Česká národní rada 1990 – 1992

Místopředseda ČNR Michal Kraus: Dalším bodem pořadu našeho jednání jsou

Paní poslankyně a páni poslanci, s ohledem na společný čas nás všech vás prosím, aby vaše vystoupení byla stručná a věcná, i když nechci nikoho omezovat v délce vystoupení a v jeho právech poslance. Možná, že řada problémů by se dala vyřešit osobním kontaktem poslanců s jednotlivými členy vlády v době jejich přítomnosti na schůzích ČNR nebo jejích výborů. Proto prosím, abyste i tyto možnosti vzali v úvahu.

Dnes vám byly rozdány další interpelace, které byly v minulých dnech písemně předloženy předsednictvu ČNR, abyste se s nimi, v souladu s jednacím řádem, seznámili. Jsou to sněmovní tisky 39 až 44. Protože předpokládám, že největší zájem bude o odpovědi na vaše dotazy panu premiérovi, dovolte, abych nejprve vyzval poslance, kteří se do rozpravy přihlásili k tomuto bodu. Jako první se přihlásila paní poslankyně Janů, připraví se pan poslanec Vondráček.

Poslankyně Ivana Janů: Vážený pane předsedající, paní a pánové poslanci a poslankyně, k včerejšímu expozé pana premiera mám několik dotazů a připomínek. Mluvím za KDU.

Doba, jež uplynula od vystoupení pana Mečiara, aniž na něj naše česká strana patřičně reagovala, byla příliš dlouhá. Tím spíše, že schůzka v Trenčianských Teplicích byla nesprávně označena za summit. Panem premiérem zde bylo řečeno, a je nutno s tím souhlasit, že Slováci jsou jiní, chápou věci jinak, nicméně, je nutno si přiznat, že jednají rychle a do určité míry svévolně, což vede k porušování dohod a zákonů, včetně ústavních.

Chtěla bych se zeptat. co hodlá česká vláda učinit proti tomu, aby se to neopakovalo. Přesná formulace závěru přece nemůže připustit dvojí výklad. Chceme věřit panu Mečiarovi, že Slovákům také jde o federaci a porozumění ve společném domě, jak se teď s oblibou říká, ale některé jejich počiny budí dojem, že zkoušejí, co vše si jako spolubydlící mohou dovolit. Dělá to pomalu dojem, že Slováci postupují systémem pokus a omyl. Pokus jim vyjde a mýlíme se my s trvalým puncem naivních dobráků. Jak jinak si vysvětlit zřízení ministerstva zahraničních vztahů Slovenské republiky v rozporu s dohodou z Trenčianských Teplic. Jak hodlá česká vláda tento nebezpečný precedens řešit nebo jak hodlá k němu přistupovat? Bude naléhat na zrušení protiprávně vzniklého orgánu, či snad si zřídíme, nedej Bože, kvůli symetrii vztahů něco podobného i my?

Domníváme se, že politika, založená v činech, které jsou v rozporu s uzavřenými dohodami, nesl vždy na všech úrovních vztahů trpké ovoce.

Místopředseda ČNR Michal Kraus : Děkuji paní poslankyni Janů. Prosím poslance Loma.

Poslanec Petr Lom: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážená vládo České republiky, vážení hosté. Požádal jsem o možnost vystoupení v prvou chvíli volného časového prostoru, který se poprvé po 42 letech otevřel pro interpelace a podněty poslanců zcela svobodně a v demokraticky zvoleném českém parlamentu. Chtěl bych stručně navázat na prohlášení České národní rady k 21. srpnu 1968, kterým jsme včera naše zasedání otevřeli. Chystám se nyní pronést s vnitřní pokorou slovo, naplněné národní vzpomínkou a úctou a prosím vás, abyste je přijali s vnitřním zamyšlením.

My, poslanci dávných historických zemí, české, moravské a slezské, zde zastupujeme lid, ke kterému patříme. Uvědomujeme si, že jej zastupujeme nejen v přítomnosti. svou prací, míříme i do pokolení příštích a cítíme souhlasnou přítomnost těch, kteří šli před námi. Před několika dny jsme - poprvé svobodně - vzpomněli tragického rána, kdy země naší republiky byly přepadeny ozbrojeným vpádem Sovětského svazu a jeho satelitů. Tyto armády násilím vnikly do našich ulic a na naše náměstí. Vítal je jen potlesk několika vlastizrádců. Národ cítil, že se historicky opakuje druhá Bílá hora a nástup nového temna. Svůj odpor vyjádřil jen snahou o dialog. Nevyšla ani jedna rána proti agresorům, ale zato se desítky agresorů staly vrahy neozbrojených civilistů. Většinou to bylo mládí, které zahynulo střelami sovětských samopalů, či pod pásy tanků. Byl jsem jedním z těch, kteří takové oběti ošetřili.

Teprve počítáme své padlé, teprve nyní z nich byla sňata klatba veřejného zapomnění. Došli jsme zatím čísla obětí 94. Skoro jedna stovka zavražděných mladých životů - to byla cena "pomoci" těch idylicky zobrazovaných rozesmátých molodců, vrahů v uniformách.

K těmto nejbolestivějším ztrátám musíme přičíst další nenahraditelné ztráty čtvrt miliónu našich bratří a sester, kteří odvedli s sebou do vyhnanství celá budoucí pokolení.

Ohlížíme-li se již zpět, musíme v bolestném zamyšlení dohlédnout až do roku 1948, protože bez jeho února by nebylo srpna v roce šedesátémosmém. V této souvislosti je naší mravní povinností také současně vzpomenout té první vlny miliónu našich občanů, jejichž životy byly komunistickou zvůlí v tomto čtyřicátémosmém vrženy do stínu a ze stínu již nikdy nevyšly. Vzpomeňme našich otců a matek. Nejvíce si však připomeňme obětí nejtěžších, oběti 174 životů hned na počátku naší křížové cesty.

Vzpomínáme všech obětí předlouhých let vlády zla, těch, kteří před námi v padesátých letech a s námi v roce 1968 nedošli k lidské svobodě. Jakkoliv je to podivné, ve spěchu našich dnů nikdo dosud veřejně, na žádném reprezentativním shromáždění neuctil jejich památku, jejich oběti.

Proto vybízím vás, všechny poslance, bez rozdílu politické příslušnosti a politických názorů, bez rozdílu národností, bez rozdílu náboženského vyznání, abychom ty, kterých jsme nyní vzpomněli, uctili zamyšlením podle starého způsobu v symbolické minutě ticha. (Shromáždění povstává.)

Děkuji vám jménem těch, kteří tu nyní byli v myšlenkách s námi.

Této živé národní rány jsme mohli vzpomenout jen proto, že stojíme na půdě Sněmu, poprvé svobodného po desetiletích pokřivených nesvobodou. Zahajujeme-li nyní, po kratičkém předprázdninovém intervalu, normální období zasedání svobodné, demokraticky zvolené České národní rady, navazujeme tu přetrženou nit, která nás spojuje s proslulou demokracií Republiky československé dvacátých a třicátých let.

Myslím, že tato historická sněmovna, ve které naši předci 14. 11. 1918 navždy se zřekli nadvlády Habsburků, je nejvýš důstojným prostředím, abychom se zde navždy zřekli zla jakékoliv totality a vyznali se z víry ve svobodu člověka, z víry ve svobodnou demokratickou společnost.

Nepochybuji o tom, že historici budou ještě dlouho zkoumat propast čtyř desítek let a vynesou na světlo nálezy, při kterých si budeme znovu klást znepokojivé otázky.

Vytvořením tohoto parlamentu jsme se však odvrátili od propasti totalitní zvůle. Uzavřeli jsme temné období naší nedávné historie a položili jsme dobré základy k další budoucnosti. Chceme ji všichni a v souhlasu všech politických stran, národností a náboženských vyznání naplňovat tvůrčím úsilím. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Michal Kraus: Děkuji panu poslanci. Dále požádal o slovo pan poslanec Chromý.

Poslanec Heřman Chromý: Vážená paní předsedkyně, vážení hosté, vážený pane předsedající, dámy a pánové, vystupuji jménem pět poslanců - paní poslankyně Mašatové, pánů poslanců Kolmistra, Kotrlého, Líbala a Zajíčka.

Dámy a pánové, jako jistě mnohý z vás, jsme si v souvislosti s jednáním republikových vlád v Trenčianských Teplicích kladli otázky o tom, jakým způsobem byla veřejnost seznámena s obsahem jednání a jeho východisky, odkud se vzal novinářský katastrofismus, skrze který bylo jednání v Trenčianských Teplicích nahlíženo a komentováno, a jak se přitom zároveň střízlivě a objektivně vyrovnat se vzrušenou atmosférou naší doby, která od listopadu 1989 neustále provází vnitropolitickou scénu. Ale i tyto otázky lze charakterizovat jako zavádějící, jako otázky, které směřují pouze na povrch věcí a které nás odvádějí od mnoha a mnoha úkolů, jejichž řešení netrpělivě čeká společnost jak od vlády, tak od zákonodárných sborů.

Převratnost změn, které chceme a uvádíme v život tkví, mimo jiné v tom, že tyto změny řetězovitě vyvolávají další a další. Vše na pozadí výbušného prostředí domácí i světové politiky. Pokoušíme-li se takto ve zkratce a jistěže neuměle postihnout, jaké mnohavrstevnatosti a kolika vlivům podléhá naše každodenní politická situace, dostáváme se tím k základnímu problému, který traumatizuje celou situaci od listopadu 1989, k problému, jehož úspěšné zvládnutí je důležitým předpokladem dalšího zdárného politického a ekonomického vývoje celé naší společnosti. Řečeno slovy z Programového prohlášení české vlády jsou otázky federace, integrity společného státu, tvorby tří ústav, dosažením konsensu národních ústav v zásadních otázkách vztahu k federaci úhelnými kameny bezprostřední a příští existence naší státnosti.

Z tohoto pohledu se diskutabilní nestává vstup ČSFR do Světové banky Evropského světového společenství Rady Evropy, ale rozhodnutí, zda národní republiky budou mít ústavní právo rozbít federaci tím. že ji budou moci jednostranně opustit a zdali ponecháme federální vládě pravomoci, které potřebuje, aby ČSFR mohla fungovat jako odpovědný člen celoevropských a celosvětových institucí.

Proč to uvádíme. Již dnes jsme totiž svědky takového počínání, které se dostává do rozporu se stávajícími zákony federace. Mám tím na mysli zákon SNR o organizaci ministerstev a ostatních orgánů státní správy SR, na jehož základě byl minulý týden ministr vlády SR pověřen řízením ministerstva mezinárodních vztahů SR. Přestože nám nejsou známé kompetence a okruh čiností tohoto ministerstva a zpráva ČTK z jednání místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí pana Dienstbiera a předsedy vlády SR pana Mečiara hovoří sice o nezbytnosti jednotné zahraniční politiky, ale tyto otázky blíže nerozvádí, stejně jako další informace v tisku jsou kusé a neúplné, považujeme za svou povinnost upozornit na platný ústavní zákon o federaci 143/68 Sb., čl. 7 odst. 1, ve kterém se uvádí, že do výlučné působnosti ČSFR patří zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv, zastupování ČSFR v mezinárodních vztazích a rozhodování v otázkách války a míru. Odst. 2 téhož článku praví, že v oblastech uvedených v odst. 1 působí výlučně zákonodárné a výkonné orgány státní moci, státní správy a soudní orgány ČSFR. Také v čl. 142 odst. 2 a 3 téhož ústavního zákona o federaci se dále píše, že zákony Federálního shromáždění, zákony národních rad, ani jiné právní předpisy federálních orgánů a orgánů republik nesmějí odporovat ústavě a ústavním zákonům ČSFR.

Přestože ústavní soud, který by se zabýval touto neshodou zákona národních rad se zákonem federálním, chybí, musí tento rozpor řešit buď FS nebo národní rada, a to změnou toho či onoho zákona, protože zákony národních rad nejsou expressis verbis podřazeny zákonům Federálního shromáždění. Musejí být však v souladu s ústavou a nesmějí překračovat pravomoc jí danou. Tolik z komentáře k ústavnímu zákonu o federaci.

Vznáším proto, na podkladě § 5 odst. 1 písm. a) zákona ČNR o jednacím řádu, návrh, aby Česká národní rada vznesla podnět Federálnímu shromáždění, aby se tímto nesouladem ústavního zákona o federaci a zmíněného zákona SNR Federální shromáždění zabývalo. Dále aby Česká národní rada adresovala Slovenské národní radě stanovisko, ve kterém by ji na tento další stav věcí upozornila .

Věcně a bez jakýchkoliv emocí, tak si přejeme vyjádřit svou odpovědnost za federaci v zájmu pevného a trvalého soužití Slováků a Čechů, v zájmu demokracie a v zájmu stability ve Střední Evropě. Děkuji vám.

Místopředseda ČNR Michal Kraus: Děkuji panu poslanci. Prosím paní poslankyni Kantůrkovou, připraví se pan poslanec Kříž.

Poslankyně Eva Kantůrková: Pane předsedající, paní a pánové z vlády, vážení kolegové, připojuji se k pěti poslancům, za které zde hovořil pan poslanec Chromý, a dělám to o to raději, že budu mluvit o úplně jiné věci. Chci tím vyjádřit, že naprosto souhlasím s tím, co pan poslanec Chromý říkal, ale chci také vyjádřit, že tady jde o dva problémy.

Myslím si, že ve vztahu Čechů a Slováků a v obavách o federaci by se mělo rozlišovat praktické řešení problémů politických, ekonomických a ostatních, které před námi jsou, a které se mají řešit a o které je spor, a problémy základní, totiž vztahů obou těchto národů.

Dovolte mi, abych přečetla jeden článek z dnešní Mladé fronty. "Pomlčka ve světě. Smyslem pomlčky - rozdělující název Československa, mělo být zdůraznění svébytnosti Slovenska. Přesto, že parlament rozhodl jinak, Slováci důsledně píší Česko - Slovensko, a televizní hlasatelé nejen slovenští, ale i Češi, důsledně pomlčku zdůrazňují. Řeknou div ne Česko ehm Slovensko. Pomlčka, parlamentem neschválená, se dostala do světa. Mnoho slávy tam ale nenadělala. Svědčí o tom i maličkost, kterou dokumentujeme na fotografii dodacího listu, který přišel ze Sao Paula od firmy Patriot do Prahy do Chemapolu. Země určení je tu určená TCHECOSLO - VAQUIA. Připomíná vám slovo za pomlčkou něco? Ovšem, připomíná "vaqueros - honáky krav. Úředník v Sao Paulu dal tímto jistě ne náhodným překlepem najevo, co si myslí o pomlčkové cestě ke světovosti."

Považuji se za českou vlastenku a tento článek jsem citovala proto, abych své přátele na Slovensku, slovenskou kulturu, slovenské politiky, všechny lidi, kterých si tam vážíme, máme je rádi a respektujeme jejich právo na svébytnost a národní sebevědomí, abych se jim ne omluvila, ale ujistila je, že toto není český názor. Děkuji vám.

Poslanec Karel Kříž: Vážená paní předsedkyně, pane předsedající, dámy a pánové, horké léto a horké problémy, a to ještě léto neskončilo, alespoň astronomicky, takže kdo ví, co nás čeká.

Ale vztahy mezi Českou a Slovenskou republikou se hodně dotýkají našeho citu. A myslím si, že chceme-li je vyřešit, nebo alespoň přiblížit, měli bychom se pokusit zchladit svoje hlavy. Je faktem, že zrezivělé obruče komunistického systém popraskaly - což je štěstí. A dalším faktem je ovšem, že střední Evropu ovládly odstředivé síly. Otevřely se staré rány, které se dříve nemohly zhojit. protože nebyly náležitě léčeny. Neproudil k nim totiž zdravý vzduch.

Není divu, že kolem česko - slovenského soužití - úmyslně to rozděluji, protože jsem byl na jaře jediným poslancem v této sněmovně, který hlasoval pro jeden z návrhů prezidenta Havla, pro pomlčku - vznikala brzy po nabyté svobodě celá řada otázek. A těch otázek je stále víc a víc.

Čelila jim vláda národního porozumění, vedená dr. Pithartem, a stojí před nimi i tato vláda, vedená panem premiérem. Velice si vážím ucelených a velkorysých postojů pana premiéra, který ví, že k tomu, abychom dokázali správně reagovat vůči druhé straně, musíme se co nejvíce ptát a musíme umět druhé straně naslouchat. Vláda, kterou vede, si jasně uvědomuje, že na naší cestě do Evropy - má-li být úspěšná - budeme muset víc než bořit, stavět.

Pravdou ovšem je, že nás slovenská strana poněkud překvapuje svými nápady, a nemá smyslu to popírat. Přitom úkoly, před kterými stojíme, jsou enormní a situace je vážná. Hospodářská reforma určitě nebude legrací. Výkřiky, blízké hysterii, si mohou dovolit žurnalisté, ale nemůže si je dovolit zdravá politika.

A ptám se - budeme zase projednávat a schvalovat nové kompetenční zákony? Už podruhé během jednoho léta? Je to vrtkavý nápad slovenské strany, anebo smysluplný, v kontextu středoevropských změn, jen urychlený vývoj?

Nekymácí naši slovenští partneři příliš naší společnou lodí? Budeme si na to muset odpovědět. Vodítkem by nám mělo být nejen naše věrné vyznání ideálů, ale v situaci, v níž jsme, především ta nejpraktičtější hospodářská politika. Naše politika byla založena na ideji společného státu Čechů a Slováků, ale s touto idejí bychom neměli v žádném případě klesat ke dnu. Domnívám se, že by to měli být především národohospodáři, kteří řeknou své a posoudí efektivnost přesunu pravomocí mezi federací a republikami. Pokud by to, co navrhuje slovenská vláda, ekonomicky prospělo, nebo alespoň neublížilo oběma stranám, pak není třeba se ničeho obávat. Do Evropy skutečně můžeme jít i ve velmi volném svazku. Pokud by ale návrhy slovenské strany měly znamenat nějakou hospodářskou újmu, ať už teď nebo v budoucnu, pak si můžeme být jisti, že máme co dělat s iracionálním federativním partnerem. A takový svazek je nebezpečný. Bylo by pak lépe, aby naše vláda nemeškala a vypracovala, byť s těžkým srdcem pro Českou či Česko-moravskou republiku - snad tentokrát bez pomlčky - alternativní nezávislý scénář. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Michal Kraus: Děkuji. Vzhledem k tomu, že jsem obdržel přihlášku do diskuse pana poslance Ortmana, podle § 19 má přednost. Dávám mu slovo.

Poslanec Jaroslav Ortman : Vážená paní předsedkyně, pane předsedající, vážení kolegové, se zájmem - věřím, že jako všichni zde v sále - jsem včera vyslechl projev premiéra České vlády pana Pitharta, týkající se známé schůzky se slovenskými partnery a s představiteli Federální vlády v Trenčianských Teplicích. Řekl bych, že změny, ke kterým došlo v průběhu posledních měsíců v celé východní Evropě, jednoznačně určily jednu základní skutečnost - řekl bych proces hledání samotných národů, tzn. proces jakéhosi utváření národní integrity. Sám jsem stoupenec jakéhokoliv jednání. Myslím si, že při veškerých našich úvahách bychom měli postupovat naprosto racionálně a vidět vše ve vzájemných souvislostech. .

Chci se však zastavit u jedné základní věci. K tomu, aby taková jednání probíhala, musí být zcela jasno o tom, jaká je koncepce české státnosti. Jsem rád, že zazněla velmi uvážlivá slova ve včerejším vystoupení pana premiéra, protože na čem na všem bychom se měli shodnout - a já věřím, že se shodneme - je federace.

Sám si však kladu otázku, zda by nebylo záhodno, aby tato jednání neprobíhala jen na úrovni vlády, ale i na úrovni suverenních představitelů státní moci České a Slovenské republiky, tedy českého a slovenského lidu. Co mám na mysli? Konkrétně především předsednictva, případně jiné orgány ČNR a SNR.

Pak dávám na zvážení, zdy by nebylo možné v zájmu skutečného poznání názoru našich partnerů vést taková jednání ve vztahu k ústavně-právním výborům. Protože se budou připravovat Ústavy České a Slovenské republiky a podle mne by bylo velice záhodno, aby ústavně-právní výbory znaly svá vzájemná stanoviska.

Ve vztahu k české státnosti dávám na zvážení ještě jednu skutečnost. Když se projednávalo programové prohlášení, říkal jsem zde, že nepovažuji zřízení Ústavního soudu České republiky za úkol perspektivní, ale velmi aktuální. Nyní se nám ukazuje, jak velice potřebné a jak velice žádoucí by bylo, kdyby existoval Ústavní soud celé federace. My nemáme, ačkoliv je k tomu zmocnění v Ústavě, ustaven Ústavní soud České republiky. Myslím si, že krok v tomto směru, i když vím, že v programovém prohlášení o tom zmínka je, který by byl učiněn velmi rychle, by byl, podle mne, krokem žádoucím.

A ještě jednu věc dávám na zvážení. Hovořil-li jsem o tom, aby se do procesu vzájemného poznávání, tj. do procesu jakéhosi tříbení stanovisek zapojily i národní rady, tak myslím, že by prospělo věci, kdyby se uskutečnila schůzka České vlády a předsednictva České národní rady, která by těmto otázkám mohla být skutečně zasvěcena.

Poslanec Josef Šimeček: Paní předsedkyně, pane předsedající, vážené poslankyně a kolegové poslanci, dovolte, abych ke svému jménu připojil, že jsem jediný český poslanec, který bydlí na Slovensku. Nežádal bych o slovo, pokud bych zde cítil, že jste objektivně informováni našimi sdělovacími prostředky, o jejichž způsobech máme dostatečný obrázek. O to víc zde vystupuje nutnost mít vlastní vládní noviny a nejkvalitnějšího dopisovatele tam. Nemáme, a proto chci momentálně posloužit sám.