Česká národní rada 1990 – 1992

Předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová, místopředsedové České národní rady Michal Kraus a Zdeněk Malík a 172 poslanců České národní rady.

Členové vlády České republiky: předseda vlády Petr Pithart, místopředseda vlády Milan Lukeš, ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj Karel Dyba, ministr financí Karel Špaček, ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci Tomáš Ježek, ministr výstavby a stavebnictví Ludvík Motyčka, ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Vopěnka, ministr kultury Milan Uhde, ministr práce a sociálních věcí Milan Horálek, ministr zdravotnictví Martin Bojar, ministr spravedlnosti Leon Richter, ministr vnitra Tomáš Sokol, ministr zemědělství Bohumil Kubát, ministryně obchodu a cestovního ruchu Vlasta Štěpová, ministr státní kontroly Bohumil Tichý, ministr životního prostředí Bedřich Moldan, ministr strojírenství a elektrotechniky Miroslav Grégr.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážená vládo České republiky, dovoluji si vás přivítat na dnešní schůzi, která byla včera přerušena a hned na začátku chci poprosit o změnu programu.

Včera jsme začali projednávat bod 4 - odpovědi členů vlády na interpelace, otázky a podněty poslanců České národní rady na členy vlády České republiky. Doporučovala bych dokončit tento bod až po projednání bodu 5, kterým je návrh na vydání usnesení, jímž má Česká národní rada navrhnout Federálnímu shromáždění přijetí tzv. kompetenčního zákona. K této žádosti mne vede skutečnost, že bude případně k tomuto bodu nutná přítomnost pánů ministrů a paní ministryně, tak jak jsou zde všichni kompletně přítomni a navíc důležitost tohoto bodu.

Prosím proto, abyste o změně hlasovali. Kdo souhlasí se změnou programu, tak jak jsem nyní navrhla, prosím, ať zvedne ruku (143 hlasů) . Kdo je proti? Nikdo. Kdo se zdržel hlasování? (10 hlasů) . Děkuji.

Návrh na změnu programu byl tedy přijat.

Přikročme tedy k projednávání bodu

jímž je návrh na

Uvedený návrh jste obdrželi jako sněmovní tisk 98A a byla k němu rozdána společná zpráva výborů jako sněmovní tisk č. 114.

Návrh odůvodní pan poslanec Petr Pithart. Prosím, aby se ujal slova. .

Předseda vlády ČR Petr Pithart: Vážená paní předsedkyně, vážené poslankyně a vážení poslanci, vážená Česká národní rado, předstupuji před vás s vědomím mimořádné odpovědnosti, abych odůvodnil návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci. Tento návrh vláda České republiky zaslala České národní radě a současně doporučila, aby jej předložila orgánům Federálního shromáždění .

Pro přehlednost jednotlivých kroků řeknu:

1. První úvahy o tom, že vztahy federace a republik, jakož i vztahy obou republik mezi sebou, je potřeba ustavit na nové ústavní základy, zazněly na jednání vlády České republiky a vlády Slovenské republiky v dubnu letošního roku ve Lnářích v souvislosti s problémy dotýkajícími se mimořádně citlivé otázky hospodaření s rozpočtovými prostředky. Obě vlády se tehdy jednoznačně shodly na tom, že cituji: "užití vytvoření zdrojů bude v kompetenci každé z obou republik" konec citátu a že - cituji: "na vůli obou národů a jejich zákonodárných sborů a vládních reprezentací budou záviset kompetence i oprávněné potřeby federace".

2. Začátkem července t.r. jste projednávali programové prohlášení vlády České republiky a dne 3. července jste jí vyslovili důvěru. V programovém prohlášení se mimo jiné uvádí: "Východiskem pro rozvoj české státnosti na principu federativního uspořádání Československa musí být Ústava České republiky. Na jejím základě a na základě Ústavy Slovenské republiky bude tvořena Ústava federace neboli federaci budou náležet takové kompetence, jaké na ni republiky ze své originální působnosti přenesou." Konec citátu.

3. Ve dnech 8. a 9. srpna 1990 se v Trenčianských Teplicích uskutečnila schůzka svolaná z podnětu federální vlády. Tato schůzka byla první ze série jednání tří vlád a znovu zdůrazňuji, jak již jsem učinil na plénu České národní rady dne 4. září 1990, kdy jsem vás informoval o zmíněné schůzce, že účelem této pracovní porady nebylo přijmout konkrétní věcná rozhodnutí - k tomu jsme nebyli oprávněni, nýbrž poradit se o zásadních přístupech, dát podněty k dalšímu jednání a dohodnout se o dalším postupu. Snad si vzpomenete na ty pasáže mého vystoupení, kdy jsem zdůrazňoval, že schůzka v Trenčianských Teplicích byla vším jiným než ne summitem.

4. Na základě dohody z Trenčianských Teplic bylo ustaveno celkem 10 skupin expertů, později byla vytvořena ještě skupina svodná, jejímž úkolem bylo posoudit a navrhnout taková řešení. která budou přijatelná nejen pro všechny zúčastněné strany, ale která zejména zaručí, že i nadále bude existovat společný stát Čechů a Slováků a všech národností žijících na našem území.

5. Ve dnech 10. a 11. září 1990 proběhlo společné jednání vlád republik v Piešťanech, kterého se zúčastnil i předseda vlády ČSFR Marián Čalfa. Na tomto jednání bylo potvrzeno, že nové rozdělení kompetencí musí být důsledkem dohody všech tří vlád a že celé snažení musí být završeno takovým návrhem, který zachová životaschopnou federaci při respektování oprávněných zájmů a potřeb obou republik. Na tomto jednání probíhala intenzívní jednání příslušných ministrů republikových vlád a současně byl zhodnocen průběh prací jednotlivých expertních skupin.

6. V průběhu října dokončily expertní skupiny svou práci a byl zpracován souhrnný materiál, který se po svém schválení ve vládách měl stát základem legislativních prací, jichž se měli zúčastnit odborníci všech tří vlád. Předpokládalo se, že tyto práce budou plynule navazovat na předcházející etapy tak, aby všechny zákonodárné sbory - tedy i vy - měly dostatek času na projednání příslušného návrhu.

O závěrech komisí bylo souhrnným materiálem informováno předsednictvo České národní rady. Od tohoto okamžiku však věci, v důsledku jednostranného postupu slovenské strany, dostaly nečekaný náraz, v důsledku čehož musela vláda České republiky jednat tak, jak jednala. Situaci, kdy hrozila vážná ústavní krize s nedozírnými politickými důsledky - omlouvám se za toto zprofanované adjektivum - totiž vláda, vědoma si své odpovědnosti za osud federace, nemohla jednat jinak.

Dovolím si tvrdit, že nebýt jednostranného postupu vlády Slovenské republiky, která najednou chtěla jednat jen s českou vládou, a nebýt nejednou málo vstřícného postupu vlády federální, která zaujímala proti republikám jakési zásadně obranářské stanovisko, že nebýt toho, konečný návrh novelizace ústavního zákona o československé federaci by byl hotov daleko dříve.

Některá jednání uskutečněná koncem října a v průběhu listopadu by se patrně nemusela konat a Česká národní rada by tak nebyla postavena do situace, aby na posouzení návrhu měla jen několik málo dní. Současně však chci zdůraznit, že vláda České republiky svým zásadovým, byť nepopulárním postojem zabránila nejhoršímu a rozhodující měrou přispěla k dosažení konsenzu tří vlád. Co se tehdy vlastně stalo. Opět pro přehlednost.

Za prvé: Naši slovenští partneři vypracovali vlastní návrh novely ústavního zákona. Dne 22. září 1990 se sešlo předsednictvo vlády České republiky, aby posoudilo vzniklý stav. Předsednictvo ve svém prohlášení konstatovalo, že návrh vypracovaný slovenskou stranou v některých případech není v souladu s dosaženými dohodami z Trenčianských Teplic a z Piešťan. Znovu potvrzuje zásadu, podle které návrh na vymezení působnosti federace a obou republik musí být důsledkem dohody tří vlád.

Dále doporučuje urychleně uskutečnit setkání předsedů republikových vlád a předsedy vlády České a Slovenské Federativní Republiky. Současně předsednictvo ve svém prohlášení výslovně uvedlo, že "vláda České republiky bude v dané záležitosti postupovat pouze na základě projednání s Českou národní radou. Teprve potom může být návrh ústavního zákona předložen k dalšímu projednání orgánům Federálního shromáždění "

Za druhé: Dne 23. října se mimořádně sešla vláda České republiky, aby posoudila slovenský návrh. V průběhu zasedání se ztotožnila se stanoviskem předsednictva vlády z minulého dne. Když bylo zasedání v plném proudu, byla vláda informována o tom, že bez předběžného jednání a domluvy část vlády Slovenské republiky, v čele s předsedou vlády panem Mečiarem, odletěla do Prahy na společné jednání s vládou České republiky. Tato skutečnost byla překvapivá a nevěstila nic dobrého. Obavy se, bohužel, potvrdily po příletu slovenské delegace, která odmítla a trvala na tom, že rozdělení působností je věcí toliko republik. Také federální vláda nejevila zprvu ochotu se slovenskou vládou jednat. Pouze stanovisko vlády České republiky - ta, mimochodem, docílila toho, že části společného jednání se zúčastnil i místopředseda vlády České a Slovenské Federativní Republiky pan Rychetský - přimělo slovenskou stranu, aby přistoupila na třístranná jednání.

Za třetí: Od 25. října probíhala jednání expertů tří vlád. V rámci tohoto jednání byla příslušnými ministry uskutečněna řada setkání, na nichž byly řešeny zásadní věcné otázky. Problémy, které zůstaly po těchto jednáních otevřeny, byly předloženy k posouzení a rozhodnutí všem předsedům vlád. Ti se řídili zásadou, že do návrhu budou zařazeny pouze nesporné věci, a že nevyřešené problémy budou prozatím odloženy. Zdůrazňuji odloženy, nikoli zamítnuty.

Za čtvrté: S návrhem novelizace ústavního zákona vzešlým po jednání předsedů tří vlád souhlasila vláda České republiky dne 7. listopadu 1990. Dne 8. listopadu pak byl návrh doručen České národní radě. Tím však celá anabáze neskončila a ani takto dohodnutý návrh, jak se proti všemu očekávání ukázalo, nebyl definitivní.

Za páté: Dne 8. listopadu 1990 již vláda ČSFR schválila dohodu předsedů vlád a k výslednému materiálu uplatnila řadu zásadních připomínek. Tak vznikla situace, která si vyžádala další obtížná jednání zakončená jednáním v Hrzánském paláci dne 13. listopadu 1990, na kterém bylo dosaženo definitivní dohody tří vlád. S upraveným návrhem pak vláda České republiky vyslovila souhlas dne 14. listopadu 1990 a dne 16. listopadu 1990 po jednání vlády ČSFR byl upravený návrh doručen České národní radě. .

Jak z výše uvedených skutečností vyplývá, snažila se Česká vláda po celou dobu jednání o kompetencích vytvořit dostatečný časový prostor pro to, aby Česká národní rada mohla návrh v klidu posoudit a přijmout odpovídající závěry. Že se tak nestalo není vina České vlády. Ta naopak vždy dbala na to, aby se když ne již předešlo, tak alespoň zabránilo vážným politickým otřesům, a současně na to, aby se dosáhlo takových řešení, která nejenom přesně vymezí kompetence federace a obou republik, ale také vytvoří předpoklady pro bezporuchové fungování životaschopné federace jako celku.

Nyní bych se chtěl velice krátce zmínit o některých věcných aspektech návrhu ústavního zákona. Nepochybuji totiž o tom, že s materiálem, včetně důvodové zprávy, jste se podrobně seznámili. Vláda České republiky nikdy nezpochybňovala ideu společné federace dvou rovnoprávných republik, proto nikdy nebylo sporu, jak by se dalo usuzovat z televizního projevu premiéra Čalfy dne 12. listopadu 1990, že v působnosti federace i nadále musí zůstat takové oblasti, jako jsou, například, zahraniční politika, obrana ČSFR, jedna měna, ochrana federální ústavnosti, jednotná devizová politika a zajišťování federálních státních hmotných rezerv. Shodný názor na tyto otázky měli i naši slovenští kolegové.

Na druhou stranu však bylo nutno zvažovat, jak napravit všechny deformace československé federace ke kterým došlo v průběhu let 1968 - 1969. Proto byl zvažován zejména rozsah působností, které musí vykonávat federace. Návrh novely ústavního zákona, který máte před sebou, opouští koncepci, podle níž se působnost dělila na výlučnou působnost federace, výlučnou působnost republiky a společnou působnost federace a obou republik.

Tato koncepce totiž nejčastěji zavdávala příčinu různým kompetenčním sporům a častým nedorozuměním. Proto návrh kategorii společné působnosti již nezná a působnost vymezuje jen jako působnost federace a působnost republik.

Návrhem se podstatně mění rozsah oblastí svěřených v hospodářské sféře do působnosti federace, přičemž se vychází z teze, že především republiky musí nést odpovědnost za vlastní sociální a hospodářský rozvoj, a hlavní snahou federace je vytvořit především podmínky pro jednotný trh. Působnost federace se proto v návrhu posouvá zejména do tvorby hospodářských koncepcí a zákonodárné činnosti.

Jako nejzávažnější změny ve vymezení kompetencí lze označit změny v hospodářské oblasti. Na jedné straně se federaci svěřují významné pravomoci, aby byl v České a Slovenské federativní republice zachován jednotný trh založený na jednotné měně, volném pohybu pracovních sil, zboží a peněžních prostředků, v jedné ústřední emisní bance a pod. Na druhé straně se však do působnosti republik přenášejí mnohé výkonné funkce.

Tak například republikám, bude náležet realizace zahraničně obchodní politiky včetně povolovací činnosti zřizování a řízení organizací pro správu dálnic, v plném rozsahu i organizací říční dopravy a dále organizací paliv, energetiky a hutnictví. Postavení republik by, podle návrhu novelizace, mělo být posíleno i tím, že se, například, značně omezují možné zásahy federální vlády do činnosti republikových vlád a dále i tím, že některé zákony dosud přijímané Federálním shromážděním, by napříště měly přijímat národní rady. Jedná se například o horní předpisy, o zákony upravující postavení církví a národností.

Vážená paní předsedkyně, vážená Česká národní rado, svým vystoupením chci jednak uvést předložený návrh a současně odůvodnit, proč Česká národní rada obdržela návrh ústavního zákona, z vašeho pohledu, pozdě. Posuďte sami, zda vláda mohla jednat jinak či rychleji. Je nyní na vás a vašem zvážení, zda přispějete k uklidnění celkové atmosféry v naší zemi. Okamžik, kdy konečně všechny tři vlády dospěly ke společnému stanovisku, bychom neměli promeškat. Obávám se však, že jde o více než jenom uklidnění celkové atmosféry v naší zemi.

Nedramatizuji - víte že to nemám ve zvyku - když řeknu, že dostane-li se do Federálního shromáždění pouze návrh Slovenské národní rady, byť podpořený stanoviskem vlády federální, bude toto shromáždění důvodně znejistěno a při své celkové politické a národně motivované zjitřenosti nemusí vůbec ústavní zákon přijmout. Pak by už události mohly dostat spád, který by znamenal více než právě jen zneklidnění celkové atmosféry v zemi. Na Slovensku mají již připravenou ústavu a myslím, že bychom nečekali dlouho na její schválení a vyhlášení.

Prosím vás přesto snažně, abyste tento předpoklad nechápali jako nátlak ze strany Slovenska, ba ani ze strany celé slovenské reprezentace. Poslední výzkumy veřejného mínění hovoří jasněji než kdykoliv předtím. Ani česká, ale ani slovenská veřejnost si ve své zdrcující většině nepřeje jiné uspořádání, než společnou republiku. Také výsledky komunálních voleb, myslím tím zejména výrazný neúspěch Slovenské národní strany, jsou sdostatek výmluvné.

Pravda, mohli byste se cítit pod tlakem způsobu jednání jednoho slovenského politika. Nebylo by, myslím, moudré, kdybyste se nechali ovlivnit stylem a rétorikou jediné, byť výrazné osobnosti. Navrhuji, abychom do té míry nebyli vztahovační. Apeluji na vaši moudrost a odpovědnost, kterou jste již tolikrát osvědčili. Nám přece nejde o prestiž, o gesto, kterým bychom reagovali na jiná gesta. To by nebyla politika, ale dětinská uraženost. Zároveň chci ale zcela upřímně říci, že byste byli špatní poslanci, kdybyste byli zcela srozuměni s tím, jak jste byli, respektive nebyli ve všech fázích jednání včas a důsledně informováni. Vaše oprávněné výhrady a kritiky na mou hlavu se snesly zejména po prvním jednání v Trenčianských Teplicích. Říkám oprávněné výhrady a kritiky ", ale zároveň si troufám vás přesvědčit, že i můj postup byl oprávněný. Kdyby byla politika konfliktem správného a nesprávného, hloupého a chytrého, mravného a nemravného, oprávněného a neoprávněného, byla by hračkou či spíše pohádkou pro dorůstající děti. Konflikty v politice, a řekl bych, že právě ty nejzávažnější a nejsilnější mají často povahu neřešitelného dilematu, které se však řešit musí. To jsou situace, kdy jediným východiskem je, že aktéři politických kontraverzí nasazují svou hlavu, riskují svou kariéru, zkrátka nesou svou odpovědnost na vrtkavý trh politické přízně a nepřízně. Řeší neřešitelnou situaci tím, že se prostě dávají všanc.

Cítím na tomto místě, že musím tlumit patos, který se mi dere do úst. Holá pravda je taková, že jsem svým jistým otálením a skoupostí na slova a patrně i nadsazeným optimismem riskoval nejen svou pověst, své místo předsedy vlády, ale i pověst celé vlády České republiky i vaši důvěru v ni. Ale věřil jsem, ba více, byl jsem přesvědčen, že jednání o rozdělení odpovědností nakonec dovedeme do řádného konce, prospěšného existenci společného státu a životaschopných republik.

Věřil jsem tomu, byl jsem o tom přesvědčen, ačkoliv bylo třeba postupně se vypořádat s tak absurdními představami slovenské strany, jako byly rozdělené železnice, republikový výkon ochrany státních hranic, republikové emisní banky, mezistátní vztahy republik, okleštěné možnosti federální vlády nakládat se svým rozpočtem, zcela rozdělené spoje nebo spíše republikové " rozpoje ", abych užil výmluvného novotvaru atd. atd. Kdybych se v těchto předpokladech mýlil, stál bych tu dnes před vámi jako předseda vlády podávající demisi.

Co jsme jako vláda riskovali? Riskovali jsme svou pověst vlády zásadové, rozhodné, v každé chvíli zcela otevřené, vůči vám beze zbytku upřímné. Věděl jsem, věděli jsme všichni, že budeme budit dojem lehkověrnosti, naivity. Riskoval jsem, že budu vypadat jako chabý prosťáček podléhající síle osobnosti svého partnera. Podstupovali jsme toto riziko s vědomím, že nejde v prvé řadě o nás, ale o společný stát Čechů, Moravanů a Slezanů na jedné straně a Slováků na straně druhé.

Stálo nám za to dát v sázku existenci této vlády a samozřejmě moje místo za tímto pultem, protože na druhé misce vah bylo něco více, než prestiž vlády a křesel na nichž sedíme. Ano, informoval jsem vás zejména zprvu se zpožděním a v jistém smyslu neúplně. Věděl jsem, že jakmile by se všechny nepřijatelné představy slovenské strany dostaly mezi rozjitřenou veřejnost, zdaleka ne vstřícně Slovensku nakloněnou, dříve, než je stačíme našim partnerům rozmluvit, vedly by k takovému rozjitření nálad občanů naší republiky, že by se tím podmínky k jednání prudce zhoršily.

Nešlo o vás, o vaší soudnosti a rozvaze nepochybuji - šlo o veřejnost, kterou některé sdělovací prostředky s jakousi mně nepochopitelnou škodolibostí systematicky jitřily. Říkám to s vědomím, že si to u nich ještě dále pokazím, říkám to však vám, na vašem soudu mně záleží nejvíc. Vy jste demokraticky zvolení představitelé občanů, vám tedy musím říci všechno, ať to stojí, co to stojí.

Nakonec jsme dosáhli dohody, která je přijatelná pro všechny. Garantuje životaschopnou silnou federaci, zaručuje životaschopné republiky, i jejich silné politické reprezentace, to je takové, které mohou nést před svými občany plnou politickou odpovědnost. Abych nemluvil naprázdno. Vždyť dnes, před přijetím ústavního zákona o kompetencích, je například naše odpovědnost za životní prostředí severozápadních Čech a severní Moravy pouhou frází. Můžeme jen slibovat, ale právě jen slibovat.