Česká národní rada 1990 – 1992

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Němcové. Dále se přihlásil pan poslanec Gjurič. Připraví se pan poslanec Effenberger.

Poslanec Andrej Gjurič: Nemusíte se bát, ten balík lejster, který si sem nesu, nebudu celý číst. Je to řada mých poznámek z posledních týdnů, kdy jsem o těchto problémech, o kterých tady mluvíme, ani nevěděl, že o nich tady budeme mluvit, hodně přemýšlel, hodně četl a i něco psal. Z toho čtení jenom malý úvod na to, co říkali pan kolega Bursík a paní kolegyně Němcová.

Jsou dva extrémy, které oba stejně nesnáším. To je: "Všichni komunisté jsou vinni, protože...". A druhý extrém, který zcela stejně nesnáším: "Nikdo nemůže soudit, všichni jsme stejně vinní, protože jsme žili v tomto státě." Oba tyto extrémy mi připadají ideologické a fanatické, protože odmítají rozlišovat. Doporučil bych kolegům, aby si přečetli znovu, pokud už ji četli předtím, knihu Karla Jasperse "Otázka viny", protože o nic jiného nám tady ani nejde než vyrovnat se s otázkou viny. Zde už v první kapitole, přesně rozlišuje čtyři druhy viny, z nich pouze dvě jsou postižitelné soudně nebo politicky a ty ostatní řeší buď svědomí nebo Bůh.

Když budeme rozlišovat, nedopustíme se těch omylů, kterých se obávám. Když ale nebudeme rozlišovat, dopustíme se něčeho velmi velice tragického, co mě trápí už mnoho týdnů, a proto říkám to, co říkám.

Stala se tady nepochybně řada zločinů kriminálních a politických. Kdybyste si přečetli první stránku Norimberského tribunálu a srovnali s ní činnost KSČ za posledních 40 let, zamysleli se nad tím a shromažďovali materiály, zjistili byste, že řada těchto vin se skutečně kryje. Nestalo se ale v podstatě nic. Nechci se teď na to dívat z hlediska politického, ale z hlediska etického. Co se totiž stane, když se nestane nic? Už dva roky ignorujeme něco, co je lidem imanentně vlastní, to je pocit jakéhosi etického řádu a srovnání se s minulostí. Minulost prostě nelze škrtnout tím, že za ní udělám dělící čáru. Já bych to také rád udělal. Ale žiji dál dva roky v tomto státě a sám na sobě a na řadě lidí, s kterými mluvím, vím, že to prostě nejde.

Ignorujeme tu totiž základní etické potřeby, základní etické potřeby, které jsou v lidech. Rozlišení dobrého a zlého, potrestání zla, význam svědomí, význam pochopení zla, který se teprve nastolí tím, že ho budu definovat, význam přiznání, význam katarze, význam požádání o odpuštění, význam odpuštění, význam satisfakce tomu, kdo trpěl. Vypovídají o tom pohádky, pověsti, mýty a abych tady citoval jednoho mého milého kolegu - i smírčí kříže. Vypovídají i o této potřebě nějak se prostě s vinou vyrovnat. A přesná kvalifikace zločinů, ať už v oblasti činů, aktů, nebo v oblasti ideologické, tedy navádění k těmto činům a aktům - je zase základem každého právního řádu. My tady tedy zatím nevyrovnáme-li se s minulostí, ignorujeme etický řád a právní řád. Podle mého názoru prostě není možné dělat jako by nic. Není prostě možné, aby žili zločinci, kteří mučili a vraždili těmahle rukama, - teď myslím ty skutečně konkrétní, - nebo ideologové zla, nebo později už i ideologové zničení. Aby žili ve vilách a s penězi, které získali popřením všeho dobrého. A vedle nich, aby tady chodili pětašedesátníci a sedmdesátníci, kteří mají za sebou deset, patnáct let uranových lágrů a korekcí atd., atd., zcela neznámí, chudí a ošoupaní a bez jakéhokoliv slova satisfakce.

Není prostě možné, aby člověk nesoudil, neposoudil a tam kde je potřeba, aby neodsoudil. Vlastně to možné je. Pomalu už to tak vypadá, že to tak dopadne. A já teď říkám, že v momentě, kdy nám to přestane vadit, tak teprve bude zle.

Co se totiž stane, jestliže neučiníme to, jest-li neposoudíme viny posledních 40ti let, ať už kriminální, nebo politické. Opakuji - ty ostatní, osobní, ať soudí Pán Bůh, svědomí, jak kdo chce. Podle mého názoru se stanou tři věci:

1. zmateme etické a právní myšlení a cítění lidí a lidi to dobře cítí, pokud mezi nimi chodím. Zničíme platnost obecného mravního řádu, budujeme prostě zdání, že dobro neplatí, a že všechno je na světě možné.

2. Postiženým bereme možnost satisfakce, a co je horší - i vlastně smysl jejich oběti. Já k tomu pak řeknu svoji osobní zkušenost.

3. Posíláme špatný signál dalším generacím, znejisťujeme svoji budoucnost, vzdáváme se možnosti hodnotit, jestliže komunistickou totalitu, nebo řekněme komunistickou diktaturu explicitně neodsoudíme, bereme ji eo ipso jako nadále možnou, protože nepotrestanou. A to je ten signál dalším generacím, protože odsouzení zla, zabraňuje zlu, nebo umenšuje zlo v budoucnosti.

A nyní dovolte opravdu osobní reminiscenci. Těžce se mi říká, ale myslím, že ji právě musím říci, protože z ní vycházejí i moje myšlenky posledních let. Ta první je tato: Němci mi popravili otce a strýce. Byli dlouho v kriminálu a potom byli v Drážďanech popraveni. Komunistický režim nezasáhl do mého života už tak silně, jenom patnáct let kriminálu dalšího mého vychovatele, mé tety, ale zato zabil zase mnoho jiných otců a uvěznil mnoho jiných strýců. Protože v Norimberku bylo vyřčeno to co bylo vyřčeno, bylo kvalifikováno to co bylo kvalifikováno a stalo se to, co se stalo, s německým národem já už si mohu sednout k jednomu stolu, protože Jaspersova otázka viny

je tam pociťována. Ačkoliv si mnohých kolegů z KSČ kolegiálně vážím, musím říci, a těžko se mi to říká, do té doby, jenom do té doby, než se stane to, co bych chtěl, aby se stalo, nejsem schopen s nimi dodnes pronést víc než dvě nebo tři společenské věty. To, je tedy k tomu prvnímu bodu, že by bylo třeba posoudit, soudit, pak možná odpustit.

K druhému bodu, že je třeba poskytnout satisfakci postiženým: Jestliže jsem něčím strádal, tak to kromě ztráty otce bylo to, že od roku 1945 mně to nikdy nikdo neřekl: "Hochu, tvůj tatínek za něco padl a byl to pašák." Žádného 9. května nikdy, nikde žádná učitelka neřekla: "Máme tady mezi sebou jednoho žáka, jehož tatínka popravili za války, protože byl významná osoba v odboji. Podívejte se na něj..." potřásla mi rukou, atd. Takže jsem se vždycky ptával: "Mělo vůbec smysl, že můj táta udělal to, co udělal?" S Freudem řečeno, si člověk samozřejmě odpoví, "ne, nemělo, protože mně udělal to, co udělal". Daleko lépe by se mi ale tato otázka posuzovala, kdyby ta satisfakce byla nastala. Já prostě nechci, aby jiným synům, jiných otců - a jeden mezi námi sedí - se stalo to, co se stalo mně, aby těm sedmdesátníkům, jejich oběť připadala jako mně u mého otce, někdy jsem považoval a uvažoval, že úplně marná.

Na závěr tedy shrnuji - jestliže toto neučiníme, tak přes všechny mezinárodní proklamace, konference a podpisy listin o lidských právech, přes rehabilitace a restituce, přes budování ekonomické reformy, přes všechny svobody slova a tisku, budeme podle mého mínění žít v nespravedlivém světě, alespoň do té doby, než umřou všichni, kteří si těchto posledních 40 let pamatují. Ale já se obávám, že i potom (potlesk).

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Gjuričovi a předávám slovo panu poslanci Effenbergerovi.

Poslanec Josef Effenberger: Dámy a pánové, z iniciativy klubu poslanců ODS bylo otevřeno téma, které, jak potvrzuje rozprava, je velice palčivé a kontroverzní. Z této iniciativy vyplynula i stanoviska dalších klubů. Podotýkám, že klub poslanců strany Liberálně- demokratické své stanovisko nevypracoval, naproti tomu jako pokus o jistý kompromis nebo názorovou jednotu vznikl návrh na usnesení ČNR v rámci konzervativního bloku, tedy klubů, jejichž názor zde již odezněl, které jsou schopny se shodnout na stanovisku společném. Přesto zopakuji, že se jedná o poslance sdružené v klubech ODS, ODA, LDS, v KDU a KDS.

Dříve, než vám přečtu tento návrh, dovolte mi ještě dva osobní postřehy. Jenom jednou větou, co se týče tolik diskutovaného problému postihu lidí za jejich politické či jiné přesvědčení a sepětí s minulostí, které by mělo omezit jejich další existenční možnosti - vyslovil bych krátce svůj názor v tom smyslu, že se jedná, podle mého pevného přesvědčení, pouze o to a o nic jiného, že na určitá místa, na určité funkce všude ve světě, v civilizované společnosti se vyžaduje jistý minimální stupeň důvěryhodnosti. Jde jen o toto.

Druhá věc - na rozdíl od paní poslankyně Krejčové vítám, že ve stanovisku klubu Občanského hnutí z úst pana poslance Bursíka zazněl obšírný rozbor problému zákazu komunistické strany, a to z toho důvodu, že právě s ohledem na kontroverznost celé problematiky se zdá, že to je jediný bod, ve kterém se v této sněmovně pevně a bezpečně shodneme. Jestliže ve stanoviscích ostatních klubů není tento bod diskutován, přičítám to té okolnosti, že v těchto klubech pokládají naznačený problém za vyřešený a odbytou samozřejmost, stejný názor na to máme mezi poslanci liberálně-demokratickými - přijímáme existenci komunistické strany jako reálnou samozřejmost, ke které není třeba se vracet. Nevím, jestli tento problém není vnitřním problémem v řadách OH. Asi vyvstala nutnost se zde o něm šířeji zmínit. (Potlesk.) Čili tuto jednotu v tomto malém, těžce vydobytém prostoru, vítám.

Nyní dovolte, abych přednesl text zmíněného návrhu:

"Od listopadu 1989, kdy naše společnost projevila spontánně svůj odpor vůči komunistické ideologii i jejím představitelům, uplynuly téměř dva roky. Přesto ve vedoucích funkcích stále převažují reprezentanti komunistické minulosti, kteří se v mnoha případech stávají nebezpečnou brzdou a ohrožením rozvíjejícího se tržního hospodářství a demokratického vývoje v ČSFR.

Nepochopitelné je zdržování ekonomické reformy, odborně i politicky pochybená rozhodnutí, váhání v rozhodujících chvílích a hledání jakýchsi třetích cest. Nelze do nekonečna. přehlížet narůstající nebezpečí krize a spoléhat se na dobrou vůli těch, kteří do poslední chvíle propagovali, chránili a udržovali u moci totalitní komunistický systém.

Vědoma si hrozby zvratu demokratického vývoje znovu nám důrazně připomenutém pokusem o puč v Sovětském svazu a hrubým porušováním základních lidských práv v Jugoslávii, Česká národní rada

I. doporučuje Federálnímu shromáždění, aby

usnesení Federálního shromáždění o době nesvobody ze dne 23. května 1991 bylo zakotveno do našeho právního řádu jako preambule ke všem již přijatým a v budoucnu dále přijímaným zákonům, jejichž smyslem je zmírňovat a napravovat křivdy, spáchané komunistickým režimem v letech 1948 - 1989,

bezodkladně přijalo legislativní opatření, která zamezí pracovat ve vedoucích funkcích státní správy, státních podniků a akciových společnostech s převažující účastí státu, justice, prokuratury, armády, policie a státních sdělovacích prostředků, členům ústředního výboru a členům krajského výboru KSČ, členům předsednictev OV KSČ, placeným funkcionářům na všech úrovních, členům aparátu KSČ, příslušníkům Lidových milicí a příslušníkům a spolupracovníkům StB.

II. podporuje všechny iniciativy, jejichž cílem je pravdivé zhodnocení role KSČ v historii Československa.

III. žádá Generální prokuraturu České republiky a Generální prokuraturu České a Slovenské federativní republiky, aby urychleně zahájily trestní stíhání proti všem osobám, které se v letech 1948 - 1989 dopustili zločinu proti lidskosti.

IV. žádá vládu České republiky, aby zpracovala pro Českou národní radu návrh právního vymezení 3. odboje".

Ještě na závěr malou poznámku - omlouvám se, že měla být uplatněna předem. Slyšeli jste zde pasáže a části textu, které zde již odezněly, protože byly součástí usnesení jednotlivých klubů.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Effenbergerovi a dávám slovo panu poslanci Hofhanzlovi, připraví se pan poslanec Koháček.

Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážený pane předsedající, vážený Česká národní rado, často slyším úvahy o tom, že se dějiny opakují. Je to nepřesnost a fráze. Dějiny se opakují jen tehdy, když zkušenost, která měla vzejít z neštěstí a utrpení nebyla nejlepšími duchy pochopena a zpracována tak, aby se stala duchovním a citovým vlastnictvím občana. Naše novodobé dějiny jsou sledem nedůsledností, zrad a zbabělostí. V roce 1938 jsme se pod vedením prezidenta Beneše nedokázali postavit zvůli a nespravedlnosti, i když jsme proti beznadějné přesile nebojovali. Výsledkem bylo podřízení se a kolaborace značné části národa. Po válce, když vítěz dal k tomu souhlas, vyhnali jsme Němce bez výběru a bez ohledu na právo. Kdybychom v roce 1938 bojovali a měli těžké oběti, snad právem pomsty jsme mohli Němce vyhnat. Takto byl jen další hřebík do lámání charakteru národa. Byla to příprava na únor 1948. Komunistický převrat byl jen logickým vyústěním přípravného procesu, který začal vzdáním se v roce 1938. V této zemi nebylo hluboké přesvědčení, že žijeme svůj život po pravdě a své právo a majetek budeme hájit za cenu nejvyšších obětí.

Politická špička si nebyla vědoma, že své postavení garantuje životem. Prezident Beneš dal příklad svému národu a na dlouhá desetiletí ovlivnil budoucnost. Vůdcové politických stran samy opustili politickou arénu. Až na jedince jsme opět za svůj způsob života a majetek nebojovali.

Sovětskou mocí dosazená komunistická spodina vládla tak, jak uměla a šla k důsledkům, ke kterým dojde každá vláda, jejímž ústředním principem je moc a nástrojem metoda, že "účel světí prostředky".

V roce 1968 došlo po předchozím uvolnění režimu k určité umírněné vzpouře i v rámci vládnoucí strany. Rusko, kdy nemohlo dosáhnout jejího potlačení politickými prostředky, použilo násilí. My jsme se zase nebránili. K tomu a do postavení se dostali lidé bez svědomí, bez odpovědnosti a bez zábran. Jejich nejlepší vlastností byla touha po osobním prospěchu. Výsledkem dvacetiletí normalizace byl morální marasmus. Naše země se zařadila hospodářsky fakticky mezi země rozvojové. Komunistický režim zašel nakonec prakticky na vnitřní vyhnití.

Domnívám se, že naše země měla v tomto dějinném okamžiku možnost neopakovat chyby posledních 50 let. Naživu jsou ještě generace, kterým následky nedůsledností, zbabělosti a chytráctví poznamenaly celé životy. Naše generace měla dost času příčiny a důsledky dějinných selhání promyslet a pochopit.

Když vidím běh politického života, musím říci, nestalo se tak. Odpovědnost za to má a pro budoucnost bude mít inteligence tohoto národa. Jsem nucen odcitovat proroctví ruského spisovatele Merežkovského, který v roce 1920 napsal: Evropa Rusku nepomohla, protože nepožila.

Když vidím běh věcí v naší zemi, musím konstatovat, že česká inteligence dostatečně nepožila, aby pochopila. Nevidím na naší politické scéně osobnosti, s mravní integritou, které by se dokázaly důsledně vyrovnat s minulostí a položit základy zdravého vývoje k demokracii. To, co vidím, jsou většinou laciná gesta, která budou mít v budoucnu neblahé důsledky.

Demokracie je konkrétní odpovědnost a na počátku budování demokratického státu by mělo být povolání k odpovědnosti těch, kteří způsobili katastrofální stav země. Nechápu, jak je možné, že jsme dosud nepovolali k odpovědnosti vedoucí funkcionáře strany, která po celou svou existenci byla vykonavatelem cizí vůle a zájmů. Strany, která 40 let systematicky hubila samostatné a svobodné myšlení, a které se téměř podařilo zničit v lidských duších hodnotový systém, který křesťanská civilizace budovala 2 tisíce let.

Říkám to proto, že i ve světě přírody platí určité normy spravedlnosti. Chování a jednání mimo tuto míru je ztrestáno. Biologický druh buď upraví své jednání anebo vyhyne. Naše společenství je v podobné situaci. Po desetiletí jsme žili a jednali proti zákonům přírody, důsledky snad cítí každý. Úchylka byla označena, ti, kteří jsou za ni odpovědni, a kteří z ní po desetiletí parazitovali, musí být alespoň symbolicky potrestáni. Vláda tím dá jasně na vědomí každému, že přebírá na sebe odpovědnost, a pak teprve se v této zemi něco může skutečně změnit.

Vážená Česká národní rado, že vládu v zemi po loňských parlamentních volbách převzala umírněná frakce bývalé vládnoucí strany. My rehabilitujeme oběti komunistického bezpráví způsobem, jako bychom my byli za tato bezpráví odpovědni. Bývalé mafie a nomenklaturní kádry, jako kompaktní společenství se upevňují v ekonomických pozicích a privatizují pro sebe státní podniky. Česká policie odmítá vzít na sebe odpovědnost za udržování pořádku a města byla nucena, proti vůli ministra vnitra, vytvořit svou vlastní policii.

Vláda nepředložila zákonodárným sborům návrhy zákonů o nekalém podnikání a konfliktu zájmů. Jsem nucen zákonodárný sbor upozornit, že klademe základy podnikatelské třídě, která ke svému majetku přichází neslušným způsobem a ne na základě své přičinlivostí. V budoucnu bude takovým způsobem podnikat. Dáváme základ vrstvě politiků a státních úředníků, pro něž je normální, že zneužívají svého postavení. Mlčíme k tomu. Před dějinami z nás, vážení kolegové a ctěné dámy, odpovědnost nikdo nesejme.

Říkám to proto, že chceme-li vybudovat demokratický stát, musíme ke konkrétní odpovědnosti povolat ty, kteří byli tvůrci komunistického systému a systém udržovali. Proto trvám na tom, že vina komunistické strany musí být zvážena a špičky této strany právně postiženy. Jinak se domnívám, že vše bylo v této zemi zbytečné. Děkuji. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Hofhanzlovi. Předávám slovo panu poslanci Koháčkovi, připraví se pan Bárta.

Poslanec Petr Koháček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, bylo zde mnohé řečeno, budu proto stručný.

Všichni víme a všichni podvědomě cítíme, že od historie se můžeme učit, považujeme ji na matku moudrosti. Náš národ se tím v mnoha případech neřídil. V podstatě opakoval chyby, kterých se mohl vyvarovat tím, že by zvážil některé věci, které se staly.

Máme-li dnes před sebou návrh na usnesení, kterým se nějakým způsobem chceme začít vypořádávat s minulostí, je třeba si uvědomit jednu podstatnou věc. KSČ se dostala k moci už v podstatě od konce 20. let tím způsobem, že s jednou výjimkou, a to slavného Gottwaldova projevu na V. sjezdu v roce 1929, že nemluvila pravdu, získávala své příznivce podvodem a lží. Ten Gottwaldův projev jistě znáte. Tvrdil v něm, že národu, který smýšlí jinak, zakroutí krkem.

Dnes slyšíme opět z úst členů komunistické strany, že jsou pro demokracii, že jsou pro tržní hospodářství, ale nevyrovnáme-li se podrobně s minulostí této strany, s minulostí našeho národa, nebudou-li tyto věci objasněny, nemohu této straně věřit. Děkuji. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Koháčkovi. Předávám slovo panu poslanci Bártovi, připraví se paní poslankyně Čechová.

Poslanec Zdeněk Bárta: Dámy a pánové, ve IV. odstavci navrhovaného usnesení ODS se mluví o nepochopitelném zdržování ekonomické reformy, způsobeném odborně i politicky pochybeným rozhodováním.

Mám strach, jestli to, co se nastartovalo v této chvíli v této sněmovně nebude návrh takto vágního usnesení nebude právě ono nepochopitelné zdržování naší práce a možná i ekonomické reformy odborně i politicky pochybené.

Dávám proto návrh, abychom hlasovali o tom, že jsme vzali na vědomí stanovisko klubu ODS a ostatních klubů a že nebudeme činit žádné usnesení v této věci. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Bártovi. Vzhledem k tomu, že tento návrh se týká procedury, jsem povinen dát o něm po skončení hlasovat. Zaznamenal jsem si ho. Prosím paní poslankyni Čechovou, připraví se pan poslanec Balog.

Poslankyně ČNR Heda Čechová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové! Na utváření lidského života mají samozřejmě vliv jeho osobní zážitky. Ráda bych, ačkoliv to dělám opravdu nerada, vás seznámila jenom krátce s některými, které na utváření mé osoby působili.

V roce 1948 byl můj otec po Únoru vyhozen z rozhlasu, v květnu 1949 se zastřelil, na své 45. narozeniny měl pohřeb. Na podzim roku 1949 byl zatčen můj strýc, byl souzen v procesu s doktorkou Horákovou jako její hlavní pomocník, dostal doživotí a zůstal tam.