Národní shromáždění československé 1918 – 1920

My jsme se dohodli navzájem o vybudování státu a ústavy, o obraně říše, o vnější politice a sice v tradicionelním smyslu, věrném státům dohody, dohodli jsme se také o řešení akcí hospodářských a sociálních. Jsme také za jedno v jedné věci: že zlepšení sociálních a hospodářských poměrů malého lidu bude po těchto politických věcech jedním z nejpřednějších našich úkolů. Ať cesta k tomu vede tím či oním směrem, ať používáme k tomu těch či oněch prostředků, tento bod programu jest nám společným jakožto representantům malého drobného lidu, zde venkovského a zemědělského, tam dělnického a továrnického. Slovo "vyděděnci" musí vymizeti z našeho slovníku, ze slovníku naší republiky vůbec, ať jsou to vyděděnci půdy nebo kapitálu, a program vlády označuje také cesty a prostředky, které mají k tomu vésti.

Víme, že tyto otázky nemohou býti řešeny jen v rámci samého státu. Víme, že k těmto věcem dlužno spěti mezinárodními dohodami, že jest to důležitý problém mezinárodní. Zejména sem spadá myšlenka každé socialisace, která jistě bez dohody s cizinou není možna a nedá se provésti. Jsem přesvědčen, že nastává nám veliký světový zápas hospodářský a že žádná socialisace nesmí znamenati ochromení zdatnosti pracovní, že nemůže znamenati nějaké pohodlí, a že může uplatniti jen spravedlnost pro všecky zhodnocením práce a že předpokládá zdokonalení a zvýšení produkce.

Jedno při tom musíme míti na mysli: že dlužno pracovati všemi prostředky, abychom dostali se ven z hospodářské krise, ve které uvázli jsme následkem válečných poměrů a která hrozí nám ještě nadále, nezlepší-li se pracovní poměry, ale nedostane-li se také našemu průmyslu a naší výrobě s dostatek surovin ku zpracování. Není přímo spravedlivé, ukazuje-li se stále k tomu, že nevrací se dělnictvo ku práci, nestaráme- li se současně o to, aby tu bylo dostatečně materiálu a surovin, aby toto dělnictvo mohlo býti způsobem jeho schopnosti přiměřeným zaměstnáno. (Zcela správně!)

Pokud běží o otázku výživy, na kterou klade váhu program vlády, chci připomenouti tolik: Vláda praví, že státní režim vyživovací, zejména v oboru obilním, bude nutno zachovati i nadále v platnosti. Chci říci tolik, že tento režim má svou oprávněnost potud, pokud objeví se skutečně nutným vzhledem k výsledkům žní a vzhledem k možnosti přívozu z ciziny. Jestli-že však vláda bude míti schopnost, aby dostatečným přívozem obilí z ciziny zabezpečila konsum a aby vytvořila jisté zásoby pro případ okamžitého dočasného schodku zásob, pak žádáme, aby tento režim byl konečně likvidován a aby zabezpečen byl přechod k volnému obchodu. (Výborně!). Nechci říci, že tento volný obchod představujeme si tak, že bychom se vrátili k poměrům z r. 1914., jaké byly před válkou; jsme všichni o tom přesvědčen, že cesta zpět k poměrům hospodářským a sociálním doby předválečné již více nebude, a nemohli bychom ani si přáti, aby vrátily se tyto poměry zásobovací z dob předválečných. Musíme si představiti řešení otázek zásobovacích, řešení obchodu obilního způsobem jiným, způsobem moderním, který vyhovuje potřebě lidu, žádáme, aby obchod obilím nebyl snad předmětem spekulace, nýbrž aby interes o zásobování vedl tuto úpravu v první řadě. Musíme žádat, aby obilí a jiné potraviny nepřebíhaly z ruky do ruky, nýbrž aby co možno přímo dostávaly se do rukou obyvatelstva. Musíme žádat, aby stát vykonával náležitý dozor nad zásobami, aby měl péči o stanovení výše a potřeby dovozu a ne aby otázka přívozu nechala se na starosti tomu, kdo z toho chce míti jakýsi okamžitý prospěch a výdělek. Tedy reformu obchodu obilního proti poměrům dřívějším žádáme.

Avšak, velectění pánové, my nemůžeme souhlasiti s tím, aby zemědělský stav byl udržován nadále v tom stavu nevolnictví, který naň uvalil dosavadní státní režim. Ty poměry rekvisiční, ten způsob, jakým vnucují a stanoví se ceny obilní bez zřetele na náklady výrobní, musí přestati a jestliže ostatní stavy jsou téměř již všechny zbaveny tohoto nevolnictví, které vláda na nás uvrhla, jestliže bylo již dělnictvo zbaveno té příhany válečných úkonů, tedy je to dnes ještě pořád jediný stav zemědělský, který pod touto nevolností úpí a který musí býti také z této nevolnosti, kterou přinesla válka, konečně vysvobozen. (Výborně!)

Avšak pánové, není přípustno, aby stát uvaloval celé břímě, všechny nepříjemnosti zásobování na zemědělství samotné, aby prováděl přísný režim a sám nevykonával své důležité povinnosti vůči zajištění úrody, vůči dopravě a jiným otázkám, které s výživou souvisí. Já konstatuji zde, že jsou v proudu žně na Slovensku, a, ačkoliv příslušné resorty byly upozorňovány na potřebu uhlí pro mlácení, která jest na Slovensku neobyčejně značná, poněvadž tam mlátí se ponejvíce na poli a sice parou, přes to přese všechno není na Slovensku nyní téměř uhlí vůbec k disposicí; celá zásoba, jak jsem včera měl příležitost úředně konstatovati, činí - pravím a píši - sedmdesát vagonů uhlí, a pak přijde stát, který nevykonává své povinnosti, a bude spouštěti hrůzu proti zemědělcům, že nedodávají včas obilí.

Podobně bude třeba také pečovati o to, aby byly zabezpečeny síly pro zpracování této úrody, aby tato pro nedostatek pracovních sil nebyla vydána v šanc. Musíme také žádati řádné zhodnocení naší zemědělské práce, ať běží již o obilí, ať o dobytek či jiné výrobky. Tu neběží pouze o zhodnocení kapitálu, nýbrž právě o zhodnocení práce zemědělské a o možnost, aby pracovník na půdě mohl býti také řádným způsobem od zemědělce honorován, neboť jistě nemá ten zemědělec zájmu na tom, aby své dělníky a spolupracovníky honoroval špatně a musil honorovati špatněji než jiná odvětví proto, poněvadž jemu se špatně honorují jeho plodiny.

Právě těchto dnů dověděl jsem se od jistého zástupce cizího, a sice od officielní osoby, že cena obilí pro rok 1919 jest ve Francii 73 franků za 1 q, (Slyšte!) a sice pro pšenici a žito, v Italii, kde byla cena v r. 1918 - 60 lir, bude v r. 1919 75 lir. Račte to přepočítati na naši valutu, abyste z toho seznali, jak by vypadala tato cena ve stejné paritě u nás. Ale pro nás, pánové, platí (Hluk, předseda zvoní!) až dosud cena 55 K a mluví se o nějakém přídavku, který se má upraviti, patrně podle oka. Když se stanovily ceny pro obuvníky, pro továrníky na obuv a když po velikých nepokojích bylo prohlášeno vládou, že ceny oděvních předmětů budou značně sníženy, tedy, pánové, pak jsme viděli, že to snížení bylo nepatrné, a sice se odvolávali na to, že přece jen nutno je k správně kalkulovati a nelze žádati od průmyslníka, aby snad připlácel na zboží, které dodává. Tam se kalkulovalo velmi pečlivě a každá maličkost a každá práce se zakalkulovala a obchodníkovi dával se příplatek, nemýlím-li se asi 30 procent pro drobný prodej atd., atd.

Ale, pánové, když se jednalo o to, stanoviti cenu pro obilí, a když přišlo odborné ministerstvo zemědělství se svým přesným kalkulem, který činil nejméně 125 K, tedy se řeklo: to je moc, kalkul se nechal stranou, nechal se kalkulem a odhadovalo se podle oka, co by tak snesl ten zemědělec, zvyklý na stálé tlačení, zvyklý na ten válečný chomout, a co by na druhé straně bylo příznivé konsumu. Nikdo se neptal, když jsme objednávali obilí a mouku z Ameriky, která přišla sem na 6 K, zda-li tato mouka jest pro nás příliš drahá, nýbrž se řeklo: poněvadž to nemůže konsument zaplatiti, sníží se tato cena a ostatní se doplatí státem. Ale když proti této ohromné ceně cizí požaduje zemědělství jen nejnutnější uhražení svých vlastních výloh, která dělá sotva jednu třetinu proti té ceně cizí, tak jest oheň na střeše a řekne se: Non possumus, není možno vyhověti!

V programu vládním mluví se o zahájeni pozemkové reformy. Já jsem pozemkovou reformu zde již ocenil a konstatoval jsem, že dohodou naší dospěli jsme k zákonům, které dnes jsou zralé k tomu, aby mohly býti prováděny, jakmile bude k tomu ustaven orgán, který dle zákona má býti zřízen, t. j. pozemkový úřad. Od zákona k provedení věci jest ovšem těžký, velmi vážný a zodpovědný krok. Pozemkový úřad dle našeho názoru nemůže býti nějakou geometrickou institucí, která by prostě půdu přikrajovala, trhala a rozdělovala, nýbrž musí prostě soustavně jako živá myslící hlava zanechati veškeré byrokratičnosti a šablonovitosti.

V tom leží neobyčejně těžká a zodpovědná úloha tohoto úřadu, který bude museti také apelovati na součinnost odborníků a součinnost odborných korporací s touto věcí obeznámených. Ale mám za to, že ani tam není zakončena úloha tohoto orgánu. Budeme museti jíti v této věci ještě dále a sice k tomu, abychom věnovali také veškerou sociální péči těm, kteří jako kolonisté usadí se na této půdě a kterým stát prostřednictvím svého úřadu k tomu povolaného musí dáti další podporu a ochranu jejich práce.

A tu dovolte, abych konstatoval, že bude museti býti jedním z předních úkolů při řešení této otázky, abychom půdu na pravém místě vyhradili těm, kteří pečovali o obranu vlasti, ať již to bylo v cizině za doby před naším osvobozením, ať to bylo nyní, kteří krváceli pro vlast, a také potomkům, zůstaveným po našich padlých hrdinných vojínech. (Výborně!)

Program zmiňuje se dále o našem rozpočtu a o otázkách finančních. Jsem o tom přesvědčen, že naše situace finanční, třeba nebyla nejvýše slibná, není přece zoufalá. Deficit státní jest téměř všeobecným zjevem u států válkou postižených, a výdaje, které tentokráte způsobily veliký schodek v našem rozpočtu, jsou z velké části výdaji přechodnými a výdaji rázu mimořádného. Ten, kdo chce se přesvědčiti o hodnotě naší republiky, ten nesmí čísti jen to saldo onoho schodku, musí čísti také v jiných knihách, než v rozpočtu, to jest v knize našeho hospodářství, v knize našeho zemědělství, v knize našeho průmyslu, hornictví, obchodu atd., a ten, kdo dovede v těchto knihách čísti, ten také dovede oceniti naši hospodářskou hodnotu a naši schopnost úvěrovou. (Souhlas.)

Velevážení pánové! Jednou z důležitých otázek bude ovšem, aby nám nebyla ukládána za příležitosti uzavření míru břemena, která bychom nemohli snadno snésti, třeba tato břemena byla okrášlena nejkrásnějšími, nejsvůdnějšími a patriotickými tituly, jako osvobozovací dávka a podobně. Neboť, pánové, jestli ta věc zní jako válečná pokuta anebo jestli zní jako osvobozovací dávka, pro toho, kdo ji musí platiti, jest to celkem jeden efekt. Pak stojíme ovšem finančně úplně v jedné řadě jako vítězi s poraženými. A tu obávám se, že dr Renner při svém jednání v Paříži měl přece jen své jisté úspěchy v této otázce finanční a že jeho krokodýlí slzy, které v Paříži proléval, jsou tam brány za dobrou a bernou minci. Pan dr Renner pomlouval Čechy, klevetil v Paříži jak mohl, vytrhoval věty ze stenografických protokolů z řeči našich poslanců, aby dokazoval, že my jsme stáli při Rakousku, a že teprve v poslední chvíli, kdy věc byla již rozhodnuta, přiklonili jsme se ke straně jiné. Pan dr Renner vykonal dílo velice illoyální. Ale tu musím říci: což Italie? Italie také nevypověděla smlouvu spojeneckou ihned po zahájení války Rakousko-Uherskem a Německem, ačkoli dle smlouvy měla k tomu právní důvod, poněvadž dotčení se sféry balkánské dle této smlouvy bylo casus foederis. Italie vstoupila také později až v roce 1915 do války. My byli jsme obsazeni maďarským vojskem, německým vojskem, na našich hranicích číhaly německé regimenty. A tu ptám se: Mohli jsme my tenkrát, v roce 1914 i v roce 1915 vypověděti snad válku Rakousku a Německu? Nebo co se mělo od nás jiného žádati? A v té chvíli, kdy byly naše pluky, kdy byly naše prapory již v cizině sestaveny, pak také tyto prapory ujaly se díla a vyhlásily boj proti středním mocnostem.

Pan dr Renner sentimentálním způsobem prohlásil při zprávě o podmínkách mírových následující: "Po včerejším Jobově poselství bude postavení mírové delegace německé a poradního sboru postavením před ortelní soud, ale tak to bylo vždy v dějinách, když národové trpěli za zločiny svého panstva". Je to velice podivné, že teprve nyní odvolává se dr Renner na to, že musí národy a národ německý trpět za zločiny svého panstva, tedy za zločiny svého císaře a císaře německého. Což němečtí sociální demokraté v Rakousku a Německu byli politicky tak nevyspělí, což jim byla zavřena ústa tou měrou, aby byli nemohli včas promluviti? Bylo jim znemožněno ohraditi se proti válce? Naopak! Prohlašuji, že kdyby byli sociální demokraté němečtí chtěli, při jejich velké moci nebyla tato válka možna a, kdyby již byla tato válka vypověděna, bylo by musilo Rakousko a Německo tuto válku skončiti. Tedy jde jenom o to, aby veřejnost byla prostě klamána projevy p. dra Rennera a aby vyluzována byla nálada pro Rakousko a proti nám.

My jsme v četných svých projevech nenechávali ani vládu rakouskou, ani korunu v pochybnostech, že domáháme se své plné samostatnosti, a neváhali jsme prohlásiti také, že samostatnosti této domáháme se mimo rámec mocnářství. Bylo nám také výslovně vytčeno v r. 1918 ministerským předsedou drem Seidlerem, že projev lednový našeho poselstva nezmiňuje se nikterak o koruně a že nemluví ničeho o celostátních svazcích našeho národa ke státu. A v odpovědi na tuto výtku bylo přímo prohlášeno ministerskému presidentovi s naší strany, že se tak stalo vědomě. Tedy v této příčině nemáme ničeho na svědomí, naše stanovisko bylo úplně jasné.

Pokud se týče dalších otázek finančních, tu chci poukázati k potřebě rychlejšího tempa řešení otázky zdanění majetku. Tato otázka uvázla na mrtvém bodě a zdá se mně, že tone v neobyčejné spoustě papíru, listin, ze kterých nemohou se úřady tou dobou ani dostati. Personálu na zpracování tohoto moře přihlášek, papíru není s dostatek a ti, kteří budou muset spracovati tento materiál, nejsou dle našeho soudu dostatečným způsobem k tomu školeni. Také jest pro nás přímo nepochopitelno při ohromné komplikovanosti této úlohy, proč finanční správa šla do tak neobyčejných detailů a proč komplikovala věc ještě dále tím, že každý nepatrný majetek snažila se vykořistiti, zachytiti, zpracovati, nechat popsati, přihlásiti atd., když tu není dána možnost, aby tyto přihlášky byly v čas vykořistěny, a když na druhé straně leží nejen miliony, nýbrž sta milionů přímo na zemi a když tento materiál není náležitým způsobem zpracován.

Připomínám, že ve příčině vyhledávání válečných zisků úředníci, kteří k tomu od hoc byli povoláváni, zejména z řad úřednictva bankovního, a kteří nejsou dostatečně připraveni pro tuto úlohu, nemohou zmoci tuto práci a že se nám ztrácí pod rukou celé miliony. Mladí úředníci, kteří jsou vysíláni ven na tak zv. komise, prohlížejí knihy, jsouce snad částečně odborníky účetními, ale ne odborníky ve věcech berních. Mladí úředníci, jak se mi sdělilo, činí smíry ve věcech, v nichž běží o miliony válečných zisků, a při jistých zdánlivých koncesích, které snad jdou do čtvrt a půl milionu, jsouce oslněni touto cifrou, přistupují na smír, který je pro stát nepříznivý. Byl mně citován případ, ve kterém mladý úředník bankovní u jistého velikého průmyslníka, který přiznal válečný zisk ve výši asi ³/₄ milionu korun, přistoupil na smír ve výši ⁵/₄ milionu korun.

Když pak nastala pro příjmovou daň oficielním prohlášením amnestie, tu týž továrník pak zcela hladce přihlásil 2 miliony jako svůj válečný zisk. Pánové, v tomto případě by bylo již uteklo našemu státu ³/₄ milionu a jsem přesvědčen, že tyto částky dělají ohromné kapitály a že tyto kapitály se ztrácejí, zatím co u nás spisují se padesátikorunové spořitelní knížky, co se u nás spisují drobné osobní pojistky životní, co se u nás uzavírají peníze, které jsou nutny k provozování hospodářství, co se zadržují na př. náhrady životních pojišťoven pohořelým, kteří musejí měsíce čekat, nežli jsou od ministerstva financí vyřízeny jejich žádosti a než jest jim uvolněno několik stovek neb tisícovek, které jsou určeny k tomu, aby si mohli postaviti znovu svou chalupu nebo znovuzříditi krov pro svůj dům. Na tuto byrokracii finanční, pánové, dnes my všichni stůněme. Myslím, kdyby se nepočítaly a nemusely přihlašovati slepice, nýbrž, kdyby se hledaly miliony u válečných zbohatlíků, že bychom přišli v této finanční reformě poněkud dále. (Výborně! Potlesk.)

Pokud se týče kolkovací akce, neměli jsme rovněž zkušeností příznivých. Já uznávám v plné míře, a to budiž zde konstatováno, neobyčejně dobrou vůli a snahu našeho bývalého ministra financí, jehož píli sotva kdo dovede napodobiti. Ale pan dr Rašín byl v některých věcech přece jen muž, který stál na svém, který si postavil svůj program a neupravil ho podle zkušeností, s nimiž se setkal. Pan dr Rašín mluvil s emfasí o velké Rašínově bitvě, kterou již naznačoval jako velké vítězství, a já, bohužel, ač jsem jeho přítelem, musím konstatovati, že tím Fochem na poli finančním se přece jen nestal. Jaký jest tu výsledek? Jsme 8 měsíců v republice a nemáme ani jednu bídnou českou papírovou korunu, máme však záplavu peněz s falešnými kolky, která nás stojí sta a sta milionů, a já mohu říci, že celá věc na mne dělá dojem, jako by si byli nějací žáci nebo studenti hráli na nějakou nápravu našich bankovek, poněvadž ten způsob primitivní, jak se udělala naše kolkovací akce, pánové, ten nenalezne opravdu příkladu v dějinách.

A naše kursovní politika! Naše kursovní politika mohla se chlubiti výsledky zlepšení našeho kursu vůči koruně rakouské a, pánové, řekněme si to, to nebylo zvláštním výsledkem kursovní politiky přímo, nýbrž té hodnoty našeho státu vůči tomu Rakousku s tou velikou Vídní, která byla odtržena od velkého státu a která je odsouzena k pomalému umírání. Oceňoval se příznivě kurs naší valuty, v novinách denně byli jsme krmeni příznivými zprávami devisové ústředny, ale běda, pánové, tomu, kdo by chtěl dostati nějakou valutu za tento kurs! Ten jí nedostal. Když jsme, pánové, chtěli dostati něco za tu valutu, když bylo potřeba někde koupiti nějakou rýži nebo něco podobného, tu se nám řeklo: "Ano, my máme sice kursy, ale jak bychom mohli tyto kursy udržeti, kdybychom něco za ně kupovali?" Je to asi tak, jako když ministerstvo výživy svého času za Rakouska stanovilo cenu 12 K za 1 kg másla. Ceny jsme měli, pánové, ale toho másla neviděl nikdo.

My jsme měli kursy, my máme kursy devis, ale nesmí nikdo za ně kupovat. A potom valuty cizí, pánové, jsme také nedostali za těchto poměrů. Za svůj kurs nedostal pan dr Rašín valuty, a já jsem přesvědčen o tom, že zbohatlíci mají ještě ohromné množství valut v rukou, a to proto, že při těch jeho kursech valuty mu nedali. Za to ovšem nám velmi loyálně dodávali Rakušané a Poláci své nekolkované koruny, anebo koruny s falešnými kolky.

Pokud se týče stanoviska fiskálního, které několikrát bylo akcentováno, tu chci poukázati zejména k neobyčejnému zvyšování a zcela fiskálnímu stanovisku při naší politice cen. Pánové, takovým prohibitivním způsobem nelze v obchodní politice pracovati, jako při naší politice celní, která opírá se o zlatou korunu vůči cenám našim, které z velké části jsou opřeny o korunu domácí. To je čistá prohibice. Jestliže, pánové, jde to tak daleko, že se dokonce v potravinách provádí prohibice tak, jako na př. nedávno při přívozu italských brambor, kdy úředníku obilního ústavu nebylo dovoleno, aby otevřel vagon, poněvadž napřed musí zaplatiti ohromné clo za tyto brambory, poslané z Italie, pak tyto věci stávají se nebezpečnými také ve vyživovacím směru.