Česká národní rada 1990 – 1992

Závěrem podávám jménem vyšetřovací komise návrh na usnesení v tomto znění:

Česká národní rada

1. bere na vědomí druhou část zprávy Vyšetřovací komise ČNR pro otázky lustrací ze dne 13. 9. 1991 a zprávu o činnosti vyšetřovací komise ČNR ze dne 6. II. 1991, kterou jste vyslechli jako první část mého vystoupení,

2. ukládá Vyšetřovací komisi ČNR pro otázky lustrací zpřístupnit všem poslancům ČNR materiály pozitivně evidovaných a zveřejněných osob na určeném místě a v určenou dobu,

3. doporučuje všem poslancům ČNR, aby se s příslušnými materiály seznámili.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Otevírám tedy k tomuto bodu našeho pořadu rozpravu. Písemně se přihlásil pan poslanec Bárta.

Poslanec Zdeněk Bárta: Dámy a pánové, jsou to velice bolestné věci, o nichž hovoříme. Rád bych, abychom o těchto věcech přemýšleli. Ne z pozice našeho dnešního chápání těchto věcí. Byl bych rád, abyste se všichni vy, kteří jste tu slyšeli něco z křesťanství od pana ministra, vzpomněli na tu cizoložnou že nu. Mluvím k vám, kteří jste třeba ani nedali možnost, i když jste dobře věděli, o co se jedná, aby kolega Laštůvka tu promluvil dříve, než uslyšíme tu zprávu. Vzpomeňte si, jak jsme chápali Státní bezpečnost, jak jsme vnímali systém, ve kterém jsme žili.

Znám kolegu Laštůvku několik let a proto zde musím pro mluvit. Když už se zdržujeme v práci těmito věcmi, dovolte mi, abych vás i já trochu zdržel nepřipraveným projevem.

O kolegovi Laštůvkovi jste slyšeli z materiálů Státní bezpečnosti. Ta přízviska, ty tituly, to označování, ty charakteristiky, to psali příslušníci Státní bezpečnosti. Já znám poslance Laštůvku jinak. Já ho znám jako člověka, který se vědomě nasazoval do zápasu proti Státní bezpečnosti, proti komunistické nadvládě, znám ho jako člověka čestného. Vím o něm to, co o něm říkali svědkové při vyšetřování před lustrační komisí a co zde nebylo zmíněno. Vím o něm to, že v době, kdy byl tahán na výslechy (tak se to dá charakterizovat a vy, kteří jste také byli taháni na výslechy, dobře víte, o čem mluvím) a kdy možná z naivity dvacetiletého kluka v době, která byla jiná než léta normalizační, připustil to, že se stýkal se Státní bezpečností na místech, která nebyla vyšetřovnami Státní bezpečnosti.

V té době byl kolega Laštůvka nositelem informací, které byly velice závažného charakteru. V té době byl jedním ze čelných představitelů studentského hnutí. Kdyby tehdy před Státní bezpečností skutečně mluvil a kdyby byl skutečně jejím spolu. pracovníkem, přivedl by do vězení celou řadu svých přátel. A to nejen v letech 1966 až 67, ale i v letech pozdějších (v roce 1977 byl zatčen). Byl by přivedl do vězení nebo alespoň do těžkých problémů spoustu lidí v posledních letech normalizace. Byl by přivedl do vězení i mne.

Mám pocit, že případ Laštůvka ukazuje, že se děje něco zlé ho, něco špatného. Jestliže začneme označovat jako ty, kteří ne patří do funkcí, kteří nepatří mezi poslance, lidi, kteří právě pro svůj zápas proti nadvládě jedné strany, právě pro svůj zápas o pravdu a spravedlnost trpěli, začneme popírat sám princip listopadové revoluce.

Já vím, že v usnesení č 156 se říká, že tito lidé zde nemají co dělat. Jestliže však dopustíme, aby člověk, který byl dlouhá léta občanem druhého řádu, který nesměl vykonávat zaměstnání, na které měl kvalifikaci a ve kterém se mohl osvědčit a po moci, byl označován jako člověk druhého řádu, tak se děje něco špatného, tak jsme prostě mimo.

Já jsem hlasoval proti usnesení číslo 156 neboť v sobě skrývá právě tuto chybu, a varoval jsem, že se můžeme dostat do situace, ve které byly USA, když se tam rozjela kampaň při vyšetřování neamerické činnosti. Já se obávám, že jsme odstartovali něco podobného i u nás. Byť by to byl jediný člověk, kolega Laštůvka, kterého osobně znám, se kterým sympatizuji a o kterém vím, že měl jenom tu smůlu, že si ho ti estébáci napsali do registru (vždyť řada z nás, kteří jsme byli také taháni k výslechům a s těmi estébáky mluvili, měla jenom to štěstí, že si nás nenapsali, ale naopak nás vedli jako nepřátelské osoby), pak se stala někde chyba.

Já bych vás moc prosil, abyste nepodlehli estébáckému jazyku, estébáckému vidění věcí, abyste se dokázali podívat na tu věc, jaká je. Já vím, že neříkám nic nového. Ty diskuse proběhly už ve Federálním shromáždění. Ale není možné se s daným stavem smířit.

Využiji možnosti prostudovat si dotyčné materiály a prosím vás, abyste si je prostudovali také. Na příští schůzi budu dávat návrh, abychom na základě studia těch materiálů novelizovali to naše ustanovení,

Myslím, že bychom měli vůbec zarazit celou tu lustrománii, do které jsme upadli a do které uvrhujeme celou společnost.

Právě vy, kteří jste to zažili na vlastní kůži, ten pocit strachu z vydělení ze společnosti, právě vás prosím, abyste napomohli tomu, abychom se do této atmosféry nevrátili i v této společnosti.

Vám, kteří nevíte, o co se jedná, vám, kteří jste pluli na vlnách toho režimu, vám, kteří nyní zvedáte ruku, aby někteří lidé byli lustrováni a aby odcházeli, ale do poslední chvíle jste chodili k volbám anebo seděli na nomenklaturních funkcích, moc vás prosím, zpytujte své svědomí, zda to, co děláte, děláte skutečně jen z nevědomosti, nebo ze zlé vůle.

Omlouvám se za předem nepřipravený projev. Na příští schůzi se pokusím vystoupit k této věci již kvalifikovaněji.

Děkuji.

(Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Písemně jsou přihlášeni ještě čtyři poslanci. Hlásí se poslanec Laštůvka, kterého prosím, aby se ujal slova.

Poslanec ČNR Vladimír Laštůvka: Pane místopředsedo, vážená česká vládo, dámy a pánové, tento okamžik rozhodně nepatří k těm nejjednodušším v životě a lecos jsem už zažil. Ale je řada důvodů, proč jsem se rozhodl tuto katarzi podstoupit.

Seznámili jsme se se sdělením vyšetřovací komise, ve kterém jsem byl označen jako informátor Státní bezpečnosti v letech 1966-67. Nechci se zde obhajovat. Myslím, že tato sněmovna má v tento okamžik před sebou podstatně závažnější a významnější věci. Nechci se však zde obhajovat i proto, že pokud mne neobhájilo pětadvacet let života, pak myslím, že to nemá cenu dělat.

Chci ale říci, že se necítím vinen. Nejen ve smyslu toho, co bylo řečeno. Tím nechci říci, že jsme tehdy i těch dvacet let co následovalo a čemu říkáme odpor proti komunistickému režimu, jednal vždycky naprosto tak, jak bych jednal dnes. Ostatně ne vím, zda dnes nedělám tu největší chybu ve svém životě, když postupuji, jak postupuji.

Situace, v níž se však nacházím, obsahuje jakési obecné a zásadní problémy. Je to výzva, která by neměla být nezodpovězena, je to problém, který by neměl být nedořešen. Nepovažuji vůbec za možné využít tak zvané neodvolatelnosti poslance a zůstat v ČNR. Považuji za nezbytné nabídnout této sněmovně rezignaci na funkci. Dovoluji si vás však požádat, abyste se s tímto případem, s touto kauzou, o níž jste byli kuse informováni, seznámili a na příštím zasedání pléna ČNR vyjádřili své stanovisko. Já toto stanovisko budu beze zbytku respektovat.

To je všechno, co jsem schopen dnes k tomu říci. Ještě bych však chtěl poprosit pana místopředsedu. Jsem dost indisponován a prosil bych, abych byl z dalšího jednání pléna uvolněn.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Do rozpravy se přihlásila paní poslankyně Kantůrková. Připraví se pan poslanec Chromý.

Poslankyně ČNR Eva Kantůrková: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, já se omlouvám, že budu asi trochu vzrušená, protože nedokáži být neosobní. Myslím, že tendence, jedna z hlavních tendencí z dnešní doby, je touha po spravedlnosti. Je to tendence životadárná, když se životadárným způsobem promítá do politických a jiných veřejných rozhodnutí. Součástí této tendence jsou lustrační zákony, jednání o ně, boje o ně, spory o ně, o to, co to je a co to není spravedlnost ve společnosti. Já nechci říci, že kolega Laštůvka odešel ze sněmovny, je projev nespravedlnosti. Já to nechci posuzovat, protože si myslím, že to jsou věci tak krvavé, že s nimi máme jednat a musí se s nimi vyrovnat každý sám. Včera četla v jedné knize velice hezký citát Petra Uhla, člověka, který ví, co to je, když StB zasahuje někomu do života. On tam říká, že styk s vyšetřovatelem je jako let kolem lampy, let drobné mouchy, která létá, létá, brání se a stejně se spálit musí. Dneska je v Lidových novinách uveřejněna "Causa Vladimír". Nejsou tam jen ty věci, které tady citoval člen lustrační komise, ale je tam obsažen celý život Vladimíra Laštůvky, je to skutečně důkaz toho, že člověk se může stát mouchou, která se spálí, ale i u Vladimíra Laštůvky je jedna věc pro nás velice podstatná. Že on ve dvaceti až čtyřiadvaceti letech možná skutečně naletěl, ale potom, když budete číst, co všechno dělal a jakým způsobem se choval ostatních téměř 25 let, dámy a pánové, kdo z vás toto má za sebou? Málokdo, co on. Chtěla jsem říci, že jsem spisovatelka a věci neposuzuji jako politik nebo jako člověk, který se dívá na věci z hlediska zájmu veřejnosti a podobně. To mě už dávno přešlo. Z hlediska spisovatele já v jeho životě vidím velké drama. Je to drama člověka, který odolal a odolat to je něco významného, neodolat to dovedu pochopit, dovedu vysvětlit, dovedu i odpustit, ale neodolat, spadnout někomu do sítí a porvat se s ním a skončit nakonec proti nim ve vězení, to je skutečně veliké drama. Jako spisovatelka bych chtěla říci, že šediví lidé nedělají dějiny, ale ti, kteří mají za sebou životní drama, je opravdu dělají. Děkuji za pozornost. (Potlesk).

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Přihlášen je pan poslanec Chromý a připraví se pan poslanec Fejfar.

Poslanec Heřman Chromý: Vážený pane místopředsedo, vážený pane premiére, vážená česká sněmovno, dámy a pánové, vystupuji zde dnes před vámi nejen za sebe, ale i za pana poslance Líbala, který se k mému vystoupení připojuje. Není to proto, abych se zde více či méně vhodně zabýval detaily zde předneseného zjištění vyšetřovací komise. Nemohu však nevyslovit názor, který jsem zde už vyslovil v některých svých předešlých vystoupeních, že přes všechnu snahu o důslednost České národní rady dodržet činnost vyšetřovací komise v právních kruzích nepostupuje tato komise a s ní i my správně. Uvědomujeme si také bohužel, že každé kritičtěji zaměřené vystoupení k lustracím všeobecně a k činnosti vyšetřovací komise zvlášť bývá velmi často předem hodnoceno jako postoj zaměřený proti očistě společnosti a kritizující jsou nezřídka patřičně onálepkováni a zaškatulkováni. Nejde nám o cosi stále kriticky předhazovat. Ale domníváme se, že jako poslanci neseme svůj díl odpovědnosti za každé pozitivní zjištění vyšetřovací komise a že není-li člověk přesvědčen o správnosti postupu, dokonce snad o zjištění této komise, je to vždy důvod, aby vystoupil nejen kvůli svému přesvědčení ale i v zájmu druhých. Naše počínání a činy tohoto demokraticky zvoleného parlamentu musí obstát nejen ve světle dnešních požadavků ale i budoucnosti, jejímuž kritickému odstupu se nemůžeme vyhnout s odkazem na překotnost a složitost doby. To je důvod, proč znovu konstatujeme, že usnesení České národní rady č. 211 obsahu vyšetřovací komise s tím, že pozitivní zjištění vyšetřovací komise nemá odkladný účinek do potvrzení pravdivosti či nepravdivosti zjištěného nálezu soudní mocí, vážně zpochybňuje činnost této komise. To je také důvod, proč nemohu mlčet, jde-li o zjištění, které zdaleka není tak jednoznačné ve světle dosažitelných průkazně usvědčujících materiálů. Nelze přece neustále alibisticky spoléhat na to, že zjištění vyšetřovací komise netvrdí nic jiného, než to, co je v registru státní bezpečnosti a nepřipouštět si tak odpovědnost za důsledky plynoucí byť jen z jediného možného nepravdivě či z jiných možná ještě tristnějších důvodů zanesených údajů. Mnozí víme, že povaha pozitivního zjištění je přece dikcí občanského zákoníku - je řečeno tedy dikcí občanského zákoníku - objektivně způsobilá snížit důstojnost, čest a vážnost z hlediska vztahů ke spoluobčanům a ohrozit uplatnění ve společnosti. A je tedy důvodem, aby se jako ochrana občanskoprávních vztahů stala předmětem soudů právě u těch, kteří se cítí tímto zjištěním nespravedlivě nařčeni, obviněni a vyloučeni z těchto pozic, které nyní před veřejností zastávají. Jak jsem v úvodu předeslal, omezil jsem se pouze na popis situace, kterou jak se zatím ukazuje, znovu otevíráme, pozitivní nález přednesený zde vyšetřovací komisí u poslance Vladimíra Laštůvky. Je o to komplikovanější situace, že potvrdí-li se po prozkoumání materiálu přece jen některé pochybnosti o objektivitě zjištění vyšetřovací komise, nezbývá než za této situace, kdy lze těžko měnit usnesení č. 211 v průběhu činnosti, než postupovat tak, jak mi to ukládá nejen moje svědomí, ale cestou zákona a solidarizovat se s poslancem Laštůvkou v tom, aby celá záležitost byla předložena soudu.

Děkuji.

(Potlesk).

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Prosím pana poslance Fejfara a prosím pana poslance Válka, nechť se připraví.

Poslanec Tomáš Fejfar: Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, kolegové a kolegyně, na úvod bych chtěl říci, že já jsem ten, který když se jednalo o lustračním zákonu, tak vědom si to ho, co se odehrávalo ve Federálním shromáždění, tak jsem ve výboru pro obchod a cestovní ruch navrhl, aby po seznámení s pozitivně lustrovanými uběhl určitý čas, během kterého by se všichni poslanci mohli seznámit se všemi materiály, které vyšetřovací komise má k dispozici a potom teprve, aby se odehrála diskuse na toto téma. Tehdy došlo k tomu, že přes odpor z ústavně právního výboru se ta věc jako návrh výboru pro obchod a cestovní ruch dostala až na plénum a posléze to bylo odhlasováno. Minule, když byl oznámen první, byla diskuse na toto téma odložena. Osobně jsem očekával, že k tomu dojde i dnes, že dnes se bude diskutovat k agentovi, který byl odhalen minule. Mne osobně šokuje, že ze 200 poslanců si materiály přečetlo 24 poslanců. To je jedna věc a doporučoval bych, tak jako přede mnou předřečníci, aby opravdu poslanci tomuto věnovali pozornost a aby si materiály přečetli, možná bychom se vyhnuli některým diskusím.

Když už se zde hovoří o panu poslanci Laštůvkovi, o kterém bylo dnes řečeno, rád bych se na to podíval trochu z jiného úhlu. Mně osobně je sympatický jeho přístup, - sám hovořil o katarzi, - a chtěl bych připomenout, že byl přijat lustrační zákon, který se netýká poslanců, a jak já si to vysvětluji, to znamená, že pokud některá strana nebo hnutí do příštích voleb takovéhoto pozitivně označeného člověka postaví na svou kandidátku, obhájí si ho, vysvětlí svým voličům to, co nám zde kolegové vysvětlovali před chvílí, nic nebude bránit, aby takovýto člověk kandidoval a pokud voliči naznají svým morálním soudem, že tento člověk se svou další činností očistil, podle mne nic nebrání tomu, aby se znovu stal poslancem. Děkuji. (Potlesk)

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji a prosím pana poslance Válka, připraví se pan poslanec Popovič.

Poslanec Alois Válek: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, po svém návratu ze Spojených států na tiskové konferenci v Bratislavě řekl pan prezident na dotaz k lustračnímu zákonu zhruba asi toto: že zákon sice podepsal, ovšem aby mohl navrhnout jeho novelizaci. Argumentoval také údivem některých amerických politiků, jak mohl náš parlament přijmout takový zákon omezující práva části našich spoluobčanů.

Myslím, že je všeobecně známo, že Spojené státy - snad vyjma krátkého období maccarthismu byly vždy svobodnou zemí, jíž nikdo neokupoval ani jí nevládla jediná strana, která si usurpovala moc nad každým jednotlivcem prakticky od jeho narození, ani nedovedla celou společnost ve jménu nereálné a ve svých důsledcích nehumánní ideologie na pokraj katastrofy. Nebudu zde opakovat fakta o obětech občanů všech zemí bolševismem zasažených - jsou všeobecně známa.

Americký kongresman stěží může pochopit atmosféru více než 40 leté diktatury, pokřivené mezilidské vztahy provázející toto období, které dodnes ještě přetrvávají. Nově vznikající společnost, pokud hodlá co nejdříve dojít k demokracii, musí zcela zákonitě jedince a skupiny občanů, kteří tuto diktaturu vytvářeli nebo ji pomáhali udržovat, alespoň na určitou dobu vyloučit z některých vedoucích funkcí a poslaneckých lavic, jde o oprávněný akt sebeobrany.

Domnívám se, že tito lidé měli od 17. listopadu dost času na to, aby pochopili nové poměry i respektovali vůli většiny občanů a byla jim také dána možnost poctivě pracovat. Mnozí z nich však nadále kalkulují s vidinou návratu své bývalé moci a také podle toho jednají nejen na svých pracovištích, ale rovněž v politické sféře. Vnikají nebo jsou ochotně přijímáni do různých stran a hnutí, kde prosazují opět nereálné vize jakési neosocialistické společnosti, přičemž největším trnem v oku je jim ekonomická reforma.

Tito bývalí internacionalisté nyní s uspokojením vítají a podporují nacionalistická hnutí, jejichž nejzavilejšímu proudu podléhá část slovenské veřejnosti. Z tohoto pohledu je vysvětlitelný odpor SNS a mečiarovců proti přijetí lustračního zákona. Ani jeden z nich nebyl pro, několik poslanců se zdrželo a ostatní byli nepřítomni. Že by tak snad chtěli projevit své humanistické smýšlení? Myslím, že nikoli. Hlava našeho státu, požívající obdivu a úcty miliónů lidí nejen u nás, ale i ve světě, je již podruhé napadena na slovenské půdě radikálními bojovníky za Slovenský štát. Přítomní novináři opět poznávají ve zfanatizovaném davu bývalé příslušníky a agenty StB, kteří rudé vlajky zaměnili za dvouramenný kříž. Je více než politováníhodné, dostává-li se podobným lidem zastání a pochopení jejich minulé činnosti i z poslaneckých lavic projeveným odporem k lustračnímu zákonu, a to nikoliv pouze ze strany jejich souputníků.

Samozřejmě tím nechci házet do jednoho pytle ty poslance, jejichž hluboký cit pro spravedlnost, vytržený z dobových souvislostí, jim nedovolil zvednout ruku pro tento zákon, ovšem nevím, jaké měli pocity, když se objektivně ocitli na téže lodi jako ti, kdož si právo vykládají pouze ze svého politicky omezeného pohledu a humanismus je pro ně pouze ideologickým slovíčkařením.

Nechtěl bych samozřejmě hovořit za vyšetřovací komisi, ale tady mi dovolte několik slov. Jako člen této komise pro otázky lustrací si při konfrontacích s bývalými oporami režimu kladu otázku: jak je možné, že se bolševismus nezhroutil již krátce po únoru 1948? Nikdo z pracovníků bývalé StB není schopen připustit, že v ideu komunismu věřil, byl přesvědčen o její správnosti a neporazitelnosti, dokonce se najdou i takoví, kdož tvrdí, že na neudržitelný stav společnosti již dávno upozorňovali, za což nebyli za trest povyšováni a tak vlastně trpěli zároveň s odpůrci režimu. O častých ztrátách paměti u 40 letých vysokoškoláků se dá také oprávněně pochybovat. Na tomto místě se musím naivně tázat: kdo to vlastně bolševismus udržoval a chránil? Že by jen Husák, Jakeš, Biľak a snad téměř nevinný Štěpán, nedávno propuštěný z vězení za příkladné beránčí chování? Kam se poděly všechny sloupy i sloupky, na nichž režim stál, od předsedů a tajemníků ÚV, KV, OV, CZV, nomenklaturních kádrů, servilních zástupců práva odsuzujících občany za pouhé šíření slova, kde jsou udavači z mnoha uličních výborů, kde příslušníci horlivě zasahujících Lidových milicí a tisíce dalších aktivních fízlů i malých, ochotných či ustrašených donašečů?