Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

I. Úvod

Po pěti měsících od svého vzniku předkládá komise pro dohled na vyšetřeni události ze 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě svoji závěrečnou zprávu. I když se jedná a relativně krátké období, došlo v jeho průběhu k takovým výrazným politickým a společenským změnám, že nutně ovlivnily podmínky a tím i charakter práce komise. Proto v této úvodní části se pokusíme na tyto okolnosti poukázat.

Samotný postup při vzniku komise charakterizuje tehdejší situaci. Přesto, že šlo o požadavek studentů, nebylo s nimi (s koordinačním stávkovým výborem) složení komise konzultováno a nebyli do ní zařazeni zástupci Občanského fóra. Vlastní ustanovení komise bylo předmětem složitého jednání a trvalo relativně dlouho, než si komise získala určitou důvěru veřejnosti. Sestava komise a její struktura byla tak rozmanitá, že mohla negativně ovlivnit její celkovou akceschopnost. Proto byl zvolen takový styl práce komise a způsob jejího řízení,.který přispěl k eliminování uvedených nedostatků při jejím sestavení. Všechny závěry komise přijímala jen formou dohody (konsensu) svých členů. Je třeba zdůraznit, že jde o laickou komisi, jejíž náplň práce byla vymezena jen názvem. Musela si pro svou práci vytvořit status, stanovit základní cíle, dohodnout způsob informování veřejnosti, vytvořit a realizovat vlastní systém získávání informací.

Politická situace společnosti, zejména v prvním měsíci práce komise (prosinec 1989) se vyznačovala zásadními politickými institucionálními a personálními změnami vyplývajícími z toho, že mocenský monopol KSČ byl nahrazen seskupením rozhodujících politických sil (kulatý stůl). To se přirozeně projevilo v hluboké nedůvěře i v představitele, kteří v té době ještě stáli v čele orgánů činných v trestním řízení, prokuratury, soudu i ministerstev vnitra. Komise reagovala na tento stav tím, že převzala iniciativu v získávání informací, ale i předkládáním návrhů, doporučení a podnětů pro uvedené orgány. Tento postup komise umožnil od prvních dnů její práce doporučovat směry vyšetřování a urychlovat jeho průběh. Po změnách na vedoucích místech těchto orgánů, které se uskutečnily hlavně v první polovině ledna, komise upravila svůj způsob práce s cílem orientovat se převážně na dohled na vyšetřování. Tento záměr, který schválily obě sněmovny Federálního shromáždění a který logicky reagoval na probíhající společensko-politické procesy, se postupně ukázal jako předčasný. V některých státně mocenských orgánech působily a působí staré struktury, i když pod novým vedením. Někteří pracovníci těchto orgánů, zejména ministerstev vnitra, neměli zájem spolupracovat s komisí a vyvíjet iniciativu na odhalení příprav, organizace, vlastního výkonu zásahu i hodnocení jeho důsledků.

Na tento stav komise reagovala návrhem, aby Federální shromáždění pověřilo dva její členy (studenty) přímým kontaktem s pracovníky federálního ministerstva vnitra v komisí předem určených směrech schválených usnesením Federálního shromáždění, které měly přispět k objasňování souvislostí, které se váží na činnost složek StB. Tento krok bezesporu posunul vyšetřování kupředu, nepřinesl však zatím očekávaný výsledek. Orgánům vojenské prokuratury, i když tato složka, jak vyplývá z následujícího, pracovala nejaktivněji a nejorganizovaněji, se zatím nepovedlo objasnit mnohé souvislosti spojené s přípravou událostí 17. 11. 1989, týkající se zejména činnosti příslušníků StB, které i nadále zůstávají předmětem vyšetřování. Ani současná situace na federálním ministerstvu vnitra nevytváří optimální podmínky pro zintenzivnění a zefektivnění celého procesu vyšetřování a spolupráce jednotlivých složek je víceméně formální, případně poznačená nejistotou nově přijatých náčelníků jednotlivých útvarů.

Komise proto uvítala změnu, k níž došlo počátkem dubna 1990, kdy z podnětu vojenské součásti Generální prokuratury byl vytvořen koordinační tým, složený z pracovníků FMV, GP ČSFR a GP ČR.

II. Režim práce komise

Právní řád ČSFR neobsahuje institut vyšetřovací parlamentní komise, tak jak tomu je u parlamentů některých jiných států, i když komisi velká část veřejnosti za takovou považuje. Komise neměla zákonem stanovená oprávnění provádět vyšetřování a používat sankční prostředky s vyšetřováním související, nebyla pro to vybavena pravomocemi ani kompetencemi. Předvolávání jednotlivých, převážně bývalých funkcionářů strany a státu, důstojníků SNB, případně jiných účastníků nebo svědků zásahu sloužilo komisi pouze k získávání informací pro její potřeby. Po vyhodnocení těchto informací bylo možné iniciovat přijetí některých personálních a legislativních změn, případně doporučit orgánům prokuratury další směry vyšetřování. Z těchto pozic, při respektování uvedených podmínek a možností, předkládáme dosavadní výsledky práce komise, jejíž základním cílem vždy bylo najít pravdu o přípravě, průběhu, cílech a vinících zákroku dne 17. 11. 1989.

Složení komise v průběhu její práce doznalo několika změn. Při zřízení komise dne 29.11.1989 usnesením Federálního shromáždění č. 105 bylo její složení následující: poslanci Sněmovny lidu V. Štix, J. Ládr, I. Kůsová, A. Džupina, V. Bartošková, L. Fanta, za Sněmovnu národů poslanec J. Stank, Českou národní radu reprezentovali A. Kocurová, F. Hofman, za studenty V. Bartuška, R. Kříž, J. Bubeník a J. Solil.

Na svém prvním jednání dne 30.11.1989 komise zvolila za svého předsedu ing. J. Stanka, za tiskového mluvčího JUDr. L. Fantu a dále rozhodla, že ve smyslu jednacího řádu Federálního shromáždění budou do komise permanentně zváni jako experti JUDr. D. Motejl a JUDr. J. Danisz za Občanské fórum. Tito dva posledně uvedení byli na návrh komise dne 12. 12. 1989 usnesením FS č. 110 jmenováni stálými členy. Poslední změna ve složení komise byla zapříčiněna skutečností, že dr. O. Motejl byl v lednu 1990 jmenován předsedou Nejvyššího soudu ČSSR a požádal o uvolnění z komise; jako permanentně přizvaný expert v oblasti trestního práv pracuje v komisi od jeho odchodu JUDr. M. Hulík.

Od svého ustavení dne 29. 11. 1989 se komise sešla celkem 37 krát, z toho 11 krát se sešla redakční skupina, která především připravovala zprávy o činnosti komise pro sněmovny Federálního shromáždění, zprávy pro sdělovací prostředky, podílela se na formacích dopisů, stanovisek, návrhů a doporučení představitelům ústředních orgánů, osobám vystupujícím před komisí apod. Před komisi od jejího ustavení předstoupilo celkem 91 osob, z toho některé opakovaně.

Komise v průběhu své činnosti vedla korespondencí s bývalými i nynějšími státními a politickými představiteli. Obdržela od nich 42 dopisů, odeslala na různá oficiální místa 27 dopisů. Z důležitějších bychom rádi připomněli korespondenci s ministrem vnitra (například dopis komise z 5. 12. 1989, který obsahoval návrh na pozastavení výkonu vyšším důstojníkům SNB, dopis z 4. 1. 1990, týkající se žádosti o odtajnění dokumentů majících vztah k 17. 11. 1989 s kritikou vystoupení náčelníka inspekce FMV před komisí, dopis z 13. 3. 1990 s návrhem, aby byly se všemi příslušníky ministerstva vnitra, kteří se zúčastnili zásahu dne 17. 11. 1989 v Praze, provedeny pohovory, resp. prověrky s cílem zjistit jejich skutečný vztah k zásahu a jejich úlohu v něm a další). Komise rovněž písemně vyjádřila svá stanoviska k dopisům M. Jakeše a k vyjádření M. Štěpána, vedla jednání se šéfredaktorem Mladé fronty ohledně způsobu získání zveřejněné fotografie M. Štěpána.

Komisi za dobu jejího působení došlo celkem 29 různých oficiálních zpráv, protokolů, zápisů zjednání, tabulek a podobně.

Mimo to komise obdržela stovky dopisů, oznámení a sdělení od občanů. Před komisí vystoupilo z vysokých bývalých i současných činitelů 10 funkcionářů KSČ, 15 představitelů ministerstva vnitra a 17 ostatních politických a státních představitelů. Rovněž vypovídalo 33 svědků bezprostředně zúčastněných při zásahu na Národní třídě 17. 11. 1989.

Kromě již zmíněných pracovních zasedání komise předstoupila před naše i zahraniční novináře, její pověření členové provedli přibližně 70 pohovorů a obhlídek. Z tohoto krátkého zjištění si lze učinit určitou představu o náročnosti práce komise jako celku i jejích jednotlivých členů. Z jednání komise byl pořizován obsahový stenogram, který má k dnešnímu dni 1519 stran.

Veškerá dokumentace komise bude uložena v archivu Federálního shromáždění a bude se řídit předpisy platnými pro utajované skutečnosti. Přístup k uvedeným materiálům a práce s nimi je možná pouze po předchozím písemném souhlasu předsedy Federálního shromáždění. Důvodem pro toto opatření je jednak skutečnost, že dosud nebylo vyšetřování události ze 17. 11. 1989 v plném rozsahu ukončeno, jednak dokumentace obsahuje některé dokumenty, které zatím nebyly odtajněny.

Jako průběžný výsledek práce komise byly sněmovnám FS předkládány jednotlivé zprávy o činnosti (do dnešního dne pět, tato zpráva je šestá). Zprávy odrážely stupeň poznání komise v jednotlivých etapách její práce; tyto etapy jsou charakterizovány dále v textu.

Po dobu práce komise přijaly sněmovny FS 2 usnesení.

První usnesení FS č. 110 z 12. 12. 1989 bylo mimořádně důležité z hlediska kvalifikace zákroku pořádkových sil dne 17. listopadu 1989 v Praze; označilo jej za nezákonný, brutální a v určitých případech ohrožujících život. Usnesením dále byla schválena zpráva o dosavadní činnosti komise, do komise byli kooptováni dva noví členové dr. Motejl a dr. Danisz.

Součástí usnesení byly i některé zásadní legislativní návrhy. Federální shromáždění především požadovalo, aby vláda ČSSR připravila soubor zákonů upravujících práva občanů a vylučujících zneužití mocenských prostředků k potlačení výkonu občanských práv a svobod zaručených ústavou. Jednalo se zejména o přijetí zákonů o právu shromažďovacím, spolčovacím, petičním a o vypracování návrhu nového zákona o Sboru národní bezpečnosti. Dále Federální shromáždění pověřilo ústavně právní výbory, aby vypracovaly návrh na zrušení zákona č. 126/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku, zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 10/1989 Sb., k ochraně veřejného pořádku a předložily je k projednání schůzím sněmoven FS.

Druhé usnesení Federálního shromáždění č. 128 z 23. 1. 1990 konstatovalo, že legislativní požadavky, stanovené usnesením č. 110 jsou splněny pouze částečně, konkrétně byly na návrh ústavně právních výborů zrušeny zákon č. 126/1968 Sb. a zákonné opatření předsednictva FS č. 10/1989. Usnesením byly výbory ústavně právní pověřeny dohledem na přípravu zákonů zaručujících výkon občanských práv a svobod.

Legislativní požadavky navržené komisí byly většinou akceptovány k dnešnímu dni (tj. 2. 5. 1990), byly schváleny zákony petiční, shromažďovací, o sdružování občanů. Nebyl však dosud splněn požadavek na zásadní novelizaci zákona č. 40/1974 Sb., o SNB včetně prováděcích předpisů.

Usnesením FS č. 128 byli pověřeni dva členové komise (R. Kříž a V. Bartuška) dalším získáváním informací ve stanovených oblastech mezi jednotlivými zasedáními komise. Sněmovny Federálního shromáždění vzaly rovněž na vědomí, že komise ukončila I. etapu své činnosti spočívající v permanentním zasedání, spojeném s předvoláváním a vyhodnocováním výpovědí jednotlivých osob.

Dosavadní práci komise lze rozčlenit do tří etap. V první fázi, tj. od 29. 11. 1989 do přibližně 10. ledna 1990 komise svou prakticky permanentní činností nalézala různé souvislosti vedoucí k vlastnímu zásahu na Národní třídě. Aktivně působila při rekonstrukci některých ústředních orgánů federace i České republiky (vnitro, GP, Nejvyšší soud). Svými doporučeními a závěry nepochybně urychlovala průběh samotného vyšetřování. A konečně již v první fázi své práce komise formulovala některé závěry, které se dnes ukazují být hlavními směry, kterými bezpochyby lze dojít k plnému pochopení toho, čím měl být a čím se skutečně stal 17. listopad 1989.

O druhé fázi činnosti komise lze hovořit zhruba od 10. ledna 1990. V tomto období, kdy podle názoru komise odpadly hlavní důvody, pro které veřejnost neměla důvěru ke státním orgánům, komise přešla k funkci, která jí byla Federálním shromážděním svěřena, totiž funkci dohledu nad vyšetřováním. Proto i frekvence její schůzové činnosti doznala změn, od prakticky permanentního zasedání k zasedáním přibližně 2x měsíčně. V té době byla ustanovena zvláštní pracovní skupina, sestávající ze dvou studentů - členů komise, která na základě pověření komise zjišťovala a skutečně zjistila řadu velice závažných skutečností. Získala pro komisi informace o působení státní bezpečnosti, které významnou měrou ovlivnily další vyšetřování a vedly k určitým změnám v práci komise. Jako potřebné se ukázalo částečně se vrátit k metodě přizývání kompetentních funkcionářů před komisi a těmito informacemi dále přispívat k objasňování a urychlování vyšetřování. V této etapě, kterou je možno nazvat třetí fází, se komise soustředila především na oblast Státní bezpečnosti a její činnosti v pozadí událostí 17. 11. 1989 v Praze.

III. Všeobecná politická situace

Jedním ze základních cílů, které si komise vytýčila, bylo charakterizovat celkové politické klima a podmínky, které umožnily nepřiměřený zásah příslušníků bezpečnosti vůči demonstrantům 17. 11. 1989. Předchozí zprávy obecně charakterizovaly základní politické příčiny, které ovlivnily vývoj těchto událostí tak, že se neustále zvětšovala propast mezi politikou KSČ a potřebami společnosti. Rozpor mezi slovy a činy, zaostávání politických reforem, brždění postupu demokratizace společnosti, nepřiměřené reagování na demokratizační procesy v okolních státech, neochota přehodnotit události v letech 1968 - 1989, podceňování významu neformálních struktur (tehdy označované jako nelegální). To všechno bezesporu vyvolávalo ve společnosti napětí, které se projevovalo otevřenou nespokojeností zvláště mladých lidí, studentů a umělců. Chyběla ochota a schopnost k otevřenému dialogu, politické prostředky byly nahrazovány mocenským potlačováním těchto projevů nespokojenosti, které, hlavně v roce 1989 stále více zastávaly charakter zastrašování než obnovování veřejného pořádku. Protože šlo o vážné politické důsledky v systému koncentrace moci, příprava opatření tohoto druhu byla iniciovaná a schvalovaná vysoce postavenými politickými funkcionáři KSČ.

Postupem času komise získávala stále více informací. Připouštějí možnost, že kromě bývalých disidentských kruhů měly zájem na změně politického vedení i skupiny uvnitř KSČ, které byly nespokojeny s postupem reforem, ale také část složek ministerstva vnitra a mocenského aparátu vůbec. Je nepochybné, že tehdejší politika KSČ nekorespondovala s celkovým uvolněním politického vývoje mezi Východem a Západem, s demokratizačními tendencemi probíhajícími v Sovětském svazu, s principy plurality, demokracie a svobody uplatňovanými ve vyspělých státech západního světa. Proto komise již v prosinci minulého roku dala orgánům prokuratury určité podněty vedoucí k tomu, že zásah na Národní třídě byl předem plánovaný a tedy nevznikl náhodou a že kromě oficiálního vedení zásahu mohlo fungovat ještě jedno, zatím ještě přesně neurčené druhé velení. K ověření tohoto podezření bylo třeba prozkoumat především činnost ve složkách státní bezpečnosti při přípravě, organizování a vlastním výkonu zásahu 17. 11. 1989. Po mnoha podnětech a urgencích a získávání informace členy komise, za účinné spolupráce s Nezávislou vyšetřovací komisí, se nakonec podařilo vojenské složce prokuratury odhalit činnost poručíka StB Zifčáka a tak alespoň byť i částečně potvrdit oprávněné domněnky komise.

Poté, co por. Zifčák dne 29. 3. 1990 před orgány vojenské prokuratury podstatně změnil svoji výpověď ohledně své činnosti dne 17. 11. 1989, bylo postupně vzneseno obvinění třem důstojníkům StB, kteří byli vzati do vazby. V současné době je intenzívně prováděno vyšetřování jejich trestné činnosti, kterým je prověřováno, zda ze strany těchto složek StB šlo o organizovanou akci, jejíž cílem mělo být svržení tehdejšího politického vedení, případně které politické síly a jakými formami a prostředky ovlivňovaly jejich činnost.

Z předchozích bezprostředních kontaktů vedoucích představitelů FMV s nejvyššími představiteli je zřejmé, že složky Výhoru státní bezpečnosti SSSR (KGB) byly informovány o zásahu na Národní třídě.

Komise proto považuje za nezbytné, aby orgány prokuratury pokračovaly ve vyšetřování příslušníků státní bezpečnosti, které ty umožnilo objasnit také politické pozadí přípravy zásahu na Národní třídě. V této souvislosti stále není jasný vznik dezinformace o smrti Martina Šmída, úloha Drahomíry Dražské a ostatních účastníků, kteří tuto dezinformaci záměrně s velkou intenzitou rozšiřovali. Analýza jednotlivých faktorů, hlavně mezinárodních, které bezesporu ovlivňovaly celkovou politickou situaci před 17. listopadem 1989, přesahuje rámec možností a kompetence komise a všechny její kroky v tomto směru mají charakter spíš podnětů, doporučení, případně syntetických úvah než konkrétních důkazů, které by mohla prokuratura přímo použít.

IV. Humanitární aspekty a dopady zásahu

Na základě veškerých zjištěných faktů a po konzultaci s vojenskou složkou GP ČSFR i s nezávislou vyšetřovací komisí zdravotníků komise předkládá konečný stav k tomuto dni.

Komise z výsledků předložených vojenskou složkou GP ČSFR konstatuje, že svědeckých výpovědí poškozených, znaleckých posudků a lékařských zpráv je evidováno celkem 561 poškozených v souvislosti se zásahem na Národní třídě. Z tohoto počtu utrpělo 7 poškozených těžkou újmu na zdraví ve smyslu trestního zákona, přičemž tyto újmy spočívaly ve zhmoždění plic, zhmoždění mozku, poškození ledvin, zlomeniny obličejových kostí. 54 poškozených utrpělo ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona, tj. zranění, které si vyžádalo dobu léčení delší než 7 dnů. U zbývajícího počtu poškozených se jednalo o méně závažná poranění, která si nevyžádala dobu léčení přesahující 7 dnů.

Z poznatků získaných nezávislou vyšetřovací komisí zdravotníků OF, vyplývá, že v lékařské evidenci je celkem 593 zraněných, kteří se přihlásili k ošetření. Za prvé tři dny po události na Národní třídě bylo ošetřovno 95 občanů, do konce měsíce listopadu pak 162. Řada občanů ve strachu před postihem vyhledala ošetření v mimopražských nemocnicích nebo udávala jiné důvody zranění. Registrovaný počet postižených rapidně vzrostl především v měsíci lednu na základě společné výzvy komise a MZSV ČSR. Komise si je vědoma určitých rozdílů v hlášení počtu zraněných při zásahu 17. 11. 1989 a za celé uplynulé období.

Toto bylo ovlivněno zejména jistou neseriózností některých občanů, kteří udávali ne zcela objektivní informace o době a okolnostech vzniku svých zranění, jakož i snahou nezávislé vyšetřovací komise zdravotníků OF o úplné zjištění počtu všech zraněných osob. Tento výčet však vycházel především z výpovědí občanů, ověřených zejména vzájemnými evidencemi vojenské složky GP a nezávislé vyšetřovací komise zdravotníků OF.

Též se přešetřovala případná neobjektivita přihlášených občanů, nelze však ani z konečného čísla tj. 593 poškozených vyloučit možnost určitých nesprávných údajů.

Nejmladšímu z postižených je 13 let, nejstaršímu 83 let. Celkem je evidována 43 nezletilých poraněných, 12 osob ve věku 61 - 83 let. Již z tohoto neúplného výčtu je patrno, že ze skupiny postižených tvoří studenti zhruba polovinu. Tento fakt potvrzují i další úplné seznamy postižených, jejichž výčet komise podala ve své 2. zprávě.

Celkem bylo provedeno 35 hospitalizací, tj. 778 dnů pracovní neschopnosti, přičemž přibližně 10 postižených občanů je i nadále v pracovní neschopnosti. Nutno ovšem dodat, že celkový časový údaj hospitalizací je značně zkreslen faktem, že většina postižených se nechala objektivně vyšetřit a případně hospitalizovat až koncem listopadu či začátkem prosince 1989. U 180 případů lékaři nevylučuji pozdní následky.

Dle poznatků nezávislé vyšetřovací komise zdravotníků OF bylo údery na hlavu a krk zasaženo na Národní třídě 17. 11. 1989 234 osob. Údery na záda a břicho se z hlediska jejich četnosti neuváděly, ve všech těchto případech byl tedy příslušníky zásahových jednotek porušen zákon o SNB.

Již zmíněné rozdíly v počtech zraných osob při zásahu dne 17. 11. 1989 mezi vojenskou prokuraturou a nezávislou vyšetřovací komisí zdravotníků OF, nutno spatřovat především v způsobu a možnostech ověřování objektivnosti údajů uváděných poškozenými. Nemalou roli zde sehrála i skutečnost, že řada poznatků zpracovaných nezávislou komisí zdravotníků OF vycházela z prvotních lékařských zpráv, které byly u jednotlivých osob postupně upřesněny vojenskou prokuraturou.

Komise konstatuje, že doposud jí nejsou známy žádné informace o pohřešovaných, které by mohly souviset s eventuelním úmrtím při zásahu 17. 11. 1989.

V. Činnost Generální prokuratury České republiky

Generální prokuratura České republiky začala objasňovat okolnosti související se zákrokem pořádkových sil na Národní třídě dne 17. listopadu 1989 krátce po této události, a to i na základě stížností a oznámení poškozených a jiných občanů. Tyto stížnosti byly po prověření shledány důvodnými. V rámci prověřování byla vyslechnuta řada poškozených, opatřena zdravotní dokumentace a videozáznamy ze zákroku bezpečnostních sil na Národní třídě. Vzhledem k tomu, že z výsledků prověření vyplývala podezření ze spáchání trestných činů osobami podléhajícími vojenské soudní pravomoci, byly materiály postoupeny vojenské složce prokuratury. Na základě postoupených materiálů zahájila vojenská složka prokuratury trestní stíháni velitele MBA a dalších pracovníků SNB. V průběhu tohoto vyšetřování vyšly najevo skutečnosti a okolnosti, které nasvědčovaly spáchání trestného činu M. Štěpánem.

Proto 20. prosince 1989 Generální prokuratura České republiky obdržela podkladové materiály od GP ČSFR - vojenské součásti ve věci ing. Miroslava Štěpána, bývalého vedoucího tajemníka MV KSČ v Praze; v souvislosti s případem 17. 11. 1989. 21. 12. 1989 bylo zahájeno trestní stíhání a vzneseno obvinění proti M. Štěpánovi pro skutek související se 17. listopadem 1989. Dne 4. 1. 1990 bylo rozšířeno stíhání proti M. Štěpánovi pro další dva skutky. M. Štěpán byl vzat do vazby 23. 12. 1989. Vazební lhůta byla postupně prodlužována, naposledy do 23. 5. 1990.

M. Štěpán je stíhán pro tyto tři skutky:

1. Převzal neoprávněně velení MBA dne 28. 10. 1988 a velícímu důstojníkovi akce gen. Cardovi dal pokyn jako předseda Rady obrany města k zásahu proti demonstrantům slzotvornými granáty a vodními děly.

(Obviněný Štěpán jako předseda Rady obrany města neoprávněně zasáhl a překročil svoji pravomoc, neboť pravomoc Rady obrany města a členů této rady se vztahuje výlučně na opatření v rámci plnění úkolů obrany státu. Nebyl proto kompetenční rozhodovat o zásazích proti demonstrujícím občanům).

2. Druhý skutek se stal dne 15. ledna 1989. M. Štěpán je stíhán za to, že navedl velitele MBA gen. Cardu, aby použil nezákonného opatření proti demonstrantům, a to jejich vyvážením autobusy do vzdálenosti asi 30 - 50 km za Prahu.

(Vyvážení osob do terénu nepatří mezi tzv. mírnější prostředky podle zákona o SNB).

3. 17. listopadu 1989 požádal 1. náměstka federálního ministra vnitra gen. Lorence a 1. zástupce náčelníka SNB hl. m. Prahy a Středočeského kraje plk. Bytčánka, aby proti demonstrantům zakročili všemi dostupnými prostředky, ačkoliv bylo předem rozhodnuto, že se proti nim zakročovat nebude.

(K zákroku proti demonstrantům sice došlo, nikoliv však na pokyn M. Štěpána, jak vyplývá z provedených důkazů).

Třetí skutek byl vyloučen ze společného řízení, aby mohla být objasněna předpokládaná činnost dalších civilních osob, které mohly mít účast na přípravě, organizování a řízení zásahu bezpečnostních sil na Národní třídě. Dalším důvodem vyloučení bylo i zkrácení vazebního řízení ohledně prvních dvou skutků.

Vyšetřování M. Štěpána je skončeno ohledně prvních dvou uvedených skutků (skutek pod bodem 1., 2.). Obviněný a jeho obhájce se od 11. dubna seznamují s výsledky vyšetřování. V současné době je důvod vazby dán obavou, že by se obviněný na svobodě mohl vyhýbat trestnímu stíhání, zejména s ohledem na zákonnou trestní sazbu, která je v rozpěti od 3 - 10 let trestu odnětí svobody. Vazbu podle § 67 písm. a) tr. ř. lze nahradit písemným slibem obviněného, že se na vyzvání dostaví k soudu, prokurátorovi nebo vyšetřovateli a že každou změnu svého pobytu ohlásí. Tento slib může být přijat jen za podmínky, že takový slib lze považovat za dostatečný vzhledem k osobě obviněného a povaze vyšetřovaného případu.

V průběhu vyšetřování bylo vyslechnuto značné množství svědků, zejména z řad příslušníků SNB a politických pracovníků KSČ, kteří až na výjimky neuvedli žádné podstatné okolnosti, týkající se věci. Vyšetřování bylo proto velmi obtížné především i z hlediska opatřování a následně i hodnocení shromážděných důkazů. Nepodařilo se zatím zjistit trestní odpovědnost dalších civilních osob na událostech 17. listopadu 1989 i na dalších skutcích, pro které je obviněný Štěpán stíhán. Jednoznačně lze však konstatovat, že M. Štěpán není zřejmě hlavním viníkem zásahu pořádkových sil na Národní třídě a nebylo prokázáno, že by jeho jednání bezprostředně přivodilo následky ve formě zranění účastníků demonstrace.

Pokud se nevyskytnou komplikující okolnosti, bude v zákonné lhůtě na obviněného podána obžaloba.

V současné době Generální prokuratura České republiky prověřuje činnost dalších civilních osob v souvislosti s událostmi 17. listopadu 1989.

Neúplnost podkladových materiálů nebo přímo jejich neexistence (vzhledem ke skartaci těchto materiálů viz trestní věc generála Lorence) nedovolují i vojenské prokuratuře dojít k závěrům o celém pozadí akce - zákroku 17. listopadu na Národní třídě. Tím se vytváří prostor pro hypotézy, o nichž se tato zpráva zmiňuje na jiném místě. Proto i usilovné vyšetřování vojenské prokuratury nemohlo zatím odhalit všechny viníky, tj. zjistit "druhé centrum", režiséry celé akce a přinést veřejnosti uspokojivé vysvětlení. Svůj podíl na tom mají i přežívající politicko mocenské struktury a část staré byrokracie, které přetrvaly až do dnešního dne.

Komise několikrát upozornila Generální prokuraturu České republiky na pomalý postup ve vyšetřování v trestní věci obviněného Štěpána.

Délku vyšetřování ovlivnila i skutečnost, že v průběhu vyšetřování někteří svědci postupně zeslabovali svá tvrzení, takže vznikla potřeba rozšiřovat okruh dalších svědků.

VI. Činnost vojenské prokuratury ČSFR

Vojenská prokuratura ČSFR prověřila a provádí vyšetřování příslušníků VB a FMV zasahujících dne 17.11. na Národní třídě.

Základním materiálem, z něhož Vojenská prokuratura vycházela, byly výpovědi účastníků demonstrace, výpovědi poškozených, videozáznamy, výpovědi příslušníků VB a StB a další důkazy, jako např. konfrontace a rekognice. Vojenská prokuratura si vyžádala další dokumentační materiály a to jak od VB, tak i od StB.

Výsledky práce VP jsou tedy pouze odvislé od možností daných trestním řádem (použití procesních prostředků) a od úplnosti podkladových a dokumentačních materiálů poskytnutých orgány FMV.

Po stránce procesní odvedla VP velký kus práce. Vyslechla stovky svědků, provedla tisíce úkonů a týmovým způsobem vyhodnocovala získaný materiál, aby na jeho podkladě vytyčovala další vyšetřovací verze a prováděla navazující úkony.

V současné době dospěla k těmto výsledkům:

V současné době probíhá intenzivní vyšetřování por. StB Zifčáka který byl vzat do vazby; toto vyšetřování se týká:

a) činnosti Zifčáka před 17. listopadem, okolnosti proniknutí do studentského hnutí a přijetí na VŠ báňskou,

b) činnosti Zifčáka jako provokatéra v průvodu dne 17. 11. (skutek, pro který je stíhán),

c) činnosti Zifčáka po 17. 11. (včetně objasnění okolností proč přišel na prokuraturu jako Růžička).

Jestliže počet obviněných je v nepoměru s počtem zraněných, nelze nevidět příčinu této skutečnosti v problematice identifikace příslušníků. Okolnosti, za kterých byl zásah proveden, to jest světelné podmínky, uniformita a těžká rozpoznatelnost příslušníků, panika, psychický stres a faktický nedostatek času, to vše znemožňovalo řádnou identifikaci příslušníků. S tím souvisí i jejich přetrvávající solidarita a neochota ke spolupráci a usvědčování "kolegů", vědomí zázemí a pomoc FMV, které také díky svému přetrvávajícímu kádrovému složení z doby předrevoluční, bylo a je retardujícím činitelem celého vyšetřování. Zcela zjevná snaha mařit vyšetřování či je negativně ovlivňoval, se projevila v řadě věcí (Zifčák jako Růžička) a určila tak limitní rámec pro možnost vyšetření celé události.

Zatímco u příslušníků pořádkových jednotek a StB, které se podařilo identifikovat, VP shromáždila dostatek usvědčujícího materiálu, který poslouží k vypracování obžaloby a provedení důkazů soudem a k posouzení trestní míry odpovědnosti za provádění individuálních zákroků, nepodařilo se totéž při zjišťování míry odpovědnosti za vlastní organizaci zákroků a provádění zákroků proti demonstrantům. Podkladové materiály a jejich neúplnost (vzhledem ke skartaci části těchto materiálů - viz trestní věc generála Lorence), neumožňují učinit bezpečné závěry o celém pozadí akce a ponechávají široký prostor pro vytváření hypotéz.

Komise z poznatků, které získala od svědků se snažila iniciovat činnost příslušných orgánů a jejich představitelů.

V tomto smyslu se obracela, a to opakovaně na ministra vnitra ČSSR, na předsedu Nejvyššího soudu ČSSR, na Hlavního vojenského prokurátora s řadou požadavků, které směřovaly k získání podkladů pro komisi potřebných či k provedení postihu osob odpovědných za nezákonné jednání.

Tak komise poskytla řadu vodítek Hlavnímu vojenském prokurátorovi, náměty pro postup vojenské prokuratury, jakož i vznesla požadavky na zjištění potřebných údajů, jako například zjištění intenzity psychické zátěže demonstrantů, ověření údajů ohledně údajně zamčených domů na Národní třídě, opatření radiových záznamů od telekomunikací apod.

Pro styk s komisí určil ministr vnitra spojovacího důstojníka, který zprostředkoval kontakt komise s příslušnými pracovníky ministerstva vnitra.

Při výkonu dohledu nad vyšetřováním komise zjišťovala neochotu a nedostatek potřebné součinnosti aparátu FMV a jeho pracovníků a proto se opakovaně obracela na ministra vnitra s požadavky, které měly za úkol odstranění tohoto stavu a poskytnutí nutných podklad. Šlo zejména o požadavek odtajnění určitých materiálů, o zproštění povinnosti mlčenlivosti vyslýchaných příslušníků, o požadavek prověrek odpovědných osob z ministerstva vnitra, o návrhy na pozastavení výkonu služby nejodpovědnějších osob či jejich odvolání.

Tato činnost komise přispěla k intenzivnějšímu vyšetřování, a to jak Generální prokuratury ČR, tak i vojenské prokuratury. Je možno konstatovat, že v tomto směru komise projevila i značnou předvídavost, protože mnohé z požadavků komise se ukázaly v průběhu vyšetřování opodstatněné, v důsledku čehož došlo k urychlení vyšetřování nebo k zajištění potřebných důkazů.

V této souvislosti je nutno zdůraznit, že to byly právě opakované podněty komise a její upozornění na činnost generála Lorence, které vedly nakonec k jeho zatčení a trestnímu stíhání i když v jiné souvislosti než s událostmi 17. listopadu 1989.

VII. Činnost pověřených členů komise Václava Bartušky a Romana Kříže

Byli komisí pověřeni v souladu s usnesením FS samostatně získávat informace o podílu Státní bezpečnosti na přípravě a provedení zásahu na Národní třídě. Měli možnost hovořit s několika desítkami vysokých důstojníků Bezpečnosti. Většina jejich zjištění je zahrnuta v dalších částech zprávy; některá útržkovitá zjištění však nezapadala do žádné z kapitol a přitom mohou být významná i když zatím nemají charakter důkazů použitelných orgány prokuratury. Proto je uvádí zde.

- generálporučík Lorenc, jehož považují za jednu z klíčových postav celé akce, byl 17. listopadu 1989 na večeři s náměstkem předsedy KGB, náčelníkem správy kontrarozvědky, generálem Gruškem. Přítomen byl rovněž plukovník Vykypěl, náčelník II. správy FMV /správa kontrarozvědky/. Slavnostní večeře měla, zdá se, poněkud pracovní ráz. Během přibližně půldruhé hodiny vyřídili generál Lorenc a plukovník Vykypěl asi dvacet telefonátů;

- generál Lorenc byl podle jejich informací na přelomu srpna a září na návštěvě v Moskvě, kde jednal s předsedou KGB Krjučkovem, oběma prvními místopředsedy KGB a náměstkem předsedy KGB Gruškem. Obsah rozhovorů není znám;

- klíčem k pochopení 17. listopadu 1989 je jednak fáma o údajné smrti studenta Martina Šmída, především však zcela nelogická nečinnost ministerstva vnitra ve dnech po 17. listopadu. Státní bezpečnost neudělala prakticky vůbec nic, ačkoliv měla přesné zprávy o všem, co se děje. Nechala disidenty /jindy zadržované při každém významném výročí/ v klidu a pokoji založit Občanské fórum a svrhnout režim. Často citovaný argument o vnitřním rozkladu komunistické moci nevysvětluje tento pozoruhodný jev úplně. SNB je především a hlavně vojensky organizovaný sbor, jehož úkolem není diskutovat, ale plnit rozkazy. Jenže tentokrát je nikdo nevydal. Proč?

Osobní vyjádření obou členů:

Dlouho jsme věřili, že je možné najít všechny iniciátory a organizátory akce dne 17. listopadu 1989. Některé okolnosti vyšetřování nás však vedou k domněnce, že zatím není všude zájem na úplném objasnění skutečného průběhu a pozadí zásahu na Národní třídě. Události 17. listopadu 1989 a následujících dnů jsou patrně ještě příliš živé a jejich odhalení může být potenciálně nebezpečné pro současnou křehkou vnitro i zahraničně politickou stabilitu Československa.