předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová, místopředsedové České národní rady Václav Žák, Michal Kraus, Zdeněk Malík a Jan Kasal a 184 poslanců České národní rady.
Členové vlády České republiky,
předseda vlády Petr Pithart, místopředsedové
vlády František Vlasák, Milan Lukeš a
Antonín Baudyš, ministr financí, cen a mezd
Karel Špaček, ministr výstavby a stavebnictví
Ludvík Motyčka, ministr kultury Milan Uhde, ministr
zdravotnictví Martin Bojar, ministr průmyslu Jan
Vrba, ministr zemědělství a výživy
Bohumil Kubát, ministr spravedlnosti Leon Richter, ministr
školství, mládeže a tělovýchovy
Petr Vopěnka, ministr vnitra Tomáš Hradílek,
ministr práce a sociálních věcí
Milan Horálek, ministryně obchodu a cestovního
ruchu Vlasta Štěpová, ministr životního
prostředí Bedřich Moldan, ministr-předseda
Výboru lidové kontroly Bohumil Tichý, ministr
vlády Karel Dyba, Miroslav Grégr, Tomáš
Ježek a Jaroslav Šabata.
Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová
Vážené paní poslankyně, vážení
poslanci, milí hosté, zahajuji přerušené
jednání České národní
rady a všechny vás srdečně vítám.
Ráda vítám opět mezi námi vládu
České republiky v čele s panem předsedou
Petrem Pithartem. Zjišťuji, že podle prezenční
listiny je dnes přítomno 158 poslanců, což
se mi upřímně řečeno nezdá,
protože zasedací síň je plná
a mám tedy za to, že se patrně někdo
z vás zapomněl podepsat. Prosila bych, pokud někdo
se takového opomenutí dopustil, aby laskavě
tuto chybu napravil, protože jde o zásadní
věc, hlasování může být
potom třeba velice vyrovnané a právě
ty hlasy, které by nebyly podchycené by mohly zpochybnit
výsledky hlasování. Vidím, že
jsem měla pravdu.
Pět minut přestávka, jakmile se všichni
vrátí, začneme.
Předpokládám, že jsou všichni zpátky,
čili můžeme zahájit schůzi. Než
přistoupíme k rozpravě k programovému
prohlášení vlády České
republiky, chci vás informovat o některých
materiálech, které vám byly rozdány.
Na včerejší požadavek pana poslance Bendy
byly charakteristiky členů vlády rozšířeny
a máte je u sebe na lavici. Můžeme tedy vládě
poděkovat za vyhovění žádosti.
Teď dostávám hlášení, že
je zde přítomno 184 poslanců.
Ke státnímu závěrečnému
účtu České republiky za rok 1989 jsme
dnes také dostali na lavice písemný materiál.
Podle článku 107, odstavec 1, písmeno d/
ústavního zákona o československé
federaci patří do působnosti národní
rady schvalovat státní závěrečný
účet republiky. Protože státní
závěrečný účet národní
republiky za rok 1989 ČNR ještě neschválila,
předkládáme jeho projednání
zároveň s jednáním o státním
rozpočtu České republiky na rok 1991. Prosím
vás proto, abyste si materiál prostudovali, ponechali
a projednáme jej potom společně. Nyní
už podle schváleného pořadu zahájíme
rozpravu k programovému prohlášení vlády
České republiky. Předtím bych vám
řekla ještě ráda pár slov. Chtěla
bych vás upozornit na článek 127 ústavního
zákona, podle kterého vláda republiky je
povinna po svém jmenování předstoupit
před národní radu na její nejbližší
schůzi, předložit jí svůj program
a požádat ji o vyslovení důvěry.
Tomu potom koresponduje článek 129, odstavec 2,
kde se praví - vysloví-li národní
rada vládě republiky nedůvěru nebo
zamítne-li její návrh na vyslovení
důvěry, předsednictvo národní
rady vládu republiky odvolá. Četla jsem vám
tyto dva články proto, abyste si byli vědomi
důsledků projednání programového
prohlášení vlády. Znovu upozorňuji
na to, že jde o prohlášení vlády,
nikoliv prohlášení České národní
rady. Včera na výborech i na poslaneckých
klubech odezněly hlasy, které vytýkaly vládě,
nebo vyslovovaly přesvědčení, že
vláda, dříve než-li zpracovala programové
prohlášení, se měla svými zástupci
dostavit do České národní rady a jednotlivé
body, které nejsou podle názoru poslanců
ještě zcela ujasněné, s poslanci projednat.
Na to bych ráda z tohoto místa reagovala. Jde o
programové prohlášení vlády,
nikoliv o programové prohlášení ČNR.
Vláda jistě přivítá iniciativu,
která se u poslanců ČNR objevila, já
si myslím, že to je dobrý úkaz, že
poslanci reagují tak živě, s takovým
množstvím iniciativy a s takovým množstvím
připomínek, to jistě v minulosti nebylo zvykem,
já si myslím, že všechny tyto připomínky,
všechny tyto náměty, všechny tyto kritiky,
někdy zcela vyhraněné, jistě zužitkujeme,
jak pokud jde o možnost interpelace vlády, tak zejména
pokud jde o naši zákonodárnou iniciativu. Čili
celé to včerejší odpoledne, které
bylo velice bouřlivé, kde se probíralo programové
prohlášení velice podrobně, docela určitě
nepřijde nazmar. Jistě je v České
národní radě využijeme, jistě
z něj celou řadu námětů použijeme
a jistě bude pro nás užitečné,
ale musíme si uvědomit, že programové
prohlášení vlády buď můžeme
přijmout - a tím vyslovit vládě důvěru
a nebo nepřijmout - a pak nastává situace
podle § 129, odstavec 2, o kterém jsem vás
už předtím informovala. Proto vás prosím,
abyste rozpravu už zaměřili tímto způsobem,
zda zásadně máte sice kritické připomínky,
řadu dalších námětů, případně
jiná cílová řešení, ale
zda zásadně s tím programovým prohlášením
souhlasíte a hodláte vládě tímto
projevit důvěru, či zda zásadně
je pro vás programové prohlášení
nepřijatelné. To na začátek rozpravy,
kterou tímto zahajuji a prosím, aby - protože
tu teď nemám, kdo se písemně přihlásil
do rozpravy, patrně se budete hlásit přímo
z pléna. Prosím tedy poslance - pan poslanec Čech.
Poslanec Vladimír Čech: Vážená
paní předsedkyně, vážené
poslankyně, vážení poslanci, jenom jednu
maličkou připomínku. Dostali jsme materiály,
týkající se ministrů, ale u ministra
Tichého není uvedeno, jestli byl někdy členem
nějaké strany nebo ne. Myslím si, že
by to mělo být doplněno.
Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová
Prosím pana ministra Tichého, kdyby se laskavě
vyjádřil. /Není tu./ Pan ministr tady zatím
není, takže počkáme, poznamenáme
si to a až přijde, tak mu tuto otázku pana
poslance Čecha položíme. Prosím dalšího
diskutujícího.
Domnívám se, že by bylo namístě,
kdyby vystoupili předsedové klubů, případně
předsedové výborů. Pan poslanec Karas.
Poslanec Jiří Karas: Dámy a
pánové, já bych chtěl navrhnout, až
se bude hlasovat o důvěře vládě,
aby se hlasovalo jednotlivě, o jednotlivých členech
vlády. Děkuji. (Ohlas v sále.)
Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová:
Toto je protinávrh. Prosím, kdo souhlasí
s návrhem pana poslance Karase, ať zvedne ruku. (Projevy
nesouhlasu s hlasováním.) Pan poslanec Vondráček.
Poslanec Josef Vondráček: Měl
bych jednu připomínku. Máme hlasovat o důvěře
vládě, o programu, který vláda předložila.
Když budeme hlasovat o důvěře vládě,
pro program, tak tím získává důvěru
celá vláda a není nutné a nebylo to
nikdy, aby se hlasovalo o každém členu vlády
samostatně. (Potlesk.)
Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová
Musíme se vrátit k návrhu poslance Karase.
Zásadně podle ústavy je možné,
aby národní rada vyslovila nedůvěru
jednotlivému členu vlády. Pokud jde o předstoupení
vlády, v tom okamžiku, kdy vláda předkládá
svůj program a požaduje o vyslovení důvěry,
hlasuje se zásadně o vyslovení důvěry
celé vládě, podle ústavy. Pan poslanec
Karas by musel konkretizovat, kterému z ministrů
vyslovuje nedůvěru.
Poslanec Jiří Karas: Beru návrh
zpět.
Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová
Děkuji panu poslanci Karasovi. Můžeme pokračovat
v diskusi. Přihlásil se pan poslanec Sapák.
Poslanec Jan Sapák: V podstatě mi
bylo odpovězeno.
Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová
Přihlásil se pan poslanec Biňovec. Připraví
se pan poslanec Kalfus.
Poslanec Karel Biňovec: Vážená
paní předsedkyně, vážené
kolegyně, vážení kolegové, chtěl
bych říci několik slov k celému našemu
příštímu funkčnímu období.
Považuji tuto vládu, která před nás
předstoupila, za optimální možnost,
která je ze všech možností. Nesmírně
si vážím pana dr. Pitharta jako historika,
dává tomu místu premiéra náležitou
vážnost právě svým životem
a svými vědeckými zásluhami. Vážím
si i mnoha dalších členů této
vlády. Já nesouhlasím - a včera jsem
o to tvrdě bojoval - s určitými body vládního
prohlášení. Především s
těmi pasážemi, kde se hovoří
o zemském zřízení pro Moravu. Mám
k tomu mnoho důvodů, které zde nehodlám
rozvádět. Moji kolegové na místech
pro Společnost pro Moravu a Slezsko sice pokašlávají,
ale já jsem ochoten jim to vyložit, až přijde
čas (své důvody). Přesto jsem postaven
do takové situace, že nesouhlasím (i když
včera se mi to snažil pan premiér vysvětlovat,
že to není míněno tak, jak je to napsáno
- teď jsem dostal brožurku od Moravy a Slezska, kde
se jasně specifikuje, co je míněno zemským
zřízením a s tím já nikdy souhlasit
nebudu) a buďto budu hlasovat proti vládnímu
prohlášení a tím budu jedním
z těch, kteří vyslovují nedůvěru
této vládě, které hluboce důvěřuji
a věřím, nebo zde budu deklarovat svůj
postoj: Budu hlasovat pro toto vládní prohlášení
jenom proto, že mám důvěru v tuto vládu,
ale že budu nadále celé dva roky, pokud tu
budu, proti některým bodům ve vládním
prohlášení bojovat.
Chtěl bych vám říci ještě
jednu věc na začátek - začínáme
tak, že někteří z nás se bojí
zase opozice. Bojí se politického boje. Chceme mít
všechno v harmonii. Předsedkyně našeho
výboru prohlásila, že doufá, že
budeme jedna harmonická rodina. Jak to, přátelé?
My jsme byli přece zvoleni konečně ve svobodných
demokratických volbách. Toto je parlament a ne nějaké
rodinné shromáždění. Tady se
mají vést politické boje za názory.
Vždyť my jsme dostali hlasy svých voličů
a ti voliči mají různé názory.
My musíme tvrdě za tyto názory svých
voličů bojovat. Proč bychom se měli
bát opozice, která je normální v každém
parlamentu. Proč bychom měli uzavírat koalice
se všemi stranami? Jestliže přesvědčujeme
naše lidi v tisku a masmédiích o tom, že
musí začít myslet nově, budeme muset
začít myslet nově především
my. Jsme tu už jednou konečně demokraticky
a svobodně zvolení poslanci, máme zodpovědnost
ke svému svědomí a zároveň
zodpovědnost ke svým voličům. Děkuji
za pozornost. (Potlesk.)
Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová:
Děkuji panu poslanci Biňovcovi. Do rozpravy se přihlásil
pan poslanec Kalfus. Připraví se pan poslanec Holomek.
Poslanec Jiří Kalfus: Vážená
paní předsedkyně, dámy a pánové,
včera večer jsem si položil dvě otázky
v souvislosti s programovým prohlášením
naší české vlády. První
z nich byla, jestli toto prohlášení na 49 stránkách,
které nám je předloženo, mohlo být
lepší, jestli mohlo být hutnější
a jestli mohlo být obsažnější.
Na tuto otázku jsem si odpověděl ano. Prohlášení
mohlo být obsažnější, mohlo být
nutnější, ale v době, kterou na to vláda
měla, domnívám se, že asi nebylo v lidských
silách udělat víc, než vláda
udělala.
Samozřejmě, že nás mrzí - i mě
osobně - že tam chybí některé
věci, které by tam měly být. Například
tam není ani jedna zmínka o reprivatizacích.
V prohlášení se podle mého názoru
věnuje málo pozornosti problémům inflace,
který v budoucích letech (nejen v těch dvou
letech, po která tady budeme), nás bude trápit,
stejně jako vládu.
Druhou otázku, kterou jsem si položil, bylo, jestli
filozofie tohoto vládního prohlášení
a jeho obsah nás opravňuje, resp. mě opravňuje
- protože otázky jsem si pokládal sám
sobě - k tomu, abych vyslovil naší vládě
důvěru. Domnívám se, že tento
obsah a tato filozofie vládního prohlášení
mě opravňuje k tomu, abych pro něj hlasoval
a tím projevil vládě důvěru.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová:
Děkuji panu poslanci Kalfusovi, prosím pana poslance
Holomka, připraví se pan poslanec Šedivý.
Poslanec Karel Holomek: Paní předsedkyně,
dámy a pánové, v programovém prohlášení
vlády zaznívají -výrazně slova
o české státnosti. Chápeme tuto národní
svébytnost nejen hospodářsky, ale i kulturně-politicky.
Z tohoto prohlášení zaznívají
zřetelně i myšlenky Masaryka v tom, že
každé jednání bude koneckonců
podléhat i nejvyšším soudům mravním
a že vláda hodlá usilovat o obnovu ztracených
ctností občanských. Nepochybně zde
vláda usiluje o vytváření podmínek,
v nichž by byly odstraněny nedostatky, které
nepříznivě ovlivňují každodenní
život lidí. S tím my všichni zajisté
velmi rádi vyslovujeme svůj souhlas. Chci se z tohoto
pohledu podívat na menšinové národnosti,
zvláště na romské etnikum, které
je v českých zemích z těchto menšin
nejsilnější. Přitom romské etnikum
se výrazně odlišuje ode všech menšinových
národností na území historických
zemí, stejně jako ony v minulosti strádalo
kulturně a politicky, navíc však několikanásobně
hůře i sociálně. Zdá se být
zřejmou skutečností, že mnozí
z poslanců, jak se koneckonců ukázalo i včera,
z tohoto váženého shromáždění,
jsou za jedno s Romy v tom, že jde o zanedbanou oblast života
naší společnosti, vymykající
se z rámce běžných úvah a opatření.
Vůbec se nedomnívám, že by vláda
opomněla zmínit se o této ožehavé
otázce, spíše vycházela z principu naprosté
rovnosti občanů a že jakékoliv zdůraznění
privilegií není v tomto ohledu na místě.
Jestliže však slyšíme, jak je psáno
na straně 36 - cituji: Považujeme za jednu z nejdůležitějších
povinností vlády ochránit před tvrdostí
systému ty, kdo by se v podmínkách soutěže
ocitli bez vlastní viny v nevýhodě proti
ostatním. Pak do této skupiny patří
právem i určitá početně velmi
silná skupina Romů, která je na sociálně
nejnižší úrovni v této zemi. Proto
pokládáme za nanejvýš žádoucí
a potřebné, aby vláda dala najevo, že
řešení problémů rómské
populace v oblasti sociální, výchovné
i vzdělávací se vymyká z rámce
běžných opatření bude znát,
a to tím spíše, že projevy rasové
nesnášenlivosti, nejen vůči Romům
svědčí o malosti ducha i mnohých občanů,
ale i profesionálních pracovníků na
nejrůznějších místech. Stále
přežívají a ještě delší
dobu budou přežívat stereotypy minulých
let. Na druhé straně však spěcháme
my, Romové, s ujištěním, že nehodláme
být pasivními objekty něčího
zájmu, ale že hodláme přispět
všude, kde to bude třeba, zejména tam, kde
až dosud všechna jiná opatření
zklamala.
Dovolte, abych se zastavil ještě u další,
velevýznamné záležitosti. Na straně
10 se hovoří o tom, že přirozeně
fungující rodina je základem ozdravění
národa. Mezi Romy má rodina funkci nejvýznamnější,
téměř posvátnou. V tomto směru
bychom i my chtěli vést, chcete-li - generální
útok k ozdravění romské populace.
Je to právě rodina, která je mnohdy příčinou
slabých výsledků romských dětí
ve školách. Ta není způsobena mentální
nedostatečností, nýbrž sociální
zanedbaností, která má zřejmě
svůj nejzákladnější původ
v rodině. Na straně 40 se praví: Morální
devastace je někdy programována prostředím,
v němž žijeme. A následuje zmínka
o příhradách pro bydlení či
noclehárnách. Pan předseda vlády,
ať už chtěl, či nikoliv, zde nejvíce
právě mluvil o romských poměrech.
Kruh je nezvratně, až fatálně, uzavřen.
Rodina, prostředí, dítě ve škole,
hendikep na celý život. Ještě několik
slov o školském systému, který my, Romové,
rovněž pokládáme za rozhodující
směr nápravy poměrů. K tomu jen tři
body. Za prvé dosavadní systém neumožňuje
romským dětem zdravě se psychicky a fyzicky
vyvíjet. Skutečné právo na vzdělání
se na většinu těchto dětí nevztahuje
z důvodů, o nichž jsem již hovořil.
Ve zvláštních školách se vyskytuje
50 % romských dětí. Je naprosto žádoucí
uskutečnit komplexní terénní výzkum
k objasnění příčin školní
neúspěšnosti romských dětí,
ať už prostřednictvím ministerstva školství
a mládeže nebo snad komise na ochranu dětských
práv OSN. Za druhé ve zvláštních
školách ponechat jenom děti mentálně
retardované. Ostatní přeřadit do standardních
škol s možností diferencované výuky.
A za třetí s okamžitou platností zastavit
vyšetřování mentální zralosti
rómských dětí předškolního
věku prostřednictvím nesmyslných psychologických
testů, které nerespektují jazykovou nedostatečnost
a mnohdy neschopnost abstraktního myšlení.
Dámy a pánové, ve své reakci na programové
prohlášení vlády jsem naznačil
souvislosti a možnosti řešení romské
problematiky víceméně útržkovitě
a heslovitě. V krátké době si dovolíme
přijít s ucelenou koncepcí, zahrnující
všechny oblasti života romského etnika, i možností
řešení. Už dnes je však zřejmo
a můžeme snad být za jedno v tom, že bez
pomoci vlády, zastupitelských orgánů
všech stupňů a celé společnosti
to nepůjde. Dále, že je zájmem celé
společnosti, nikoliv snad jen marnivou touhou národa,
který v dobrém i zlém, zatím spíše
v tom zlém, s vámi sdílí společnou,
snad to mohu říci, vlast, už bezmála
pět století. A posléze, že do Evropy
vstoupíte buď s námi, nebo vůbec ne.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová:
Prosím pana poslance Šedivého, připraví
se pan poslanec Řezáč.
Poslanec Josef Šedivý: Vážená
paní předsedkyně, vážená
vládo České republiky, dámy a pánové,
programové prohlášení vlády České
republiky jsme projednali v klubu poslanců Křesťanské
a demokratické unie. Plně chápeme, že
pro krátkost funkční doby nové vlády
nebylo možno tak rozsáhlý dokument konkretizovat.
Je proto podán ve všeobecných polohách
a udává jen základní směry.
Hned za péčí o morální obnovu
společnosti řadí především
starost o stav naší ekonomiky a její reformu.
Jako první krok se uvádí převedení
státních podniků na státní
akciové společnosti.
Mám obavu, abychom zkratky za názvy našich
podniků, jako byly n.p. potom o.p. - oborový podnik,
v poslední době s.p. - státní podnik
- nenahradili zkratkou a.s. - akciová společnost.
Doposud se totiž pro demonopolizaci a privatizaci udělalo
velmi málo. Např. ve stavebnictví, kde se
v demonopolizaci snad udělalo nejvíc - v loňském
roce bylo asi 80 oborových nebo státních
podniků, nyní je jich téměř
500, přesto k privatizaci stavebních firem je i
zde dost daleko. Jaká je potom situace v jiných
resortech a podnicích, kde se nezměnilo téměř
nic, nebo velmi málo. Liberalizaci cen chce vláda
provést co nejdříve, pokud možno začátkem
příštího roku. Tomuto kroku by měla
předcházet demonopolizace výroby. Je to problém
v současné době velmi aktuální
a velmi často diskutovaný. Potřeba liberalizace
cen je pro úspěšné fungování
tržního mechanismu naprosto zřejmá.
Musíme si však uvědomit, že máme
extrémně monopolizovanou ekonomiku, v níž
jednotlivé, zejména průmyslové produkce
vyrábějí často jeden, dva, event.
tři výrobci. Naše ekonomika se pohybuje v bludném
kruhu technické zaostalosti většiny svých
výrob. Uvolnění cen se proto stane vhodné
především pro monopolní podnik, který
je schopen započítat do ceny i iracionální
náklady. Vzniklý stav se přesune směrem
ke spotřebiteli, ten zesílí své mzdové
tlaky a důsledkem může být rychlá
inflace. Jako hospodářský pracovník
vítám uvolnění cen, protože navíc
přinese podstatné zjednodušení komplikovaných
cenových řízení. Ale jako poslanec
musím usilovat především o změnu
hospodářské struktury, o vytvoření
základního konkurenčního prostředí,
o demonopolizaci. Uvolnit ceny lze jen tam, kde existuje dostatečná
konkurence. Naše ekonomika by se dále měla
orientovat na upevnění kurzu československé
měny a její napojení na mezinárodní
měnu. Programové prohlášení se
jen mimochodem zmiňuje o majetkové spoluúčasti
zahraničního kapitálu. Otázky zahraničního
obchodu a podnikání patří do sféry
federální vlády. Přesto musím
požadovat po naší vládě, aby našim
podnikům pomohla odstranit administrativní bariéry
a prolomit dosud neotřesitelný monopol zahraničního
obchodu. Uvedu konkrétní příklad.
Od března t.r., kdy se náš odštěpný
závod Teplotechna Teplice osamostatnil od státního
podniku Praha, má na ministerstvu zahraničního
obchodu žádost o zahraniční činnost,
kterou jsme předtím prováděli prostřednictvím
našeho generálního ředitelství
v Praze. V žádosti jsme citovali rozsah činnosti,
datum a číslo původního jejich rozhodnutí
a povolení pro náš podnik, od kterého
jsme se osamostatnili, takže se prakticky jednalo jen opsání
tohoto povolení. Přes osobní i písemnou
urgenci toto povolení dosud nemáme, jen příslib,
že se naše žádost vyřídí.
Doufám, že takovým tempem a způsobem
naše vláda pracovat nebude. V programovém prohlášení
vlády se uvádí - cituji: Celá společnost
musí vědět, co nás čeká
jaké budou jednotlivé kroky reformy, jak na sebe
budou navazovat, co nám přinesou dobrého
a jaké obtíže z nich vyplynou. Na náš
dotaz k postupu reforem nám bylo sděleno, že
se bude postupovat dle harmonogramu, uvedeného v usnesení
federální vlády číslo 154 z
května letošního roku. Žádám
proto kancelář ČNR, aby toto usnesení
federální vlády zabezpečila pro všechny
naše poslance.