Česká národní rada 1990 – 1992

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Přestože je celá řada poslanců mimo, vítám pana ministra spravedlnosti Richtera. Budeme pokračovat zprávou vlády ČR o úkolech české justice (tisk 308). Prosím pana ministra, aby se ujal slova. Jak vás poslanci uslyší, tak doufám, že přijdou.

Ministr spravedlnosti ČR Leon Richter: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy a vážení pánové, předem bych vás rád požádal o prominutí, že jsem vás zdržel od projednávání tohoto bodu programu, což mělo svůj důvod v tom, že česká vláda právě v těchto okamžicích, shodou okolností prakticky souběžně, se zabývala otázkami justice a posuzovala návrh zákona, jímž by měly být platové poměry soudců podstatně upraveny.

Jsem rád, že vás mohu hned na začátku tohoto jednání informovat, že česká vláda až na některé menší výjimky, které jsem akceptoval, přijala námi navržený návrh zákona. Tento návrh zákona vám bude ve vámi požadovaném termínu předložen k posouzení.

Tolik úvodem a nyní k meritu věci.

Projednáním zprávy o stavu a úkolech české justice se ČNR dotkne samotné podstaty nejzákladnějších principů ústavních záruk toho, co jsme si navykli nazývat právním státem. Jeho existence a fungování spočívá na třech nedělitelných principech: jsou to pluralistická demokracie, priorita či přesněji svrchovanost práva a úcta k lidským právům, vyjádřená též mimo jiné vynutitelností jejich respektováním.

Tyto obecně formulované zákony, které se někdy stávají více méně bezobsažnou frází, však mají svůj hluboký a bohatý obsah, daný staletým historickým vývojem a poznáním. Souhrn tohoto poznání je podle mého přesvědčení důvodně pojímán jako právní dědictví Evropy. Dědictví, které tímto pojmenováním ovšem nijak není teritoriálně vymezeno pouze tímto kontinentem.

Je historickou zásluhou Rady Evropy, že na tomto dědictví dlouhodobě a koncepčně buduje svůj systém mezinárodních konvencí a záruk. Význam tohoto počinu časem přesáhl hranice vymezené územím členských států Rady Evropy a dnes se k němu hlásí i takové vyspělé státy, jako jsou Kanada, USA a další. Z tohoto historického pohledu lze považovat za samozřejmé, že k tomuto dědictví se přihlásila i ČSFR.

Staletým více méně kontinuálním vývojem byla v obou našich republikách vybudována právní a justiční soustava založená na kontinentálním systému práva, souměřitelná se vším, co zejména v letech před druhou světovou válkou mohlo být pojímáno jako nedělitelná součást tohoto právního dědictví Evropy.

Častokrát bývá právem kladena otázka o příčinách zhroucení tohoto až dosud fungujícího systému, nejprve po nástupu fašistické diktatury a poté v období jeho totálního likvidování za komunistické nadvlády. Proč se justice, jakkoliv do té doby fungující organismus státu, ukázala být tak málo resistentní proti totalitě zde v Československu i jinde, za Hitlera, za Stalina, po roce 1948 či po roce 1968 v období normalizace, prostě kdykoliv v období nesvobody? Nalézt správnou odpověď je nesmírně důležité, abychom se vyvarovali minulých fatálních omylů.

Jeden z velkých teoretiků a zakladatelů americké demokracie James Madison před více než 200 lety formuloval své poznání takto: "žádná politická pravda neobsahuje větší hodnotu a nenese s sebou větší autoritu osvícených patronů svobody než ta, že koncentrace veškeré moci, tedy zákonodárné, výkonné a justiční v jedněch rukách, může být oprávněně prohlášena za samotnou definici tyranie."

Uvědomujíce si tuto hlubokou pravdu akcentujeme v naší zprávě tento faktor demokratického právního státu tak naléhavě, a to nejen jako postulát politického systému, ale také jako požadavek adekvátního vyjádření všech tří mocí ve státě a jim odpovídajících právních institutů, umožňujících vzájemnou mocenskou kontrolu a rovnováhu. Jsme právě v etapě hledání a nalézání tohoto optimálního modelu fungujícího systému právního státu v podobě nových ústav.

Jakkoli právem můžeme čerpat z našich tradic, nelze opomenout, že demokratický svět, poučen tragickými zkušenostmi tohoto století, zejména pak v období, v němž jsme pro železnou oponu s ním ztratili kontext, nesmírně pokročil v praktickém a detailním dotváření všech myslitelných právních záruk demokratického vývoje včetně záruk nezávislého fungujícího soužití. Právě z tohoto důvodu tak výrazně pociťujeme nezbytnost navázání potřebného kontaktu s evropským i zámořským právním systémem.

Pouhou obecnou poznámkou, kterou bych chtěl přičinit v tomto úvodu je, že každá ze tří státních mocí má svá specifika, která nutně musí vyplynout z jejich ústavního postavení, a že tyto zvláštnosti musí být také ústavou definovány a vymezeny. Na rozdíl od legislativy a exekutivy, jejichž posláním a tedy jakýmsi předmětem činnosti je posuzování a řešení neustále proměnlivých politických, společenských, hospodářských a jiných faktorů, musí tedy svou podstatou, uzpůsobením svých mechanismů a samotným konstituováním sebe samotných tomuto proměnlivému vývoji odpovídat, musí justice být postavena mimo dosah těchto politicky proměnlivých veličin.

"Právo jedince na život a politickou svobodu, na jeho majetek, svobodu projevu, svobodu tisku, na politickou svobodu, svobodu shromažďování a další práva se nemohou stát předmětem hlasování. Nejsou závislé na výsledku žádných voleb." Tento výrok soudce Nejvyššího soudu USA Roberta Jacksona z doby před půl stoletím přesně definuje důvod, pro který soudci musí být naprosto neodvislými na obou mocenských institucích státu. A právě zákonodárná a výkonná moc jim k tomu musí vytvořit všechny myslitelné a dostupné podmínky.

Význam bezvýhradného podřízení soudní moci politické exekutivě byl pochopen totalitním režimem okamžitě po uskutečněném puči. Nositelem ideologie komunistické nadvlády a nástrojem, jehož prostřednictvím tyto záměry byly prosazovány a uskutečněny v resortu spravedlnosti, se stalo samotné ministerstvo.

Stalo se tak především prostřednictvím takových protagonistů komunistické strany na ministerstvu spravedlnosti, jakými byli Čepička, Rais, Klos, Škoda a další, v posledním období pak zejména Němec a Kašpar, prostřednictvím nově ustanoveného zvláštního mimo soustavu obecních soudů existujícího státního soudu, prostřednictvím mocného přílivu narychlo vyškolených tzv. představitelů dělnické třídy, jimž byly svěřovány všechny řídící funkce, soustavným vytvářením atmosféry strachu a nejistoty a řadou dalších forem a metod, justiční legislativu z toho nevyjímaje. Modelem se měl stát, a z části stal, systém sovětského tzv. uplatňování zákonnosti, jehož apokalyptické důsledky nám jsou známy díky Solženicinovu dílu. Neznám lepší analýzu tohoto minulého systému, ale bylo by neúnosné v rámci této zprávy se pokoušet o historizující exkurzi.

Ideologii uplatňování komunistické moci odpovídalo, že nejvíce postiženým bylo trestní soudnictví, a teprve později, a zejména špatnou legislativou, bylo zasaženo soudnictví ostatní. Dílčí obrození justice koncem šedesátých let, během nichž opustili naše soudnictví nejhorší katané, bylo přerušeno v období normalizace. Tehdejší nový ministr spravedlnosti Němec se otevřeně přihlásil k metodě nemilosrdné likvidace všech odpůrců režimu, a to za jakoukoliv cenu, i kdyby právo nemělo být vykonáváno, jak výslovně uvedl.

Postupně slábnoucí moc režimu v poslední etapě jeho existence byla čím dále tím více nucena omezovat se jen na řídící složky justice. Avšak své snahy o ovládnutí justice se tato moc nevzdala nikdy. Častokrát je oprávněně kladena otázka, jakou morální a odbornou úroveň naše justice má a jak vysokého kreditu si zasluhuje. Neexistuje důvod, pro který by naše soudy byly minulým režimem zasaženy méně než jiné sféry veřejného života, spíše naopak. Proto jsou významná data uvedená ve zprávě o nikoli nepodstatné obměně řídících funkcionářů justice a těch soudců, kteří neunesli tíhu osobní odpovědnosti za nezávislý výkon práva a provinili se proti etice své profese. Šlo o ty z nich, jejichž odchod z justice byl realizovatelný podle existujících zákonů. Ne každý však tuto svou odpovědnost uznal, a proto nový zákon o soudech a soudcích by měl vytvořit zákonný předpoklad pro dořešení existujících případů.

Nové podmínky, za nichž je nyní dána možnost vykonávat soudcovskou profesi nezávisle, a záruky, jimž soudcům dá nová zákonná úprava, vytvářejí předpoklad, že naši soudci budou připraveni se této historické šance chopit. Znám osobně mnoho z nich starších i mladších, a plně věřím v jejich odhodlání. Je příznačné, že tomu tak je především tam, kde podmínky jsou nejobtížnější.

Ale nejde jen o subjektivní pocity. Což není pozoruhodným výsledkem, že za rok po účinnosti zákona o soudních rehabilitacích přes všechny obtíže, ať již personální, materiální a prostorové, můžeme konstatovat, že v České republice bylo rehabilitováno 180 442 osoby neprávem odsouzených? Že u mnohých soudů tato agenda je již definitivně vyřízena? Ovšem, že to všechno neproběhlo bez problémů. Hodnotím tu však především přístup vyznačující se naplněním postulátu, podle něhož justice rehabilitující jiné rehabilituje sebe samotnou.

Zdaleka nehodlám tvrdit, že všechno je, nebo v krátké době bude v pořádku. Nové nebývalé a rozsáhlé úkoly související s fundamentální přestavbou právního řádu staví justici nejen před úkoly kvantitativní povahy, to je vyšší počty soudců, nové prostory a podobně jiné znatelné změny, ale také před úkol svým způsobem náročnější: zvládnout odbornou, profesní stránku věci. Náročnost tohoto zadání se dá přirovnat k objemu přinejmenším dvouletého vysokoškolského studia, jestliže se vezme v úvahu byť i jen pouhý výčet nových nebo změněných předpisů.

V letošním právě ukončeném učebním roce uspořádal náš lnstitut pro další vzdělávání justičních pracovníků celkem 24 internátních seminářů a školení zaměřených v převážné většině na osvojení si nových právních předpisů, zčásti pak pro notářské a soudcovské čekatele a pro začínající soudce a notáře. Vybraní účastníci těchto seminářů byli pověřováni referováním na podobných akcích pořádaných krajskými soudy. To znamená, že tímto vzdělávacím systémem prošla velká většina soudců.

Ve stejném období byly též organizovány 4 semináře za účasti zahraničních lektorů z USA, ze SNR a z Francie, a to k otázkám soudcovské nezávislosti, obchodního a trestního práva, ústavního a správního soudnictví.

Za velice progresivní považuji neformální styky našich soudců a notářů se zahraničními kolegy z Rakouska a ze SNR. Oceňuji, že se v těchto aktivitách začíná projevovat zájem profesní stavovské organizace soudců, neboť v tom spatřuji zárodek budoucího nového systému vzdělávání založeného převážně na individuálním zájmu každého jednotlivce být profesně zdatným a neustrnout ve svém odborném vývoji.

Naši vzdělávací soustavu musíme k tomuto cíli přiblížit, pokusit se o vzkříšení dříve u nás poměrně dobře fungujícího systému a navázat i na zahraniční zkušenosti.

Třebaže současných úkolů je nesmírné množství, jde o dluh, jehož existence jsme si vědomi a který nelze v této etapě zanedbat.

Hovoříme-li o odbornosti, nelze opomenout významný, ale dosud opomíjený stav soudního znalectví. Zatím se naše úsilí omezuje na zvládnutí vysokého počtu nových uchazečů o tuto profesi, o zabezpečení systému snadné dostupnosti seznamů pro každého zájemce, zejména počítačovou technikou a o novelizaci předpisu upravujícího odměny znalců. Zde však zatím neúspěšně pro váznoucí legislativu, která nutně podmiňuje naši úpravu.

Vyvstává však otázka základnější změny nynější zákonné úpravy. Otázky jsme připraveni posoudit ihned, jakmile bude dokončena fáze nynějších legislativních prací majících svou nezbytnou prioritu, a dát potřebnou iniciativu orgánům federace.

Je mnoho důležitých zadání, které nyní řeší ministerstvo a které žádné z nich nesnese odkladu. Jedno z nich však přesto nese pečeť absolutní naléhavosti: co nejrychlejší odškodnění rehabilitovaným osobám. lndividuální posouzení desetitisíců a v budoucnosti možná statisíců občanů z jediného orgánu, jímž je ministerstvo spravedlnosti, se zdá být v nynějších podmínkách ať již prostorových, nebo personálních nemožné, pokud chceme, aby se postiženým dostalo odškodnění včas. Za uplynulý rok nám došlo 27 889 žádostí, z nichž bylo vyřízeno necelých 4 000, tedy pouze sedmina. Je sice pravda, že tempo vyřizování se zvyšuje, ale celkový stav je velmi neuspokojivý. Zřídili jsme dvě detašovaná pracoviště v Brně a v Plzni, ale tím jsou naše možnosti vyčerpány, a to z technických důvodů. Jediným schůdným a účinným řešením se zdá být nalezení nových prostor a zaměstnání takového počtu pracovníků, aby se práce výrazně urychlila.

Byl zadán úkol vyhodnotit nynější situaci. Z možných alternativ řešení předložit vládě zprávu a požádat o její podporu, neboť možnosti resortu jsou v tomto ohledu již vyčerpány. Podmínky, za nichž se nyní na ministerstvu spravedlnosti pracuje, jsou neúnosné. Jsem rád, že při jednání zástupců Konfederace politických vězňů s prezidentem republiky nám bylo z Hradu v těchto dnech nabídnuto řešení, které by usnadnilo vyřizování žádostí a nezatížilo rozpočet republiky natolik, že by to nebylo únosné. Rozpočtové zatížení resortu, jak je zmíněno ve zprávě, rozhodně nepostačuje na krytí jeho potřeb. Letošního roku snad lze vystačit s vládní rozpočtovou rezervou, která k tomuto účelu byla vyčleněna. Mohu konstatovat, že oproti textu zprávy byly ve druhém čtvrtletí letošního roku ministerstvem financí České republiky již vyčleněny požadované částky, a že prozatím to, oč bylo žádáno, bylo poskytnuto. Není však jisté, že k tomu tak bude ve II. pololetí a napříště, to jest pro rok 1992, bude proto žádoucí zohlednit potřeby rezortu přímo v rozpočtu a rezervou krýt opravdu jen nepředpokládatelné výdaje.

V této části svého vystoupení bych chtěl stručně reagovat na kritické připomínky z některých výborů, které připomínaly, že zpráva neobsahuje pasáž, týkající se našeho vězeňství a postpenitenciální péče. Rád bych připomněl, že zpráva od samotného počátku jejího zadání byla výhradně orientována na problematiku soudnictví, jednak pro její naléhavost, jednak pro specifika s tím spojená. O vězeňství a jeho problémech bylo ve vládě jednáno v březnu letošního roku na podkladě mojí zprávy, která byla též posouzena vaším výborem petičním pro právní ochranu a bezpečnost. Pokud uznáte naléhavost projednání podobné zprávy v plénu, jsem připraven v termínu, vyplývajícího z navrhovaného usnesení, připravit zprávu novou. V této souvislosti bych vás rád ubezpečil, že i ostatní body resp. úkoly vyplývající ze společné zprávy ČNR k mojí zprávě o stavu a úkolech české justice byly spolu se mnou posouzeny v ústavně právním výboru a lze je považovat za věcně opodstatněné a s jejich přijetím souhlasím.

Vážené poslankyně, vážení poslanci. Už od samého počátku, kdy jsem před rokem převzal odpovědnost ze resort spravedlnosti, jsem si nemohl být vědom naléhavosti naprosto podstatných koncepčních změn oproti dosavadnímu stavu, v němž se justice nacházela. Už v podzimních měsících za účinného přispění vaší komise ustavené při předsednictvu tohoto sněmu se podařilo na dvou celostátních setkáních s představiteli jak soudů, tak notářů formulovat základní principy nezávislé justice a vyjádřit tak naše postoje k tehdy zahajovanému rozsáhlému legislativnímu dílu, zasahujícímu nejdůležitější korekce. Další vývoj nám, pokud se těchto koncepcí týče, dal povětšinou za pravdu, zároveň však ukázal, že akcelerace některých negativních vývojů našeho vývoje vyžaduje i urychlit naše snažení a současně řešení položit, řekl bych, do vyšší ústavně právní roviny. Důvodem toho je poznání, že význam soudnictví pro další vývoj naší republiky přesahuje resortní rámec a že řešení naléhavých otázek nemůže být ponecháno jen na možnostech tohoto resortu. Zdaleka se nejedná pouze o otázku materiálního zabezpečení chodu justice a finanční ohodnocení všech, kdo se na jeho úkolech podílejí, zejména jako soudci a notáři, jak někdy bývá zjednodušeně tento existující nedostatek nazýván. Obecné příčiny našich potíží jsme se pokusili vyjádřit na str. 19 naší zprávy. Osobně bych k nim přičinil jen poznámku, že současné naprosto nevyhovující tlakové podmínky jsou příčinou druhotnou, odvozenou, jakkoliv dnes hierarchii těchto příčin vyžadují řešení okamžité. Jejich přijetím však současně vyjádříme myšlenky řádově vyšší a obecně vyšší. Jen skutečně nezávislá vláda svobodných lidí je způsobilá zajistit nezávislé soudnictví a jen takové nezávislé soudnictví je způsobilé zajistit systém nezávislé vlády svobodných lidí. Vím, že přijetím této zprávy potíže naší justici neustanou, a že dlouhá obtížná cesta k jejímu přerodu byla teprve započata. Jsem si však jist, že přijetí této zprávy je nezbytnou podmínkou tohoto procesu, který nastoupit musíme a chceme. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Děkuji panu ministru Richterovi a o slovo se přihlásil též předseda Nejvyššího soudu pan Mokrý.

Předseda Nejvyššího soudu Antonín Mokrý: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené poslankyně, vážení poslanci, projednáváte zprávu vlády ČR republiky o stavu české justice. Na této zprávě jsme spolupracovali a považujeme ji za výstižné posouzení dnešního stavu justice a za zevrubný a fundovaný projekt její přestavby. Nejde tu, jak už řekl pan ministr, o nějaký dobový a populární přístup k této problematice, ale o objektivní pohled, opřený o více než 200letý vývoj státoprávních filozofií a jejich uplatňování v praxi západoevropských demokratických států, který posléze v mnoha z nich vedl ke vzniku právního státu. Takový stát je i naším cílem. Z tohoto hlediska se dnes, jako ostatně ve všech ostatních oblastech společenského života, i v soudnictví ocitáme podle mého názoru v rozhodujícím okamžiku, který předurčí na další desetiletí dopředu naše předpoklady pro dosažení téhož civilizačního stupně, který je nám zatím jen vzorem. Tento okamžik považuji dokonce za osudový, a to proto, že pro uskutečnění ideje právního státu dnes nepostačí, abychom si jej všichni přáli, ale je nutné, abychom současně již od nynějška vytvářeli všechny politické a institucionální předpoklady pro jeho budování. Základ byl položen přijetím Listiny lidských práv a svobod, je však třeba vytvořit také státoprávní záruky jejího přísného dodržování. Mezi těmito zárukami na prvním místě zcela nepochybně stojí nezávislé soudnictví. Bez takového soudnictví jsou veškerá práva a svobody iluzí, jakou byly donedávna. Proto jsou tak důležité návrhy zákonů o soudech a soudcích, jakož i novel všech našich základních kodexů, jejichž přijetí nyní stojí před námi, a k nimž i vy v ČNR jako k zákonům federálním budete zaujímat závažná stanoviska. Proto je také důležité i společenské vědomí a na něj navazující váš postoj k těmto otázkám, co vše bude tvořit základ a rámec těchto důležitých zákonných změn. Dovolte mi, abych ke zprávě vlády ČR, i když je tak důkladná a obsáhlá, připojil ještě několik dalších poznatků a pohledů. Budou se jednak týkat zajištění soudcovské nezávislosti navenek, to je co se týče vztahů soudů a soudců k ostatním mocenským orgánům státu a veřejnosti vůbec, jednak z hlediska vnitřních vztahů soudů.