SNĚMY ČESKÉ
OD LÉTA 1526 AŽ PO NAŠI DOBU
VYDÁVÁ
ČESKÝ ZEMSKÝ ARCHIV.
XV.
SNĚMY ROKU 1611
II.
GENERÁLNÍ SNĚM NA HRADĚ PRAŽSKÉM
VYDAL
PH. DR. JAN BEDŘICH NOVÁK,
ŘEDITEL ČESKÉHO ZEMSKÉHO ARCHIVU.
V PRAZE
NÁKLADEM ČESKÉHO ZEMSKÉHO VÝBORU - KNIHTISKÁRNA DR. EDUARDA GRÉGRA A SYNA V PRAZE
1929
SNĚMY ROKU 1611
II.
GENERÁLNÍ SNĚM
NA HRADĚ PRAŽSKÉM
VYDAL
PH. DR. JAN BEDŘICH NOVÁK,
ŘEDITEL ČESKÉHO ZEMSKÉHO ARCHIVU.
V PRAZE
NÁKLADEM ČESKÉHO ZEMSKÉHO VÝBORU - KNIHTISKÁRNA DR. EDUARDA GRÉGRA A SYNA V PRAZE
1929
GENERÁLNÍ SNĚM
NA HRADĚ PRAŽSKÉM.
ÚVOD.
Generální sněm zemí koruny České 1611, k jehož svolání byl císař Rudolf českými stavy donucen, čekaly těžké úkoly. Především měla býti provedena změna vlády, Rudolf sesazen a Matyáš korunován na krále českého, za druhé se mělo na novém panovníku vymoci rozšíření svobod stavovských, a za třetí měl býti upraven poměr tak zvaných inkorporovaných zemí koruny České k zemi hlavní, království českému, z jehož područí se zejména Slezsko a Lužice chtěly vyprostiti, uživše zmatků nastalých v Čechách vpádem pasovského vojska. Věci náboženské nebyly na tomto sněmu v popředí, neboť stavové čeští byli Rudolfovým majestátem na náboženství upokojeni.
Čeští stavové se dostali na generálním sněmu, svolaném na 11. duben 1611, do postavení velmi svízelného. Na sjezdu stavovském, právě skončeném, měli proti sobě jen jednoho nepřítele, císaře to s pasovským vojskem, a dobře se mu ubránili, ač na čas obsazení Malé Strany je nebezpečně ohrozilo. Na generálním sněmu, od něhož očekávali hladké upravení poměrů, dostali se nenadále do boje na tři fronty. S císařem nebyl zápas dosud skoncován - císař nebyl ani vojensky ani politicky zdolán, maje ještě u Budějovic vojsko a diplomatickou oporu v říši i v severních zemích koruny - a již tu vyvstal stavům nový protivník v nastupujícím králi, který se důrazně postavil proti jejich požadavkům, směřujícím k sesílení svobod stavovských. To bylo pro stavy české snad ještě větší překvapení nežli nevraživé vystoupení deputací zemí přivtělených, které zahájily na generálním sněmu politiku mající za cíl uvolnění svazku nejen s královstvím Českým, nýbrž i s celou Českou korunou. Na štěstí nešla Morava na této cestě tak daleko jako Slezsko a obojí Lužice. V deputacích těchto zemí vyvstal stavům třetí odpůrce, velmi nebezpečný, který mohl ohroziti všechny úspěchy dosud dosažené v boji s císařem Rudolfem. Bylo to tím trapnější, že stavové čeští po vpádu pasovského vojska sami volali druhé země na pomoc proti násilí, které na Čechách bylo spácháno šílenou politikou císařovou.
Za těchto poměrů se nedalo očekávati, že průběh generálního sněmu bude hladký, a že se změna na trůně provede snadno. Byla to spleť diplomatických zákroků a politických i osobních intrik, která situaci samu o sobě obtížnou, plnou vzrušujících okamžiků a úporných zápasů tak zkomplikovala, že bude třeba zvláštního díla, které by se pokusilo tyto události vylíčiti a osvětliti. To přimělo vydavatele těchto sněmovních akt, aby se sám takového úkolu podjal a zpracoval dějiny vlády Rudolfovy 1611 a 1612 od začátku jeho lehkomyslného pokusu násilně vyrovnati spor s králem Matyášem a českými stavy až do jeho smrti. Čeští stavové, kteří způsobili pád císaře Rudolfa, budou hlavní osou tohoto díla.
Zde v tomto úvodu nemá tedy vydavatel v úmyslu, ba ani nemůže vyčerpati bohatství pramenů snesených v této edici a velkou většinou dosud neznámých, nýbrž chce jen poskytnouti objasnění poměrů a situací, nutné k snadnějšímu ocenění a užívání materiálu. Věnuje se jen dějinám sněmu a stavů a jejich zápasům a déle se zdrží jen u takových věcí, jichž vysvětlení pokládá za nutné pro poznání důležitých etap politického vývoje a pro ocenění faktorů, které jej určovaly.
I.
SESAZENÍ CÍSAŘE RUDOLFA.
Stavové, dostavivší se do Prahy na generální sněm, byli odhodláni ke krokům nejostřejším; pro zahájení sněmu připravili stížný spis císaři, psaný velmi důrazně, kterým mu vytýkali zlořády a nepořádky ve vládě, odsuzovali násilnosti spáchané při pokusu o převrat pasovským vojskem, naléhali na potrestání vinníků a žádali, aby se vzdal českého trůnu ve prospěch svého bratra Matyáše, který má před korunováním potvrditi stavům nejen privilegia, nýbrž i reformy jimi navržené. [Viz č. 90.]
Král Matyáš, jemuž stavové předložili tento spis k schválení, odradil je, aby ho nepodávali císaři, jednak z důvodů taktických, aby se věc debatami neprotahovala, jednak proto, že v něm viděl urážku nejen císařovu, nýbrž celého rodu Habsburského. [Viz č. 90 na konci.] Jistě mu také nebyl vhod názor, který stavové pronesli v tomto spise, že nový král musí ještě před korunováním potvrditi vše "užitečné a prospěšné", na čem by se stavové na tomto generálním sněmu snesli, jak by království České i "země příslušející" měly býti v budoucnosti spravovány.
Král Matyáš nazval tento spis stavů českých proposicí, jak je patrno z nadpisu jeho odpovědi: "Zdání J. Mti král., proč by páni stavové stížností svých a proposici zhotovenou při sněmu J. Mti cís. podati nejměli". Podávati takovýmto způsobem při zahájení sněmu svoje stížnosti a návrhy bylo proti dosavadním řádům, podle nichž měl býti sněm zahájen královskou proposicí. To také král Matyáš dobře vystihl a jistě také proto se postavil na stanovisko odmítavé, třeba těchto důvodů z opatrnosti neuváděl.
Skutečně také spis tento císaři podán nebyl. Sněm se o den opozdil; úředně zahájen nebyl 11. dubna, na kterýž den byl svolán, nýbrž teprve 12. dubna, kdy císař Rudolf dal přednésti sněmu způsobem obvyklým královskou proposici. Stavové se sešli dříve na radnici Starého města Pražského, kde předtím zasedal revoluční sjezd stavovský a teprve, když tu zvolili nejvyššího sudího zemského Adama ml. z Valdštejna "direktorem" sněmu a když dali prohlédnouti místnosti pod sněmovní světnicí na hradě Pražském, odebrali se na Hradčany, odepřevše žádosti císařově za odložení sněmu, podané v poslední chvíli.
Císař, vida nezbytí, odevzdal proposici k sněmu do rukou nejvyššího purkrabí, aby ji publikoval stavům. V proposici císař "milostivě povoloval", aby jeho bratr Matyáš, král Uherský, který s císařovým svolením byl předešle od stavů přijat za čekance království Českého, byl nyní za krále českého vyhlášen a korunován. Při tom projevil císař naději, že se s ním stavové snesou o termín brzského korunování, a že jak král Matyáš tak stavové vykonají, čím jsou povinováni. Na konci si císař vyhradil k dalšímu jednání některé artikule, které dosud nemohly býti ujednány mezi ním a králem, též stavy českými a vyslanými z druhých zemí a do proposice pojaty. [Viz č. 40.]
O proposici bylo usneseno, že bude o ní uvažováno ne v každém stavu obzvláště po starobylém způsobu, nýbrž všemi stavy společně. [Viz č. 37 na konci.] Podle zprávy kutnohorských poslů k sněmu vyšší páni stavové po vyhlášení proposice "veselou mysl a dobrou naději na sobě ukazovali", doufajíce, že po tak dobrém začátku i jiné věci budou přivedeny k šťastnému konci. [Viz 5. 39.]
Brzy se ukázalo, že tato radostná nálada byla předčasná. Proposice byla stilisována tak záludně, že mohla býti zdrojem dalších průtahů a že císařovým aspiracím ponechávala volné pole. Stavové velmi brzy vystihli nebezpečí.
Již stanovisko císařovo, že jim povoluje, aby prohlásili Matyáše králem a korunovali, čelilo proti jejich názorům na právo svobodné volby, názorům to, které v době revoluční jistě ještě houževnatěji zastávali než v dobách normálních. Stavy slovo to nemálo pobouřilo, a také je znepokojily artikule, které si císař vyhradil. Z nich zase hrozilo nejen nebezpečenství průtahů, nýbrž i pohrůžka, že se bude vyjednávati s druhými zeměmi koruny České, a to by mohlo způsobiti mnohé nepříjemnosti.
Stavové se druhého dne, když proposici znova přečetli a o ní se poradili, usnesli, že pošlou deputaci k císaři sestávající z nejvyššího purkrabí a tří osob z každého stavu. Nejvyšší purkrabí měl císaři přednésti interpelaci tohoto obsahu:
Především chtějí míti vysvětleno slovo, že císař "povoluje", aby Matyáš byl za krále volen, hájíce historickými doklady své právo na svobodnou volbu. Za druhé chtějí zřetelnou odpověď, jaké jsou to artikule, o nichž císař mluví, a o nichž má býti ještě jednáno. Pokud jde o požadavek, aby se stavové s císařem snesli o brzký den korunování, ukazují stavové na nepřítomnost vyslanců jiných zemí, bez nichž nelze tento slavnostní akt vykonati. Stavové žádají za propuštění z přísahy, čímž reagují na slova královské proposice o povinnostech stavů jakožto věrných poddaných. Že stavové při této příležitosti naléhali také, aby vojsko pasovské bylo dáno do achtu, vyplynulo z jejich snahy po bezpečnosti a z touhy po odplatě za násilnosti vojskem tím spáchané.
O proposici královské i této své odpovědi se stavové usnesli, že ji pošlou také králi Matyáši k posouzení. [Nejdůležitější zprávy o těchto věcech jsou zprávy domácích zpravodajů v č. 51 - 53.]
Nejvyšší purkrabí s deputací stavovskou přednesl císaři tuto interpelaci a žádal za odpověď. Císař se uchýlil k svému obvyklému prostředku, k odkladu. Marně nejvyšší purkrabí hned druhého dne ráno žádal za odpověď; císař nechal sněm ještě dva dny čekati. Stavové se zatím odškodnili útrpným výslechem zatčeného Františka Tengnagla.
Konečně 16. dubna císař odpověděl. Na výtku týkající se slova "povoliti" dal císař po nejvyšším purkrabí stavům prohlásiti, že jich ráčí žádati, aby krále Matyáše za krále českého vyhlásili a korunovali.
Artikule, o nichž se proposice zmiňuje, jsou prý tyto:
1. Císaři má býti ponechán titul krále českého a má mu býti na "vychování dvoru" ročně dávána určitá summa a stanovené množství obilí, vína, dobytka a jiných potřeb.
2. Císaři má býti volno míti svou residenci na hradě Pražském nebo přebývati na kterémkoli místě jiném v království Českém.
3. Císaři mají býti ponechány všechny jeho statky a panství ležící v království Českém. Budou mu náležet i všechny odúmrti, práva a spravedlnosti, které na něho připadly nebo ještě připadnouti mohly až do korunování krále Matyáše, rovněž tak všechny berní nedoplatky a dar k zalíbení povolený mu stavy království Českého 1610 a ještě nevyplacený.
4. Všechny dluhy císařovy v království Českém a zemích postoupených mají býti zaplaceny bez obtížení císařova nebo jeho rukojmí.
5. Všichni služebníci císařovi mají býti náležitě respektováni, a má jim býti ponecháno, co jim císař dal z milosti zapsati nebo co jim ještě budoucně zapíše.
6. Proti císaři nemá býti ani psáno ani mluveno nic takového, co by čelilo proti jeho důstojnosti a bylo mu urážkou.
7. S obojí strany má býti dána všeobecná amnestie, a vše zapomenuto a odpuštěno; všechna nedůvěra má zmizeti, a nikomu se nemá nic ve zlé připomínati.
8. Císařovi radové a služebníci a jiní lidé, kteří byli uvězněni, mají býti ihned z vězení propuštěni.
Králi uherskému a zemím ke království Českému připojeným podá císař také své artikule a bude při nich vyhledávati, co je zapotřebí.
O pasovských vojácích dal císař sněmu ústně oznámiti, že je dá do achtu, pokud by stavové nenašli jiného prostředku k vybytí jich ze země. [Viz č. 81.]
Rovněž dal ústně oznámiti po nejvyšším purkrabí své mínění, pokud jde o propuštění z poddanosti. Chce je propustiti, až dojde ke korunování nového krále, a až artikulové stavům přednesení budou vyřízeni. [Viz č. 82.]
Když byly podmínky císařovy uvedeny stavům ve známost, stavové zahájili o nich jednání, poděkovali nejvyššímu purkrabí a ustanovili komisi po šesti členech z každého stavu, aby o nich uvažovala a také dala vyhledati císařovy dluhy a statky, aby mohla stavům podat dobré zdání. [Viz č. 78, 79, 80, 82 a 86.]
Zatím, co se jednalo s císařem Rudolfem, přibyly stavům nové starosti. Vyšetřování útrpné Tengnaglovo přineslo nová podezření a stará obnovilo; zákulisní pletky živlů, které chtěly těžiti z rozporu mezi Rudolfem a Matyášem, otravovaly politické ovzduší. Vyloučení podezřelých katolických úředníků ze sněmu, zejména Martinice a Slavaty [Srovn. noviny ze dne 14. a 18. dubna, č. 63. a 107.], strany na sebe ještě více rozezlilo.
Z nejčilejších politických jednatelů v Praze byl tehdy Jindřich Julius vévoda Brunšvický, který s napětím všech sil se namáhal, aby udržel císaře při vládě v Čechách a z korunování Matyášova učinil pouhou formalitu. Jeho velká láska k "starému dobrému pánovi", jehož jako říšský kníže prý nemohl opustiti, neplynula jen z vědomí povinnosti a věrnosti k hlavě Říše, nýbrž měla důvody reálnější v naději v dobrou rekompensaci v Říši, o níž zde není třeba se šířiti. Svou účinnou podporou císaře dostal se vévoda brzy do ostré srážky s českými stavy [Viz hlavně č. 21, protokol o jednání stavů českých s vévodou Brunšvickým ze dne 11. dubna.] a do napiatého poměru s králem Matyášem. Vedle vévody Brunšvického byli to někteří z nejvyšších úředníků říšských i královských českých, kteří neopustili svého pána a tím na sebe uvalili hněv krále Matyáše i stavů.
Král Matyáš již 15. dubna dal přednésti sněmu několik artikulů, z nichž lze pozorovati jeho znepokojení. Má prý zprávu, jak někteří neupřímní lidé "praktikami" a donášením císaři zavinují průtahy při jednání sněmovním a žádá stavy, aby takové "praktiky" přetrhly, hledíce k obětem, které jim král přinesl, když z lásky k nim a na jejich ochranu poslal veliké vojsko a sám se jim vypravil na pomoc. Poté se král obrací proti domnění stavů, že by mezi ním a císařem bylo nějaké tajné jednání. Tomu že tak není, neboť, ač císař projevil žádost osobně se shledati s králem, nebyla mu dosud dána odpověď. A kdyby prý i k setkání došlo, tu že král nebude stavům nic tajit, cokoliv by mezi nimi bylo sjednáno, nýbrž hned jim to oznámí, maje arci naději, že stavové také podobně si budou počínati. Konečně žádá král, aby sekretář české kanceláře Pavel Michna byl zatčen a stavy vyslechnut za přítomnosti králových komisařů. Michna prý, jak se králi doneslo, prohlásil, že ví o prostředku, jak by král mohl býti připraven o hrdlo.
Stavové se hned ještě v sobotu 16. dubna usnesli o těchto prvních artikulích králových podaných sněmu, že se má státi, co král na stavích vyhledává. [Srovn. v tom hlavně diarium kutnohorských poslů ze dne 16. dubna č. 79.] Pavel Michna hned v neděli zatčen, ale, když prokázal svou nevinu, brzy propuštěn. Také byli zatčeni domnělí čarodějové, o nichž se věřilo, že všelijakými kouzly mohou přivoditi královu smrt. [Viz list Matyášův arciknížeti Maxmiliánovi ze dne 17. dubna č. 88. Matyáš tam praví, že dal zatknout císařovy čaroděje, kteří kuli úklady proti jeho životu. Arcikníže prý uvidí "erschröckliche Sachen." Srovn. též zprávu štutgartského diaria o č. 72, zprávu vídeňského diaria o č. 118 a list hornorakouských vyslaných ze dne 19. dubna o č. 120.]
Tento prvý veřejný projev krále Matyáše sněmuje velmi charakteristický. Král Matyáš se bojí, aby rozličné pletichy mu neodcizily českých stavův a snad jich zase nesblížily s císařem. Míní tím především pikle vévody Brunšvického, směřující k získání spojenců císaři. Právě tou dobou proskakovaly zprávy, že císař chce darováním, statků získati hraběte Jindřicha Turna a Václava Vchynského. [Viz o tom zprávu nuncia biskupa Melfského ze dne 18. dubna č. 97 a zprávu Mediciho z téhož dne č. 103.] Čeští stavové zase mají podle tohoto projevu strach, aby se císař a král nedohodli spolu a neobrátili se pak proti nim. [Viz též zprávu v č. 82, podle níž se král stavům zaručuje, že nemá s císařem "žádného postranního domnělého jednání."] Tyto obavy mají vliv na celé další vyjednávání, jehož hlavním rysem je vzájemná nedůvěra. K tomu přistupuje ještě napětí stále rostoucí mezi českými stavy a králem Matyášem, který od počátku žárlivě střeží prerogativu koruny, jejíž právům nechce zadati. Matyáše vede jeho zkušený rádce biskup Khlesl, stavům velmi nebezpečný protivník, stejně obratný jako záludný.
O zápasu Matyášově se stavy zmíníme se v kapitole následující, sledujíce zde především jejich boj s císařem Rudolfem.
Abdikační podmínky, které císař uvedl v známost stavům, byly předmětem porad v pondělí 18. dubna jak ve sněmu tak v tajné radě krále Matyáše. Ani stavové ani král nebyli spokojeni; králi prý zůstane jen pouhé jméno krále českého a to ještě společné s císařem a tíha vlády, a stavové prý budou zatíženi berněmi dvěma pánům. [Viz zprávu nuncia biskupa Melfského ze dne 18. dubna č. 96.]
Ve sněmu dali stavové téhož dne nejvyššímu purkrabí tuto odpověď ústy direktora sněmu Adama ml. z Valdštejna:
1. Vyhlášení krále Matyáše králem českým a jeho korunování jest již věc jistá a nezměnitelná.
2. Císaři zůstává titul krále českého až do smrti; kdyby však král Matyáš dříve umřel, nesmí císař titulu toho užívati, aby nevzešlo nedorozumění, a nemůže se znovu vrátiti ve vládu království Českého.
3. Na vychování dvoru císařova budou odváděti ročně jistou summu na určité termíny, k níž též ostatní země koruny České mají přispívati.
4. Residenci svou může míti císař všude kromě hradu Pražského a hradů stolních.
5. Svobodné odjíždění a přijíždění do země, což by království bylo s nebezpečenstvím, nemohou stavové připustiti bez svolení krále Matyáše.
6. Statky stolní musí zůstati na vychování dvoru královského, ostatní statky ať se prodají a z výtěžku zaplatí dluhy císařovy. Kdyby něco zbylo, má se to ponechati císaři. Totéž platí o berních povolených na zaplacení dluhů a jejich nedoplatcích. Co císaři patří, jako sbírka k zalíbení J. Mti cís. svolená, má mu zůstati.
7. Zápisy a milosti učiněné císařem jeho služebníkům mají býti v platnosti, pokud byly uděleny před pasovským vpádem, ostatní se ruší.
8. Na žádost císařovu o potupném psaní a mluvení se přistupuje.
9. Všeobecná amnestie dána býti nemůže bez dotázání se krále Matyáše, zvláště ne osobám, které mnoho zlého učinily proti vlasti, zemím a obyvatelům; vina má býti dříve vyšetřena a vinníci potrestáni. [Srov. hlavně č. 94 a 95; č. 95 "Akta veřejná" je přesnější.]
Stavové se zase šli dříve radit s králem Matyášem, než své mínění upravili definitivní formou ve spis, který by se předložil císaři. Porady trvaly několik dní, na straně královské byl hlavní osobou Khlesl, na straně stavů, jak se zdá, Václav Vchynský. Oficiální slyšení stavovské deputace u krále Matyáše bylo 19. dubna, tam stavové přednesli králi ústně císařovy abdikační požadavky a své odpovědi na ně. [Viz č. 114. koncept z kanceláře Matyášovy, kde se na začátku mluví o této audienci.] Brzy se pokusila stavovská deputace o návrh písemné odpovědi císaři, který arci také dříve dala k schválení radě královské. V tomto elaborátu se stavové několikrát dovolávali autority krále Matyáše a nebyli za něj pochváleni. Zachoval se koncept odpovědi na tento spis opravovaný a doplňovaný Khleslem, a odpověď ta byla psána tónem velmi nevrlým a místy podrážděným. Je pravdě podobno, že stavům ani vydána nebyla a že sloužila Khleslovi jen při ústním jednání, ale výtky v ní činěné a opravy charakterisují Matyáše. Především se spis zlobí na stavy, že strkají na krále, co by měli za těchto poměrů raději s něho sníti a ne jeho otcovské rady oznamovati císaři. Císař prý jim učinil proposici, na níž se odpovídá tímto prohlášením, a ne králi Matyášovi, a jejich odpovědí by se proposice jemu přikázala, což by způsobilo nový "incident". Čím více by císař a král sami spolu vyjednávali, tím více prý by rostlo roztrpčení. Mají tedy spis svůj upraviti a rady královy do něho pojmouti, aniž by ho jmenovali a nemají jednání, které s nimi císař vede, svalovati na krále. Králova osoba má býti, jak se ještě na konci připomíná, pokud možno ušetřena.
Jinými slovy, stavové se mají na radu královu postaviti energicky proti císařovým požadavkům, ale král musí zůstati krásným. Král totiž stále potřebuje císaře, aby mu neodepřel doporučení kurfirstům v Říši. Proto se ve všem schovává za stavy, které potají podněcuje. Stavové ovšem s každou maličkostí běží na krále a chtějí míti pro svou revoluční činnost proti císaři ochranu a morální oporu v jeho královském bratru.
Král se zejména příkře vyslovil proti tomu, aby císař někde jinde bydlel než v Plzni a trpce kritisoval požadavek stavů, že by ještě někdo mohl od císaře nyní dostati milosti, které mu měly, ale nebyly uděleny za císařovy vlády. [Viz č. 115.]
Vedle tohoto spisu zachoval se koncept ještě jednoho dobrého zdání královské rady Matyášovy. [Viz č. 114.] Podle marginální poznámky na konceptu byl dán Václavu Vchynskému, aby jej přeložil do češtiny. Měl tedy býti určen celé obci stavovské, ale přece to nebyla definitivní odpověď králova daná sněmu. S touto odpovědí se na několika místech různí; zejména v tom, že navrhuje císaři na výživu jedno panství, avšak snižuje roční důchod na 50.000 tolarů. O residenci na hradě Pražském praví, že se nehodí, aby tam bydleli vedle sebe dva králové, jeden titulární a druhý skutečný, "gar aber nicht der Römische kaiser mit und neben dem könig von Behaim."
Ještě 21. dubna čekali stavové na sněmu marně na dobré zdání krále Matyáše. [Viz zprávu diaria kutnohorských poslů k 21. dubnu č. 135.] Teprve v sobotu 23. dubna se dočkali a vyslechli direktora sněmu Adama ml. z Valdštejna, který jim přečetl královskou odpověď, v níž slibuje především, že stavy zachová při jejich privilegiích a svobodách atd. a jim je potvrdí, jsa naproti tomu naděje, že stavové mu budou takovou poddaností zavázáni jako předešlým králům českým a že na něm nebudou vyžadovati ničeho nového.
Přijímá celkem články odpovědi, jak ji stavové dali ve sněmu nejvyššímu purkrabí, žádaje jen některé doplňky.
Tak ad 2, aby titul krále českého císaři zůstal do smrti, žádá král, aby císař vydal revers, že postupuje všechna práva králi Matyášovi a nebude se v ně nikdy navraceti. Ad 3 chce sám převzíti péči na vychování císařova dvora a projevuje naději, že mu stavové k tomu povolí pomoci. Místo viktualií pokládá za vhodnější poskytnouti roční summu 100.000.
Ad 4 doporučuje za residenci císařovu vedle několika jiných míst hlavně Plzeň a ad 5 nechce povoliti císařovy jízdy leč na revers, že z nich nevzejde žádné nebezpečenství. Ad 6 je názoru, že se panství a statky vůbec mají postoupiti králi, který převezme císařovy dluhy a některý statek, bude-li nezbytí, prodá. O berních a sbírkách vůbec se nezmiňuje. Ad 7, 8 a 9 nepřináší královo dobré zdání nic nového. [Viz č. 151 a tamže pozn. 2; poslední odstavec je správnější v textu uvedeném v pozn. 2, jak ukazuje srovnání s č. 114.]
Po přečtení spisu stavové ustanovili několik svých členů, "kteří to měli zase v spis uvésti a J. Mti cís. přednésti." [Podle zprávy pražského diaria; viz č. 150.]
Zatím se dostavili k sněmu vyslaní slezských knížat a stavů, dorazivše do Prahy 21. dubna; v čele jim stál Jan Kristián, vévoda Lehnický. [Viz o tom zprávu samotného vévody Lehnického v č. 149.] Jakmile přišli, hlásili se o slyšení u císaře, který byl potěšen a žádal, aby čekali na jeho audienci, dříve než se ohlásí u krále Matyáše a českých stavů. [Viz o tom zprávu samotného vévody Lehnického v č. 149.] Císař v nich viděl spojence proti bratrovi a Čechům. Slezané byli ve všem posilováni Lužičany, kteří byli v Praze už od 17. dubna. Také s jiné strany viděl císař blížící se pomoc. Žaloby na české stavy, které poslal do Říše jednak císař sám jednak vévoda Brunšvický, nezůstaly bez odezvy. Kurfirsti a knížata v Říši cítili pohanu, která se stala císaři v Praze, jako vlastní urážku; čest Říše byla tím dotčena. Čeští stavové se připravili svým jednáním o sympatie i některých protestantských knížat. V čele zastanců císařových v Říši byli kurfirsti saský a mohučský, kteří se hned dohodli, že vyšlou do Prahy své vyslance, aby přispěli císaři na pomoc svou radou i svým vlivem. [Motivy saské politiky vůči Rudolfovi v těchto letech podrobuje zevrubné kritice Bedřich Jenšovský v díle Politika kurfirsta saského v Čechách v posledních letech vlády Rudolfa II. V Praze, Rozpravy Čes. akademie věd a umění, 1913.] Kurfirst saský se také obrátil na vévodu Karla z Münsterberka, aby císaře neopouštěl a působil na slezské vyslance do Prahy v jeho prospěch. [Viz. č. 125 ze dne 19. dubna.] Ovšem že neopominul působiti diplomaticky na české stavy, aby je pohnul k mírnosti a k lepšímu zacházení s císařem. Psaní jeho, datované v Torgavě 12. dubna, [Viz č. 41.] bylo předčítáno stavům na sněmě 21. dubna, prý bylo "nehrubě příjemné". [Viz zprávu pražského diaria ze dne 21. dubna č. 134.] Stavové prý nad ním důkladně hromovali ("gewaltig fulminiret und gedonnert"), jak píše vévoda Brunšvický kurfirstu Saskému. [Viz č. 139 ze dne 21. dubna.] Prý deputovali několik osob, aby kurfirstovi odpověděli. [Srov., co o tom píše Pfretschner 23. dubna v č. 157.]
Zároveň byly ve sněmu čteny listy vévody Bavorského, jimiž žádá za potrestání lidí, kteří zavinili vybití klášterů, a přimlouvá se za propuštění císařových služebníků z vězení. V podobných přímluvách z Říše pokračováno, ba i největší přátelé stavů českých se vyslovovali pro smír, ačkoli stavové čeští sami hleděli jak poselstvím tak listy získati si za hranicemi příznivce.
Posice císařova proti stavům byla ještě více než příchodem Slezanů posílena objevením se Sasů na politickém kolbišti v Praze. Vyslanci kurfirsta saského dr. Marcus Gerstenberg a Wolf von Lüttichau dorazili do Prahy 25. dubna a hned zahájili akci. Zároveň s vyslanci saskými přibyl do Prahy vyslanec kurfirsta mohučského dr. Brömser. Saští vyslanci byli opatřeni doporučujícími a přímluvnými listy svého pána, adresovanými císaři, králi Matyášovi, českým stavům a vyslaným ze Slezska i z Lužic, které měly jediný cíl: rehabilitovat autoritu císařovu a uchránit ho případných dalších urážek a útisků českými stavy. Tón některých listů byl velmi důrazný a vážný. Králi Matyášovi připomínal kurfirst jeho sliby a závazky a upozorňoval ho na následky, kdyby se s císařem zacházelo dále násilným způsobem. Žádal ho, aby u českých stavů zakročil celou svou vahou proti urážení císaře, kurfirstů a Říše. [Viz list ze dne 21. dubna č. 144.]