Česká národní rada 1990 – 1992

Zároveň se tím a priori vylučuje možnost přezkoumávat ústavnost zákona, který upravuje práva obsažená v uvedených článcích. (Potlesk).

Místopředseda ČNR Václav Žák: Děkuji paní poslankyni Stiborové, prosím pana poslance Štindla a připraví se pan poslanec Bárta.

Poslanec Karel Štindl: Vážená paní předsedkyně, pane předsedající, vážená Česká vládo, vážená Česká národní rado. Chci přednést jeden pozměňovací návrh a jeden závažnější a jeden drobnější. Začnu odůvodněním, v němž bych poněkud navázal na předřečnici. Domnívám se, že právo soukromě vlastnit majetek daleko přesahuje obor ekonomiky - hospodářství a samozřejmě soukromý život. Patří k jednomu z práv, které založilo tuto civilizaci a odejmutí tohoto práva, vlastně jeho úplné potlačení v minulosti našich národů, považuji za hlavní příčinu té lehkosti, s jakou zde byl zaveden režim, který zasahoval člověku do všeho, s lehkostí, s jakou se oba tyto národy staly snadno manipulovatelnými a snadno ovládaným houfcem, řekl bych až nevolníků. Totiž základ nezávislosti na jakékoliv instituci a na státu, ekonomický základ je jeden z nejpodstatnějších základů této nezávislosti a vlastně jeden z hlavních motivů občanské svobody a vůle k ní. Rolník, který vlastní půdu, uživí vlastní rodinu, je už tím nezávislý a snadněji hájí a pro sazuje svou svobodnou vůli. To o čem zde mluvila moje předřečnice, je vlastně starý spor, který se vlastně práva vlastnického netýká, ale dotkl se ho v minulosti, a to tím, že právo vlastnit od r. 1948 z těch mezinárodních dokumentů bylo vlastně vytlačováno, a to pod tlakem především východoevropských států a Sovětským svazem. Ve všeobecné deklaraci ještě právo vlastnit je myslím v čl. 17 zcela jasně deklarováno, v těch hospodářských atd. potom už není důvodů, kterými se tu nebudu zabývat. Vzhledem k tomu, jaký osud postihl právo vlastnit soukromý majetek v naší zemi, považuji za důležité, aby se obnovilo i textově jeho plné uvědomění a proto přistupuji teď po tomto odůvodnění k vlastnímu návrhu. Domnívám se, že čl. 11 - resp. navrhuji, aby čl. 11 odst. 1 zněl takto: Každý má pravo vlastnit majetek, užívat jej a disponovat jím. Tyto dva přívlastky pravděpodobně plynou ze samotného práva vlastnického, ale z našeho právního povědomí se zcela, myslím, vytratily tyto dvě závažné vlastnosti toho vlastnění. To je právo užívat a disponovat.

Druhý návrh, který mám, vlastně není můj návrh; chci podpořit návrh, který nebyl zařazen do společné zprávy. Nevím, který výbor ho přednesl, ale myslím, že v čl. 17 odst. 2, kde se praví: Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, a svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje - přerušuji citaci - myslím, že přece jen pojem myšlenky by se měl vyskytovat, protože z této nejvyšší právní ochrany by tak vylučoval vše, co není idejemi, i když uznává informace, je to prakticky všecko. Ale vzhledem k tomu, že ideje tam jsou, doporučuji, aby se tam přece jen doplnilo slovo myšlenky a navrhuji znění: Rozšiřovat ideje, myšlenky a informace bez ohledu na hranice státu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda ČNR Václav Žák: Děkuji panu poslanci Štindlovi, prosím pana poslance Bártu, aby se ujal slova; připraví se pan poslanec Effenberger.

Poslanec Zdeněk Bárta: Dámy a pánové. Měl jsem několik poznámek, některé už byly řečeny a tak jenom dvě zbývající. Ta první, myslím, že je dost zásadní, nechápu, proč ve společné zprávě došlo k přečíslování hlav. Zdá se mi, že je nesmyslné, abychom práva dávali jako samostatnou hlavu, jakoby nespadala pod lidská práva a základní svobody. To je první podnět a potom ještě jeden, který se týká našeho výboru. Myslím, že hlava čtvrtá by měla nést název hospodářská - v tom původním znění čtvrtá hlava - hospodářská, sociální, kulturní, náboženská, protože myslím, že pojem náboženská nelze sloučit ani s hospodářským, ani se sociálním, ani s kulturním právem, že to je náboženství samo o sobě. Děkuji.

Místopředseda ČNR Václav Žák: Děkuji panu poslanci Bártovi za jeho připomínky, prosím pana poslance Effenbergera, připraví se pan poslanec Kadlec a po něm pan poslanec Payne.

Poslanec Josef Effenberger: Dámy a pánové, mám jen dvě krátké připomínky v podstatě formálního rázu, spíš jsou to návrhy, týkající se společné zprávy. A to v čl. 30 a 32 se vyskytuje adjektivum bezplatný nebo bezplatná - poprvé v souvislosti s léčebnou péčí, podruhé se vzděláním. Já se domnívám, že bychom měli docílit jakési jednotné úpravy a připojit se ke znění společné zprávy - čl. 30, kde podle vysvětlení pana poslance Výborného toto adjektivum bylo vynecháno, co se týče léčebné péče a tento článek je zakončen vztažnou větou: "za podmínek, které stanoví zákon". Domnívám se, že pro čl. 32 je možná a logická podobná úprava, a že tedy by bylo vhodné vynechat přívlastek bezplatné v odst. 2 tohoto článku - "občané mají právo na vzdělání" atd. a zakončit" -a vysokých školách za podmínek, které stanoví zákon." Druhá alternativa je ponechat původní znění. Čili dávám návrh, aby došlo k této úpravě ve smyslu, jak jsem ji popsal, která se přidržuje textu společné zprávy s tou výhradou, kterou jsem uvedl. Potom bych měl drobnou připomínku k stylizaci preambule. Tam původní znění hovoří - je to poslední pasáž - je to záplava přechodníků - a poslední z nich praví: "skládajíc naděje" atd. Navrhuje se pozměnit na: "skládajíc naděje v. Já bych k tomu podotkl, že naděje můžeme vskutku skládat i vkládat, i když to zní poněkud archaicky, ale naději chováme, máme a činíme si na něco, nikoliv v něco. Předložka "v, se vztahuje jaksi k subjektu, do kterého vkládáme jakousi sekundární naději, že bude pomáhat realizaci té naší naděje primární. Tedy konkrétně, já si mohu činit naději na úřad - nevím - předsedy České národní rady a doufat, že dosavadní paní předsedkyně bude nápomocna této mé naději, takže já budu vkládat v ní naději, že mne v ní podpoří. (Oživení v sále). Jinými slovy, doporučuji, abychom v tomto kontextu vyslovili - nebo se přidrželi formulace logičtější - že chceme použít tohoto nového slovesa, tedy "vkládat", ale potom bychom měli vkládat "do" tedy "vkládajíc naděje na zabezpečení těchto práv do společného úsilí".

"Do" je alternativní předložka k " v"; to je také možnost. Čili navrhuji: "vkládajíc naděje na zabezpečení těchto práv do společného úsilí všech svobodných národů". A pokud by se přesto někomu líbila více předložka "v", tak by bylo možné ještě tuto formulaci zkrátit a použít jiného přechodníku, který ovšem nezní nikterak libozvučně; a tedy by byla druhá alternativní formulace: "doufajíc v zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů".

Prosím, poraďte se se svým citem k mateřskému jazyku. Přikláním se k formulaci první, protože "doufajíc" zní skutečně dost ošklivě. To je vše. (Potlesk).

Místopředseda ČNR Václav Žák: Děkuji panu poslanci Effenbergerovi. Jsem zvědav, jaký cit pro přechodníky má ČNR; co vybereme.

Nyní prosím pana poslance Kadlece, připraví se pan poslanec Payne.

Poslanec Ján Kadlec: Vážená paní předsedkyně, vážené dámy a pánové, klub poslanců Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko doporučuje přijetí tohoto ústavního zákona; v návaznosti na pana poslance Klimeše dávám pozměňovací návrh ve znění preambule:

"Vycházejíc z přirozených práv a svobod občanů a ze svrchovanosti České a Slovenské Federativní republiky jako jejich společného státu... ". Děkuji.

Místopředseda ČNR Václav Žák: Děkuji panu poslanci Kadlecovi a prosím pana poslance Payna. Připraví se pan poslanec Rudolf Dušek.

Poslanec Jiří Payne: Pane předsedající, dámy a pánové, já se chci omezit ve svých připomínkách.na naprosté minimum a přesto bych si dovolil jednu obecnější poznámku, která vysvítá z dnešního jednání. Zdá se mi, že k lidským právům přistupujeme stále ještě pod vlivem studené války, to znamená, že vycházíme z paktů, které byly jakýmsi kompromisem mezi oběma póly soupeřících velmocí a nebyly skutečně svobodně pojatými lidskými právy, tak jak bychom si to představovali.

Protože vycházíme právě z těchto mezinárodních dohod a zároveň citíme, že tady už jako by ve vzduchu viselo cosi, co by mělo být také zakotveno, narážíme na jakési přehrady, které, zřejmě v okruhu těchto představ, nejsme schopni překročit.

Zazněly tady návrhy např. na úpravu práv ve vztahu k životnímu prostředí. Viděl jsem tady návrh, který měl upravovat lidská práva ve vztahu ke zvířatům. Poslanec Jakl přednesl návrh na úpravu kulturních práv. To jsou všechno věci, které se dnes dostávají do trochu jiné pozice. Zejména bych chtěl upozornit na článek právě práv, týkajících se ekologie. Je to ve společné zprávě čl. 35, odst. 3, kde zatímco na začátku deklarujeme, že co není zákonem zakázáno, je povoleno, najednou v tomto článku docházíme k jakémusi vybočení a zjišťujeme, že všechno je zakázáno, co zákon nepovolí. To je právě situace zřejmě toho, že nejsme schopni pojmout lidská práva daleko velkoryseji, jak by bylo asi potřeba. Sám si nevím s touto úpravu rady, takže v této věci - doufám, že neporušuji jednací řád - nejsem schopen podat nějaký návrh. Prosil bych ústavně-právní výbor, zda by nemohl zvážit, zda se nedá tato záležitost právně, legislativně odstranit.

Kromě toho bych chtěl poukázat na několik dalších věcí. Zdá se mi, že skutečně, jak jsem vlastně od počátku říkal, jsme, myslím, nedostatečně postihli práva rodiny, že by si možná skutečně zasloužila samostatnou hlavu nebo zdůvodnění.

Domnívám se, že v některých věcech velmi pečlivě přejímáme a dokonce jdeme nad rámec mezinárodních dohod, zatímco v jiných je zdaleka neakceptujeme. Např. právo uzavřít manželství, byť pro nás je samozřejmé, nepovažujeme zřejmě za nutné upravit v zákonech. Přitom možná by byla myslitelná situace, kdy by to mělo mít význam. A přinejmenším, jestliže jsme tak pečliví v některých věcech a všechno do návrhu chceme dostávat, chceme tam dostávat úpravy, např. soudnictví a předjímat řadu věcí, tak v této věci najednou postupujeme zcela obráceně. Snad by se dal doplnit takový článek.

Nicméně k rodině bych si dovolil, na základě citace článku 26,3 Všeobecné deklarace lidských práv a 18,4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, které se dotýkají práv v rodině, přednést pozměňující návrh k čl. 31, odst. 2; vycházím ze společné zprávy. Tam je napsáno: "péče o děti a jejich výchovu je právem jejich rodičů". Připadá mi, že je to nepostačující úprava. Podle mne by to mělo znít v souladu s mezinárodními pakty: "Péče o děti, volba jejich vzdělání, náboženství a morální výchova je právem jejich rodičů " Domnívám se, že nejenom vychovávat děti, ale také volit vzdělání, tzn. volit, zda dítě bude chodit do soukromé nebo veřejné školy, nebo jazykové nebo zahraniční školy. Tolik k právům rodiny.

K článku 5 jsem dostal stanovisko ministerstva zahraničních věcí, které vyslovilo obavy, týkající se toho, že hodláme přijmout všechny mezinárodní dohody do našeho vnitřního právního řádu. Upozornili na to, že mezinárodních dohod, které lze kvalifikovat jako dohody týkající se lidských práv, je několik desítek. Samozřejmě, jistě je máte všechny nastudované, takže je zbytečné jimi zdržovat. Jsou tam dohody, které upravují skutečně věci, z roku 1951 např. o boji proti obchodu s lidmi a prostituci a je tam třeba řada dalších dokumentů, které pravděpodobně se nemohou stát součástí našeho ústavního práva. V těchto dokumentech, v řadě z nich jsou ustanovení, která v žádném případě by neměla být součástí našeho právního řádu, protože upravují např. mezinárodní vztahy, že každá ze signatářských zemí uloží jakousi listinu u tajemníka OSN a bylo by opravdu podle mého názoru absurdní, aby součástí našeho vnitřního ústavního práva byla takováto ustanovení.

Ústavně - právní výbor původně navrhoval k tomuto článku doplnit výčet mezinárodních smluv, které máme na mysli. Já se domnívám, že snad máme na mysli ty dva mezinárodní pakty OSN a případně dokument Rady Evropy. Nejsem si zcela jist, zda máme na mysli zde v tomto místě všechny ostatní desítky dokumentů, které jsme pravděpodobně při přípravě k tomuto zákonu nedokázali všechny prostudovat. A nejsme schopni přesně říci, - nebo já nejsem schopen říci -, jak skutečně ta ustanovení, týkající se opravdu mezinárodního práva, budou fungovat v našem vnitřním zákonodárství.

Kromě toho ministerstvo zahraničních věcí upozorňuje na problém, že budeme mít dva zákony stejné právní síly o téže věci; mezinárodní pakty upraví řadu věcí, které my také upravujeme tímto zákonem a formulace jsou leckdy odlišné. Samozřejmě, úloha výkladu v těchto věcech bude náležet Ústavnímu soudu. Ten by pravděpodobně z úvah obecných měl dát přednost mezinárodním dohodám. Ministerstvo zahraničí navrhovalo dát do návrhu explicitní větu, že v případě, že dva dokumenty jsou v rozporu, má mezinárodní dokument vyšší právní sílu. Tím by se to částečně odstraňovalo.

Kromě toho ministerstvo zahraničí poukazovalo na to, že třípětinová většina při přijímání mezinárodních paktů je kuriózní. Někteří zahraniční experti to dokonce nazvali "hyperdemokracií" a domnívají se, že by pro přijímání mezinárodních paktů o lidských právech měla platit jen nadpoloviční většina parlamentu. Toto ustanovení by nám mohlo komplikovat budoucnost, neboť údajně 31 poslanců Federálního shromáždění má právo veta. Mezinárodním expertům se zdá absurdní, že by 31 poslanců mohlo zablokovat nějaký mezinárodní pakt. Z toho důvodu ministerstvo zahraničí doporučovalo vypustit odstavec 2, čl. 5.

Vracím se k poznámce, týkající se výčtu jednotlivých mezinárodních smluv. Zahraničními experty jsme byli dosud dotazováni, co je naší ústavou. Bylo nutno konstatovat, že je to vlastně soubor zákonů. Jestliže bychom výčet náležitě nezúžili, zůstali bychom v situaci, že pořádně nevíme, co je součástí a co není součástí naší ústavy, a že by naše ústava obsahovala několik desítek dokumentů a těžko by se v tom dalo zorientovat. Bylo by namístě začít budovat právní řád, který bude mít jasně omezené hranice - co je a co není jeho součástí. Domnívám se, že by výčet byl zde nutný.

K článku 9, který hovoří o soudnictví, bych chtěl připomenout, že se obávám, že články, které tam jsou, prejudikují cosi, co nejsme schopni okamžitě zaručit. Obávám se, zda zákon vyšší právní síly, tj. tato listina - bude-li schválena Federálním shromážděním 3/5 většinou - bude rušit všechny nižší zákony, které by s ním byly v rozporu, tzn. zákony o prokuratuře apod. Jaká by se vyvinula právní situace v našem státě si nejsem jist.

Další poznámka se týká článku 21, odst. 3, kde se hovoří o přímém hlasovacím právu. Vzhledem k tomu, že v naší státní správě je zakotveno i nepřímé právo - např. prezident je volen nepřímo, starosta, obecní rada atd., a že oba principy volebního práva jsou možné, mezinárodní dokumenty nepředepisují, které to mají být, uvažme, zda by nebylo možné vypustit slovo "přímé". Odborníci mi možná vysvětlí, že je to jinak.

Dospěl jsem k názoru, že musíme listinu přijmout, ačkoliv bych si představoval preciznější práci při její přípravě. Vzhledem k mezinárodním okolnostem myslím, abychom listinu přijali.

Místopředseda ČNR Václav Žák: Děkuji poslanci Payneovi za vystoupení. Prosím poslance Rudolfa Duška, aby se ujal slova. Po jeho vystoupení uděláme přestávku.

Poslanec Rudolf Dušek: Vážená paní předsedkyně, vážený pane předsedající, vážení poslanci: dnes společně projednáváme významný materiál. Uvědomujeme si jeho význam vnější i vnitřní, protože naplňuje dvě funkce a doplňuje mezery, které zde v minulosti byly. Zpracování je poznamenáno časem.

Chtěl bych v této souvislosti především vyslovit myšlenku, že v této chvíli nemůžeme očekávat, že dokument vyjádří všechno, všechny dílčí poznámky, případně návrhy. Především by nás mělo vázat jako rozhodující vnější hledisko a z tohoto pohledu se pokusit udržet jistou obsahovou vyrovnanost dokumentu. Právě z tohoto hlediska mám jeden dotaz a jedno dílčí doporučení. protože jinak byla možnost ve výboru uplatnit náměty a požadavky. Mám dotaz k paní předsedkyni v návaznosti na mé vystoupení ve výboru, kde byla přítomna, protože se vracím k původnímu materiálu 91, nikoli 91 A, zda po mezinárodních konzultacích, které byly uskutečněny, naplňuje to všechny závazky, které přijala z minulosti naše republika. Na druhé straně bych podpořil myšlenku udělat alespoň jako přílohu - souhrn všech dohod, které Československá republika v minulosti podepsala tak, aby zde byla dělící čára po další zdokonalování a dopracování tohoto návrhu.

Další poznámku mám jako doplnění. Chtěl bych obrátit pozornost k § 15, tam je uvedeno, že občan nemůže být vyhoštěn, považuji to za polovinu věci. Myslím, že by bylo správné zvážit, zda bychom neměli občana ochránit i z druhé strany, aby občan, který žije na našem území, nebyl předáván k trestnímu stíhání v cizím státě. Proto doporučuji jako konkrétní text vedle "občan nemůže být vyhoštěn" doplněk "ani vydán cizí moci".

Místopředseda ČNR Václav Žák: Děkuji poslanci Duškovi. Uděláme přestávku na oběd. Sejdeme se ve 13.45 hod.

Místopředseda ČNR Václav Žák: Projednali jsme připomínky, ve kterých byly formulovány pozměňovací návrhy; dále se hlásili do diskuse další poslanci; prosil bych pana poslence Holomka, aby se ujal slova a připraví se pan poslanec Havlíček.

Poslanec Karel Holomek: Pane předsedající. vážená vládo, paní poslankyně, páni poslanci. Dovolte mi, abych v souvislosti s tímto projednávaným zákonem vyslovil dvě malá zamyšlení.

Mé první zamyšlení se týká práv národnostních menšin, které jsou zejména obsaženy v článku 23, 24 a 47. Jak je zřejmo z článku 47, vypouští se taxativní výčet národností, což bylo až doposud pro rómské občany diskriminující. Takto formulovaným ustanovením v článku 1 ústavního zákona č. 144/68 Sb., se dává Rómům příležitost, aby již v příští české ústavě a snad i v ústavách dalších, t. j. slovenské nebo federální, byla tato národnost zakotvena. K tomu je ovšem třeba vytvořit a vytvářet i reálné předpoklady ve dvou směrech. Za prvé předpoklady pro realizaci práva užívání jazyka. A za druhé předpoklady pro pochopení tohoto nesmírně důležitého rozhodnutí, t. j. rozhodnutí přihlásit se k rómské národnosti i u Rómů samých, v plné šíři celé populace. Pokládám za velmi moudré a demokratické v tomto směru i vvpuštění odstavce 3 článku 24, jak je to uvedeno ve společné zprávě.

Chci zde také vyslovit své uznání České národní radě, že se k těmto otázkám, tedy k otázkám národnostních menšin, staví opravdu ve smyslu práv menšiny a jako jediná ze tří parlamentů dala vlastně možnost zastoupení Rómů i v této vrcholné komisi. To samozřejmě je velmi důležité a také to svědčí o úrovni tohoto parlamentu.

Má druhá poznámka je obecnější. Při přípravě a v průběhu projednávání tohoto základního zákona o lidských právech jsme se setkali s různorodými názory. Někteří z nás v okamžiku přijímání tak závažného zákona jako by se zalekli a zřejmě jim připadalo nedůstojné, aby takový zákon mohli projednat v tak krátkém čase, ačkoliv ještě před listopadem minulého roku by to pokládali za naléhavou záležitost okamžitého rozhodnutí. V době převratných ekonomických reforem pokládali snad někteří tento zákon za bezpředmětný a hodlali jej odložit až uzraje doba a snad i lidé. Pak bychom možná byli i schopnější odvést dokonalejší dílo. Padala při tom silná slova, hovořilo se o důvěře. Jenže co je to dokonalé dílo? Přijde-li později nebo v nevhodný čas, je k ničemu, byť by bylo sebedokonalejší. Přitom si myslím, že příprava a projednání tohoto zákona proběhly odpovědně. Jsem přesvědčen o tom, že nejvhodnější okamžik přijetí tohoto nesmírně důležitého zákona o základních lidských právech, doplněného o práva sociální, hospodářská a kulturní, je právě v tomto okamžiku. Změna ekonomiky musí být rychlá a dopadne tvrdě na velkou část společnosti. Naši občané právě teď musí mít pocit, podložený jistotou zákona, že nebudou ani v této těžké době bez prostředků a možností žít důstojně, byť možná po jistou dobu skromně. To není pouhé gesto nebo slavnostní proklamace, je to splnění slibů, doklad občanské a politické moudrosti.

Myslím si, že potom už jen málo záleží na tom, objeví-li se později chyby a nedostatky, protože, koneckonců, ty se objeví vždy, i při sebepečlivějším úsilí. Je to jeden z nejzávažnějších kroků, směřující blíže k humánní a demokratické Evropě. Proto budu bez váhání hlasovat pro přijetí tohoto zákona. Děkuji vám. (Potlesk.)