Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

Návrh schvalovacího usnesení:

Federální shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s přístupem Československé socialistické republiky k Mezinárodní úmluvě proti braní rukojmí, přijaté v New Yorku dne 17. prosince 1979, s výhradou k jejímu článku 16 odst. 1 v tomto znění:

"Československá socialistická republika se necítí být vázána ve smyslu čl. 16 odst. 2 ustanovením čl. 16 odst. 1 úmluvy a prohlašuje, v souladu se zásadou suverénní rovnosti států, že v každém případě je k předložení sporu arbitráži nebo Mezinárodnímu soudnímu dvoru nutný souhlas všech stran sporu."

Mezinárodní terorismus je velmi nebezpečným a závažným jevem, který zatěžuje celou oblast mezinárodních vztahů, ohražuje životy nevinných osob a již si řadu obětí na lidských životech i na majetku vyžádal. Jedním z prostředků k jeho potlačení jsou mezinárodně právní formy spolupráce mezi státy. V rámci OSN a dalších mezinárodních organizací byla sjednána řada mezinárodně právních instrumentů, které postihují jednotlivé, zvlášť nebezpečné formy mezinárodního terorismu - mezi hlavní patří především tři úmluvy o ochraně civilní letecké dopravy, které byly vypracovány v rámci Mezinárodní organizace pra civilní letectví. Jsou to Úmluva o trestných a některých jiných činech spáchaných na palubě letadel, sjednaná 14. 9. 193 v Tokiu, Úmluva o potlačení protiprávního zmocnění se letadel, sjednaná v Haagu 16. 12. 1970, a dále mluva o potlačení protiprávních činů namířených proti bezpečnosti civilní letecké dopravy, sjednaná v Montrealu 23. 9. 1971. V rámci OSN byla vypracována mluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany, včetně diplomatických zástupců, která byla schválena Valným shromážděním 14. 12. 1973.

Všechny tyto úmluvy, které přispěly do určité míry k potlačení mezinárodního terorismu, získaly poměrně širokou podporu mezinárodního společenství. Jejich smluvní stranou je rovněž ČSSR. Hlavní přínos těchto smluvních dokumentů lze spatřovat v tom, že obrátily pozornost mezinárodního společenství k tomuto nebezpečnému jevu a že podnítily různé formy spolupráce mezi státy v boji proti němu.

Dne 17. prosince 1979 byla Valným shromážděním OSN schválena Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí, která vstoupila v platnost dne 3. června 1983. V současné době úmluvu ratifikovalo nebo k ní přistoupilo 44 států. Ze socialistických států k úmluvě již přistoupily SSSR, Běloruská SSR a MLR.

Úmluvu tvoří preambule a 20 článků. Ustanovení čl. 1 - 7 jsou obdobná odpovídajícím ustanovením Haagské a Montrealské úmluvy s odlišnostmi vyplývajícími z rozdílného předmětu smluvní úpravy.

Čl. 1 úmluvy vymezuje skutkovou podstatu jednání, které je podle úmluvy považováno za trestný čin braní rukojmí. Takové jednání spočívá ve zmocnění se nebo zadržení jiné osoby, které pachatel hrozí zabitím, zraněním nebo dalším zadržováním.

K tomu, aby jednání mohla být kvalifikováno podle úmluvy jako trestný čin braní rukojmí, musí tedy mít následující znaky:

- zmocnění se nebo zadržení osoby (skupiny osob);

- hrozba, že zadržené osobě nebo osobám bude způsobena újma nebo že budou dále zadržovány;

- cílem tohoto jednání je dosáhnout, aby třetí strana přistoupila k určitému jednání, nebo aby se určitého jednání zdržela;

- toto jednání nebo zdržení se jednání je podmínkou pro propuštění rukojmí.

Jako trestný čin braní rukojmí je kvalifikován i pokus o něj a spolupachatelství.

Obdobou článku 2 Haagské úmluvy z r. 1970 a čl. 3 Montrealské úmluvy z r. 1971, zaměřených proti násilným činům v civilní letecké dopravě, je čl. 2 úmluvy. Ukládá státům, aby trestný čin braní rukojmí zahrnuly do svého právního řádu a stanovily za něj přiměřený trest beroucí v úvahu jeho závažnost.

Čl. 3 ukládá státu, na jehož území je rukojmí držen, podniknout veškerá opatření, která považuje za vhodná, k usnadnění situace rukojmího, zejména k jeho propuštění. Budou to opatření přiměřená situaci a daným možnostem. Zejména bude nutno brát zřetel na bezpečnost zadržovaných a také na bezpečnost jiných osob, která by případnými opatřeními mohla být ohrožena.

Spolupráci států při prevenci trestného činu braní rukojmí upravuje čl. 4. Ukládá státům činit opatření k tomu, aby se této trestné činnosti předešlo. Za zvlášť významný je třeba považovat zákaz neoprávněné činnosti osob, skupin i organizací, které

povzbuzují, podněcují nebo se zúčastňují aktů braní rukojmí. Vychází se zde ze správného předpokladu, že teroristickou činnost, včetně braní rukojmí, umožňuje tolerantní postoj některých států k činnosti extremistických skupin a organizací, šířících revanšismus, politickou, národnostní, rasovou a náboženskou nesnášenlivost.

1. 5 ukládá státům, aby založily svou jurisdikci v případě trestného činu braní rukojmí a tomu státu, na jehož území se údajný pachatel nachází, aby v případě, kdy ho nevydá, svou jurisdikci uplatnil. Na toto ustanovení navazuje odst. 1 čl. 6, podle kterého stát, na jehož území se údajný pachatel nachází, jej vezme do vazby nebo jinak zajistí jeho přítomnost po dobu, než bude zahájeno trestní nebo extradiční řízení.

Informace o těchto opatřeních se dotčeným státům, popřípadě mezinárodní mezivládní organizaci, podává přímo, nebo prostřednictvím generálního tajemníka OSN. To umožňuje oznámení i mezi státy, které spolu neudržují diplomatické styky apod.

Další ustanovení čl. 6 zajišťují základní práva (např. právo na spojení) osoby vzaté do vazby nebo jinak zadržené. Tato práva se uskutečňují v souladu s právními předpisy státu, na jehož území se údajný pachatel nachází. V zájmu zajištění základních práv údajného pachatele umožňuje úmluva styk s ním také prostřednictvím Mezinárodního výboru Červeného kříže.

Omluva zároveň ukládá státu, který vede předběžné vyšetřování, informovat po jeho skončení dotčené státy a organizace o výsledku a sdělit, zda hodlá vykonávat jurisdikci. O konečném výsledku řízení informuje stát, ve kterém je údajný pachatel stíhán, v souladu s čl. 7, ostatní dotčené státy a mezinárodní mezivládní organizace.

Jedním z nejdůležitějších ustanovení úmluvy je její článek 8. Ukládá státu, na jehož území byl údajný pachatel dopaden, aby ho bud vydal, a pokud ho nevydá, aby ho potrestal. Pachateli přitom musí být zajištěno spravedlivé zacházení. Na rozdíl od Haagské úmluvy a Montrealské úmluvy, ve kterých je zakotvena pouze zásada "vydat nebo potrestat", čl. 9 Mezinárodní úmluvy proti braní rukojmí taxativně stanoví důvody, pro které může být vydání odepřeno. Jedná se zejména o případy, kdy by údajný pachatel byl po vydání stíhán ne pro trestný čin braní rukojmí, ale pro své přesvědčení, rasu apod. Úmluva však nebrání vydání pachatele, který sice své jednání motivuje politickými důvody, ale bude ve státě, do něhož bude vydán, stíhán pro trestný čin braní rukojmí.

Ustanovení čl. 10 a 11 upravují otázky právního podkladu pro vydání pachatele. Tato ustanovení jsou prakticky shodná s odpovídajícími ustanoveními Haagské úmluvy (čl. 8 a 10) a Montrealské úmluvy (čl. 8 a 11).

Čl. 12 se týká aktů braní rukojmí, k nímž dojde v průběhu ozbrojeného konfliktu. Přednost před aplikací této úmluvy budou mít čtyři Ženevské úmluvy o ochraně obětí války, popř. Dodatkové protokoly I a II k nim, a to v rozsahu, ve kterém jsou na konkrétní případ použitelné. Například dojde-li k aktu braní rukojmí za konfliktu, který je považován podle II. Dodatkového protokolu za vnitřní ozbrojený konflikt, nebude aplikována úmluva, ale Dodatkový protokol.

Významné je rovněž to, že čl. 12 výslovné zahrnuje mezi ozbrojené konflikty, na které se vztahují Ženevské úmluvy o ochraně obětí války a Dodatkový protokol I, národně osvobozenecký boj. Potvrzení mezinárodního charakteru těchto ozbrojených konfliktů bylo předmětem značného úsilí socialistických a rozvojových států na diplomatické konferenci o znovupotvrzení a rozvoji mezinárodního humanitárního práva použitelného v ozbrojených konfliktech, na níž byly přijaty již zmíněné Dodatkové protokoly. Čl. 1 odst. 4 Dodatkového protokolu I, na který je v čl. 12 odkaz, potvrzuje mezinárodní charakter národně osvobozeneckého boje a tím také poskytnutí jeho účastníkům plné ochrany podle Ženevských úmluv i Dodatkového protokolu I.

Ustanovení čl. 14 má zabránit tomu, aby se akt braní rukojmí mohl stát ze strany imperialistických států záminkou k nátlaku nebo přímo agrese vůči jinému státu.

Otázku řešení sporů, které by mohly vzniknout při provádění nebo výkladu úmluvy, upravuje čl. 16. Umožňuje předložit jednostranně spor arbitráži, popřípadě Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Navrhuje se, aby ČSSR, s ohledem na své stanovisko v otázce suverénní rovnosti států, uplatnila ve smyslu odst. 2 čl. 16 výhradu.

Čl. 17 - 19 obsahují závěrečná ustanovení, upravující ratifikaci a přístup k úmluvě, vstup v platnost a výpověď úmluvy.

Depozitářem úmluvy je podle jejího čl. 20 generální tajemník OSN.

Úmluva postihuje jeden z vážných projevů mezinárodního terorismu, jako je braní rukojmí, a přes některé dílčí nedostatky představuje další nezanedbatelný kodifikační krok, upravující spolupráci států na poli boje proti mezinárodnímu terorismu.

Československé trestní právo neobsahuje v současné době zvláštní skutkovou podstatu trestného činu braní rukojmí v takovém pojetí, aby plně odpovídalo definici tohoto trestného činu podle čl. 1 úmluvy.

Připravovaná novelizace trestního práva hmotného však s příslušnou úpravou počítá. Mezi trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti má být zařazena nová skutková podstata trestného činu braní rukojmí ve smyslu čl. 1 úmluvy a stanovena trestní sazba odpovídající vysoké společenské nebezpečnosti tohoto činu.

Prozatím lze trestný čin braní rukojmí stíhat s použitím řady ustanovení zvláštní části trestního zákona, zejména ustanovení o omezování osobní svobody, vydírání a dalších.

Přístupem k Úmluvě proti braní rukojmí by se posílila politická, morální a do určité míry i právní pozice Československé socialistické republiky při zahraničně politických akcích podnikaných v rámci boje za vymýcení mezinárodního terorismu a ozdravění mezinárodní situace. Zároveň by se vytvořily předpoklady pro další zvýšení aktivity socialistických států v rámci OSN i mimo ni. Proto se doporučuje, aby se Československá socialistická republika stala smluvní stranou Mezinárodní úmluvy proti braní rukojmí.

Vzhledem k tomu, že jde o významný politický smluvní dokument, který se dotýká oblastí upravených čs. zákony, předkládá se Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí v souladu s článkem 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, Federálnímu shromáždění k vyslovení souhlasu.

Státy, které jsou stranami této Úmluvy,

majíce na zřeteli cíle a zásady Charty Organizace spojených národů týkající se zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a podpory přátelských vztahů a spolupráce mezi státy,

uznávajíce zejména, že každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost, jak je stanoveno ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech,

znovu Potvrzujíce zásadu rovných práv a sebeurčení národů, jak je zakotvena v Chartě Organizace spojených národů a v Deklaraci zásad mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou Organizace spojených národů, stejně jako v jiných příslušných rezolucích Valného shromáždění,

berouce v úvahu, že braní rukojmí je pro mezinárodní společenství závažným trestným činem a že, v souladu s ustanoveními této Úmluvy, jakákoli osoba, která se dopustí aktu braní rukojmí, musí být potrestána nebo vydána,

jsouce přesvědčeny, že je naléhavě nezbytné rozvinout mezinárodní spolupráci mezi státy při vypracování a přijetí účinných opatření k předcházení, stíhání a trestání všech aktů braní rukojmí jako projevů mezinárodního terorismu,

dohodly se na následujícím:

1. Kterákoli osoba, která se zmocní jiné osoby /dále "rukojmí"/ nebo ji zadrží a hrozí jejím zabitím, zraněním nebo dalším zadržováním s cílem donutit třetí stranu, ať již stát, mezinárodní mezivládní organizaci, fyzickou nebo právnickou osobu nebo skupinu osob, něco učinit nebo se zdržet jakéhokoli aktu, jako výslovnou nebo nepřímou podmínku propuštění rukojmí, dopouští se trestného činu braní rukojmí ve smyslu této Úmluvy.

2. Kterákoli osoba, která:

a/ pokusí se spáchat akt braní rukojmí nebo

b/ zúčastní se jako spolupachatel kohokoliv, kdo spáchá nebo se pokusí spáchat čin braní rukojmí,

pro účely této Úmluvy se rovněž dopustí spáchání trestného činu.

Každý stát, který je stranou této Úmluvy, pojme trestné činy uvedené v článku 1 do svého trestního zákona a stanoví za ně přiměřený trest, který bude brát v úvahu závažnost těchto trestných činů.

1. Stát, který je stranou této Úmluvy, na jehož území je rukojmí pachatelem držen, podnikne veškerá opatření, která považuje za vhodná, k usnadnění situace rukojmí, zvláště k zabezpečení jeho propuštění, a po jeho propuštění, pokud to připadá v úvahu, k usnadnění jeho odjezdu.

2. Stát, který je stranou této Úmluvy, vrátí podle povahy případu jakýkoli předmět, který pachatel získal jako výsledek vzetí rukojmí, který se ocitne v jeho držení, co možno nejdříve rukojmí nebo třetí straně zmíněné v článku 1, nebo jejím příslušným orgánům.

Státy, které jsou stranami této Úmluvy, budou spolupracovat při předcházení trestným činům uvedeným v článku 1, zejména:

a/ přijetím všech praktických opatření k tomu, aby na vlastním území nebo mimo jejich území zabránily přípravám ke spáchání těchto trestných činů, včetně opatření k zákazu neoprávněné činnosti osob, skupin a organizací, které povzbuzují, podněcují, organizují nebo se zúčastňují aktů braní rukojmí na jejich území;

b/ výměnou informací a koordinací a podle potřeby přijímáním administrativních a jiných opatření k předcházení páchání těchto trestných činů.

1. Každý stát, který je stranou této Úmluvy, přijme opatření nezbytná k založení své jurisdikce v případě kteréhokoli z trestných činů uvedených v článku 1, který byl spáchán:

a/ na jeho území nebo na palubě lodi nebo letadla registrovaných v tomto státě,

b/ kterýmkoliv jeho občanem nebo, považuje-li to tento stát za vhodné, osobami bez státní příslušnosti, které mají své bydliště na jeho území,

c/ k tomu, aby tento stát donutil k jakémukoli aktu nebo aby se jakéhokoli aktu zdržel, nebo

d/ vůči rukojmímu, který je občanem tohoto státu, jestliže to tento stát považuje za vhodné.

2. Každý stát rovněž přijme opatření nezbytná k založení své jurisdikce v případě trestných činů uvedených v článku 1 v případech, kdy se údajný pachatel nalézá na jeho území a nevydá jej žádnému ze států uvedených v odst. 1 tohoto článku.

3. Tato Úmluva nevylučuje trestní jurisdikci vykonávanou v souladu s vnitrostátním právem.

1. Je-li kterýkoli stát, který je stranou této Úmluvy, na jehož území se údajný pachatel nalézá, přesvědčen, že okolnosti k tomu opravňují, vezme jej v souladu se svými právními předpisy do vazby nebo učiní jiná opatření k tomu, aby byla zajištěna jeho přítomnost po takovou dobu, která je nezbytná k zahájení trestního nebo extradičního řízení. Tento stát okamžitě provede předběžné vyšetření.

2. Vzetí do vazby nebo jiná opatření zmíněná v odst. 1 tohoto článku budou bez prodlení oznámena přímo nebo prostřednictvím generálního tajemníka Organizace spojených národů

a/ státu, kde byl trestný čin spáchán;

b/ státu, proti kterému byl nátlak zaměřen nebo proti kterému směřoval pokus;

c/ státu, jehož je fyzická nebo právnická osoba, proti které byl nátlak zaměřen nebo proti které směřoval pokus, občanem;

d/ státu, jehož je rukojmí občanem nebo ve kterém má obvyklé bydliště;

e/ státu, jehož občanem je údajný pachatel nebo, jedná-li se o osobu bez státní příslušností, ve kterém má bydliště;

f/ mezinárodní mezivládní organizaci, proti které byl nátlak zaměřen nebo proti které směřoval pokus;

g/ všem ostatním dotčeným státům.

3. Každá osoba, vůči které jsou opatření uvedená v odst. 1 tohoto článku činěna, je oprávněna:

a/ bez odkladu být ve spojení s nejbližším příslušným zástupcem státu, jehož je občanem nebo který je jinak oprávněn navázat takovéto spojení, nebo, jestliže je osobou bez státní příslušnosti, státu, na jehož území má bydliště;

b/ být navštívena zástupcem tohoto státu.

4. Práva uvedená v odstavci 3 tohoto článku budou vykonávána v souladu s právními předpisy státu, na jehož území se údajný pachatel nalézá, avšak za podmínky, že zmíněné právní předpisy umožní, aby účelu, pro který byla práva poskytovaná podle odst. 3 tohoto článku zamýšlena, bylo dosaženo.

5. Ustanovení odst. 3 a 4 tohoto článku nejsou na újmu práva kteréhokoli státu, který je stranou této Úmluvy, jenž má nárok na jurisdikci v souladu s odst. 1 článku 5; požádat Mezinárodní výbor červeného kříže, aby byl ve styku s údajným pachatelem.

6. Stát, který provede předběžné vyšetřování, uvedené v odst. 1 tohoto článku, ihned oznámí jeho výsledky státům, nebo organizaci zmíněným v odst. 2 tohoto článku a sdělí, zda hodlá vykonávat jurisdikci.

Stát, který je stranou této Úmluvy, v němž je údajný pachatel stíhán, oznámí v souladu se svými zákony konečný výsledek řízení generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, který předá informaci ostatním dotčeným státům a dotčeným mezinárodním mezivládním organizacím.

1. Stát, který je stranou této Úmluvy, na jehož území je údajný pachatel dopaden, je povinen, pokud jej nevydá, bez jakékoli výjimky a bez ohledu na to, zda trestný čin byl spáchán na jeho území, předložit případ svým příslušným orgánům za účelem stíhání v souladu se svými právními předpisy. Tyto orgány přijmou rozhodnutí podle zákonů svého státu stejným způsobem jako v případě jiného závažného trestného činu.

2. Jakékoli osobě, vůči které je vedeno řízení v souvislosti s kterýmkoli trestným činem uvedeným v článku 1, bude zajištěno spravedlivé zacházení ve všech stadiích řízení, včetně všech práv a záruk, poskytovaných právními předpisy státu, na jehož území se nalézá.

1. Žádosti o vydání údajného pachatele podle této Úmluvy nebude vyhověno, jestliže dožádaný stát, který je stranou této Úmluvy, má vážné důvody k tomu, aby se domníval:

a/ že žádost o vydání pro trestný čin uvedený v článku 1 byla učiněna za účelem stíhání nebo trestání osoby pro její rasu, náboženství, národnost, etnický původ nebo politické přesvědčení, nebo

b/ že postavení osoby může být prejudikováno:

i/ z jakéhokoliv důvodu uvedeného v pododstavci a/ tohoto odstavce, nebo

ii/ protože není zajištěn styk této osoby s příslušnými orgány státu oprávněného vykonávat právo ochrany.

2. Pokud jde o trestné činy, tak jak jsou definovány v této Úmluvě, ustanovení všech smluv a ujednání o vydávání, použitelných mezi státy, které jsou stranou této Úmluvy, budou ve vztahu mezi nimi upraveny tak, aby nebyly neslučitelné s ustanoveními této Úmluvy.

1. Trestné činy uvedené v článku 1 budou považovány za zahrnuté do každé smlouvy o vydání, jež existuje mezi státy, které jsou stranami této Úmluvy, jako trestné činy podléhající vydání. Státy, které jsou stranami této Úmluvy, se zavazují, že zahrnou tyto trestné činy, jako trestné činy podléhající vydání, do každé smlouvy o vydávání, jež mezi nimi bude uzavřena.

2. Jestliže stát, který je stranou této Úmluvy, který vydán váže na existenci smlouvy, bude požádán jiným státem, který je stranou této Úmluvy, s nímž nemá žádnou smlouvu o vydávání, o vydání pachatele, dožádaný stát může podle své úvahy považovat tuto mluvu za právní podklad pro vydání pro trestné činy uvedené v článku 1. Vydání pachatele bude podléhat ostatním podmínkám, stanoveným právním řádem státu, který je o vydání požádán.

3. Státy, které jsou stranou této Úmluvy a které neváží vydání pachatele na existenci smlouvy, uznají trestné činy uvedené v čl. 1 mezi sebou za trestné činy podléhající vydání podle podmínek stanovených právním řádem státu, který je o vydání požádán,

4. Pro účely vydání mezi státy, které jsou stranou této úmluvy, budou trestné činy uvedené v článku 1 posuzovány jako by byly spáchány nejenom v místě, kde k nim došlo, ale též na území států, které uplatnily svou pravomoc v souladu s článkem 5 odst. 1.

1. Státy, které jsou stranou této úmluvy, si navzájem poskytnou v co největší míře pomoc v souvislosti s trestním řízením zahájeným ve věci trestných činů uvedených v článku 1 včetně poskytnutí všech důkazů nutných pro toto řízení, které mají k dispozici.

2. Ustanovení odst. 1 tohoto článku se ne dotkne závazků, týkajících se vzájemné právní pomoci, zakotvených v jiné smlouvě.

V rozsahu, ve kterém jsou Ženevské úmluvy z r. 1949 o ochraně obětí války nebo Dodatkové protokoly k těmto úmluvám použitelné na určitý případ braní rukojmí a v rozsahu, ve kterém jsou státy, které jsou stranou této Úmluvy, vázány podle těchto úmluv stíhat nebo předat pachatele braní rukojmí, tato Úmluva se nepoužije na akt vzetí rukojmí spáchaný v průběhu.ozbrojeného konfliktu jak je definován v Ženevských úmluvách z r. 1949 a Dodatkových protokolech k nim, včetně ozbrojených konfliktů uvedených v článku 1 odst. 4 Dodatkového protokolu I z roku 1977, ve kterém národy bojují proti koloniální nadvládě a cizí okupaci. a proti rasistickým režimům při výkonu svého práva na sebeurčení, jak je zakotveno v Chartě Organizace spojených národů a v Deklaraci o zásadách mezinárodního práva týkající se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou Organizace spojených národů.

Tato Úmluva nebude použita tam, kde trestný čin byl spáchán uvnitř jednoho státu, rukojmí a údajný pachatel jsou občany tohoto státu a údajný pachatel je dopaden na jeho území.

Nic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, aby opravňovalo porušení územní celistvosti nebo politické nezávislosti státu v rozporu s Chartou Organizace spojených národů.

Ustanovení této Úmluvy se nedotýkají použití smluv o azylu, které jsou v platnosti k datu přijetí této Úmluvy mezi stranami těchto smluv; avšak stát, který je stranou této Úmluvy, se nemůže dovolávat těchto smluv ve vztahu k jinému státu, který je stranou této Úmluvy a který není stranou těchto smluv.

1. Jakýkoli spor mezi dvěma nebo více státy, které jsou stranou této Úmluvy, týkající se výkladu nebo provádění této Úmluvy, který není řešen jednáním, bude na žádost jednoho z nich předložen arbitráži. Jestliže během šesti měsíců od data žádosti o arbitráž nejsou strany schopny dohodnout se na organizaci arbitráže, kterákoli z těchto stran může spor předat Mezinárodnímu soudnímu dvoru v souladu se Statutem Dvora.

2. Každý stát může při podpisu, nebo při ratifikaci Úmluvy, nebo při přístupu k ní prohlásit, že se nepovažuje být vázán odst. 1 tohoto článku. Ostatní státy, které jsou stranou této Úmluvy, nejsou vázány odst. 2 tohoto článku vůči žádnému státu, který je stranou této Úmluvy, který učinil takovéto prohlášení.

3. Kterýkoli stát, který je stranou této Úmluvy, který učinil výhradu v souladu s odstavcem 2 tohoto článku, může kdykoli tuto výhradu odvolat sdělením generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

1. Tato Úmluva je otevřena k podpisu všem státům do 31. prosince 1980 v sídle Organizace spojených národů v New Yorku.

2. Tato Úmluva podléhá ratifikaci. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Tato Úmluva je otevřena přístupu kteréhokoli státu. Listiny o přístupu budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

1. Tato Úmluva vstoupí v platnost 30 dní po uložení dvacáté druhé listiny o ratifikaci nebo přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

2. Pro každý stát, který ratifikuje nebo přistoupí k Úmluvě po uložení dvacáté druhé listiny o ratifikaci nebo přístupu, vstoupí Úmluva v platnost 30 dní po uložení ratifikační listiny nebo listiny o přístupu tímto státem.

1. Kterýkoli stát může tuto Úmluvu vypovědět písemným oznámením generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

2. Výpověď se stává účinnou jeden rok po datu, kdy generální tajemník Organizace spojených národů obdržel oznámení.

Originál této Úmluvy, jejíž anglický, arabský, čínský, francouzský, ruský a španělský text mají stejnou platnost, bude uložen u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který zašle její ověřeně kopie všem státům. Na důkaz toho podepsaní, jsouce řádně k tomuto zmocněni svými příslušnými vládami, podepsali tuto Úmluvu, otevřenou k podpisu v New Yorku dne 18. prosince 1979.