti na poslanců Národního shromáždění, byli někteří představitelé zatčeni opět.

Nebylo to jednoduché. Československá politická reprezentace a tudíž emigrace, která do značné míry určovala politiku, neudělala korekci své politiky v průběhu 20 let první republiky. Sama na konci republiky to reflektuje a Slovensku se omlouvá.

Říkám to s plnou vážností. Lidové noviny přinesly významné omluvné články po říjnu 1938, kdy se omlouvají za chybnou koncepci slovenské politiky. Stálo by za to, sám jsem to našim Lidovým novinám posílal, aby zhlédly, jakým způsobem se psalo tehdy o podobné krizi a pomlčkové válce. Bohužel zveřejněno z toho nebylo nic.

Co se týče konceptu nikoliv federace, ale demokracie, máme, vážení přátelé, dva koncepty, které bychom měli respektovat. Jedním je právo na sebeurčení národů, které dne 10. prosince do značné míry slavíme, neboť je součástí Deklarace lidských práv, přijaté OSN, dále je to snaha o demokracii. Těžko můžeme zastávat obojí princip.

(Poslanec Šuman: Musíme.)

Rád se nechám poučit jakým způsobem.

Domnívám se, že v žádném případě nejde o to, abychom nereprezentovali oprávněné zájmy našich voličů v Čechách. Jde ale o to, abychom zvážili, jakým způsobem nejlépe prospějeme jejich zájmům, to znamená jestli politika, která je vstřícná, ale pevná a hledá řešení, neukazuje pouze konflikt, ale nabízí způsob jak z něho vyjít i pro partnera přijatelným způsobem, je politika, kterou bychom měli sledovat jako nejvyšší zákonodárný orgán České republiky.

Děkuji vám za pozornost.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Žákovi. Prosím dále, aby se slovo ujala paní poslankyně Kolářová, připraví se pan poslanec Chromý.

Poslankyně Daniela Kolářová: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, vážená sněmovno, v souvislosti s problematikou, o které hovoříme, bych chtěla poukázat ještě na jiné stránky.

Dnes dopoledne jsem byla pozvána do klubu K 231 k politickým vězeňkyním. Samozřejmě mimo problémy, se naše debata stočila k tématu, o kterém hovoříme. Pověřily mne, abych vyřídila v České národní radě, že vinou tisku nebo médií jsou samotné a že lidé se cítí být opuštěni, velice dezorientováni.

Sama za sebe nebo za generaci, která se narodila po válce, bych chtěla říci, aby tato sněmovna vzala v úvahu, v jakém stavu je znalost historie vlastní země. Jsou tady minimálně tři generace lidí, které neznají pravdivou historii, a to jak ekonomickou, tak o své bývalé politické reprezentaci. Proto mnohé skutečnosti, o kterých tady hovoříme, a které vycházejí najevo teprve dnes, budou předmětem studia mladých lidí a stanou se teprve součástí národního vědomí a doufejme, že příští generací budou moci být také hodnoceny. Dopouštíme se mnoha chyb v uvažování z neznalosti. Možná, že se dopouštíme stejných chyb jako naše prvorepublikánská politická reprezentace, i když byla jistě na vyšší úrovni, protože byla propojena historicky daleko lépe než my po oné veliké přestávce.

Moje úvaha nebude právnická, bude naprosto obyčejná a občanská. Občané jsou velice zmateni jednáními kolem státoprávního uspořádání.

Dokáží pochopit ekonomii, ekonomickou základnu, propojenost průmyslových podniků, dokáží částečně pochopit i základní logiku rozpočtů a princip federace, že silnější jistí slabšího v sociální oblasti. Toto však v rozpravách na toto téma bývá lidem málo. Oni říkají: no dobře, ale co dál? Ve veškerých debatách na toto téma postrádají jakýsi vyšší nadnárodní princip, mravní nebo duchovní princip směřování republiky případně obou republik, který by byl přijatelný a srozumitelný občanům v obou státech.

Tomu samozřejmě neznalost pluralitní demokracie a mnohost názorů přispívá, že se těžko orientují. Sami jsou netrpěliví, volají po okamžitém řešení, protože se přistihují při zlobě, při okamžitých emotivních reakcích, tak jak to tady bylo vyjádřeno, např. na některé výroky slovenské politické reprezentace.

Když se vracíme k problému odpovědnosti a pokory, jak tady o tom hovořil pan poslanec Žák, lidé obyčejně velice zpozorní a teprve potom si začnou klást otázku po určité odpovědnosti, která není krátkodobá, která není pouze pro tyto dny, ale pro budoucnost. Jde tudíž o dezinformovanost lidí. Dále lidé vyčítají možná opět tisku, médiím, nekontrolovatelnost naší práce, nemají nikde zpřehledněná čísla na "má dáti", "dal".

V tomto okamžiku bych se chtěla zmínit o jedné záležitosti, o které zde byla řeč v prohlášení Občanského hnutí k této problematice.

Sama, protože jsem poznamenaná nevědomostí a "nezatížená" žádnými politickými znalostmi nebo právními normami, si kladu otázku proč nehledat nějaké nové možné formy domluv nebo dohody, protože model federace, tak jak tady fungoval od roku 1968 je pro mnoho lidí i v Čechách spojen s totalitou, s normalizací, a je nepřijatelný. Mnoho lidí říká: proč chceme vlastně unitární stát, vždyť by to bylo i racionálnější. Rozporů a předmětů k debatě je ve společnosti daleko víc, než si v tomto okamžiku třeba sami dokážeme představit.

V tuto chvíli převažuje, převážně v tisku i v médiích, preference ekonomických hledisek a momentálně do státoprávního uspořádání vstupují i rozpočtová hlediska. Pochopitelně, je to základ fungujícího státu, ale právě absence duchovních a mravních cílů je pro mnoho lidí matoucí a celé dohadování o státoprávním uspořádání vypadá často i v českých zemích jako kupecké počty, jako kupecká politika.

Chtěla bych sama sobě i nám položit otázku: jaké jiné cíle přitažlivé pro občany celé republiky, než jenom ekonomické jsme dokázali v České republice nebo z této sněmovny prezentovat, a co můžeme pro společný stát ještě udělat. Už třeba tím, že se nebudeme ohraničovat takovými mezemi, za které bychom už nechtěli nebo měli pocit, že nemůžeme jít.

Jestliže se učíme, že politika je jednání, měli bychom v sobě najít dostatek fyzické i mravní síly, abychom to dokázali a nedělali unáhlená rozhodnutí, že až potud by to šlo, ale pak už nikoliv.

Děkuji za pozornost.

(Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji paní poslankyni Kolářové.

Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Chromý. Dále je do diskuse přihlášen pan poslanec Hofhanzl, pan poslanec Řezáč a pan poslanec Šimeček.

Poslanec Heřman Chromý: Vážená paní předsedkyně, vážený pane premiére, vážená česká vládo, dámy a pánové!

Tuto debatu považuji za poměrně pozitivní, protože z ní zcela zřejmě vysvítá, že pro část poslanců v české sněmovně je Smlouva mezi Českou národní radou a Slovenskou národní radou nepřijatelná. Tím se zároveň dostáváme k otázce, jak celé další jednání, celý proces hledání podoby společného státu dále vést, jak ho "zdůvěryhodnit".

V tom je vlastně ukryto celé politikum. Budeme-li se neustále bránit myšlence, že o společně vytvářených orgánech federace, jejich struktuře a kompetencích by měly rozhodovat republikové zákonodárné sbory a nikoliv, jak tomu bylo dosud nefunkční centralisticky pojímané Federální shromáždění, tak tento proces asi nikam nevede.

Mně z prohlášení, jednoho klubu zaznělo jakési anulování výsledků, které zatím byly dosaženy. Měl jsem dojem, že se nepíše prosinec 1991, ale prosinec 1990. Já jsem si samozřejmě vědom, že česká sněmovna svou nechuť ke změně status quo vyjádřila konečně svým hlasováním již před měsícem 28. listopadu, když se sněmovna k prezidentovým návrhům obrátila zády (32 hlasy pro ze 120 přítomných poslanců odmítla vůbec bod zařadit na pořad jednání).

O rozpočtovém kolotoči také nebudu mluvit, i když by se možná slušelo říci, že když jsme projednávali přibližně podobný problém, který se týkal valorizace platů a výdajů ve školství, kultuře a zdravotnictví v částce 3,6 mld Kčs, řešili jsme to poměrně klidnou rozpravou i klidným projednáním, které vyústilo v novelizaci rozpočtového zákona.

Mně z toho vyplývá tedy závěr, že je tu část politické reprezentace, která i nadále cestu ke společnému státu spatřuje v neúprosném nastolení požadavků, od kterých nemíní ustoupit. Často se za nimi skrývá argument, který nebyl oficiálně vysloven, že nynější slovenští političtí představitelé stejně hovoří o potřebě společného státu jen do té doby, než se Slovensko osamostatní, resp. než si k tomuto kroku vytvoří předpoklady. Ano, taková je také politická realita.

Proto pravděpodobně, podle mého názoru, část poslanců v ČNR dává přednost raději okamžitému rozchodu s myšlenkou takového společného státu. Ale za této situace (a navázal bych na paní posl. Kolářovou) je třeba takovýto postoj občanů naprosto jasně veřejně prezentovat a seznámit je s odhadovanou politickou a hospodářskou realitou, která by nastala po rozdělení státu.

Myslím, že tomu bychom měli věnovat naše mimořádné zasedání. A troufám si v této souvislosti říci, že se mi zdá slovenský postoj, ať již mně slovenské politické extrémy či výroky více či méně šokují nebo mně při nich mrazí, v otázce dalšího vývoje společného státu, v odhadu možných důsledků případného rozbití státu, realističtější než náš postoj český. Problémy a důsledky, které by nás po rozdělení čekaly, jsou podle mého přesvědčení nesrovnatelné s potížemi, které řešíme nyní.

A to je, myslím, záležitost, které bychom se měli věnovat. Děkuji vám za pozornost.

/Potlesk části sněmovny./

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Chromému, prosím pana poslance Hofhanzla, poté se připraví poslanec Řezáč.

Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážená Česká národní rado, dámy a pánové, předem oznamuji, že mám osobní zájem na udržení společného státu. Můj praděd byl mlynářem v Klikově, obci na rakouské hranici u Českých Velenic. Polovina našeho rodu je v Čechách, druhá v Rakousku. Žena je Slovenka z Myjavských kopanic. Mé děti se narodily v Praze, Třinci a ve Zlíně. Na své životní pouti jsem prošel tuto zemi od jižních Čech, přes Prahu, Vysoké Tatry a pak se vracel přes Jablůnkov v Beskydech, Zlín do Telče zpět k jižním Čechám. Mé děti jsou Čechoslováky a já s nimi chci být středoevropanem.

Řekl jsem již vícekrát v této sněmovně, že neštěstím pro střední Evropu byla neschopnost Podunajské monarchie zorganizovat tuto národnostně pestrou oblast na federalistickém principu. Běh dějin šel jiným směrem. Ústřední idea 19. století, že jedinec a osobnost má zodpovědnost za své činy a že určité hodno ty lidského života jsou absolutní, byla na konci tohoto století a počátkem 20. století zpochybněna a relativizována. Skutečnost nebylo to, co člověk vnímal svými smysly a porovnával se zkušeností svou i zkušeností historie. Výsledkem byl komunismus a fašismus. Jsme produktem a dědictvím 20. století.