Poslanec Oldřich Kužílek: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, hlásím se s technickou poznámkou. Prosím, aby podle § 25 byl zjištěn stav poslanců v jednací síni před hlasováním. Navrhuji, aby to bylo učiněno jmenovitou prezencí. Zdůvodnění: ať se názory, které zde zaznívají, někomu líbí nebo nelíbí, přesto stále jednáme o věci, která je stále zásadní pro současné státoprávní jednání. Domnívám se, že není vhodné, aby v tu chvíli byla sněmovna na nebo pod hranicí usnášeníschopnosti.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Hlásí se poslanec Litomiský.
Poslanec Jan Litomiský: Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, vážená sněmovno, chtěl bych reagovat na projev, který tady přednesl pan kolega Moskal ohledně Pittsburské dohody. Citoval správně jednu část této dohody. Byla to dohoda, která byla uzavřena mezi dvěma skupinami emigrace v USA. Zapomněl však citovat závěrečné ustanovení, totiž že o definitivním uspořádání republiky rozhodnou občané doma. V době první republiky se na Slovensku konaly několikrát svobodné volby podle všeobecného volebního práva a podle systému poměrného zastoupení. Požadavek autonomie v těchto volbách vznášela pouze Hlinkova slovenská lidová strana spolu se svými všeslovansky orientovanými spojenci z řad slovenských evangelíků a dále KSČ, která ovšem tuto autonomii chápala pouze jako předstupeň k sovětské republice, ať už pod maďarským nebo ruským vlivem. Obě tato seskupení nikdy nedosáhla padesáti procent slovenských hlasů.
Pan premiér dělá chybu, jestliže považuje za jediné reprezentanty slovenského národa v minulosti pouze ľuďáky a komunisty a stejnou chybu přenáší i do přítomnosti, jak už na to poukázal pan poslanec Dobal, že totiž ignoruje slovenské demokraty a bere vážně pouze slovenské šovinisty.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? Pan poslanec Bárta.
Poslanec Zdeněk Bárta: Dámy a pánové, mám pocit, že jsem přítomen poněkud absurdnímu divadlu. Český politik pronese projev v televizi a my teď rozpitváváme jeho projev čárečku po čárečce. Obdivuji vytrvalost některých kolegů, kteří zde pronášejí historická expozé.
Obávám se, že jde o využití situace, kdy mnozí z nás zaznamenali, že zvýšená animozita mezi Čechy a Slováky nerada nesla vstřícnost pana premiéra Pitharta. Projevy některých kolegů mi připadají silně populistické, využívající této situace k útokům na premiéra. Nemám nic proti tomu, abyste útočili na premiéra Pitharta, ale mám pocit, že byste si mohli vybrat důstojnější okamžik. Sám jsem přesvědčen, že projev premiéra Pitharta nebyl projev pouhého politika, ale právě projev státníka, který se dívá dopředu. Vzpomeňte si za nějaký čas, jak právě tato jeho vstřícnost v tuto chvíli bude mít vliv na naši další historii. V situaci destabilizované Evropy, v situaci toho jak se řeší věci na Balkáně nevím, zda bití se v naše česká prsa je nejvhodnějším přínosem k pokojnému, ústavnímu a dobrému řešení naší situace.
Přiznejte si, prosím, zda jde o to odstřelit premiéra Pitharta nebo zda jde o zásadní nesouhlas s tím, co říkal. Já sám budu hlasovat proti návrhu ODA.
Děkuji.
(Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? Paní poslankyně Krejčová.
Poslankyně Zdenka Krejčová: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno! Dovolte mi malou vzpomínku. Když jsme se tady sešli jako čerstvě zvolení poslanci, na jednom z prvních shromáždění jsme vyslechli programové prohlášení české vlády ústy pana premiéra Petra Pitharta. Vzpomínám si, jak jsem tehdy s rozechvěním poslouchala jeho slova o české státnosti, která se mi osobně zdála trochu příliš patetická, a hlavně neodpovídající alespoň mému cítění.
Mezitím uplynul rok a půl. Myslím, že premiér Pithart své programové prohlášení splní, že nás k té české státnosti okolnosti opravdu doženou.
Děkuji.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? Pan poslanec Žák.
Poslanec Václav Žák: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážená sněmovno! Budu se snažit mluvit stručně. Nekvalifikoval bych to jako absurdní divadlo, ale při vystoupení řady poslanců jsem si uvědomil, že vlastně jedním z nejtíživějších dědictví minulého režimu je to, že jsme ztratili vztah k vlastním dějinám. Velmi obtížně teď ten vztah k vlastním dějinám hledáme. Jistá útržkovitost názorů, které ve sněmovně zaznívají, je toho myslím dokladem.
V rámci toho, jak kdo pečlivě studoval ve škole, získal jistý obraz o našich dějinách. Mám takový dojem, že ze školy jsme si odnesli všichni to, že první republika byla buržoazním státem, v němž tatíček Masaryk nechal střílet do dělníků, jaké to bylo fiasko a jak teprve budujeme lepší příští, lepší zítřky.
A stačil k tomu poměrně malý myšlenkový obrat, abychom udělali negativní hodnocení toho, co jsme se učili ve škole a vyšel nám z toho poněkud idealizovaný obraz první republiky s jistými variacemi.
Hodnocení první republiky v podstatě neexistuje. Zatím. Uvědomme si, že nemáme jedinou syntetickou práci, která by vyváženým způsobem analyzovala a shrnovala klady a zápory první republiky. Proto zde ve sněmovně zaznívají velmi rozjitřená stanoviska a proto projev pana premiéra, který se dotkl určitých momentů - podle mého názoru je pojmenoval správně a ukáže se v budoucnosti, že je pojmenoval správně - vyvolal takovou odezvu. Samozřejmě ta partikularita a vlastně ponechání na Slovensku komplementárního obrazu, který např. vadil panu poslanci Volákovi, a to v tomto kontextu pochopitelně, zanechala v ČNR a zřejmě i v české veřejnosti jistý pocit roztrpčenosti.
Nechtěl bych dělat přednášku o první republice a přispívat k jejímu hodnocení. Pokusil bych se však říci, že principy, na kterých spočívala česká politika na začátku, byly v mnoha ohledech problematické, že ekonomické výsledky první republiky byly zrovna tak problematické, první republika procházela krizí, to nebyl výmysl hodnocení, to byla reálná ekonomická krize s více než jedním milionem nezaměstnaných. Shodou okolností to byli ponejvíce Němci, protože ta nejprůmyslovější část, kde byl soustředěn exportní průmysl zaměřený na celé Rakousko-Uhersko, byla právě v německy mluvících oblastech. Propad exportu České republiky v roce 1931 proti roku 1928 byl na 28 %. Export dosáhl své původní hodnoty až v roce 1938, ovšem se 400tisícovou nezaměstnaností, kterou se nepovedlo zlikvidovat.
To jsou jenom drobné momenty do mozaiky, kterou budeme dlouhou dobu trpělivým způsobem skládat.
Po skončení druhé světové války v české politické reprezentaci i ve veřejnosti neexistovala vůle obnovovat první republiku v její základní podobě. To byl jeden z důvodů, proč se např. svobodně rozhodla Národní fronta. Byla v tom samozřejmě i řada jiných motivů atd. atd.
Ačkoli podle jednacího řádu patří do kompetence ČNR vyslovovat se k základním otázkám, přál bych si, abychom hodnocení přenechali kvalifikovanějším a vyjádřili se k němu, doufejme, že už první studie budeme mít co nejdříve k dispozici, a věnovali se spíše výhledu do budoucnosti. To znamená vyjádření postoje k ČNR k tomu, zda vidíme budoucnost federace jako možnou anebo máme na tuto problematiku jiný názor.
Domnívám se, že asi analýza tohoto projevu nás k závěru nepřivede. Doporučoval bych, abychom tuto základní debatu provedli v tom bodě, kde budeme projednávat výsledky jednání z Papierniček, kde se vyjádříme k těm závěrům, ke kterým se v Papierničkách došlo a k možným východiskům k nim.
Děkuji za pozornost.
(Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Dovolte, abych si udělil slovo já, dámy a pánové.
Dámy a pánové, vážená vládo, neměl jsem v úmyslu vystoupit. Momentálně se poněkud prohřeším proti sněmovní etice, protože mi vůbec nepůjde o předmět tohoto bodu, o to, o čem se bude hlasovat.
Půjde mi o to - a myslím si, že je to téměř stejně důležité jako např. ekonomická transformace - jak nám kvete naše politická kultura.
Byl jsem, dovolíte-li mi toto osobní expozé, velice spokojen s tím, jak rozprava v tomto bodě probíhá, považoval jsem ji nejen za poměrně plodnou, ale i věcnou a poměrně kulturní. Tady bych složil poklonu panu kolegovi Žákovi.
Z hlediska tohoto atributu, oné politické kultury, bych bez vší vášně, bez emocí se zamyslel nad tím, co vyvolalo projednávání tohoto bodu, tedy zmíněný projev pana premiéra.
Má dvě části, o kterých se tady mluví. Jedna je historizující, druhá je - řekněme - státoprávním projektem. Tu historizující je asi zbytečné analyzovat v této sněmovně. S tím zcela souhlasím. Politikem ovšem zůstává, jak dopadne na veřejnost a v tomto případě pan premiér sám prohlásil, že věděl, že riskuje a riskuje pouhou nevůli. Myslím, že je projevem přijatelné politické kultury, když se o tom v parlamentě mluví a nevidím v tom vůbec nic nepřípadného.
Pokud jde o druhou část - a tady se nemohu zbavit dojmu, že je to nesmírné nedorozumění, ale skoro to řeknu - myslím, že došlo k zaměnění cíle strategického a taktického. Mně, stejně jako ostatním poslancům a veřejnosti připadá, že v době, kdy byl projev pronesen, byl poměrně nejednoznačný.
Z toho ještě nic nedovozuji. Z toho nedovozuji jiný závěr a jak vidíte, nedovodím ho ani ke konci. Samozřejmě, že předpokládám, politická vůle uvažovat o jiném státoprávním uspořádání, než je federace. Ostatně co nám jiného zbyde, pokud federace zanikne. A dokonce ústavně i neústavně. Jiná věc je to, nakolik my se pociťujeme vybaveni mandátem jak politickým, tak ústavním o tomto státoprávním útvaru jednat.
Já se domnívám, že v tom je to nesmírně nedorozumění, o kterém jsem se pokoušel mluvit. Pokud pan premiér Pithart mluvil o tom, že vidí budoucnost jednání národních rad v jednání o jiném než společném státě, pak to budu kritizovat. Ovšem jiná jeho prohlášení nebo postoje vyznívají právě opačně a já se domnívám, že vysvětlením tohoto aspektu, by mnoho problémů ubylo. Nicméně začal jsem tím, že mluvím o politické kultuře a kulturnosti. Že jsem osobně - dovolím si říci velice spokojen a velice pozitivně hodnotím, až na vystoupení pana poslance Bárty, který se domnívám, že přišel, shrnul veškerý sněmovní porcelán a s rozběhem do něj skočil.
(Potlesk.)
Myslím, že nikdo z ostatních řečníků, ale on sám byl poněkud hysterický. Promiňte mi to.
Děkuji.
Místopředseda ČNR Jan Kasal: Děkuji panu místopředsedovi Kalvodovi. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? Paní poslankyně Němcová. Prosím paní poslankyni.
Poslankyně Helena Němcová: Vážený pane předsedající, vážená vládo, a sněmovno. Já bych měla jen několik málo připomínek k tomu, co tady dneska zaznělo. Je mi líto, že nesedím na sněmu historiků, za těch pár hodin bych se možná v ledčem poučila. A myslím, že ty generace, které získávaly vědomosti v dějepise v posledních 20 - 40 letech, by měly také velice vítanou možnost.
Pokud jde o nás a o Slováky. Já bych chtěla říci, že je určitá skupina Slováků, ke kterým každý z nás asi musíme mít úplně stejný vztah a musíme na ně nazírat úplně stejně. Stačí když se zmíním o tajných jednáních ve dnech 13. - 14. 3. 1939, kterých se zúčastnili Tiso, Göring, - Tiso, Čarnogurský, Tiso, Durčanský, Hitler atd. Myslím, že to je jedna garnitura Slováků, o které víme své. Jinak já myslím, že nikdo z vás, jak tu sedíte, mi nemůžete upřít, že jste xkrát v životě slyšeli v Praze, na vesnici, kdekoliv - slovenští drotáry, slovenští bačové, slovenští ovčáci atd. Jsou to skutečně české výrazy. Pokud tady padla zmínka o tom, že pan premiér mluvil před časem o české státnosti, já jsem po jeho projevu mluvila v Syndikátu novinářů s mladými adepty českého novinářství. Bylo jich tam asi 10. Položila jsem jim otázku, co vám říká pojem česká státnost. Jsou to lidé šikovní, dneska je znáte z novin, z mládežnických novin. Koukali na mne naprosto překvapeně, říkali - nic. Říkala jsem, berte to třeba jako otázku v interview. Co mi odpovíte jako novináři? "Nic. Mně to nic neříká. Toto mě nikdy nezajímalo."
Já mám pocit - a teď bych se obrátila především na pana ministra školství a pana ministra kultury, aby se zamysleli nad tím, jak je naše mládež vychovávána pro českou státnost a v čem se lišíme od Slováků. Já vím, že dneska takový archaismus jako vlastenectví není možné pronést, to by se tady každý popadal za břicho. Ale věřte tomu, že vědět něco o naší historii, vědět něco o tom, za jakých okolností tato republika vznikla a proč se každého z nás má bytostně dotýkat, jestliže se dneska máme koukat na její rozpad, jestliže máme zůstat ve Střední Evropě možná jako národnostní menšina za nějaký rok - nezlobte se, ale mělo by to být především zájmem mladé generace.
(Potlesk).
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Hlásil se pan premiér Pithart a pan poslanec Bárta. Dá mu přednost? Děkuji.
Předseda vlády Petr Pithart: Vážený pane předsedající, vážená Česká národní rado, byl jsem nejméně dvakrát přímo vyzván, abych vysvětlil, jak jsem to myslel s tím dvojdomkem, resp. jaký mi cestami bychom k něčemu takovému mohli dospět. Teď naposled pan místopředseda Kalvoda naznačil, že v jiném svém projevu jsem tu věc postavil jinak. Nezlobte se, naposledy se vrátím ke svému textu a ocituji dvě věty, z nichž vyplývá, že takový výklad není možný. Cituji: Chci teď zdůraznit, že je docela možné začít se věcně a klidně dohadovat na typu nějakého volnějšího soužití než je dnešní stát, na typu, kterému říkám pracovně dvojdomek. Takové řešení, kdybychom k němu dospěli ústavním postupem, bylo by jistě přijatelné i pro svět. To je částečná odpověď panu poslanci Paynovi, který správně předpokládá, že postoje okolního světa by byly koneckonců rozhodující. Čili neřekl jsem kdo, kdy, jenom jsem řekl, že takové uvažování je možné, ale pokud jde o postup, vyjádřil jsem se naprosto jednoznačně. Musela by být federace, měla by být ústavním způsobem - zatím máme jeden - musela by být nejdříve rozpuštěna, muselo by v tom samozřejmě sehrát rozhodující roli Federální shromáždění, které zatím včera neposkytlo ty nástroje, které by k tomu měly vést.
Čili ani chvíli jsem nepochyboval o tom, že je vyloučeno, abychom my, národní rady, nebo předsednictva, nebo vlády začaly jednat o jiném uspořádání, než je federace. Jinak netroufám si já hodnotit za ten čas, který sněmovna věnovala mému vystoupení, zda ten čas byl nezbytný, ale když už se tak stalo, chci vám poděkovat. Mnohá vaše vystoupení byla pro mne obohacením a poučením.
Děkuji vám.
(Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Prosím pana poslance Bártu. Nepřeje si vystoupit. Pak se přihlásil pan poslanec Štindl.
Poslanec Karel Štindl: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové. Vystupuji proto, abych za svou osobu trochu položil jistý akcent na věc, kterou tady už přednesl kolega Effenberger. Já bych osobně mohl mít ze sobotního projevu pana premiéra radost, protože aspoň v jednom ohledu se to vlastně přibližuje ke stanovisku, které zaujímala Liberálně demokratická strana. Chci říct proč ho nemám nebo proč mám zkalenou radost, jak bych to vyjádřil přesně, to je právě ten akcent. Já se totiž domnívám, že na tom projevu i na našem jednání - doufám, že zde byla řečena slova o tom, že odpovědnost za politiku i v této věci nese celá tato sněmovna - položil bych akcent na to, že se ukazuje na tom projevu i na našem jednání, jak obtížně hledáme polohu, v níž máme jednat a jak obtížně hledáme mechanismus k tomu, jak jednat. Nechci dlouho zdržovat. Řeknu to velmi stručně a možná tím pádem méně srozumitelně.
Na této skutečnosti mě vadí, že pokud visí ve vzduchu problém, zda by se nemělo změnit téma jednání o státoprávním uspořádání, úvahy se mají odbývat především zde na půdě tohoto shromáždění, a to včetně úvah o takových otázkách, jaké položil poslanec Payne. Tento problém totiž nemůže vyřešit žádná jedna politická strana, žádná jedna politická osobnost, tento problém se musí stát podnětem k vytvoření české politiky.
Jakmile bude v této sněmovně nalezen základní směr, tuto sněmovnu potom čeká množství práce ve všech pohledech, které zde byly naznačeny. Najít ústavní cestu, jak například, když už se o jiném tématu tady mluvilo, ústavně toto nové téma projednat, předložit, kde ho předložit atd.
Chtěl jsem pouze položit důraz na jistou formální stránku toho, že tady se má dělat politika a vůle tohoto parlamentu k jednání o něčem jiném už musí být podložena nějakým rozhodováním parlamentu.
Stručnost asi působí, že nemluvím zcela srozumitelně, omlouvám se za to a děkuji za pozornost.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. O slovo se hlásí pan ministr Vopěnka.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Petr Vopěnka: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, mám pouze krátkou poznámku k tomu, co zde řekla paní poslankyně Němcová.
Mohu vás ujistit, že to je skutečnost, která mě především leží na srdci, a že pro to dělám co mohu.
Na druhé straně však ovšem musím konstatovat fakt, že např. můj rozhlasový projev k mládeži u příležitosti 28. října nevzaly žádné noviny a neotiskly ho v plném znění.
Děkuji.
(Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Hlásí se ještě někdo do rozpravy?
Poslanec Zdeněk Bárta: Děkuji vám za laskavé udělení slova. Pane místopředsedo, mé vystoupení jste označil jako hysterické. Připouštím, možná. Chtěl jsem ale právě naopak poukázat na to, že reakce na projev premiéra Pitharta, se mi zdá hysterická. Zde ve sněmovně i ve sdělovacích prostředcích.
Srovnejme si, prosím, pro zajímavost reakci na tento projev ve Svobodné Evropě, která si, myslím, zachovala daleko větší klid, daleko větší nadhled a v lecčems by nás mohla poučit.
Jestliže v návrhu klubu občanské demokratické aliance, např. ve třetím odstavci, se mluví o tom, že politika Petra Pitharta vedla ke stavu, samozřejmě zkracuji, ve kterém dnes při jednání o státoprávním uspořádání jsme, připadá mi to přinejmenším jako zkratkovité, a proto jsem si dovolil nazvat naše jednání jako absurdní. Jinak se omlouvám.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Dovolte i mně omluvu za slovo "hysterické", neměla to být urážka.
Do diskuse je přihlášen pan poslanec Stodůlka, dále pan poslanec Šuman.
Poslanec Zbyšek Stodůlka: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, vystupuji sám za sebe s několika připomínkami.
Z literatury je mi známo,
že už v období první republiky byly různé
pohledy právních historiků nejenom na vznik,
ale i vůbec na dobu vzniku, takže dovozovat nějaké
souvislosti lze těžko.