Česká národní rada 1990 – 1992

Teprve při jednáních v Papierničkách se jednalo nad společným textem, který sestavili experti české a slovenské strany na základě výsledků jednání ve Štiříně a na základě písemných podkladů, které pro štiřínská jednání sloužily.

Upozorňuji, že kromě jednání ústavních orgánů, tzn. jednání předsednictev ČNR a SNR, běžely paralelně neformální jednání ústavních činitelů a úspěchy a neúspěchy a výsledky těchto jednání se do značné míry prolínaly a prolínaly i ve sdělovacích prostředcích a ve veřejnosti. Je třeba říci, že informace, které z těchto neformálních jednání vyplývají, byly v diametrálním rozporu s tím, co zaznívalo v jednacích místnostech. To, co se ode hrávalo při jednání předsednictev pod protokolem a s jistou závazností bylo jiné, než to, co se prezentovalo při neformálních setkáních politických stran.

Podle mého názoru se velký důraz kladl na tato neformální jednání a menší důraz na jednání, která probíhala mezi předsednictvy.

Výsledek jednání v Papierničkách se běžně označuje za neúspěch. Já bych byl dalek od toho, abych to označoval za úspěch, nicméně odjížděli jsme na jednání s jistými mantinely, s jistým mandátem, který jsme měli od svých klubů a od České národní rady a vracíme se z Papierniček s tím, že se máme vyjádřit k několika bodům.

Prvním bod je otázka je charakteru smlouvy, tzv. procedurální problémy, tzn. co to je, jestli je to státní smlouva nebo je to jenom smlouva nebo je to spíše dohoda, je to zákonodárná iniciativa atd., a dále otázka budoucí podoby orgánů společného státu, což je věc, která se vlastně ve sněmovně neprojednávala.

Slovenská strana předstoupila s kompromisním návrhem, tzn. upravit tvorbu přijímání ústavy rozšířením, anebo úpravou dnešního ústavního rámce tak, aby tato jednání nevybočila z mezí ústavnosti. To byl jejich návrh.

V otázkách kompetencí se došlo v důležitých bodech k dohodě, v některých bodech zůstaly spory, a potom snad jako nejklíčovějším problémem zůstala mechanika změn budoucí ústavy společného státu. To je pro mne osobně nejdůležitější bod tohoto jednání, protože právě budoucí mechanismus fungování společného státu by měl rozhodovat.

S přihlédnutím k tomu, že na základě slovenského návrhu by odpadla problematika charakteru smlouvy vzhledem k tomu, že se jedná o modifikaci dnešní ústavy, která přestane platit po přijetí ústavy společného státu, se klub Občanského hnutí domnívá, že by mohlo být řešením obrátit se na Federální shromáždění, aby zvážilo úpravu dnešního ústavního rámce a tím buď otevřelo prostor pro další jednání národních rad a dalo tomuto jednání mandát, anebo postupovalo způsobem, jaký uzná za vhodné.

Podle mého názoru lze tu úpravu udělat takovým způsobem, aby to nezakládalo dojem, že se jedná o konfederativní princip. Podle mého názoru se nejedná o trvalou platnost smlouvy nebo o to, že by měla mít trvalý právní statut, naopak, ta smlouva by byla chápána i nadále jako politická dohoda, pouze Federální shromáždění by se zavázalo, že k jejímu textu bude přihlížet. Nesmí se samozřejmě tím zablokovat možnost přijetí ústavy jakýmkoliv dalším ústavním způsobem, ať prezidentovým návrhem nebo Federálním shromážděním samotným, či federální vládou. To je první bod.

Dále klub Občanského hnutí podporuje koncepci Federální rady, a to z toho důvodu, že se tím obrací do jisté míry desintegrační proces, který nastal při dělení kompetencí a podíl republik na působnosti společného státu se zvyšuje. Na rozdíl od přímo voleného senátu nepřímo volená Federální rada ruší spor legitimity mezi poslanci FS a poslanci národních rad. To je její důle žitý princip. A z hlediska tohoto principu se otevírá cesta k tomu, aby např. se nemluvilo o mechanice trvalé ratifikace ústavních zněm atd. Čili je to závažná změna. Pro nás je princip trvalé ratifikace ústavních změn nepřijatelný. Myslíme si, že by neměl být zakotvený do nového ústavního rámce.

Takže to jsou dva základní postoje Občanského hnutí k těm to nejdůležitějším pasážím, kterými skončilo jednání předsednictev v Papierničkách. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji poslanci Žákovi za odůvodnění stanoviska klubu Občanského hnutí. Prosím, pan kolega Kačenka.

Poslanec František Kačenka: Pane předsedající, dámy a pánové, klub poslanců HSD SMS k jednání v Papierničkách už své stanovisko zaujal na minulém jednání. K tomu stručně dodáváme:

Jsme pro novelizaci článku 142 ústavy, na jejímž základě by národní rady potvrdily její platnost. Jde o konfederační princip, který nám v průběhu přijímání ústavy nevadí. Podle nás však je důležité, aby se konfederační prvky nepřenášely až za platnost nové ústavy. To Federální rada nezaručuje. Proto jsme pro dvoukomorové Federální shromáždění, kde v druhé komoře, v Senátu, by byly paritně zastoupeny obě republiky. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji. Pan poslanec Effenberger.

Poslanec Josef Effenberger: Dámy a pánové, dovolte několik slov jménem liberálně demokratických poslanců. Naše stanovisko v této závažné věci je dostatečně známo, bylo již tlumočeno vícekrát i na půdě této sněmovny.

Domníváme se, že není třeba zaujímat stanovisko k jednotlivému, byť poslednímu jednání. Přitom se domníváme, že pokud nedocílíme, aby slovenská strana vyjádřila jednoznačně svou vůli po společném státě a tuto vůli nedoprovodila náležitým výčtem znaků, které by charakterizovaly tento společný stát, není dosti dobře myslitelné se zabývat podrobným řešením a návrhy např. na budoucí uspořádání parlamentu a není ani myslitelné, že by se nám podařilo vytvořit tolik toužebně očekávanou společnou federální ústavu.

Proto se domníváme, že následující jednání, je-li to vůbec možné, je třeba vést tím směrem, abychom tuto základní informaci od slovenských partnerů získali.

Děkuji vám za pozornost.

(Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji. Kdo se dále hlásí do rozpravy s vystoupením klubu? Prosím, pan kolega Frkal. Mám, pane kolego, vaši přihlášku písemnou.

Poslanec Jiří Frkal: Pane místopředsedo, dámy a pánové, když jsme v klubu hovořili o této problematice, tak jsme se shodli na tom, že považujeme za velmi nešťastné setrvávat na původních výchozích stanoviscích jedné i druhé strany a jsme toho názoru, že jestliže někde nedošlo k pokroku při jednání, tak to právě bylo v těch oblastech, kde ani jedna z dvou jednajících stran nechtěla ze svých původních pozic ustoupit.

Považujeme také za velmi nešťastné setrvávat na těch pasážích stávající ústavy, respektive ústavního zákona, které vznikly a byly opraveny a upraveny právě v době normalizace. Jsme toho názoru, že není možné, aby přestal existovat náš společný stát jen proto, že se politické reprezentace - a tady mám na mysli především vládní koalice - nejsou schopny na úrovni republik či federace dohodnout.

Proto jsme pro vstřícné kroky a doporučujeme, aby Česká národní rada vstřícné kroky udělala tak, jak se o to pokusilo předsednictvo Slovenské národní rady. Jsme pro novelizaci článku 142 ústavy s tím, že chceme doplnit do tohoto návrhu slovenské strany slůvko, aby Federální shromáždění vycházelo z dohody, na tedy, aby jí bylo vázáno, ale aby to bylo trošku řekl bych změkčeno.

Nejsme také proti tomu, aby smlouva byla uzavřena jako smlouva České národní rady a Slovenské národní rady, jménem obou republik. Jsme toho názoru, že stávající ústava a ústavní zákony to umožňují a že záleží a bude záležet především na obsahu dané smlouvy.

Podporujeme dvoukomorové Federální shromáždění. A protože nemáme jednotné stanovisko na to, zda Federální rada, či senát, doporučujeme, aby Federálnímu shromáždění byly předloženy obě varianty a aby Federální shromáždění rozhodlo, kterou z těchto variant do ústavy zařadí. Jsme také pro další pokračování jednání a budeme podporovat jednání o všem, co nás spojuje a ne co nás rozděluje.

(Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Frkalovi. Prosím, kdo se hlásí do rozpravy se stanoviskem klubu? Jestliže se dále nikdo nehlásí, budeme pokračovat v rozpravě k tomuto bodu individuálními vystoupeními jednotlivých poslanců. Jako první se přihlásil do rozpravy pan poslanec Klimeš. Já mu dávám slovo. Připraví se pan poslanec Kříž.

Poslanec Stanislav Klimeš: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, patřím k těm poslancům, kteří jsou toho názoru, že otázku státoprávního uspořádání je třeba velmi brzy definitivně rozhodnout, neboť její oddalování brzdí všechna další zásadní rozhodnutí, sestavování státních rozpočtů počínaje, zahájením kuponové privatizace konče. Bylo by velmi nešťastné, kdyby se tento problém řešil až po parlamentních volbách roku 1992. Mám však obavy, že se k tomu schyluje.

Protože bych takovému vývoji rád zabránil, požaduji, aby dál probíhala jednání o tomto problému, a to nejen na úrovni všech tří parlamentů, ale i po linii politických stran, aby rozhodnutí padlo, pokud možno, do konce letošního roku.

Pokud však chci, aby jednání pokračovala, pak považuji, aby z české strany, respektive z České národní rady se vedla v duchu zásad, které jsme již k problematice státoprávního uspořádání na plénu přijali. Dovolím si vám připomenout usnesení České národní rady z 26. dubna 1991 k státoprávnímu uspořádání.

Cituji: Česká národní rada I. považuje pro státoprávní uspořádání za nesporné tyto zásady: 1. státoprávní uspořádání se zakládá na územním a občanském principu. 2. Je třeba respektovat odlišnost českých zemí, to je Čech, Moravy a Slezska a Slovenska. 3. Zákony federace jsou nadřazeny zákonům jejích členů. 4. Tyto zásady musí být přijaty všemi členy federace. II. Česká národní rada doporučuje Federálnímu shromáždění, aby budoucí ústava České a Slovenské Federativní Republiky neobsahovala ustanovení, která by bránila možným změnám státoprávního uspořádání. III. konstatuje, že vícečlenná federace je pro budoucnost přijatelná. Tolik schválená usnesení ČNR.

Domnívám se, že předsednictvo České národní rady při jednání s předsednictvem Slovenské národní rady plně nerespektovalo toto usnesení, zejména ony čtyři jasně formulované zásady. Vycházelo spíš z dohod politických reprezentací v Kroměříži. Jsem si vědom toho, že členové předsednictva se budou bránit odvoláním se na body II. a III. výše uvedeného usnesení, které nám v té době, kdy jsme usnesení přijímali, ponechávaly jistý manévrovací prostor. Od té doby však uplynul určitý čas, proběhla řada jednání, přičemž hlavní problémy nejsou vyřešeny. Především není dosud zodpovězena zásadní otázka, která byla jasně položena panem místopředsedou Kalvodou, a to zda skutečně existuje vůle Čechů a Slováků po společném státě.

Podle mého názoru nemá nikdo z nás dostatečně věrohodné důkazy o tom, aby mohl kladně či záporně odpovědět na tuto otázku, jak za Českou republiku, tak zejména za Slovenskou republiku. Nechápu odkud pramení bezbřehý optimismus těch českých politiků, kteří tvrdí, že občané Slovenské republiky si přejí společný stát. Vezmu-li v úvahu kolik občanů Slovenské republiky podepsalo petici za společný stát, myslím, že to bylo circa 100 000, vezmu-li v úvahu, které politické síly mají na Slovensku podporu veřejnosti, vezmu-li v úvahu jaká byla na Slovensku odezva na zásadní nedělní projev pana prezidenta. Na tuto otázku musí dát odpověď občané Slovenské republiky, zrovna tak, jako občané České republiky.

Tím podporuji jak referendum, tak již zmíněná politická jednání o této otázce. Pokud však mají občané na tuto otázku odpovědět, měli by vědět, jaké státoprávní uspořádání politici navrhují, kde je shoda, kde je rozpor. Na základě jednání předsednictev ČNR a Slovenské národní rady v Časté - Papierničce uvedu jen tři stěžejní body, se kterými zásadně nesouhlasila.

Zatím je shoda v tom, že nově založená federace bude opět dvoučlenná. A že každá z republik má právo ze společného státu vystoupit, a to na základě referenda. Pokud česká reprezentace je ochotna připustit, že na okamžik zanikne tento stát, že se budeme nacházet v bodě nula, a pak opět založí se Slovenskou republikou dvoučlennou federaci, pak je to pro mne nepochopitelný a krkolomně složitý proces, aniž by se něco podstatného změnilo proti současnosti. Rozdělení kompetencí mezi federální orgány a republiky nedochází k podstatnějším změnám proti novele zákona o federaci z prosince 1990.

Zajímalo by mne, jaký přívlastek bychom takové federaci dali, když federaci z roku 1968 jsme označili jako cetralistickou nebo unitaristickou, vylepšenou federaci po změně kompetencí z roku 1990 jsme nazvali autentickou.

Nedovedu si představit, jestli jsou občané České republiky, ale i Slovenské republiky schopni pochopit, že nově založená dvoučlenná federace by nebyla už na národním principu, ale že by to byl územní a občanský princip. Politici to mohou vysvětlovat, jak chtějí, myslím, že se budou podobat marxistům. Chci vidět a slyšet ty občany, kteří to chápou.

Na rozdíl od mnoha českých politiků se domnívám, že příčin neustále narůstající vzájemné nesnášenlivosti mezi Čechy, Slováky, Moravany, Slezany, Maďary a jinými národnostmi nejsou rozdíly v jejich mentalitě, po našem, po moravsku: v jejich nátuře, ale zcela jednoznačně v současném a bohužel navrhovaném dvoučlenném státoprávním uspořádání. Je všeobecně známo, že naše dvoučlenná federace je ve světě ojedinělá a dle mého názoru naprosto neperspektivní.

Když si občané České republiky i Slovenské republiky položí otázku, zda mají konkrétní důvody vzájemné nesnášenlivosti, asi sotva je najdou. Dvoučlenná federace je dle mého názoru spolehlivým prostředkem pro budoucí definitivní rozchod. Jakýkoliv problém - a čeká nás jich mnoho - bude neustále zvyšovat národnostní nesnášenlivost. Právo republiky na jednostranné vystoupení z federace, byť na základě referenda, není snad ani třeba komentovat. Je to opět specifikum čs. federace. Opět bych rád věděl, jestli občané České i Slovenské republiky souhlasí s právem republiky na vystoupení. Mám za to, že to občané pochopí jako stát na dobu určitou a mám dojem, že i v zahraničí sotva uvěří tomu, že jsme problém vyřešili.

Na základě výše uvedeného proto požaduji, aby v jednáních na úrovni zástupců ČNR česká reprezentace jednoznačně prosazovala skutečně územní a občanský princip, a to vznik více než tříčlenného spolku. Pokud Slovensko rozhodne o tom, že Slovenská republika bude jeden subjekt, což je plně jeho právo a já ho plně respektuji, pak požaduji, aby česká reprezentace prosazovala, že Česká republika se rozdělí nejméně na tři subjekty. Politická reprezentace Slovenské republiky by měla z české strany jasně slyšet, že chce-li blokovat vznik vícečlenné federace rozdělením České republiky na více subjektů, tak tím nepřímo říká, že určitá práva přisuzuje pouze občanům určité národnosti a tatáž práva občanům jiné národnosti upírá. To by nesvědčilo o respektování lidských a občanských práv a sotva se s takovým názorem můžeme spolu vrátit do civilizované Evropy. Všechny subjekty federace by měly být rovnoprávné a neměly by mít právo na jednostranné vystoupení z federace.

Dále nesouhlasím s rovněž již dohodnutou zásadou v hlavě II. č. 8, kde se říká, že dvoučlenné uspořádání je možné změnit ústavním zákonem zákonodárného sboru společného státu, tedy dnešního FS, k němuž je třeba souhlasu zákonodárných orgánů republik, tedy ČNR a SNR. Takováto dikce fakticky neumožňuje vznik dalších subjektů federace a jde jen o politické klišé. Vznik dalších subjektů, respektive vícečlenné uspořádání by mělo být v kompetenci pouze zákonodárného sboru společného státu.

Pokud se týká sporného bodu procedury společné ústavy včetně jejich dalších změn, nesouhlasím se systémem ratifikace zákonodárnými orgány republik, to je ČNR a SNR. Jde jasně o konfederativní prvek, který by v budoucnu zákonodárný proces ještě více komplikoval.

Budoucí zákonodárný orgán společného státu by měl být dle mého názoru dvoukomorový, přičemž obě komory by byly voleny v přímých volbách. Jednu komoru by tvořila zhruba dnešní Sněmovna lidu, druhou komoru senát, v němž by byly paritně zastoupeny všechny subjekty federace, tedy například bude-li federace pětičlenná, pak může být senát složen při číslu například 150 pětkrát třiceti zástupci za každý subjekt atd. Senát, který by reprezentoval zájmy členů federace, by hlasoval o ústavních a vyjmenovaných zákonech třípětinovou většinou všech, v ostatních případech kvalifikovanou většinou. Tím bychom odmítli nesmyslný zákaz majorizace.

Dámy a pánové, vím, že celá řada z vás se mnou nesouhlasí, v lepším případě mě označují za nenapravitelného optimismu, popřípadě iluzionistu. Já naopak soudím, že iluzionisté jsou ti, kteří si namlouvají, že znovuzplozením světově unikátní dvoučlenné federace bychom něco vyřešili, a že to má šanci přežít. V tomto bodě soudím, že jsem realista.

Někdo moudrý řekl, že politika je umění dosahovat nemožného. Řekl bych, že máme jednu z posledních šancí se o to pokusit. Dosavadní slovenská politika se o to rozhodně snaží. Česká politika byla dosud pouze nemožná.

Děkuji za pozornost.

/Potlesk./

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Klimešovi, předávám slovo panu poslanci Křížovi, připraví se pan kolega Chromý.

Poslanec Karel Kříž: Pane předsedající, dámy a pánové! "Jednání o společném státě jsou gigantickým podvodem", prohlásil pan místopředseda Kalvoda. Škoda! Vidíme-li v druhé straně podvodníky a druhá strana bohužel nedělá nic pro to, aby si naši důvěru získala, jak mohou takové rozhovory skončit? Takto se pak dostaneme za Papierničky, těžko budeme spolu dál mluvit, přestaneme si posílat i ty "papierky".

Udělali bychom něco podstatného pro slovenské demokraty, kdybychom prohlásili za panování pana předsedy Mečiara, že on je lhář? Že pro nás nikdy nemůže být garantem při jednáních? Jak by na to tehdy reagovali slovenští politikové z VPN, kteří ho podporovali? Není snad cennější, že Slováci sami poznávají, kdo je Mečiar? Když kolega Kalvoda tak dobře věděl, proč nás tady otevřeně už dávno nevaroval, proč vládu nezapřísahal, aby s Mečiarem nejednala? S kým by ale naše vláda měla jednat? To snad ví jen bůh. Teď máme před sebou Jána Čarnogurského, klerikála, kterému nevoní liberalismus a navíc skládá hold Husákovi a byl by rád i při jeho pohřbu. To Slovensko je proklatě zlověstná republika, komunisticko-klerikální! Nebylo by nám, dámy a pánové, lehčeji bez Slovenska.

Dávno tomu, už rok a půl, co premiér Pithart v programovém prohlášením své vlády hovořil o české politice a o autentické federaci. Tleskali jsme mu, když otevřel k jednání dveře, ze slovenské strany se vyvalilo - no, to už víme, co! Premiér zřejmě netušil. A kdo to vůbec tušil? Dneska všichni ti náhle osvícení politikové, hrdinové a novináři, ještě větší hrdinové Pithartovi spílají. Dveře měl nechat zavřené, nebo je alespoň měl včas zavřít a byl by klid. Ve střední Evropě není radno větrat.