Česká národní rada 1990 – 1992

Poslanec Karel Štindl: Vážená paní předsedkyně, vážená česká vládo, dámy a pánové, díky předřečníkům, zejména těm, kteří se zastávají univerzit, mohu říci tolik: průběh diskuse mi nedá, abych neudělal jednu obecnou poznámku. V mnohých vystoupeních v této rozpravě na mě zavanul duch etatismu. Kde se to v nás vzalo nanovo po čtyřiceti letech? Takové přesvědčení, že stát nejen že může, ba dokonce má jít tak daleko, aby úřad jednoho ministra naplánoval, jaké mají být kde katedry. jestli se využijí posluchači univerzity, která tam vznikne, zda náhodou nebudou nezaměstnaní. Tato sněmovna má na základě složitých rozborů rozhodnout o tom, zda nějaký region, když si přeje univerzitu mít, ji smí mít. Z některých vystoupení vanulo, že máme říci ne, vy to nesmíte mít. Duch etatismu, který se některých z nás zmocňuje, je něco, z čeho vede rychlý a krátký můstek k všeobecnému státnímu zasahování do nejrůznějších svobod a práv. Budu se držet jediného příkladu, který souvisí s univerzitou, a to s pražskou. Jak mnozí z vás vědí, mistr Jan Hus ve svém životě učinil jenom jednu hloupost, a to že přemluvil krále Václava, aby zasáhl do akademického sporu mezi nominalisty a realisty. Král Václav poslechl, sepsal Kutnohorský dekret a zničil pražskou univerzitu na strašně dlouhou dobu. Nechci podporovat argumenty pro univerzitu, ale varuji vás všechny i sebe sama před přehnaným sebevědomím, že tato sněmovna je schopna něco tak dalece konkrétně vytvořit a naplánovat, aby už teď mohla být přesvědčena, že to bude bezpečně dobře fungovat, že to přinese jen blaho. Myslím, že ve svobodném světě člověk musí také riskovat, a že občas musíme riskovat i my tady ve sněmovně.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Prosím pana poslance Štraita. Nyní přijde na řadu pan poslanec Květ.

Poslanec Jaroslav Štrait: Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, jistě pochopíte, že vystupuji s určitými rozpaky. Sedím totiž na té zmiňované levici a je tedy na mně, abych pro zákon projevil jenom správnou míru nadšení. Omezím se proto jen na 2 poznámky a pozměňovací návrh.

Poznámka 1: Schválení zákona doporučuji především proto, že se vytvářejí organická vzdělanostní centra v jednotlivých regionech. Vytváří se tak přirozená soutěživost mezi univerzita. mi a pro rodiče a studenty, což není také zanedbatelné, se objevují odlišné cenové relace, které se promítnou na nákladech na studium.

Poznámka 2: Lituji, že mezi univerzitními centry není východočeská metropole. Jak znám situaci, tak by jí jistě prospěla integrace odborníků. Také ekonomické parametry by se do jisté míry zpříjemnily ve vztahu k ministerstvu. Zvažte, že v Hradci Králové jsou 4 školy univerzitního typu.

V této souvislosti bych se rád zeptal pana ministra, zda se v této věci jednalo s představiteli královéhradeckých vysokých škol či s představiteli státní správy a jaký ti mají na věc pohled.

A nyní ten pozměňovací návrh: Týká se § 7 na straně, 2 zákona, kde navrhuji nový text: "Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. 9. 1991."

Zdůvodnění je racionální: K tomuto datu lze univerzity vyhlásit a do zahájení akademického roku provést ještě nezbytné přípravy k realizaci tohoto zákona.

Děkuji. (Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji. Prosím pana poslance Květa. Jeho příspěvek bude poslední před přestávkou na oběd. Ale ještě před obědem se sejde předsednictvo k jednomu bodu.

Poslanec Jan Květ: Vážená paní předsedkyně, členové vlády, paní poslankyně a páni poslanci, vážení hosté, dovolte mi, abych se k projednávanému návrhu zákona pokusil vyjádřit, a to nejen jako poslanec ČNR, ale i jako člen akreditační komise vlády ČR pro vysoké školy.

Akreditační komise byla zřízena jako poradní orgán vlády, nikoliv tedy ministerstva školství, jak se někdy omylem soudí. Úkolem a posláním akreditační komise je nezávislé hodnocení práce vysokých škol a fakult v ČR. Je vládou jmenována a má nejvýše 21 členů z řad odborníků domácích i exilových, zastupujících různé obory od teologie a uměnovědy přes humanitní obory až po vědy technické.

Od loňského léta, kdy byla akreditační komise jmenována, sešla se ke třem řádným zasedáním a zabývala se hlavně dvěma důležitými okruhy otázek: za prvé to byla akreditace vysokých škol a vědeckých ústavů pro postgraduální doktorandské studium a za druhé to byla akreditace, tedy doporučení či nedoporučení vzniku navrhovaných vysokých škol a fakult podle § 15, odst. 1, písm. f) federálního vysokoškolského zákona.

Nás dnes zajímá právě tato otázka, pro kterou akreditační komise měla všechny podklady, které poslanec Ježek požadoval, a může je dát k dispozici.

Bylo zde již řečeno, že snaha zakládat nové vysoké školy, zejména univerzity, se po listopadu 1989 objevila na více místech naší vlasti jako přirozená reakce na omezování rozvoje vysokých škol v předcházejících letech. Naší země se prakticky nedotkla vlna zakládání nových regionálních univerzit, která v západoevropských zemích a v Severní Americe proběhla před 20 - 30 lety, a dala vzniknout univerzitám, jako je např. univerzita v Passově a v Bayreuthu v Německu, v Brightonu nebo Lancasteru v Anglii.

Tyto nové univerzity byly podobně jako ty navrhované naše na počátku slabé a neúplné, ale dnes jsou již významnými středisky vzdělávání, i když ani dnes to ještě často nejsou úplné univerzity se všemi fakultami. Přesto již jsou jako univerzity uznávány.

Úplná univerzálnost zatím nemůže být cílem našich nových univerzit, nechceme-li jejich vývoj uspěchat a předem zkomplikovat. Jde však hlavně o to, aby struktura a náplň výuky a vědecká práce těchto univerzit napomáhaly odbourávání přehrad mezi dvěma kulturami ve smyslu C. P. Snowa, t. j. kulturou humanitní a přírodovědně technickou.

Pro tento proces mají naše nově navrhované univerzity často i lepší předpoklady než mnohé tradiční vysoké školy. Uskutečnění tohoto záměru však bude vyžadovat dost úsilí. Proto se přes výhrady některých z vás přimlouvám, aby tyto školy byly nazývány "univerzity" a ne jinak. Vysokoškolský zákon, jak již bylo řečeno, nerozlišuje mezi právy univerzit a jiných vysokých škol. A ostatně některé naše vysoké školy, které se často jmenují "Vysoká škola....", např. Vysoké školy zemědělské, svůj název do cizího jazyka překládají jako "Universitas ..." či "University...".

Přibližně z těchto úvah vycházela naše akreditační komise při posuzování návrhů na zřizování nových fakult a univerzit. Měli jsme k dispozici podrobné návrhy obsahu studia i charakteristiky přednášejících. Měli jsme jistě také na zřeteli mnohé výhrady a obavy, které dosud byly nebo možná ještě budou vysloveny v ČNR. Ale náš kritický přístup k návrhům byl pozitivní, nikoliv destruktivní, a snažil se o dlouhodobý výhled, t. j. pomoci novým univerzitám vyvíjet se postupně, a to jak pokud jde o obsah výuky, tak pokud jde o velikost školy.

Proto jsme v akreditační komisi navrhli na základě už citovaného § 15, odst. 1, písm. f) federálního vysokoškolského zákona, aby ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR po našem vyjádření prozatím omezilo práva nových univerzit, pokud jde o zřizování, slučování, rozdělování a zrušování fakult, nedalo jim právo konat habilitační řízení a právo jmenovat profesory (ti musí být habilitováni a jmenováni na "zaběhnutých" univerzitách), uskutečňovat postgraduální studium, konat rigorózní zkoušky a udělovat titul doktor. Na nově zřizovaných fakultách jsme doporučili uskutečňovat prozatím pouze tříleté bakalářské studium, a to hlavně v ucelených oborech, které dosavadní univerzity a jiné vysoké školy nepokrývají. Na nich ať si nové univerzity vyslouží ostruhy.

Samozřejmě nové univerzity budou chtít postupně rozšiřovat svá práva, ale to si budou muset opravdu zasloužit. Akreditační komise si nad sledováním vývoje nových univerzit ponechá dohled a silný poradní hlas. Její nezávislost a vysoce odborné a přitom všestranné složení, které se obměňuje nejdéle v pětiletém cyklu, je zárukou, že akreditační komise nebude ani zaujatá ani shovívavá.

Nové univerzity budou mít podle mého názoru příznivější předpoklady pro zdravý vývoj směrem k dobré kvalitě vyučujících i výuky a vědeckého bádání než dosavadní vysoké školy, které jsou namnoze stále ještě zatíženy (už se o tom také mluvilo) balvanem kádrové politiky minulého režimu. Je nepochybné, že tímto balvanem jsou také zatíženy už existující fakulty, zejména pedagogické, které mají přejít do nových univerzit. Ale toto břemeno je stejně těžké v Ústí, v Plzni a v dalších sídlech nových univerzit, jako je v Praze nebo v Brně.

U nových univerzit by ministerstvo školství mělo mít možnost uskutečnit konkursy na pedagogická a vědecká místa nejen na všech nových fakultách, což je samozřejmé, ale i na fakultách existujících. V tomto ohledu, jak víme, vyvíjejí někteří poslanci FS aktivitu směrem k novelizaci federálního vysokoškolského zákona. A já doporučuji, abychom v ČNR toto úsilí podpořili.

Navíc chci připomenout, že akreditační komise nedoporučila, kromě případů kdy se tak stalo již dříve (v Chebu a Ostravě), z rozhodnutí stávajících vysokých škol vytvářet nové humanitní nebo přírodovědecké nebo ekonomické fakulty rozdělením pedagogických fakult, neboť záruky pro dobrou kvalitu těchto fakult nepovažovala za dostatečné.

Před závěrem snad bude užitečné poskytnout vám ucelený a ve srovnání s prezentací pana ministra doplněný přehled o tom, které fakulty a s jakými druhy studia by měly mít podle doporučení akreditační komise nově zřizované univerzity, budou-li schváleny. Za prvé Slezská univerzita v Opavě by měla fakultu filozofickou i s přírodovědním zázemím a obchodně podnikatelskou se sídlem v Karviné, v neučitelských směrech s bakalářským studiem. Počítá se perspektivně se splynutím univerzity se Slezským ústavem ČSAV. Ostravská univerzita bude mít fakulty: pedagogickou, která již existuje, se čtyř nebo pětiletým studiem, přírodovědeckou a filozofickou, jejíž vznik vzala akreditační komise na vědomí, obě s bakalářským studiem. Zde si neodpustím poznámku, že nás v akreditační komisi udivilo a bylo nám líto, že přípravné výbory opavský a ostravský se nedokázaly dohodnout na jednotné koncepci a na návrhu zřídit jednu společnou univerzitu. Přesto doufáme, že brzo obě univerzity dospějí k rozumné dohodě. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích - a byl jsem členem jejího přípravného výboru do doby svého zvolení za poslance ČNR - bude mít již existující fakulty, pedagogickou a zemědělskou, přecházející z Vysoké školy zemědělské Praha s úplným studiem, a fakulty bohosloveckou, zdravotně sociální s biologicko bakalářským studiem. Poslední tři fakulty vznikají věcně nezávisle na pedagogické fakultě, biologická fakulta na základě jihočeských ústavů ČSAV v Českých Budějovicích a v Třeboni, které do ní v příštím roce převedou 40 - 50 vysokoškolských míst a později zřejmě další. Rehabilitační směr při zdravotně sociální fakultě, o kterém zde byla řeč, byl akreditační komisí z odborného hlediska doporučen pouze jako magisterské, nikoliv lékařské studium. V tomto ohledu akreditační komise původní příliš ambiciozní návrh usměrnila na základě vyjádření prorektora Univerzity Karlovy profesora Lojdy. Zřízení tohoto směru, počítá se zhruba s 15 studenty ročně, závisí na dohodě mezi ministerstvy školství a zdravotnictví České republiky a na vůli a možnostech Univerzity Karlovy, na jejíchž lékařských fakultách v Praze nebo v Plzni by posluchači tohoto směru měli získat obecné zdravotnické vzdělání. Abych zodpověděl dotaz pana poslance Klenera, přečtu přímo ze zápisu akreditační komise ze zasedání ve Lnářích 11. dubna t. r.: Akreditační komise posoudila návrh oboru funkční patologie hybného systému na zdravotně sociální fakultě budoucí Jihočeské univerzity a souhlasí s jeho zřízením pouze za předpokladu, že výuka základních teoretických a preklinických oborů bude uskutečňována na některé z existujících lékařských fakult na smluvním základě. Akreditační komise upozorňuje, že navrhovaný titul doktor osteopatie nemá oporu v zákoně o vysokých školách a absolventům tohoto studia je možno udělovat pouze titul magistr. Přípravný výbor - to dodávám sám - Jihočeské univerzity hodlá respektovat doporučení akreditační komise, neboť respektuje přání vlády České republiky a nepředpokládá, že vláda České republiky by podporovala aktivity, které nemají oporu v doporučení její vlastní akreditační komise. Tolik k zárukám, které chtěl slyšet pan poslanec Klener. Tyto záruky se týkají i jiných námitek, že nové univerzity nebudou kontrolovatelné. Dají se přece kontrolovat rozpočtově. Není třeba přímého zasahování státu do programu univerzit, jde-li to takto.

Nyní bych se vrátil k přehledu, k Jihočeské univerzitě, neboť vyjádření k navrhované fakultě ekonomiky služeb a cestovního ruchu v Táboře bylo akreditační komisí odloženo. Konečné vyjádření akreditační komise bude v souladu s jinými potřebnými vyjádřeními komise o jiných navrhovaných fakultách ekononomického správního směru v České republice, např. o fakultě pro územní správu, kterou navrhuje zřídit, jak jsme zde slyšeli Vysoká škola chemickotechnologická Pardubice a kterou akreditační komise zatím nedoporučila. Pokud jde o Tábor, nemusí jít zrovna o řešení v rámci Jihočeské univerzity.

Západočeská univerzita, pro niž akreditační komise doporučila název Technická univerzita, bude obsahovat již existující fakulty strojní, elektrotechnickou a pedagogickou s úplným studiem, novou fakultu ekonomickou s bakalářským studiem v Chebu, kterou si již dříve zřídila Vysoká škola strojní a elektrotechnická, a fakultu aplikovaných věd, pro niž akreditační komise považuje za vhodnější název fakulta fyzikálně technická. Tato fakulta totiž vznikla na Vysoké škole strojní a elektrotechnické z některých kateder jak fakulty strojní, tak elektrotechnické. Zřízení humanitní a přírodovědně fakulty v Plzni akreditační komise nedoporučila.

A konečně Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem bude mít dosavadní fakultu pedagogickou s úplným studiem a zcela nové fakulty - sociálně ekonomickou v Děčíně a životního prostředí v Ústí nad Labem - obě s bakalářským studiem, vznikající, jak jsme slyšeli, ve spolupráci s ústavy ČSAV, u nichž by byl žádoucí - podobně jako v Českých Budějovicích a v Opavě - postupný, ale časově termínovaný přechod do svazku univerzity. Zřízení fakulty celoživotního vzdělávání v Lounech, ani zřízení přírodovědné a humanitní fakulty v Ústí nad Labem akreditační komise nedoporučila.

Na závěr bych ještě rád, ve světle proběhlé diskuse, vás spolu s akreditační komisí požádal o schválení návrhu zákona o vzniku nových univerzit s tím, aby vláda, resp. ministerstvo, školství a mládeže České republiky působily tak, aby nové fakulty humanitního, přírodovědného a ekonomickosprávního směru byly zakládány obezřetně a s rozvahou, jak na nových univerzitách, tak na stávajících vysokých školách. Dále aby nová forma bakalářského studia byla všestranně koncepčně zajištěna ze strany ministerstva školství a vlády a bylo vyjasněno kvalifikační profesní zařazení absolventů bakalářského studia. Akreditační komise tedy na péči a jistý dohled nad bakalářským studiem nezapomněla. Dále, aby nově vznikající vysoké školy byly garantovány existujícími vysokými školami a vědeckými ústavy ČSAV a resortů. To se týká i konkursních řízení.

V návrhu zákona o vědě a v prováděcích nařízeních by měly být zakotveny administrativní předpoklady pro vznik vědeckých ústavů na univerzitách, pro vznik společných pracovišť akademie a univerzit, a to na základě existujících ústavů ČSAV. Dále aby provoz nově zřizovaných univerzit a fakult byl finančně a technicky zajištěn tak, že při přerozdělování stávajících dotací byly rozděleny především prostředky těch fakult a vysokých škol, z nichž se nové fakulty odštěpují, a těch vědeckých ústavů ČSAV a resortních, jejichž pracovníci přecházejí do nových univerzit. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky spolu s vedením ČSAV a resortů nechť zajistí postupný, ale termínovaný převod pracovníků i prostředků do vědeckých ústavů nebo kateder těchto vysokých škol.

K tisku 324 nepodávám pozměňovací návrh, doporučuji jeho schválení v podobě, v níž byl vládou předložen, ale navrhuji, aby schválený zákon Česká národní rada doplnila prohlášením podporujícím právě citovaná doporučení akreditační komise. Budoucnost a zejména zájem o studium na nových univerzitách a fakultách ukáže, zda a do jaké míry budou životné. Dá i odpověď na obavy ohledně uplatnění absolventů těchto vysokých škol. V mezích současných předpovědních možností měla akreditační komise toto hledisko také na zřeteli při svém rozhodování. Musíme si přiznat, že již dnes při zakládání nových univerzit jde o vklad do naší hospodářsky lepší budoucnosti, kdy budeme potřebovat značný počet vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí, nezatížených rutinou z minulosti. Teď naříkáme, že jich máme málo, a nemáme proto náhradu za zkostnatělé rutinery z minulého systému. A jak je najdeme, nevychováme-li si je sami a v oblastech, kde by měli pracovat? Je proto zcela zodpovědné dát novým univerzitám příležitost jako výzvu také proto, že některé z nich mohou být brzo v některých oborech lepší, než dosavadní tzv. kamenné univerzity. Děkuji vám za pozornost, porozumění a uvážlivost při hlasování. (Potlesk.)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Květovi. Schůzi přerušuji do 14 hodin, pro přesné do 14.15 hodin. Předsednictvo se sejde v místnosti předsednictva teď hned.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Zahajuji přerušené jednání, a to rozpravu k bodu 7, to je k vládnímu návrhu zákona ČNR o zřízení Slezské university, Jihočeské university, Západočeské university, University Jana Evangelisty Purkyně a Ostravské university podle sněmovních tisků 324 a 346. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Dobal, kterého prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Viktor Dobal: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, nevím jestli si uvědomujete, v jak zvláštní situaci se nacházíme. Mnozí se domnívají, že pomohou vzdělanosti této zemi přijetím projednávaného zákona, jiní zase vidí stejný cíl - pozvednutí vzdělanosti v této zemi - v jeho nepřijetí. Sám bych se tedy spíš řadil do druhé skupiny, a to z několika důvodů, které se pokusím zde stručně vyjádřit.

V obecné rovině souhlasím s tím, co říkal pan poslanec Zajíček a jeho vyjádření je mi nejbližší. Tyto školy existují, fungují. mohou být centrem vzdělanosti i bez titulu universita. Domnívám se, že otázku je možné postavit také tak, zda přiklepnutím tohoto statutu těmto školám vytvoříme podmínky pro zvýšení úrovně vzdělanosti v daných regionech, a nebo jestli se opřeme o kredit pojmu "universita", který v našich zemích má určitou váhu a poukážeme na to, že cesta k tomu, stát se universitou, nemůže být tak snadná, jak nás přesvědčují důvody, které jsou uváděné.

Na rozdíl od pana poslance Dudeška, který citoval nebo přečetl dopis, který nám byl zaslán děkanem Ostravské university a předsedou akademického senátu, se vám přiznám, že tento doklad mě naopak přesvědčil o tom, že argumenty, které používají tito dva pánové, jsou příliš laciné. Tyto argumenty nemohu přijmout proto, abych s klidným svědomím řekl: ano, vaše intenzívní roční práce, jak píšete, je zde korunována něčím, co mě jednoznačně přesvědčuje o tom, že vaše universita bude stánkem vzdělanosti. Naopak moje genese byla přesně opačná, než u pana ministra, který k tomu přistupoval přesně z opačných pozic. Původně jsem si myslel. že by tyto university mohly vzniknout. Ale v průběhu diskuse dospívám spíše k názoru, že hybná síla, kterou dáme tím, že nabývání statutu university se neděje tak jednoduše, že pedagogové, studenti a vůbec celá akademická společnost musí něco prokázat, musí se vykázat něčím, co nás pak oprávní k tomu, abychom jim ho přidělili. Spíš toto vidím jako určitou hybnou sílu, kterou by nakonec mohli oni sami přijmout a prokázat svoji kompetenčnost, svoji tvář, zvláštnost, která by je řadila tam, kde bychom mohli s klidným svědomím říci ano.

Rád bych se ještě dotkl jedné věci, která padla ve vystoupení pana poslance Štindla. Padla zde obava, že zde podléháme jakémusi etatismu. Nemyslím, že bychom tomu podléhali, v tom jsme. Kdybych si představil, že jsem Rotchild, že bych si najmul dvanáct nejlepších profesorů světa, přivedl bych je sem, dal bych jim k tomu budovu, podmínky, studenty - bude o tom rozhodovat stát, akreditační komise, jestli tato škola má úroveň, jestli může udělovat tituly a podobně. Tato možnost našimi zákony dána není a pokud o všem rozhoduje stát: zdali universita vznikne, rozdělí se, zanikne a podobně, pak myslím, že to svobodné, se kterým souhlasím, jak to říkal pan poslanec Štindl, zde chybí. Pak se musíme zamyslet vůbec nad tím, jestli zákonodárství, které zde je, zdali zákon o vysokých školách a vůbec o školách, kde si vlastně stát usurpuje právo na výchovu a na všechno - myslím, že mnohé si mohou organizovat občané, jejich skupiny, regiony mnohem lépe než to zajistí stát.

Proto se domnívám a závěrem chci konstatovat, že by bylo rozumné, že tím, když neschválíme statut universit, ale vyslovíme určité podmínky za kterých by university mohly být schvalovány a dáme laťku výš, abychom opravdu dosáhli cíle, který určitě všichni chceme a to je růst vzdělanosti v této zemi. (Potlesk.)