Česká národní rada 1990 – 1992

K interpelaci byly ještě předloženy přílohy, myslím, že pan ministr je také dostal, kdy nelze využít ani ustanovení § 13 zákona č. 41/1964 Sb., o seznamech přednostních služeb, kdy tato věc byla konzultována i s prokuraturou, která se v tomto směru staví negativně, má záporné stanovisko k tomuto postupu. Takže jediný způsob, který je, je tento: schválně jsem proto vyčetl všechny okruhy povolání, které jsou uvedeny v § 1 a domnívám se, že za dané situace by bylo vhodné buď formou usnesení zavázat vládu - nevím jakým způsobem přesně, - aby tato možnost byla stanovena i na pánevní okresy tak, jak to bylo ve vládním usnesení č. 1/1985 Sb. Pokud by tomu tak nebylo, samozřejmě musím vyjádřit stanovisko, že s odpovědí na tuto interpelaci nesouhlasím.

Ministr zdravotnictví Martin Bojar: Vážení přítomní, jenom krátký komentář. Děkuji panu poslanci za to, co řekl. Znovu upozorňuji na postup, ke kterému došlo. Samozřejmě, dávám za pravdu té argumentaci, ovšem zdůrazňuji, že soudím, že dlouhodobě tento způsob řešení problémů je nepřijatelný. Proto jsem se vyjádřil v tom smyslu, jak jsem se vyjádřil.

Uvědomte si, že zde neustále jednáme o narůstající odpovědnosti a roli obcí. Dohodněme se na tom, že výjimka o kterou žádám - a já ji vřele podporuji, protože nám opravdu teče do bot - bude platit po určité období, do té doby, než se změní role státu a obcí. Ale já jsem nechtěl a nemohu před vámi vystupovat s požadavkem, který odporuje filozofii toho, co zde projednáváte. Dojdete-li k závěru, a mě to jenom potěší vzhledem ke stovkám pracovníků ve zdravotnictví, kteří jsou bez bytu, - že na limitovanou dobu jim vystavíte tuto směnku. Já to uvítám. Uvítá do ministerstvo zdravotnictví, ovšem na druhé straně pochopte, že jsem zde nevystoupil s požadavkem, který byste měli plné právo napadnout, tzn. ztotožníte-li se s požadavkem skupiny poslanců, já to osobně uvítám, na druhé straně budu cítit určitý rozpor. A proto žádám, abyste zvážili, na jak dlouhou dobu budete vůbec tuto vyhlášku považovat za validní, za platnou, neboť i v případě jiných kategorií, o nichž se vyhláška zmiňuje, cítím osobně a cítí to i mí spolupracovníci, určité pochybnosti o tom, zda je dlouhodobě možné tímto způsobem řešit selhání bytové či sociální politiky ze strany státu či obce. Děkuji vám. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Děkuji panu ministrovi, má jestě k této otázce někdo něco? Není tomu tak, Uzavírám diskusi a navrhuji toto usnesení:

"Česká národní rada souhlasí s odpovědí na interpelaci poslanců Čapka, Čelišové, Řezáče a Žižky na ministra zdravotnictví pana Martina Bojara a na ministra vnitra České republiky Tomáše Hradílka, ve věci přidělování bytů lékařům a farmaceutům ve státním zájmu."

Dávám o tom hlasovat proto, abychom tuto věc uzavřeli, jelikož - jak už zde bylo řečeno - v další interpelaci, kterou jsme neprojednávali, je podobný problém.

Prosím, kdo souhlasí s odpovědí pana ministra Bojara na tuto interpelaci? (Hlasuje se - 88) Je někdo proti? (11) Zdržel se někdo hlasování? (21) Děkuji, usnesení je přijato.

Dále pan ministr Bojar odpověděl panu poslanci Klenerovi a protože nemám tisk této interpelace, tak buď mně ho někdo dodá a je-li pan poslanec Klener spokojen s odpovědí pana ministra, můžeme tuto otázku také uzavřít. Ne-li znamená to, že by byla vyžádána písemná odpověď pana ministra do příštího zasedání.

Poslanec Pavel Klener: Odpoveď pana ministra Bojara mě plně uspokojuje, ale moje interpelace byla větším dílem pana ministra Tichého a ten odpoví jistě v zákonné lhůty. Je nutné, aby nedošlo k nebezpečí z prodlení, aby se nezačala stavba kliniky realizovat.

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Takže ptám se pana poslance Klenera: po odpovědi pana ministra Tichého buď bude spokojen nebo nebude spokojen, abychom to mohli uzavřít.

Ministr státní kontroly Bohumil Tichý: Vážený pane předsedající, vážená paní předsedkyně, vážená sněmovno, samozřejmě, že bereme tento podnět pana doktora jako vážný, ovšem přešetření okolností, které souvisí s takovými investicemi není jednoduché. Uvědomte si, že proti znalci můžeme postavit jenom druhého znalce a že dva znalci, to je horší než jeden. Nechte nám tedy chviličku čas, abychom se mohli s problematikou seznámit, nemůžeme dostatečně kvalifikovaně odpovědět.

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Nyní jsem se dopustil určité chyby, protože to, co řekl pan ministr Bojar, to bylo vyčerpávající, ovšem druhá část vaší interpelace, která přísluší panu ministru Tichému, není uspokojivá, Tam se to musí prošetřit. Čili z toho důvodu si myslím, že bychom to měli odložit na příští zasedání již s tím, že jsme si vědomi toho, že část pana ministra Bojara byla náležitě odpovězena.

Poslanec Pavel Klener: Já bych si dovolil jen panu ministru Tichému - tady snad není potřeba expertíza dalších znalců, protože znalecké posudky má ministerstvo zdravotnictví v dostatečné míře k dispozici a ten projekt je naprosto nesmyslný.

Čili myslím, aby se posoudila vůbec zpětná stránka věci. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Zdeněk Malík: Za dané situace prosím, abyste se vyjádřili k návrhu, který jsem dal, že odložíme uzavření této interpelace na příští zasedání. Kdo je pro? (Hlasuje se - 106) Kdo je proti? Nikdo. Zdržel se někdo hlasování? (6) Děkuji, to znamená, že návrh byl přijat.

A nyní prosím pana ministra Richtera, aby byl tak laskav a ujal se slova.

Ministr spravedlnosti Leon Richter: Děkuji, pane předsedající, za udělené slovo.

Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, v dnešním jednání odeznělo poměrně mnoho na adresu naší justice, na adresu rehabilitací. Rád bych se k této věci vyjádřil, i když k záležitosti již sněmovna dnešního dne přijala své usnesení.

Předem bych se chtěl omluvit za svou včerejší nepřítomnost vám všem v plénu, když před tím jsem svou omluvu adresoval paní předsedkyni. Má nepřítomnost byla způsobena tím, že jsem se zúčastnil z podnětu Rady Evropy zasedání a sněmování předsedů ústavních soudů Rady Evropy a ostatních zemí, usilujících o vstup do Rady Evropy.

Může vzniknout otázka, proč se o tom zmiňuji. Toto pozvání se nám dostalo, tj. mému slovenskému kolegovi a mně, z toho důvodu, že v naší zemi ústavní soud zatím neexistuje a jako ministři spravedlnosti neseme jistou část odpovědnosti za to, jakým způsobem se bude justice v nadcházejícím období vyvíjet. Že ústavní soud je jednou z garancí lidských práv, je - myslím nabíledni. A my v současné době se nacházíme v etapě, kdy usilujeme o přebudování celkové koncepce té justice, kterou jsme zdědili za uplynulé čtyřicetiletí.

Již v průběhu tvorby zákonů v tomto roce jsme zaznamenali, že justici se dostává na jedné straně kreditu tím, že zákonnými úpravami jsou ji svěřována celá řada rozhodnutí, která dosud byla mimo sféru justice. A to je podle mého soudu správné, protože garantem lidských práv se justice může stát teprve tehdy, jestliže se zabývá touto otázkou v celém rozsahu, to znamená, že kterékoli porušené právo se může stát předmětem soudního přezkumu. Na druhé straně však otázka justice se jeví i někdy rozporná v tom, že nese sebou neblahé dědictví minulého nesprávného rozhodování.

Nicméně už samotný fakt toho, že na justici se v současné době přenáší celá řada nových kompetencí, je spojena s konkrétními důsledky. Především v oblasti personální a neméně také v oblasti materiální.

Pokud bych si ještě měl všimnout té otázky první, je záležitost v současné době velice nepříznivá. Rád bych vás seznámil s tím, že oproti plánovaným nebo předpokládaným stavům soudcovských stavů u okresních a krajských soudů v České republice nám chybí celkem 344 soudců, to znamená jedna pětina soudců. A to nepočítám s těmi předpokládanými počty, které by se měly zvýšit v důsledku rozšířené kompetence soudních orgánů. Počítám pouze s tím, co až dosud bylo a co v souvislosti s přijetím zákona o soudní rehabilitaci bylo předpokládáno. Je to stav neutěšený z toho důvodu, že ani kdybych předložil dnes - jako že tak zřejmě budu moci činit až po této době - všechny návrhy, které v současné době mám k dispozici, a i kdybyste vy jako zákonodárný sbor je schválili, což samozřejmě tak nemusí být, tak by se tento chybějící stav soudců snížil zhruba o jednu polovinu, čili i nadále by chybělo 180 soudců z povolání u okresních a krajských soudů.

Tento stav je neblahý také proto, že dnes a denně jsem stavěn před otázky podepisovat příslušné listiny, kdy se soudci vzdávají svých funkcí. Ty důvody mohou být nejrůznější. Svého času to byly nepochybně i důvody politické, v současné době jsou to však spíše již důvody ekonomické, kdy řada soudců si nachází své uplatnění jinde. poněvadž právníků v dnešní rozvíjející se tržní společnosti je zapotřebí stále více.

Je to otázka nejenom finanční, jak by se možná na první pohled mohlo zdát. V průběhu letošního roku se podařilo do jisté míry zlepšit finanční postavení soudců, ale není to rozhodně stav cílový, do něhož bychom chtěli dospět. Má-li soudnictví být nezávislé, pak musí být nezávislé i v tomto ohledu. Ale protože si uvědomuji, že zatím k tomuto nezávislému a modelovému typu naší justice ještě nedospíváme a že máme ještě řadu věcí k řešení, tuto otázku nepovažuji momentálně ještě za otázku dozrálou a domnívám se, že ji bude třeba řešit až v jistém odstupu, tedy po té, kdy se podaří vyřešit některé základní otázky našeho soudcnictví.

Čili jinými slovy řečeno - pokud se někteří soudci domáhali vyššího platového ohodnocení, toho jistého ohodnocení se jim v průběhu roku dostalo, a poněvadž oni sami nestaví otázku tak naléhavě, jak ji naopak vidím já, pak se domnívám, že v tomto momentálním okamžiku, pokud se týče materiálních prostředků, není u okresních a krajských soudů věc ještě nazrálá k plnému řešení. Jiná situace je pokud se týče materiálního vybavení. Soudnictví je dnes do značné míry limitováno prostorami, v nichž se nachází. Obávám se, že kdyby vývoj šel dál, aniž bychom dospěli k uspokojivému řešení zejména v tak velkých aglomeracích, jako je Praha a Brno, pak bychom asi v dohledné době museli možná konstatovat, že soudnictví se stává jistou brzdou dalšího společenského a hospodářského vývoje u nás.

Proto tak tvrdě a naléhavě usilujeme o získání prostor, poněvadž i kdyby se nám ty zvýšené počty jakýmkoli způsobem podařilo doplnit, pak je prostě - tyto nové soudce - nebudeme mít kam posadit a nebudeme je moci vybavit takovým způsobem, aby byli důstojným reprezentantem tohoto státu.

Chtěl bych se nyní konkrétně zmínit k otázkám, které odezněly v diskusních vystoupeních poslanců Šimečka, Splíchala, Litomiského, Fiedora a paní Janů.

Nejprve k otázce rehabilitací jako takové. I já sdílím s panem poslancem Šimečkem hluboké cítění se všemi těmi, kteří před čtyřiceti nebo méně lety byli nespravedlivě odsouzeni. Já jsem si učinil svou osobní konfesi o tom, že pokud budu moci a pokud mi bude dána příležitost - a ta mi nyní dána byla - že se chci postarat o odstranění všeho toho, co v minulosti bylo napácháno. To říkám jen na okraj a mimo rámec své ústavní povinnosti jako ministra. To chci něco navíc, co chci svých osobním přínosem pro tuto věc učinit.

Jestliže snad mezi námi chodí - jak to pan poslanec řekl - justiční vrazi, jestliže mezi námi chodí bachaři, kteří se podepsali svým nelidským přístupem k vězňům, tak pak samozřejmě tyto případy chceme a budeme řešit. Samozřejmě tak, jak proto budeme mít podklady. Pokud se mně dostaly do rukou případy, kdy jsem byl konkrétně upozorněn na ten či onen případ porušování lidských práv ve věznicích a v nápravně výchovných ústavech, těmi či oněmi příslušníky Sboru nápravné výchovy, pak každý takový případ předávám k posouzení příslušnému orgánu prokuratury. Jiný postup si myslím, že není dost dobře možný. Každý takový případ musí být individuálně posouzen a musí být také po zásluze a spravedlivě odsouzen. (Potlesk.)

Pokud se týče výtky, že rehabilitace jdou hlemýždím tempem - ano přiznávám, že z počátku rozběh tohoto řízení před soudy okresními i krajskými byl poněkud pomalý. Bylo to nepochybně způsobeno tím, že šlo o problematiku novou, o problematiku, kdy bylo nutno teprve shromažďovat jisté podklady, prostě sbírat určité síly. Ale již od samého počátku jsem já osobně a za souhlasu všech předsedů krajských soudů orientoval naše soudy k tomu, aby především řešily případy pocházející z konce 40. a z počátku 50. let. Já nemohu sám osobně nařídit žádnému soudci, že musí prioritně soudit ten případ a ponechat zatím neprojednaný případ jiný. Obávám se, že takovýto postup nemůžeme v této republice volit nikdo. Ale je to samozřejmě apel na lidské soucítění a tomuto apelu - jsem přesvědčen - se příslušné odezvy dostalo.

My jsme tuto otázku řešili poměrně dost obsáhle v justiční komisi zřízené při předsednictvu ČNR a konstatovali jsme, že samozřejmě tento požadavek je plně opodstatněný a že mu musí být dán průchod. To ovšem neznamená, že pokud některý soudce např. momentálně nebude mít k dispozici příslušný spis, že nebude prostě soudit rehabilitace, a bude čekat, až spis bude mít na stole. Proto jsem přesvědčen, že řada z těchto případů, které nepochybně pocházejí z doby mladší, tedy řekněme z minulého dvacetiletí, tak je právě odůvodněná těmito faktory. Nesmíme totiž opomíjet jeden důležitý faktor, a to je jak obtížně se získávají spisy z onoho konce 40. nebo začátku 50. let. Některé z nich jsou i skartovány a musí být náhradním způsobem rekonstruovány. Není to situace bezvýchodná, ale situace řešitelná. Nalezl jsem velice dobré pochopení u všech svých kolegů na stupni okresních i krajských soudů, v tom, že iniciativně vstoupili v jednání s příslušnými pobočkami Konfederace politických vězňů, a že za pomoci této organizace se nám daří řadu praktických a nicméně důležitých otázek společně vyřešit.

Mám před sebou souhrnné údaje za první tři měsíce účinnosti zákona o soudní rehabilitaci. Za tuto dobu - to znamená za červenec, srpen a září bylo projednáno a rozhodnuto celkem 44 246 případů občanů nespravedlivě postižených. Z toho v 21 225 případech tato rozhodnutí již nabyla právní moci. Jestliže jsem činil svého času určitý odhad toho, kolik celkově osob postižených nespravedlivě v minulých letech by mohlo přicházet v úvahu pod režim zákona o soudní rehabilitaci, pak jsem vycházel z předpokládané úvahy 200 až 250 tis. osob. Pokud tedy za první čtyři měsíce se podařilo vyřešit soudním rozhodnutím oněch 44 246 občanů, pak by se mohlo jednat přibližně o jednu pětinu. Posouzení, zda jde o dostatečný či nevyhovující počet případů samozřejmě náleží vám. Já osobně za situace, kdy znám potíže, které v justici v současné době existují, mám za to, že situace je o něco lepší, než jsem se původně obával. V novinářské řeči se tomu říká někdy mírný optimismus.

To ovšem neznamená, že všechny tyto osoby, u nichž bylo zatím dosaženo pravomocného roznodnutí, již byly odškodněny. Jak známo, zákon o soudní rehabilitaci předpokládá, že k odškodnění může dojít teprve poté, kdy rozhodnutí nabude právní moci a kdy záležitost odškodnění bude projednána s ministerstvem spravedlnosti. Zatím nemám žádný signál o tom, že by ty případy, které již byly uplatněny u našeho ministerstva, se nepřípustným způsobem protahovaly a že by tam docházelo k takovým průtahům, které by nějakým způsobem ohrožovaly režim předpokládaný zákonem 119 z letošního roku. Jestliže tedy bych chtěl shrnout vystoupení poslanců Šimečka a Šplíchala, pak mám za to, že po jistých počátečních problémech v uplatňování zákona o soudní rehabilitaci se situace dnes již rozeběhla vcelku obstojným způsobem a že dává určité předpoklady k tomu, že celý problém rehabilitací by monl být vyřešen v té lhůtě, která byla při jeho přijímání předpokládána, to znamená přibližně ve lhůtě dvou let. K tomu, aby se vyvářely v početnějším rozsahu zvláštní rehabilitační senáty, nám zatím chybí určité předpoklady, tak jak jsem o nich už hovořil. Ale protože ono zmrazení, které nastalo v důsledku zániku Národní fronty, zmrazení zákonného postupu při předkládání návrhů na volbu soudce z povolání, už pominulo, mám za to, že se nám přece jenom podaří tyto personální stavy postupně vylepšit tak, aby situace alespoň na úseku rehabilitační agendy se zlepšila.