Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji
a prosím pana poslance Hofhanzla.
Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážený
pane předsedající, vážená
sněmovno, vážený pane ministře,
nelíbí se mi způsob diskuse v tomto parném
létě v této sněmovně. Zdá
se mi, že v některých příspěvcích
nejde o merito věci. Nelíbí se mi nefér
argumentace používaná v konfliktu o projednávaný
zákon. Domnívám se, že není v
pořádku, když má sněmovna schválit
statut universit několika vysokoškolským učilištím,
které po názvu "universita" zatoužily.
Uznání názvu university by mělo být
procesem, který si dotyčná vysoká
škola musela svojí prací vydobýt. Problémem
české sněmovny by snad mělo být
schválit pravidla takovéhoto procesu a statutu.
(Potlesk.).
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji.
Pan poslanec Foniok vzal svou přihlášku zpět
a prosím tedy pana poslance Chromého.
Poslanec Heřman Chromý: Pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, řada předřečníků zde z mnoha stran a úhlů probrala a doslova proprala vládní návrh zákona. Zazněla mnohá pro a mnohá proti. To, co jsem v odeznělé diskusi dosud postrádal, je přístup, který by danou problematiku nahlížel i z hlediska postavení inteligence v naší společnosti a jejího významu. Stručně bych chtěl proto upozornit, že s podobnými přístupy, které vedly k zakládání škol bez přirozeného a usilovnou a odbornou prací podloženého vývoje, jsme se setkaly po roce 1918 a s daleko horšími důsledky po roce 1848.
Blahé paměti proslulá osobnost československého kulturního a politického života profesor Václav Černý charakterizoval tyto snahy o umělé a často neústrojné vytváření center vzdělanosti jako podučitelství. Přesto, že se domnívám, že bychom měli takto příkře soudit dnešní stav, význam a přesah poselství Václava Černého tkví v něčem jiném. Upozorňuje nás, že každé zjednodušení a "pokusy" vstupovat do světa vzdělanosti zkratkou, zejména a právě v oblasti školství, se vrací společnosti, státu selháním těch, kteří mají být jejich duchovní výspou a oporou v těžkých chvílích země.
Všichni dobře víme, jaké kritické
momenty a období z novodobé historie tohoto státu
mám na mysli. Státům, především
však těm nevelkým, které si nevytvářejí
vzdělanostní hodnoty trpělivou, tvrdou a
soustředěnou dlouholetou prací, se v oněch
rozhodujících osudových chvílích
pro ně samotné nedostává pevnosti,
morálky, odhodlání čelit krizím.
V krátké historii Československého
státu jsme, bohužel, několikrát překvapeně
a s hořkým úžasem konstatovali zradu
inteligence. Dnes toto vzdálené nebezpečí
zdánlivě nehrozí. Ale já na ně
při hlasování o tomto vládním
návrhu zákona myslet musím. (Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji.
Prosím pana poslance Jakla, připraví se pan
poslanec Líbal.
Poslanec Ladislav Jakl: Vážený pane předsedající, vážený zbytku vlády, vážení kolegové, chtěl jsem hovořit ještě před přestávkou, takže duch svého diskusního příspěvku musím utlumit. Chtěl bych začít výrokem v tom smyslu, kéž bychom i o jiných zákonech diskutovali s takovým hlubokým zaujetím jako dnes a kéž bychom naopak dnes se zbavili přílišné zaujatosti a příslušných emocí. Je vidět, že všichni jsme chodili do školy, nebo téměř všichni, a že každý nebo téměř každý má na věc svůj názor. (Veselost v sále.) Nedá se to tak říci o jiných problematikách.
Chtěl bych připomenout ještě jeden faktor, na který jsem ve svém stanovisku č. 1 zapomněl. Odůvodňovatelé jak ve výborech, tak zde, nás upozorňovali na to, že se jedná o zásadní koncepční zásah do vysokého školství, jehož výsledky budou patrny až v příštím tisíciletí. Upozorňovali nás na to, jak při diskusi o rozpočtu, o nákladech na rozpočet i o stavech studentů apod. Stavy studentů se tedy zásadním způsobem v příštích letech nezmění a nejsou tedy aktuální ani příliš velké obavy z nejbližší nezaměstnanosti studentů, ale zase na druhé straně nejsou odůvodněné ty argumenty, které údajně si od tohoto opatření slibují zvýšení počtu absolventů a zásadní zvýšení počtu vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí.
Jestliže tedy se jedná v podstatě o výhledy
do příštího tisíciletí,
které nebudou mít v příštích
letech žádný dopad, proč teď z
toho děláme takovou událost dnešního
dne. Proč teď vlastně z toho děláme
tak prestižní záležitost, to jsem také
slyšel, a dokonce v kuloárech několikrát,
kdo dnes nezvedne ruku pro okamžité založení
pěti universit, chce zmařit nějakou bohulibou
iniciativu, chce zlikvidovat emancipační rozvoj
regionů a našeho školství. To přece
vůbec není pravda. Já osobně vůbec
nejsem odpůrce zakládání regionálních
universit, ale jsem odpůrce toho, abychom o tom rozhodovali
takovým způsobem a tak nevybaveni argumentací,
čehož je důsledkem např. i důvodová
zpráva, ano, ona není součástí
zákona, ale je jasným svědectvím o
tom, jak se k této zákonné úpravě
přistupovalo. My nevíme proč zrovna v těch
místech university jsou, jakými úvahami se
prošlo při eliminaci, jestli to nebylo skutečně
tak, kdo se první ozval, my nevíme jaká je
celá další argumentační zásoba,
jaká tato argumentační zásoba byla
a my ani nevíme, až budeme hlasovat, a to předpokládám,
že budeme hlasovat o každé universitě
zvlášť, jakými kromě svých
regionálních citů a třeba i averzí,
jakými věcmi se vůbec budeme řídit.
A proto si myslím, že se nic tak tragického
na našem školství a na vývoji nestane,
když dnes tento zákon neschválíme, když
ho neschválíme ani za týden, ani za měsíc,
když znovu umožníme nám všem, abychom
byli na sebe nároční, abychom byli nároční
i na předkladatele, a znovu zvážili možnost,
jestli tento závažný krok uděláme
až po zvážení všech okolností.
Na závěr bych reagoval také na kolegu Štindla,
který vlastně osočil všechny odpůrce
tohoto zákona tendencí k etatismu. Myslím
si, jestliže existuje kompetence tohoto parlamentu zakládat
university, a jestli tuto kompetenci měl dříve
jenom panovník, má to svůj hluboký
smysl. Má to smysl i v argumentaci, která se objevuje
právě u podporovatelů tohoto zákona,
že ta universita má svým způsobem vysoký
statut, který mu dává k dispozici právě
parlament, národ, stát, stát svojí
vlastní funkcí, stát dokonce uznává
certifikaci, kterou tímto dává do rukou těmto
universitám. To osočení z etatismu může
být i obrácené, protože nejenom ten,
kdo si nečiní další aspirace zasahování
do života těchto universit dalšími kroky
v operativním období, jenom ten, kdo ví,
že vlastně nakonec tímto zásadním
rozhodnutím uvádí do pohybu určitý
proces, na který si už dále nečiní
ambice, že do něho bude denodenně zasahovat,
právě ten, kdo ví, že university budou
moci samostatně žít, samostatně zakládat
fakulty, tak právě ten by si měl uvědomit,
jak závažné rozhodnutí děláme
a jak bychom jej měli mít podloženo. Koneckonců
i pan prof. Květ potvrdil mé obavy, když vlastně
reagoval na příspěvek pana poslance Štindla,
že ne, že stát nebude mít žádné
nástroje k zasahování, že má
tady rozpočet, bude mít spousty nástrojů
dalších, čím více my si budeme
myslet, že to není tak důležité
rozhodnutí, ať se to bude vyvíjet tak nebo
tak, budeme používat jiných, právě
etatizačních nástrojů k intervenčnímu
zasahování do jednotlivých universit. Tak
si myslím, že to pojetí etatismu může
působit i opačně a já bych toto nálepkování
tady nepoužíval. Děkuji vám.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji,
prosím pana poslance Líbala. Faktická poznámka
pana poslance Přikryla.
Poslanec Ivo Přikryl: Velmi stručně,
já nechápu to opakované volání
po nedostatku informací, nebo po jejich doplnění,
to je přece povinnost každého poslance, má
na to svůj čas a své prostředky. Děkuji.
(Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji,
prosím pana poslance Líbala.
Poslanec Vladimír Líbal: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, zdá se mi po této rozsáhlé diskusi, kterou zde vedeme a která je mimochodem vedena mimostranicky a poměrně věcně, což si myslím, že je dobře a je správné, se nám problém schválení či neschválení tohoto návrhu zákona zužuje v podstatě na "pouze na problémy názvu". Totiž, zda-li tyto vysoké školy nazývat universitami. Řekl jsem úmyslně pouze v uvozovkách, neboť spor o název je vlastně projevem něčeho hlubšího. Nikdo z těch, kdo zde vystupovali proti návrhu tohoto zákona se nebrání rozvoji a zřizování regionálních vysokých škol. Myslím si, že naopak. Všichni tuto myšlenku včetně mě jednoznačně podporují, brání se však tomu, aby tato regionální centra byla v současné době nazývána universitami. Je to vlastně spor dvou protichůdných názorů, z nichž jeden říká, že obsah se přizpůsobí časem názvu, a druhý, podle mého názoru přístup věcnější a zodpovědnější, je názor opačný, že název se přizpůsobí obsahu.
Ten první názor je podle mého názoru, nezlobte se, však lakováním situace ve vysokém školství na růžovo, ne tedy ve smyslu tanku, ale růžových brýlí. V tomto smyslu je to skutečně politické rozhodnutí, nadekretované ze shora, nerespektující však skutečný stav v našem vysokém školství a je projevem určité víry, že tímto rozhodnutím se stav zlepší. Bylo tu argumentováno tím, jak to vypadá na západě. Ale to se domnívám, že by chtělo daleko hlubší rozbor, to za prvé, a za druhé neříká se tím, na jaké úrovni ta která universita vlastně je a za třetí to neznamená, že by to mělo být to nejsprávnější, čím bychom se měli my řídit. Nehledě na to, že na Západě je podstatně jiná situace než u nás. Já sám jsem zastáncem toho druhého přístupu, myslím si totiž, že budoucí studenty, a o ty především jde, bude přitahovat především to, co která vysoká škola nabízí a ne název.
Pro budoucí studenty bude rozhodující obsah, neboli kvalita. Na to by se měly vysoké školy především soustředit.
Myslím, že schválením tohoto zákona
ulehčíme nově vznikajícím vysokým
školám situaci, a to ve směru, který
snad nechceme, že se totiž zaštítí
touto nálepkou a nebudou se snažit zkvalitnit výuku
tak, aby si název univerzita skutečně zasloužily.
Prosím, abychom při hlasování o tomto
zákonu postupovali zodpovědně.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji.
S faktickou poznámkou se hlásí poslanec Jakl.
Poslanec Ladislav Jakl: Musím poděkovat panu
kolegovi Přikrylovi, že se postaral o eliminaci emocí
a osobního faktoru v diskusi.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Konstatuji,
že písemně není nikdo do diskuse přihlášen.
Hlásí se ještě pan poslanec Vondráček.
Poslanec Josef Vondráček: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážená sněmovno, bylo dost hovořeno o tom, abychom se nezpronevěřili mandátu atd., abychom zvážili své hlasování. Myslím, že se vůbec nezpronevěřím mandátu, když budu hlasovat pro zřízení těchto univerzit. Bylo zde dostatek argumentů pro to, že tyto univerzity mají vzniknout a že mají své poslání v těchto regionech. Připomíná se tady Karel IV. a tak dále. Hodně se změnilo. Díváme se vždycky do zahraničí, a najednou abychom to neviděli. Bylo dost argumentů k tomu, že i ve světě vznikají regionální univerzity a že mají své opodstatnění, že právě tyto univerzity jsou štikou proti těm konzervativním a že naopak mají i ve vědeckém rozvoji svůj předstih. Nebál bych se toho. Úvahy o tom, zda budou kvalitní nebo nebudou - dejme jim příležitost. Věřím, že budou chtít hájit své právo, že tam získají dostatek vědeckých pracovníků, profesorů, i kontakty se zahraničím a že budou štikami v našem vysokém školství.
Hodně se hovořilo o přijímání, že se zvyšují počty studentů na vysokých školách. Když řekneme, že omezíme počty vysokoškoláků i středoškoláků, co budeme dělat s těmi dětmi, které vyjdou ze základní školy? Vysokoškolské vzdělání utváří celého člověka, nedává mu jen odbornost, ale utváří jeho osobnost. Pokud se týká rekvalifikace, má vysokoškolák možnost ve svém vzdělání, které získal, se rekvalifikovat. Toho bych se neobával. Bál bych se naopak toho, že zůstanou po základní a střední škole, že nebudou mít žádnou perspektivu.
K otázce důvodové zprávy. Všichni víme, o co jde. Ať by byla důvodová zpráva jakákoliv, i když má určité nedostatky, máme své svědomí a rozum, jak se můžeme rozhodnout.
Doporučoval bych, aby bylo hlasováno komplexně o usnesení. Oddělené hlasování by nebylo dobré.
K poznámce pana poslance Payna na pana ministra Vopěnku. Byla by možná i zpětná argumentace, že by pan ministr mohl říct: Až se budou projednávat perspektivy školství, vy jako poslanci tady nemusíte být, bude tady někdo jiný. Měli bychom zachovávat určitou úroveň vystupování.
Když se návrh zákona projednával v klubu
občanského hnutí, rozhodlo se, že poslanci
budou hlasovat pro jeho přijetí.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji.
Prosím pana poslance Vácu.
Poslanec Oldřich Váca: Pane předsedající, dámy a pánové, původně jsem neměl v úmyslu k tomuto problému vystupovat, protože jsem neměl tu čest navštěvovat jakoukoliv vysokou školu, natož nějakou v zahraničí ať už na Východě nebo na Západě. Rozhodl jsem se v dobách totality jinak. To je ale můj problém. Přesto dnes během diskuse jsem nabyl dojmu, že bych měl říci něco, co zde ještě nezaznělo.
Rozhodujeme o tom, zda vysokým školám v regionech budeme říkat univerzita či ne. To je meritum celého problému. My jediní, jak jsem vyrozuměl, máme právo rozhodnout o tom, zda vysoké škole se bude říkat univerzita. Dovolil bych si při této příležitosti podotknout, že všechny školy, kterým chceme přisoudit název univerzita, jsou školy státní. Táži se: Pokud já si seženu sponzora a zřídím vysokou školu v Horních Kotěhůlkách, seženu si na ni za peníze sponzorů ty nejlepší profesory a docenty, kteří jsou schopni přednášet, i potom tento sbor bude rozhodovat o tom, zda moje škola bude univerzita, nebo pouze zůstane jen vysokou školou. Budu muset nejprve profesory získat, dokázat, že moje škola má své kvality, a pak možná tento ctihodný sbor uzná, že moje soukromá vysoká škola si zaslouží titul univerzita. Nebo možná budu muset chodit po jednotlivých poslancích a vytvořit si lobby, která to udělá. To je také jedna možnost.
Táži se vás, jak se my rozhodneme, zda víme,
že školy mají takovou úroveň, aby
si zasloužily titul univerzita. Já, jako člověk
bez vysokoškolského vzdělání
název univerzita chápu jako titul pro školu,
zda tyto školy si jej skutečně zaslouží.
Nic víc. Rozhodněte sami.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji.
Do rozpravy se hlásí ještě pan poslanec
Hejsek.
Poslanec Josef Hejsek: Včera jsme projednávali
zákon o státní správě o odpadech.
Projednání zákona bylo jednoduché,
protože tady je asi velice málo odborníků
na státní správu a vůbec na likvidaci
odpadů. Do školy chodil každý a každý
bez ohledu na to, jaké má informace o školství,
cítí právo zde pokládat to co řekne
za nejsprávnější.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Pokud se nikdo nehlásí do rozpravy, neukončím ji, ale přihlásím se ještě já.
Osměluji se vystoupit pouze proto, že bych chtěl vzpomenout velmi krátce něčeho, co zde dosud nezaznělo.
Faktem zůstává, že argumenty pro to, aby se regionální fakulty či vysoké školy jmenovaly univerzity nebo ne, zazněly.
Osobně sdílím výhrady těch, kteří se domnívají, že není dost věcných argumentů pro to, aby tyto vybrané vysoké školy či fakulty nesly název a statut univerzity. Ale vím již předem, že tento názor nebude většinový. Stavím se po bok těch, kteří vystupovali proti a budou přehlasováni. Velmi dobře mi zněl apel některých diskutujících na to, abychom postupovali nikoli emocionálně, ale věcně. Nebudu se zabývat argumenty, proč si nemyslím, že by přiznání názvu univerzita přispělo k rozvoji vzdělanosti v regionech. Myslím, že to nepřispěje k rozvoji vzdělanosti a kultury v regionech.
Znám jednoho pedagoga, který se uvolil přednášet na škole, přestože neměla přiznán statut univerzity. Udělal to proto, že byl pedagog. Já jsem poznal mnoho učitelů ve svém životě, kteří mě učili, ale jen jednoho nebo dva pedagogy. V této věci bych se přimlouval za plnou rehabilitaci pojmu pedagog. Mám na mysli toho, kdo je pedagog svým založením. A takových není mnoho a já si jich hluboce vážím.
Tento parlament zahájil svou činnost před rokem a skončí ji zhruba za rok. Bylo řečeno, že základním úkolem tohoto parlamentu je tvorba nové ústavy. Já jsem byl již tehdy toho názoru a zastávám ho dosud, že to není základní úkol tohoto parlamentu. Základní úkol tohoto parlamentu, resp. těchto parlamentů, je přispět k vytvoření báze pro tvorbu normálního politického klimatu. Jen toto politické klima, které bude normální a kde budou politické subjekty nositeli vyhraněných politických názorů a budou tyto názory tvrdě prosazovat, samozřejmě prosazovat kultivovaně, leč principiálně. Jen to je pro mne záruka nezvratnosti změn, které nastaly v listopadu 1989.
Mluvím o tom nyní proto, že nyní jsme svědky jistého postrevolučního naivismu či romantismu. Jsme v situaci, kdy si poslanci jako zástupci veřejnosti regionů navzájem odhlasují univerzity. Je na odpůrcích těchto poslanců, aby z toho nedělali tragédii, protože tragédie to věcně není. Ona každá vysoká škola osvědčí svůj statut ve své praxi. Ať se naplní černá předpověď těch, kteří byli proti, či růžová předpověď těch, kteří jsou pro, obojí je nepodložené, život si najde svou cestu.
Pro mne osobně je velkým zklamáním
to, že tento parlament nehlasuje podle toho, jak se politicky
stratifikoval,. ale podle toho, odkud který poslanec pochází.
Děkuji. (Potlesk.)
/Pan místopředseda se vrátil na místo
předsedajícího a pokračuje v řízení
schůze./
Rozprava ještě nekončí, protože
se hlásí pan poslanec Čech s faktickou poznámkou
a do rozpravy se hlásí pan poslanec Koháček
a paní poslankyně Röschová.
Poslanec Vladimír Čech: Jenom velice stručně:
Budu hlasovat pro. Zastupuji Východočeský
kraj, kde regionální univerzita nevzniká.
V tomto případě zde musí existovat
třetí skupina spiklenců.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji.
Dále vystoupí pan poslanec Koháček.
Poslanec Petr Koháček: Vážený
pane předsedající, vážená
vládo, dámy a pánové, vystupuji jenom
proto, že jsme vyslechli dobře míněná
slova místopředsedy ČNR. Budu hlasovat pro
univerzity, protože s tímto návrhem se seznamuji
už čtvrt roku a mám nyní po dlouhých
debatách vyhraněný názor. Jinak jsem
pražák a v Praze se žádná nová
univerzita nezřizuje. Proto si nemyslím, že
vývody pana místopředsedy byly přesné.
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji.
Prosím paní poslankyni Röschovou. Upozorňuji
však, že jsem neměl v úmyslu lustrovat
poslance podle hlasování o tomto návrhu zákona.
Poslankyně Anna Röschová: Pane místopředsedo,
já mám jen dotaz týkající se
nás všech. Stalo se povinností při projednávání
zákona, aby každý poslanec tohoto sboru zde
vystoupil a řekl svůj názor nebo oznámil,
jak bude hlasovat?
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji.
Hlásí se ještě někdo do rozpravy?
Nikoli. Pak si dovoluji ve 14.55 hod. rozpravu uzavřít.
Prosím pana ministra Vopěnku, pokud si přeje
na závěr vystoupit.