Česká národní rada 1990 – 1992

Předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová, místopředsedové Jan Kalvoda, Jan Kasal, Zdeněk Malík a Jiří Vlach a 174 poslanců.

Členové vlády České republiky, místopředsedové vlády Milan Lukeš, Antonín Baudyš, Jan Stráský, ministr životního prostředí Ivan Dejmal, ministr zemědělství Bohumil Kubát, ministr vnitra Tomáš Sokol, ministr kultury Milan Uhde, ministr financí Karel Špaček, ministr zdravotnictví Martin Bojar, ministryně obchodu a cestovního ruchu Vlasta Štěpová.

Místopředseda ČNR Jiří Vlach: Vážená sněmovno, vážená vládo, vážení hosté, zahajuji přerušené jednání 20. schůze České národní rady. Budeme pokračovat v projednávání vládního návrhu zákona ČNR o policejním sboru České republiky podle sněmovních tisků 235 a 313. Jednání bylo přerušeno v okamžiku, kdy byla ukončena rozprava. Nyní bych se chtěl zeptat pana ministra Sokola, zda si přeje přednést závěrečné slovo.

Ministr vnitra Tomáš Sokol: Vážený pane předsedající, vážené dámy vážení pánové, dovolte mi, abych využil svého práva předkladatele zákona a naposledy se vyjádřil k celému průběhu dosavadního řízení a zejména k některým doplňujícím návrhům, které odezněly jednak na schůzích výborů a jednak na včerejším zasedání pléna.

Pokud jde o § 1 (předpokládám, že všichni máte před sebou vytištěné znění všech návrhů, které by měly být zapracovány do zákona a o kterých by mělo být hlasováno), je zde navrhována změna v odst. 2, který by měl znít: "Základním posláním policejního sboru České republiky je služba obyvatelstvu.". Dámy a pánové, já plně chápu motivaci, která navrhovatele vedla k formulování tohoto nového odstavce. Chtěl bych ale důrazně upozornit, že následky instalace tohoto zdánlivě pouze proklamativního ustanovení do policejního zákona si netroufám posoudit. Chtěl bych upozornit, že výraz "služba" je terminus technicus, který se používá v rámci občanského zákona, přičemž míra toho, co je nebo není služba, je velice diskutabilní. Například podle teorie se dělí správní služby a jiné služby, přičemž například zdravotnictví je do určité míry považováno za službu ve smyslu občanského zákoníku, to znamená, že na některá jednání, pokud jde o objektivní odpovědnost například za použití přístroje ve zdravotnictví, dopadají ustanovení občanského zákona. Nechci se v této chvíli pouštět do rozboru toho, zda by bylo možné podle tohoto zákona policejní sbor a jeho činnost podřazovat pod službu ve smyslu občanského zákona. Nechci se vyjadřovat, protože tuto připomínku jsem zjistil včera, neboť nebyla projednávána na výborech v době, kdy jsem tam byl přítomen, a je to příliš krátký čas na to, abych před vás postavil zcela zodpovědně právní rozbor celé této situace. Ale obávám se, že zařazením tohoto výrazu se dostáváme do situace, kdy by následně bylo konstatováno, že to snad dokonce lze považovat za službu, pak skutečné následky jsou nedozírné.

Mám-li věc trochu zlehčit, pro přirovnání jste v situaci, kdy provádíte jakési pokusy na zárodečných buňkách a nevíte, jestli to, co se zrodí, bude Einstein nebo Frankenstein. Já se spíš bojím, že by to mohl být Frankenstein. Mohlo by to policií postavit do situace, kdy bude odpovídat objektivně za škody, které nezpůsobila. Může to způsobit celou řadu dalších komplikací. Obecně řečeno používání termínů, které jsou ustálené v některém odvětví práva, v jiném odvětví práva, aniž by byly vztahy vyjasněny, je velice riskantní.

Kromě toho, že se hovoří o službě, hovoří se o službě obyvatelstvu. To je jakési personální vymezení, které je také velice ošidné, protože policie by měla jednat nejen ve prospěch obyvatelstva. Jsou zde cizinci, firmy, organizace, spolky atd., to znamená že se zase dostaneme do jakési nepřehledné situace, protože pokud by se touto preambulí, tímto ustanovením měla policie řídit, pak by poskytovala ony služby v uvozovkách poměrně omezenému okruhu adresátů.

Na začátku jsem řekl, že chápu, co vedlo navrhovatele k tomuto návrhu. Byl to záměr prezentovat policejní sbor jako něco jiného než sbor potlačovatelský tak, jak byl jednoznačně prezentován v minulosti. Ale přes všechna jednání bona fide v této věci nelze nevidět, že právní důsledky by mohly být vážné. Proto si dovolím vám navrhnout, abyste pro toto ustanovení nehlasovali.

Pokud jde o další navrhované změny v tomto ustanovení, nemám žádných připomínek. Pouze upozorňuji na to, že otázka, zda půjde o polici České republiky nebo, jak je původně v zákoně psáno, policejní sbor, je otázka spíše linguistická vyplývající z toho, co zde včera zcela správně citoval z Ottova slovníku naučného pan poslanec Kužílek. Policie je v tomto širším slova významu chápána z řeckého základu jako správa a mohlo by dojít k situaci určitého matení pojmů, pokud by byla vytvořena například zdravotní policie, finanční policie, obecní policie - že tady bude jakási policie a pak jakési subpolicie, jakési odnože. Ale nepovažuji to za otázku přílišné zásadnosti, je to věc možné diskuse a tedy samozřejmě vašeho rozhodnutí.

Pokud jde o § 2 odst. 1, pan poslanec Koháček navrhuje doplnění: "k získání soustřeďuje a vyhodnocuje informace sloužící k ochraně ekonomických zájmů České republiky". My jsme byli názoru, že k provozování této činnosti, která je činností povícero analytickou než činností operativní ve smyslu používání kriminálních technik, nepotřebujeme v zákoně toto ustanovení. Rozhodně nám ale toto ustanovení nevadí a nemáme proti němu žádných námitek.

V § 3 odezněla již ve výborech zásadní námitka, kterou zde včera zdůraznil i poslanec Šuman, že by totiž onen policejní sbor nebo policie neměla být pod řízena ministerstvu, ale toto slovo že by mělo být nahrazeno slovem "ministru", což bylo mimo jiné zdůvodněno jistou nedůvěrou k stávajícímu aparátu ministerstva vnitra. Z tohoto místa v této chvíli nechci polemizovat o tom, zdali důvěra nebo spíš nedůvěra stojí na reálném podkladě nebo jde o určitý omyl. Za podstatné považuji to, že jde o jakýsi ústavní princip. Ministr je člen vlády pověřený řízením ministerstva. Ministerstvo fakticky vykonává další činnost a já se domnívám, že z tohoto hlediska jakéhosi ústavního principu není dost dobře možné policii podřídit přímo ministrovi. Tím vytváříme stav, který je podle mého velmi problematický. Ve své podstatě je to ale zase otázka teoretického sporu a vašeho pohledu na věc - nedomnívám se, že by na faktických funkcích ministerstva a policie mohlo něco podstatnější z hlediska jejich akceschopnosti změnit, takže rozhodněte zde podle své úvahy, já vám. jen předestírám určitý právní názor na tuto problematiku.

Další připomínka k § 3 odst. 2 se opět týká doplnění o onu ochranu ekonomických zájmů. Nemám nejmenších námitek, stejně tak jako o novou úpravu odst. 4, lépe vymezující činnost policejního sboru s ohledem na útvary vyšetřování, tj. ono oddělení vyšetřování nebo zásadnější nebo úplné, jak o něm bylo zde hovořeno.

Další nejasnost se týká toho, zdali policejní sbor, což je odst. 4 a návrh pana poslance Macháčka, bude pod řízen policejnímu řediteli nebo policejnímu ředitelství. Je to otázka toho, zdali něco řídí nějaký orgán, který fakticky vydává interní směrnice nebo jestli tak činí jedna osoba, která stojí v čele tohoto orgánu. Zde to není otázka ústavních principů nebo něčeho podobného, nicméně se domnívám, ať již budete rozhodovat jak budete rozhodovat, asi by nebylo šťastné, kdyby došlo k situaci, že na jedné straně bude v čele například ministr a na druhé straně policejní ředitelství nebo obráceně, když bude ministr a policejní ředitel. Když se bude rozhodovat, asi by bylo. nejlépe v otázce tohoto principu dodržovat jistou jednotu.

Nemám žádných námitek ke způsobu jmenování policejního ředitele stejně tak k otázkám jeho odpovědnosti tj. odst. 6, 7 - nemám žádné námitky k § 4. Naproti tomu podle mého názoru není šťastná formulace návrhu, jak byl přednesen panem poslancem Bendou v § 8, totiž že policista nemusí provést zákrok, pokud to vylučuje jeho zdravotní stav nebo jestliže je pod vlivem léků atd. Co mě tam trochu vadí je onen "zdravotní stav", protože podle mého názoru je to dost značný prostor pro posouzení svého subjektivního stavu, který je zpětně obtížně zjišťovatelný na rozdíl od toho, když policista bude uvádět, že se cítil pod vlivem léků nebo jiných látek. Tam lze zpětným dotazem zjistit, kolik toho požil a prověřit, zdali jeho odmítnutí bylo závažné, protože může jít o případ, kdy policista nezasáhne proti páchání trestného činnu a následně se bude obhajovat tím, že se zdravotně necítil. Myslím, že zde by situace měla být postavena jinak, totiž tak, že policista by měl zasáhnout prakticky kdykoliv a exkulpace z nějakého jeho porušení by bylo prokázání, že jeho zdravotní stav byl skutečně vážný, ale nestavět to tak, že on může odmítnout ve chvíli, protože to vylučuje jeho zdravotní stav. Je to tedy ponecháno na něm a já se nedomnívám, že by to bylo zcela v pořádku.

Dosti problematické je navrhované znění v § 10 odst. 2, které hovoří o tom, že příslušnost k policejnímu sboru prokazuje policista služebním stejnokrojem s identifikačním číslem, služebním průkazem, to ale nepovažuji pro tuto chvíli za relevantní a proti tomu nic nenamítám. Domnívám se, že problematikou této navrhované změny je klasický případ dobrého úmyslu, ale dosti závažných následků. Je jasné, že racio legis této změny směřuje k tomu, donutit policisty, aby za všech okolností nosili identifikační čísla. To je zcela v pořádku. Nicméně tato norma říká, kdy policista prokázal svou příslušnost ke sboru a jak ji prokázal. Jemu samotnému ale žádnou povinnost neukládá, teprve sekundárně tím, že nebude moci prokázat svoji příslušnost, což ho nutí, aby byl označen tím číslem.

Pokud se k věci mohu vyjádřit jako praktik, musím konstatovat, že 90. procent všech útoků na veřejné činitele, pokud bude přijato toto ustanovení, bude hájeno tím, že nebylo vidět číslo. My jsme včera probírali i eventualitu, že číslo v nastalé potyčce bude strženo, ale tomu se dá čelit, že číslo bude nějakým způsobem p pevněno k uniformě. Podle mého názoru se ale další námitce nedá čelit a právní důsledek stavu, kdy se prokáže, že jsem neviděl číslo, je, že policista pro mne nebyl příslušník sboru, protože uniforma jako taková je irelevantní, musí být doplnění podstatnou náležitostí, a to je číslo, což bude znamenat, že v každém takovém případě se bude složitě dokazovat, jestli jsem to číslo mohl nebo nemohl vidět. Nejde o situaci, která by byla úplně hypotetická, protože bude známo, že všichni policisté mají k uniformě přišité číslo.

Budou existovat policisté federální, budou existovat vyšetřovatelé, a ti všichni povinnost číslo nosit nemají. Protože oni nebudou prokazovat svoji totožnost. Stěží lze FMV nutit k tomu, pokud budou stejné uniformy, to je samozřejmě jiná věc, aby jejich policisté byli označeni číslem, zejména pokud jsou to nějaké speciální složky FMV. Takže ten apriorní předpoklad, že kdo má uniformu, má také číslo, platit nebude a všechny soudní případy se zredukují v těchto věcech na prokazování, jestli mohl nebo nemohl vidět číslo, a tím bude podmíněno to, jestli se dopustil trestného činu útoku na veřejného činitele. Já se domnívám, že toto není šťastná záležitost. Pokud chcete slyšet můj názor, mám za to, že je praktičtější, aby váš petiční výbor dohlédl na to, aby byla vydána norma - ona již existuje - interní norma, která příslušníkům ukládá to číslo vždycky mít a aby se přísně postihovaly případy, kdy číslo nemá. Ale nevázal bych existenci čísla na možnost, jako jedinou možnost, podmiňující možnost, prokázání příslušnosti k policejnímu sboru. Věřte mi, že to v praxi může přinést celou řadu komplikací.

Pokud jde o další návrh, to znamená vypustit ihned anebo, nemam žádných námitek - státem uloženou povinnost, mlčenlivost, nemám žádných námitek. K odstavci 7 mám pouze tu připomínku, že je běžným zvykem poskytovat náhradu škody nebo náhradu nákladů, které vznikly osobě, která se dostavila, přiznávat v trestním řádu i v občanském soudním řádu pouze do tří dnů od okamžiku, kdy se dostavila, pokud se o náklady přihlásí. Tady je formulováno sedm dní, není to nic tragického, způsobí to určité komplikace administrativě, protože se ještě po těch sedmi dnech musí dohledávat, jestli tam ten člověk byl nebo nebyl. V praxi to všude v rámci trestního řízení i v rámci občanského soudního řízení fungovalo na tři dny a já proto doporučuji, aby tato lhůta tak, jak byla navržena, nebyla vaším rozhodnutím měněna.

§ 13 definující prokázání totožnosti v odst. 1 a 2, ukládající nebo vymezující případy, kdy je policista oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti, je upřímně řečeno paragrafem, s kterým jsem se nedokázal ještě zcela vyrovnat. Znění odst. 1 je velice zvláštní a když se na něj podíváte především definuje, co je prokázání totožnosti. Znamená to zjištění jména, data narození a bydliště. Druhá věta - důvod ke zjišťování totožnosti určuje míru spolehlivosti, s níž se zjištění provádí - mi už dneska je jasná. Současně je mi ale jasné, že toto ustanovení, pokud bude takto přijato, bude nepochybně charitou všech policejních zkoušek a definitivním hrobem všech nadějí na služební postup, protože nejsem si jist, jestli to všichni policisté dokáží přesně zadefinovat. Ale toto samozřejmě není důležité. To je otázka jejich úrovně. Říkám to všechno proto, že principiálně nemám, co bych proti tomuto ustanovení namítl, ale protože je do zákona jako vloženo nebo navrhováno opět bez toho nebo respektive bylo to projednáno, ale podle mého názoru to byla dost krátká doba na to, abychom mohli prověřit všechny alternativy. Beru to, souhlasím s tím, ale s výhradou, že se v praxi mohou ukázat nějaké komplikace. Říkám to proto, kdybych náhodou musel žádat já nebo můj nástupce o provedení novely, že teď proti tomu nic nemám. Je to ustanovení zcela nové, nelze odhadnout, jaké všechny následky bude mít.

Paní poslankyně Vorlová do § 13 odst. 2 navrhla s určitým praktickým komentářem doplnit ustanovení upravující k zjištění totožností i o případy, kdy je důvodné podezření, že se ke spáchání přestupku chystá. Samozřejmě, nic proti tomuto návrhu. Je otázkou konkrétního posuzování a možnosti posoudit, jestli lze zjistit, že se někdo chystá k přestupku. Příprava trestného činu v trestním zákoně je postihována pouze u kvalifikovaných trestných činů, zvláště nebezpečných, jinak v podstatě není trestná. Já tady to rozhodnutí ponechávám na vás, podle mého názoru by to mohlo být spíše zdrojem nejrůznějších neshod, komplikací, stížností, že se nikdo k ničemu nechystal, prošetřování, jestli ten policista se mohl důvodně domnívat, že se někdo chystá k spáchání přestupku. I ten případ, který uváděla paní poslankyně Vorlová, je v podstatě problematický, protože to, že za mnou někdo jde, může znamenat, že se na mne chystá, ale může to znamenat pouhou shodu okolností. A dovodit z tohoto faktu, že se někdo chystá ke spáchání přestupku je podle mého názoru zu viel.

Pan poslanec Macháček navrhl, aby bylo tímto zákonem stanoveno v § 13 odst. 1, že způsob prokazování totožnosti stanoví ministerstvo - zřejmě měl na mysli ministerstvo vnitra obecně právním předpisem. Já se obávám, a v tomto případě moje obava bude důvodná, že k něčemu takovému nemá MV vůbec pravomoc. My nemůžeme vydat obecně právní předpis o tom, jak kdo kde bude prokazovat svou totožnost, čímž bychom zavazovali neurčitý okruh subjektů nejen občanů, ale i organizací, které by zřejmě podle tohoto předpisu musely tuto totožnost uznávat nebo ověření totožnosti, což je velice problematické. Navíc vymezení tohoto způsobu prokázání totožnosti by v praxi buď znamenalo, že se tam vymezí všechno, včetně prohlášení důvěryhodné osoby, ale pak se tento předpis stane naprosto nepoužitelný, protože nebude vymezovat nic konkrétního. Bude umožňovat prakticky všechno jako dnes a nebo bude rigidní, protože tam budou některé formy dokladů a bude znemožňovat, aby se člověk prokázal jiným možným způsobem. Podle mého názoru, tady je to otázka spíše politická, to znamená vztahu policie k veřejnosti a interní směrnice, která policistům umožní, jakým způsobem mají v jakých konkrétních případech to prokazování totožnosti hodnotit a posuzovat. Takže oba tyto doplňující návrhy nedoporučuji k přijetí.

Pan poslanec Balcárek doplnil § 13 odst. 6 nebo navrhl doplnění tím, aby určitého okruhu osob, které jeví jistou - nebo u které jsou pochybnosti, že se o sebe sama dokáže postarat aby ji předal příslušnému zařízení, pokud jde o osobu, která není schopna se o sebe postarat. Z humánního hlediska proti tomu nelze říci ani půl slova. Je to naprosto jasné. Domnívám se ale zase, že spíš než zákona je to věc interní směrnice, protože pokutu stanovíme takto kategoricky v zákoně, pak nepamatujeme na případy, které jsou bohužel stále ještě běžné a které nelze ani do budoucna vyloučit, totiž, že to zařízení řekne, že nemá čas, že nemá auto, nemá chuť, bude tvrdit, že je nekompetentní, což všichni víme, že se v řadě případů stává. A pak bude docházet k tomu, že by tam ten občan měl být déle, než je zákonná doba, což ho tam držet nemohou, nebo dokonce naopak, kdybychom řekli, že ho tam v tomto případě držet mohou, tak se budeme dostávat do situace, že to bude sloužit jako krytí nezákonného omezování osobní svobody s tím, že se jim ta osoba jevila jako osoba, která není schopna se o sebe postarat a proto obvolávali zdravotnická zařízení. Já bych toto skutečně ponechal na jistém zdravém rozumu. Podle mého názoru v normální demokratické společnosti by měly existovat kontrolní funkce, ale neměl by zákon jít až do těchto detailů, být takto totalitní a skutečně prostor pro zdravý rozum by tam měl zůstat. A pochopitelně případ, kdy by policista osobu, která viditelně o sobě neví, neví o světě, vystrčil na ulici s tím, ať ji přejede tramvaj, nebo ať se jí něco stane, je situace, která je mně nepřijatelná, a bude to interními předpisy řešeno. Ale nedoporučuji to dávat do zákona. K připomínkám týkajícím se § 14 odst. 1 nemáme žádných námitek. Pokud jde o připomínku paní poslankyně Vorlové, předpokládám, že tato připomínka, tzn. doplnit písmeno d) - tedy o písmeno d) § 14. - "výtržnostmi nebo jiným nepřístojným chováním narušuje veřejný pořádek a je důvodná obava, že v tomto jednání bude pokračovat", to je doslovné znění, které je v současném zákonu o SNB. Já to samozřejmě nijak nevyčítám paní poslankyni, je mi jasné, že to je jakési echo toho, co jí sdělovali policisté, ale to bylo přesně jedno ustanovení, které umožňovalo řešit politické demonstrace způsobem, jakým řešeny byly.

Takže já bych doporučoval toto ustanovení tam nedávat ne proto, že bylo v minulém zákoně, ale proto, že je to z hlediska občanských svobod trochu nebezpečné. My sami jsme to tam nedávali a necítili jsme potřebu, že by tedy tam pro účely operativní práce policie, funkční práce policie, to tam muselo být.

K rozdělení odstavce 4 na odstavec 4 a 5 nemáme námitek, stejně jako k dalším úpravám až po § 16. K § 16 nemáme žádných námitek s výjimkou návrhu, který přednesla včera paní poslankyně Čechová, to znamená "k tomu účelu určenému". Jde o upoutání osoby, která se chová způsobem v zákoně předpokládaným, samozřejmě, že lze aspoň namátkou určit okruh předmětů, které k tomu budou určeny, ale já se obávám, že kdybychom tak učinili nějakou interní směrnicí, tak by to stejně nakonec vyznělo tak, že tedy ke všemu, kde nebude ohroženo zdraví nebo život toho zadrženého, nebo osoby, která je takto znehybněna. Protože upřímně řečeno rvačka čtyř nějakých chuligánů, nebudu je zařazovat, někde v parku na dva policisty klade především v první řadě požadavek, aby je mohli k něčemu pevnému připnout. Jestli to bude plot nebo lavička to není na těch 20 minut důležité, důležité je, aby byli znehybněni, než budou převezeni atd. Takže v tomto případě bych se zase přimlouval, aby toto doplnění nebylo v zákoně schvalováno. V odst. 2 je návrh, aby 6 hodin, to znamená lhůta na zajištění agresivního pachatele, byla zkrácena na 2 hodiny. Je to samozřejmě věc, o které lze vést dosti dlouhou diskusi, ale jestliže si představíme modelovou situaci, která se již stihla stát několikrát v uplynulém období, to znamená hromadnější vystoupení agresivních osob, ať už jsou to ti nejrůznější skinové nebo fotbaloví fanoušci atd., pak se může stát, že pří zadržení většího počtu osob v podstatě ve chvíli, kdy budou do té cely dávány, tak už musí být postupně propouštění, aby se do dvou hodin stihli propustit všichni, aby to nedopadlo tak, že po dvou hodinách budou slavnostně propuštěni naráz, oni se porvou hned před dveřmi strážnice. Takže je to věc vašeho rozhodnutí, přimlouval bych se za to, aby byla ponechána lhůta 6 hodin. K § 17 nemáme žádných námitek, k § 18 také ne, tam neshledáváme nic, co by bylo třeba připomínkovat, pardon, v § 18 pan poslanec Moskal navrhoval vypustit slova "zvlášť závažných", tj. situace, která, pokud si vzpomínám je už řešena, tak si myslím, že tato připomínka, ke které se jistě vyjádří pan zpravodaj, i když sama o sobě je funkční, s ohledem na změnu znění, není potřebná.

Až k § 20 nemáme žádné připomínky, § 21 odst. 2 byl včera navržen na doplnění textem "osoba hledaná pro trestnou činnost, pohřešovaná, neoprávněně zde držená nebo neoprávněně se zde zdržující nebo mrtvola". Mám pocit, tak jak je to v zákoně, je to přesně vybilancovaná hranice toho, kdy lze zasáhnout do jednoho z nejzákladnějších občanských práv a kdy stupeň ohrožení zájmů chráněných tímto zákonem není tak silný, aby ty případy tam uváděny nejsou. Co navrhuje pan poslanec Moskal je podle mého názoru nad rámec toho, co je nezbytné, proto nedoporučujeme, aby v tomto znění byl zákon schválen.