Česká národní rada 1990 – 1992

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji, chce se ještě někdo vyjádřit k této interpelaci?

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Vopěnka: Jenom bych chtěl říci, že budeme žádat ČNR, aby zkrátila veškeré projednávací termíny tohoto zákona, to je jediné, co ještě můžeme udělat.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Podotkl bych, že se už stalo. Prosil bych, abychom hlasovali o tom, zda ČNR souhlasí s odpovědí na interpelaci paní poslankyně Kalousové. Kdo je pro toto usnesení, nechť zvedne ruku. (Hlasuje se. 97) 97 Děkuji.

Kdo je proti. Nikdo.

Zdržel se hlasování. 12

Děkuji, usnesení bylo přijato.

Prosím, pane ministře, můžete pokračovat.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Vopěnka: Pane předsedající, chtěl bych odpovědět na interpelaci paní poslankyně, paní Stiborové, ve věci konkursního řízení na vysokých školách.

Vážená paní poslankyně, vysoké školy získaly podle zákona č. 172/90 Sb. autonomii a samosprávu, takže ministerstvo školství není oprávněno zasahovat do jejich záležitostí ani přešetřovat činnost jejich orgánů. Tato pravomoc přísluší především akademickým senátům jednotlivých vysokých škol a fakult. Protože se v interpelaci podrobně zabýváte konkursy na přírodovědecké fakultě UK v Praze, požádal jsem pana Doc. Kořínka, který v době konkursu byl děkanem této fakulty, o vyjádření. V tomto vyjádření se uvádí: konkurs na přírodovědecké fakultě byl vypsán na 358 míst. Výsledkem řízení byl návrh na rozvázání pracovního poměru u 41 vědeckých a pedagogických pracovníků. Při přípravě konkursního řízení jsme vycházeli z formulace zákona 172 o vysokých školách. V zákoně není explicitně řečeno, že není možné vypsat konkurs na všechna místa obsazená vysokoškolskými pracovníky, kteří mají vědeckou a pedagogickou práci v popisu kvalifikačního zařazení, ovšem za předpokladu, že to rektor vysoké školy uzná za nezbytné pro zabezpečení potřebné morální a odborné úrovně pracoviště.

K jednotlivým bodům vaší interpelace:

1. V publikovaném oznámení konkursu bylo uvedeno, že bližší podmínky jsou vyvěšeny ve všech budovách fakulty. Tento materiál obsahoval prozatimní konkursní řád schválený akademickým senátem a rektorem UK, včetně seznamu požadavků nutných v přihlášce popisu organizace a průběhu řízení, složení konkursních komisí a seznamů míst, která jsou konkursována.

2. Skutečně nebylo předem rozlišeno, která místa jsou obsazena nevyhovujícími pracovníky. to bylo totiž úkolem až příslušné konkursní komise. Není přece možné vyloučit, že konkursním řízením prošli úspěšně i průměrní pracovníci, na jejichž místo se nepřihlásil žádný mimofakultní zájemce.

3. Konkurs byl vypsán na všechna místa, pro která je vyžadováno VŠ vzdělání a vědecká či pedagogická práce je v popisu pracovního zařazení.

4. Konkurs probíhal podle prozatímního konkursního řádu schváleného rektorem UK 12. 12. 1990 tak, jak to stanoví zákon o VŠ, § 35, odst. 2. Konkursní řád byl v předstihu diskutován na veřejných shromáždění akademické obce a schválen akademickým senátem fakulty.

5. Při konkursním řízení byli jednotliví pracovníci zváni před komisi jen výjimečně, většinou v případě externích zájemců. Bylo to ponecháno na rozhodnutí komise. Jednání bylo dvoukolové:

V prvním kole vybráni vedoucí kateder, v druhém členové pracoviště. Komise byly 7-mi členné. Děkan, či proděkan, vedoucí katedry, dva zástupci akademického senátu, z toho jeden student, odborník navržený odbory a dva odborníci mimofakultní. Hlasování bylo tajné. Složení komisí bylo projednáno veřejně, schváleno akademickým senátem. Děkan i proděkani měli právo i povinnost namátkově navštěvovat jednání komisí a sledovat regulérnost průběhu řízení. Nesměli však do průběhu zasahovat. Nešlo tedy v žádném případě o ovlivňování komise.

6. Osobní přítomnost žadatelů nebyla nutná. Konkurs nebyl politickou prověrkou ani soudním řízením. Přihlášený zájemce se proto nemusel hájit. Komise přijímala pouze fakta uvedená v písemných materiálech přihlášky a ne jejich subjektivní interpretaci. Po poradě s právníkem fakulty považovalo vedení výsledek konkursního řízení za důvod k ukončení dosavadní smlouvy a uzavření smlouvy jiné. Nové smlouvy byly uzavírány ve všech případech na dobu určitou, jak to bude požadovat i nový status fakulty. Souhlas každého pracovníka je však nutný. Vedení fakulty i akademický senát považují tuto změnu za nezbytnou podmínku pro dosažení a udržení vysoké profesionální úrovně vědecko-pedagogického sboru školy. Řadě dosavadních pracovníků, kteří neuspěli v konkursu, bylo nabídnuto jejich zařazení. Ve třech případech nepřijal děkan doporučení komise na základě námitek k formálnímu průběhu řízení, např. nejasnosti v protokolu z jednání komise, možný dvojí výklad apod.

Nebyly to však případy, z nichž by vyplývaly návrhy na rozvázání pracovního poměru. Při osobním jednání s děkanem fakulty a s proděkanem odpovídajícím za chemické obory nevznesla paní poslankyně žádné připomínky či námitky ani k vlastnímu zařazení ani k průběhu konkursu obecně.

Všechna tvrzení jsou doložitelná protokolovanou korespondencí a prof. Paloušem, rektorem UK. Písemnosti jsou k nahlédnutí v sekretariátu děkana přírodovědecké fakulty. Bylo by jednodušší, kdyby byly vydány příslušné odpovědi na tyto dotazy a připomínky přímo na fakultě, kde je paní Doc. Stiborová zaměstnána. Případná interpelace v ČNR by pak mohla být kvalifikovanější a asi i stručnější.

Z uvedeného vyjádření jednoznačně vyplývá, že zákon č. 172/90 Sb. porušen nebyl. Učitelé, kteří z fakulty odešli, nebo byli přeřazeni na jiné funkce, byli ovšem v tomto smyslu postiženi a jejich jistota, že setrvají na vysoké škole, byla narušena. Ale přesně to bylo smyslem zmíněného § 37 zákona o VŠ.

Pokud jde o situaci na ostatních fakultách a VŠ, není zdaleka tak příznivá a vysoké školy i ministerstvo školství jsou kritizovány často právě poslanci ČNR, že očista vysokých škol byla provedena zcela nedostatečně. Na 4 vysokých školách nebyly konkursy podle § 37 vůbec vypsány. Na většině škol se počet případů pohybuje od 120. Větší počet konkursů byl vypsán pouze na UK, na UP v Olomouci a AMU v Praze.

Z celkového počtu 1747 konkursů zůstalo na svých místech 802 učitelů, tj. prakticky polovina. Mnoho zbylých případů je ještě neuzavřeno. Definitivně odešlo z vysokých škol v ČR v důsledku konkursu podle § 37 pouze 150 pracovníků. Uvážíme-li, že na vysokých školách v ČR působí celkem 13 000 učitelů, je kritika za neprovedenou očistu více než oprávněná.

Chci ještě dodat, že § 37 zákona o vysokých školách považuji za nedostačující, neboť jeho působnost byla časově omezena dnem 31. 1. 1991. Obměna pracovníků na vysokých školách však musí být trvalá a nepřetržitá, jinak se nám nepodaří vysoké školy pozvednout. O to usiluji ve funkci ministra školství a nepodaří-li se mi to, budu to považovat za osobní prohru. Jedinou sociální jistotou vysokoškolského učitele musí být výsledky jeho práce a působení. Charakter kritérií pro zastávání tohoto prestižního zaměstnání nemusí být tedy ani politický.

Právě v tom se však, paní poslankyně Stiborová, rozcházíme, což je patrno z vašeho vystoupení na zasedání Městského výboru KSČ v říjnu 1988.

Vážená paní poslankyně, ačkoliv obsah vaší interpelaci odmítám, neznamená to, že bych nesdílel s vámi lítost nad tím, že právě vy jste byla podle zmíněného paragrafu postižena. Jsem však přesvědčen, že poctivou prací se vám podaří získat opět místa docentky a přeji vám v tomto směru hodně úspěchů. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji a prosím paní poslankyni Stiborovou k této odpovědi na její interpelaci.

Poslankyně Marie Stiborová: Vážený pane místopředsedo, pane ministře, dámy a pánové, děkuji srdečně za odpověď panu ministru Vopěnkovi na interpelaci, kterou jste nyní slyšeli. Mezitím věci celé interpelace bylo skutečnost, že § 37 vysokoškolského zákona, čili zákona 172/1990 Sb. taxativně vymezuje, jakým způsobem se postupuje nebo jakým způsobem jsou vypisovány konkursy nebo rekonkursy na vysoké škole, kde je za prvé hovořeno o tom, že vědecko-pedagogičtí pracovníci nebo pedagogičtí pracovníci a vědečtí pracovníci, kteří v konkursu nevyhovují, mohou být propuštěni.

Když se na mě obraceli členové akademické obce nejen z přírodovědecké fakulty, ale i z jiných vysokých škol, zjistila jsem společně ještě s dalšími odborníky, že docházelo k diskrepancím k naplňování tohoto paragrafu vysokoškolského zákona. K tomu také byla směřována moje interpelace, abych se dozvěděla, jakým způsobem je zákon, který byl projednáván ve výboru zde, v České národní radě, a Česká národní rada se také aktivně podílela na vytváření tohoto zákona z loňského roku, jakým způsobem je tento zákon naplňován. Sdílím názor pana ministra Vopěnky, že vysoké školy skutečně získaly autonomii, kterou mají, a je to také správné, ale pokud jde o to, jakým způsobem je prováděn nebo vykonáván zákon jako takový na vysokých školách, existuje jistě kromě nestranných soudů, prokuratur i instance jako je ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které má určitou pravomoc, některé věci v těchto záležitostech prošetřit.

Bylo odpovězeno panem ministrem Vopěnkou tak, jak jsme slyšeli, protože to byla odpověď bývalého děkana, pana doc. Kořínka. Už v samotné odpovědi, kterou jsme slyšeli a kterou bych ráda dostala písemně, protože bychom potom mohli vyjasnit některé jemné diskrepance, ke kterým tam dochází, je okolnost skutečně taková, že odpovědi jsou nepřesné a právě na tato fakta jsem upozorňovala. Jestliže dostávám odpověď přímo z instituce, na kterou byla směřována interpelace, nemohu v tom případě považovat odpověď za objektivní.

Proto bych prosila skutečně pana ministra Vopěnku, aby se k této záležitosti ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vrátilo s tím, aby byl přešetřen výkon tohoto zákona a aby byla tato záležitost objektivně posouzena. Musím s velkou lítostí říci, že v tomto případě nesouhlasím s odpovědí pana ministra Vopěnky. Děkuji vám.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji, paní poslankyně. Znamená to, že ČNR bude hlasovat o návrhu usnesení, jímž v intencích paní poslankyně, jejíž interpelace se vystoupení týkalo, jímž tedy nesouhlasí s odpovědí na interpelaci pana ministra Vopěnky.

Ptám se tedy, kdo je pro to, aby bylo přijato usnesení v tom smyslu, že ČNR nesouhlasí s odpovědí na interpelaci, nechť zvedne ruku. 25 Děkuji.

Kdo je proti? 55 Děkuji.

Kdo se zdržel hlasování? 32 Děkuji.

Návrh usnesení, jímž ČNR nesouhlasí s odpovědí na interpelaci, nebyl přijat.

Pane ministře, přejete si ještě vystoupit k dalším interpelacím nebo v jiné souvislosti? (Ne.) Děkuji. (šum v sále) Měl jsem zato, že tuto procedurální otázku jsme již vyřešili, že není třeba hlasovat o opačném gardu. Je někdo jiného názoru?

Poslanec Čestmír Hofhanzl: Hovořil z místa - nesrozumitelné. Vznesl dotaz, zda bude k tomuto rozprava.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji, nicméně dokončeme procedurální otázku. Je třeba hlasovat o opačně položené otázce, že ČNR souhlasí s odpovědí na interpelaci? Domnívá se někdo, že je to nutné? (ano)

Kdo je pro to, aby Česká národní rada přijala usnesení, jímž vyjádří souhlas s odpovědí pana ministra Vopěnky na interpelaci paní poslankyně Stiborové, nechť zvedne ruku. 69

Kdo je proti? 21

Kdo se zdržel hlasování? 16 Děkuji.

Toto usnesení tedy bylo přijato. Faktem zůstává, že podle posledního součtu je přítomno v jednací síni 106 poslanců. Přál si vystoupit pan ministr Dejmal.

Ministr životního prostředí Ivan Dejmal: Vážený pane předsedající, vážení poslanci, pan předseda vlády Pithart mě požádal, abych odpověděl na otázku pana poslance Budínského vznesenou na 17. schůzi ČNR. Jedná se o otázku, jak je plněno usnesení 287 české vlády z roku 1990 o ozdravění životního prostředí v Severočeském kraji, protože jsou signály, že toto usnesení v některých bodech není plněno a vzhledem k situaci v naší ekonomice ani dost dobře plněno být nemůže. Ptám se, zda vláda pracuje na aktualizaci tohoto usnesení. Vláda, když zjistila, že přesunem kompetencí a změnou kompetenčního zákona ve federaci došlo oproti přijatému usnesení z listopadu 1990 ke změně kompetencí těch, kteří jsou za splnění jednotlivých úkolů stanovených v tomto usnesení odpovědni, přistoupila k projednání této otázky a od konce února se zabývala revizí tohoto usnesení v tom smyslu, že se řeklo, že je nutné splnit všechny věcné úkoly a pouze hledat jiné cesty k jejich naplnění, když se uvažovaná cesta již nedá realizovat.

Česká vláda k tomu přijala usnesení 13. března 1991, kterým uložila ministru životního prostředí a ministru hospodářství ve spolupráci s ministerstvem zemědělství a výživy a s místopředsedou české vlády panem Vlasákem zpracovat kontrolní zprávu o plnění úkolů z usnesení vlády a návrh na aktualizaci souboru opatření k ozdravění životního prostředí Severočeského kraje. Na tomto usnesení se intenzívně pracovalo, účastnil se toho zmocněnec předsedy vlády ČR, pan ing. René Pisinger, který byl do této funkce jmenován po dohodě s pánevním Ekofórem. Materiál byl dán do meziresortního připomínkového řízení, vyrovnání s tímto meziresortním připomínkovým řízením proběhlo přes právě uplynulý víkend. Včera byl tento materiál dán do vlády a bude s největší pravděpodobností projednán na zítřejším zasedání vlády.

Pan poslanec si přál, abychom mu na jeho otázku odpověděli písemně. Učinili jsem tak, ale mohli jsme tak učinit až dnes, protože přílohou odpovědi je právě návrh kontrolní zprávy o plnění úkolů a usnesení vlády České republiky a návrh na aktualizaci souboru opatření k ozdravění životního prostředí, který bude zítra projednáván. Písemnou odpověď jsem dnes panu poslanci předal, byla také poslána České národní radě, takže bude rozmnožena a dostanou ji všichni poslanci. Teď ji přečtu, abyste se k ní mohli ještě v předstihu vyjádřit, protože mě pan premiér požádal, že je to věc tak důležitá, že nesnese odkladu:

Vážený pane poslanče, k vašemu dotazu vznesenému na 17. schůzi ČNR ve věci plnění usnesení vlády 287/90 z 2. listopadu 1990 o stavu prací na jeho aktualizaci vám sděluji, že vláda České republiky se kontrolou tohoto usnesení zabývala v průběhu letošního roku opakovaně s tím, že uložila provádět pravidelné kontroly jeho plnění vždy v dubnu, v červenci a v listopadu. Dále vláda České republiky uložila na svém jednání dne 13. března 1991 aktualizovat soubor opatření zejména v návaznosti na přesun kompetencí mezi orgány federace a národních republik vzniklý přijetím novely ústavního zákona o československé federaci. V souladu s tímto usnesením vlády zpracovalo ministerstvo životního prostředí České republiky materiál Kontrolní zpráva o plnění úkolů z usnesení vlády ČR č. 287/90 a návrh na aktualizaci souboru opatření k ozdravění životního prostředí Severočeského kraje, který obsahuje specifikaci již splněných úkolů, aktualizaci úkolů, které odpovídají působnosti a pravomocem jednotlivých ústředních orgánů státní správy v souladu s postupem hospodářské reformy, a návrh materiálu do vlády ČSFR obsahující úkoly v kompetenci federální vlády. Materiál byl zpracován spolu se zmocněncem předsedy vlády ČR pro otázky životního prostředí v pánevní oblasti severních Čech, panem ing. René Pisingerem a byl projednán s přednosty okresních úřadů a Ekofórem pánevní oblasti. Zpracovaný materiál byl předložen vládě České republiky k projednání. Vzhledem k tomu, že obsahuje v podstatě odpověď na váš dotaz, dovoluji si jej předat v příloze. Zároveň bude zmíněný materiál předán po odsouhlasení českou vládou i ostatním poslancům ČNR za území bývalého Severočeského kraje, protože v tomto materiálu najdou odpověď na otázky, které jim jejich voliči kladou.

Tolik odpověď na interpelaci pana poslance Budinského učiněnou na premiéra České republiky na 17. schůzi ČNR.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Pan poslanec Budinský není přítomen.

Poslanec Tomáš Ratiborský: Byl jsem požádán poslancem Budinským o to, aby sněmovna rozhodla, že usnesení k této interpelaci bude přijímat na příští schůzi, až bude pan poslanec Budinský přítomen.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Vzhledem k tomu, že pan poslanec není přítomen a pan ministr Dejmal sdělil, že odpověď na interpelaci bude předána písemně, myslím, že je to požadavek rozumný.

Ministr životního prostředí Ivan Dejmal: Souhlasím s tím, jen jsem považoval za důležité, aby tato věc z e odezněla. Mám ještě odpověď na interpelaci pana poslance Kozla ve věci domků Start z panelů vyrobených v Prefě Hýskov.

Interpelace se dotýká závažného problému, který mohl být otevřen až teprve po roce 1989, do té doby všechny informace o radiaci byly utajovány. Týká se to radiace v obytném a pobytovém prostředí.

Radiace se v obytném prostředí objevuje trojí cestou - z geologického podlaží vody nebo ze stavebního materiálu. Ze stavebního materiálu je to buď ze stavebního kamene nebo ze stavebních prefabrikátů vyráběných z radioaktivních materiálů. Speciálním případem tohoto postupu je právě Prefa Hýskov. I mnoho jiných domů bylo postaveno z takovýchto materiálů, ale bylo to prováděno"bona fide," tj. nebylo známo, že stavební materiál je radiokativní. U Prefy Hýskov to známo bylo. Orgán státní správy uložil zákaz výroby panelů v Prefě Hýskov, jenže neprováděl kontrolu plnění svého příkazu - a tady je zanedbání státního orgánu.

Jak pan poslanec uvedl, od roku 1956 do roku 1983 se zde vyráběly stavební dílce, ze kterých byly stavěny především rodinné domky Start a ještě některé panelové domy v Praze a Stochově. Celkově tam bylo vyprodukováno materiálu, z něhož by bylo postaveno 3.5 tisíce domků Start. Bylo jich postaveno 2 tisíce, z toho 1 500 podle měření vykazuje míru radioaktivity, která přesahuje hygienické normy.

Byla tady námitka, že ministerstvo životního prostředí postupuje v této věci liknavě. Chtěl bych zde říci, že to bylo právě ministerstvo životního prostředí, které celou otázku otevřelo a které si nechalo uložit vládním usnesením tento úkol. V dubnu jsme předložili zprávu o řešení radiační situace v obytném prostředí. To je odpověď na první otázku - kdo to byl, kdo vyhodil návrh zákonného opatření ČNR na odškodnění majitelů domků Start. Byl předložen materiál, který obsahuje tento návrh legislativní úpravy.

Byl ovšem posouzen legislativní radou vlády jako v rozporu s ústavou a s ostatními přijatými zákony. Toto zákonné opatření ukládalo obcím povinnost vykoupit tyto rodinné domky. Samozřejmě, že stát nemůže obcím takovouto povinnost uložit a i kdyby jim dal na to peníze, na výkup domků, nemá žádné právo vnutit tyto domky obcím do vlastnictví, aby se o ně staraly, třeba jako o skladové prostory nebo aby je nakonec demolovaly. K tomu tedy stát žádné zmocnění nemá.

Ovšem vláda České republiky neřekla, že se své povinnosti, kterou přebrala, aby se dodržela kontinuita státu před rokem 1989, zříká. Škodu, kterou utrpěli občané tím, že se nastěhovali do těchto domků, že by jim nenahradila. Uložila ministerstvu životního prostředí, aby vyčíslilo konkrétní náklady na řešení situace. Ne také všechny domky mají stejnou radiaci, v některých lze provést úspěšně asanační opatření, v některých nelze. Zde je třeba přesně stanovit, o jaké náklady jde, které domky se musí vykoupit a případně i zdemolovat a jaká nákladná opatření budou tedy provedena. Toto má být předloženo vládě v době co nejkratší. Naše ministerstvo se touto situací spolu s radonovou komisí a se sdružením občanů, majitelů domků Start, zabývá a hodlá předložit vládě do konce června finanční odhad odškodnění, které představuje tato situace a chce navrhnout postup splácení těchto peněz, protože na to stát nemá a nemá ani tak velkou rozpočtovou rezervu, aby to mohl učinit hned nebo během roku. První odhad říká, že by toto odškodnění mělo být rozloženo minimálně do 5 let.

Tím jsem odpověděl na druhou otázku, jak se to bude jinak řešit, když ne zákonným opatřením ČNR, i na třetí otázku o termínu, v jakém se to bude dělat. Do konce června hodláme předložit materiál do vlády.