Česká národní rada 1990 – 1992

Odůvodněním předloženého návrhu byl vládou ČR pověřen ministr vnitra Tomáš Sokol, kterého prosím, aby se ujal slova.

Ministr vnitra Tomáš Sokol: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy a vážení pánové, dovolte mi, abych ještě než bude přistoupeno k projednávaní zákona o policii nebo policejního zákona, několik slov úvodem, několik slov, která by měla vysvětlit, proč je zákon vládou navrhován tak, jak navrhován je a proč není navrhován nějaký jiný zákon. Nevím v poslední době o žádném jiném navrhovaném právním předpisu, který by měl už dopředu takový ohlas, jako policejní zákon. Je třeba připustit, nebo spíše konstatovat, že prvotní hodnocení tohoto zákona bylo vesměs negativní, pokud vycházím z ohlasů prezentovaných tiskem. Osobně se s tímto hodnocením jako právník neztotožňuji a chtěl bych k tomu uvést několik skutečností. Především je podle mého názoru třeba si ujasnit, jakým způsobem se na tento zákon budeme dívat, jednak z hlediska okruhu upravovaných společenských vztahů, jednak z hlediska způsobu úpravy těchto vztahů a jednak z hlediska formálního to znamená, jak je formálně tento zákon konstruován. Pokud jsem mohl sledovat na jednotlivých výborech, forma zákona v zásadě nebyla napadána a nebo kritizována. Byly drobné úpravy tam, kde se poslancům zdálo, že formulace, která je zvolena, není vhodná nebo je nepřesná. V některých případech šlo evidentně o určité právní nedostatečnosti, ale těchto případů bylo skutečně minimum, přičemž otázka toho, zdali je vhodná ta či ona forma, je otázka názorového pohledu, ale nedá se z toho vyvodit žádné absolutní hodnocení právní normy.

Mnohem problematičtější je celá tato záležitost, pokud se díváme na způsob úpravy vztahů, které tento zákon postihuje, a zejména okruh vztahů, které jsou upravovány. V tomto směru byl zákon podrobován zásadní kritice právě z toho důvodu, že se jevila nevhodná celková koncepce zákona. Stručně řečeno, bylo kritizováno, že tento zákon je v podstatě jakousi replikou původního zákona č. 40/1974 o SNB. Především je třeba říci, že pokud v tomto zákoně odeznívají některá ustanovení nebo jsou podobná či shodná některá ustanovení z původního zákona, nemá to samo o sobě žádnou informativní hodnotu, protože zákony vždycky jsou nějakým způsobem kontinuální, přebírají to, co je vhodné a upravují jinak to, co se v původním zákoně neosvědčilo. Takže samotná shodnost některých ustanovení není podle mého názoru sama o sobě žádným znakem něčeho, dostatečnosti nebo nedostatečnosti.

Dále je třeba říci, - a to prosím neberte ani jako nějakou výmluvu, ani jako aroganci toho, že s tím zákonem se nedá prostě už nic dělat, - ale na tvorbě tohoto zákona se podílelo podle mého odhadu 100 právníků. Tento zákon byl zpracován v zásadách. K těm se vyjadřovaly všechny resorty, Nejvyšší soud, Generální prokuratura, kdysi dávno, k té problematice se ještě dostanu. Pak už v české verzi nebo ve verzi pro ČR byl zpracován v paragrafovaném znění, ke kterému se zase vyjadřovaly právní skupiny všech resortů včetně Generální prokuratury a Nejvyššího soudu, dokonce obou nejvyšších soudů, jak republikového, tak federálního a v konečné fázi tento zákon procházel legislativní radou vlády, což je zhruba asi dvacítka právníků nejrůznějších specializací. To, co máte před sebou, je tedy jakýsi produkt konfrontací, jednání a shody na určitém znění zákona. To je podle mého názoru důležité z hlediska posuzování úpravy vztahů, které tam jsou. Na této formě se shodla zhruba stovka právníků, což samozřejmě pro vás nemusí být ničím závazným, ale podle mého názoru by to mělo být signálem, že ten zákon byl připravován s maximální možnou pečlivostí a že těchto 100 odborníků je názoru, že formulace, které jsou v zákoně užity, jsou formulace přijatelné. Jak říkám a znovu zdůrazňuji, nijak vás to nezavazuje, nicméně prosím, abyste si této skutečnosti byli vědomi.

Zásadnější nebo v podstatě nejzásadnější je spor o celkovou koncepci zákona. Tady byly diskuse také nejostřejší, ale také je to současně oblast, ve které se názory zcela diametrálně odlišují.

Nyní bych si dovolil určitou historickou reminiscenci nebo odbočku. V lednu tohoto roku, když se ukázala potřeba zpracovat samostatný policejní zákon této republiky (protože - jak jistě víte - do konce minulého roku jsme všichni žili v přesvědčení, že tuto úlohu má federace a že bude jeden federální zákon), byly v podstatě dvě možnosti. Buď urychleně přijmout nějaký zákon (říkám výslovně nějaký), nebo začít pracovat na principiálně jiné koncepci zákona, což podle mého odhadu - jestliže vyjdeme z jakési uzance, která je snad uznávána všude, totiž že se začíná u teorie, teoretici se vyjadřují a teprve poté, co je materie uchopena teoretiky, praktici nebo legislativci na základě této teorie tvoří zákon - je záležitost na 2 - 3 roky. Tato doba se nám zdála být neúnosná z toho hlediska, že do značné míry je potřeba v zákoně odrazit tu skutečnost, která v současné době u nás je.

Druhým důvodem, který nás vedl k tomuto rozhodnutí, bylo vědomí, že tento zákon cestami, které já neznám, ale jakýmisi cestami prošel loni ČNR v podobě zákona federálního, který se principielně nebo v té nejzákladnější koncepci od tohoto zákona nelišil. Abych byl konkrétní - je řada námitek, že policie by měla být co možná nejvíce civilní, to znamená, že co možná nejvíce policejních složek by mělo být zcivilněno. Jsou další námitky proti vojenské organizovanosti policie, které v podstatě souvisí s tímtéž a je celá řada dalších problémů. Ty neupravoval federální zákon, ani ten, který byl loni navrhován, ani ten, který je nyní nebo bude předkládán FS, a žádné zásadní námitky proti té loňské koncepci policejního zákona federálního nebyly. Z toho jsme vycházeli jako z určitého signálu, že ČNR by proti té koncepci neměla mít žádné zásadnější připomínky pokud jde o stávající zákon. Proto byl zpracován zákon tak, jak zpracován byl a podle mého názoru to samozřejmě není dílo zcela dokonalé, ale je to dílo, které je ve své podstatě naprosto funkční a životaschopné. To, že neodráží všechny tyto řekl bych zatím představy o tom, co by se mělo koncepčně zásadně zlepšit pokud jde o organizaci policie a její službu, je věc jiná. Znovu zdůrazňuji, že za tři roky, pokud to vůbec tak rychle půjde, až se všichni budete o tuto problematiku zajímat, pokud se o ni budete zajímat, zjistíte, jak zásadní a protichůdné názory na tu věc mohou mít teoretici, jak mnohdy odlišným způsobem jsou tyto záležitosti upraveny zákonem v jiných zemích a že skutečně není možné tento koncepční problém vyřešit zhruba za jeden měsíc, což byla doba, která pro nás byla v tom časovém prostoru od ledna do teď vymezena pro paragrafové zpracování zákona. Pak už ten zákon musel jít svou legislativní cestou, bylo připomínkové řízení - jak jsem už řekl - na úrovni ministerstev a dalších ústředních orgánů a potom se ten zákon po projednání vládou dostal sem. V tom čase nebylo opravdu nic možné. Ale já to neříkám proto, že bych řekl, že ten zákon je zmetek, ale rychleji to nešlo. Ne. Ten zákon je podle mého názoru dostatečný, životaschopný, pouze a jedině by bylo možné zvolit úplně jinou koncepci, ale pokud jsme nechali teď tuto koncepci, proti zákonu z právního hlediska, tak jak to vidím já jako právník, v zásadě nelze mít nějaké podstatnější připomínky a otázka koncepce (již potřetí to opakuji) je otázka dalších dvou tří let hledání a nalézání.

Vážené dámy, vážení pánové, je mi známo, že mnozí z vás jste konzultovali na nejrůznějších úrovních policisty a zjišťovali jste jejich názor na zákon. Je mi také známo, že i z jejich strany se nesla značná kritika na některá ustanovení tohoto zákona. Předpokládám, že leccos z toho odezní i v následné rozpravě, ale k té snad nejčastěji slýchané námitce bych si dovolil vyjádřit se předem. Je to námitka z úst celé řady policistů, že zákon je příliš nekonkrétní, že jim neříká jaká mají práva a povinnosti a že nevědí, jak podle tohoto zákona mají vykonávat svoji službu. Ti policisté, kteří to tvrdí, pokud na tomto názoru setrvají, jsou pro další činnost v policejní službě nepoužitelní. Ten zákon jako každý jiný zákon, musí být abstraktní. Je otázkou jisté inteligence toho policisty, aby si z těch abstrakt, která tam jsou, dovodil potřebnou míru oprávnění pro konkrétní situaci, ve které se nalézá. Obrazně řečeno - jestliže (což byl příklad hojně dávaný) zvíře útočí na člověka, pak v tomto zákoně případně v trestním zákoně, má policista ustanovení, které ho opravňuje použít zbraň. Ale není možné, jak to policisté požadují, aby tam bylo napsáno - když zdivočelé zvíře útočí na občana, můžeme střílet, to už se dostáváme do oblasti naprosté kazuistiky, právní nekulturnosti a hlavně - pokud přistoupíme na tuto platformu, pak budeme těm policistům psát návod pro každou denní i noční situaci, protože jakmile jednou půjdeme na tuto zásadu, budou říkat - tady to nebylo napsané, tak my jsme nevěděli, co máme dělat. To dělají dneska u musím říci, že vždycky, když je slyším v televizi, jak hovoří o tom, že nevědí, co mají dělat, tak se o mne pokoušejí mdloby, protože proti současnému zákonu můžeme mít řadu výhrad z hlediska jeho konstrukce, z hlediska některých právních institutů, které tam jsou zakotveny, ale pokud jde o to, kdy má ten policista použít zbraň, kdy má použít pendrek, tak v zásadě se v tom mohou orientovat, pokud tvrdí něco jiného, tak je to proto, že se o ten zákon dostatečně nezajímají. Jak jsem řekl, lze očekávat celou řadu nejrůznějších připomínek, přičemž velkou část z nich jsme si vyjasňovali v rámci výboru ústavně právního a výboru petičního, a musím říci, že na této platformě jsme v podstatě došli ke konsensu pokud jde o jisté změny, které by ten zákon měl doznat.

Ještě než skončím bych chtěl říci svoji základní filozofii. Řada připomínek, které odezní je mi v podstatě lhostejná. Protože nemění smysl zákona a žádným způsobem neohrožují úpravu instrumentu, který tam je. Tudíž nemám nic proti tomu a také to v podstatě velice zjednodušeně řeknu. To neznamená, že bych neměl svoji představu. Znamená to pouze to, že navrhovaná úprava nezasahuje do podstaty věci a víceméně může být v té či oné alternativě. Říkám předem, spíš bych chtěl požádat o vaše zvážení toho, které úpravy jsou nebo nejsou nezbytné, protože se dá jistě hovořit o tom, jestli to slovo je vhodné, ale z mého pohledu je důležité, zda to slovo je funkční nebo nefunkční. Jinou kategorii já jako právník v zásadě nerozeznávám.

Nicméně mi na závěr dovolte, abych ještě jednou zdůraznil tento zákon tak, jak ho vidím já, tak, jak ho vidí celá řada jiných právníků, je ve své podstatě životaschopný, je rozumný a je - to je zejména důležité - optimální možnostem, které v současné době jsou.

Dámy a pánové, já vám děkuji.

Místopředseda ČNR Jan Kasal: Děkuji panu ministru Sokolovi za jeho úvodní slovo k tomuto zákonu. Nyní prosím, aby se slova ujal společný zpravodaj výborů pan poslanec Oldřich Kužílek. Pro vás ostatní jedna prosba - do diskuze se přihlašujte pokud možno písemně.

Poslanec Oldřich Kužílek: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, vážení hosté, vážená vládo, dostáváme k projednání v plénu návrh zákona o policejním sboru České republiky. Je to zákon dlouho očekávaný a vkládá se do něj mnoho nadějí. Bohužel ale s trochou nadsázky lze říci v poslední době, že v našem národě fotbalu a policii rozumějí skoro všichni. Mnozí občané, někteří novináři a kupodivu občas i policisté nám tvrdí, že policejní zákon vyřeší problémy s bezpečností na ulicích. Musím zklamat ty, kteří to očekávají a konstatovat, že předkládaný návrh v této. oblasti nepřináší téměř nic nového. Nemůže. Všechny potřebné kompetence totiž policie jíž má. Pokud je nevyužívá, je to dáno jinými důvody a je fakt, že policie může sama ovlivnit jen některé z nich. Například onu často kritizovanou bezradnost. Domnívám se, že velkým přínosem tohoto zákona může být psychologický efekt. Jen sám fakt jeho schválení bude inspirovat mnohé občany a doufám, že přinutí všechny policisty, aby se s ním důkladně seznámili a dovedli se v jeho mezích správně a rychle rozhodovat. Ovšem psychologický efekt by byl málo. Udělal jsem si proto malou statistiku toho, co zákon přináší nového.

Návrh zákona má asi 150 ustanovení, z nich je necelá polovina převzatá shodně nebo téměř shodně z předchozího zákona o Sboru národní bezpečnosti. Z druhé necelé poloviny nových ustanovení je většina převzat z platných nižších právních předpisů nebo zbyly ze zákona o Sboru národní bezpečnosti jeho přefiltrováním. Ze 110 ustanovení, které tedy platily již v předchozím právním stavu, jen několik (zhruba 15) možno brát za věcně nové, neboť svým zestručněním zpřesňují zákon. Takže ve výsledku lze asi ve čtvrtině ustanovení spatřovat pozitivní posun. Zdá se, že před sebou nemáme návrh nového zákona, ale spíše širší novelu starého, byť s jiným vymezením kompetencí.

Hrubá struktura návrhů zákona téměř přesně kopíruje zákon o Sboru národní bezpečnosti z roku 1974. Samozřejmě byly vypuštěny pasáže, které se vázaly na zrušený článek 4 Ústavy. Musím tedy konstatovat, že v návrhu zákona nebyla navržena žádná nová filozofie policejní práce. Ba co víc, že se o ní legislativa ministerstva vnitra a legislativa vlády vůbec nesnažila, ačkoli z mnoha politických stanovisek je tato tendence zcela zřetelná. Je sice pravda, že zatím neexistuje Ústava České republiky, na kterou by bylo možné zákon zavěsit, ale alespoň nějaký náznak určení policie jako veřejné služby občanům jsme očekávali. Ani při projednávání v garančním výboru se nepodařilo díky odporu zástupců navrhovatele prosadit některé návrhy směřující k tomuto cíli.

Udělám-li inventuru přínosu návrhu zákona, bude účet znít takto - mimo věcí organizace včetně kompetence, určitého zpřehlednění textu zákona a povýšení části podzákonných norem přináší asi 15 věcně nových ustanovení následující obsah:

1. Zrušení práva obcí ukládat policii jiné úkoly než při zabezpečování veřejného pořádku.

2. Stanovení úplné nezávislosti vyšetřovatelů v rámci policie.

3. Obecnou povinnost prokázat příslušnost k policii, tedy nikoliv až na vyzvání.

4. Snížení všech lhůt omezení osobní svobody na maximálně 24 hodin v souladu s listinou základních práv a svobod.

5. Velmi vysoké pravomoci policistů zajišťujících bezpečnost chráněných osob.

6. Povinnost provést odběr krve i na žádost osoby podezřelé z přestupku.

7. Některé nové prostředky a možnosti pro situace střetu s narušiteli zákona - mám na mysli například technické prostředky k zabránění odjezdu nebo zastavení vozidla, hrozba střelnou zbraní, vytlačování koňmi a zásahová výbuška.

8. Odpovědnost za škody způsobené zákrokem policie.

To je tedy malá inventura toho, co dřív nebylo nijak přítomno ani v nižších podzákonných. normách. Z povýšení podzákonných či přímo nezákonných norem je nejdůležitější zakotvení operativních prostředků a techniky. Překvapuje však nepraktičnost vládního návrhu v této oblasti a úplná absence kontrolního mechanismu.

Z této inventury plyne, že se nelze divit velkému množství připomínek a návrhů, které se k návrhu zákona sešly. Výbor petiční, pro právní ochranu a bezpečnost provedl podle mého soudu jedno z nejrozsáhlejších projednávání návrhu zákona v rámci příslušného resortu. Uspořádali jsme asi 20 pracovních setkání s policisty na všech úrovních a ve všech krajích, některých okresech a na úrovni centra. Nevýhodou tohoto projednávání bylo, že zůstalo z převážné části jen u pohledu samotné policie.

Poslední obecný rys projednávání návrhu zákona, který se projevil ve výborech, je aktuální reakce na nedobrou bezpečnostní situaci v zemi. Podlehnout při tvorbě zákona pocitu viny, však nebývá šťastné. Mrzí mne, že nebylo více času a možností projednávat zákon i z tohoto občanského hlediska. Možná by se pak ukázalo, že křivka vývoje kriminality má jiný charakter, než s hrůzou předpokládáme na základě absolutních čísel kriminality. Stejně jako se inflační křivka po počáteční prudké reakci na předchozí nepřirozený stav postupně zklidňuje, můžeme již vysledovat i podobný průběh v kriminalitě. To, aby strop, pod kterým se křivka kriminality zastaví a o kolik bude níže nebo výše, než v jiných zemích, ovlivní podle mého soudu jiné věci, než například možnost, aby policie mohla legitimovat každého bez omezení.

Nyní bych se pokusil udělat pro vážené kolegyně a vážené kolegy jakéhosi stručného průvodce po složitějších a speciálnějších pozměňovacích návrzích, které vzešly z porady zpravodajů výborů, jež návrh zákona projednali. Prosím tedy, abyste si vzali k ruce společnou zprávu, tisk 313.

Připomínky k § 1 se domnívám, že nepotřebují komentář, text mluví sám za sebe. V § 3 navrhujeme v odst. 2 zřídit v rámci policie správní službu jako základ civilně pojímaného styku s občany v administrativních záležitostech.

V § 3 odst. 4 se zpřesňuje nezávislé postavení vyšetřování. V § 3 odst. 5 navrhují všechny výbory, aby ten, kdo stojí v čele policejního sboru se nazýval policejní ředitel.

Po několika následujících přehledných, či pouze technických návrzích se dostávám k § 10. V tomto paragrafu v odst. 2 všechny výbory navrhují povinné vybavení všech uniforem identifikačním číslem.

Další důležitá věcná změna je v § 14 (změny, které jsem přeskočil, jsou spíše technického charakteru nebo vyplývají zřetelně z textu), kde výbory odmítly neurčitý výraz "agresivní" a nahrazují jej navrhovaným zněním, které je přesnější, taxativnější. Podobný přístup potom výbory uplatnily i v § 16 odst. 1, kde se také vyskytlo slovo "agresivní".

§ 18 (myslím, že toto ustanovení vyvolá určitou diskusi) dává policii pravomoc prohlížet soukromé dopravní prostředky. Mezi protikladnými názory vznikl předkládaný kompromis, který sice neumožňuje policii prohlížet kdykoli jakákoli vozidla, ale umožňuje jí to, buď byl-li spáchán závažný trestný čin, což je dikce odst. 1 v původním předloženém znění, nebo doplněním odstavcem 2, nebo existuje-li důvodné podezření, že v dopravním prostředku se nachází hledaná osoba a dále vyjmenované věci.

Jde tedy o institut zavedení důvodného podezření pro ty situace, které jsou vyčerpány situací popsanou v odst. 1, to je zvlášť závažný trestný čin.

Podobný problém, jestli mohu dále, i když v ostřejší podobě, vyvolal § 19, který ve vládním návrhu umožňoval policistům zařazeným ve službě ochrany ústavních činitelů bez omezení vstupovat do soukromých bytů kdekoliv v blízkosti pohybu chráněné osoby. Návrh společné zprávy upravuje problematiku tak, že v případě soukromých objektů je potřeba souhlasu majitele nebo musí existovat důvodné podezření, že z daného objektu má být chráněná osoba ohrožena.

Další výraznější změnu navrhuje garanční výbor v § 32. Opět změny, které přeskakuji, považuji za změny z textu zcela zřetelné nebo pouze technické.

V § 32 odstavcích 1 a 2, kde se navrhuje doplnit a upřesnit další povinnosti policisty v případě, kdy je osoba umístěná na cele onemocnění a nebo zemře.

Nyní, dámy a pánové, následuje pasáž, která pravděpodobně vyvolá mnoho diskusí a sporů. Jde o tzv. operativně pátrací prostředky a operativní techniku. Je to tedy pasáž od §.33.

První, co společná zpráva navrhuje, je oddělit tyto dvě oblasti od sebe, tj. operativní pátrací prostředky a operativní techniku, aby každá mohla podléhat jinému režimu podmínek použití, schvalování a kontroly. Důvod je jednoduchý. Operativně pátrací prostředky buď vůbec nezasahují, nebo zasahují poměrně velmi málo do ústavou chráněných práv občanů. Naopak operativní technika do těchto práv v naprosté většině zasahuje nejrazantnějším způsobem, jaký je vůbec v demokratické společnosti přijatelný. Toto oddělení je tedy obsahem nově navržených odstavců 1 a 2 § 33 a zároveň se každé oblasti dává jiná oblast trestné činnosti, při které je možno ji použít. Samozřejmě, operativní technika je vymezena pouze pro případ zvlášť závažných trestných činů. V § 34 navrhuje společná zpráva nová omezení, kterým podléhá vydávání krycích dokladů, jde jednak o taxativní vyjmenování těch dokladů, které nesmějí být použity nebo zneužity, pokud to bude přijato k vyhotovení krycích dokladů a zároveň doplňuje způsob rozhodování a vydávání krycích dokladů.

V § 35 společná zpráva doplňuje k definici operativní techniky v písm. b) doplnění o podmínku, že je touto technikou zasahováno do ústavních práv občanů. Stručně to vysvětlím. Pokud by tato podmínka nebyla v zákoně, mohlo by podléhat schválení ministra každé skryté vyfotografování kapsáře nebo vexláka na Václavském náměstí, nebo dokonce možná záznam radaru o rychlosti vozidel. Aby kontrola nebyla jen prázdným pojmem, je potřeba v zákoně stanovit přesné náležitosti, za kterých může být operativní technika nasazena a které se pak stanou předmětem kontroly zvláštního orgánu. Tyto podrobnosti jsou navrženy v § 36 odst. 2 a vycházejí ze znění zákona o Federální bezpečnostní informační službě. Orgán kontroly používání operativní techniky je navržen v odst. 5 tohoto § 36. Aby byl co nejméně ohrožen utajený charakter nasazován této techniky proti pachatelům trestných činů, navrhuje se pouze pětičlenný orgán, což odpovídá i zahraniční praxi. Pověření příslušného výboru, který se touto oblastí zabývá, vychází ze zkušenosti, že posuzování oprávněnosti nasazení operativní techniky je potřeba vykonávat i se znalostí odborné stránky věci i kontextu v oblasti boje s kriminalitou. Nyní prosím o zvýšenou pozornost. Jak jste si všimli, v ustanovení o kontrole chybí pasáž, která by ustanovila, v jakých intervalech a v jaké fázi nasazení operativní techniky provádí uvedený orgán kontrolu. Toto ustanovení, podle mého soudu, v zákoně musí být, pokud nemá kontrola být napůl bezzubá. Protože však existují dva návrhy na odstavec, který by měl být zařazen do § 36 jako odst. 6, a protože společná zpráva podle legislativců musí být jednoznačná, nemohl být zařazen ani jeden, a jsou vám k dispozici v dalším dokumentu, nazvaném "Připomínky, na kterých výbor trvá, ale porada zpravodajů se na nich jednoznačně neshodla". Je tam. uvedena verze bezpečnostního výboru a verze ústavně právního výboru. Podle selského rozumu by obě verze měly být uvedeny ve společné zprávě, ale z důvodů, které jsem uvedl, to není možné. Dovolte, abych tyto dvě verze stručně komentoval. Verze garančního výboru petičního, pro právní ochranu a bezpečnost je přísnější, požaduje předkládání informací nejméně 2x ročně a možnost kontroly již před nasazením operativní techniky. Naopak, verze ústavně právního výboru je, řekli bychom, vůči policii tolerantnější, je ochotna čekat s kontrolou až do okamžiku, který ministr vnitra označí jako ukončení případu použití operativní techniky. Motivem té první, přísnější, verze bezpečnostního výboru je to, že se nepohybujeme na poli státobezpečnostních deliktů, ale kriminálních deliktů, takže citlivost problematiky z hlediska prozrazení není až tak vysoká a dále, že definovat, kdy vlastně je ukončen případ nasazení operativní techniky je sporné a lze s tím téměř libovolně manipulovat.