Federální shromáždění
Československé socialistické republiky se
usneslo na tomto zákoně:
Zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních,
vědeckých a uměleckých (autorský
zákon), se mění a doplňuje takto:
1. V § 1 se vypouští slovo "socialistické".
2. V § 2 odst. 1 se na konci připojuje tato věta:
"Za předmět ochrany podle tohoto zákona
se považují i programy počítačů,
jsou-li výsledkem tvůrčí činnosti
autora.".
3. V § 6 větě první se slovo "vytvořeného"
nahrazuje slovem "vyjádřeného".
4. § 13 zní:
(1) Při každém užití díla
náleží autorovi, s výjimkami uvedenými
v § 15, autorská odměna. Výše odměny
se řídí pode hodnoty díla a jeho společenského
významu.
(2) Autoři děl, která lze vzhledem k jejich
povaze rozmnožovat pro vlastní osobní potřebu
(§ 15 odst. 2 písm. a/) na podkladě a/ rozhlasového
či televizního vysílání nebo
b/ zvukového, obrazového či zvukově
obrazového snímku vyrobeného jeho výrobcem
(§ 45)
přenesením pomocí technického zařízení
na nenahrané nosiče záznamu mají právo
na odměnu vůči výrobcům takových
nosičů, popřípadě jejich dovozcům,
jakož i vůči těm, kteří
snímky, jež mohou k pořízení
rozmnoženiny sloužit, veřejně půjčují.
Právo na odměnu lze uplatňovat pouze společně
s obdobnými právy uvedenými v § 39 odst.
1, § 45 odst. 4 a § 46 odst. 3, a to jen prostřednictvím
organizací uvedených v § 44. Právo na
odměnu nepřísluší, pokud jde
o nenahrané nosiče záznamů pro vývoz
nebo pro provozní potřeby organizace.
(3) Sazby autorských odměn za užití
díla a způsob jejich placení, jakož
i rozdělení odměny uvedené v odst.
2 mezi jednotlivé skupiny oprávněných
subjektů, může upravit ministerstvo kultury
České socialistické republiky a ministerstvo
kultury Slovenské socialistické republiky (dále
jen "ministerstvo kultury") obecně závazným
právním předpisem."
5. V § 14 odst. 2, § 18, § 22 odst. 1 a 4, §
39 odst. 2 a § 44 odst. 2 se vypouštějí
slova "školství a".
6. § 15 odst. 2 písm, a/ se doplňuje slovy
"ustanovení § 13 odst. 2 tím není
dotčeno;".
7. V § 15 odst. 2 písm. h/ se vypouští
slovo "socialistickou" a za středníkem
slovo "socialistické".
8. § 15 odst. 2 se doplňuje písm. j/ a k/,
která zní:
"j/ zhotoví rozmnoženinu rozebraného vydání
díla pro potřebu knihovny jednotné soustavy
[§ 2 zákona č.
53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven (knihovnický
zákon).] k dokumentačním
účelům a pro účely vědeckého
výzkumu;
k/ rozmnoží vydané dílo zvláštní
technikou pro potřeby nevidomých.".
9. V § 15 se za odstavec 3 připojuje nový odstavec
4, který zní:
"(4) Oprávněný vlastník rozmnoženiny
počítačového programu není
povinen získat autorovo svolení k pořízení
rozmnoženiny nebo úpravy takového programu,
potřebuje-li tuto rozmnoženinu nebo úpravu
pro vlastní provoz počítače, pro nějž
byl tento program získán, k archivním účelům,
popřípadě k nahrazení oprávněně
získané rozmnoženiny, která byla ztracena,
zničena nebo jinak znehodnocena; za pořízení
takové rozmnoženiny není ani povinnost poskytnout
autorovi zvláštní odměnu.".
10. Dosavadní text 16 se označuje jako odstavec
1 a doplňuje se novými odstavci 2 a 3, které
zní:
"(2) Za součást bezdrátového
rozhlasového nebo televizního vysílání
se považuje současný, úplný a
nezměněný přenos takového vysílání
po drátě či jiným způsobem,
uskutečněný toutéž organizaci.
Umožnění příjmu rozhlasového
nebo televizního vysílání na přijímačích
obyvatel téhož domu, popřípadě
domů bezprostředně souvisejících
pomocí anténových zařízení
(tzv. společné televizní antény) se
za zvláštní užití nepovažuje.
(3) Organizace oprávněné k veřejnému
sdělování děl po drátě
či jiným způsobem mohou přenášet
díla tvořící součást
rozhlasového nebo televizního programu vysílaného
jinou organizací, jsou však povinny uvést autora
a dílo a poskytnout autorovi odměnu za každý
přenos.".
11. 17 zní:
(1) Zaměstnavatel může užívat k
plnění úkolů náležejících
do předmětu jeho činnosti díla vědeckého
nebo uměleckého vytvořeného jeho pracovníkem
ke splnění povinnosti vyplývajících
z pracovní smlouvy s ním uzavřené
bez dalšího autorova svolení.
(2) Zaměstnavatel do jehož předmětu
činnosti náleží vydávat nebo
jinak uveřejňovat díla, může
vydat nebo jinak uveřejnit dílo svého pracovníka
vytvořené ke splnění povinností
vyplývajících z pracovní smlouvy jen
se svolením autora. Odpírá-li autor udělit
mu svolení bez závažných důvodů,
může se zaměstnavatel domáhat svolení
k vydání díla u soudu.
(3) Autor díla, jež bylo vytvořeno ke splnění
povinností vyplývajících z pracovní
smlouvy se zaměstnavatelem, může udělit
svolení k vydání nebo jinému uveřejnění
díla jen s jeho souhlasem. Odpírá-li mu zaměstnavatel
souhlas k vydání díla bez závažného
důvodu, může se autor domáhat tohoto
souhlasu u soudu.
(4) Podrobnější podmínky užití
díla vytvořeného ke splnění
povinností vyplývajících z pracovní
smlouvy se zaměstnavatelem upravuje pracovní smlouva.
Nestanoví-li pracovní smlouva jinak, je zaměstnavatel
oprávněn požadovat, aby mu autor z přijaté
autorské odměny přiměřeně
přispěl k náhradě nákladů,
které na vytvoření díla vynaložil.".
12. V § 18 se vypouští odstavec 1; zároveň
se zrušuje číslování odstavců.
13. § 20 se vypouští.
14. V § 32 odst. 1 se na konci připojuje tato věta:
"Vznikla-li porušením práva závažná
újma nemajetkové povahy, má autor právo
na zadostiučinění v peněžité
částce, pokud by se přiznání
jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím;
výši peněžitého zadostiučinění
určí soud, který přihlédne
zejména k rozsahu vzniklé újmy, jakož
i k okolnostem, za nichž k porušení práva
došlo.".
15. § 33 odst. 1 zní:
"(1) Autorské právo trvá, pokud dle
není stanoveno jinak, po dobu autorova života a 50
let po jeho smrti, u děl spoluautorů a u spojených
děl vytvořených pro účely užívání
v tomto spojení 50 let po smrti toho z nich, který
ostatní přežil.".
16. V § 33 odst. 4 se číslovka "25"
nahrazuje číslovkou "50". 17. V §
33 se za odstavec 6 vkládá nový odstavec
7, který zní:
"(7) Autorské právo k programům počítačů
trvá 25 let po jejich uveřejnění.".
Dosavadní odstavec 7 se označuje jako odstavec 8.
18. § 37 odst. 1 písm. d/ zní:
"d/ k užití jeho výkonu pro osobní
potřebu uživatele; tím není dotčeno
ustanovení § 13 odst. 2 (§ 39 odst. 1).".
19. § 38 zní:
Práva výkonných umělců trvají
50 let od konce roku, v němž byl záznam výkonu
pořízen.".
20. § 39 odst. 1 zní:
"(1) Ustanovení § 5 až 9, § 12 a 13
odst. 2 a 3, § 14 odst. 1 § 15 odst. 3, § 16 odst.
2 a 3, § 19, § 21 až 23, § 26 a 27, §
29, § 32 odst. 1 a 2, § 33 odst. 8, § 34 a §
35 odst. 2 se vztahují obdobně na výkonné
umělce a jejich výkony; totéž platí
o § 35 odst. I s tím, že trvání
práva se řídí podle § 38.".
21. V § 40 a § 41 odst. 3 se vypouští slovo
"socialistické".
22. § 44 odst. 1 a 2 zní:
"(1) Ministr kultury může přiznat organizacím
zastupujícím autory nebo výkonné umělce
ve výkonu práv podle tohoto zákona výhradní
oprávnění, aby v rámci své
působnosti
a/ udílely svolení k užití děl
a výkonů a vybíraly autorské odměny
a odměny výkonných umělců,
b/ vybíraly příspěvky pro kulturní
fondy,
popřípadě organizace k plnění
těchto úkolů zřídit.
(2) Přiznání výhradního oprávnění
podle odstavce 1 nebrání tomu, aby autor nebo výkonný
umělec vykonával svá práva podle tohoto
zákona bez prostřednictví organizací
tam uvedených.". Dosavadní odstavec 2 se označuje
jako odstavec 3.
23. § 45 odst. 2 písm. b/ zní:
"b/ k pořízení rozmnoženin zvukového
záznamu nebo snímku pro jinou než vlastní
osobní potřebu; tím není dotčeno
ustanovení § 13 odst. 2 (§ 45 odst. 4).".
24. V § 45 se odstavce 3 a 4 nahrazují novými
odstavci 3 až 5, které zní:
"(3) Za svolení podle odstavce 2 má výrobce
právo na náhradu, jejíž výši
může upravit ministerstvo kultury obecně závazným
právním předpisem; přitom může
stanovit i výjimky z povinnosti náhradu poskytnout.
(4) Ustanovení § 13 odst. 2 a 3 se vztahují
obdobně na výrobce zvukových záznamů.
(5) Právo výrobce zvukových záznamů
trvá 50 let od konce roku, v němž byl záznam
pořízen.".
25. V § 46 odst. 2 věta za středníkem
zní:
"za svolení má organizace právo na náhradu,
jejíž výši může upravit ministerstvo
kultury obecně závazným právním
předpisem; přitom může stanovit i výjimky
z povinnosti náhradu poskytnout.".
26. V 46 se odstavec 3 nahrazuje novými odstavci 3 a 4,
které zní:
"(3) Ustanovení § 13 odst. 2 a 3 se vztahují
obdobně na rozhlasové a televizní organizace.
(4) Právo rozhlasových a televizních organizací
trvá 50 let konce roku, v němž se vysílání
poprvé uskutečnilo.".
27. 49 se vypouští.
28. V 53 odst. 2 se vypouští slovo "socialistickými".
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem 1. dubna 1990
I. Obecná část
Institut občanského práva, tradičně
nazývaný v československém právním
řádu i v právu mezinárodním
"právo autorské", plní v životě
každé kulturně vyspělé společnosti
několik významných společenských
funkcí. Nejdůležitější z
nich, nikoli však jedinou, je stimulace tvůrčí
literární, umělecké a vědecké
činnosti tím, že se autorům přiznávají
zvláštní výlučná práva
v souvislostí s užíváním originálních
výsledků jejich duševní tvorby za účelem
dosažení materiálního ocenění
této činnosti. Společnost tak přispívá
k vytváření příznivých
podmínek pro svůj kulturní, sociální
a ekonomický rozvoj.
Uplatňování autorské tvorby ve společnosti
je nutno chápat v mnohých případech
i jako ekonomicky nezanedbatelnou podnikatelskou činnost
specializovaných organizací zaměřených
na masové šíření kulturních
statků, které je spojeno i s přiměřeným
hospodářským výsledkem. Autor sám
se většinou touto podnikatelskou činností
nezabývá, disponuje pouze právy, která
mu ve vztahu k výsledku jeho tvorby přiznává
zákon a za to se mu dostává přiměřené
odměny, úměrné hodnotě a společenskému
významu díla. Toto právo autora je přiznáno
také v mezinárodních vztazích na podkladě
mezistátních autorskoprávních úmluv
[Bernská úmluva o ochraně
literárních a uměleckých děl
ve znění pařížské revize
(vyhl. č. 133/1980 Sb.), Všeobecná úmluva
o autorském právu ve znění pařížské
revize (vyhl. č. 134/1980 Sb.).].
V tomto ohledu, jakož i v jiných směrech, jsou
účinky autorského práva podobné
těm, jež má právo vynálezecké,
upravující občanskoprávní vztahy
k výsledkům duševní činnosti
člověka v oblasti techniky, které jsou jedním
z hlavních faktorů technického pokroku ve
vývoji společnosti. Československá
socialistická republika nadto podporuje vznik nové,
společensky potřebné literární
a umělecké tvorby existencí zvláštních,
převážně ze společenských
zdrojů materiálně zajištěných
institucí, kulturních fondů, a mimo to zvýhodňuje
autory literárních a uměleckých děl
tím, že jejich příjmy z literární
a umělecké činnosti (honoráře)
jsou zdaňovány zvláštní, výhodnější
daní. Těmito způsoby vytváří
náš stát, u vědomí významu
tvůrčích kulturních pracovníků
pro společnost, předpoklady pro sociální
postavení umělců, které jim právem
náleží.
V souvislosti s úvahou o společenských funkcích
práva autorského nelze pominout, že jedním
z nejdůležitějších jeho charakteristických
znaků je, že autorské právo slouží
v neposlední řadě i k zajištění
investovaných nákladů, které je nutno
na společenské využívání
autorských děl vynaložit. Tato tzv. garanční
funkce autorského práva jakožto práva
výlučného umožňuje nakladatelům,
filmovým výrobcům, výrobcům
fonogramů a videogramů, rozhlasovým a televizním
organizacím realizovat rozsáhlé investice
do komerčního využívání
literárních a uměleckých děl,
zejména do výroby jejich rozmnožením,
a již v původní, autorem vytvořené
podobě, nebo v různém uměleckém
provedení anebo zpracování, včetně
investic do technického vývoje na úseku nových
způsobů šíření těchto
děl; realizace získaných práv totiž
zajišťuje jejich návratnost.
Obdobnou společenskou funkci jako právo autorské získala (postupně s rozvojem techniky v oboru záznamu zvuku a obrazu po druhé světové válce) a dnes již také mají tzv. příbuzná práva právu autorskému, tj. práva přiznaná vnitrostátními zákony
- a v mezinárodních vztazích také mezistátními smlouvami [Římská úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací (vyhl. č. 192/1964 Sb.), Ženevská úmluva o ochraně výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnožování jejich zvukových záznamů (vyhl. č. 32/1985 Sb.)]
- výkonným umělcům, výrobcům zvukových záznamů a rozhlasovým
a televizním organizacím. I v této oblasti
se projevila v důsledku technického vývoje
potřeba stimulace určitých činností
přiznáním zvláštních práv
v souvislosti s využíváním výsledků
činnosti oprávněných subjektů.
Autorské právo se spolu s právy příbuznými
stalo, byl nepřímo, společenským faktorem
pozitivně přispívajícím k urychlování
vědeckotechnické revoluce a k vývoji vědy
v oblasti techniky, která slouží k tvorbě,
širokému společenskému uplatňování
kulturních hodnot a k šíření
informací. Technický výzkum a vývoj
na úseku záznamu, rozmnožování,
přenášení a šíření
zvuku a obrazu zaznamenává zejména v posledních
letech prudký rozmach a prezentuje nové, dříve
neznámé. způsoby využívání
umělecké tvorby; současně však
vyvolává nové problémy v oblasti právní
úpravy společenských vztahů spojených
s tvorbou a šířením uměleckých
a literárních děl. Tato nová problematika
je mimořádně závažná především
proto, že jakékoli zbytečné prodlení
v jejich řešení by mohlo poměrně
rychle vést k vážnému oslabení
společenských funkcí autorského práva,
což by bylo schopno vyvolat nežádoucí
společenské důsledky, v neposlední
řadě i zbytečné ztráty ekonomické,
zejména v mezinárodních vztazích.
Stejně jako i v dřívějším
vývoji občanských vztahů v souvislosti
s novou, aktuální problematikou projevují
se i v současné době přednosti legislativní
úpravy podle koncepce, na níž spočívá
čs. platný zákon č. 35/1965 Sb., o
dílech literárních, vědeckých
a uměleckých (autorský zákon), zakládající
- místo jednotlivých taxativně vymezených
dílčích absolutních oprávnění
obecně výlučné právo autora
s dílem nakládat (srv. zejména § 12
odst. 1 písm. b/ a c/, 13, 14 a 22 autorského zákona).
Předností této koncepce je skutečnost,
že umožňuje bez nutnosti změny zákona
řešit řadu vývojem nově vznikajících
otázek, které čs. zákonodárce
před více než dvaceti. lety ani nemohl předvídat,
což podstatně přispívá i k potřebné
stabilitě práva. Tak čs. autorský
zákon umožňuje řešit bez dalšího
normativního zásahu i řadu otázek
souvisejících s novými, nedávno ještě
neznámými způsoby společenského
využívání literárních
a uměleckých děl, mezi něž patří
mimo jiné i široká a složitá problematika
videopráv.
Avšak ani sebevhodnější prozíravá
obecná zákonná úprava, jejíž
obecnost nemůže ovšem nikdy překročit
meze vyplývající již z podstaty práva,
nezabezpečí základ pro řešení
všech otázek, které nově vznikají
v důsledku nepředvídaného technického
rozvoje. Mezi problémy, jež bez nové zákonné
úpravy řešit nelze a které vyžadují
naléhavé úpravy v autorskoprávním
zákonodárství všech států,
náleží zejména otázky vzniklé
v oblasti pořizování rozmnoženin na
nosiče zvuku a obrazu, otázky kabelové televize
a některé další otázky.
Aktuálnost normativního řešení
technickým vývojem nazrálé problematiky
se prudce zvýšila již v souvislosti s přípravou,
přijetím a postupnou realizací usnesení
předsednictva vlády ČSSR ze dne 6.3.1985
č. 44 ke koncepci rozvoje moderních audiovizuálních
prostředků v ČSSR, které vzaly svými
usneseními na vědomí i vlády republik,
zejména však v závěru minulého
roku v důsledku převratných politických
změn v našem státě, a z nich vyplývající
zásadní změny v postavení Československa
v mezinárodních vztazích.
Se zřetelem k těmto okolnostem byl zpracován
ve spolupráci s ministerstvy kultury obou republik a s
Ústavem práva autorského a práv průmyslových
Karlovy university v Praze návrh novely autorského
zákon:, který reaguje na nejnaléhavější
společenské potřeby v této oblasti
vzniklé v souvislosti s demokratickými změnami
v naši společnosti, s prudkým celosvětovým
rozvojem vědy a techniky v posledním období
a se závazky, které pro Československo vyplývají
z mezinárodních úmluv a konvencí.
Při příležitosti novelizace zákona
je zároveň vhodné provést v jeho textu
některé drobnější korektury a
doplňky, které vyplynuly ze zkušeností
z více než dvacetileté aplikační
praxe, z organizačních změn jako důsledku
federativního uspořádání státu
a ze změn realizovaných v naší společnosti
v posledním období. V souladu s ustanovením
čl. 37 odst. 3 ústavního zákona č.
143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění
pozdějších předpisů se návrh
předkládá ve formě federálního
zákona.
Realizace novely autorského zákona neklade zvýšené
nároky na státní plán a rozpočet
federace, republik ani plán a rozpočet národních
výborů. Nerozšiřují se ani nároky
na administrativní agendu orgánů státní
správy.
II. Zvláštní část
K bodům 1, 5, 7, 21, 27 a 28:
Navrhovaně ryze formální úpravy textu
zákona vyplývají jednal z federativního
uspořádání státu realizovaného
ústavním zákonem č. 143/1968 Sb.,
o československé federaci, ve znění
pozdějších předpisů, na jehož
podkladě je autorský zákon jako celostátní
norma prováděn ve výlučné působnosti
republik (čl. 37 odst. 3 cit. úst. zákona),
jednak ze zásadní změny politické
koncepce uspořádání naší
společnosti a jeho postavení v Evropě. Úpravy
nevyžadují bližší komentář
a podrobnější vysvětlení, nebo.
neobsahují žádné hmotně-právní
změny.
K bodu 2, 9 a 17:
Problematika využívání výpočetní
techniky ve společenské praxi je již delší
dobu předmětem mimořádné pozornosti
právní teorie i praxe na celém světě.
Je to přirozené, nebo tato technika rychle proniká
do nejrůznějších oblastí života
a v důsledku toho vznikají a rozvíjejí
se nové společenské vztahy bezprostředné
spojené s její tvorbou a využíváním.
To se nutně odráží i v právu,
v potřebě regulovat tyto vztahy, zajistit jejich
uskutečňování jako vztahů právních.
Počítače se uplatňují při
řízení výroby, v administrativních
procesech, jejich využití je spojeno s rozvojem informatiky
jako vědního oboru; pomocí počítačů
se projektuje ve stavebnictví i strojírenství,
počítače se uplatňují i při
tvorbě výtvarných a hudebních děl
apod.
Software jako jedna z podstatných složek počítačového
systému je obvykle definován jako "programové
zajištění činnosti počítače
ve formě programů a jejich dokumentace, umožňující
využití počítače pro řešení
zadaných úloh". Přitom program tvoří
"úplná, logicky skloubená posloupnost
instrukcí a dat pro řešení zadané
úlohy" (ČSN č. 36 9001 Názvosloví
číslicových a analogových počítačů).
Rozmanitost uplatnění počítačů
za předpokladu náležitého programového
vybavení soustředila pozornost výrobců
a uživatelů počítačů na
software, který ve své podobě obecně
využitelného programového celku je schopen
uspokojovat potřeby řady uživatelů a
vzhledem k tomu se ve společenské praxi začal
chovat jako zboží, a to zboží velmi atraktivní.
Tato skutečnost vyvolala nový, vážný
problém, otázku ochrany počítačových
programů.
Teoreticko právní úvahy o praktických
možnostech ochrany počítačových
programů vedené z iniciativy mezinárodních
vládních organizací po řadu let, v
jejichž průběhu různé názory
krystalizovaly v konfrontaci s potřebami praxe, vyústily
téměř jednoznačně na celém
světě v názor, že nejpřijatelnějším
řešením dané problematiky je ochrana
počítačového programu jako díla
ve smyslu práva autorské ho. Návrh vzorového
zákona o právu autorském, zpracovaný
Světovou organizací duševního vlastnictví
WIPO na pomoc legislativě členských zemí
Bernské unie zahrnuje již počítačové
programy do výčtu chráněných
literárních a uměleckých děl,
a to se souhlasem drtivé většiny členských
zemí Bernské unie.
Navrhuje se proto rozšířit příkladný
výčet děl chráněných
podle práva autorského o počítačové
programy s odchylkami, které Revidovaná bernská
úmluva připouští, tj. se zvláštní
tzv. nepravou zákonnou licencí v § 15 odst.
4 (srv. bod 9 návrhu) obsahující oprávnění
vlastníka rozmnoženiny počítačového
programu podle návrhu výše zmíněného
vzorového zákona se samostatnou - kratší
- ochrannou dobou majetkových práv (srv. bod 17
návrhu).
K bodu 3 a 16:
Úprava 6 zákona, týkajícího
se děl filmových a děl, která jsou
jim postavena na roveň (veškerá tzv. díla
audiovizuální), tedy především
videogramy, pokud splňují všechny základní
znaky díla ve smyslu práva autorského, představuje
jen zpřesnění, které má svůj
význam pouze z čistě teoreticko právního
hlediska.
Prodloužení délky ochranné doby u děl
filmových a tedy u všech děl audiovizuálních,
je vyvoláno potřebou souladu zákona s pařížským
zněním Revidované úmluvy bernské
z roku 1971, jímž je náš stát vázán
od roku 1980, Technický vývoj klasicko ho filmu
i zvukově obrazového záznamu elektromagnetickou
cestou dospěl do stadia, které umožňuje
společenské využívání
audiovizuálních děl podstatně delší
dobu od jejich vytvoření, než tomu bylo v minulosti.
Tím odpadly jakékoli důvod pro stanovení
zvláštní, kratší doby trvání
majetkových práv. Naopak, značné pořizovací
náklady na tvorbu těchto druhů děl
plně odůvodňují, aby výrobci
filmových a jiných audiovizuálních
děl měli možnost jejich exploatace po takovou
dobu, která jim zajistí návratnost vynaložených
prostředků, a to i přes poměrně
značné přirozené ztráty v důsledku
obecně platné výjimky z práva autorského
pro pořízení rozmnoženiny pro vlastní
osobní potřebu (srv. 15 odst. 2 písm. a/
zákona).
K bodům 4, 6, 18, 23, 24, 25 a 26:
Drobná úprava v 13 odst. 1 představuje pouze
teoreticko právní zpřesnění.
Zatímco v celé historii autorského práva,
kterou je možno postupně sledovat - pokud jde o tzv.
práva materiální - od vynálezu knihtisku
v 15. století, nemohla výjimka z absolutního
práva autorského, spočívající
v možnosti pořízení rozmnoženiny
díla pro vlastní osobní potřebu uživatele
(srv. 15 odst. 2 písm. a/ zákona) ohrozit oprávněné
materiální zájmy autora ani subjektů,
které jeho dílo rozmnožovaly a rozšiřovaly,
došlo v nejnovější době vývojem
magnetofonů a videorekordérů ve spojení
s vývojem materiálů sloužících
jako nosiče zvuku a obrazu (zejména fono a videokazet)
k zásadní změně. Tím, že
se tato zařízení stala spotřebním
zbožím, dochází přirozeně
k rozsáhlému a zcela nekontrolovatelnému
pořizování kopií (rozmnoženin)
autorských děl a zároveň i k jejich
společenskému využívání
prostřednictvím těchto kopií pořízených
na podkladě gramofonových desek a kazet, z rozhlasového
a televizního vyslání apod.
V autorském právu jednotlivých států
se v průběhu vývoje dospělo k obecnému
přijetí zásady, podle níž volné
užití díla (tj. bez souhlasu autora a bez zaplacení
odměny) zhotovováním jeho rozmnoženi
nesmí narušit normální využívání
díla a způsobit oprávněným
zájmům autora neospravedlnitelnou újmu. V
mezinárodním právu autorském došla
tato zásada výslovného výrazu v ustanovení
či. 9 odst. 2 pařížského znění
Revidované úmluvy bernské z roku 1971 a v
obsahově obdobném, i když odlišně
formulovaném ustanovení čl. IV bis odst.
2 revidovaného znění Všeobecné
úmluvy o právu autorském.
I když s použitím této zásady by
bylo možno při výkladu zákona, vycházejícího
z obecného, širokého pojetí autorova
práva nakládat s dílem, dovozovat nárok
autora na odměnu i za užití díla k pořízení
rozmnoženin pro vlastní osobní potřebu,
bylo by toto právo pro jednotlivé autory již
z důvodu naprosté nekontrolovatelnost užití
díla v praxi zcela neprosaditelné. Odpovídající
řešení se může proto hledat jen
cestou nové zákonné úpravy. Přitom
závažnými zájmy, které je v tomto
směru nutno právem chránit, nejsou jen zájmy
autorů, nýbrž stejně tak i zájmy
výkonných umělců a výrobců
zvukových záznamů (jsou-li rozmnoženiny
pořizovány "přetáčením"
z gramofonových desek či z jiných zvukových
snímků těmito výrobci vyrobenými)
a nakonec i rozhlasových a televizních organizací
(při pořizováni snímků rozhlasových
a televizních pořadů).
Předložený návrh doplňující
13 zákona stanoví pouze zásadní nárok
na odměnu za možnost pořízení
rozmnoženiny a v souladu s celou koncepcí autorského
zákona odkazuje na praktickou realizaci nároku v
prováděcím předpisu. Tento předpis
zároveň vyřeší pro všechny
skupiny oprávněných subjektů najednou
i otázku odměňování za veřejné
půjčování zvukových a zvukově
obrazových snímků jako nového samostatného
způsobu obchodního využívání
fonogramů a videogramů.
Koncepce návrhu předpokládá zpoplatnění
nosičů záznamů obojího druhu
(fonogramů a videogramů), a to formou jednotné
finanční povinnosti vůči všem
nositelům práva autorského a práv
příbuzných právu autorskému,
zaplacené jednou provždy v rámci kupní
ceny. Prováděcí předpis stanoví
zároveň i výši odměny za úplné
půjčování ozvučených
(nahraných) nosičů zvukových a zvukově
obrazových záznamů a snímků,
pokud se to bude jevit praktickým a otázka nebude
vyřešena smluvně.
K bodu 8:
Pořizování rozmnoženin děl literárních,
a to jakýmkoli způsobem, je zásadně
porušením autorského práva. Veřejné
knihovny, jejich činnost je v Československu tradičně
nevýdělečnou kulturní službou
veřejnosti, ekonomicky krytou ze státních
prostředků, mají však oprávněný,
ze společenského hlediska morálně
odůvodněný zájem na dokonalé
dokumentaci a kvalitní službě pro účely
vědeckého výzkumu. Proto se navrhuje doplnit
ustanovení 15 odst. 2 zákona, které obsahuje
výjimky z absolutního práva autorského,
o možnost zhotovovat rozmnoženiny literárního
díla pro potřebu veřejné knihovny
k jejím dokumentačním účelům,
jakož i pro potřeby vědeckého výzkumu.
Ve skutečnosti jde o zachování a normativní
potvrzení současné praxe, kterou připouštějí
i mezinárodní úmluvy; výslovné
ustanovení se navrhuje vložit do zákona za
tím účelem, aby v tomto ohledu nedošlo
v budoucnu k pochybnostem.
V posledním desetiletí vyvinula mezinárodní
nevládní organizace smyslově postižených
úsilí o usnadnění přístupu
těchto osob k dílům chráněným
podle práva autorského. Doporučení,
která byla přijata na zasedáních mezivládních
orgánů Bernské a Všeobecné úmluvy,
podporují rozšíření výjimek
z absolutního práva autorského pro výrobu
rozmnoženin určených především
pro nevidomé technikou plastického tisku (Brailovo
písmo). Většina států, které
v posledních letec vydávaly nové autorské
zákony, popřípadě jejich novely, tomuto
oprávněnému požadavku vyhověla.
Při novelizaci čs. autorského zákona
se tedy jeví vhodným doplnit jej v § 15 odst.
2 v tomto ohledu také.
K bodu 10:
Autorskoprávní problematika kabelové televize
bude velice. brzy také v Československu aktuální
jako v jiných evropských zemích. Svůj
základ má v otázce, kdy končí
užití díla spočívající
v jeho vysílání a kdy dochází
již k dalšímu, novému užití
přenosem původního vysílání.
Z tohoto hlediska je třeba především
rozlišovat, zda přenos uskutečňuje organizace
původního vysílání a v tomto
případě dále, zda jde o přenos
současný, úplný a nezměněný,
či zda přenos uskutečňuje subjekt
jiný. Pokud má totiž televizní vysílání
po kabelu povahu dalšího, nového užití,
zasahuje vždy do práv a oprávněných
zájmů autorů, výkonných umělců
a - u pořadů vysílaných z chráněných
zvukových záznamů - i výrobců
zvukových záznamů. Je-li pak kabelová
televize uskutečňována jiným subjektem
než subjektem původního vysílání,
jde v těchto případech vždy též
o zásah do práv a oprávněných
zájmů vysílacích organizací.
Pro navrhované řešení byla zkoumána
nová úprava dané problematiky v sousedních
zemích, a to v Maďarsku, Rakousku a v Německé
spolkové republice. Autorskoprávní úpravy
uskutečněné v těchto zemích
byly podrobněji zkoumány zejména proto, že
jde o státy, jejichž vývoj i současný
právní stav v oblasti autorského práva
vykazuje s Československem značné shodnosti.
Pro řešení dané problematiky z hlediska
československých podmínek se za odpovídající
kritérium navrhuje pokládat, zda je přenos
po drátě uskutečňován organizací
původního vysílání (rozhlasového
či televizního) nebo organizací ve vztahu
k této původní organizací cizí.
Pro první případ se navrhuje v 16 stanovit,
že takový přenos se považuje za součást
původního vysílání, nebo takový
současný, úplný a nezměněný
přenos slouží jen k dalšímu zkvalitnění
původního vysílání; nejde tedy
o další nové užití díla
ve smyslu práva autorského a v důsledku toho
nemůže vzniknout autorům ani výkonným
umělcům nárok na další odměnu.
Pro druhý případ přenosu vysílání,
který je třeba za další nové
užití díla považovat, se navrhuje zákonná
licence za týchž podmínek, za jakých
je pro vysílání uveřejněných
děl stanovena již dosavadním zněním
§ 16 a pro výkonné umělce v § 37
odst. 1.
Navrhovaný doplněk § 16 obsahuje řešení,
které je v plném souladu s ustanovením čl.
11 bis odst. 1 bod ii/a odst. 2 Bernské úmluvy ve
znění pařížské revize
z roku 1971, jíž je Československo vázáno.
K bodu 11:
Speciální úprava režimu děl vytvářených
v pracovním poměru, kterou obsahuje § 17 zákona,
se v uplynulých 25 letech plně osvědčila.
Text tohoto ustanovení se proto pouze formálně
upravuje tak, aby plně dopadal i na případy
pracovních smluv autorů a soukromých podnikatelů
jakožto zaměstnavatelů.
K bodu 12:
Nucená licence zakotvená do čs. autorskoprávního
zákonodárství jako novinka v roce 1953 (zákonem
č. 115/1953 Sb.), byla již tehdy předmětem
kritiky odborníků z oboru práv k nehmotným
statkům v tuzemsku i v zahraničí. Fakt, že
ministerstvo kultury využilo této možnosti za
celou dobu platnosti této licence jen v několika
málo nesporných případech, nemůže
být dostatečným důvodem k zachování
této licence v zákoně. Ve skutečnosti
jde totiž o umožnění pronikavého
neospravedlnitelného zásahu do občanských
práv charakterizující právní
řády států, které nedostatečně
respektují práva občanů. Proto se
tato ustanovení navrhuje bez náhrady vypustit.
K bodu 13:
Ustanovení § 20 obsahující deklaraci
způsobu jímž mohl autor disponovat se svými
oprávněními zahrnutými v právu
autorském ve vztahu k zahraničí, aniž
by se dostal do rozporu s jinými předpisy, které
tvořily až do konce roku 1989 součást
platného čs. právního řádu,
pozbylo zrušením devizového zákona z
roku 1970 a jeho nahrazením novou úpravou zákonem
číslo 162/1989 Sb. jakýkoli právní
význam. Navíc toto ustanovení by při
nesprávném výkladu jakožto kogentní
normy bylo nutno považovat za odporující čl.
19 Všeobecné deklarace lidských práv.
S ohledem na jeho naprostou nadbytečnost se navrhuje bez
náhrady vypustit.
K bodu 14:
Návrh doplňku § 32 představuje zásadní
průlom do zásady, podle niž lze soudně
přiznat za újmu na občanském právu,
která má nemajetkovou povahu, zadostiučinění
rovněž pouze v oblasti morální. Důsledné
uplatnění této zásady (užívané
podle sovětského vzoru ve většině
členských zemí RVHP) způsobilo mnoho
škod na úseku nedostatečného respektování
občanských práv, by ústavně
zaručovaných, zejména práv na ochranu
osobnosti a práv k výsledkům duševní
tvorby. Navrhuje se proto, aby v konkrétních případech
sporů tohoto druhu měl soud možnost uvážit
přiměřené zadostiučinění
podle povahy vzniklé újmy ve formě finanční
náhrady i tehdy, nelze-li přímo vyčíslit
způsobenou škodu.
K bodu 15:
Doplněk § 33 odst. 1 obsahuje návrh na aplikaci
zásady čl. 7 bis bernské úmluvy, kogentní
pro díla spoluautorů (srv. 29 odst 2 zákona),
z praktických důvodů i na díla spojená,
pokud byla vytvořena pro účely společného
využívání v tomto spojení. To
má význam zejména u děl hudebně-dramatických,
u nichž jednotlivé složky jsou samostatně
nevyužitelné, nebo jen ve velmi omezené míře.
K bodu 19:
Zatímco délka ochranné doby majetkových
práv autorských je v Československu stanovena
již od roku 1926 na 50 let po smrti autora (srv. 35 zákona
č. 218/1926 Sb.) v souladu s právní úpravou
této otázky ve velké většině
států světa a s Bernskou úmluvou o
ochraně literárních a uměleckých
děl, u práv příbuzných právu
autorskému, konstituovaných nově teprve po
druhé světové válce v důsledku
rozvoje fonografického průmyslu, rozhlasu a televize
pod vlivem Římské úmluvy na ochranu
výkonných umělců, výrobců
zvukových záznamů a rozhlasových (televizních)
organizací z roku 1961, rozhodl se čs. zákonodárce
v roce 1965 pro délku ochranné doby 25 let. V době
vydání zákona to bylo ustanovení poměrně
progresivní. československo bylo jednou z prvních
zemí světa, když v zákoně z roku
1953 uznalo nová práva příbuzná
právu autorskému, by v rozsahu a obsahu poněkud
užším, než pak obsahovala Římská
úmluva. K této úmluvě Československo
přistoupilo také (v roce 1964) mezi prvními
státy vůbec a brzy uvedlo do souladu s ní
i vlastní zákonodárství. Po téměř
třicetiletém vývoji technických prostředků
k záznamu přenosu a rozmnožování,
zvuku a obrazu však situace, která byla v době
vydání zákona v roce 1965, zdaleka neodpovídá
současnému stavu. Dnes mají totiž např.
záznamy na CD deskách téměř
neomezenou životnost, technika digitálního
přepisu umožňuje dříve neznámou
kvalitativní regeneraci starších, technicky
méně dokonalých nahrávek odstraněním
šelestů a vytvořením technicky naprosto
dokonalého snímku. To umožňuje nové
ekonomické využití snímků výkonů
vynikajících interpretů, u nichž by
byly tyto snímky při stavu techniky, jaký
byl před třiceti léty, již komerčně
naprosto nezajímavé. Je nutno konstatovat, že
většina kulturních států světa
má své zákonodárství z oboru
práva autorského a práv příbuzných
právu autorskému z novější doby
než československo, a tedy modernější.
Výrazně se v něm projevuje tendence k prodloužení
ochrany majetkových práv, a to především
u práv příbuzných. Již 41 států
přiznává ochranu výrobcům zvukových
záznamů v délce 50 let od pořízení
záznamů (nebo od jeho uveřejnění)
nejdelší je tato lhůta v USA - 75 let.
K bodu 20:
Úprava § 39 odst. 1, včetně textu za
středníkem, představuje pouze logické
zpřesnění textu platného autorského
zákona a neobsahuje žádnou věcnou změnu.
Dodatečné vztažení § 5 o dílech
spojených může mít praktický
význam v případech spojování
zaznamenaných výkonů pomocí tzv. playbacku.
Doplnění § 16 odst. 2 a 3, a tedy rozšíření
jeho obsahu na výkonně umělce je ve skutečnosti
potvrzením zákonné licence vyjádřené
v § 37 odst. 1 písm. b/, která je z teoretického
hlediska dokonce širší nebo neobsahuje podmínku
předchozího uveřejnění záznamu
zhotoveného ze souhlasem výkonného umělce.
Konečně, pokud jde o § 33 odst 8 a 35 odst
2, jde vlastně jen o právní potvrzení
obecně uznávané praxe, v kulturně
vyspělé společnosti jíž obvyklé,
podle níž se uznává morální
nárok výkonných umělců na nakládání
s výsledky jejich činnosti způsobem adekvátním
jejich umělecké hodnotě.
K bodu 22:
Návrh na vypuštění písmen b/
a c/ z 44 odst. 1, který v dosud platném zákoně
byl důsledkem omezení občanských práv
vyplývajících z předpisů v
oblasti práva správního, zejména práva
finančního je přirozeným důsledkem
obnovy demokracie naší společnosti. Dokonce
i zachování ustanovení odst. 1 nemůže
být vykládáno tak, že by autor mohl
být nucen k tomu, aby vykonával svá práva
obligatorně prostřednictvím organizace, jíž
bylo výhradné oprávnění k výkonu
autorských práv přiznáno. Tento výklad
potvrzuje, aby v praxi nedocházelo k pochybnostem, výslovné
ustanovení odst. 2.