Ve svém sobotním televizním projevu pan premiér Pithart hovořil o tom, co jsme dlužni Slovensku, ale nezmínil, co je Slovensko dlužno nám. Tento postup je zřejmě hlavním důvodem negativní reakce české veřejnosti. Stranou a nepovšimnut zůstal premiérův apel. Výzva slovenským občanům a politické reprezentaci, aby sami posoudili dobré stránky našeho vzájemného soužití. Nemohu než citovat již premiérem zmíněnou pasáž. Není na mně, ale na vás, abyste tyto stránky zvážili. Cílem projevu pana premiéra nebylo zpochybnit dobré stránky našeho soužití. Premiérův projev neměl být obrácen do minulosti, nýbrž k budoucnosti. Nechceme-li se rozejít do dvou samostatných států, chceme-li naopak zachovat společný stát, pak musíme být schopni podívat se na sebe očima druhého. Petr Pithart to udělal. Odmítáme tezi, že za současný stav státoprávních jednání zodpovídá pouze premiér české vlády. Nesouhlasíme s tvrzením, že premiér české vlády navrhl slovenské straně jednat o konfederaci. Orgánem, který toto může navrhnout, je předsednictvo ČNR, které koneckonců sněmovně předložilo výsledky svých jednání a komuniké přijaté v Časté-Papierničce. Proto se klub, bude-li se o návrhu ODA hlasovat, hlasování zdrží. Děkuji za pozornost.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Prosím pana poslance Effenbergera. Připraví se pan poslanec Balcárek.
Poslanec Josef Effenberger: Dámy a pánové, dovolte, abych vás seznámil se stanoviskem liberálně demokratických poslanců k inkriminovanému projevu pana premiéra Pitharta. Tak jak již zde zaznělo, také my se domníváme, že premiér jakékoliv vlády je jen málo kdy soukromou osobou, a nikdy před televizní obrazovkou. Nutno ale říci, že toto směšování osobních a veřejných postojů, mám-li to tak nazvat, není výlučně záležitostí pana premiéra, že k této chybě dochází i u jiných politiků, včetně poslanců. K tomu snad ještě další poznámka, že dochází - a to rovněž u mnohých - k tomu, že vystupují, aniž by své postoje, někdy dosti ovlivňující veřejnost, předem konzultovali. Já vím, že tato otázka byla již vícekráte řešena a není to problém osobního oprávnění. Samozřejmě, pan premiér a kdokoli jiný může vystoupit, aniž by se kohosi ptal o povolení, ale spíš bych to dal k úvaze jako otázku politické prozíravosti. Důležitější ovšem je, co zde již také bylo řečeno, o jednostranném historickém pohledu. Obávám se, že co se týká doby meziválečné, ve svých výtkách historik Pithart poněkud opomněl pravidlo o tom, že politika je umění možného a že se málo tázal, zda bylo možné v té věci reálně učinit více. Obávám se dále, že to je příznačný nedostatek pohledů, které dnešní optikou se snaží hodnotit úseky časově značně odlehlé.
Co se týká uplynulých desetiletí, tedy bližších, tam se v projevu pana premiéra objevují zkreslení značná. Dokonce v některých případech zkreslení hrubá. Pohled na Slovensko, tak jak je v tomto projevu líčen, naprosto neodpovídá mé - a myslím mnohých jiných - občanské zkušenosti. Víme, že Slovensko mělo své specifické orgány, že si dovedlo leccos vymoci, mnoho ústupků a výhod. Dovolil bych si říci, že v této době uplynulých 30 - 40 let se na Slovensku bez slovenské vůle nepohnul ani lísteček.
Pokud jde ovšem o věc samu, to znamená, vyústění politického procesu, nebo myšlenkového zrání pana premiéra a odklonu od toho, co dejme tomu říkal, nebo jak smýšlel před rokem, domnívám se, že to je myšlenkový oblouk, který opsalo mnoho z nás, a je to oblouk užitečný. Nevím - v této otázce nepříliš dobře chápu ostatní kolegy, poslance ostatních klubů, proč jsou tou to změnou názorů nebo postojů podrážděni. Já se domnívám, že pan premiér analyzoval jisté události, jistý sled jednání a vyvodil z toho prostě důsledek. Nic víc a nic míň. Je-li tato analýza správná, či ne, to ostatně ukáže blízká budoucnost. Navíc pohleďme trošku jednak do svědomí, jednak do nedávné minulosti, zhruba rok a delší, a vzpomeňme si, že tato sněmovna v oněch měsících dosti spontánně a nadšeně aplaudovala politice české vlády a vyráběla usnesení na její podporu, právě i v otázce poli tiky vůči Slovensku. Byla-li tato politika chybná, pak to není chyba jenom české vlády a jejího premiéra.
Na závěr více méně technicky, poprosil bych pana premiéra, zda by blíže osvětlil, co si představuje pod pojmem volnější uspořádání, které bylo mnohými interpretováno jako pokus vytvořit konfederaci. Pokud je tato interpretace správná, bylo by dobré, kdybychom se seznámili s jeho osobním výkladem rozdílu mezi takovýmto volným uspořádáním a úplným osamostatněním obou republik, případně výhodami té které varianty.
Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Prosím pana poslance Balcárka, připraví se pan poslanec Giňa.
Poslanec Pavel Balcárek: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, vážené kolegyně a kolegové, jen pár slov na okraj k projevu pana premiéra Pitharta.
Jde o ryze osobní poselství, jak sám řekl pan premiér, a já jsem povinen vám říci, že si myslím, že to byla jeho povinnost ve funkci premiéra, že to bylo v pořádku, že toto ryze osobní poselství předal. Že tam chyběl ten druhý rozměr, to mně také vadilo. Ale on sám se přiznal, že tam chyběl, dejme tomu, výčet chyb, že tam chybělo, že by měli Slováci uznat, že se o ty a ty věci na Slovensku v průběhu naší historie určitým způsobem zasloužili Češi, český stát. Ale to nebylo účelem premiérova příspěvku. Dalo by se říct, že třeba naivně čekal, že pan premiér Čarnogurský vystoupí s něčím podobným, že tady bude zase vstřícnost z té druhé strany.
Já sám vás tady nechci unavovat výčtem od Dačického, jsem specialistou na 17. století. Uhry byly vždycky krchovem Evropy, ztrácela tam vždycky nejlepší česká a moravská šlechta, Komárno, Nové Zámky a všechny ty pevnosti stály hrozné peníze proti Osmanské říši o níž se opírala uherská reprezentace, která si toho vždycky vybojovala víc v rámci habsburského státu. Jde o to a na toto téma jsem včera debatoval i s profesorem Polišenským, se kterým se rád radím o těchto věcech, že musíme Slováky chápat tak, že jiní nebudou. Myslet si, že se Slováci budou chovat jinak ve 20. letech, je naivní. Jde jim o československé vyrovnání. Vidí to stále z toho uherského hlediska. To, co dělali Uhři Vídni před rokem 1867, to teď dělají Slováci Praze. To je ta dějinná nitka, která se tady táhne.
Mně jde zase o jinou věc. Naprosto souhlasím s předřečníkem, který říkal, že se domnívá, že jde o proces myšlenkového zrání nikoliv pana premiéra, ale celého českého parlamentu. A tento parlament, tvrdím, že díky tomu, že i HSD se vysmíval, naše snahy považoval ahistoricky, je už dnes vyspělejší, tak, jako vyrostl, změnil do určité míry svůj myšlenkový náboj.
Myslím, že náš požadavek po spolkovém státu se samosprávným systémem obcí, tvořeným za účasti zemí, je v pořádku. Jsem možná naivní, ale myslím si, že je tím nejoperativnějším, nejpřijatelnějším východiskem. Apeluji na Českou národní radu, aby nebyla schizofrenní, aby stála za svými požadavky přijatými 26. dubna t.r., tj. za územním a občanským principem spočívajícím na principu historických zemí, aby se nechala inspirovat republikou T.G. Masaryka, kde toto v jisté míře fungovalo. Dělali jsme velice málo pro to, byl tady dialog monotonní, dialog nacionalistů na federálu, abychom tuto třetí možnost a další možnosti federace fungující, federace Slovákům vysvětlili. Považuji to za naši historickou prohru, jestli dojde k rozpadu federace. Za naši historickou prohru i tím, že jsme připouštěli tyto monotonní, nacionalismem zabroušené dialogy.
V této koncepci spolkového státu, na které bychom se měli jako ČNR ujednotit, je obsažena i samosprávná Morava se Slezskem. Jestli tento problém vyřešen nebude, zase si zakládáme do budoucna, pokud přijmeme dvoufederaci, další jablko sváru. Čili pamatujte na tento problém, neměňte už ustanovení, usnesení, v dubnu jste přijali občanský a územní princip - kdyby Slováci viděli naši pevnost v tomto a ne neustálé ustupování, myslím, že by také trochu jednali jinak.
Děkuji za pozornost.
(Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Prosím pana poslance Giňu, připraví se pan poslanec Volák.
Poslanec Ondřej Giňa: Pane předsedající, dámy a pánové, byl jsem pověřen přednést stanovisko klubu ROI k návrhu usnesení přednesenému klubem Občanské demokratické aliance.
Klub ROI souhlasí s první částí návrhu usnesení a konstatuje, že vystoupení pana premiéra nepřišlo v pravý čas a svým obsahem nepřispělo k řešení situace v otázce státoprávního uspořádání.
S druhou částí návrhu usnesení se neztotožňujeme z toho důvodu, že formulace této části obecně předjímá nemožnost přijetí jiné varianty státoprávního uspořádání.
Děkuji.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Prosím pana poslance Voláka, připraví se pan poslanec Dobal.
Poslanec Stanislav Volák: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, klub Občanské demokratické strany souhlasí s návrhem usnesení klubu Občanské demokratické aliance. Dovolte mi, ještě abych k projevu premiéra Pitharta řekl několik poznámek.
V prvé řadě by mělo být zde alespoň řečeno, za jakých okolností vznikla Československá republika. Uvědomme si, prosím, že v době vzniku Československé republiky na Slovensku bylo jen přes 200 obecných škol 1 - 4, žádná škola střední, žádná škola vysoká. Uvědomme si, že na Slovensku chyběla skutečná slovenská inteligence. Uvědomme si, že po roce 1918 na Slovensko přišli desetitisíce Čechů, kteří fungovali jako lékaři, učitelé, jako správní úředníci. Tito lidé tam přišli skutečně, myslím si, upřímně a snad i s nějakým žárem v srdci pomáhat Slovensku. Tito lidé museli po 15. březnu 1939 Slovensko opustit.
Pan premiér Pithart zde vzpomenul ještě jeden fakt. V době vzniku československého státu Slovensko produkovalo 12 % hrubého domácího produktu. V roce 1989 to bylo přes 30 % nebo dokonce 31 %. Zamysleme se i nad úlohou českých lidí, kteří na Slovensko přišli.
Ještě jedna maličkost nejsem historik, ale někde jsem četl, že pokud by uherská nadvláda pokračovala na Slovensku ještě 10 let za rok 1918, nebylo by slovenského národa.
A teď poznámky k východiskům. Existují dvě schůdná východiska. Prvním východiskem je skutečně funkční federace, která se nám poněkud vzdaluje, druhým východiskem je korektní rozchod, kdy budeme schopni si říct, co jsme si, to jsme si, obě strany se snažily. Ale signál k tomuto korektnímu rozchodu nemůže dát ani česká vláda ani česká národní rada, ale jediný orgán, který to může zařídit, je Federální shromáždění. Pochopitelně, že po korektním rozchodu by mohla nastat slušná sousedská spolupráce.
Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Prosím pana poslance Dobala, připraví se pan poslanec Moskal.
Poslanec Viktor Dobal: Vážený pane předsedající, vážená česká vládo, dámy a pánové, omlouvám se, že vystupuji dnes již potřetí, nebývá to mým zvykem, nicméně bych rád několika slovy, improvizovaně reagoval na některá sdělení pana premiéra.
Zastavím se pouze u jedné věci, nad kterou bych se snažil zamyslet. Ke komu pan premiér na Slovensku mluvil? Domnívám se, že k občanům Slovenska. To je zase jenom půl pravdy, obávám se, že mluvil pouze k těm občanům Slovenska, které stejně nepřesvědčí, k těm, kteří pochopili polistopadový vývoj v této zemi jinak, než jsme to pochopili my. Pochopili to jako cestu, kde se zdůrazňuje jiný aspekt národní proti aspektu, který se zdůrazňuje zde, občanskému. Obávám se ale, že uzavřel cestu těm, které my jako reprezentace české politiky, bychom měli podporovat, a to jsou slovenští demokraté. Nemyslím si, že jejich pozice na Slovensku je jednoduchá v dnešní době, protože vím, že jakékoliv názory, které podporují federální uspořádání této země, se setkávají s reakcemi až na hranicích slušnosti a možná i dalších horších věcí.
Promiňte, jsem na tyto otázky velmi citlivý, ale byl bych rád, kdybychom si tuto situaci uvědomili. Omlouvám se, nemohu dál pokračovat, jsem unavený.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Prosím pana poslance Moskala.
Poslanec Václav Moskal: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, abych jako nezávislý poslanec vyslovil svůj názor na obsah vystoupení premiéra pana Petra Pitharta v televizi, které považuji za jeho osobní poselství tak, jak je to formulováno a dovoluji si citovat "obracím se na vás ne jako český premiér, ale s ryze osobním poselstvím".
Já obsah tohoto vystoupení považuji za realistický příspěvek k státoprávnímu uspořádání. Určitou pochybnost jsem měl k pasáži vystoupení, kde se hovořilo o Pitsburské dohodě. Tuto pochybnost jsem ztratil po přečtení článečku v Zemědělských novinách, ve kterých bylo k této problematice v jednom odstavci uvedeno: Slovensko bude mať svoji vlastní administrativu, svoj snem a svoje súdy". Nelze se tedy divit, že když tuto vrcholnou problematiku státoprávního uspořádání nevyřešila politická reprezentace Masarykovy republiky, že se to přeneslo až na nás. Česká reprezentace v této době pravděpodobně se více věnovala ožehavému problému jako byla německá otázka a sociální problémy, které si dnes nemusíme v takovém rozsahu uvědomovat.
Realismus v tomto vystoupení vidím také v tom, že pan premiér připouští i jinou alternatívu než federaci. Ke konfederaci nebo takovému volnějšímu spojení Čechů a Slováků postupně spěla dosavadní jednání mezi reprezentacemi České národní rady a Slovenské národní rady. Přiznat si to pravděpodobně nechtějí tvrdí zastánci unitárního státu. Snažím se být realistou, a proto si myslím, jestliže nebude možné udržet federaci, že bychom měli uvažovat o jakési československé unii, ve které by bylo v co největší míře možné spojení republik a to v takovém rozsahu, pokud to vůbec bude možné. Proto budu hlasovat proti navrženému usnesení poslance Dobala.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Prosím pana poslance Payna, který je posledním přihlášeným řečníkem do rozpravy.
Poslanec Jiří Payne: Vážený pane předsedající, vážení kolegové a kolegyně, ve zmíněném a projednávaném projevu pana premiéra byly citovány některé historické aspekty našich společných dějin českého a slovenského národa. Dovolím si tu troufalost doplnit několik historických poznámek k tomu, co bylo řečeno.
Československá republika vznikla na území bývalého Rakousko-Uherska jako nový mezinárodní subjekt, který byl teprve postupně uznávám mezinárodní veřejností. Proces mezinárodního uznání započal zejména smlouvami vítězných velmocí po první světové válce, ale pokračoval prakticky plynule až do roku 1938, právní subjektivita Československa nebyla zcela uznána ještě v roce 1938. První republika odmítla pro sebe uznat platnost mezinárodních smluv rakousko-uherských a sama sebe deklarovala jako nový subjekt mezinárodního práva, který přejal z podstatné části rakouský právní řád. Do roku 1938 si však Československá republika získala respekt jednak svou ekonomickou stabilitou v době všeobecné hospodářské krize a dokonce - dalo by se říci - prosperitou a zařadila se mezi "desítku" ekonomicky nejrozvinutějších zemí, jednak si získala v Evropě respekt neobvyklou politickou stabilitou - byla hned na druhém místě za Velkou Británií. Během tohoto období se podařilo vytvořit velice demokratický právní řád a dokonce i generaci právníků skutečně s originálním právním myšlení.
V roce 1938 však čtyři evropské velmoci v Mnichově rozhodly československý vývoj přerušit a mezinárodní právní subjektivitu Československa do značné míry popřely mnichovským diktátem tím, že uložili Československu - v rozporu s mezinárodním právem - i s československým ústavním právem, aby odstoupilo podstatné části svého pohraničí Německu. Od Československa se poté oddělilo Slovensko jako samostatný stát a z Čech a Moravy byl vytvořen německý protektorát.
Tehdejší prezident Beneš však vytvořil v Londýně tzv. "prozatímní československé zřízení" složené z prezidenta, vlády a ze státní rady jako poradního orgánu vlády. Zákonodárná pravomoc v podobě prezidentských dekretů přešla podle Ústavy na prezidenta Beneše. Toto prozatímní zřízení bylo uznáno britskou vládou a díky tomu byla obhájena koncepce kontinuity Československa po druhé světové válce.
Slovenská národní rada se v září 1944 v Bánsko-Bystrické deklaraci přeměnila z orgánu vedoucího národně osvobozenecký boj v orgán, který prohlásil, že přebírá veškerou státní moc na Slovensku. Slovenská národní rada vydala v době povstání asi 40 zákonodárných aktů. Tím se Slovensko odchýlilo od ústavně právního zřízení z roku 1920. Na Slovensku se nerealizoval dekret prezidenta Beneše č. 10 z 3. 8. 1944, podle něhož měl správu osvobozených území převzít vládní delegát exilové vlády v Londýně. Veškerá území přebíral zástupce Slovenské národní rady. Košickým vládním programem byla v zásadě uznána Ústava ČSR z roku 1920, ale nebyla již plně uvedena v život. Kromě dalších změn byli ustaveni na základě ústavního pravidla ve vládě, vedle ministrů s výlučně celostátní působností, také státní tajemníci, jako řádní členové vlády, vždy opačné národnosti než ministr. Zákonodárná pravomoc náležela prezidentu republiky až do zvolení a ustavení Prozatímního národního shromáždění, avšak nařízením SNR byla tato zákonodárná pravomoc prezidenta ve věcech celostátní povahy podmíněna dohodou se Slovenskou národní radou.
Za těchto zákonodárných podmínek byly vydány první znárodňovací dekrety. Prozatímní shromáždění bylo zvoleno pouze ze stran Národní fronty, byla zrušena dvoukomorovost zákonodárného orgánu a dekretem byl zaveden zákaz majorizace slovenské národnosti při hlasování, s nímž máme dodneška své problémy.
Prozatímní shromáždění bylo oprávněno měnit ústavu jen v nezbytných věcech. Teprve v roce 1946 bylo zvoleno Ústavodárné národní shromáždění, opět jednokomorové, byl zrušen volební soud, zákonodárnou moc sdílela s Národním shromážděním Slovenská národní rada. Formou dekretů a později zákonů začala tragická etapa znárodňování. Ústavodárné shromáždění svěřilo 36 členům ústavněprávního výboru úkol napsat novou ústavu, v níž bylo v roce 1948 zakotveno tzv. lidovědemokratické zřízení a byly zrušeny všechny zákony, které by s tím byly v rozporu.
Příznačné je zavedení možnosti nařízení vlády při spolu podpisu prezidenta libovolně zřizovat či rušit ústřední orgány státní správy, bez schválení sněmovnou. Tak zanikla možnost kontroly vlády parlamentní opozicí. Potom pokračovalo přebíraní vzorů ze Sovětského svazu.
Sedmdesát let společného soužití se Slováky v etapě do roku 1948 zdaleka nebylo bez problémů. Zdaleka nebylo tak, jak to pan premiér líčí, záležitostí, kdy český paternalismus diktoval Slovenské republice, jak má vypadat ústavní právo. Domnívám se, že některé tyto skutečnosti by bylo potřeba zmínit v souvislosti s předneseným projevem.
Na závěr bych se chtěl zmínit o tom, že vytvoření dnes již pověstného dvojdomku, tedy plynulého přechodu k volnější úpravě ústavního zřízení je podmíněno pouze tím, že budou obě republiky uznány jako subjekt mezinárodního práva. Teprve potom je možné jednat o nějaké konfederaci nebo o volnějším uspořádání. Znamená to tedy, že nemáme jinou možnost, chceme-li vybudovat konfederaci, než začít tím, že federaci rozdělíme. Domnívám se, že pan premiér jako doktor práv, je si tohoto faktu vědom.
Samozřejmě jsem pro to, abychom měli se Slovenskou republikou, ať již v té či oné podobě, co nejlepší vztahy. Domnívám se ovšem, že mezinárodní veřejnost by si nepochybně všimla toho drobného podvodu, když bychom chtěli naši dosavadní federaci nenápadně transformovat ve dva subjekty mezinárodního práva. Myslím, že by to neprospělo z hlediska mezinárodní prestiže ani jedné z obou republik.
Místopředseda ČNR
Jan Kalvoda: Hlásí
se pan poslanec Kužílek.