Pokud si tedy na otázku č. 1 odpovíme, že stabilita jako taková ohrožena není, pak je třeba vidět, co dál. V této souvislosti, i když jsem to původně neměl v úmyslu, cítím nutnost se vyjádřit k občanským komisím. Občanské komise, a to je třeba říci s plnou vážností a důrazností byly nesmírně důležitým prvkem, který pomohl ke stabilizaci, o které jsem před chvílí hovořil. Občanské komise byly v podstatě jedinou možností, jak za dané situace, která je hodnocena jako revoluce a do určité míry vykazovala atributy toho, čemu se říká revoluce, jak zajistit alespoň nějakou zásadnější obměnu, protože obměna ze shora, tzn. přirozenou kádrovou politikou, kdy si nadřízení vybírají své podřízené, z důvodů, které jsou nám všem jasné, prostě nepřicházela v úvahu. Současný stav je podle mého názoru takový, že toto revoluční opatření už není nezbytné. Bylo k němu přistoupeno v době, kdy na okresech a nikde jinde neexistovaly žádné nově vytvořené orgány státní správy a kdy v podstatě situace byla velmi chaotická.
V současné době je situace zcela jiná. Existují přednostové okresních úřadů, existují starostové na všech možných úrovních a v podstatě státní správa i samospráva, pochopitelně s jistými výhradami, protože je to systém, který se bude dotvářet, je ale také konsolidována.
Podle mého názoru, pokud jde o policii a pokud si odpovíme, že tedy skutečně nehrozí nebezpečí té zásadní destabilizace, které by odůvodňovalo další kolo prověrek, nebo další prověřování na nějakých úrovních, je v podstatně důležitější provést jakousi kontrolu nebo provést zkvalitnění toho personálu, který policie má, to znamená, vedoucích pracovníků, to je ale otázka jejich kvalifikace a jejich rekvalifikace. Je, řekněme, do značné míry diskutabilní, nakolik v tomto procesu laické komise mohou ještě plnit nějaký svůj účel. Mám, a nechci v tomto směru zdržovat, protože to je skutečně spíše okrajové, mám celou složku, kde dokumentují vývoj občanských komisí, tak jak se mi ozývají, jak mi píší, a z této složky je zřejmé, že v současné době je stav v rámci občanských komisí velice nepřehledný.
Především není jasné, za koho ti lidé, kteří v současné době v komisích jsou, vlastně mluví. Mnohdy už se ztratily jakékoliv kontakty s původním občanským hnutím, eventuelně jinými aktivitami, které své zástupce do těchto občanských komisí delegovaly a mnohdy dokonce došlo v důsledku jakýchsi nejrůznějších přibírání k výměně nebo k výměně části členů těchto komisí, kde už vůbec jakákoliv kontinuita neexistuje.
Řada občanských komisí se dostala do vzájemných sporů rozštěpily se na dvě či více skupin, které se navzájem viní z nějaké nedůslednosti nebo z jiných chyb, dochází k rozporům mezi občanskými komisemi a okresními a krajskými, což všechno způsobuje pouze jeden jediný fakt, který je ale velice vážný, že informace, které předávají občanské komise, jsou informacemi - řekl bych - ne vždy spolehlivými, protože se mi mnohokrát stalo, že přišli lidé, kteří smrtelně vážně uváděli velice kategorická tvrzení na adresu toho, nebo onoho a druhý den se mi ozval někdo jiný a sdělil mi, že je z druhé části této komise, která naprosto nesouhlasí s tím, aby první část prezentovala své informace tak, jak je prezentovala. Takže tedy za tohoto stavu věci, podle mého názoru občanské komise v současné době svoji funkci, mají-li nějakou, ji plní dosti problematicky.
Kromě toho je tady jeden problém, který vyplývá ze zákona č. 167/1990. Sb., tedy ze zákona, který fakticky občanské komise ustavily. Podle tohoto zákona, - budu to s dovolením citovat: "v resortech federálního ministerstva vnitra a ministerstev vnitra SR a ČR působí občanské komise jako iniciativní, poradní a kontrolní orgány pro otázky Sboru národní bezpečnosti a ministerstva vnitra v působnosti federálního ministerstva vnitra." To je právní předpis, který platil v době, kdy v podstatě vycházeje ze všech skutečností, o kterých jsem hovořil, více méně policie jako taková byla v působnosti federálního ministerstva vnitra. Tomu po dělbě působnosti na konce loňského roku již tak není a tady se v podstatě ztrácí jakákoliv legitimita těchto občanských komisí vyjadřovat se k činnosti republikových ministerstev vnitra.
Já z toho nevyvozuji žádný závěr, dokonce chci říci, že občanská komise, která působí při českém ministerstvu vnitra je velice pozitivní orgán, který jako poradní orgán mí přináší řadu pozitivních poznatků. Je pro mne funkční a má pro mně svůj význam. Tudíž ponechávám vývoj další situace, kde tento orgán se přetransformuje v poradní orgán, např. přednosty okresního úřadu nebo jiným způsobem nalezne své uplatnění. Jisté je, že v té podobě v jaké fungoval do minula, v současné době, podle mého názoru může fungovat velice obtížně. Jsem si vědom toho, že i na půdě ČNR jsou zvažovány možnosti legislativní úpravy další činnosti občanských komisí v nějaké jiné podobě. K tomu bych chtěl říci, že pokud je občanská komise chápána jako jakýsi poradní orgán např. přednosty okresního úřadu, nebo na nějaké jiné takovéto úrovni, pak proti tomu principiálně vůbec nic nelze mít. Jenom jakožto právník a nikoliv legislativec vyslovuji jistou pochybnost, zdali je možné skutečně právními prostředky zajistit funkčnost těchto komisí. Ale to je ryze moje pochybnost.
Pokud jde o další vývoj v policejním sboru, opakovaně jsem řekl, že současný stav nepovažuji za ideální. Podle mého názoru, a také jsem v tomto směru uložil úkoly hlavnímu veliteli policie, je třeba vypracovat systém, který dá jasná pravidla, jakési rekvalifikace a kontroly úrovně těch, kteří v současné době velí, protože nezastírám, že v řadě případů to nejsou lidé nebo se alespoň nejeví jako lidé, jejichž odborná, podotýkám: odborná erudovanost je opravňuje k tomu, aby vykonávali velitelské funkce, které vykonávají. Moje představa je taková, že v historicky velmi krátké době, řekněme půl roku tato pravidla budou vypracována a potom bude možno přistoupit bez jakéhokoliv politického kontextu ke zkoumání výhradně odborné způsobilosti tzn. vytvořit stav, který by měl být naprosto přirozený, stav konkurence odbornosti, ničeho jiného a ne jiné jistoty, pokud jde o moje postavení, než jistoty dané tím, že jsem větší odborník než ten, který je pode mnou. To je stav ke kterému bych rád došel minimálně do třičtvrtě roku. Jak se to v praxi podaří, jakým způsobem se podaří nalézt vhodná kritéria je otázka jiná, ale já jsem osobně přesvědčen, že to jít prostě musí.
Na str. 19 zprávy se dále hodnotí činnost Inspekce ministerstva vnitra. Inspekce ministerstva vnitra je orgán, který považuji za velmi důležitý zejména proto, že na jedné straně došlo k určitému uvolnění morálky policie a na druhé straně existuje řada pochybností o tom, zdali skutečně všichni, kteří zůstali u policie jsou opravdu způsobilí z hlediska svého chování tuto službu zastávat. Inspekce by měla být jedním z garantů toho, že opravdu u policie zůstanou ti, kteří tam patří. Z toho důvodu je inspekce naprosto nezávislá na jiných velitelích a cestou svého hlavního velitele, hlavního inspektora je podřízena pouze ministrovi vnitra. Jinak je zcela nezávislá.
Dále je uvedeno na str. 20, jakým způsobem se na druhé straně chovají občané k policistům. Chtěl bych tady říci, že v řadě případů jsem dotazován, jak bych si představoval zlepšení trestního zákona, eventuelně kde by měly být tresty zpřísněny. Nejsem teoreticky příznivcem velkého zpřísňování trestů, protože je známo, že trest sám pachatele od spáchání skutku většinou neodrazuje. Odrazuje ho něco jiného: obava z okamžitého odhalení, trest ne. Ale podle mého názoru by mělo být všemi prostředky působeno na to, aby zcela určitě byly zpřísněny postihy za napadení veřejného činitele, za napadení policisty, protože se zdá, že pro řadu lidí je to v podstatě jakási zábava, nebo minimálně neexistují ani nejmenší zábrany proč by na policistu nezaútočili.
Zatím za dobu co jsem ministrem jsem hovořil s řadou západních představitelů, kteří hovoří o tom, že u nich je policista posvátný a nikoho nenapadne na něj zaútočit. Pokud ano úměrně tomu, jak je ten policista posvátný vypadá trest, který je mu uložen. Domnívám se, že je povinností policie, aby vlastní pílí zvyšovala autoritu, kterou u společnosti má mít, aby vlastní činností prokázala, že je této autority hodna, ale na druhé straně by se společnost všemi dostupnými prostředky měla starat o ochranu policistů, kteří zejména v současné době nasazují život za mnohdy dosti drastických okolností.
Jedním z bodů, který je opakovaně probírán v rámci tisku a o kterém jsem tady už hovořil, je celková ekonomická situace resortu ministerstva vnitra. Já nevidím důvod proč bych měl celých asi 6 stránek ekonomického rozboru, který začíná na str. 21 a končí tuším na straně 27, zde opakovat, v podstatě nás obírat o čas, který se dá použít lepším způsobem. Fakt je, že stručně řečeno naše ekonomická situace je velmi nedobrá a v některých oblastech, které jsou přesně uvedeny v této zprávě s prostředky, které nám byly přiděleny, nevystačíme ani do konce roku, pokud nebudou navýšeny, jde zejména o prostředky na pohonné hmoty apod. Já bych si při této příležitosti dovolil citovat ze zprávy, kterou ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj předložilo Radě obrany státu, kde se pokud jde o ministerstvo vnitra konstatuje - cituji Ekonomické zabezpečení bezpečnostního úseku ministerstva vnitra ČR po stagnaci v předchozím roce je podmíněno schváleným rozpočtem, který nominálně roste vůči roku 1990 o 6% na 4,35 mil., tj. částka, která připadá v rámci rozpočtu bezpečnostního úseku. Promítnutím cenového růstu na ekonomiku resortu je zřejmé, že vlastně dochází ke snižování dosavadní úrovně zabezpečení. Při očekávaném vývoji politicko-bezpečnostní situace v České republice jde o pouhé udržení chodu policejní služby bez větších investic a za velmi omezených možností údržby objektů a obměny techniky. Jakékoliv zlepšení policejních služeb vychází ze stability hospodárnosti a předpokládá změnu společenského klimatu k podpoře náboru mládeže k policii atd. Ale to už je zase trošku o něčem jiném, ale podstatné pro mne je to, že díky okolnostem, které nikdo nemohl předvídat a tedy z tohoto důvodu já nekritizuji způsob, jakým byl sestaven rozpočet, protože asi všechny z nás zaskočil cenový růst, ke kterému po 1. 1. 91 došlo, ale z důvodů ryze objektivních důvodů došlo k tomu, že policie skutečně s těmito prostředky nevystačí.
Další ekonomickou ranou byla krize v Perském zálivu, která donutila policii k podstatně větší aktivitě, než by byla za normálního stavu, což ve svých důsledcích neslo jak výdaje materiální např. benzin, tak také výdaje na přesčasové hodiny, které jak známo od loňského roku se policii také musí platit.
Z těchto důvodů jsem vládě předložil ekonomický rozbor s vyčíslením požadavků toho, co považujeme za naprosto nutné, za naprosto nezbytné, co bychom považovali za výhodné nebo dobré. Vláda tento materiál projednala a vzala ho na vědomí s tím, že celá záležitost bude řešena v souvislosti s řešením dalších ekonomických problémů, které se vyskytly v jiných resortech.
Už jsem hovořil v souvislosti s kádrovou otázkou o tom, že podle mého názoru stojíme na jakémsi bodě, respektive končí jakási etapa. Úplně nejexpresivněji by se tato etapa dala nazvat boj o vnitro, tedy etapa, kdy bylo třeba kádrovou situaci stabilizovat, aby vnitro nebylo alespoň hrozbou, nebo přímo zdrojem destabilizace. Jak jsem řekl několikrát, nedělám si iluzi o tomto stavu v současné době, ale jsem přesvědčen, že základní podmínka je splněna. Nepochybně ještě existuje řada lidí, kteří změnou nejsou nijak zvlášť nadšeni a určitě budou ochotni působit obtíže. Ovšem podle mého názoru podstatu organismu nejsou schopni narušit.
V další etapě je podle mého názoru třeba do určité míry posunout časový horizont. I když bylo pracováno na jistých koncepčních k rocích, žili jsme zatím do značné míry denními problémy, řešilo se to, co přinášel den, respektive to, co přineslo dědictví doby minulé. Nyní už je podle mého názoru třeba v této druhé etapě se upřít do zásadnějších koncepčnějších otázek, jak by se ministerstvo vnitra mělo a s ním policejní úsek měl vyvíjet v příštích letech.
V materiálu, který je vám předložen, jsou rozepsány některé, řekl bych nejobecnější zásady včetně přípravy bezpečnostní doktríny, která by měla být předložena vládě ke schválení ve IV. čtvrtletí letošního roku a já pevně věřím, že to bude ještě dříve.
Celou situaci vidím tak, že základním bodem je boj proti trestné činnosti včetně určitých perspektiv. Chtěl bych říci, že tady je situace velice problematická v tom, že budovat koncepci boje proti trestné činností předpokládá jednak hodnotit možná rizika, která zde připadají v úvahu, v tomto případě je to organizovaný zločin, eventuálně pronikání drog a důsledky, které z toho pro policejní sbor České republiky vyplynou, a na druhé straně se nedá přesně jako v jiných stabilizovaných zemích, které jsou ekonomicky stálé, odhadovat, jaký bude nárůst prostředků pro ministerstvo vnitra, prostě proto, že nikdo není schopen odhadnout, jaký bude narůst národního důchodu a tudíž kolik z toho ministerstvo vnitra bude schopno pro sebe získat. Za této situace se velice obtížně dá plánovat, jaký by měl být nárůst policistů, jaká by měla být obměna techniky a zřejmě v tomto směru bude nezbytné situaci řešit rok od roku. Nicméně je podle mého názoru možno i v současné době dlouhodobě plánovat edukační a rekvalifikační proces včetně určitých - tak jak je to na západě - rekvalifikačních bodů, tzn. podmínek, konstant, proto, aby ten který policista mohl nastoupit na tu kterou funkci. To je systém, který u nás nebyl. U nás se do funkcí povyšovalo na základě jakýchsi poměrně nepřehledných kriterií, zejména politického charakteru a taková hodnost byla víceméně fara, která když onen velitel neudělal příliš velký malér, tak mu vydržela až do důchodu, nebyl-li povýšen. Tento systém je podle mého názoru principiálně naprosto nepřijatelný.
Dalším úkolem, který bude v nejbližší době, řekněme v nejbližším třičtvrtěroce až roce před ministerstvem vnitra ležet je zhodnocení toho, co bylo učiněno. V současné době nelze naprosto říci, jestli změna struktury ministerstva vnitra, vytvoření nových odborů, nových součástí a i celá restrukturalizace policejního sboru je skutečně tak efektivní, za jakou byla považována a zdali by nebylo možno vytvořit systém lepší. To lze logicky pouze po určité době, kdy se zhodnotí klady a zápory systému, který fungoval.
V této souvislosti jsme již navázali kontakty s francouzskou stranou, s bavorskou stranou a jednáme i o vyslání expertů, kteří by náš systém zhodnotili z hlediska jejich zkušeností, jejich praktických poznatků, na kolik ten systém je funkční.
V nejbližším měsíci, zřejmě nedojde-li k nějakým komplikacím, bude Česká národní rada projednávat zákon o policii. Teď trochu předeběhnu dobu a řeknu, že tento zákon nepovažuji za naprosto ideální, považuji ho za optimální řešení situace, kdy byl zadán určitý čas, ve kterém musí být zákona zpracován a časový prostor, který z toho pro zpracování zákona vyplynul. Podle mého názoru, ihned jakmile zákon bude schválen, resp. po určité době, řekněme půl až třičtvrtě roku, kdy bude ověřován, by mělo být přistoupeno k legislativním pracem na vytvoření zcela nového policejního zákona, který by již v sobě nenesl žádné dědictví toho, co bylo v minulosti, protože nepopírám, že tento zákona tam jisté otisky má a měl by to tedy být zákon, který bude jednoznačně celou situaci vést, tzn. že policie je skutečně služba občanům svého druhu.
S tím souvisí další koncepční otázka neméně závažná, a to je otázka zcivilňování celého ministerstva vnitra, event. policejního úseku. To je otázka zásadní koncepce, protože jsou země, kde kromě pořádkové a dopravní policie kriminální služby jsou již civilní zaměstnanci, tedy nejsou to policisté, kdy tedy ministerstvo vnitra není z větší části tvořeno policisty nebo příslušníky policie, ale je tvořeno úředníky a to všechno je stav, ke kterému se musíme dostat. Nelze v současné době jedním škrtem pera změnit situaci tak, že se z policistů stanou civilisté, protože zákon o služebním poměru ukládá jisté povinnosti související se skončením tohoto služebního poměru a pokud nejde o případy, kdy policista je tak říkajíc vyhazován pro neschopnost, tak to v sobě obnáší i dosti značné finanční odškodné. Takže kdybychom nyní rozhodli, že ze všech, kde nemusí být policejní funkce, uděláme civilisty. To by vedlo k velmi značným finančním ztrátám ministerstva vnitra. Nicméně koncepčně je třeba k tomu přistupovat tak, že budoucnost, podle mého názoru, patří policejnímu sboru, který pochopitelně bude z policistů, ale administrativně bude civilní. Nic jiného by zde být nemělo. Přitom si ovšem nedokážu představit otázku doby.
Závěrem bych chtěl říci asi tolik. Řada občanů volá po přísných zákonech umožňujících resolutní postup proti pachatelům trestných činů event. osobám, které spáchat trestný čin eventuelně zamýšlejí. Takovéto zákony ovšem znamenají vždy zásah do občanských svobod. Paradoxní je, že jsou požadována opatření mnohem tvrdší, než jaká byla za komunistů. Toto je ale zcela logické. Míra občanských práv byla v minulosti zákony deklarována, ale fakticky nikoli garantována. Právní předpisy byly v případě politické potřeby prakticky beztrestně libovolně porušovány a tudíž ani nebylo potřeba je příliš precizovat, neboť z hlediska zájmů vládnoucí třídy tyto zákony platily pouze orientačně. V současné době, kdy si v rámci budování právního státu uvědomujeme závažnost a závaznost každého ustanovení zákona, vzniká zcela oprávněně pocit, že tyto zákony jsou vůči pachatelům dokonce ještě mírnější než byly ty minulé. Skutečně tomu tak mnohdy je. Ocitáme se tak v absurdní situaci. Nárůst zločinností volá po ještě přísnějších zákonech, než byly ty minulé a my postupujeme zcela opačně. I tento rozpor je ale také naprosto logický. Navenek jsme se zapojili do Evropského společenství zemí, které přes všechny potíže se zločinností jsou ve své podstatě stabilizované a museli jsme převzít jejich normu občanských práv ovšem za situace, kdy celková úroveň a společenská stabilita u nás je nesrovnatelná. Možná, že alespoň teoreticky připadá v úvahu možnost odložit přijetí listiny o několik let a zpřísněním zákonů společnost stabilizovat, či se o to alespoň pokusit. Z celé řady vnitřních i vnějších důvodů mám o reálnosti tohoto řešení své pochybnosti. Listina je ale schválena a úvahy tohoto druhu jsou irelevantní. Z mnoha důvodů zřejmě nepřichází v úvahu ani novela, i když musím říci, že v lecčems bych ji uvítal.
Obecně lze mezi bojem se zločinem volit mezi dvěma zásadními orientacemi. Buď maximální zpřísnění všech podstatných norem a s tím související omezení občanských práv, přičemž krajním případem v této orientaci pak je vyhlášení mimořádného stavu anebo striktní respektování široké škály občanských práv a zintenzivnění policejního úsilí v prostoru, který je takto policií vymezen. Prvá cesta je nepochybně po všech stránkách jednodušší a zcela určitě i lacinější. Ta druhá má ale podle mého názoru jedině budoucnost. Čím více práv mohou zločinci zneužívat, tím složitější a těžší je práce policie, tím větší jsou nároky na jejich počet a vybavenost, ale také na inteligenci a vzdělání policistů.
Jak je vidět, dala se civilizace touto cestou a obávám se, že ani nám jiná nezbývá. Stručně řečeno: místo facek musí nastoupit počítače. Nezbytné ale bude hledat takové formy zákonných úprav, které dokáží respektovat garantovaná občanská práva a současně na minimum omezit možnost jejich zneužití. Osobně jsem přesvědčen, že i v tomto směru si můžeme brát vzor ze západních zemí.
Jednou z příčin současného stavu je zřejmě i neschopnost policie vyrovnat se s touto kvalitativně novou situací a přitom, pokud hovoříme o vyrovnávání, míním tím dvě roviny: jednak rovinu vnitřní, psychickou, stručně řečeno pochopení, že postaru to opravdu nejde - to je forma individuální a já nepochybuji, že v budoucnosti bude řada těch, kteří tento proces nezvládnou nebo ne zcela. To je naprosto lidské, protože jde o změnu skutečně zásadní a ne každému to bude dáno.
Druhá rovina je proměna vnější, tak říkajíc celopolicejní. Jestliže např. nemohu podezřelému, kterého potřebuji mít pod kontrolou, sebrat řidičský průkaz, jak šlo takovou situací řešit v minulosti, musím mít dost lidí na sledování takové osoby a dost rychlá auta, aby tato osoba neujela. Jestliže se např. v dolní části Václavského náměstí shromažďuje značná skupina podezřelých individuí, kteří celé situace využívají ke kapesním krádežím a jiným formám trestné činnosti a já tuto skupinu nemohu naložit do autobusu a odvézt ji 50 km za Prahu, musím mít dost policistů, kteří mezi takovou skupinou budou hlídkovat a tím jejich činnost paralyzují. Tato druhá forma pak již tedy je zásadním principielním přelomem policejních metod jako takových.
Pokud jsem výše vyjádřil pochybnosti, že ne všichni policisté dokážou na změněnou situaci adekvátně reagovat, pak ale mám za to, že značná část policistů již v tomto směru reagovala velmi pozitivně. Je ostatně nutno konstatovat, že i když v rámci Veřejné bezpečnosti, tedy policejních složek mimo StB, v minulosti také docházelo k excessům, rozhodně nebyly v takové míře jako u Státní bezpečnosti, nebyly také ve zdrcující většině s požehnáním jiných státních orgánů a pro tyto složky by povinnost striktně dodržovat zákony tedy neměla být žádným velkým překvapením a změnou.
Jak ovšem vyplývá ze studií, o kterých
jsem zde hovořil, policie, přesněji orgány
činné v trestním řízení
a posléze nápravně výchovné
ústavy, jsou již na konci procesu vývoje a
sociální osobnosti. Pokud chceme opravdu snižovat
kriminalitu a ne pouze čelit jejím důsledkům,
pak musí jít o opatření v širším
slova smyslu. O opatření tedy, která zasáhnou
neutěšenou oblast rodinných vztahů,
školy, společenských organizací, o opatření
sociální prevence zaměřená
na určité problémové skupiny a to
jak sociálně tak teritoriálně a opatření
směřující vůči konkrétním
problémovým osobám. Musí jít
o opatření směřující
k zamezení delikvence ještě dříve
než k ní dojde, ale současně i o opatření
post penitenciální, přičemž samostatnou
kapitolou je současná výchovná funkce
trestu odnětí svobody. Bez tohoto komplexu opatření
se můžeme pouze dohadovat o tom, na kolik úspěšně
policie zvládá boj se zločinci, ale nikoli
o tom, na kolik úspěšně společnost
čelí tomu, aby zločinci vůbec nevznikali.