Podobně psal kurfirst českým stavům v listě z téhož data, v kterém jim připomínal svá dřívější napomenutí, vytýkaje jim trpce, že ho neuposlechli, že proti císaři neslýchaným způsobem postupovali, obsadivše hrad, uvěznivše jeho služebníky a rady a uzavřevše k němu příchod, že podnikli proti císaři a také kurfirstům a knížatům neodpovědné "inquisitiones" a že také osoby knížecí a jiné, které chtěly radou pomoci císaři, potupně napadli a ze zlých věcí podezřívali. Protože je takový "modus procedendi ganz violent, unverantwortlich und im heiligen Römischen reich gegen der höchsten obrigkeit unerhört" a protože nelze věřiti, že u poddaných všechna věrnost a láska tak vyhasla, že vedle uvolnění přísahy dané hlavě Říše také její členové jsou vyšetřováni na podkladě udání ničemných lidí, kde žalobce je zároveň soudcem, napomíná kurfirst stavy, jakožto své dobré sousedy ještě jednou, aby uvážili, co by z toho mohlo budoucně vzniknouti, a aby hleděli dbáti základních zákonů království a neuráželi císařské výsosti, důstojnosti kolegia kurfirstů a celé svaté říše Římské, nýbrž postupovali, jak káží božská a světská práva, aby za to mohli jednou odpovídati potomstvu. Kurfirst doporučuje stavům oba své vyslance, které císaři poslal, vázán povinností svého úřadu a svědomím, aby ho v nynější jeho tísni neopustil radou, protože je zbaven všech svých služebníků. [Viz č. 141. Psaní tohoto neměli vyslanci vydati stavům do rukou, nýbrž jim je reprodukovati ústně, jak kurfirst nařídil 30. dubna, napsav pro české stavy nový pověřující list; viz č. 226.]

Kurfirst saský nezapomněl ovšem doporučiti své posly také vyslancům slezským a lužickým, žaluje na české stavy a žádaje Slezany a Lužičany, aby jako vždy dříve, zachovali císaři věrnost a od něho neustupovali. [Viz č. 142 ze dne 21. dubna.] V instrukci dané svým vyslancům nařizoval jim kurfirst, že mají pracovati ve spojení s vévodou Brunšvickým a vyslancem mohučským ve prospěch císařův. Vévoda Brunšvický, "so bishero bei ihrer Mt das directorium in diesen Sachen gehalten", je jím zvláště doporučován. Mají se o všem společně raditi a na čem se sjednotí, s největší pílí prováděti. [Viz č. 140 ze dne 21. dubna.]

Sasko, Lužice a Slezsko, ovládané radami vévody Brunšvického, byla koalice také geograficky Čechům dosti nebezpečná; kurfirst mohučský jí dodával neobyčejné váhy morální. Kdyby všichni členové této koalice postupovali tak jednotně a houževnatě proti českým stavům a Matyáši a tak mocně podporovali císaře, jak si přál vévoda Brunšvický, nebyla posice Rudolfova ještě tak beznadějná. Avšak zájmy Slezska a Lužice byly přece docela jiné. Slezané byli velmi uraženi, že Čechové začali generální sněm bez nich a že bez nich chtěli voliti nového krále - Slezané měli Lužičany úplně ve svém vleku - avšak o dobrý poměr k českým stavům a o správné vyřešení následnictví na trůně českém měli přece docela jiný zájem než Sasko, které na věci hledělo jen se stanoviska říšského.

O důležitosti Slezska pro rozhodnutí sporu mezi Rudolfem a Matyášem měl správné mínění také španělský resident Zúňiga. Mluvě o povolání k sněmu slezských vyslaných, praví, že Slezsko nemá menší důležitosti než Čechy a že má s Čechy staré rozepře o korunování. Zúňiga vypravuje, že se vévoda Lehnický při audienci u císaře nedotkl abdikace. [Viz list Zúňigův králi Španělskému ze dne 25. dubna č. 173.]

Vévoda Brunšvický hned po příchodu Slezanů se namáhal, aby je získal pro svůj plán. Sotva přijeli, navázal s nimi styky a podle svých vlastních slov jim prokázal dobré služby u císaře a pozoroval, že jsou mu nakloněni. [Viz list vévody Brunšvického kurfirstu Saskému ze dne 21. dubna č. 139.] Že tomu tak bylo, potvrzuje Pfretschnerův list do Saska ze dne 23. dubna, který praví o Slezanech, že nejsou s postupem českých stavů spokojeni, a že vévoda Brunšvický začal s nimi míti dobrou "korrespondenci" a jal se pracovati, jak by je dostal na svou stranu. [Viz list Pfretschnerův Schönberkovi ze dne 23. dubna č. 157.] Slezští vyslanci, když měli u císaře slyšení 23. dubna ráno, velmi ho potěšili. Císař vyslyšev je, kojil se nadějí, že mu zůstanou věrni a že se možná, dá-li jim mnoho privilegií, oddělí od Čech a přidrží jeho. [Výslovně to praví toskánský vyslanec Medici v č. 170. Srovn. též č. 169.] Naděje císařovy byly ve shodě s instrukcí slezských vyslaných a s listem Karla Münsterberka císaři ze dne 27. dubna, v němž císaře ujišťuje, že Slezané mu zůstanou věrni a že v generálním sněmu se najde prostředek, jak by císařova autorita byla zase upevněna, zmatky a povstání odvráceny, vše uvedeno v pokoj, a strůjcové tohoto císařova neštěstí potrestáni. [Viz č. 188.] Shodovalo se to též s plnou mocí, kterou dostali slezští poslové od knížat a stavů slezských, majíce uloženo, aby s ostatními o to jednali a se smluvili, co slouží k udržení císařovy výsosti. [Viz č. 613, list to Slezanů českým stavům ze dne 8. dubna.] Jak sebevědomě se Slezané po svém příchodu do Prahy prohlašovali pro Rudolfa, ukazuje také zpráva, kterou dostal z Prahy vévoda Parmský. Podle ní vévoda Lehnický přijel do Prahy, aby oznámil císaři, že Slezané nechtějí jiného pána než jeho a že za něho obětují život i jmění. [Viz list (Roncaroliho) vévodovi Parmskému ze dne 25. dubna č. 172.]

Audience slezských vyslaných u krále Matyáše 25. dubna byla za těchto poměrů pouhou formalitou, krále jen pozdravili a jemu blahopřáli. [Viz zprávu vídeňského diaria v č. 162.]

Je to také patrno z listu, který o 3 dny později, 28. dubna, adresovali králi. Podle něho na rozkaz císařův přišli ke generálnímu sněmu do Prahy; knížat a stavů slezských došla prý zpráva, že král Matyáš též osobně přijel, maje v úmyslu utišiti nepokoje, a proto dali svým vyslaným pověřující listy pro něho. Děkují mu, že se tolik stará o blaho království Českého a inkorporovaných zemí a že se vložil do tohoto kormutlivého zlořádu. Doporučují svou zemi a sebe jeho milosti. Ani slovem se v listu neobracejí na krále Matyáše jakožto čekatele českého trůnu a nástupce Rudolfova.

Vyslanci z Říše, ze Saska a z Mohuče, poradivše se s vévodou Brunšvickým, měli 26. dubna slyšení u císaře, vyslovili mu soustrast s jeho těžkým postavením a povzbuzovali ho nadějí, že ho kurfirsti neopustí. Císař děkoval nejdříve kurfirstu Saskému, že mu v jeho nešťastném postavení nabídl pomoc a že také u Braniborska a jiných kurfirstu mu prokázal dobré služby. Stěžoval si, že se s ním neslušně ("unformblichen") zachází proti všem božským a lidským právům, a že je odříznut od svých služebníků a radů. Děkoval, že kurfirst mu poslal své vyslance, aby mu poskytli radu a doporučil jim Minkwicze, aby s ním o všech věcech jednali. Obrátiv se pak k mohučskému poslovi Brömserovi, projevil potěšení, že Mohuč je ve spojení se Saskem a že má stejný úmysl císaři pomoci, připomínal, jak minulého podzimu, když mohučští vyslanci také byli v Praze, předpovídal nynější zmatky, neboť mohl lehce pozorovati, čím se Čechové zanášejí a jaké mají úmysly. S projevem naděje, že ho Mohuč neopustí, ujistil císař Brömsera, že bude užívati jeho rad. [Viz zprávu saských vyslanců kurfirstovi ze dne 26. dubna č. 178.]

Brzy po audienci napsal císař list vévodovi Brunšvickému a jmenovaným vyslancům, v kterém jich žádá, aby se u slezských a lužických poslů, jichž stálou věrnost a poslušnost poznal, přimluvili za jeho věc a nabádali je, aby zůstali císaři věrni als rechte, geborne alte Deutsche. [Viz č. 179.]

Císařská koalice se hned pustila do práce. Již druhého dne, 27. dubna, šli saští vyslanci ke králi Matyáši, aby mu přednesli, na čem se usnesli s vévodou Brunšvickým a s vyslancem mohučským. Král ponechal u sebe jen Khlesla a Meggaua, kdežto velký počet vznešených pánů rakouských a českých zůstal čekati v antikameře, Sasové přednesli králi své názory a odevzdali mu je také v písemném memoriálu. Král dal všechno Khleslem přívětivě přijmouti a pro more na to odpověděti s nabídkou, že ustanoví své důvěrníky, kteří by dále jednali o té věci se saskými vyslanci.

V odevzdaném memoriálu zdůrazňoval kurfirst Saský, že zase vznikly v těchto zemích nebezpečné nepokoje, a že on se nemůže na toto neštěstí nečinně dívati, jsa císaři zavázán a jsa nejbližším sousedem České koruny a celému rodu Habsburskému zvláště oddán. Byv vyzván královými krevními přáteli k prostředkování, chce s největší pílí usilovati, aby tento škodlivý oheň byl včas uhašen. Proto dal kurfirst včera svými vyslanci císaře ujistiti svou věrností a poručil jim, aby se přihlásili u krále Matyáše, aby poznali jeho dobře míněné intence. Žádají tedy, aby král někoho ustanovil, kdo by je o věcech informoval, s nimi konferoval a od nich slyšel mínění kurfirstovo. Ujišťují krále kurfirstovou nestranností. [Srov. list vyslanců saských kurfirstovi ze dne 27. dubna č. 185 a jejich memoriál podaný králi Matyášovi o č. 186.]

K jednání mezi královskými a Sasy došlo již za dva dny. Král deputoval zvláštní komisi, jíž v čele byl Khlesl, aby se dohodla s Gerstenberkem a Wolfem z Lüttichau. V komisi králově byli též Meggau, Žerotín, Losenstein a Hofkirchen. Saští vyslanci napsali o tomto jednání 29. dubna obšírný protokol, který se zachoval. Jeho krátký smysl je asi tento: Khlesl stojí na stanovisku, že císař sám svého bratra Matyáše dobře přijal, že svolal generální sněm do Prahy a sám navrhl, aby byl Matyáš korunován, že tedy jde o věci, které se netýkají kurfirstů a Říše. Saští vyslanci zastávají mínění, že kurfirst má povinnosti k císaři a k Českému království, vytýkají, že se s císařem špatně zachází a pochybují, že povoluje dobrovolně. Khlesl ukazuje, že byly smlouvy pasovským vpádem porušeny a že rukojmové nedostáli svým závazkům - mezi nimi byl též kurfirst saský - a žaluje na císařovu špatnou vládu. Sasové omlouvají pasovský vpád i jednání kurfirstovo jakožto rukojmě, hájí císaře a na konec kladou svou nejsilnější kartu. Nepřišli prý sem, aby disputovali anebo snad korunování překáželi; jejich pán, kurfirst Saský, rád přeje králi Matyášovi nejen toto, nýbrž ještě větší důstojenství - to si prý královští pilně zaprotokolovali, a bylo jim to velmi příjemné - jenom by měl král lépe dbáti císařova majestátu a přizpůsobiti se radě kollegia kurfirstů. Kdyby král respektoval dobrého zdání tohoto kollegia a tak postupoval, aby hodný starý císař nebyl docela "kasírován" a jak se říká "strčen pod lavici," vzbudilo by to králi u kollegia kurfirstů velkou přízeň, kdežto při tomto potupném a násilném jednání nedalo by se nic jistšího předvídati, leč nebezpečné odtržení imperia od těchto zemí, čím by se asi více ztratilo než získalo. Po ukázání této perspektivy, na jejímž pozadí zářila koruna svaté říše Římské, Khlesl změkl a skončil jednání tónem velmi smírným. Je prý viděti, jak to kurfirst Saský s králem a celým rodem Habsburským dobře míní a jak má na mysli blaho celého křesťanstva. Královští prý nemohli opominouti postěžovati si z německého srdce a odkrýti svou tíseň, jinak intence saské jsou stejné jako jejich, a oni mají ke kurfirstovi velkou důvěru; i když králi psal někdy poněkud silné psaní, dobře je přijali jakožto vytrysklé z německého věrného srdce. Chtějí o všem zpraviti svého krále a žádati saské vyslance za strpení. Nejvyšší komoří je poté zval k obědu, avšak Sasové se omluvili a slíbili, že na vyzvání zase přijdou. [Viz č. 210 ze dne 29. dubna.]

Následujícího dne poslal král Matyáš k saským vyslancům Losensteina, jemuž byly Gerstenberkem ukázány prostředky, jak by se celý spor mohl srovnati s reputací Rudolfovou i Matyášovou. Losenstein odešel prý s velkou radostí, aby to referoval svému pánu a králi, prý by dal za to 1000 dukátů, aby se ty věci tak srovnaly. [Viz č. 210 ze dne 29. dubna.]

Jaký to byl zázračný recept, který měl vyléčiti tuto těžkou chorobu Říše, České koruny a dynastie Habsburské, ukazuje dobré zdání kurfirstských vyslanců a vévody Brunšvického, jak by se dal vyříditi spor mezi císařem Rudolfem a králem Matyášem.

Návrhy tohoto dobrého zdání jsou tyto:

1. Mají se zachovávati smlouvy z 1608 a 1610.

2. Pasovský lid má býti rozpuštěn a původcové vpádu potrestáni.

3. Rukojmové pražské smlouvy mají na požádání pomoci.

4. Matyáš má býti korunován a prohlášen králem českým podobně jako se stalo za Maxmiliána II.

5. Nejvyšší úředníci, rady a úředníci v Čechách, Slezsku a Lužici i rady královských měst mají přísahati císaři věrnost až do jeho smrti.

6. Má se provésti universální reformace vlády, císař i král mají k tomu určiti komisaře stejným počtem, a vše se má upraviti s radou stavů.

7. Císař má zůstati panujícím králem.

8. S obojí strany se má vše odpustiti.

9. Císař a král mají odstraniti škodlivé rádce a užívati jen mírumilovných lidí.

10. Císař má náležitě doporučiti krále Matyáše nastávajícímu sjezdu kurfirstů v Říši.

11. O smlouvě se má sepsati listina, na niž obě strany složí přísahu.

12. Císař a král mají požádati krále Španělského a všechna arciknížata, aby vedle kurfirstů stali se rukojmími této smlouvy. [Viz č. 206, kde je odůvodněno, proč vedle kurfirstských vyslanců je nutno také vévodu Brunšvického pokládati za autora tohoto návrhu. Brömser 30. dubna píše, že se vyslanci shodli o některých artikulích; viz tamže.]

Již první paragraf ukazuje, že se má zachovati status quo, neboť obě jmenované smlouvy počítají s vládou Rudolfovou v Čechách, Slezsku a Lužici, neboť smlouva libeňská 1608 odstupovala Matyášovi jen Uhry, Rakousy a Moravu, a smlouva pražská 1610 to potvrdila. Paragraf 7. zřejmě vyslovuje, že má Rudolf zůstati králem českým a paragraf 10. dává za to Matyášovi odměnu v Říši, jíž má býti doporučen za krále. Stavové mají býti odbyti slibem universální reformace. Mohl-li se Losenstein z této proposice radovati, dalo by se věřiti v prozatímní diplomatické vítězství saské. Zdálo se, že král za slib koruny římské odkládá zatím korunu českou a ponechává stavy české svému osudu. Zápas mezi stavy a císařem se dostal do etapy, kde stavům zdánlivě hrozila porážka.

Když Gerstenberg a Lüttichau den poté, 1. května, psali kurfirstu Saskému o těchto věcech, mluvili o těchto podmínkách jakožto o "intenci" kurfirstově a ujišťovali, jak Losenstein je všechny velmi dobře přijal. Byla mezi nimi také podmínka, že císař podrží vládu v Čechách doživotně v rukou. Losenstein nemohl o své újmě tak hlučně tyto podmínky schvalovati, kdyby neměl souhlasu buď Matyášova nebo Khleslova.

Souhlas ten jistě nebyl upřímný, Matyáš sotva mohl vážně pomýšleti, aby Rudolf setrval ve vládě v Čechách, avšak nabídka koruny římské tak jej oslnila, že saským diplomatům souhlas předstíral, aby je získal alespoň na chvíli. Že nemíní uvolniti Rudolfovi místo v Čechách, bylo zřejmo již z jeho jednání s českými stavy hned následujícího dne, v pondělí 2. května. Toho dne předložil král návrhy saské zástupcům všech tří stavů, které k sobě povolal, a zpravil je o saských názorech na situaci císařovu. Král prý odpověděl saskému vyslanci, že císař sám chce pro sešlost věku vládu odstoupiti a že sám povolil, aby byl Matyáš korunován. O stavění stráží do hradu prý mu řekl, že je to obrana proti nepříteli, ne věznění císařovo; císař je prý respektován. Co se koruny říše Římské týče, i to prý se bude moci státi, bude-li Bůh chtíti. Na čem král se stavy předešle zůstal, trvá prý dále. [Viz diarium poslů kutnohorských ze dne 2. května č. 240.]

Zde se tedy král stavům stavěl docela jinak, než jeho důvěrník Losenstein saským vyslancům.

Saska diplomacie lámala kopí v boji za císaře hned v prvých dnech svého pobytu v Praze zdánlivě se značným úspěchem. Také Slezané měli přispěti ku pomoci. Gerstenberg a Lüttichau, pamětlivi přání císařova, jednali s nimi již 29. dubna. Vyřídili jim pozdravy kurfirstovy, ujistili je jeho přízní a oznámili jim mínění kurfirstovo o nebezpečné situaci v Čechách; řekli jim, že má naději v Slezany a Lužičany. Velmi rád uslyšel prý kurfirst, že také Slezané a Lužičané vypravili své posly do Prahy, a chová naději, že jako vždy byli císaři věrni a pevně při něm stáli, že v tomto dobrém předsevzetí stále setrvají. Slezané děkovali za projev kurfirstovy důvěry a slibovali, že prokáží císaři povinnou poslušnost, že dosud však nebyli k žádné poradě vyzváni, teprve dnes k českým stavům. [Viz č. 209, zprávu saských vyslanců kurfirstovi ze dne 29. dubna.]

Se stavy českými se slezští vyslaní srazili už 28. dubna, když Čechové se radili o císařských abdikačních požadavcích. Toho dne stavové o nich zase jednali i o spise, který se má předložiti císaři. O dobrém zdání krále Matyáše o těchto věcech prý stavové denně uvažovali za přítomnosti vyslanců slezských a lužických. Podává o tom obšírnou zprávu vídeňské diarium ze dne 28. dubna. [Viz č. 196.] Snad tu jde už o spis, který měla vypracovati komise ustanovená sněmem 23. dubna, neboť zpravodaj ví, že se poté spis překládal do němčiny a předložil králi Matyášovi. Ale možná též, že tu zpravodaj omylem později datoval spis už dříve předložení králi a králem potvrzený. Ať je tomu tak či onak, lze věřiti, že se stavové denně o těchto věcech radili, a tu jim bylo Slezany vytýkáno, že nemohou pochopiti, jak jsou oprávněni jednoho krále sesazovati a druhého dosazovati. To byla výtka, svědčící o malé ochotě pomoci Čechům sesaditi císaře Rudolfa.

Podle jiné zprávy z téhož dne bylo rozhodnuto, aby císařovy artikule abdikační byly podány k dobrému zdání také vyslancům moravským, slezským a lužickým, než se odevzdají císaři. [Viz č. 198.]

Slezští vyslanci, píšíce o těchto věcech 29. dubna vévodovi Karlovi z Münsterberka, vypravují, že byli tohoto dne i s Lužičany uvedeni do sněmu, že dostali císařovu proposici a usnesení českých stavů o ní. Slezané se snažili získati Moravany pro své stanovisko, hledě k změně trůnu a volbě nového krále, avšak nedostali od nich příznivé odpovědi. Moravané prý přijali Matyáše za krále a tedy o té věci se Slezany jednati nebudou a se do ničeho proti stavům českým společně nepustí. [Viz č. 211.]

O ostatních událostech tohoto důležitého zasedání budeme míti příležitost se šířiti níže, kde půjde o poměr inkorporovaných zemí ke království Českému, zde se omezujeme jen na tyto zprávy o politice Slezanů, kteří, jak vidíme, hned od počátku svého pobytu na generálním sněmu se postavili proti Čechům a tím posílili koalici, která se snažila udržeti císaře Rudolfa při vládě. Zajímavo je, že hned následujícího dne se vyskytla zpráva, že císař přeloží svou residenci do Vratislavě. [Viz zprávu vídeňského diaria ze dne 30. dubna č. 218.]

Zpráva o zvaní císaře do Slezska a jeho úmyslu přestěhovati se do Vratislavě opakuje se později ještě několikrát. Vyskytly se i depeše o plánu zříditi zvláštní království Slezské, podřízené jen Říši, a odtrhnouti je od České koruny a obdařit je množstvím privilegií. V tomto novém království by byla arci residence císařova. [Srovn. depeši Padavinovu ze dne 9 května o č. 326 a depeši nuncia biskupa Melfského z téhož dne č. 325.]

Císař sám pečoval o to, aby posiloval dobrou náladu Slezanů pro svou věc. Poslal jim 2. května naříkavou žalobu na potupy a hany, jichž se mu denně dostává; čeští stavové prý ho donutili, aby svolal sněm a předložil mu proposici, protože ho mají v moci a hrozí, neučiní-li toho on, že to učiní sami. Kdyby prý byli Češi počkali na Slezany, jeho věrné a poslušné stavy, byl by dal jinou proposici a položil jiné podmínky. Císař žádá v tomto listě Slezany, aby se s Čechy nepouštěli do žádných porad, dokud nebude dána odpověď, a císař o ní neučiní resoluce. [Viz č. 246.]

Rozhodnutím, že se mají abdikační artikule Rudolfovy předložiti také deputacím druhých zemí koruny České, byla odpověď, kterou měl dostati císař, značně odsunuta. Nastalo totiž zdlouhavé vyjednávání mezi stavy jednotlivých zemí a stavy českými, kde také ostatní spory a stížnosti přišly na přetřes, a rozvinuly se otázky, jimž níže věnujeme zvláštní kapitolu.

Vedle těchto hlavních starostí, byli stavové čeští touto dobou stále zaměstnáni procesy proti služebníkům císařovým a zejména proti Tengnaglovi, který byl 26. a 29. zase vyslýchán "jsa na žebřík postaven" před soudem nejvyššího purkrabství, jemuž byl stavy odevzdán. Stavové chtěli kompromitujících výpovědí jeho užíti jakožto zbraně proti císaři a jeho radám. Proto nyní, když se císařská strana vzchopila k poslední obraně, s takovou horlivostí vyšetřovali. Všemu světu se měla dokázat nemožnost další vlády Rudolfovy.

Výsledky těchto posledních výslechů nebyly valné. Naopak konfrontace Tengnaglovy s Hannewaldem, s Hegenmüllerem, s Martinicem a Slavatou selhaly a výsledkem jejich bylo, že oba jmenovaní radové se ospravedlnili, což se podařilo také Martinicovi a Slavatovi, takže mohli žádati za upuštění od práva, k němuž byli po útrpném výslechu Tengnaglově předvoláni. Skutečně byli už 3. května soudem nejvyššího purkrabství propuštěni z obeslání, neboť Tengnagl při konfrontaci dřívější svá nařčení odvolal [Viz č. 183.].

Uvádím tyto věci jen stručně, ponechávaje stranou výslechy osob obviněných z kouzel, které jsou spíše zajímavé než politicky důležité, ač roztrpčení způsobily dost.

Nejvíce se tou dobou stavové zabývali vedle jednání s králem Matyášem konferencemi a polemikami s deputacemi inkorporovaných zemí. Při tom šlo nejen o volbu a korunování krále, nýbrž o celý soubor otázek. Ö korunování nového krále se celkem dohodli nejsnáze. Slezští vyslanci po prvém svém vystoupení ve sněmu a poradách s českými stavy učinili dosti rychlý obrat ve své politice, který měl dalekosáhlé následky, neboť na podpoře Slezska záležel císařův osud. Slezanům se totiž náhle otevřely oči, kam by je mohla zavésti jejich snaha udržet ve vládě císaře Rudolfa za každou cenu; jejich zemi by to mohlo přinésti velikou škodu, zvláště když odřeknutím moravským byli připraveni o spojence. Tyto obavy jsou zřejmý z listu vévody Lehnického vévodovi Karlovi z Münsterberka ze dne 2. května.

Vůdce slezské deputace uvádí v tomto listu důvody, proč je nutno přijmouti Matyáše za krále. [Viz č. 263.] Z nich nejvážnější je tento: Země Slezská by se mohla dostati do krvavé lázně, neboť Uhry, Rakousy, Čechy, Morava jsou spojeny, mají silné vojsko a Slezsko s Lužicí by mohly býti donuceny mečem, kdyby se protivily, jak prý to bylo slezské deputaci dosti zřetelně naznačeno. Nevidí, mohlo-li by se Slezsko postaviti těmto zemím na odpor, a na cizí pomoc by nebylo spolehnutí; země by mohla býti spíše do základu zničena než cizí pomocí zachráněna.

Toto byl jistě hlavní a závažný důvod. Slezané dostali strach, viděli v Praze dosti vojska a byli, jak jest z těchto slov patrno, zaraženi hrozbami českých stavů. Mezi jinými důvody uvádí vévoda Lehnický, že i kdyby se od ostatních odtrhli a zůstali při císaři Rudolfovi, stejně by došlo ke korunování Matyášovu. Omluvu nalezli Slezané, že je to vůle císařova (!) publikovaná veřejně na sněmu proposici a že "země předcházející", Čechy a Morava, krále Matyáše přijímají. Neúčast by byla pro Slezany nevýhodou, proto prý se Slezané odhodlali odevzdati veřejně ve sněmu své votum a tím posíliti slezská privilegia. Jinak prý budou hleděti, aby se císařova reputace udržela.

Vévoda Lehnický ujišťoval, že není možno dávati slezskému poselstvu přesné instrukce, protože by se situace zřejmě mohla změniti, a vyslancům musí býti svěřeno "alle consilia ihrer discretion nach ex re praesenti zu nehmen". Proto jim byly tím trapnější podrobnosti v listu vévody Karla Münsterberského císaři.

Podle tohoto listu je slezská deputace úplně na ústupu. Benátský vyslanec Padavin charakterisuje to v depeši ze dne 2. května dožeti do Benátek několika slovy. Slezské votum na sněmu prý se odložilo do zítřka, protože se ukazuje, že Slezsko se začíná kloniti k obedienci krále Matyáše, kdežto se myslilo, že chce setrvati s císařem. [Viz č. 256.]

Hned následující depeše Padavinova ukazuje, co ještě mohlo spolupůsobiti na slezskou deputaci, že se tak naráz zviklala. Podle ní španělský vyslanec se namáhá seč je, aby se uskutečnilo korunování krále Matyáše a má instrukce od svého krále najmout vojsko na pomoc Matyášovi, aby mu pojistil korunu říšskou. [Viz č. 257.]

Zuňiga od té doby, kdy se ukázalo, že se císař dal na dobrodružné cesty násilného převratu, ztratil veškeru naději, že politika císařova by mohla býti ku prospěchu jak Španělsku tak Říši a náboženství katolickému. Pozorovali jsme, jak za vpádu pasovského se proti takovým pokusům vyslovil a vidíme, jak čím dále tím více pokládal věc Rudolfovu za ztracenou a jediné východisko ze zmatků spatřoval v rychlém nastolení Matyášově. Jedině formy se měly zachovati, Rudolf měl býti odstraněn z vlády pokud možno šetrně, aby císařská autorita nebyla uražena.

Toto stanovisko španělského residenta, který nyní začal vystupovat aktivněji, nemohlo dodávat slezské deputaci odvahy k dalšímu zápasu za císařovu věc. Také jistě nezůstaly bez dojmu na slezské vyslance zprávy, které právě touto dobou se vyskytují v depeších z Prahy posílaných, že se s pasovským vojskem vážně vyjednává. Plukovník pasovského vojska Kašpar Gent byl právě v těchto dnech přijat králem Matyášem. [Viz zprávu nuncia biskupa Melfského ze dne 2. května č. 255.]

Dosah jeho poslání mohl každý domysliti. Král Matyáš a čeští stavové se tím zbavili jediného vojska, které by se jim bylo mohlo postaviti; císař tím přišel o poslední vojenskou moc, která, ač se naprosto diskreditovala, přece jen dosud byla obávaným odpůrcem.

Všechno tedy jako by se bylo spiklo proti slezské deputaci, když přijela do Prahy s úmyslem a s instrukcí zachránit císaře. Docela ztracena hra přece však ještě nebyla, vždyť na blízku stálo Sasko, a v Říši i přes politiku španělskou zůstalo císaři dost přívrženců, ale hra ta byla velmi nebezpečná a mohla přijíti draho.

Vévoda Lehnický nepatřil k lidem, kteří by chtěli hazardovati s osudem země, aby provedli za každou cenu krásné gesto věrnosti a oddanosti k svému panovníkovi. Rozšíření privilegií, vyhlídka na residenci císařovu ve Vratislavi a jiné sliby byla jistě svůdná lákadla, avšak ztrácely se v mlhách nemožnosti očím, které věcně pozorovaly situaci.

Slezská deputace měla tehdy v Praze vážky politiky ve svých rukou; jakmile přihodila závaží na misku českých stavů a krále Matyáše proti císaři, byla jeho posice ztracena. To věděli dobře ředitelé císařovy politiky a proto se tolik snažili Slezany získati; usilovali marně.

Přišel 3. květen, pro císaře nešťastný, kdy ve sněmu byl jeho osud rozhodnut. Slezané odevzdali své votum, kde vedle mnoha výtek českým stavům, o nichž se zmíníme níže, prohlásili, že císař povolal k sněmu také stavy zemí inkorporovaných, kterými má býti také projednána jeho proposice. Porozuměli prý z proposice, že císař si přeje, aby bratr jeho Matyáš byl ještě za jeho života prohlášen za krále českého a korunován. Ač by si prý Slezsko přálo zůstati pod vládou císařovou, vyslaní prohlásili jménem knížat a stavů slezských, protože vidí z proposice, že je to vůle císařova, a aby se zabezpečil pokoj, že zvolili a přijali za svou hlavu a svého krále Matyáše, krále Uherského a že se srovnali s Čechy a Moravany o datum korunování. Na konci osladili císaři svůj čin připomenutím, aby jen ve všem byla ušetřena reputace a vyvýšenost jeho Mti císařské. [Viz č. 268, odpověď slezských vyslaných ve sněmu ze dne 3. května.] Císaři se Slezané omluvili následujícího dne, udávajíce důvody, proč se nemohou trhnouti od zemí "předcházejících". [Viz č. 275.] To byla rána netušená pro koalici císařskou, která se z ní už nevzpamatovala. Právě 3. května ráno měla býti porada se Slezany, chystaná vévodou Brunšvickým, jíž se měli účastniti zástupci saští a mohučský, když mimo očekávání s porady sešlo, protože vyslanci slezští a lužičtí šli k českým stavům do rady, t. j. do sněmu. [Viz zprávu vyslanců saských kurfirstovi ze dne 3. května č. 269.]

Marně se namáhal vévoda Brunšvický, aby slezskou deputaci zachránil císaři. Marně jim psal nový memoriál s projevem důvěry, že zachovají císaři věrnost jakožto poctiví němečtí lidé, kteří vždy přede všemi národy si zachovali slávu, že zůstávají věrni svým pánům, nechtěje věřiti, že by Slezané a Lužičané "als ehrlich, aufrichtig Geteutschte" mohli schvalovati, co jiní tak násilně bez jejich rady začali, a že by na sebe chtěli uvrhnouti nemilost říše Římské. [Viz č. 277.] Marně zval vévoda Brunšvický 4. května k sobě na poradu vyslance slezské i kurfirstské, aby jim předložil svůj memoriál, což i Sasko i Mohuč svým pamětním spisem podporovaly. V listu saských vyslanců kurfirstovi, z něhož se to dovídáme [Viz zprávu saských vyslanců kurfirstovi ze dne 4. května č. 279.], náhodou čteme též o stísněné náladě v těchto kruzích. Píše se tam, že je obava z všeobecného povstání ("universalaufstand"), o němž někteří lidé horlivě pracují. Už prý se srotilo 600 sedláků z císařských statků, kteří už nechtějí pracovat ani orat; dojde-li to tak daleko, pak prý se i nový Žižka vyskytne [Viz zprávu saských vyslanců kurfirstovi ze dne 4. května č. 279 na konci listu.].

Jak je viděti, strach měl velké oči, avšak takovýchto obav se začíná vyskytovat více, a když i tak Sasové soudili, nelze se Slezanům diviti, že při svém obratu setrvali.

Slezané nedali se už získati pro vládu Rudolfovu novými intrikami vévody Brunšvického, který mluvil o fantastickém plánu císařově úplně odtrhnout Slezsko od koruny České a bezprostředně je podřídit Říši jakožto království a přeložit tam císařskou residenci. [Viz o tom depeši Padavinovu dožeti benátskému ze dne 9. května č. 326.]

Po tomto obratu slezské deputace nedalo se již nic očekávati, co by odvrátilo od Rudolfa hrozící katastrofu. Co nyní následuje, je už vlastně jen dobíjení poraženého. Císařské koalici nejde a nemůže jíti leč o to, aby toto dobíjení se nedělo s přílišnou úhonou autority císařské. Smírčí návrh vyslanců kurfirstských a vévody Brunšvického stal se nyní bezpředmětným. Ostatně se dovídáme, že se nelíbil ani králi ani císaři. [Viz zprávu vyslanců saských kurfirstovi ze dne 7. května č. 299.]

Spojenci císařovi jsou událostmi překvapeni a zaraženi, tón saských i jiných zpráv ztrácí na energii a zájem jejich se obrací hlavně k tomu, aby Rudolf nebyl dále ponižován jakožto císař, aby jeho zajatí služebníci a radové byli propuštěni, a aby podmínky abdikační mu zachránily pokud možno hmotné výhody.

Když stavové konečně dali císaři 9. května odpověď na jeho artikule, odpověď, jejíž obsah již známe, a která se stavěla proti císařovým podmínkám nebo je alespoň podstatně redukovala, vybila se zoufalá bezradnost císařova výbuchy výčitek proti vlastním úředníkům, Leuchtenberkovi a Mollartovi, které obviňoval, že mu chtějí českou korunu vzíti s hlavy a nasaditi ji Matyášovi a že ho ukvapili proposicí. [Viz zprávu týchž vyslanců kurfirstovi ze dne 9. května č. 317.]

Císař hledal ještě záchranu na jiné straně než u Saska a vévody Brunšvického. Hned 3. května, data to slezského vota ve sněmu, obrátil se o pomoc k papežskému nunciovi biskupu Sarzanskému a k španělskému residentu Zuňigovi. [Viz zprávu biskupa Sarzanského ze dne 9. května č. 321.] Na těchto místech bylo však o něm již rozhodnuto. Nuncius biskup Sarzanský hned vyslovil pochybnosti o možnosti, aby císař vyjednával nyní, když se již koruny vzdal. Nuncius zároveň vyslovil podiv, že císař, který již od mnoha let nikdy nechtěl vládnouti, dostal na vládu nyní chuť. [Viz zprávu nuncia biskupa Sarzanského do Říma ze dne 9. května č. 321.] Španělský vyslanec ještě rozhodněji pokládal dny vlády Rudolfovy v Čechách za sečteny; jen autoritu císařovu hleděl rehabilitovat. Zatím setrvával v reservě a když se později rozhodl prostředkovat, nebylo to pro zachování vlády císařovy v Čechách.

Akty, které nyní byly vyměňovány mezi Rudolfem a českými stavy, byly většinou už jen podružného rázu, jsouce na jedné straně vyplněny vytáčkami a odklady a na druhé straně urgencemi a hrozbami. Císař dal stavům na jejich odpověď ze dne 9. května repliku hned následujícího dne, kde jich žádal za odklad korunování Matyášova, protože se v tak krátkém čase nemůže rozhodnouti, stavové že strávili téměř čtyři neděle uvažováním o své odpovědi. [Viz č. 333 ze dne 10. května.]

Stavové zase hned 11. května udávají císaři důvody, proč nemohou korunování dále odkládati než z příštího čtvrtka Nanebevstoupení Páně, o který den se dohodli s králem Matyášem, do příštího pondělí svatodušního, a žádají ho, aby je propustil z přísahy. [Viz č. 342 ze dne 11. května.] Stavové prý za toto propuštění žádali císaře docela bouřlivě ("ganz ungestumb") a při tom dovozovali, že i když nebudou přísahy a povinnosti vůči císaři zbaveni, tak jako tak jsou odhodláni příští pondělí korunovati krále Matyáše a skutečně mu odevzdati vládu. [Píší o tom saští vyslanci kurfirstovi 12. května č. 351.]

Tímto činem nezískali si stavové valně přízně ani na jedné ani na druhé straně. Strana císařská byla pobouřena způsobem jejich jednání, a královští nebyli spokojeni s odkladem korunování, ba král sám byl jím znepokojen, obávaje se nových komplotů.

Když přišla ke králi deputace českých stavů, již vedl direktor sněmu Adam ml. z Valdštejna, aby s ním jednala o odkladu korunování, jehož vyžaduje císař, nebyla milostivě přijata. Deputace uváděla za příčiny odkladu snahu učiniti zadost proposici sněmovní, v níž císař vyžaduje, aby se s ním stavové snesli o termín korunování. Poté ukazovala na kurfirsty a Říši a utěšovala krále nadějí na obnovení bratrské lásky mezi ním a císařem.

Král jim odpověděl ústy moravského hejtmana Karla st. ze Žerotína. Králi že je s podivením, "že stavové s tou věcí takový průtahy činí", a že se zatím činí lidem vojenským tomuto království nenabyté škody. Že by se to s proposici nesrovnávalo, král neuznává a má velký strach z praktik, kterých prý neubývá. Je prý divné, že pasovský lid ani nechce vjíti v "accord", a že se ani proti němu "acht" zamluvený nedává. Jest prý se obávati, aby mezi žádaným odkladem týž lid neučinil nového vpádu do měst Pražských; proto prý chce král v té věci býti stavy ubezpečen. Na tyto obavy, spíše předstírané než myšlené doopravdy, ubezpečoval mluvčí stavovské deputace Valdštejn Žerotína, že stavové chtějí krále chrániti jak jeho vlastním tak i svým vojskem a svými osobami; žádal dále, aby se stavům z odkladu vina nedávala, neboť stavové by chtěli vykonati "koronací" co nejdříve.

Na toto jejich ohlášení král přistoupil k odkladu s podmínkou, že kdyby se nějakými praktikami dělala korunování překážka, stavové nečekajíce na propuštění z poddanosti, krále dají korunovati. [Viz diarium kutnohorských poslů k 13. květnu č. 256.]

Král Matyáš a stavové čeští měli téhož dne ještě jinou příčinu spolu jednati. Císař Rudolf poslal totiž, vida jak se poměry změnily v jeho neprospěch, ke králi Matyášovi Leuchtenberka, Mollarta a Minkwicze, aby mu předložili poslední články, jichž vyplnění žádal při své resignaci. Král, aby snad stavové nepojali proti němu nějakého podezření, povolal hned k sobě po osmi členech z každého stavu a zpravil je o tomto císařově kroku.

Oznámil jim, že císař žádá, aby korunování bylo odloženo na pondělí svatodušní, aby mohly býti projednány některé "punkty" mezi ním a králem. Že postupuje vládu svému bratrovi se žádostí, aby byla vedena jménem císařovým, a že chce, aby revers o navrácení se do vlády byl napsán tak, jak se to stalo při koruně uherské; projevuje nelibost hledě k deputátu; docela něčeho jiného se prý nadál od tří stavů této koruny a chce o tom jednati s bratrem. Žádá, aby měl residenci v Praze a volnost odebrati se jinam, chce, aby se mu ponechala jeho panství v Čechách, aby milosti udělené jeho služebníkům nebo, které ještě udělí, zůstaly v platnosti, a aby jeho radové a služebníci byli propuštěni z vězení. [Viz zejména č. 352, oficiální to kopii těchto článků přiloženou ke zprávě saských vyslanců kurfirstovi ze dne 12. května.]

Ještě v pátek 13. května oznámil Adam ml. z Valdštejna shromážděnému sněmu, co král oznamoval stavovské deputaci o odkladu korunování. Stavové se usnesli, aby se císaři učinilo zadost, a tak odložena slavnost korunovační na pondělí svatodušní, t. j. 23. května. [Srov. hlavně diarium kutnohorských poslů ze dne 13. května č. 356.]

V desíti dnech, které ještě zbývaly, namáhali se přátelé císařovi a hlavně vévoda Brunšvický, aby císařovy abdikační podmínky byly pokud možno zlepšeny. Stavové čeští zase měli mnoho práce, jednajíce s vyslanci druhých zemí, zejména Slezany a Lužičany, a pak s králem Matyášem, a pokud jde o císaře, vymáhali především propuštění z přísahy a vydání achtu proti Pasovským.

Vévoda Brunšvický vypracoval s velkou horlivostí nový seznam požadavků, které se mají ve prospěch císařův s králem projednati. [Viz č. 383.] Šlo mu hlavně o zvýšení ročního deputátu císařova, o residenci v Praze, o ponechání císaři alespoň takových statků, které koupil, a konečně o zlepšení abdikační formule. Císař měl sice podle ní odevzdati Matyášovi skutečnou vládu "cum plenipotentia", ale tak, aby se vše dělo jménem císařovým, a aby všichni radové a úředníci byli vázáni přísahou jak císaři tak králi. V ostatních bodech nenavrhoval vévoda změn podstatných, omezuje se jen na menší opravy.

Jeho elaborát se stal předmětem porad nejen císařových radů, nýbrž i zástupců spřátelených mocí, hlavně Saska a Mohuče. Jednání bylo dosti zdlouhavé a neutěšené. Zachovalo se o něm mnoho zpráv, a přehledně o něm ve svém týdenním "protokolu" referuje Brömser. [Viz č. 387.] Není možno zde všechno reprodukovati a není toho ani zapotřebí, neboť výsledky dlouhých porad byly velmi sterilní. U saských diplomatů pozorujeme dokonce nejen váhavost, nýbrž i podobný strach, jaký už dříve zachvátil Slezany. Nechtějí vystupovati s takovou rozhodností ve prospěch císařův, jak od nich žádal kurfirst. Je to patrno na jejich listu kurfirstovi ze dne 16. května. [Viz č. 393.] Podle něho se Gerstenberg a Lüttichau zdráhali dáti císařovým radům písemné vyjádření o návrhu vévody Brunšvického, aby prý neuvrhli na kurfirsta a na sebe odium. Pokud jde o odklad korunování, uznávají, jak jim kurfirst psal, že proposice sněmovní přijímá korunování podmíněně, až budou splněny císařovy požadavky, a sami na to ukazovali, avšak zde jest jim jednati s lidmi bez smyslu ("mit unsinnigen leuten"), a došlo to tam, že nikdo není u obce, t. j. u stavovské obce, jist životem, kdyby řekl slovo proti korunování, a jistě by z toho bylo všeobecné povstání, takže musili varovati vévodu Brunšvického, aby nepsal a nemluvil tak svobodně.

Jinak byli Sasové pro podmínky císařovy, jak je formuloval vévoda Brunšvický, a pokud jde o residenci, chtěli mnohem určitěji než vévoda, aby císař měl ve své residenci zaručenu volnost jednání a náležitou úctu. [Srovn. vedle Brömserova "protokolu" zprávu saských vyslanců ze dne 17. května č. 415.] Ale žádat, aby korunování bylo odloženo, až tyto podmínky budou splněny, neměli odvahy.

Císař sám poslední jednání o svém osudu svěřil do rukou španělského residenta Zúňigy. Mohl-li někdo vymoci zlepšení Rudolfovy posice, byl to mocný vyslanec "katolického" krále, o jehož vlivu měl císař správnější mínění než o jeho ochotě zachrániti starý režim. [Srovn. na př. zprávu Padavinovu ze dne 2. května č. 257, podle níž španělský vyslanec udělal, co mohl, aby uspíšil korunování; prý má rozkaz od svého krále, aby též najímal vojsko na pomoc Matyášovi, aby mu zajistil také korunu Říše; také se namáhá získat kurfirsty.] Císař již v úterý 17. května dal povolati španělského residenta a ujistiv ho dobrou vůlí k španělskému králi a vděčností za služby prokázané v těchto nepokojích, žádal ho, aby vyjednával s králem Matyášem, který mu vzal již jednu korunu a nyní chce mu vzíti druhou. Zúňiga po slovech obsahujících poklony řekl císaři trpkou pravdu, že vzetí této koruny je v souvislosti se vzetím pasovského vojska do služby, čemuž vždy odporoval. Nyní že věci došly tak daleko, když císař proponoval ve sněmu, aby jeho bratr tyl korunován, že už není proti tomu léku. Císař mu odpověděl, že byl podveden a znova mluvil o vzatých korunách. Zúňiga se zmínil o volbě v Říši, a císař mu dal na srozuměnou, že bude-li s ním bratr Matyáš dobře zacházeti, bude také císař s ním dobře zacházeti v Říši.

Zúňiga po audienci zvěděl od Mollarta a Barvitia, jaké požadavky má císař. Různily se poněkud od bodů elaborátu vévody Brunšvického, hlavně, pokud jde o residenci, žádal císař určitě, aby ji měl na hradě Pražském a mohl volně odjížděti a přijížděti. Hledě k vládě tohoto království, chtěl, aby ji král vedl jeho jménem. Žádal dále, aby se mu zvýšil deputát a chtěl, aby mu zůstaly statky, které má v Čechách. Konečně za páté žádal, aby Matyáš prostředkoval, aby mu štýrsko-hradečtí arcivévodové postoupili na doživotí Tyrolska. Oba císařovi radové Zúňigu prosili, aby se o těchto bodech jednalo ústně a ne písemně.

Zúňiga se odebral ke Khleslovi, který se nyní začal uhýbati od toho, co dříve snadno sliboval, protože o těch věcech je prý nutno jednati se stavy. [Nejpodrobnější zprávu o tomto jednání má nuncius biskup Sarzanský ve své depeši do Říma ze dne 23. května č. 485. Také pěknou zprávu má Medici v listu velkovévodovi Toskánskému z téhož dne č. 488.] Khleslovi psal Zúňiga už dříve, hlavně o residenci, když se jednalo mezi stavy a králem o abdikačních podmínkách Rudolfových, a psal mu, jak sám praví, ostře a myslil, že to nebylo bez účinku. [Viz list Zúňigův králi Španělskému ze dne 25. dubna č. 173.] Nyní se mohl osobně u Khlesla přesvědčiti, že se na straně králově nemíní mnoho povolovati. Snad rozmrzen těmito vytáčkami, snad nemaje za účelné spěchati, otálel nyní Zúňiga a věc tak odkládal, že mohučský zástupce Brömser ho podezíral ve svém týdenním "protokolu", že tyto průtahy byly úmyslné. [Viz č. 387.] I saským diplomatům bylo španělské prostředkování příliš pomalým. [Viz list saských vyslanců kurfirstovi ze dne 19. května č. 434.]

Když konečně Zúňiga dne 19. května oznámil králi Matyášovi články císařovy, [Viz č. 432.] začaly další průtahy. Král povolal 20. května některé osoby z českých stavů a žádal za dobré zdání. Články byly téhož dne čteny ve sněmu, zase posláno ke králi a konečně vyžádáno o nich mínění zástupců druhých zemí koruny České. [Viz hlavně č. 437 a 439.]

V těchto článcích se mimo jiné žádalo také, aby císař nemusil dáti revers, že si už nikdy nebude činiti nároku na vládu v Čechách, i kdyby král Matyáš dříve zemřel. Kdyby jej přece musil dáti, žádalo se, aby revers byl alespoň tak formulován, že by se jím neprejudikovalo právům dynastie habsburské na království České.

Stavové čeští a také zástupci druhých zemí koruny České se především vyslovili o požadavku, aby král vládl zplnomocněn císařem jeho jménem. Votum českých stavů to pokládá za novotu a věc povážlivou. Moravané se vyslovili, aby vláda králova byla absolutní a úplná a ne z císařovy plné moci. Moravané by k tomu nepřistoupili, neboť právě pro špatnou vládu odešli. Slezští vyslaní projevili ve svém votu náhled, že cílem zemí je, aby se jim dobře vládlo, a že jest na králi, jak o tomto bodu rozhodne. Nepochybují, že se císař a král dohodnou, protože jsou bratří a protože král český je vasalem císaře římského.

O reversu se všichni shodli, že má býti bez jakékoli klausule a reservace. O residenci se vyslovili dosti neurčitě. Čeští stavové ukazovali na krále, jak s ním o tom bylo ujednáno. Podle jiné verse měli by se prý oba bratří srovnati, zda by se nenalezlo ještě jiné místo než Plzeň. Slezané nepokládali tohoto bodu za svou věc, protože jde o zem Českou, a měli jen za to, že by se mělo dbáti císařovy reputace, aby se nezdálo, že je v zajetí. Při tom znovu upozorňovali, že král zůstává vasalem císaře římského.

Pokud jde o deputát císařův, vyznělo votum všech, aby se ponechalo na vůli králově, aby císaři něco přidal s přispěním inkorporovaných zemí. Nejv. purkrabí prý navrhoval 300.000 tolarů. Hledíce k statkům a dluhům, trvali čeští stavové na stanovisku, že i statky komorní musí připadnouti králi, protože král má platit císařovy dluhy. Ostatní body nebyly už takové důležitosti, aby nebylo možno se o nich dohodnouti.

Moha se opírati o tato dobrá zdání, král Matyáš dal 21. května císaři po španělském residentu odpověď, která ho však neuspokojila.

Král sice císaře ujišťoval bratrskými ohledy, ale svolil jen k takovým požadavkům, které, ho nejméně bolely, a o jejichž oprávněnosti byl patrně Zúňigou přesvědčen. Zvýšil z "lásky bratrské" deputát císaři na 200.000 tolarů (ne na 300.000) a slíbil, že podle možnosti bude na něho pamatovati, avšak žádal, aby se císař vzdal dalších rekompensací. Upustil od svého stanoviska hledě k residenci císařově, ujišťoval ho, že ho z ní nechce zapuditi, avšak vyžadoval na hradě Pražském obydlí pro sebe a pro svou budoucí choť a právo hradem disponovati; není prý mu proti mysli, aby tam císař nějaký čas zůstal, avšak po půlroce se mají o to smluviti znova. O ponechání císaře na hradě Pražském měl největší zásluhu Zúňiga a oba nunciové. [Viz zejména č. 251 a 253, zprávy to obou nunciů ze dne 2. května, dále č. 258, zprávu Mediciho z téhož dne.] Pokud jde o revers, prohlásil, že chce ušetřiti dynastii této újmy, nahlížeje, že by tím prejudikoval právům dynastie a zavdal příčinu, aby stavové žádali svobodnou volbu. Ani hledě k Tyrolsku nečinil obtíží.

Všechny tyto věci mohl král Matyáš snadno povoliti; zvýšení deputátu mělo zatížiti ne jeho, nýbrž stavy; maje právo disponovati hradem, ponechal císaři na hradě Pražském jen jakýsi výměnek a ještě změnitelný; rozhodnutím o reversu a Tyrolsku si také neublížil.

Ve věcech závažných král Matyáš nepovolil. O bodu prvním, týkajícím se vlády jménem Rudolfovým, pravil král, že se vztahuje na české stavy, kteří roztrpčeni špatnou vládou císařovou, nikdy k němu nesvolí. Pokud jde o volné odjíždění a přijíždění císařovo, svaluje král i tento bod na stavy, kteří chtějí býti ve svém království zajištěni, avšak jistě nebudou bránit císaři, aby nenavštěvoval říšských sněmů a nevykonával svého císařského úřadu. Pokud jde o panství, dluhy a donativy, ponechává se to při předešlém prohlášení, jak známo nepříznivém císaři. Pokud jde o císařovy donativy, prohlásil král, že čtyři vezme na sebe císaři ke cti, ovšem jen specifikované donativy, určené osobám neúčastněným pasovského vpádu a rodilým Čechům. Také zatčení císařových radů svalil král na stavy; po výslechu má se podle stavu věcí učiniti císaři zadost.

Svoje nabídky učinil král s podmínkou: 1. že ho císař doporučí kurfirstům, 2. že podle možnosti uspíší podpory z Říše na hranice, 3. že císař vydá králi truhlici s listinami, kterou vzal z vídeňského "schatzgewölbe", 4. že uspokojí osoby, které v zemích králi odstoupených byly odkázány na pomoc z Říše, a 5. že provedení této smlouvy zajistí. [Viz č. 463.]

Saští vyslanci praví o této odpovědi, že nejen nedala císaři mimo zvýšení deputátu v žádném bodu satisfakce, nýbrž že jsou v ní "ganz beschwerliche und praejudicirüche postulata". Požadavky, které kladl král, byly saským diplomatům velmi proti mysli. Král prý chtěl, aby císař, kdyby jel do Říše, musí! dříve složiti kauci, aby nebylo třeba ničeho se obávati. Dále prý chtěl říšské kontribuce. [Viz zprávu vyslanců saských kurfirstovi ze dne 21. května č. 450.] Těmito kontribucemi se myslí patrně totéž, co výše se nazývá podporami na hranice. O kauci při odjíždění není v podmínkách, které Zúňiga přinesl císaři od krále Matyáše, zmínka, ale patrně se o ní jednalo, neboť saští vyslanci měli vždy dobré zprávy,

Odpověď Matyášova na poslední požadavky císařovy před korunováním byla vlastně výzvou ke kapitulaci. Císař zajisté váhal a sotva chtěl složiti svou poslední zbraň, totiž sproštění českých stavů přísahy, ale stavům se podařilo tak jej v poslední chvíli zastrašiti, že podlehl teroru a povolil.

Benátský vyslanec Padavin ve své depeši dožeti zachoval nám nejlepší zprávu, jak se to stalo. Češi prý, když pozorovali, že císař se kloní k odkladu a pochybovali, že nalezne čas, aby je sprostil povinnosti, odhodlali se chodit ve velkém počtu a po tři dny k císařovým komnatám s velikým křikem a protestováním, až císař v sobotu (t. j. 21. května) na radu španělského vyslance povolil. [Viz list Padavinův ze dne 23. května č. 487.] Saští vyslanci dověděli se den před tím v císařské antikameře od Mollarta a Barvitia, že stavové tohoto dne dali císaři spis, v kterém bouřlivě a skoro se vzdorem žádali, aby je sprostil přísahy. Vyhrožovali při tom, nestane-li se tak, že bude zítra něco docela jiného předsevzato. [Viz list saských vyslanců kurfirstovi ze dne 20. května č. 444.]

Císař si asi vzpomněl ještě na jiné scény a neklamal se o tom, jak stavové umí vymáhat splnění svých požadavků. Nelze se tedy diviti, že, když přišel "zítřek" - 21. května - povolil ve všem a dal oznámiti králi Matyášovi, že, byv donucen svoliti, aby stavové byli zproštěni povinnosti, při tom zůstává, ale chce o ostatních bodech s králem co nejdříve vyjednávati. Prozatím chce císař, aby byl náležitě respektován a jako obvykle vydržován, a aby jeho radům, služebníkům a celému dvoru byla zjednána bezpečnost. [Viz č. 450 ze dne 21. května.]

Téhož dne 21. května sjednali komisaři krále Matyáše v Třeboni úmluvu s hrabětem Alhanem, zastupujícím čtyři pasovské pluky, o vyplacení a rozpuštění pasovského vojska, v níž král slíbil, že z něho alespoň jeden pluk o 2000 mužích dá najmouti plukovníkem Janem Lukánem do svých služeb. [Viz č. 460 ze dne 21. května.] Vojenská moc, která mohla býti poslední oporou Rudolfovy politiky, se tím zhroutila nadobro.

Císařova tragedie byla dokonána. Nyní šlo už jen o formalitu. Císař ještě odkládal vydání zprošťovací listiny a neodevzdal jí stavům českým přede dnem korunování krále Matyáše, 23. května. V listině stálo, že ráčil všecky tři stavy i jiné obyvatele království Českého ze vší poddanosti, povinnosti a závazků, kterýmiž mu jakožto králi českému byli zavázáni, propustiti a je tímto listem z své dobré a svobodné vůle propouští, takže mu jakožto králi českému nyní i na budoucí časy v ničemž povinni a zavázáni býti nemají a již od dnešního dne nejsou. [Viz č. 481 ze dne 23. května.]

V listině té neopominul českým stavům připomenouti, že království České přes 36 let - "strávivše mezi nimi nejlepší léta naše a residencí svou téměř vždycky v témž království majíce" - tak spravoval, že v dlouhém a dobrém pokoji zůstávalo a na "možnosti, též vzáctnosti velice vzrostlo".

O korunování krále Matyáše a jeho nastoupení na český trůn bude lepší příležitost se zmíniti v kapitole následující.

Podmínky císařovy abdikace nebyly projednány před propuštěním stavů českých z povinnosti a přísahy a před korunováním. Císaři selhaly nervy jako už dříve většině jeho stoupenců a dal se donutiti, aby opustil základní maximu politiky svého posledního zápasu. Nedalo se očekávati, že bude Matyáš jakožto král český povolnější k svému císařskému bratrovi, než byl jakožto čekanec království Českého. Rudolf se vydal úplně v ruce svého bratra, jehož devisa na minci korunovační byla "Salutem ex inimicis nostris". To neznělo ani velkomyslně ani mnohoslibně, a celá další trapná jednání krále Matyáše s císařem Rudolfem na jeho hradčanské Golgotě vyplynula z toho, že Matyáš neuměl odpouštěti poraženému nepříteli, jehož jedinou zbraní zůstala vybledlá zář císařského majestátu.

Také stavové čeští zůstali vítězi na zápasišti s Rudolfem II., ale bylo to jejich vítězství Pyrrhovo. Oddávali se ubohému klamu, že volají na trůn panovníka, který bude zárukou jejich svobod, dali korunu svatováclavskou na hlavu muži, který od prvního styku s nimi hrál s nimi nepoctivou hru, maje zcela jiné úmysly, než které předstíral. Rudolf byl alespoň osobností, a to osobností, která na poli kulturním měla v Praze tak skvělou minulost, Matyáš byl jen loutkou, podléhající cizí silné vůli, ["Serve più presto per banditor della volontà altrui che essecutore della propria" praví o něm případné nuncius biskup Sarzanský; viz č. 322.] Čechům nepřátelské. Z této záměny jim tedy štěstí vzejíti nemohlo.