Česká národní rada 1990 – 1992

To je ovšem rovina obecná. Konkrétní návrhy opatření však mohly být řešeny i v tak krátké době jako je 6 měsíců od vyhlášení programu vlády. Například otázka přehodnocení statutu fondu ochrany ovzduší a vodního hospodářství, zrevidování respektive úplné zrušení fondu pro zúrodnění půdy, které by vytvořilo podmínky pro založení regionálních fondů životního prostředí.

Dále je to problematika provázanosti činnosti jednotlivých ministerstev. Například ministerstvo školství může na základě známých skutečností vyhlásit v postižených oblastech jarní prázdniny v době inverzních stavů. Místo - podle mého mínění - neúčelně vyplácených 2000 Kčs stabilizačních příspěvků poskytnout dodatkovou zdravotní dovolenou v čase výše uvedených dětských prázdnin.

Doporučil bych v resortu ministerstva průmyslu okamžitě zavést ekologickou daň na výrobky s neuspokojivými ekologickými parametry při výrobě, spotřebě a užití. Často slyšíme, že ekonomická reforma vlastně začne až budou takzvaně podniky padat. Mluví se, že není ekonomicky únosná výrobní náplň, a já se ptám, kde je však produkce pro zlepšení stavu životního prostředí, například plynové kotle, ventily či stavební materiál s lepšími izolačními vlastnostmi nebo měřicí technika.

Zcela věcně se nabízí řešení použití poplatků za zatížení prostředí. Náhrady ekologických škod by měly v prvé řadě odškodňovat poškozené. Teprve na druhém místě mohou být použity na opatření pro ekologizaci. Tento přístup však ve zprávě a v předložených materiálech nenalézáme.

Považuji za nutné upozornit na jednu velice závažnou věc. Ministerstvo životního prostředí ČR předložilo vládě samostatný program ozdravění postižených oblastí v Severočeském a Severomoravském kraji, jehož realizace v letošním roce je podložena uvolněnou částkou jedné miliardy pro každou oblast. Vláda tento materiál svým usnesením číslo 287 a 313 loňského roku schválila. To je jistě pozitivní věc, i když v plné míře nepokrývá potřeby. O to více vystupuje do popředí otázka užití vlastních finančním prostředků.

Mluvím na tomto místě o setkání premiéra pana Pitharta se starosty severočeského regionu. Nemohu souhlasit, aby v této částce se jakkoli zrcadlil rozpor z krácení rozpočtu o 1 % okresním úřadům. V souvislosti s tím, co jsem ve svém příspěvku řekl, musím konstatovat, že plnění programového prohlášení vlády v této oblasti mě neuspokojuje. Děkuji.

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Děkuji panu poslanci Žižkovi. Prosím pana poslance Adámka a připraví se pan poslanec Vladimír Čech.

Poslanec ČNR František Adámek: Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, kolegové a kolegyně, strategie hospodářské a sociální politiky vlády ČR má vést ke všeobecné prosperitě naší země. Zatím mám však pocit, že plnění vládního scénáře ekonomické reformy přináší rychlý pokles výkonnosti naší ekonomiky a za druhé výrazný pokles životní úrovně našeho obyvatelstva.

Mnohé nám má dopomoci řešit zřejmě příliv zahraničních úvěrů. Ty se ale musí za nějaký čas splácet včetně úroků. A na to naše společnost musí mít, jinak se může naše společnost dostat do situace Polska, které si při nízké výkonnosti ekonomiky musí půjčovat další prostředky na splácení starých dluhů. V této souvislosti bych se chtěl připojit k dotazu, který zde už padl ohledně půjček od Mezinárodního měnového fondu. Myslím, že by tento poslanecký sbor mělo zajímat a bylo by žádoucí, abychom věděli a byli seznámeni s konkrétními podmínkami, za kterých nám byly úvěry poskytnuty. A zároveň současně s tím, jak chce vláda tyto podmínky naplňovat. Jde o miliardové úvěry v amerických dolarech, a protože tento dluh budeme splácet všichni, měli bychom znát podmínky, za jakých jsou nám tyto prostředky poskytovány a jakým způsobem vláda chce tyto prostředky investovat.

Jestliže vycházím z faktu, že úvěr od Mezinárodního měnového fondu nám byl poskytnut při úrokové sazbě 9 % a doba splatnosti je 5 let s tříletým odkladem splátek, znamená to, že do tří let bychom měli mít natolik fungující hospodářství, abychom tyto závazky byli schopni aspoň začít plnit. Se stávající strukturou našeho průmyslu to zřejmě možné nebude. Zatím však vláda nebyla schopna předložit svoji představu, jakým způsobem hospodářství České republiky chce restrukturalizovat. Která odvětví podpořit, která rozvíjet a hlavně v kterých regionech, a která pochopitelně utlumovat. Nemám teď na mysli deklarativní prohlášení, ale jasný a cílevědomý program. Vím, že slova jako - plánování a zasahování státu do oblasti ekonomiky nejsou vzhledem k předlistopadovému období populární, ale myslím si, že nechávat vše na všemocném a všeregulujícím pánu jménem Trh, je přinejmenším lehkomyslné. Vždyť konec konců i jeden z tvůrců západoněmeckého hospodářského zázraku kancléř Erhardt věděl, že čistá tržní ekonomika v podstatě nefunguje a pomocí nástrojů hospodářské politiky je ovlivňoval.

S touto problematikou úzce souvisí, ba přímo navazuje státní politika zaměstnanosti. Co je platné, že jsme si dali do § 1 odst. a zákona ČNR O zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti mimo jiné - cituji: "zpracování prognóz a koncepcí zaměstnanosti, jakož i programu pro další pracovní uplatnění zaměstnanců při velkých strukturálních a organizačních změnách" konec citátu, když se tyto úkoly v podstatě neplní. Je zbytečné stále dokola hovořit o tom, že lidé se budou muset rekvalifikovat a v té souvislosti ukládat úkoly okresním pracovním úřadům a tlačit na podniky k zajištění tohoto úkolu rekvalifikace, když vláda nevytváří ani základní podmínky z hlediska restrukturalizace a tím následně i rekvalifikace.

A na závěr mi dovolte, abych citoval část prohlášení vlády České republiky, které přednesl pan premiér Pithart. Cituji: "Vycházíme ze základní teze moderní Evropy, že hospodářská politika musí být zároveň i politika sociální. Bez respektování tohoto principu by radikální ekonomické kroky nevedly ke stanoveným cílům". Konec citátu. Jsem přesvědčen, že záchranná sociální síť tak, jak byla konec konců nám všem předložena, zdaleka nenaplňuje smysl základních tezí moderní Evropy o sociální politice. Děkuji vám. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Děkuji panu poslanci Adámkovi, prosím pana poslance Čecha, připraví se pan poslanec Válek.

Poslanec ČNR Vladimír Čech: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jako člen výboru pro vědu, vzdělání a kulturu chci zareagovat na zprávu o činnosti ministerstva kultury, kterou jsme kromě jiných zpráv obdrželi včera. Dlouho jsme o tom mluvili ve výboru a dospěli jsme patrně k podobnému závěru jako většina z vás u zpráv jiných ministerstev, že tato zpráva je maximálně nekonkrétní, že prakticky se dá z ní vyčíst jenom minimum aspoň něčeho, co by vůbec bylo nějakým záchytným bodem pro obrázek o činnosti příslušného ministerstva.

Chci se přece jenom o některých věcech, na které jsme ve výboru narazili zmínit maličko konkrétněji. Situace českého filmu. Českému filmu měla být delimitována částka 160 mil. Kčs, ale jakousi administrativní chybou na úřadu místopředsedy federální vlády Mikloška, tato částka zmizela. Mně osobně zajímá podíl českého ministerstva kultury na této, v podstatě osudové chybě, která může vést ve svých důsledcích k likvidaci českého filmu. Pikantní pro mě je, že u filmu slovenského k podobné administrativní chybě nedošlo a ten dotaci dostal.

Druhá věc, o které se musím jen velice letmo zmínit, už se o tom zmínil kolega Koháček, kritická situace českého knižního trhu. Zajímá mě na tom to, že příslušný odbor ministerstva kultury na tuto situaci pozdě zareagoval a nechal to v podstatě dospět tam, kde to je.

Další věc je nespokojenost památkářů s činností příslušného odboru na ministerstvu kultury. Zajímalo by mě, jaký je podíl ministerstva kultury na neřešení možnosti odpisu ze základu daní na kulturu, který v podstatě pro kulturu také může mít naprosto katastrofální důsledky v situaci, v jaké se nalézáme.

Dále mě znepokojuje, a to nejenom mě, neexistence zákona o kultuře, ať už o kultuře vcelku, nebo jednotlivých částí kultury. Mluvilo se o tom, že se přijme zákon o kultuře jako celku, v podstatě již existoval text návrhu, který však byl ztažen a od té doby se neděje v podstatě, alespoň pokud já vím, nic. Nějaký zákon kultura nutně potřebuje.

Další problém, který je v oblasti divadelnictví velmi závažný, je problém prakticky nezvladatelného kolosu Národního divadla, které se svými dvěma tisíci zaměstnanci v podstatě žije na úkor dalších a mnohem kvalitnějších divadel, což vede v podstatě k osudové nerovnováze v této oblasti.

Mohl bych pokračovat dále, ale nechci vás zdržovat. Samozřejmě, abyste mému vystoupení dobře rozuměli, nechci tady napadat přímo ministra kultury. Vím, v jakém stavu v podstatě jak předchozí ministr kultury Lukeš, tak nynější ministr Uhde toto ministerstvo zdědili, ale myslím si, že chyba je v aparátu ministerstva, které práci tohoto útvaru často až nepochopitelně brzdí. Vede to k neobyčejné pomalosti práce ministerstva kultury, kterou veřejnost už bere jako nezájem vůbec o kulturu jako celek. Myslím si, že tam někde by se nabízelo řešení, jestliže něco nefunguje a mám na mysli teď samozřejmě i ty příslušné odbory, je třeba se zamyslet nad tím, jestli lidé, kteří jsou tam zaměstnáni, mají na svých místech co dělat. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Děkuji panu poslanci Čechovi, prosím pana poslance Válka, připraví se pan poslanec Ježek.

Poslanec ČNR Alois Válek: Vážený pane předsedající, vážená části vlády, dovolte, abych vám přečetl stanovisko Meziparlamentního klubu demokratické pravice k návrhu na dopis SNR, ohledně spolkového uspořádání ČSFR.

1. K vyslovení takového apelu je nezbytné, aby byl podložen obecním souhlasem české a moravskoslezské veřejnosti, který se projeví v postoji poslanců ČNR. Ve veřejnosti je tato otázka pouze nahodile vyslovována, ale k relevantnímu stanovisku má daleko. S představami o názorech poslanců ČNR se dosud neodpovědně spekuluje. Navíc se naskýtá otázka, zda rozhodnutí o variantě spolkového uspořádání v celé ČSFR je v kompetenci tohoto sboru.

2. Relevantní stanovisko by předpokládalo, že orgány sněmovny, způsobilé k věcnému jednání, tedy její výbory, tuto zcela zásadní problematiku projednají. To se zatím nestalo.

3. Některé kluby dnes přesto navrhovaly určitá věcná řešení. Naskýtá se pak otázka, nakolik spočívá motivace takových stanovisek v politickém konjukturalismu a nakolik ve věcném a argumenty podloženém postoji.

4. To, co zejména chybí a čím je příznačný současný stav je to, že věcná diskuse na půdě ČNR dosud v dostatečné míře neproběhla. Zákonodárný sbor, který by zaujal stanovisko za takovéto situace by se podle našeho názoru zpronevěřil své roli. Opakujeme, věcný střet argumentů se dosud nekonal.

5. Není jiné cesty než tento proces parlamentního rozhodování ihned zahájit. Navrhujeme proto vzájemná jednání všech politických klubů jak společně, tak formou dohadovacích skupin k novému, územně správnímu členění České republiky.

V této věci jsme připraveni iniciativně předložit vlastní koncepci řešení těchto otázek. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Děkuji panu poslanci Válkovi, prosím pana poslance Ježka, připraví se pan poslanec Líbal.

Poslanec ČNR Josef Ježek: Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci, já bych onen koncepční návrh přednesl, ale ještě před tím bych chtěl upozornit na jednu věc. Já díky své profesi mohu být rád, že konečně tato problematika lokální demokracie, samosprávy, regionální politiky atd., konečně se stala tím politikem prvního řádu, které je v normálních demokratických zemích.

Zde bych jen připomněl příčiny odstoupení britské premiérky paní Tatcherové. Jedním z rozhodujících faktorů zřejmě bylo její rozhodnutí a prosazování místní daně z hlavy. To znamená, že tyto složité problémy často rozhodují o osudu vlád.

K našemu koncepčnímu stanovisku bych chtěl říci, že jde o text, který je starý zhruba dva měsíce. Ukazuje to, že skutečně nejsme, domnívám se, dosti připraveni na to, abychom mohli v této velice závažné otázce rozhodnout.

Pokud se týče územně správního uspořádání a státoprávního řešení ČR a regionální politiky, chceme zdůraznit, že vůdčí ideou územně správního uspořádání je racionální výkon státní správy na jedné straně a maximální uplatnění samosprávy na druhé straně. Přitom nelze oba principy chápat jako zcela protichůdné. Jejich dvojkolejnost je v demokratickém systému do značné míry výrazem společného zájmu státu a obce. Jsme svědky často toho, že se snaží leckdo stavět zájmy obcí proti zájmům státu a opačně.

Státní správa provádí výkon a ochranu právního řádu a spolu se samosprávou na příslušné úrovni, obojí pod demokratickou kontrolou, zajišťuje sociálně ekonomický rozvoj v podmínkách smluvního společenství v prostředí politické a hospodářské svobody.

V současné době se ovšem územní správa v ČR jeví jako dosti ochromená. Nová legislativa, zrušení KNV, potíže okresů, dezintegrace obcí (v ČR přibylo 1600 obcí, na počátku jich bylo 4150) a jejich nová politická reprezentace a celková ekonomická a sociální nejistota, to vše velice oslabuje jak výkon státní správy, tak reálné fungování samosprávy.

V takovéto atmosféře, prosycené navíc řadou naivních očekávání a falešných mýtů typu samofinancování (mám na mysli např. samofinancování obcí), je zapotřebí rozhodného politického kroku, který by úsek státní správy stabilizoval a nastínil zároveň srozumitelnou filozofii dalšího postupu této reformy.

Proto ve sféře státní správy podporujeme radikální decentralizaci, jejímž cílem je přiblížit výkon státní správy občanům mj. respektováním přirozených územních vazeb. Těmto požadavkům - podle našeho mínění - odpovídá zřízení cca 350-450 pověřených obecních úřadů, na něž bude přenesena značná část působnosti okresů. Tím zároveň vzniká prostor pro bezbolestné přehodnocení dnešní okresní úrovně, která zůstává patrně nejproblematičtějším článkem celého správního systému ČR. Kde jsou, ať již úmyslně či z neschopnosti, často fixovány přežité metody řízení a správy.

Reforma územně správního uspořádání ČR by logicky měla směřovat k nové organizaci státní správy i samosprávy na regionální úrovni, neboť ani rušené kraje ani současné okresy nepředstavují hlediska přirozených územních vztahů vhodné správní celky 2. stupně.

Tomuto účelu, a to jak z hlediska prostorové organizace, tak i z hlediska organizace celé správní soustavy, což dokládají četné zahraniční zkušenosti (máme o nich dosti dobrý přehled), by patrně nejlépe odpovídalo členění ČR na oněch často zmiňovaných 20-30 regionů, v jejichž samosprávné či přenesené působnosti by byl v prvé řadě všestranný regionální rozvoj a dále v různé míře např. péče o životní prostředí, územní plánování, správa na úseku školství, zdravotnictví, kultury, sociální zabezpečení, politika zaměstnanosti atd.

Lze zároveň předpokládat, že některé pravomoci by mohly být na tento stupeň dobrovolně delegovány zdola, tj. obcemi v rámci racionalizace samosprávy. Jednoduše řečeno, znamená to vytváření svazků obcí odzdola, což např. vzniká i v oblasti velice exponované Severočeské hnědouhelné pánve. Problém je v tom, že se jedná o zájmové sdružení obcí, nikoli svazek, což jsme zatím legislativně neumožnili.

Regiony v daném počtu a odpovídajícím rozsahu jsou zároveň patrně nejvhodnějšími jednotkami pro celkovou regionální politiku v rámci ČR, to je sociální a ekonomickou politiku regionů, reagující na hloubku problémů jednotlivých oblastí, na různou úroveň jejich rozvoje, na ekologickou situaci atd.

Cílem této politiky by neměla být pouze kompetenční opatření, což by vyústilo znovu v neefektivní přerozdělování, ale především opatření stimulativní směřující k mobilizaci vnitřních rozvojových zdrojů oblastí, především v určitých oborech činnosti, nejen tedy výrobní specializace, ale i nevýrobní aktivity (např. cestovní ruch, lázeňství atd.) a podněcování celkového podnikatelského klimatu v těchto oblastech.

Chtěl bych tímto doložit, že všeobecné nadšení nad tím, jak jsme se shodli, že zemské zřízení samo o sobě je východiskem z této situace, tomu tak není, tímto východiskem není, ale třeba chápat problematiku v celé komplexnosti. Tím chci navázat na stanovisko, které zde přednesl kolega Válek.

To, co jsem zde přednesl, však vůbec nevylučuje jak eventuální zavedení zemského zřízení, není ani v rozporu s eventuálním spolkovým uspořádáním celého Československa. Jde o to, že musíme být připraveni na to, ve shodě se stanoviskem vlády, abychom zabránili nesprávnému, zhoubnému zavedení další státoprávní duality v rámci ČR. Pokud uzákoníme unáhleně dvě země a nastane situace, že zůstaneme jako samostatná ČR dovedete si představit, o co jde.

Opět se musím zmínit o oné alternativě tzv. kombinované, která vůbec nevylučuje zemskou samosprávu. Zároveň považujeme za vhodné vytvoření tří zemí - České, Moravské a Slezské. Zásadně považuji za nesprávné, aby Čechy byly rozděleny na dva zemské celky. Postavení Prahy lze řešit jinak, i když to není jednoduché. Přičemž tyto země by mohly mít charakter dobrovolných samosprávných svazků jednotlivých oblastí s funkcemi vyjadřujícími společné zájmy příslušných regionů. Vymezení oněch zemských samosprávných svazků by pochopitelně, tak jak to jde, mělo být přizpůsobeno historickým hranicím. V zemích by zároveň mohly být zřízeny expozitury celorepublikových orgánů (mohly by se jmenovat i Zemský úřad), ale důležité je, že by neměly představovat v této variantě zvláštní stupeň rozhodování. Takto by byla spojena jednoduchost regionální správy s předností správy zemské v duchu rozumného decentralizačního trendu.

Za nepřijatelnou považujeme koncepci zemí, jakožto dalšího, to je třetího zákonodárného stupně - federace, republiky, země - případně s vládami a přebujelým výkonným aparátem v případě, že bude i nadále existovat federace obou republik, České a Slovenské.

K zásadním změnám v této oblasti je třeba přistoupit objektivně podloženými argumenty na základě odborné i veřejné diskuse.

Jedině tak lze tlumit zbytečné partikulární emoce a čelit politickým tlakům, motivovaným často osobními ambicemi protagonistů. Věřím, že naznačená koncepce územní správy může být široce přijatelná a během několika málo let může vést k vybudování přehledného a výkonného správního systému, schopného unést tíži nelehkého reformního období. Může přispět i k obnovení samosprávy a lokální demokracie na více úrovních. A nyní bych chtěl ještě připojit několik mých osobních poznámek k dané problematice. Problémem - zdá se - je otázka Brna a jeho všestranného rozvoje. Tento materiál ministerstva financí dokazuje, že ministerstvo financí si v podstatě neví rady se způsobem financování okresů a měst v úplně jiných podmínkách, než byly doposud. Nebudu zde přednášet o metodice komparace okresů a měst. Domnívám se, po několika rozhovorech s primátorem města Brna a s odvoláním na stanovisko primátorů měst Brna, Plzně a Ostravy, že bychom mohli učinit tento krok:

Navrhuji, abychom urychleně novelizovali zákon o obcích a okresních úřadech, aby statutární města Brno, Ostrava a Plzeň měla skutečné postavení statutárního města, to je, aby tam byl zrušen okresní úřad. Tato města by měla mít magistráty jako Praha a byla by řízena přímo vládou. Jejich primátoři to požadují a chtějí to nadále uplatňovat. Je to krok, který můžeme okamžitě ve velice krátké době provést.

Dále bych se chtěl ještě zmínit o problematice zákona o majetku obcí. Pan ministr financí mě rovněž přesvědčil svou odpovědí, že si skutečně neuvědomuje celou hloubku tohoto problému. Ministerstvo financí v létě připravilo ve spolupráci se Svazem měst a obcí návrh zákona o majetku obcí, a to zcela v duchu komunální cesty ke komunismu. Říkám to s plným vědomím toho, co jsem řekl. (Slabý potlesk.) I když tento návrh poměrně velkou většinou hlasů prošel výborem pro územní správu a národnosti, našly se naštěstí jiné výbory ČNR a našli se poslanci FS, kteří tento zákon zamítli.

Co se ale stalo? Zákon o majetku obcí chybí. Nebyl vymyšlen a předložen takový návrh zákona o majetku obcí, který by měl restituční charakter, který mohl už v průběhu minulého roku legislativně upravit návrat toho majetku obcí, který jim kdysi patřil. A nyní jsme ve velice komplikované situaci, kdy tento zákon váže na dalších pět částečně schválených a částečně neschválených privatizačních a transformačních zákonů. Kombinují se tam oba dva principy, jak transformační, tak restituční.