Velevážení! Když
se vám to nepodařilo doposud, prosíme vás,
abyste věci mezi sebou uspořádali co nejspíše.
Právě přede mnou upozorňoval p. ministerský
předseda na ohromnou zodpovědnost, kterou máme
zde všichni zvláště vůči
zahraničí, kam náš hlas doléhá,
ať chceme nebo ne. Pane ministerský předsedo,
myslím, že jest povinností vládních
stran, které přejímají samojediné
tu zodpovědnost za republiku i vůči zahraničí,
aby vystupovaly na venek tak, aby nám to skutečně
prospělo, aby se vidělo za hranicemi, že jest
v našem mladém státě opravdu pevná
vládní většina, na niž lze plně
spoléhati. Čeho však jsme se zde bohužel
dožili? Byli jsme svědky, že právě
první hlasy proti nové vládě a koalici
přišly z koalice samé. Velevážení
pánové! Se stanoviska republiky toho upřímně
lituji. Jako straník, kdybych chtěl býti
tak malicherným, mohl bych míti o tom arci i jiné
názory. Já z toho však opravdu radosti nemám,
že vás mohu proto kritisovat a že jste takové
sousto nám připravili pro kritiku hned na počátek.
Zájem republiky mi v tom brání. Doufám
ostatně, pánové, že jste se snad na
to nedomlouvali, jak by mohl někdo snad z řeči
pana dra Viškovského souditi, proto ustavit tu užší
koalici, aby tu byla tribuna pro kritiku. Snad proto, že
jste měli v programu dvě komory a p. dr Viškovský
opravdu touží po tom, aby první komora co nejdříve
byla zřízena, poněvadž se obává,
že by jinak tato druhá komora za vedení nové
koalice vyvedla věci, které opravdu musí
býti velmi soustavně korrigovány komorou
prvou. (Výborně!)
Velectění pánové!
Já tuto starostlivost pana dra Viškovského
nedovedu si jinak vysvětliti. Vida, že tu ještě
první komory není, aby napravovala všecko,
co by se mohlo za vašeho vedení poneštěstiti
v tomto ctěném Národním shromáždění,
předává jaksi ten úkol prvé
komory velkomyslně naší kritice, těm,
co budou státi mimo vládní většinu.
Byť by to neobyčejně vznešený názor
o našem úkolu, který zde budeme míti
a budeme se namáhat, abychom toliký úkol
i plnili. Ale já přece jenom nemám odvahy
domnívati se, že by to byl onen důvod, pro
který jste musili smlouvati koalici užší,
znajíce poměry ve svých stranách,
aby tu již byla jakási náhražka za prvou
komoru napřed, než ji zřídíte.
Velevážení pánové!
Já se nemohu a nemohu opravdu nijak dobádati, jaký
to byl vlastně důvod, který rozhodl konec
konců o tom, že jste převzali zodpovědnost
sami. (Posl. Časný: Druhé strany nechtěly!)
Že druhé strany nechtěly? Toho by nemohli říci
vaši páni vyjednavatelé. (Posl. Čuřík:
Otažte se jich přece p. kolego Časný!)
Já bych prosil, abyste po té stránce opravdu
laskavě se informovali! Není to sice příjemné,
snad to přiznáte na první pohled, vbízeti
se do nějaké vládní většiny,
mámeť slavnou národní tradici, že
kdo je proti vládě, má nejlepší
ohlas v našem lidu. (Posl. Kopeček: Že jste
to nedělali dříve, zvlášť
za války!) Vždyť jsme to dělali také,
byli jsme celou řadu let v opposici, i v obstrukci. (Výkřiky.)
Dovolte, kolego, já jsem obstrukci ve Vídni také
dělal. Státi proti vládě samo o sobě
bylo by nám tudíž velmi vhod. (Posl. Prokeš:
Ve Stürgkhově salonu to bylo příjemné).
V tom saloně jsme bývali také, ale i s vašimi
pány. Potkávali jsme se tam. (Veselost. Potlesk.)
(Posl. Čuřík: Bývali jste u bar.
Heinolda v Brně velmi často!) Věci dospěly
tak daleko, že se kdosi našel, který se rozhorloval,
co že to je za pořádek na místodržitelství,
že se odtud posílá zpráva do Vídně,
jakoby jedinou opravdu patriotickou stranou na Moravě za
války byla strana velice blízká panu kolegovi,
který právě mně něco chtěl
vytýkat a nestojí daleko ode mne (Veselost. Hlas:
Kolego Prokeši, rozumíte? Posl. Kopeček: Ale
naše to nebyla!) Ne. (Posl. Kopeček: To mne
těší! Hlas: Dobře!)
Chcete nám zde vytýkat
vládnost, ač jsme přece spolu s vámi
dělali politiku Českého svazu, znáte
to velmi dobře!
Mohli bychom tudíž býti
věru povděčni tomu, že jsme mimo vládní
strany. Nás lid se ještě dávno nepřeorientoval,
- bohužel - aby věděl, že běží
dnes o naši vlastní vládu. Ještě
i dnes, kdo nejde do vlády, ať je to naše nebo
ne, může čekati na triumfy u lidu, tak jsme
si jej vychovali. Proto ne snad se stranického stanoviska,
ale z obav o budoucnost našeho malého národa
bychom si byli bývali přáli a přejeme
si ještě i dnes, aby se nalezly cesty, jak umožniti
znovu, dokavad nebudeme míti státu dobudovaného,
společnou součinnost při tomto budování
všech našich českých stran. (Výborně!
Potlesk.)
V debatě o prohlášení
vlády mám ovšem pověděti, jak
my se k tomuto prohlášení stavíme. A
tu i já musím se připojiti k pan kol. dru
Rašínovi, že v prohlášení
vládním (Posl. Prokeš: Salon odmítnutých!)...
Snad přece ne, snad kdybychom byli bývali tak naprosto
chtěli do koalice, byli bychom v ní také.
(Posl. Prokeš: Tedy spojenectví?) Ani žádné
spojenectví. Nemáme žádné kooperace
ani s Vámi, vládní stranou, ani se stranou
národnědemokratickou, a ani jsme s ni neměli
žádných konferencí. (Posl. Prokeš:
Že byste byli nebyli chtěli, to nebude pravda!)
My jsme chtěli, ale přirozeně jenom za určitých
předpokladů (Posl. dr Hruban: Za čestných
podmínek!), ano, jen za určitých čestných
podmínek. My jsme to také včera přece
docela jasně pověděli, my přece -
snad žádnou tajnost neříkám po
včerejším komuniké - chceme i dnes všeobecnou
koalici všech stran v zájmu národa, poněvadž
považujeme ji tou dobou za nejúčelnější
politickou formaci národa. (Výborně! Potlesk.)
Velectění pánové!
Apeluji na Vás, abyste umožnili tuto všeobecnou
koalici opravdu co nejspíše. I já jsem přesvědčen,
že kabinet, který jste zřídili, jest
velmi přechodného rázu a nepředpovídal
bych mu ani, že se dožije voleb. Jsem přesvědčen,
že mnohem spíše skončí svoji přechodnickou
úlohu. Jaká jest to, jsme se arciť nedověděli.
Právě proto myslím, že jest naší
i Vaší povinností, abychom rychle hledali cesty,
které by mohly býti společnými. Co
nás dělí, zůstane, to víme
velmi dobře, ale my chceme pracovati na společných
našich celonárodních a celostátních
úkolech, dokud jsme se jich opravdu nezhostili, a Vy, -
mám jinak velikou úctu ke všem Vašim pracovníkům
a dosti je znám - myslím, nemáte býti
tak hrdými, abyste si troufali, že Vaše bedra
jsou dostatečná na tu přímo olbřímí
zodpovědnost, kterou před staletími do budoucna
českého národa na sebe berete. (Výborně!)
Myslím, že jest i Vaší povinností
se stanoviska celonárodního, abyste hledali s námi
ty společné cesty, my jsme ochotni je hledati. Do
té doby arciť nesete plnou zodpovědnost za
všechno, co konáte a co nekonáte sami. (Výborně!
Posl. Hybeš: My poneseme tu zodpovědnost!) Ať
chcete nebo nechcete, ponesete! Jen bych také rád
v tomto slavném shromáždění zdůraznil,
že záleží, velectění pánové,
velmi mnoho na tom, co si kdo pod touto zodpovědností
vůči národu a jeho historii myslí.
(Výborně!) Jsou všelijaké názory
o této zodpovědnosti, a všelijaké stupně
její, a přál bych si, abyste vystoupili tu
o několik stupňů výše. (Posl.
Hybeš: Toho se ještě dočkáte!)
Slyšeli jsme zde pana ministerského
předsedu, pane kolego, že ví, že nestačí
tu jen sliby vládní, nýbrž že dojista
bude Národní shromáždění
posuzovati nynější kabinet i dle jeho skutkův,
a my pravíme, že ne také, nýbrž
jenom dle jeho skutků budeme my a celý národ
posuzovati celou naši práci. (Posl. Cingr: Jako
vždy!) Ano, jsem tomu velmi povděčen, že
jste si toho vědomi, a právě proto volám:
toto vědomí zodpovědnosti ještě
o jednou tolik stupňujte, pánové. Je to opravdu
apel národní, mohl bych mluviti docela jinak, kdybych
se chtěl postaviti na stanovisko strannické, ale
na to dnes není chvíle. (Výborně.)
Velevážení pánové,
dovolte, abych aspoň několika málo slovy
dotkl se vládního programu, který byl jen
tak všeobecně načrtán, snad proto, že
pan ministerský předseda podepisoval celou řadu
listů, kde byl program dosti podrobně již stanoven
panem presidentem republiky. A poněvadž tam byla kontrasignace,
jak to naše ústava žádá, vidím
zodpovědným v první řadě p.
ministerského předsedu za to, co tu spolupodepsal
na listech jednotlivým šéfům našich
vládních resortů. A to si jakž takž
doplňuji osnovou programu, kterou jsme kdysi dostali, když
se ještě jednalo o novou koalici. Zdá se, že
nová vláda chce v prvé řadě
začíti s velkou obrodnou prací s pronikavými
reformami sociálními. (Posl. Hybeš: Vám
se to nelíbí, to se ví!)
Velectěný pane kolego,
Vy jste přece na Moravě již tak drahná
léta, a víte, že jsme vyrostli právě
jako strana malého lidu tak, jak jest ten lid, který
vás volil, vás osobně zvláště.
(Posl. Hybeš: Když nás dragouni honili okolo
sněmu!) Pak jste byli s námi v téže
většině, ruku v ruce jsme pracovali, na př.
když jsme museli proti Němcům hájiti
svůj staroslavný moravský sněm. Vidíte,
pěkně jsme se shodli, a Vy jste věděl
o nás, že jsme od začátku byli stranou
sociálních reforem. A jestli zde ministerský
předseda, mezi tím nemnohým, co určitě
vyhlásil za cíl vlády, zvláště
vytkl požadavek dělnických komor, račte
vzíti na vědomost, že to byla naše strana,
která první v českém národě,
v litomyšlském programu, slavnostně tento požadavek
postavila. Vy jste to nebyli. (Výborně! Potlesk.)
Co do reforem sociálních,
dovolte, abych vám řekl, že to jest právě
jedna z těch velkých pohnutek celonárodních,
která nás vede k tomu, abychom vám nabídli
společnou práci. (Výborně! Potlesk.)
My chceme účastniti se těchto reforem, my
nechceme dosavadní kapitalistické řády
zde nechati nedotčeny, my chceme opravdu s vámi
začíti veliké dílo sociální,
narovnání těch velkých protiv, které
dosud znemožňovaly štěstí našich
nejširších vrstev v národě. To
jest právě jeden z důvodů, proč
- ač by nám to strannicky mohlo býti velmi
milé - postavili jsme se proti pouze po kritickém
stanovisku vůči vám. (Posl. Hybeš:
Proč pak? My se do toho už sami pustíme!)
Neboť chyb na vás, při tomto velkém
podnikání našli bychom až příliš
mnoho. Vždyť každé dílo lidské
jest tolik nedokonalé, že by vám i nám,
kdybychom zas my zde stáli proti vám ve vládní
většině, bylo z kritiky až příliš
horko. To si, p. kolego Hybeši, nebudeme zapírati,
vždyť jsme přece staří kozáci!
(Veselost.)
Velectění pánové!
Právě ty sociální reformy nás
tolik zajímají a byli bychom rádi slyšeli
něco více o nich z vládního prohlášení.
(Hlas: Ale poznáte to časem!) Arci že
uvidíme. Ale my bychom je rádi již předem
znali, abychom mohli se rozhodnouti, zda lze spolupůsobiti.
A národu bylo by dojista jen na prospěch a snad
by to nemusilo býti ani vám nevhod, aby řada
našich lidí na tom olbřímím díle
spolupracovala a přinesla tu zdroje pro národ, jež
vám zas scházejí.
Velectění pánové!
Dále byla ohlášena reforma správy státní,
ale zase jen všeobecným titulem. Neslyšel jsem
ani dalších podtitulků, které jakž
takž mám v paměti z programu nám předloženého,
když se začala budovati nynější
koalice. Již tam bylo mnoho nejasného. Jsme přirozeně
pro reformu státní správy. Tak to nemůže
zůstati, jak jsme vše zdědili a sem tam ještě
i zhoršili z toho rakouského režimu. A ten přece
sám již dlouho připravoval reformu. Nechci
se dnes obírati některými smutnými
zjevy z našich vlastních úřednických
kanceláří. Bude lépe, povíme-li
si to napřed jinde, než v plenu Národního
shromáždění.
Vážení pánové!
Naši ruku také zde máte pro naléhavou
a důkladnou opravu správy ze základu. Ale
my bychom rádi viděli, jak ji chcete prováděti,
chcete-li opravdu všechno důsledně zcentralisovati,
jak jste nám tím sem tam pohrozili. Teď neříkáte
o tom v programu ovšem nic. Ale nevím, jestli mlčením
přece jen nejsou ukryty vaše záměry
tu proti nám. Klidně to pravím: I kdyby se
vám zde podařilo, autonomii zemí pochovati,
námi bude neohroženě hlásána
i na dále a žádána ještě
důrazněji! (Výborně! Potlesk.)
Ale dovolte, abych připomenul: My si nemyslíme autonomii,
jak ji máme dnes. Víme, že v této naší
republice budeme musiti jinak ji upraviti. Sám stojím
na čelném místě této autonomie
a vidím ty dvoje koleje správní, dobře
znám jejich potíže. Tak to arci nemůže
zůstati, ale samospráva zemí je také
možna i bez dvojí koleje správní. Zdůrazňuji:
Samospráva zemí - ne Moravy - aby se pořád
nenaříkalo na ten náš moravský
separatismus. U nás zase naříkají
a jsou to páni z vaší strany na Moravě,
že jest jakýsi opravdový pražský
separatismus vůči Moravě. (Veselost.)
Víme, že bude nutno,
aby se v zemské autonomii leccos změnilo a právě
proto chceme upravenou samosprávu zemí právě
na prospěch stejné úpravy v celé republice.
Takovou zemskou autonomii budeme musiti dáti přece
přikarpatské Rusi, a není nám neznámo,
že jsou velice silné tendence autonomistické
mezi našimi Slováky. (Hlasy mezi Slováky:
Není pravda! Posl. Dula: Je to pravda!) Pánové,
vy pravíte, že nejsou a dosavadní váš
předseda klubovní zas tvrdí, že jsou!
(Hlasy: U Hlinky a Maďaronů! Min. dr Šrobár:
Vy nemáte práva za nás mluvit, mluvte za
sebe!) Pane ministře Šrobáre, já
nemám práva za vás mluvit, ale mám
právo o vás mluvit, a vy nemáte žádného
práva, mně tady něco zakazovati. (Výborně!
Potlesk. Hluk. Min. dr Šrobár: Já zde stojím
jako poslanec!) Račte dovolit, vy nemáte ani
jako poslanec žádného práva mi zakazovati
mluviti o slovenských věcech. (Výborně!
Min. Švehla: Vy také nemáte práva mluviti
za Slováky!) Nemluvím za Slováky. (Hlas:
Právo ke kritice má jako každý jiný.)
Právo ke kritice pan ministr i p. poslanec dr Šrobár
má. Ale já jsem výslovně řekl,
že nemluvím za Slováky, nýbrž o
Slovácích. (Hlas: Ale pravdu mluvit o Slovácích!)
Prosím, pánové, ze Slovenska, vy jste přece
zde slyšeli, myslím, z úst nanejvýš
povolaných, stojíce zde přece tváří
v tvář, od p. předsedy našeho klubu
až do dnešního dne p. Duly, že jsou autonomistické
tendence mezi Slováky. (Výborně! Hlas:
Vy jste říkal: většina!) Já
jsem neříkal, že většina, toho
jsem netvrdil. (Posl. Juriga: Jedni jsou a druzí nejsou!
Hluk.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid. Slovo má p.
kol. dr Šrámek.
Posl. dr Šrámek:
Pánové, nemám ani práva imputovati
nějaké názory nebo nějaké přesvědčení
nesprávné komukoliv, ale mám právo
dovolávati se toho přesvědčeni, když
se jeví mezi Slováky, tak jako mám právo
zde konstatovati, že i v řadách neslovenských
vládních stran jest velmi mnoho přívrženců
autonomie zemí. (Posl. Časný: Vy to prohrajete
i s těmi přívrženci, to my víme!)
Možná, možná, pane kolego, že to
prohrajeme. Všech bitev ani vy jste ještě nevyhráli,
není-li pravda, ani my je snad nevyhrajeme, ale ohlašujeme,
že i když bychom opravdu ponejprv nezvítězili
(Hlas: Leda, že proto získáte všechna
vaše nemluvňata, mohli byste zvítězit!),
tož praporu autonomie zemí nezahodíme. S tím
praporem vychováme třebas i ta nynější
naše nemluvňata, až budou moci chápat
tyto věci, za autonomisty přesvědčením
a možná, že i vaše nemluvňata do
té doby budou o tom jinak smýšleti. Ponechejme
to vývoji! Pánové velmi často myslí,
že my to všechno děláme z nějaké
stranickosti. Je zde jeden klasický svědek, který
stojí vedle mne, a mně to povídal kolikrát.
(Ministr Švehla: To my jsme se také o to přeli
již od 28. října!) Musím říci,
co jsem tolikrát zdůrazňoval vůči
tomu klasickému svědku znovu: Pánové,
chcete-li naší straně vzíti mocný
agitační argument z rukou, tož zřiďte
autonomii zemí (Výborně!), sice dobudeme
mezi vašimi autonomisty, sociálně demokratickými,
českosocialistickými a národně demokratickými
mohutné ozvěny. - Seberte nám ji, ať
nemáme volební zbraně. Jest to ve vašich
rukách! (Tak jest! Výborně!)
Velectění pánové,
konstatuji ještě jednu věc, které mi
také onen klasický svědek ještě
nikdy nechtěl uvěřiti. Náš autonomistický
program není pouze snad jen touha po moci v zemském
výboře. Nikoli, to je historický vývoj
Moravy a ne pouze za rakouské doby. (Ministr Švehla:
Ale ta autonomie, kterou Morava má, jest jen rakouská!)
Pane ministře, přál bych si tedy místo
této autonomie rakouské, oné mnohem širší
autonomie, kterou jsme mívali za české státní
samostatnosti. (Výborně! Potlesk.) Takové
bych si přál!
(Ministr Švehla: Ale prosím,
tu máte ještě větší, poněvadž
jste zde ve sněmu a rozhodujete o celém státě
a zástupce Moravy jest ministrpresidentem. Co ještě
může býti více? - Veselost. Výborně!
Potlesk.)
Posl. dr Šrámek
(pokračuje): Pánové ze Slovenska,
snad právě proto, poněvadž celý
váš kmen, bohužel, po tisíciletí
žil od nás oddělen, dobře neznáte
našeho historického vývoje a snad nevíte,
že my jsme také sem posílali vždy na generální
sněmy své zástupce, ale vždycky jsme
chtěli a měli svůj vlastní moravský
sněm, který moravské věci po moravsku
vyřizoval sám. Tak si to přejeme, velectění
pánové, i dnes.
(Ministr Švehla: Teď
máte presidenta republiky i presidenta vlády z Moravy
a Moravani rozhodují o celém státě.
- Hluk. Výkřiky posl. Časného a Bechyně.
Posl. Bechyně: Vy vždycky jdete pozpátku!)
Předseda
(zvoní): Pane kolego Časný, prosím,
aby pan řečník nebyl vyrušován,
poněvadž mu jeho lhůta uplývá.
Posl. dr Šrámek
(pokračuje): Pan kol. Bechyně myslí,
že my pořád jdeme pozpátku. Které
věci jsou dobré, ty také vy rádi vybíráte
pozpátku ze starých dob. Kolikrát jste se
nám zde navykládali s tohoto místa, že
se máme vrátiti k té starobylé malé
obci křesťanské. Ta byla ještě
dříve nežli naše autonomie. (Veselost.
Výborně! Posl. Bechyně: A teď to nechcete!)
A co bychom nechtěli?! (Posl. Bechyně: Moravské
stavy chcete!) Jaké stavy? My jsme dnes republikány.
(Posl. Bechyně: Dobře říkáte
"dnes"!) Vždyť vy jste také nebyli
dříve republikány. (Posl. Bechyně:
Vždycky!) Vy jste klidně byli pro monarchii rakouskou,
tak jako jsme byli pro ni my z přesvědčení
všeobecného, poněvadž ohromná většina
našeho národa byla royalistická. Vždyť
si to jednou přiznejme. Byly jiné doby a dnes jsou
také jiné. (Posl. Hybeš: Vždyť
sociální demokrati byli vždycky republikány!)
Ale klidně při tom trvali na stanovisku, že,
poněvadž jest majorita národa royalistická,
pro monarchii, že v ničem nebudou tomu překážet.
Vy jste nebyl, pane kolego, v Národním výboru,
nevíte, jak se to tam prohlašovalo. Já to zde
veřejně dosvědčuji, že sociální
demokraté prohlašovali, že nebudou monarchickému
stanovisku ani v nejmenším překážeti.
(Posl. Ševčík: Bylo to obsazeno též
ve společném prohlášení, když
se vstupovalo naposled do říšské rady!)
Ano, také v tom společném prohlášení
to bylo. (Posl. Johanis: Ale v Národním výboru
to nebylo!) Pane kolego, vy jste tam tehdy nebyl. Ale nechejme
toho stranou. Vždyť jsme zde, a vy jste rádi,
že jsme též s vámi republikány!
(Výborně! Veselost.) Je-li to o měsíc
spíše či později, na věci mnoho
nemění. (Hlas: To je pravda!) Jak vidíte,
i v tom se s vámi srovnáváme.
Vzácní pánové,
znovu osvědčuji, že Moravané od počátku
po všechny věky byli pro autonomii, dávno před
Rakouskem. Ale neběží tu jenom o autonomii
Moravy. Vždyť my chceme také vaši autonomii
jako na Moravě i pro Čechy, Slezsko a Slovensko.
(Posl. Bechyně: Ale my chceme býti spaseni podle
své vlastní facony! Posl. Sechtr: My to budeme žádat
po vás, poněvadž vaše jest vláda!)
My že máme vládu? Toho jsem ještě
neslyšel. (Veselost.)