Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství

Federální shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:

1. Zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, ve znění zákona č. 72/1958 Sb., a zákona č. 165/1968 Sb., se mění takto:

§ 7 se vypouští.

2. Ustanovení § 15 zákona Slovenské národní rady č. 206/ 1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické republiky pozbývá platnosti.

1. a) Rozhodnutí o odnětí státního občanství vydaná podle předpisů uvedených v čl. I bod 2 se zrušují s účinností od jejich vydání.

b) Osoby, jímž bylo státní občanství odňato, se ode dne účinnosti tohoto zákona považují za osoby propuštěné ze státního svazku.

2. a) "Chce-li ten, jehož se rozhodnutí uvedené v bodě I písm. a) týká, zůstat československým státním občanem, může to nejpozději do 31. prosince 1993 písemně sdělit přímo nebo prostřednictvím diplomatické mise nebo konzulárního úřadu Československé socialistické.republiky v cizině příslušnému ústřednímu orgánu státní správy [Zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky ve znění pozdějších předpisů; Zákon SNR č. 207/1968 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy Slovenské socialistické republiky ve znění pozdějších předpisů]," podle toho, na území které republiky měl poslední trvalý pobyt. Pokud tak učiní, bude se mít za to, že nepřestal být československým státním občanem; z toho mu nesmí vzniknout žádná újma.

b) Účinky uvedené v písm. a) věta druhá nastávají dnem, kdy sdělení občana došlo příslušnému ústřednímu orgánu státní správy, o tom občanu vydá osvědčení.

3. a) Osobám, které byly propuštěny ze státního svazku v době od 1. října 1949 do 31. prosince 1989 bude státní občanství uděleno, jestliže o to požádají nejpozději do 31. prosince 1993 přímo anebo prostřednictvím diplomatické mise nebo konzulárního úřadu Československé socialistické republiky v cizině příslušný ústřední orgán státní správy.

b) Státní občanství nelze podle bodu a) udělit, pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky, které Československá socialistická republika převzala.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Účelem zákona je odstranit křivdy, které byly způsobeny československým občanům tím, že jim - zpravidla z důvodů politických bylo odňato československé státní občanství a nebo je pozbyli jiným způsobem.

Čl. I

Podle původního znění čl. 5 ústavního zákona č. 143/1969 Sb., o československé federaci, platilo, že státní občan každé z obou republik je zároveň státním občanem Československé socialistické republiky. Zásady nabývání a pozbývání státního občanství republik měl stanovit zákon Federálního shromáždění.

Zásady nabývání a pozbývání státního občanství však stanovilo ještě Národní shromáždění ČSSR zákonem č. 165/1968 Sb. s tím, že pro pozbývání státního občanství platí podmínky stanovené dosavadními právními předpisy, pokud tento zákon nestanoví jinak. V platnosti proto zůstalo i ust. § 7 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, ve znění zákona č. 72/1958 Sb. Podle tohoto ustanovení ministerstvo vnitra může státní občanství odníti osobě, která se zdržuje v cizině a

a) vyvíjela nebo vyvíjí jakýmkoliv způsobem činnost státu nepřátelskou nebo takovou, která může porušiti zájem státu, nebo

b) nezákonně opustila území ČSSR, nebo

c) nevrátí se do vlasti do stanovené lhůty, nejméně do 30 dnů (ze zámoří do 90 dnů) ode dne doručení výzvy ministerstva vnitra k návratu. Ministerstvo vnitra může státní občanství odníti také osobě, která má ještě jinou státní příslušnost nebo která se zdržuje v cizině nepřetržitě po dobu 5 let bez platného československého dokladu, opravňujícího k pobytu v cizině. Přitom platí, že je-li doručení rozhodnutí o odnětí státního občanství nebo výzvy k návratu do vlastních rukou příjemcových obtížné, může být nahrazeno veřejnou vyhláškou.

Cit. úprava byla převzata i do zákona Slovenské národní rady č. 206/1968 Sb. Naproti tomu zákon české národní rady č. 39/1969 Sb. vyhradil úpravu pozbývání státního občanství České socialistické republiky odnětím zvláštnímu zákonu České národní rady a úprava byla provedena teprve zákonným opatřením předsednictva České národní rady č. 124/1969 Sb., které důvody odnětí státního občanství ještě výrazně rozšířilo.

Ústavním zákonem č. 125/1970 Sb., byl čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. změněn mj. tak, že československé státní občanství je jednotné; každý československý státní občan je zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky; nabývání a pozbývání československého státního občanství upravuje zákon Federálního shromáždění. Současně bylo v čl. III ústavního zákona č. 125/1970 Sb. stanoveno, že pokud nabude účinnosti zákon Federálního shromáždění, jehož vydání předvídá ustanovení článku 5 ústavního zákona, zůstává v platnosti dosavadní právní úprava. Takto předvídaný zákon Federálního shromáždění dosud vydán nebyl, jsou proto zatím v platnosti zákon SNR č. 206/1968 Sb. a zákon ČNR č. 39/1969 Sb., ve znění zák. opatření předsednictva ČNR č. 124/1969 Sb.

Odnětí státního občanství je ryze sankčním opatřením, které je v rozporu se zásadou vyjádřenou ve Všeobecné deklaraci lidských práv, že nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti. K odnětí docházelo bez souhlasu a zpravidla proti vůli občana, většinou výhradně pro jeho politické názory a postoje.

Navrhuje se proto především, aby úprava odnětí státního občanství byla ze zákona vůbec vypuštěna. Československý státní občan pak bude moci státního občanství pozbýt jen propuštěním ze státního svazku na vlastní žádost, popř. jinými způsoby podle mezinárodních smluv. Výslovného zákazu odnětí státního občanství by za této situace nebylo třeba (bude pravděpodobně vyjádřen v nové ústavě).

Jakmile tato zákonná úprava nabude účinnosti, pozbude platnosti ustanovení 15 zákona Slovenské národní rady č. 206/1968 Sb. Předpokládá se, že obě národní rady ustanovení o odnětí státního občanství zruší svými zákony.

K čl. II, body 1 a 2.

Dále se navrhuje, aby správní rozhodnutí o odnětí státního občanství, vydaná podle předpisů uvedených v čl. I, byla přímo zákonem s účinností od data jejich vydání (ex tunc) zrušena. Individuální přezkoumávání těchto rozhodnutí by bylo technicky velmi náročné, někdy i nemožné, a brání mu i platné nejzažší lhůty (tři roky od právní moci pokud jde o přezkoumání mimo odvolací řízení, pět let pokud jde o protest prokurátora). Navrhovaná úprava se netýká ztráty státního občanství, byla-li uložena soudem jako vedlejší trest podle trestního zákona č. 86/1950 Sb., který byl v účinnosti do 31. 12. 1956; v tomto směru je náprava možná jen podle zákona o soudní rehabilitací.

Ode dne účinnosti navrhovaného zákona se bude na osoby, kterým bylo státní občanství odňato, pohlížet tak, jako by byly propuštěny ze státního svazku.

Současně se však těmto osobám umožňuje, aby svobodným jednostranným úkonem, po zvážení všech okolností, dosáhly navrácení státního občanství, a to opět s účinky ex tunc, tak že se na ně bude hledět, jako by československými státními občany nikdy být nepřestaly. Lhůta k tomuto úkonu by měla končit 31. 12. 1993; v tomto téměř čtyřletém období by měli mít možnost dozvědět se o této úpravě všichni, kterých se týká. Opačný postup (všem, kterým bylo státní občanství odňato, by bylo přímo ze zákona navráceno s tím, že by měli možnost prohlásit, že československými státními občany být nechtějí) by vedl k tomu, že státními občany by se přímo ze zákona, tj. bez projevu své vůle, opět stali třeba i ti, kteří si tuto změnu nepřejí a kteří by proto byli nuceni činit určité úkony, aby jí zabránili; toto řešení by vytvářelo právní nejistotu a na občany, kteří mají být rehabilitováni, by přenášelo nepřiměřené břemeno - proto se nedoporučuje. Za nezletilce učiní případný právní úkon jejich zákonný zástupce podle obecných zásad.

Z toho, že někdo se zpětnou účinností opět získá dříve odňaté státní občanství, mu nesmí vzniknout újma, jinak by se toto rehabilitační opatření minulo účinkem. Za újmu v tomto smyslu ovšem nelze považovat, že mu po učinění úkonu uvedeného v předchozím odstavci vzniknou povinnosti, které mají obecně všichni českoslovenští státní občané.

K čl. II bod 3.

K propuštění ze státního svazku je sice třeba žádosti občana, v období od 1. 10. 1949 do 31. 12. 1989 však došlo k řadě případů, kdy byli občané k podání této žádosti přímo či nepřímo státními orgány donuceni. Individuální přezkoumávání těchto případů by bylo mimořádně obtížně, proto se navrhuje řešení zde uvedené. Státní občanství by nebylo udělováno se zpětnou účinností, nevyžadoval by se však pobyt žadatele na území ČSSR ani pozbytí případného jiného státního občanství (jde tu tedy o lex specialis ve vztahu k obecné právní úpravě).

Návrh si nevyžádá nároky na státní rozpočet.