Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

Federální shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:

(1) Občané mají právo se sdružovat k uspokojování a uplatňování svých zájmů.

(2) K výkonu tohoto práva není třeba povolení státního orgánu.

(3) Tento zákon se nevztahuje na sdružování občanů

a) v politických stranách a hnutích,

b) k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání,

c) k vyznávání a projevování náboženství nebo víry.

(1) Občané mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i odborové organizace (dále jen "sdružení") a sdružovat se v nich.

(2) Členy sdružení mohou být i právnické osoby.

(3) Sdružení jsou právnickými osobami. Do jejich postavení a činnosti mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona.

(4) Vojáci z povolání, příslušníci Sboru bezpečnosti a Sborů nápravné výchovy mohou k ochraně svých sociálních zájmů také vytvářet odborové organizace a sdružovat se v nich.

(1) Nikdo nesmí být nucen k členství ve sdruženích ani k účasti na jejich činnosti. Ze sdružení může každý svobodně vystoupit.

(2) Nikomu nesmí být na újmu, že je členem sdružení, že se účastní jeho činnosti nebo jej podporuje, anebo že stojí mimo ně.

(3) Práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení.

Nejsou dovolena sdružení

a) jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, anebo jinak porušovat ústavu a zákony;

b) které sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony;

c) které nemají demokraticky ustavované orgány;

d) ozbrojené nebo s ozbrojenými složkami; za takové se nepovažují sdružení, jejichž členové drží nebo užívají střelné zbraně pro sportovní účely nebo k výkonu práva myslivosti.

Sdružení nesmějí vykonávat funkci státních orgánů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Nesmějí řídit státní orgány a ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy.

(1) Sdružení vzniká registrací.

(2) Návrh na registraci mohou podávat nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší 8 let (dále jen "přípravný výbor"). Návrh podepíší členové přípravného výboru a uvedou svoje jména a příjmení, rodná čísla a bydliště. Dále uvedou, kdo z členů starších 18 let je zmocněncem oprávněných jednat jejich jménem. K návrhu připojí stanovy ve dvojím vyhotovení, v nichž musí být uvedeny:

a) název sdružení,

b) sídlo,

c) cíl jeho činnosti,

d) orgány sdružení, způsob jejich ustavování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jménem sdružení,

e) ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem,

f) zásady hospodaření.

(3) Pokud stanovy neurčují něco jiného, jedná jménem sdružení až do vytvoření orgánů uvedených v odstavci 2 písm. d) přípravný výbor.

(4) Název sdružení se musí lišit od názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnost na území Československé socialistické republiky.

(1) Návrh na registraci se podává ministerstvu vnitra České socialistické republiky nebo ministerstvu vnitra a životního prostředí Slovenské socialistické republiky příslušnému podle sídla sdružení uvedeného v návrhu na registraci (dále jen ministerstvo"). [Zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky ve znění pozdějších předpisů, zákon SNR č. 207/1968 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy Slovenské socialistické republiky ve znění pozdějších předpisů.]

(2) Nemá-li návrh náležitosti podle § 6 odstavec 2 a 4 (anebo jsou-li údaje v něm neúplné nebo nepřesné), ministerstvo na to přípravný výbor bezodkladně, nejpozději do 5 dnů od doručení návrhu, upozorní s tím, že dokud tyto závady nebudou odstraněny, řízení o registraci nebude zahájeno.

(3) Řízení o registraci je zahájeno dnem, kdy ministerstvu došel návrh, který nemá závady uvedené v odstavci 2. O dni zahájení ministerstvo bezodkladně vyrozumí zmocněnce přípravného výboru.

(1) Ministerstvo registraci odmítne, jestliže z předložených stanov sdružení vyplývá, že

a) jde o organizaci uvedenou v § 1 odstavec 3,

b) stanovy nejsou v souladu s § 3 odstavec 1 a 2,

c) jde o sdružení nedovolené (§ 4),

d) cíle sdružení jsou v rozporu s požadavky uvedenými v § 5.

(2) O odmítnutí registrace rozhodne ministerstvo do 10 dnů ode dne zahájení řízení. Rozhodnutí doručí zmocněnci přípravného výboru.

(3) Proti rozhodnutí o odmítnutí registrace mohou členové přípravného výboru podat do 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí bylo jejich zmocněnci doručeno, opravný prostředek k nejvyššímu soudu republiky. [Pro řízení platí ustanovení občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), § 244 - 250.]

(4) Soud rozhodnutí ministerstva zruší, jestliže nebyly dány důvody k odmítnutí registrace. Den právní moci takového rozhodnutí soudu je dnem registrace sdružení. Na žádost zmocněnce přípravného výboru mu ministerstvo zašle jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace.

(5) Nebylo-li zmocněnci přípravného výboru do 40 dnů od zahájení řízení doručeno rozhodnutí ministerstva o odmítnutí registrace, sdružení vznikne dnem následujícím po uplynutí této lhůty; tento den je dnem registrace. Na žádost zmocněnce přípravného výboru mu ministerstvo zašle jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace.

(1) Pokud ministerstvo nezjistí důvod k odmítnutí registrace, provede do 10 dnů od zahájení řízení registraci a v této lhůtě zašle zmocněnci přípravného výboru jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace, kterým je den odeslání. O registraci se nevydává rozhodnutí ve správním řízení.

(2) Vznik sdružení, jeho název a sídlo oznámí ministerstvo do 7 dnů po registraci Federálnímu statistickému úřadu, který vede evidenci sdružení vyvíjejících činnost na území ČSSR; to platí i pro vznik sdružení. podle § 8 odstavec 4 a 5.

Hodlá-li sdružení registrované v České socialistické republice vyvíjet činnost i na území Slovenské socialistické republiky, oznámí to jejímu ministerstvu a přiloží ověřený opis stanov s vyznačením dne registrace. Totéž platí hodlá-li vyvíjet činnost na území České socialistické republiky sdružení registrované ministerstvem Slovenské socialistické republiky.

(1) Změnu stanov oznámí sdružení písemně ministerstvu do 15 dnů a připojí ve dvojím vyhotovení text změny.

(2) Jestliže změna stanov není v souladu s ustanoveními § 6 odstavec 2 a 4, nebo jsou-li uvedené údaje neúplné nebo nepřesné, anebo jsou-li důvody k odmítnutí registrace podle § 8 odstavec 1, ministerstvo na to sdružení bezodkladně upozorní. Sdružení je povinno tyto závady odstranit do 60 dnů a ve lhůtě dalších 10 dnů o tom ministerstvo vyrozumět. Neučiní-li tak, ministerstvo sdružení rozpustí; proti rozhodnutí ministerstva je možné podat opravný prostředek u soudu.

(3) Není-li důvod k postupu podle odstavce 2, zašle ministerstvo sdružení do 10 dnů jedno vyhotovení změny stanov, na němž vyznačí, že bere změnu na vědomí.

(4) Vyvíjí-li sdružení činnost též na území druhé republiky (§ 10), zašle do 30 dnů jejímu ministerstvu ověřený opis změny stanov, která byla vzata na vědomí ministerstvem té republiky, na jejímž území má sdružení sídlo.

(1) Sdružení zaniká

a) dobrovolným rozpuštěním nebo sloučením s jiným sdružením,

b) rozhodnutím soudu o jeho rozpuštění.

(2) Pokud stanovy sdružení neurčují způsob dobrovolného rozpuštění nebo sloučení s jiným sdružením, rozhoduje o něm jeho nejvyšší orgán. Tento orgán oznámí zánik sdružení do 15 dnů příslušnému ministerstvu.

(3) Zjistí-li ministerstvo, že sdružení vyvíjí činnost

a) která je vyhrazena politickým stranám a hnutím anebo organizacím sdružujícím občany k výdělečné činnosti nebo k vykonávání náboženství nebo víry (§ 1 odstavec 3);

b) která porušuje zásady uvedené v § 3 odstavec 1 a 2;

c) která je v rozporu s § 4 nebo § 5, neprodleně je na to upozorní a vyzve je, aby od takové činnosti upustilo. Jestliže sdružení v této činnosti pokračuje, podá ministerstvo nejvyššímu soudu republiky návrh, aby rozhodl, že se sdružení rozpouští.

(4) Účastníky občanského soudního řízení o návrhu ministerstva podle § 11 odstavec 2 a § 12 odstavec 3 jsou ministerstvo a sdružení. Jsou-li pro to závažné důvody, může soud na dobu do právní moci svého rozhodnutí o návrhu na rozpuštění sdružení jeho činnosti pozastavit; po tuto dobu smí sdružení vykonávat jen činnost nezbytnou k plnění svých povinností podle zákona.

(5) Jestliže sdružení neodstraní závady podle § 11 odstavec 2 nebo neupustí od jednání uvedeného v § 12 odstavec 3 dříve, než dosud počal vyhlašovat rozsudek, soud o návrhu rozhodne rozsudkem tak, že sdružení rozpustí. Nejsou-li důvody k rozpuštění sdružení, soud návrh zamítne.

(6) Zjistí-li ministerstvo (§ 7 a § 10), že způsobem uvedeným v § 12 odstavec 3 jedná organizační jednotka sdružení, která je oprávněna jednat svým jménem, postupuje obdobně způsobem tam uvedeným. Ustanovení odstavce 4 a 5 platí obdobně.

(1) Pro hospodaření sdružení platí zvláštní zákon. [Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (úplné znění č. 80/1989 Sb.).]

(2) Při zániku sdružení se provede majetkové vypořádání.

(3) Při zániku sdružení podle § 12 odstavec 1 písm. b) provede její majetkové vypořádání [Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (úplné znění č. 80/1989 Sb.).] likvidátor určený ministerstvem.

(4) Způsobem uvedeným v odstavci 2 se postupuje též při zániku sdružení podle § 12 odstavec 1 písm. a), není-li její orgán, který by majetkové vypořádání provedl.

Zánik sdružení oznámí ministerstvo Federálnímu statistickému úřadu do 7 dnů ode dne, kde se o něm dozvědělo.

(1) Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat.

(1) Sdružení mohou mezi sebou uzavírat smlouvy o součinnosti k dosažení určitého cíle, popřípadě k uplatňování jiného společenského zájmu. K platnosti smlouvy je třeba písemné formy.

(2) Smlouvou o součinnosti se vymezí účel součinnosti, způsob jejího provádění, práva a povinnosti zúčastněných sdružení a prostředky, kterými k součinnosti přispívají.

(3) Na základě smlouvy o součinnosti může vzniknout nová právnická osoba, pro kterou platí obdobně ustanovení o hospodářských zařízeních společenských organizací. [Pro řízení platí ustanovení občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), § 244 - 250.]

(4) Smlouvou o součinnosti může být vytvořen svaz zúčastněných sdružení, který je právnickou osobou. Pro svaz platí obdobně ustanovení tohoto zákona.

(5) Ve smlouvě o součinnosti může být stanoveno, že smlouva pozbude účinnosti dohodou zúčastněných sdružení, dosažením cíle, pro který byla uzavřena, nebo jinou skutečností ve smlouvě uvedenou.

Jsou-li schůze nebo jiná shromáždění sdružení přístupná veřejnosti, mají přítomní občané povinnosti účastníků shromáždění. [Zákon č. .......... 1990 Sb., o právu shromažďovacím] Nesmějí zasahovat do jednání, pokud předsedající nerozhodne jinak.

V souladu s cíli své činnosti mají sdružení právo obracet se na státní orgány s peticemi. [Zákon č. ........... 1990 Sb., o právu petičním.]

(1) Za sdružení již vzniklá podle tohoto zákona se považují dobrovolné organizace, které vznikly po 30. září 1951, nebo které byly za dobrovolné organizace prohlášeny podle zákona č. 68/1951, o dobrovolných organizacích

a shromážděních, a které nezanikly. Tyto organizace jsou pouze povinny do 30. června 1990 oznámit ministerstvu uvedenému v § 7 odstavec 1, popřípadě § 11 svůj název a sídlo.

(2) Spolky vzniklé před 1. říjnem 1951 se považují za sdružení již vzniklá podle tohoto zákona, pokud nezanikly. Jsou povinny do 30. června 1990 oznámit ministerstvu uvedenému v § 7 odstavec 1 popřípadě § 11 odstavec 4 svůj název a sídlo. Pokud toto neučiní, ministerstvo se jich dotáže, zda hodlají nadále vyvíjet činnost. Nesplní-li spolek povinnost podle věty druhé ani do 31. 12. 1990, bude se mít za to, že tímto dnem zanikl.

(3) Údaje o sdruženích (§ 9 odstavec 2) uvedených v odstavci 1 a 2 oznámí ministerstvo (§ 7 odstavec 1) Federálnímu statistickému úřadu k evidenci.

Zákon č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, zůstává nedotčen.

Zrušují se

"1. zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, ve znění pozdějších předpisů, pokud jde o dobrovolné organizace;"

Bod 2 formulovat takto:

"2. vyhláška ministerstva vnitra č. 320/1951 Ú.l. (č. 348/1951 Ú.v.), o dobrovolných organizacích a shromážděních, ve znění vyhlášky ministra vnitra č. 158/1957 Ú.l., pokud jde o dobrovolné organizace."

3. vládní nařízení č. 30/1930 Sb., o tvoření zvláštních sdružení nepodléhajících platným předpisům o sdružování a dozoru na ně;

4. § 2 zákona č. 126/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku;

5. § 2 odstavec 8 písm. c) zákona č. 128/1970 Sb., o vymezení působnosti československé socialistické republiky ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti;

6. § 45 odstavec 1 písm. c) zákona č. 194/1988 Sb., o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem ............. 1990.

I. Obecná část

Podle ust. čl. 5 Ústavy ČSSR k rozvíjení společné činnosti, k všestranné a aktivní účasti na životě společnosti a státu a k uskutečňování svých práv sdružují se pracující v dobrovolné společenské organizace, jimiž jsou zejména Revoluční odborové hnutí, organizace družstevní, organizace mládeže, organizace kulturní, tělovýchovné a jiné; na společenské organizace postupně přecházejí některé úkoly státních orgánů.

Podle čl. 20 Všeobecné deklarace lidských práv každému je zaručena svoboda sdružování. Nikdo nesmí být nucen stát se členem nějakého sdružení.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v čl. 22 stanoví, že každý má právo na svobodu sdružovat se s jinými, i právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován výjimkou jsou omezení, jež jsou stanovena zákonem a jež jsou nutná v demokratické společnosti v zájmu národní nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Nic v tomto článku nebrání omezit zákonem výkon tohoto práva příslušníkům ozbrojených sil a policie. Nic v tomto článku neopravňuje smluvní strany Úmluvy Mezinárodní organizace práce z roku 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se, aby přijaly zákonodárná opatření, jež by prejudikovala záruky, stanovené v tomto Paktu nebo aplikovala právo takovým způsobem, jenž by tyto záruky prejudikoval.

Podle čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech se smluvní strany Paktu zavazují zajistit:

a) právo každého na zakládání odborových organizací a právo přistupovat do odborových organizací podle vlastního výběru, podléhající pouze stanovám příslušné odborové organizace, k uplatňování a ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů. Výkon tohoto práva nesmí být omezen žádnými omezeními kromě těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo k ochraně práv a svobod druhých;

b) právo odborových organizací na zakládání národních federací nebo konfederací a jejich právo vytvářet mezinárodní odborové organizace nebo se k nim připojit;

c) právo odborových organizací na svobodnou činnost, nepodléhající žádným omezením kromě těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo k ochraně práv a svobod druhých.

Tento článek (čl. 6) nebrání uložit zákonná omezení výkonu těchto práv pro příslušníky ozbrojených sil nebo policie nebo správních orgánů státu. Nic v tomto článku neopravňuje smluvní strany Úmluvy Mezinárodní organizace práce z roku 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se, aby přijaly zákonodárná opatření, jež prejudikovala záruky stanovené v této Úmluvě nebo aplikovaly právo takovým způsobem, jenž by tyto záruky prejudikoval.

Úmluva o odborové svobodě a ochraně odborového práva, schválená generální konferencí Mezinárodní organizace práce, konanou od 17. června 1948, stanoví m.j.:

Čl. 2: Pracující a zaměstnavatelé bez jakéhokoliv rozdílu mají právo ustanovovat bez předchozího schválení organizace podle vlastní volby, jakož i stati se členy těchto organizací, a to za jediné podmínky, že se podřídí stanovám těchto organizací.

Čl. 3: Organizace pracujících a zaměstnavatelů mají právo vypracovávat své stanovy a administrativní předpisy, svobodně volit své zástupce, organizovat své záležitosti a svou činnost a formulovat svůj program činnosti. Veřejné orgány se musí zdržet jakéhokoliv zásahu, který by omezoval toto právo nebo zabraňoval jeho zákonnému provádění.

Čl. 4: Organizace pracujících nebo zaměstnavatelů nepodléhají rozpuštění nebo zastavení činnosti administrativní cestou.

Čl. 5: Organizace pracujících a zaměstnavatelů mají právo ustanovovat federace a konfederace, jakož i stát se jejich členy a každá organizace, federace nebo konfederace má právo stát se členem některé mezinárodní organizace pracujících a zaměstnavatelů.

Čl. 7: Nabytí statutu právnické osoby organizacemi pracujících nebo zaměstnavatelů, jejich federacemi a konfederacemi nemůže být podřízeno takovým podmínkám, které by ohrožovaly uplatňování opatření uvedených článků 2, 3 a 4.

Čl. 8: Při vykonávání práv, která jsou jim přiznána touto Úmluvou, mají pracující, zaměstnavatelé a jejich příslušné organizace, tak jako druhé osoby a organizované kolektivy, respektovat zákonnost. Vnitrostátní zákonodárství nemá poškozovat, ani nemá být uplatňováno takovým způsobem, jenž by poškozoval záruky stanovené touto Úmluvou.

Čl. 9 odst. 1: V jaké míře budou záruky, jež stanoví tato mluva, uplatněny v ozbrojených silách a v policii, bude stanoveno vnitrostátním zákonodárstvím.

Čl. 10: V této Úmluvě znamená slovo "organizace" každou organizaci pracujících nebo zaměstnavatelů, která má cíl podporovat a hájit zájmy pracujících nebo zaměstnavatelů.

K otázce odborových organizací:

Zákon č. 144/1946 Sb., o jednotné odborové organizaci, našel svůj odraz i v Ústavě 9. května (§ 25) a v zákoně č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, kde se jednak "jednotná odborová organizace" uvádí jako příklad dobrovolné organizace (§ 1), jednak se Revoluční odborové hnutí prohlašuje za organizaci podle tohoto zákona (§ 5).

Zákonem č. 37/1959 Sb., o postavení závodních výborů základních organizací Revolučního odborového hnutí, byly zrušeny jak zákon č. 144/1946 Sb., tak předpisy o závodních a podnikových radách. Jeho součástí je usnesení IV. všeodborového sjezdu o závodních výborech základních organizací ROH, ve znění změn a doplňků provedených usnesením celostátní všeodborové konference v květnu 1965 (srov. též ust. § 279 odst.4 zákoníku práce). Podle čl. 2 cit. usnesení závodní výbor ROH jedná a vyjadřuje se nejenom za základní organizaci ROH, ale současně i za celý kolektiv pracujících organizace (tj. i za ty, kteří členy ROH nejsou).

Ústava ČSSR (čl. 5) uvádí Revoluční odborové hnutí pouze příkladmo mezi jinými dobrovolnými společenskými organizacemi.

Vzhledem k námitkám Mezinárodní organizace práce, že zákon č. 68/1951 není v souladu s Úmluvou o odborové svobodě a ochraně odborového práva z r. 1948, byl zákon č. 68/1951 Sb. změněn zákonem č. 74/1973 Sb. s účinností od 3.7.1973 tak, že ustanovení § 1 až 5 "se nevztahují na odborové organizace".

Od té doby nejsou vznik, působení a zánik odborových organizací nijak právně upraveny, vzhledem k mocenským poměrům však nové odborové organizace ani vznikat nemohly.

Na orgány Revolučního odborového hnutí byly přeneseny některé úkoly státních orgánů (kontrola nad dodržováním pracovněprávních předpisů, společenská kontrola nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, výkon státní správy v oboru nemocenského pojištění zaměstnanců aj.).

Problematikou, která by mohla vzniknout, kdyby se vytvořily nové odborové organizace mimo rámec Revolučního odborového hnutí, které by pro sebe reklamovaly práva náležející ROH, se tento návrh nezabývá, protože tato problematika musí být řešena v rámci zákoníku práce, předpisů o nemocenském pojištění zaměstnanců atd.

K terminologickým otázkám:

Ústava ČSR z r. 1920 (§ 113) i Ústava ČSR z r. 1948 (§ 24) mluvila o právu spolčovacím. Také zákon platný do r. 1951 se nazýval zákon "o spolčovacím právu".

Zákon č. 68/1951 Sb. však tuto terminologii nepřevzal. Mluví o dobrovolných organizacích a právu se v těchto organizacích sdružovat. Označení "spolek" užívá jen v přechodných ustanoveních v souvislosti se spolky vzniklými před 1.10.1951.

Ústava ČSSR z roku 1960 v čl. 5 mluví o právu občanů sdružovat se v dobrovolných společenských organizacích. Naproti tomu ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, v čl. 37 odst. 3 užívá výrazu "spolčování", a ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR, v čl. 3 písm. d) mluví o právu "spolčovat se" v národnostních kulturních společenských organizacích.

Všeobecná deklarace užívá výrazů "sdružování" a "sdružení" (čl. 20), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v čl. 22 mluví o "právu na svobodu sdružovat se s jinými" (right to freedom of association with others).

Etymologicky slova "spolčovat se" a "spolek" vycházejí ze slova (ve smyslu dohromady, společně) a souvisejí se slovy pospolitost, společnost. Výrazy "spolčovat se, spolčování" mají však již nyní v obecném povědomí archaický nádech a kromě toho je tento výraz poněkud zavádějící, protože v trestním právu se mluví o spolčení ve smyslu dohody dvou nebo více osob k trestnému činu (srov. ust. § 34 písm. g) trest. zákona o "členu spolčení"). Označení "spolek" vyvolává nyní v občanech již pouze představu malé, místní a nevýznamné zájmové organizace, a toto označení se již v názvech existujících organizací prakticky ani nevyskytuje. Z těchto důvodů návrh výrazu "spolčování" vůbec nepoužívá a označení "spolek" připouští jako jedno z možných označení organizace, v níž se občané sdružují.

Proti názvům "dobrovolná organizace", "dobrovolná společenská organizace" a "společenská organizace" je často namítáno, že jsou zdiskreditovány používáním v dosavadním nedemokratickém režimu, kde se dokonce vytvářela jakási hierarchie takových organizací mj. tím, že některé z nich se označovaly jako pouhé "zájmové organizace", některé z nich se přijímaly do Národní fronty a jiné nikoliv (čímž byly výrazně diskriminovány) atd.; přitom ve všech těchto případech šlo o realizaci stejné svobody občanů sdružovat se s jinými. Z těchto důvodů jsou tyto výrazy většinou zavádějící a vágní a nevyjadřují náležitě vazbu mezi právem občanů sdružovat se s jinými a společenským útvarem, který-uskutečněním tohoto práva vzniká.

V souladu s terminologií použitou v mezinárodních dokumentech o lidských právech a zčásti i v čl. 5 Ústavy ČSSR (kde je provedena hmotně-právní úprava práva občanů sdružovat se) se proto navrhuje použít výrazu "sdružování" a vzniklý sociální útvar označit jako "občanské sdružení", resp. "sdružení" (navazuje se na pojetí občanské společnosti jakožto nejširší pospolitosti svobodných občanů. Výraz "sdružení" je etymologicky odvozen ze slovesa "sdružovat se" a navazuje na výrazy jako "druh", ve smyslu společník, "soudruh", "družba" ve smyslu sdružování nebo přátelství, "družina", "družiti se", "družný". Tyto výrazy jsou proto považovány za vhodnější i proto, že nemíří jen na organizační formu, ale i na kvalitu vztahů.

I když ústavní předpisy užívají zčásti odlišné terminologie, není s nimi návrh v obsahovém rozporu.

Po roce 1948 se začala uplatňovat praxe, že některé dobrovolné organizace byly jako jediné a jednotně vytvářeny přímo ze zákona, přičemž mnohdy na ně byly přenášeny některé úkoly státu a členstvím v nich bylo podmiňováno poskytnutí některých práv, státním orgánům byla poskytnuta pravomoc zasahovat do jejich vnitřního života.

Příkladmo lze uvést:

- Československý svaz tělesné výchovy (zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy)

- Český a Slovenský myslivecký svaz (zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti)

- Český a Slovenský rybářský svaz (zákon č. 102/1963 Sb., o rybářství),

- Československý svaz požární ochrany (zákon SNR č. 126/ 1985 Sb., ČNR č. 133/1985 Sb.)

- Svaz pro spolupráci s armádou (zákon č. 40/1961 Sb., o obraně ČSSR)

- Československý červený kříž (zákon č. 60/1952 Sb., ve znění zákona č. 16/1958 Sb.), který je výlučně uznanou národní pomocnou organizací vojenské zdravotnické služby podle ženevských úmluv ze dne 12. srpna 1949

- JZD a Český a Slovenský svaz družstevních rolníků, (zákon č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví).

Některé organizace, které mají určité znaky dobrovolných organizací, nejsou podle právní praxe za takové považovány (např. Sdružení rodičů a přátel školy, myslivecká sdružení) a zařazují se ve smyslu hosp. zák. do kategorie jiných socialistických organizací.

Společenské organizace tohoto druhu mají tedy zcela specifické postavení, protože nebyly vytvořeny cestou realizace sdružovacího práva občanů, bez změny zákona nemohou zaniknout a jsou různými způsoby svázány se státním mechanismem. Výjimkou z toho je Československý červený kříž, jehož výlučné postavení je důsledkem dohod v oblasti mezinárodního práva.

Zvláštní úpravy postavení těchto organizací se navrhovaný zákon nechce dotknout. Předpokládá se, že potřebných změn bude dosaženo novelizacemi jednotlivých zvláštních zákonů, při nichž bude třeba zejména uvážit, zda je politicky únosné, aby jednotlivým organizacím bylo poskytování výlučné postavení v oboru určitého druhu zájmů občanů.

Vznik a postavení dobrovolných organizací společně se základními otázkami shromažďování upravuje dosud zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, který byl vydán ještě za platnosti Ústavy 9. května.

Postupem doby byl tento zákon se svými prováděcími předpisy (vyhlášky ministra vnitra č. 320/1951 U.l. a č.158/1957 U.l.) překonán dalším společenským a právním vývojem.

Nedostatky dosavadní právní úpravy dobrovolného sdružování občanů se projevují zejména v těchto směrech:

Předně je třeba poukázat na to, že zákon č. 68/1951 Sb., který navazuje na článek IV Ústavy 9. května, upravil dobrovolné organizace jako formu dobrovolného sdružování s posláním směřujícím především k upevnění lidově demokratického zřízení a k podpoře úsilí o výstavbu socialismu. V důsledku této kvalitativní změny v právní úpravě a dobrovolného sdružování bylo těžiště sdružování z oblasti spolků, v nichž se lidé dosud sdružovali k společnému uskutečňování rozmanité zájmové činnosti, přeneseno do většinou celostátních masových dobrovolných organizací. Tak na jedné straně rostl počet dobrovolných organizací podle zákona č. 68/1951 Sb., na druhé straně pronikavě poklesl počet spolků. Přitom některé spolky prokázaly další životnost tím, že rozšířily svou vlastní zájmovou činnost, jež není v rozporu s platnými předpisy, o činnost prospěšnou celé společnosti.

Zákon z roku 1951 nechával na volné úvaze správního orgánu, zda organizační řád dobrovolné organizace schválí či neschválí a byl tedy založen na povolovacím principu. Neposkytl proto dostatečnou možnost pro vznik dobrovolných organizací občanů, v nichž by mohli uskutečňovat své zájmy přesto, že platná ústava takové široké dobrovolné sdružování občanů k rozvíjení jejich vlastních zájmů umožňuje. Neřeší ani zánik dobrovolné organizace, který byl upraven teprve zákonem č. 126/1968 Sb., ovšem tak, jak to odpovídalo tehdejší aktuální politické situaci.

Rozbor dosavadní úpravy proto vede k závěru, že je nezbytně třeba ji v celém rozsahu změnit a nahradit ji novým zákonem.

Společenským a politickým cílem návrhu je dosáhnout toho, aby právní úprava dobrovolného sdružování občanů se stala výhradně formou zákona, který by upravil komplexně všechny otázky sdružovacího práva.

Nepředpokládá se, že uskutečňování navrhované úpravy by si vyžádalo zvýšení výdajů ze státního rozpočtu, a to jak federace, tak i republik. Výkon státní správy se podstatně zjednodušuje vytvořením jediného registračního místa v každé republice a využívá se již existujících správních orgánů (to platí i pro evidenci u orgánů státní statistiky). Pokud se soudům svěřují některé nové působnosti, lze očekávat, že rozhodovaných případů bude nepatrný počet; ostatně tuto působnost v budoucnu zřejmé převezmou správní soudy.

II. Zvláštní část

K § 1

Návrh zákona vychází z práva občanů se sdružovat k uspokojování jakýchkoli zájmů. Nebude tedy možno nadále uplatňovat ani tzv. princip duplicity, podle něhož nebyla nová organizace povolená, jestliže chtěla vyvíjet činnost, jakou již vyvíjela některá organizace.

Občané mají k realizaci práva sdružovat se možnost zakládat sdružení a aktivně se účastnit jejich činnosti.

Subjektem práva na sdružování je občan, který v celém návrhu konzumuje pojem československý státní občan i cizinec. Ve smyslu aktů tomu odpovídá pojem každý, jako člen občanské společnosti bez ohledu na jeho státní občanství. (K tomu srovnej i § 19 odstavec 1 návrhu zákona.)

Návrh vychází z registračního principu.

K výkonu sdružovaného práva se nevyžaduje povolení státního orgánu.

V odst. 3 se taxativně vypočítávají sdružení, na něž se tento zákon nevztahuje a jejichž postavení je třeba upravit zvláštními zákony. Pokud se mluví o sdružování "k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu povolání", rozumí se tím např. bytová, spotřební a výrobní družstva, jednotná zemědělská družstva, sdružení advokátů, sdružení soukromě podnikajících občanů apod.; toto ustanovení se tedy netýká případné výdělečné činnosti společenské organizace.

Zákon se vztahuje i na sdružování v odborových organizacích (vzhledem k celkové koncepci navrhované právní úpravy to není v rozporu ani s Úmluvou o odborové svobodě a ochraně odborového práva z 9. 7. 1948, ani s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (čl. 22) a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. a).

K § 2

Navrhuje se, aby se zákon vztahoval i na odborové organizace. Vychází z návrhu vytvářet odborové organizace i v ozbrojených silách a sborech.

Toto řešení není v rozporu s mezinárodními závazky státu.

K § 3

V tomto ustanovení se zdůrazňuje, že jde o právo sdružovat se, nikoliv o povinnost. Sdružení jsou zásadně dobrovolná.

Navrhované ustanovení vychází z principu svobodného rozhodování občana do sdružení vstupovat i z něj vystupovat. Z tohoto důvodu nikdo nesmí být nucen, aby do nějakého sdružená vstoupil ani aby ze sdružení vystoupil.

K § 4

Uvádí se, která sdružení nejsou dovolena. Formulace bodu c) zakazuje i vznik takových sdružení, která jsou založena na vůdcovském principu, tedy takových, která vytvářejí své orgány nedemokraticky bez přímé účast i členstva. Orgány sdružení by měly být utvářeny demokraticky, volbou nebo jiným způsobem pod přímým vlivem členů sdružení na jejich ustanovení. Za ozbrojené organizace se nepovažují střelecké kroužky či kluby tělovýchovných jednot nebo Svazarmu nebo sdružení k výkonu práva myslivosti. Za ozbrojené organizace se nepovažují ani sdružení, která pro uvedené účely zbraně samy vlastní.

K § 5

Navrhované ustanovení vychází z toho, že je třeba zásadně zabránit tomu, aby občanská sdružení působila jako součást státního mechanismu. Dosavadní právní řád ve smyslu čl. 5 Ústavy ČSSR umožňuje, aby některé nestání organizace vykonávaly funkci státních orgánů. Jde např. o ROH a JZD. Doporučuje se proto, aby zákon do doby, než bude tento právní stav změněn, na tyto případy pamatoval.

K § 6

Registrace není konstitutivním rozhodnutím v tom smyslu, že by záleželo na úvaze správního orgánu, zda sdružení povolí (podle § 1 odstavce 3 povolení není třeba). Správní orgán pouze zjišťuje, zda sdružení splňuje předpoklady stanovené zákonem. Předpoklady jsou stanoveny takovým způsobem, aby neumožňovaly volnou úvahu. Vychází se z principu, že dovoleno je vše, co není zakázáno. V tomto smyslu je registrace pouze úkonem deklarativním, to znamená, že orgán provádějící registraci ověří, zda sdružení vyhovuje ustanovením § 1 - 5 tohoto zákona.

K § 7

Orgán, který provádí registraci, zkoumá u všech sdružení tytéž okolnosti, bez ohledu na to, k jakému cíli se občané hodlají sdružit, s jakým počtem členů sdružení se počítá a na jak rozsáhlém teritoriu sdružení hodlá působit. Navrhuje se proto, aby registraci všech sdružení v rámci republiky provádí stejný orgán; také tím se zabraňuje diskriminaci nebo preferenci jedněch sdružení proti jiným.

Vzhledem k předpokládané reorganizaci soustavy národních výborů se navrhuje, aby registraci prováděla ministerstva vnitra republik, která tuto činnost dosud u některých dobrovolných organizací tradičně vykonávala a u nichž v nynějším demokratickém ovzduší nehrozí nebezpečí, že by práva občanů byla porušována, zvláště když se navrhuje zavedení možnosti soudního přezkoumání jejich negativních rozhodnutí.

V § 7 odst. 2 jde výlučně o to, aby předložené stanovy obsahovaly minimální zákonem požadované náležitosti a aby název sdružení byl v souladu s § 6 odst. 4. Pokud by v tomto případě došlo k rozporu v názorech, mohl by se přípravný výbor případně obrátit se žádostí o právní zásah na orgány prokuratury.

K § 8

Odmítnutí registrace není aktem volné úvahy orgánu státní správy, nýbrž důsledkem zjištění, že registrace sdružení by byla v rozporu s výslovnými ustanoveními zákona.

Vzhledem k tomu, že dosud nebylo v praxi zavedeno správní ani ústavní soudnictví, doporučuje se umožnit podání opravného prostředku k nejvyššímu soudu republiky.

Jestliže soud rozhodnutí ministerstva, o odmítnutí registrace zruší, ministerstvo již znovu ve věci nerozhoduje a nastanou přímo ze zákona právní účinky uvedené v odst. 4.

V odst. 5 se sleduje ochrana občanů před nezákonnou nečinností správního orgánu. Lhůta 40 dnů je dostatečně dlouhá (ministerstvo je povinno rozhodnout do 10 dnů od zahájení řízení), aby bylo možno včas odstranit závady při doručování apod.

K § 9 odst. 2

Centrální evidence o všech sdruženích působících na území federace je považována za účelnou vzhledem k potřebě informace o působících sdruženích, jejich názvech a sídlech.

K § 10 a § 11 odst. 4

Ministerstvo druhé republiky nebude provádět registraci. Jde pouze o to, aby vědělo, že sdružení i na území této republiky působí.

Totéž platí i při změně stanov.

K § 11

V odst. 2 jde o případy, kdy změna stanov, provedená již existujícím sdružením, byla ve fázi řízení o registraci na návrh přípravného výboru důvodem k odmítnutí registrace podle § 8. Protože však již sdružení existuje, nelze registraci odmítnout a tím zabránit jeho vzniku; zbývá proto jako nejzazší řešení rozpuštění sdružení, jestliže neuvede své stanovy do souladu se zákonem ani ve lhůtě uvedené v § 12 odst. 5.

K § 12

Na rozdíl od případu podle § 12 odst. 2, jde v § 12 odst. 3 o to, že sdružení určitou činnost fakticky vykonává. úvody navrženého řešení jsou stejné, jako v § 11.

Rozpuštění existujícího sdružení je tak závažným zásahem do občanských práv, že se považuje za účelné, aby o něm rozhodoval konstitutivním rozsudkem přímo soud, v pravomoci orgánu státní správy je pouze rozhodnout, zda návrh soudu na rozpuštění bude podán.či nikoliv.

K § 13

Hospodaření společenských organizací návrh neupravuje, protože tato oblast je upravena platným hospodářským zákoníkem.

K § 15

Návrh nedává orgánům státní správy oprávnění kontrolovat vnitřní život sdružení a mocensky do něj zasahovat (dřívější tzv. spolková policie).

Také proto se navrhuje, aby členům sdružení bylo dáno právo domáhat se u okresního soudu, aby posoudil, zda jakékoliv rozhodnutí některého z orgánů sdružení je v souladu s jeho stanovami a se zákonem (takový návrh může být učiněn jen ohledně konečného rozhodnutí, které již nemůže být žádným orgánem sdružení podle stanov změněno nebo zrušeno). Může jít o rozhodnutí, které se týká obecně činnosti sdružení, ale i člena sdružení (uložení trestu, vyloučení apod.).

Takováto úprava není ve světě nijak ojedinělá, většinou však je možnost člena obrátit se na soud založena již obecnými předpisy, protože je výrazem obecné ochranné funkce soudů ve vztahu k občanům.

K § 20

Navrhované ustanovení má řešit postavení dosavadních dobrovolných organizací, popř. spolků vzniklých před účinností zákona č. 68/1951 Sb., po vydání navrhovaného zákona.

V Praze dne 28. února 1990